antika v českém kulturním dědictví

I. Charakteristika a význam; II. Recepce antiky: 1. Ve středověku, 2. V raném novověku, 3. V moderní době.

I. Charakteristika a význam

Antická kultura, její filozofie, umění a společenské zřízení tvoří společně s → křesťanstvím pilíře západní civilizace. Během dvou tisíciletí svých dějin se kulturní epochy i jednotliví umělci a myslitelé vraceli k antickému dědictví. Tyto návraty sdílela i česká kultura a obohacovala se antikou myšlenkově i umělecky. V každé epoše měla recepce antiky odlišná východiska a svébytnou podobu – počínaje kontinuitou se světem pozdní antiky v raném středověku a konče moderní dobou, kdy se antika stala spíše principem tvorby než jejím vzorem, tj. synonymem střídmosti, uměřenosti, harmonie a řádu. Čerpání z antiky získávalo ovšem smysl jen tam, kde umělec přetvořil antickou látku tvůrčím a originálním způsobem.

II. Recepce antiky

1. Ve středověku

České země zůstaly vně římského limitu a tato historická situace nikdy nedovolila vstřebat antické dědictví jinak než jen přes západoevropská kulturní centra, prostřednictvím gramatik a školského kánonu četby. Z antiky se poznávalo jen to, co přinesla tzv. renesance 12. století v západní Evropě. Antika tu nesloužila jako vzor, který se měl oživit, ale jen jako ilustrace křesťanských pravd. Teprve rostoucí počet latinských škol a zájem vzdělanců o činnost v panovnické kanceláři na sklonku 13. století umožnil hlubší prožitek antiky. Zlom v nazírání na antickou minulost přinesla karlovská kultura v druhé polovině 14. století.

→ Středověk spojovala s antikou latina; nikoliv však latina klasická, nýbrž školská, která byla mezinárodní řečí středověkých vzdělanců a navazovala na latinu pozdněřímských rétorských škol. V českém prostředí se četl jen omezený repertoár textů, někde dokonce jen jejich části. Intenzivnější pronikání antického světa umožnilo založení univerzity v Praze. Podstata univerzitní výuky spočívala v scholastické metodě. Její nedílnou součást tvořily citace antických autorů, v prvé řadě Aristotela. Známi a studováni však byli i další antičtí autoři, jako např. Seneca a jeho etika. Ačkoliv četba a výklad antických autorit neměly za účel poznání antické kultury, nepřímo k němu vedly.

Na antické literární tradice navazovala v Českých zemích ve středověku jen díla, která čněla nad dobový průměr. Patří mezi ně zejména Kosmova kronika, prosycená antickým vyjadřováním, s četnými reminiscencemi na díla římských klasiků i hojně zmiňovaný mytologický, historický i geografický svět antiky. Častěji se ohlasy římských autorů projevují v díle vzdělaného autora Zbraslavské kroniky a u Jindřicha z Isernie († asi 1306), který ovšem přišel do Prahy z Itálie, kde antika zůstávala prožitou a živou částí kultury, nejen plodem vědění a erudice. U počátků české veršované tvorby stála pro svou sílu a působivost obsahovou a formální Alexandreida, první české zpracování antické látky. Antické náměty pronikaly i do prózy, vedle alexandrovského tématu se největší oblibě těšila vyprávění o trojské válce.

Během 11. století přejaly České země → románský styl jako přímé pokračování římského stavitelství. Do románského umění přešla řada dekorativních motivů z antické architektury, jako např. akanty, meandry nebo různě modifikovaná korintská hlavice. Příkladem mohou být hlavice sloupků z portálu kostela sv. Prokopa v Záboří nad Labem (kolem 1200), reliéf z Menší malostranské věže Karlova mostu (speciálně hlava klečícího muže – kolem 1170). Tradičním antickým klenebním způsobem byl postaven i Juditin most v téže době. Vznikla i mimořádná výtvarná díla jako Kodex Vyšehradský či nástěnné malby v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě a nástěnné malby v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, vytvořené podle antického proporčního kánonu.

Vědomé úsilí o poznání antického odkazu i o jeho uplatnění v životě soudobé společnosti inicioval Karel IV. a jeho → dvůr. Karel IV. se během svých pobytů v Itálii v letech 1331–1333 seznámil s italským raně humanistickým prostředím. Na karlovském dvoře se pak zformoval humanistický kruh kolem kancléře Jana ze Středy. K antickým dějinám, především k vládě Konstantina Velikého, odkazovala i symbolika a ideologie Karlovy vlády. V umělecké výrazy triumfální konstantinovské symboliky přerostly staroměstská mostecké věž a Karlštejn jako metonymický Řím, jako místo kontemplace o imperátorově poslání. Za jeho nedílnou součást považoval Karel IV. vedle sbírání mučednických ostatků a starověkých uměleckých památek také velkorysé umělecké podnikání. V podobném duchu navázal na činnost svého otce i Václav IV. Umění jeho doby čerpalo z pozdní antiky, jak o tom svědčí výzdoba východní části staroměstské mostecké věže. Ve své knihovně Václav IV. shromáždil velké množství rukopisů, jejichž výzdoba hýří alegoriemi a symboly s odkazy na antické bájesloví.

