arabistika

I. Charakteristika; II. Etapy rozvoje vědní disciplíny: 1. Do vzniku Československa, 2. Meziválečné období, 3. Po roce 1945.

I. Charakteristika

Vědní obor zkoumající jazyk, literaturu, dějiny i kulturu v arabských a islámských zemích. S arabistikou je těsně spojena islamistika, která se věnuje studiu islámského náboženství.

II. Etapy rozvoje vědní disciplíny

1. Do vzniku Československa

V 17. a 18. století byl v Čechách zájem o arabštinu motivován studiem → biblických studií a hebraistiky, která se vyučovala na jezuitské pražské univerzitě. Arabistika se v Čechách jako vědecký obor pěstovala od poloviny 19. století, kdy bylo studium orientálních jazyků převedeno z teologické na filozofickou fakultu pražské univerzity. V roce 1849 zde vznikla samostatná větev orientální filologie, kde působili profesoři Wolfgang Wessely (1801–1870) a Saul Isaak Kämpf (1813–1882). K nim se připojil profesor orientálních jazyků Max Grünert (1846–1929), který po → rozdělení univerzity zůstal na → německé univerzitě. V meziválečném období působil na německé univerzitě jeho žák Adolf Grohmann (1887–1977), jenž v roce 1945 odešel do Rakouska. V centru jeho zájmu byly → pomocné vědy historické.

Prvním česky přednášejícím orientalistou byl docent Jaromír Břetislav Košut (1854–1880). Na české filozofické fakultě se → orientalistika začala přednášet od roku 1884. Jejím zakladatelem byl profesor Rudolf Dvořák (1860–1920), jenž v oblasti arabistiky publikoval přednášku o kulturním významu Arabů pro Evropu, disertaci o cizích slovech v Koránu a posléze se soustředil na arabskou poezii a geografickou literaturu.

Významným světově proslulým arabistou a cestovatelem byl profesor teologie Alois Musil (1868–1944). K zájmu o arabský svět ho přivedla snaha o prohloubení teologických studií. Prozkoumal oblast kolem Petry a objevil umajjovský palác Kusajr Amra. Po svém působení v Olomouci odešel roku 1904 do Vídně; zde zpracoval výsledky svých cest. K jeho nejvýznamnějším předválečným vědeckým dílům patří monumentální čtyřsvazkový spis Arabia Petraea a dvoudílná práce Kusejr Amra. V letech 1908–1912 podnikl dlouhodobé expedice do Palestiny, Sýrie, severní Arábie a Mezopotámie. Za → první světové války se soustředil na rozvoj obchodních a politických kontaktů s arabským světem, 1914–1915 a 1917 vykonal na pokyn rakousko-uherského císaře politické mise do arabských provincií Osmanské říše. Po první světové válce se Musil přestěhoval z Vídně do Prahy, kde byl jmenován profesorem → Univerzity Karlovy. Vypracoval plán na zřízení → Orientálního ústavu, pro nějž získal podporu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V letech 1923–1928 Musil navštívil New York, kde publikoval výsledky svých cest v šesti rozsáhlých dílech. Velmi záslužná byla jeho snaha o širokou popularizaci Blízkého východu. Česky vydal zjednodušené verze svých cestopisů v osmi svazcích a 11 monografiích. Věnoval se v nich soudobému politickému a hospodářskému vývoji na Blízkém a Středním východě. Pro mládež napsal 21 dobrodružných knížek odehrávajících se v arabském světě.

