antifašismus

I. Charakteristika; II. Antifašismus ve 20. letech; III. Antifašismus po nástupu nacistů k moci v Německu; IV. Antifašismus v době rostoucího ohrožení republiky; V. Antifašismus v době nacistické okupace a po roce 1945.

I. Charakteristika

Ideový proud, který se zrodil jako reakce demokraticky orientovaných společenských kruhů na šíření → fašismu a → nacismu v jednotlivých evropských státech ve 20. a 30. letech 20. století. Nositeli idejí antifašismu se stali příslušníci nejrůznějších sociálních a věkových vrstev, politických skupin a → církví, kteří byli spojeni programem obrany → demokracie a jejích institucí před nastupujícími autoritativními režimy a hnutími.

II. Antifašismus ve 20. letech

Liberálně-demokratické a socialistické politické kruhy upozorňovaly na růst fašizujících tendencí již od počátku 20. let, kdy se objevily první skupiny → českého fašismu. Ty se často inspirovaly idejemi a programem italského fašismu, jež se dostal k moci v roce 1922. V roce 1926 vystoupil prezident Tomáš Garrigue Masaryk a okruh → Hradu proti pokusům českých fašistů aktivizovat svou činnost v souvislosti s → Gajdovou aférou. Aktivní byli především členové levicových stran, zejména komunisté. V roce 1929 se konal v Berlíně protifašistický kongres, iniciovaný francouzským levicovým spisovatelem Henri Barbussem; z ČSR se jej zúčastnili zejména zastánci pacifistických a komunistických idejí, jako byli Theodor Bartošek, Luisa Landová-Štychová a Zdeněk Nejedlý. Po návratu vydali účastníci kongresu prohlášení, které našlo značnou podporu ve veřejném mínění. Demonstrace proti válce a fašismu, které proběhly v řadě evropských zemí 1. 8. 1929, ovšem v Československu podpořili pouze představitelé extrémní levice.

III. Antifašismus po nástupu nacistů k moci v Německu

Boj proti fašismu v Československu zesílil v 30. letech. Důvodem byly projevy → krize parlamentní demokracie a politická radikalizace, vedoucí k nárůstu fašizujících tendencí a posléze likvidaci parlamentních systémů ve většině států střední a jihovýchodní Evropy. Obavy v české společnosti vyvolal zvláště nástup Hitlerova režimu v Německu v lednu 1933 a násilné praktiky uplatňované při represích proti jeho odpůrcům. Od této doby se boj proti fašismu v Československu soustředil zejména proti jeho formě, která se etablovala v ideologické podobě německého → nacionálního socialismu. Významným rysem prvních měsíců po nástupu nacistického režimu byly akce solidarity s pronásledovanými odpůrci, například s bulharským komunistou Georgi Dimitrovem, obžalovaným v lipském procesu z odpovědnosti za požár Říšského sněmu v roce 1933, nebo s německým spisovatelem Carlem von Ossietzkým, vězněným v koncentračním táboře. V březnu 1934 proběhl týden Ernsta Thälmanna, který měl upozornit na uvěznění bývalého předsedy Komunistické strany Německa. Boj za Thälmannovu záchranu byl spojen také s rozsáhlou pomocí německým antifašistům, kteří emigrovali do Československa. Vznikly desítky komitétů, které jim zajišťovaly materiální zabezpečení, např. Výbor proti fašismu a válce, Komitét pro pomoc německé emigraci, Liga za lidská práva nebo Liga proti antisemitismu. Rozsáhlé protesty vyvolala i vražda německého emigranta Theodora Lessinga v srpnu 1933 v Mariánských Lázních.

Nebezpečí pro československou demokracii představovaly rovněž narůstající aktivity českého fašismu a sudetoněmeckého → nacionálního socialismu v době → hospodářské krize 1929–1933. Proti fašistickým projevům vystupovali zejména komunističtí, sociálnědemokratičtí a národněsocialističtí dělníci a studenti. V této době docházelo k častým potyčkám a vzájemnému rozbíjení schůzí oponentů z opačného tábora. V dubnu 1933 byl při střetnutí s fašistickými studenty v Praze zabit sociálně demokratický studentský činovník Emanuel Zahradníček, který je považován za první oběť fašismu v Českých zemích. Levicové studentské organizace (např. Jednota nemajetného studentstva, Kostufra /Komunistická studentská frakce/, Svaz sociálnědemokratického studentstva) uspořádaly rovněž rozsáhlé protesty proti fašistickým demonstracím během → insigniády na podzim 1934. Domácí ultranacionalistické a fašizující tendence se ve studentském prostředí dostávaly postupně do izolace a v roce 1936 ztratily rozhodující vliv také v Ústředním svazu studentstva. Aktivizace českých fašistických skupin vedla k vytváření protifašistických výborů, složených z organizací socialistických stran a KSČ a jejich odborových organizací.

