americká armáda v západních Čechách

I. Charakteristika; II. Politicko-vojenský přístup Američanů a Britů k osvobození Československa; III. Sladění postupu Američanů a Sovětů ve střední Evropě; IV. Američané a osvobození Československa; V. Stažení americké armády z Československa.

I. Charakteristika

Američané při bojích v Evropě během → druhé světové války dodržovali předem dohodnutou součinnost s Rudou armádou. Vyhýbali se proto otevřeným neshodám se Sověty, především kvůli Stalinem přislíbené pomoci ve válce proti Japonsku. Tomu podřídili rovněž svůj postup při → osvobození Československa. Přes nesouhlas Britů vyhověli sovětskému přání, aby většinu Československa a zejména Prahu osvobodila Rudá armáda. Americká vojska se zastavila na dohodnuté demarkační čáře v západních a jižních Čechách. Po složitém vyjednávání se nakonec americké jednotky a sovětská armáda v prosinci 1945 souběžně stáhly z Československa, které však nadále zůstalo v sovětské → sféře vlivu.

II. Politicko-vojenský přístup Američanů k osvobození Československa

Vrchní velitel spojeneckých expedičních vojsk na západní frontě americký generál Dwight D. Eisenhower zaslal 28. 3. 1945 sovětskému vůdci Josifu V. Stalinovi návrh, že pro západní armády bude nejvýhodnější setkání se sovětskými vojsky na severu v linii Erfurt – Lipsko – Dráždany a na jihu v oblasti Řezno – Linec. Stalin s tím 1. 4. 1945 souhlasil. Dva hlavní údery západních vojsk tedy směřovaly na severu do Saska a Braniborska a na jihu do Bavorska a Rakouska. Mezi uvedenými směry útoku se nacházelo strategicky významné území Československa, jež se tak otevíralo z východu postupující Rudé armádě.

Plán na koordinaci bojových operací anglo-amerických a sovětských vojsk oznámil generál Eisenhower 30. 3. 1945 britskému premiérovi Winstonu S. Churchillovi. Churchill, který se obával proniknutí Sovětů – a tím také komunismu – přímo do střední Evropy, však Eisenhowerův plán neschvaloval. Se svými výhradami se v průběhu dubna 1945 několikrát obrátil na generála Eisenhowera, amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta i jeho nástupce Harryho S. Trumana, kteří však odmítali riskovat roztržku se Sověty a trvali na spolupráci s nimi i za cenu určitých ústupků.

III. Sladění postupu Američanů a Sovětů ve střední Evropě

Americké oddíly 3. armády generála George S. Pattona mezitím překročily 18. 4. 1945 československé hranice u Aše. Američané vstoupili 20. 4. 1945 do Aše a po těžkých bojích dobyli 26. 4. 1945 Cheb. Do konce dubna 1945 další americké jednotky přešly československé hranice ještě na několika jiných místech. Generál Patton však již 17. 4. 1945 dostal rozkaz, aby jeho vojska zatím nepronikala dále na území Československa.

Generál Eisenhower poslal 21. 4. 1945 náčelníku generálního štábu Rudé armády generálu Alexeji Innokenťjeviči Antonovovi návrh na upřesnění demarkační čáry mezi západními a sovětskými vojsky na linii řek Labe – Mulde. Generál Antonov však 24. 4. 1945 odpověděl, že sovětské velení hodlá dobýt Berlín a vyčistit od nepřítele celý východní břeh Labe i údolí Vltavy, kde se nacházela také Praha.

Britský premiér Churchill se ještě nevzdával naděje, že se podaří zadržet Sověty co nejdále na východě. Zaslal proto 27. 4. 1945 novému americkému prezidentovi Trumanovi a sovětskému vůdci Stalinovi návrh, aby spojenecké armády mohly v zájmu rychlé porážky společného nepřítele přenést boje i za hranice již dohodnutých okupačních pásem v Německu. Truman s tím neprodleně souhlasil, Stalin se s tímto stanoviskem ztotožnil 2. 5. 1945. Churchill 30. 4. 1945 amerického prezidenta Trumana opět upozornil, že osvobození Prahy a co největší části Československa může úplně změnit poválečné poměry ve střední Evropě. Generál Eisenhower však téhož dne oznámil generálu Antonovovi, že americká vojska zahájila útok v Německu, takže se budou od horního toku řeky Mulde přesunovat podél hranic Československa až na čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice, přičemž sovětská vojska by mohla obsadit východní břehy Labe i Vltavy. Sovětské velení s tím okamžitě souhlasilo.

