akciová společnost

I. Charakteristika; II. Historický vývoj; III. Charakter podnikatelské činnosti; IV. Organizace a orgány akciových společností; V. Místo v hospodářském životě.

I. Charakteristika

Akciové společnosti představovaly kolektivní formu obchodního, průmyslového, dopravního a bankovního kapitalistického podnikání, při němž se jednotlivci – vlastníci kapitálových podílů (akcií) – účastnili podnikání pouze vložením kapitálu a provozování podniku bylo svěřeno profesionálním manažerům. Tato forma se osvědčila u podnikatelských aktivit vyžadujících velké kapitálové investice (vklady) a postupně zcela převládla u velkých podniků s vysokým základním kapitálem. Zkratka akciové společnosti a. s. se uváděla za názvem.

II. Historický vývoj

Za první akciovou společnost je považována nizozemská Východoindická společnost (Maatschappy) založená roku 1602. Podíly vlastníků se v ní nazývaly akcie. Zněly na určité jméno, nebyly ještě přenosné a jejich majitelé ručili za závazky společnosti. Během 17. století bylo podle vzoru Východoindické společnosti založeno na akciovém základě ještě několik dalších společností v Nizozemí a v Anglii. Z nich nejmocnější byla anglická East-India Company, která ve svých rukou držela monopol anglického zahraničního obchodu s Východní Indií téměř po tři století. Ve Francii vznikla první akciová společnost roku 1717, a to k využití koloniálního území v povodí Mississipi. Akcie zněly na majitele a byly poprvé obchodovatelné.

Ve střední Evropě se objevily akciové společnosti výrazně později, a to nejdříve v → peněžnictví a při stavbách železnic, které vyžadovaly velký → kapitál. V → habsburské monarchii byla první akciová společnost Rakouská národní banka (Privilegierte Oesterreichische Nationalbank) založena ve Vídni v roce 1816. Ještě v polovině 19. století bylo však zjištěno jen 35 akciových společností.

Akciové společnosti v Rakousku se řídily zákonem o spolcích z roku 1852 a později akciovým regulativem z roku 1899. První rozsáhlé zakládání akciových společností začalo v 60. letech 19. století. Vznikaly nejen v peněžnictví a při stavbě železnic, ale zcela chaoticky a většinou bez potřebného zajištění i v → pojišťovnictví, → hornictví a v mnoha odvětvích → průmyslu. Do krachu na vídeňské burze v roce 1873 vzrostl počet akciových společností v Předlitavsku na tehdy rekordních 781. Po vypuknutí → hospodářské krize 1873 však značná část těchto společností zbankrotovala nebo se dostala do finančních potíží, v roce 1885 jich zbylo jen 141.

K dalšímu rozsáhlejšímu zakládání akciových společností, a to již za významné účasti českého kapitálu, docházelo v Českých zemích od konce 80. let 19. století do vypuknutí první světové války. V tomto období byla založena většina později klíčových průmyslových podniků, → bank a → pojišťoven. Řada významných podniků patřících soukromým osobám byla akcionována a zvýšením základního kapitálu si otevřela cestu k úspěšnému rozvoji (např. firmy Kolben, Křižík, Škoda). Zákonodárství Rakousko-Uherska sice na rozdíl od legislativy USA nebo západoevropských zemí znevýhodňovalo akciové společnosti vůči soukromým podnikům, přesto se stala forma akciových společností díky svým přednostem při získávání kapitálu již před první světovou válkou významnou a velmi perspektivní formou podnikání v průmyslu, → dopravě, → bankovnictví a pojišťovnictví. V celém Rakousku bylo roku 1907 789 akciových společností, z toho 141 železničních. Ve srovnání s USA, kde akciové společnosti produkovaly na přelomu roku 1900 59,5 % průmyslové výroby, byl však jejich podíl na průmyslové výrobě v Rakousku i v samotných českých zemí ještě relativně malý.

K významné změně došlo po první světové válce. Potřeby nově se formující ekonomiky samostatné Československé republiky i příznivá legislativa v novém státě vytvořily podmínky pro hromadné zakládání akciových společností. Velkého rozsahu nabylo také akcionování rodinných firem. Počet akciových společností v republice vzrostl v neobyčejně krátké době z 605 počátkem roku 1919 na 1089 roku 1922. V témže období se zvětšil jejich → akciový kapitál z 2,5 mld. Kč na 5 mld. Kč, tj. na dvojnásobek. I v této zakladatelské vlně však vznikla část firem ekonomicky nestabilních. Ty pak neuspěly v konkurenci. V celém dalším meziválečném období se počet akciových společností poněkud zmenšil (na 995 roku 1936), ale akciový kapitál se v téže době zdvojnásobil na 10,3 mld. Kč. Docházelo tedy k výrazné koncentraci kapitálu. Akciovými společnostmi představovaná forma podnikání se i v ČSR stala v průmyslu a peněžnictví nejvýznamnější a ve velkém podnikání výrazně převažovala nad podniky jednotlivců i společnostmi s ručením omezeným.