2. V raném novověku

Vlna zájmu o antický svět v epoše → humanismu a → renesance 15. a 16. století zasáhla také střední Evropu. Humanismus jako zprostředkovatel antiky pronikal do Českých zemí od druhé poloviny 15. století, jak dokládá činnost představitelů raného humanismu (Prokop z Rabštejna, Kašpar Šlik, Václav z Bochova, Jan z Rabštejna, Augustin Olomoucký, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic). Základní předpoklad pro intenzivní rozvoj humanismu v 16. století vytvořil → knihtisk. Také čeští humanisté jeho zásluhou získávali stále důkladnější znalost antického písemnictví. Pěstovali humanistickou latinu, která měla svou povahou blíže k antice než ke středověku; velkou pozornost věnovali klasické filologii, zdokonalovali se stylisticky. Antika pronikala už přímo prostřednictvím překladů a úprav řeckých a římských literárních památek (iniciátorem na tomto poli byl Viktorin Kornel ze Všehrd). V literárních dílech se objevovalo velké množství antických námětů a citací. Zejména zásluhou Daniela Adama z Veleslavína se vydávaly latinské slovníky. Nejintenzivněji vstřebal antickou slovesnou kulturu Jan Blahoslav. Antika výrazně ovlivnila i Jana Amose Komenského, platonika, ctitele Seneky, Diogena a lakonického slohu. Jeho pansofické snahy v podstatě navazovaly na staré řecké ideály. Naproti tomu barokní písemnictví přejalo z antiky pouze literární formy. Ačkoliv → baroko pokračovalo v čerpání z antiky, šlo spíše o přejímání forem. Spisovatelé hojně používali klasické básnické ozdoby. Mimořádně populární byly Ovidiovy Proměny. V nejvíce pěstovaný žánr se proměnily pastýřské idyly inspirované Vergiliovými bukolickými eklogami.

V největší míře se antické prvky uplatnily v renesanční architektuře. Již v pozdní → gotice se v portálech a oknech objevily klasické prvky zásluhou Benedikta Reyda. Ve vyhraněné podobě nechali antiku promluvit ve svých stavbách architekti v habsburských službách, jako například dvorní stavebník Bonifác Wohlmut. Snahy Ferdinanda I. o legitimizaci jeho místa v posloupnosti římských imperátorů se projevily nejvíce právě ve stavební činnosti. Královský letohrádek v areálu Pražského hradu, vzniklý z Ferdinandovy iniciativy, patří k vrcholům zaalpské renesance; antická inspirace je zřejmá i u letohrádku Hvězda, postaveného podle návrhu Ferdinandova stejnojmenného syna. Královský letohrádek (40. léta 16. století) se podobá helénisticko-římským portikovým vilám, tematicky i výtvarně navazuje na antiku i manýristický letohrádek Hvězda (1556–1560). Zřetelné antické prvky nesou například tribuna řečníků ve staré sněmovně nebo monumentální severní průčelí Velké míčovny, jež mělo svůj vzor v triumfálních obloucích císařského Říma. Pečeť různých antických podnětů nesou i stavby spojené s Rudolfem II., jako například nové konírny. Oba Habsburkové byli nadto vášnivými sběrateli antických památek. Antikizující sídla si nechávali stavět rovněž přední čeští a moravští šlechtici, jako například poslední Rožmberkové. Antickou inspiraci jejich paláce v areálu Pražského hradu prozrazují zvláště starořímská dispozice a lunetová římsa. Antická motivika pronikala do výzdoby fasád a interiérů zámků a paláců (Kratochvíle, Jindřichův Hradec, Bučovice, Nelahozeves, Lobkovický palác v Praze) i do plastiky (zpívající fontána v pražské Královské zahradě). Antické vzory se uplatnily i v malovaném dekoru (akantová úponka, perlovec, vejcovec, kandelábrový motiv).

I barokní výtvarné a slovesné umění nadále čerpalo náměty a látku z antické historie. Na rozdíl od renesance se baroko svými hyperbolami a přebujelostí formy vzdálilo od ideálu klasické uměřenosti antického výtvarného umění, třebaže hlavní zdroj vědomostí a výtvarné inspirace přicházel do Českých zemí nadále z Itálie. Ta však v 17. století již nepředstavovala jediné kulturní prostředí, které by rozvíjelo antické dědictví. Naopak od druhé poloviny 17. století se stále více k antickému odkazu obracela ve svém klasicismu Francie.