IV. Američané a osvobození Československa

Anglo-americké velení připravilo 2. a 3. 5. 1945 útok do Československa, kterým pověřilo 3. armádu generála Pattona. Její 5. sbor měl ze severu směřovat na Plzeň i Karlovy Vary, 12. sbor dostal za úkol vyrazit od jihu na Klatovy i Rokycany. Ráno 5. 5. 1945 zahájily oba americké sbory postup do Československa. V souvislosti s tím oznámil Eisenhower 4. 5. 1945 Antonovovi, že západní vojska povedou úder do Československa na čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a jsou připravena pokračovat dále až k Vltavě a Labi. Generál Antonov obratem odpověděl, že sovětská vojska sama vyklidí oba břehy Vltavy. Žádal proto, aby západní vojska nepřekračovala původně stanovenou linii. Generál Eisenhower ráno 6. 5. 1945 nařídil, aby se americké jednotky zastavily na uvedené demarkační čáře. Americké oddíly mezitím osvobozovaly jednotlivá města jižních a západních Čech, někde dokonce za součinnosti s českými povstalci. Americká vojska vstoupila ráno 6. 5. 1945 do Plzně, kterou již předtím z převážné části ovládli čeští bojovníci. V následujících dnech pak Američané ještě na některých místech společně s Čechy sváděli dílčí boje s německými oddíly.

Současně 5. 5. 1945 vypuklo v Praze → květnové povstání. Generál Patton chtěl ihned vyrazit na pomoc Praze. V průběhu následujícího dne však dostal již zmíněný rozkaz zakazující překročit stanovenou demarkační čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Předsunuté hlídky amerického 5. sboru přesto dorazily již 6. 5. 1945 do Prahy a následujícího dne tam dospěl také průzkumný oddíl amerického 12. sboru.

Zvláštní oddíl asi 40 zpravodajců 16. obrněné divize 5. sboru americké 3. armády plnil 7. – 8. 5. 1945 tajné poslání za demarkační čárou. Američané doprovázeli německého plukovníka, který vezl pokyny o bezpodmínečné kapitulaci (podle protokolu podepsaného před ránem 7. 5. 1945 v Remeši) k veliteli německé armádní skupiny Mitte polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi do jeho štábu v lázních Velichovky u Jaroměře ve východních Čechách. Po doručení zmíněného rozkazu se Američané vrátili zpět do Plzně.

Sovětská armáda se ráno 9. 5. 1945 probila do Prahy a společně s českými povstalci potlačila poslední odpor německých jednotek, zatímco americká armáda musela na přání sovětského velení vyčkávat na demarkační čáře Saská Kamenice – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec. Americká a sovětská vojska se posléze ve dnech 10. a 11. 5. 1945 postupně setkávala v nejrůznějších místech jižních a západních Čech a společně přesně vytýčila demarkační čáru, která přechodně rozdělila Československo na dvě části.

V. Stažení americké armády z Československa

Po skončení bojů Sověti usilovali o to, aby Američané střední Evropu co nejrychleji vyklidili. Sovětský velvyslanec v Praze Valerian Alexandrovič Zorin sdělil 22. 5. 1945 československé vládě, že by měla začít jednat o stažení amerických vojsk z ČSR. Vláda o tom v květnu a červnu 1945 několikrát vzrušeně rokovala. Komunisté prosazovali okamžitý odchod Američanů, kdežto demokraté varovali před neuváženým postupem, který by mohl vážně narušit vztahy se západními spojenci. Poukazovali také na přítomnost sovětské armády, která by po ústupu Američanů v ČSR zůstala bez náležité západní protiváhy. Nekomunistické strany měly tichou, ale důslednou podporu prezidenta Edvarda Beneše, který přímo i prostřednictvím britských diplomatů na Američany naléhal, aby se nepodrobili sovětskému nátlaku a požadovali souběžné stažení obou spojeneckých armád. Československá vláda přesto 21. 6. 1945 předala americkému velvyslanectví v Praze nótu s žádostí, aby americká armáda odevzdala do správy československých orgánů obsazenou západní část území ČSR.

Nejvyšší velení americké armády však 4. 7. 1945 rozhodlo, že americká vojska se stáhnou z Československa pouze současně se sovětskou armádou. Mezitím se z jižních a západních Čech v květnu 1945 stáhl 12. sbor a potom v červnu 1945 také 5. sbor americké 3. armády. Celé pásmo převzal 22. sbor generála Ernesta N. Harmona, který se stal velitelem všech amerických jednotek v Československu.