2. Meziválečné období

V meziválečném období se pokračovatelem prof. R. Dvořáka na Univerzitě Karlově v oblasti semitistiky a arabistiky stal profesor Rudolf Růžička (1878–1957). Jeho hlavní zájem se koncentroval na fonetické problémy semitských jazyků. Druhou oblastí Růžičkových zájmů byly dějiny arabské literatury a zvláště staré arabské poezie. Jeho nejvýznamnějším příspěvkem v této oblasti byla třídílná monografie Duraid ben as-Simma, poskytující detailní analýzu života a díla jednoho z nejvýznamnějších vůdců beduínské opozice proti proroku Muhammadovi. Zvláštní místo v české arabistice zaujímá arabista a romanista Alois Richard Nykl (1885–1958), jenž dlouhodobě působil v Egyptě a Spojených státech amerických, kde se v roce 1938 trvale usadil. V Čechách proslul prvním vědeckým překladem Koránu do češtiny. Jeho hlavní zájem se soustředil na arabskou poezii v muslimském Španělsku a její vliv na Evropu. Významným arabistou a zakladatelem výzkumu islámských dějin byl profesor Univerzity Karlovy Felix Tauer (1893–1981). V letech 1921–1932 pobýval v Istanbulu. Na poli arabistiky proslul skvělým českým překladem pohádek Tisíc a jedna noc. V oblasti islámských středověkých dějin přispěl rozsáhlými kapitolami do monumentálního historického díla Dějiny lidstva. Výsledky jeho práce byly posmrtně vcelku publikovány pod titulem Svět islámu.

3. Po roce 1945

Po druhé světové válce byl rozvoj arabistiky stimulován rozšiřováním česko-arabských vztahů a spojen s novou generací arabistů. Přední český arabista, islamista a afrikanista Ivan Hrbek (1923–1993) působil v Orientálním ústavu v Praze. V badatelském úsilí se stal výraznou autoritou a byl světově uznávaným vědcem. Základním polem jeho vědeckého zájmu byla oblast islámských dějin. Společně s Karlem Petráčkem vydal monografii Muhammad. Jeho práce na tomto poli vyvrcholila moderním překladem Koránu do češtiny (1972). V 50. letech se věnoval výzkumu arabsko-slovanských vztahů. Tematice arabských cestovatelů ve východní a střední Evropě (al-Andalusí, Ibn Ja’qúb, Abú Hamíd al-Gharnátí) věnoval řadu článků. Od 60. let se dalším polem jeho vědecké aktivity stala oblast afrických dějin. Pod jeho vedením byly publikovány dvoudílné Dějiny Afriky, v nichž je autorem kapitol o dějinách Maghribu, Súdánu a subsaharské Afriky. Stal se členem mezinárodního vědeckého výboru UNESCO připravujícího osmisvazkovou monumentální publikaci Histoire générale de l’Afrique. Hrbek byl také autorem řady kapitol pro Cambridge History of Africa. Přispěl rovněž do publikace Encyclopaedia of Islam. V 70. letech věnoval pozornost palestinské otázce a úloze islámu v politice. Napsal rozsáhlý doslov k překladu Kaufmanovy práce Maurové a Evropa. Neméně významná je Hrbkova aktivita, která přispěla k poznání arabské kultury a vzdělanosti. Přeložil a komentoval klíčová díla arabských filozofů (Ibn Tufajl), cestovatelů (Ibn Battúta), historiků (Ibn Chaldún, Mas’údí) i moderních autorů (Šarkáwí, Táhá Husajn, Kanafání).