Za → nacistické okupace došlo v letech 1939–1945 v souvislostí s tzv. → arizací a dalšími opatřeními okupačních úřadů k nuceným kapitálovým přesunům ve prospěch sudetoněmeckého a říšskoněmeckého kapitálu. Tyto přesuny byly po osvobození republiky v roce 1945 prohlášeny za neplatné.

V říjnu 1945 byla značná část akciových společností znárodněna a po nastolení → komunistického režimu v roce 1948 byly znárodněné akciové společnosti v průmyslové a obchodní sféře přeměněny ve státem vlastněné → národní podniky. Banky byly sloučeny v jednu centralisticky organizovanou Státní banku československou.

Po odstranění totalitního režimu byla k 1. 5. 1990 provedena reforma akciového práva umožňující znovu rozvoj akciových společností. V rámci tzv. velké → privatizace bylo v letech 1991–1995 zhruba 85 % takto privatizovaného majetku transformováno do podoby akciových společností.

III. Charakter podnikatelské činnosti

Po celé období existence akciových společností tvořil jejich základní jmění akciový kapitál. Akcie byly nedělitelné, ale směnitelné, obchodovalo se s nimi na → burzách a akcionářům přinášely dividendy. Ty byly značně rozdílné podle úspěšnosti hospodaření. V letech → hospodářské konjunktury překračovaly dividendy u prosperujících společností 10 %, za hospodářských krizí nebo i při obtížích samotných podniků byly nižší (zpravidla do 5 %) nebo nebyly vůbec vypláceny. Při rozšiřování podniků byl akciový kapitál zvyšován emisemi nových akcií, přičemž přednostní právo na koupi nových akcií měli zpravidla dosavadní akcionáři. Ztráty společností byly hrazeny z rezervních fondů, vytvářených k stabilizaci hospodaření. V případě ztrát větších rozměrů docházelo ke snížení akciového kapitálu.

IV. Organizace a orgány akciových společností

Činnost akciových společností se řídila stanovami, které schvalovaly valné hromady akcionářů. Ty byly vrcholným a rozhodujícím orgánem společností, hlasovalo se na nich podle počtu akcií. Valné hromady určovaly výši akciového a rezervního kapitálu, zaměření obchodní politiky a volily správní rady. Prakticky na nich rozhodoval vlastník majoritního balíku akcií, vliv drobných akcionářů byl minimální. Skutečnými řídícími orgány společností byly správní rady (někde představenstva). Ty určovaly obchodní politiku, schvalovaly investice a jmenovaly vrcholový management společnosti. V správních radách zasedali a spolurozhodovali i zástupci bank, se kterými byly firmy v stálém úvěrovém spojení. Předseda správní rady byl ve velkých společnostech obvykle nejvlivnější osobností firmy. Běžnou činnost společnosti řídilo ředitelství v čele s generálním ředitelem, který byl zaměstnancem firmy. Kontrolu hospodaření prováděla valnou hromadou volená dozorčí rada. Činnost členů správní a dozorčí rady byla honorována ve formě tantiem, jejich výše závisela na prosperitě a velikosti společnosti.

V. Místo v hospodářském životě

Předností akciové formy podnikání je možnost shromáždit pro podnikání velký kapitál, případně při rozsáhlejších investicích nebo při rozšíření výrobních aktivit krýt je navýšením akciového kapitálu pomocí emise nových akcií. Výhodou je i možnost lepšího výběru odborně zdatného a profesionálně vyškoleného vrcholového managementu podniku než u rodinných firem vedených druhou nebo třetí podnikatelskou generací. Tyto přednosti se uplatnily především u velkých firem. Naproti tomu u menších firem je výhodou větší osobní zainteresovanost vlastníků, kteří je sami řídí.

Mezi multinacionálními firmami působícími v Českých zemích měla akciová forma podnikání od meziválečného období výraznou převahu. V multinacionálních akciových bankách (→ České eskomptní bance a úvěrím ústavu, Bance pro obchod a průmysl) pak v této době úzce spolupracoval český, domácí německý, židovský a cizí kapitál.

Literatura

Johann Strieder, Studien zur Geschichte kapitalischer Organizationsformen, München 1925
; Joseph Alois Schumpeter, Der Unternehmer in der Vokswirtschaft von heute, Berlin 1928
; Jan Steiner – Jana Geršlová, Kapitoly z dějin podnikání v Československu. I. Období do roku 1938, Karviná 1992
; Hans Pohl (hrsg.), Deutsche Börsengeschichte, Frankfurt 1992
; Mythus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, red. Eduard Kubů a Jaroslav Pátek, Praha 2000.

Vlastislav Lacina