Příchod amerických jednotek do západních a jižních Čech místní české obyvatelstvo nadšeně přivítalo. Oficiální přístup amerického velení i naprosté většiny amerických vojáků k českému obyvatelstvu byl rovněž přátelský. V každodenním běhu převratných událostí však docházelo k četným nedorozuměním a sporům, které vyplývaly především z nepřehledné situace po skončení bojů. Američané se zpočátku příliš nevyznali ve složitých, zejména národnostních poměrech na osvobozeném území. V určitých místech proto znemožňovali činnost československých úřadů, armády a policie, ale někde zasahovali také proti jejich přehnaně radikálnímu postupu či dokonce snahám řady jedinců a skupin o „revoluční“ vypořádání se s bývalými nepřáteli. Speciální zpravodajské skupiny americké armády se pokoušely získat technickou dokumentaci zdejších podniků, které považovaly za nepřátelský majetek, přičemž se soustředily zejména na plzeňskou Škodovku. Přitom někteří z Američanů využívali tíživé poválečné situace a ve spojení s příslušníky místního obyvatelstva se čile věnovali → černému obchodu. Bez ohledu na tyto případy převažovaly mezi českým obyvatelstvem a americkou armádou naprosto přátelské vztahy a zmíněné problémy se vůbec nedají srovnat s často násilnickým chováním Rudé armády proti civilnímu obyvatelstvu za demarkační čárou. Americké jednotky v těžké poválečné situaci štědře poskytovaly obyvatelstvu potraviny i další zboží z vlastních zásob, pořádaly filmová představení, koncerty vojenských kapel a taneční zábavy. Američtí vojáci se účastnili nejrůznějších slavností, které připravilo místní české obyvatelstvo nebo československé úřady.

Generál Harmon vydal 7. 7. 1945 pro své podřízené přísné směrnice o vztazích k československým orgánům. Chtěl tak napříště předejít výše zmíněným konfliktům. Především zdůraznil, že Československo je spojeneckou a osvobozenou zemí. Její součástí jsou i pohraniční oblasti, v nichž musí být zcela vykořeněna německá administrativa. Veškerou civilní pravomoc převezmou československé úřady, jimž bude americká armáda všestranně pomáhat. Po vydání směrnic se podařilo překonat dřívější přehmaty, které pak již tolik nezatěžovaly vzájemné vztahy.

Američané a Sověti tvrdě vyjednávali o ukončení pobytu svých armád v Československu. Americký prezident Truman posléze 2. 11. 1945 sovětskému vůdci navrhl, aby se ozbrojené síly obou velmocí stáhly z Československa k 1. 12. 1945. Stalin s tím nakonec 7. 11. 1945 souhlasil. Americká i sovětská vojska pak k uvedenému termínu z republiky skutečně odešla. Američané ponechali v Plzni pouze menší týlovou skupinu, která se až do roku 1947 starala o vypořádání závazků souvisejících s pobytem americké armády v ČSR.

Po → únorovém převratu r. 1948 komunistická propaganda všemožně zpochybňovala a očerňovala úlohu amerických vojáků při osvobození Československa, až nakonec docházelo k odstraňování pomníků padlých amerických vojáků a k zamlčování podílu Američanů na osvobození ČSR. Teprve po listopadu 1989 s obnovením demokratických poměrů byly zásluhy americké armády opět náležitě oceněny.

Literatura

Karel Bartošek – Karel Pichlík, Američané v západních Čechách v roce 1945, Praha 1953
; František Nesvadba, Operace amerických vojsk na území Československa (I) a (II), Historie a vojenství, 1986, č. 1, s. 48–66, č. 2, s. 64–91
; Miroslav Tejchman, Otázka vstupu amerických vojsk na území Československa na jaře 1945 a britská zahraniční politika, Slovanský přehled, 1990, č. 2, s. 143–150
; Pavol Petruf, K pobytu amerických vojsk v Česko-Slovensku roku 1945, Historický časopis, 1990, č. 5, s. 651–679
; Petr Prokš, Československo mezi Východem a Západem. (Politické souvislosti pobytu americké a sovětské armády na československém území v roce 1945), Slovanský přehled, 1993, č. 3–4, s. 304–311
; Jindřich Pecka, Na demarkační čáře. Americká armáda v Čechách v roce 1945, Praha 1995
; Petr Prokš, Američané a osvobození Československa. (Politicko-diplomatický a vojenský zápas o střední Evropu v roce 1945), Slovanský přehled, 1999, č. 2, s. 207–221
; týž, Americká armáda v Československu. (Politicko-diplomatický zápas o střední Evropu v roce 1945), tamtéž, 1999, č. 4, s. 457–470
; týž, Československo a Západ 1945–1948. (Vztahy Československa se Spojenými státy, Velkou Británií a Francií v letech 1945–1948), Praha 2001.

Petr Prokš