Světově proslulou osobností české arabistiky, semitistiky a islamistiky byl profesor Karel Petráček (1926–1987). Jeho pedagogické působení na Univerzitě Karlově bylo neobyčejně rozsáhlé. Zanechal za sebou několik generací žáků s různorodým vědeckým zaměřením. Značnou část svého zájmu věnoval oblasti arabské literatury, zvláště poezie. Zpracoval rozsáhlé dějiny arabské literatury. Systematicky překládal klasickou i moderní arabskou poezii, středověkou lidovou literaturu i literaturu moderní: Džbán žízně, Román o Antarovi, Zelená lampa poezie, Táhá Husajn: Kniha dní, Cestou karavan, Básníci pouště. Věnoval se rovněž studiu arabských rukopisů, zvláště ve Strahovském klášteře, Státní knihovně v Praze a v Bratislavské univerzitní knihovně. Podrobně se zabýval arabskou filozofií a klasickým i moderním islámem. Napsal rozsáhlou studii o filozofu Ibn Sínovi, společně s I. Hrbkem vydal monografii Muhammad, publikoval monografii Islám a obraty času. Hlavní oblastí jeho badatelské práce byla srovnávací semitistika a arabská lingvistika. Je třeba se zmínit o jeho několika morfologických a strukturálních studiích (Die innere Flexion in den semitistischen Sprachen, Základy gramatického systému spisovné arabštiny), vydal Učebnici spisovné arabštiny a Příručku hovorové arabštiny jemenské. Kromě semitistiky se věnoval též hamitosemitské skupině jazyků a africké lingvistice (Altägyptisch, Hamitosemitisch und ihre Beziehungen zu einigen Sprachsfamilien in Afrika und Asien, Úvod do hamitosemitské (afroasijské) jazykovědy).

V → Náprstkovu muzeu v Praze pracovala Jarmila Štěpková (1926–1997), přední specialistka v oblasti arabské a islámské numismatiky. Byla autorkou mnoha významných výstav a odborných studií. Světově známým odborníkem v oblasti moderní arabské literatury byl Svetozár Pantůček (1931–2000), jenž vydal řadu monografií o alžírské a tuniské literatuře a syntetickou práci Literatury Severní Afriky. Věnoval se překladatelské činnosti a problematice tuniské hovorové arabštiny, berberských jazyků a tuárežštiny.

Arabistika a islamistika je pěstována dnes především na Univerzitě Karlově v Praze. Profesor dějin a kultury islámských zemí Rudolf Veselý (1931) je Tauerovým žákem a nástupcem na Univerzitě Karlově. Základním polem jeho badatelského zájmu je oblast středověkých dějin islámských zemí, zejména mamlúckého a osmanského Egypta. Vydal skripta Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí a Úvod do studia dějin zemí Předního východu. Publikoval několik studií, v nichž analyzoval archívní dokumenty z Káhiry (An Arabic Diplomatic Document from Egypt). K bádání o arabské diplomatice přispěl kritickou edicí mamlúckého diplomatického manuálu. Je autorem kapitoly o osmanském Egyptě v Histoire générale de l’Afrique. Vydal rovněž Musilův a Tauerův sborník. Jeho filologický zájem se soustředil na klasickou a egyptskou hovorovou arabštinu, věnoval se též překladatelské činnosti (Usáma ibn Munkiz). Profesor Jaroslav Oliverius (1933) na Univerzitě Karlově zastupuje tradici výzkumu arabské literatury. Původně se věnoval studiu arabské lidové prózy, jeho hlavní badatelský zájem se soustředil na oblast moderní egyptské literatury a zejména literární kritiky. Publikoval syntetické monografie Svět klasické arabské literatury a Moderní literatury arabského východu. Další oblastí jeho zájmu je arabský jazyk (Egyptská hovorová arabština, Syntaktická cvičení z moderní spisovné arabštiny). Profesor Luboš Kropáček (1939) je přední český islamista a afrikanista na Univerzitě Karlově. Jeho rozsáhlá publikační aktivita se soustřeďuje zejména na tematiku výzkumu klasického a moderního islámu (Moderní islám, Duchovní cesty islámu, Islámský fundamentalismus, Blízký východ na přelomu tisíciletí, Islám a Západ). Rozsáhlé jazykové znalosti umožnily Kropáčkovi zpracovat několik jazykových slovníků (Arabsko-český a česko-arabský slovník, Svahilsko-český a česko-svahilský slovník).