Důležitou roli v antifašistickém hnutí hrály také demokratické → německé politické strany v ČSR, zejména → Německá sociálně demokratická strana dělnická. Němečtí sociální demokraté v součinnosti s československými sociálními demokraty pomáhali rakouským socialistům, kteří emigrovali do Československa po krvavém potlačení protivládního povstání v únoru 1934 a nástupu diktátorského režimu Engelberta Dollfusse. Představitelé německé sociální demokracie spolupracovali také s organizací → Černá fronta.

Výraznou změnu na československou politickou scénu přinesl vznik Henleinovy → Sudetendeutsche Heimatfront v roce 1933 (od 1935 → Sudetoněmecké strany), která projevovala v programu i v politické praxi silnou afinitu k nedemokratickým praktikám. Od počátku roku 1935 se v českém tisku ozývaly hlasy požadující zákaz této strany. Tyto apely však nenašly adekvátní odezvu.

IV. Antifašismus v době rostoucího ohrožení republiky

Od druhé poloviny 30. let se do antifašistického hnutí z politických stran významně zapojovala především → Komunistická strana Československa. Vycházela přitom z taktiky → lidové fronty, přijaté VII. kongresem → Třetí internacionály v srpnu 1935 a rozvinuté VII. sjezdem KSČ v dubnu 1936.

Na nebezpečí fašismu výrazně upozorňovali také mnozí představitelé inteligence. Do antifašistické činnosti se zapojila → Levá fronta, sdružující zejména příznivce KSČ, a především → Dělnická akademie (vznikla 1896), volné sdružení socialistických novinářů a intelektuálů (Volfgang Jankovec, Ludmila Jankovcová, Josef Fischer, Václav Patzak), ostře vystupující proti autoritativním tendencím, jež byly ve 30. letech patrné v politice → agrární strany.

Antifašistické postoje se výrazně projevovaly v kulturních kruzích. Na rostoucí nebezpečí fašismu reagovala publicistika (např. Egon Erwin Kisch a Géza Včelička) i krásná literatura (autoři jako Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Václav Holan, Josef Hora, František Halas). V listopadu 1934 vydaly více než dvě stovky československých spisovatelů protifašistické prohlášení. V březnu 1935 inicioval literární kritik Bedřich Václavek vznik skupiny socialistických autorů Blok. Do její činnosti se aktivně zapojili Peter Jilemnický, Karel Konrád, Jaroslav Kratochvíl a mnozí další literáti. Toto umělecké sdružení chtělo začlenit tvorbu svých členů do kulturní protifašistické fronty.

Antifašistickou platformou se stala i avantgardní divadla, především → Osvobozené divadlo. Tento trend zahájila hra Caesar v roce 1932, která karikovala Mussoliniho fašistický režim v Itálii. Na obranu → lidských práv a humanismu vystupovali umělci tohoto souboru rovněž v dalších divadelních hrách (Kat a blázen, Těžká Barbora, Osel a stín, Nebe na zemi, Balada z hadrů). Antifašistické motivy se objevovaly rovněž v inscenacích z repertoáru divadla D–34 (pozdějšího → Divadla E. F. Buriana). V polovině 30. let napsal několik antifašistických a protiválečných dramat (Válka s mloky, Bílá nemoc, Matka) také Karel Čapek. V červnu 1938 se z Čapkovy iniciativy za účasti předních světových literátů v Praze konalo zasedání mezinárodního → PEN-klubu, které se postavilo proti fašismu a válce a současně proti vzrůstající nacistické agresivitě vůči Československu. Umělecká fronta v boji proti fašismu prostupovala i dalšími žánry. Protifašistická stanoviska ve výtvarném umění se projevila zejména v karikatuře (např. v dílech Františka Bidla a Josefa Čapka – mj. cyklus Diktátorské boty). K upevnění vlasteneckého uvědomění sloužily ve 30. letech i filmy, připomínající legionářské tradice (např. Neporažená armáda, Zborov).

Proti fašismu vystupovaly rovněž demokraticky orientované církevní kruhy. Svým vlasteneckým vyzněním získala v antifašistickém zápase aktuální rozměr → svatováclavská a → husitská tradice. Katolická církev vystoupila proti nacistickému režimu i v rámci → katolického sjezdu v roce 1935. Podporou pro katolický antifašismus bylo v březnu 1937 i zveřejnění encykliky papeže Pia XI. Mit brennender Sorge, která odsuzovala Hitlerův režim. V druhé polovině 30. let se vyostřilo napětí mezi episkopátem a německými studenty teologie, kteří se hlásili k Sudetoněmecké straně. Pražský arcibiskup Karel Kašpar z tohoto důvodu odmítl v roce 1938 vysvětit na kněze německé bohoslovce a teprve po zásahu Vatikánu byl konflikt urovnán. V evangelických církvích se v zápase proti fašismu významně angažovali např. Josef Lukl Hromádka, mládežnická organizace YMCA a spolky evangelických bohoslovců v semináři v Praze-Jirchářích.