3. V moderní době

Také v moderní české kultuře se periodicky objevovaly návraty k antice. Hluboko do 19. století tvořila klasická kultura základ vzdělanosti. Ve 20. století se přístup k antice zásadně proměnil. Antika již přestala být ideálem a základem humanistického vzdělání. Převážila snaha o její důkladné poznání. Moderní umění a myšlení nevidělo kulturní dědictví jako soubor stálých neměnných hodnot, nýbrž je pojímalo jako celek k promýšlení, k přetváření. Antický odkaz znamenal pro moderní české umělce v prvé řadě hledání řádu a rovnováhy mezi racionalitou a citovostí.

K uměleckým kánonům antiky se hlásil → klasicismus, který evropské kultuře dominoval ve druhé polovině 18. a na začátku 19. století. Česká kultura čerpala v té době z antiky opět jen zprostředkovaně, a to z klasicistní tvorby jiných zemí nebo – v písemnictví – z humanistické literatury veleslavínského období. Překlady klasiků sloužily spisovatelům jako prostředek ke tříbení literární češtiny. Čeští básníci přejímali i formální schémata: ódy, dithyramby, elegie, eklogy, idyly. Největší oblibě se těšila anakreontská poezie. V oblasti výtvarného umění zrcadlila antické předlohy řada klasicistních staveb, nejzdařileji zámek Kačina a lázeňské kolonády v Teplicích, Libverdě a Mariánských Lázních. Přímé nápodoby antických staveb v podobě malých chrámků v jónském nebo dórském stylu se umisťovaly do klasicistních parků; vynikajícím dílem je například triumfální oblouk Dianina chrámku v lednickém zámeckém parku. Řecké motivy používali v náhrobní architektuře sochaři (Josef Malínský, František Xaver Lederer, Ignác Michal Platzer, Václav Prachner), zejména pak na nově vznikajících hřbitovech olšanském a malostranském v Praze. V malířství měly antické motivy podobu ideálních, arkadických krajin; nejzdařileji je ztvárňoval Karl Postl. Antické náměty se prosazovaly na nově založené Akademii výtvarných umění, kde výtvarné umění starého Řecka a Říma sloužilo jako nezpochybnitelný estetický vzor.

Jako vzor pro českou literární tvorbu působilo antické písemnictví zpočátku kulturotvorně, postupně však umělé napodobování překáželo přirozenému vývoji moderní češtiny. Od poloviny 19. století se s ústupem klasicistních norem vytrácela z literatury i antická motivika a převládly aktuální látky nebo náměty z českých dějin. Také v literatuře měl vliv antiky rozmanité podoby, jak ukázal i počátek 20. století a spor mezi Josefem Svatoplukem Macharem, hledajícím v antice oporu pro aktuální politické boje, a Jiřím Karáskem ze Lvovic, oslavujícím antiku bakchickou. Nezbytnou součást vyrovnávání se s duchovním odkazem antiky tvořil překlad. Jeho pojetí se v průběhu 19. a 20. století proměňovalo. Zpočátku se dbalo hlavně o reprodukční věrnost, bez hlubšího pochopení jedinečnosti uměleckého díla. K progresivní změně v této oblasti došlo po polovině 19. století zásluhou filologů, počínaje profesorem Univerzity Karlovy Josefem Králem a Otmarem Vaňorným. Vysoké úrovně dosáhl překlad v meziválečném období. Ferdinand Stiebitz dbal ve svých překladech antických dramat také o dosažení umělecké působivosti. Důležitým počinem moderní české vzdělanosti pak bylo přeložení celého Platonova díla filologem Františkem Novotným. Nová vlny zájmu se v meziválečných letech dočkalo antické divadlo. Formálně se antikou inspirovalo davové divadlo, například některé inscenace Karla Hugo Hilara. Antika ovlivnila rovněž → avantgardu. Ta, ačkoliv programově protitradicionalistická, vstřebávala zejména její rozměr epikurejský. Nejvíce z antiky čerpali divadelníci (Jindřich Honzl, Jiří Frejka, Jiří Voskovec a Jan Werich), kteří aktualizovali zejména Aristofana.

České myšlení nereflektovalo antickou filozofii tak intenzivně, jak k tomu docházelo v jiných zemích. K výjimkám patřili například Miroslav Tyrš, Tomáš Garrigue Masaryk nebo později Jan Patočka. Ve druhé polovině 20. století vliv antiky na české myšlení slábl s tím, jak klasické jazyky mizely z osnov středních škol. Zájem o antiku se přesunul především do oblasti vědecké. O popularizaci antiky se snažila moderní média; Československý rozhlas například cyklem Čtení o antice (knižně 1969). Nakladatelství Odeon a Svoboda připravily k vydání velké ediční řady antických autorů (Antická próza a Antická knihovna) i Encyklopedii antiky (1973) a Slovník antické kultury (1974).