Problematice arabského světa a Blízkého východu se věnovali též čeští historikové a politologové. František Vychodil (1931–1995), jenž působil v Ústavu mezinárodních vztahů, vydal monografii Blízký východ: války či mír. Historik Karel Durman (1932) publikoval klíčovou monografii Blízký východ ve světové politice 1918–1959. V Orientálním ústavu pracoval Josef Muzikář (1932), jenž byl autorem a vedoucím autorského kolektivu řady publikací o aktuální politické tématice (Palestinská otázka, Islám a současnost, Islám v politice, Zápas o novodobý stát v islámském světě). Jindřich Kovář (1935–2002) z Ústavu mezinárodních vztahů vydal práci Islám a muslimské země. Špičkový český historik a profesor Univerzity Karlovy Jan Wanner (1940), jenž řadu let pracoval v Orientálním ústavu, věnoval značnou část svého odborného zájmu problematice Blízkého východu (Írán a německý imperialismus, Krvavý Jom Kippur, Suez). V Orientálním ústavu působil dlouhou dobu arabista Zdeněk Müller (1947), jenž se soustředil na problematiku moderní arabské filozofie, myšlenkových proudů v palestinském hnutí odporu a moderního islámu (Palestinské hnutí odporu, Islám).

Ke střední generaci českých arabistů patří docent Miloš Mendel (1952) z Orientálního ústavu, jenž se vědecky profiluje zejména jako islamista. Problematice islámského fundamentalismu věnoval své nejvýznamnější práce (Islámská výzva, Džihád, Náboženství v boji o Palestinu). Zabývá se rovněž aktuální politickou situací v arabském světě (Židé a Arabové). Jako spoluautor přispěl do řady důležitých prací věnovaných této problematice (Svět Arabů, Islám – ideál a skutečnost, Islám a české země). Na Univerzitě Karlově působí docent Eduard Gombár (1952), jehož vědecký zájem se soustředil na oblast moderních a soudobých dějin islámských zemí. Vydal několik monografií (Revolučně demokratické strany na Blízkém východě, Úvod do dějin islámských zemí, Moderní dějiny islámských zemí, Dramatický půlměsíc, Kmeny a klany v arabské politice, Arabsko-český slovník). Docent Petr Zemánek (1961) pokračuje na Univerzitě Karlově v tradici semitisto-hamitské jazykovědy, vydal monografii Ugaritisher Wortformenindex. Zabývá se rovněž aplikací elektronických metod při zpracování semitských jazyků. František Ondráš (1964) vyučuje na Univerzitě Karlově arabský jazyk (Egyptská hovorová arabština) a specializuje se na oblast moderní arabské literatury. Vlastimil Novák (1964) pokračuje v Náprstkově muzeu v Praze v tradici studia islámské numismatiky.

O výuku arabštiny a popularizaci arabistiky se zasloužila řada arabistů, zejména Charif Bahbouh (1941), Zdena al-Samarraieová (1941), Karel Keller (1944), Jiří Fleissig (1946), Jaromír Hajský (1955–2003), Martin Jankovec (1959). V oblasti výzkumu aktuální problematiky arabského světa je aktivní Jaroslav Bureš (1953) z Ústavu mezinárodních vztahů.

V současné době je arabistika pěstována zejména v Ústavu Blízkého východu a Afriky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v Orientálním ústavu AV ČR, ve Státní jazykové škole v Praze a na Západočeské univerzitě v Plzni.

Literatura

Asian and African Studies in Czechoslovakia, Moscow 1967
; Eduard Gombár, Úvod do dějin islámských zemí, Praha 1994
; Rudolf Veselý (ed.), Alois Musil – český vědec světového jména, Praha 1995
; Jiří Bečka – Miloš Mendel, Islám a české země, Praha 1998
; Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, Praha 1999
; Oldřich Klobas, Alois Musil zvaný Músa ar Rueili, Brno 2003
; Jan Galandauer, Cesta učeného dobrodruha Aloise Musila, Dějiny a současnost, 2003, č. 4, s. 1–5.

Eduard Gombár