Jednu z forem odporu proti fašismu představovaly sportovní akce. V průběhu XI. olympijských her v Berlíně v létě 1936, zneužitých Hitlerovou vládou k propagaci nacistického režimu, se v Praze konaly Lidové hry, na jejichž pořádání se podílely zejména levicové tělovýchovné organizace. Účastnilo se jich na tři tisíce sportovců a zhlédlo je čtyřicet tisíc diváků.

Antifašistické hnutí dostalo silný impuls po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936. Českoslovenští antifašisté podporovali republikánskou vládu proti vojenskému puči vedenému generálem Franciskem Frankem. Hnutí na obranu demokratické vlády ve Španělsku získalo nejširší podporu, kterou zaštiťoval → Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku posléze reorganizovaný ve Společnost přátel demokratického Španělska. Do jeho činnosti se zapojila řada osobností kulturního i veřejného života (literární kritici Otokar Fischer a František Xaver Šalda, spisovatelé Karel Čapek, František Halas, Jaroslav Kratochvíl, Helena Malířová, vůdčí činitel čs. odboje za první svět. války Emanuel Voska, filosof, sociolog a publicista Josef Fischer, čelný představitel Dělnické akademie, ad.). Výbor pořádal výstavy a přednášky, podílel se na vydání publikací o španělském válečném konfliktu. Zejména příslušníci levicových stran – zvláště KSČ – se také přímo zapojili do války ve Španělsku v → interbrigádách. Demokratické síly napříč politickým spektrem vystupovaly v letech 1937 a 1938 stále rozhodněji také proti nacizujícím tendencím a protičeskoslovenské propagandě Sudetoněmecké strany.

V době bezprostředního ohrožení první Československé republiky německým nacismem v roce 1938 podpora antifašistickému hnutí vzrostla. Snaha hájit nezávislost a celistvost republiky inspirovala → manifest „Věrni zůstaneme“, jehož vznik iniciovaly antifašistické politické a kulturní kruhy. Tento dokument podepsal do září 1938 více než milion lidí. Antifašistické organizace pořádaly od jara 1938 masové demonstrace, vyzývající k obraně státu. Toto hnutí vyvrcholilo v září 1938 v akcích na obranu republiky těsně před uzavřením → Mnichovské dohody.

V. Antifašismus v době nacistické okupace a po roce 1945

Za → druhé světové války se antifašismus stal ideovou základnou hnutí odporu proti fašistickým režimům v okupovaných zemích a také protihitlerovské koalice velmocí. Na ideových principech antifašismu fungoval také český → domácí i → zahraniční odboj v letech 1939–1945. Výrazní představitelé antifašistického hnutí v meziválečném Československu se stali současně obětí nacistické perzekuce (za války zahynuli např. J. Čapek, B. Václavek, Evžen Rošický, J. Kratochvíl). Česká protifašistická rezistence byla především konfrontována s hitlerovskou podobou fašismu, jejíž součástí byl brutální teror, represe proti civilnímu obyvatelstvu, → germanizace a rasový útlak. Pod vlivem válečných zkušeností tak v českém prostředí mnohdy získával antifašismus také antiněmecké rysy.

Po příchodu → komunistického režimu k moci v roce 1948 byly oficiálními místy vyzdvihovány antifašistické tradice z doby před druhou světovou válkou, spojené především s činností KSČ, a záměrně opomíjena nebo překrucována role ostatních politických subjektů a ideových směrů. Manipulací s fakty byla poznamenáno také zpracování dějin boje proti fašismu a → nacistické okupaci, protože prorežimní historiografie nekriticky vyzdvihovala význam komunistického odboje na úkor ostatních sil národní rezistence. V Československu byl po → únorovém převratu v roce 1948 využíván antifašismus i jako prostředek v ideologickém boji. Komunistická propaganda prezentovala antifašismus jako nedílnou součást boje států → sovětského bloku proti politice → imperialismu Spojených států amerických a jejich spojenců a → revanšismu ve Spolkové republice Německo.

Literatura

Jan Kuklík, Boj na obranu demokratického Španělska a formování lidové fronty v Československu, Acta Universitatis Carolinae, Philosopica et historica IX–X, Praha 1973, s. 105–117
; Vladimír Hudec, Československá žurnalistika v antifašistickém odboji let 1939 až 1945, Praha 1978
; Robert Kvaček, Umění proti fašismu, Praha 1980
; Jiří Veselý a kol., Azyl a exil, Praha 1983
; Květa Hyršlová, Česká inteligence a protifašistická fronta, Praha 1985
; Jana Oliveriusová, Česká tvůrčí inteligence v boji proti fašismu ve třicátých letech, Československý časopis historický, 36, 1988, s. 683–96
; Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka, Praha 1988
; Miroslav Gregorovič, Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995
; Ernst Nolte, Fašismus ve své epoše, Praha 1999
; Tomáš Pasák, Český fašismus 1922–45 a kolaborace 1939–45, Praha 1999.

Jaroslav Šebek