Z výtvarných umělců se v moderní době antikou nejvíce inspirovali architekti. Důslednější aplikaci antických principů, než tomu bylo u klasicismu, přinesla → novorenesance. Stavěly se monumentální budovy, při nichž se nově uplatnil i korintský sloh, bohatá dekorace vnitřních prostor s plastickou výzdobou a řada antických prvků – pilastry, sloupy, kládě, vlysy, tympanony. Mezi malíři těžili z kulturního dědictví antiky Josef Mánes a Mikoláš Aleš při vytváření národního mýtu. Aleš společně se sochařem Václavem Myslbekem jako jedni z mála českých umělců dokázali postihnout nikoliv jen ideální, ale také tragický rozměr antického umění. Na konci 19. století upoutala antika ve své dekadentní podobě z období úpadku Říma, jak ukazují obrazy Emanuela Krescence Lišky, Václava Brožíka nebo Vojtěcha Hynaise. Po převaze protiklasických tendencí na přelomu 19. a 20. století se principy antického výtvarného umění uplatnily nejprve v tvorbě výtvarníků → Osmy. Ke klasickým koncepcím se začali vracet zvláště sochaři (Josef Mařatka, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Bedřich Stefan a Josef Kaplický). Jiní moderní výtvarníci nacházeli v antice náměty (Alfons Mucha, František Kupka, František Muzika, Josef Šíma, Vincenc Makovský, Antonín Procházka, Vladimír Sychra). Svérázným způsobem vstřebal antickou architekturu ve své střídmě klasicizující tvorbě Josip Plečnik, který byl jedním z prvních moderních tvůrců, obracejících se také k starému umění mykénskému a krétskému.

Literatura

Antonín Matějček – Zdeněk Wirth, Česká architektura 1800–1920, Praha 1922
; Jaroslav Ludvíkovský, Antické myšlenky v Tyršově sokolském a národním programu, Tyršův sborník VI, Praha 1923
; Antonín Kolář, Kosmovy vztahy k antice, Sborník FF UK v Bratislavě 3, 1924, s. 21–99
; Jan Máchal, Dějiny českého dramatu, Praha 1929
; Jaroslav Ludvíkovský, Dobrovského klasická humanita, Praha 1933
; Karel Svoboda, Česká estetika po Hostinském, Naše věda 16, 1935
; týž, Antika a česká vzdělanost, Praha 1957
; Bohumil Ryba (ed.), Jana z Rabštejna Dialogus, Praha 1946
; Albert Pražák – Václav Vážný (ed.), Alexandreida, Praha 1947
; Klasicistické tendence v literatuře českého obrození, 1958
; Milan Kopecký, Daniel Adam z Veleslavína, Praha 1962
; týž, Český humanismus, Praha 1988
; Jaroslav Jiránek, Zdeněk Fibich, Praha 1963
; František Šmahel, Humanismus v době poděbradské, Praha 1963
; Josef Hejnic – Jan Martínek, Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě od konce 15. do začátku 17. století, I–V, Praha 1966–1982
; Jaroslav Ludvíkovský, Antika a česká vzdělanost v období od husitství do Bílé hory, in: Česká humanistická konference 1966, Praha 1966, s. 14–30
; František Novotný, O Platónovi, IV, Praha 1970
; Robert Folz etc., Del’Antiquité au monde médiéval, Paris 1972
; Rudolf Turek, Antické dědictví a Velká Morava, Časopis Moravského muzea 57, 1972, s. 203–217
; Pavel Floss, Příspěvek k analýze Komenského novoplatonismu a jeho kořenů, Studia Comeniana et historica 5, III, 1973, s. 75–89
; Zdeňka Tichá, Antické prvky v české poezii 17. a 18. století, Listy filologické 97, 1974, s. 101–108
; Ladislav Varcl a kol., Antika a česká kultura, Praha 1978
; Walter Berschin, Griechische und lateinische Mittelalter, Bern 1980
; Ivo Hlobil – Eduard Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992
; František Kavka, Život na dvoře Karla IV., Praha 1993
; Martin Stejskal, Hvězda. Pokus o vymezení pražského letohrádku jako filozofického obydlí, Praha 1994
; Jiří Šubrt (ed.), Villa Lanna – antika a Praha 1872. Sympozium 23.–24. 9. 1992, Praha 1994
; Ernst Robert Curtius, Evropská literatura a latinský středověk, Praha 1998.

Milan Řepa – Jana Zachová