austromarxismus

Politický a ideologický směr německých sociálních demokratů v → Sociálně demokratické straně Rakouska. Vznikl na přelomu 19. a 20. století jako určitá alternativa i teoretická revize původního, dogmaticky chápaného a ortodoxně prosazovaného → marxismu.

Austromarxismus měl značný vliv také na → Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou v Rakousko-Uhersku. Filozoficky odmítal mechanický determinismus povrchního → materialismu a byl silně ovlivněn tehdejšími proudy západní idealistické filozofie. Působilo na něj především novokantovství, podle kterého → socialismus nemůže vyplývat z materialismu, ale pouze z etického idealismu. Inspiroval se také → pozitivismem, který kladl důraz na poznávání již předem daných a vnějškových jevů přírodních a společenských procesů jako samostatných faktů v odtrženosti od jejich vnitřních vývojových i logických souvislostí.

Hlavní představitelé austromarxismu (Victor Adler, Max Adler, Friedrich Adler, Otto Bauer, Julius Deutsch, Rudolf Hilferding a Karl Renner), na jejichž ideologické úvahy výrazně působily názory německého teoretika socialismu Edvarda Bernsteina, ve své politické činnosti vycházeli především z konkrétních poměrů → Rakousko-Uherska. Podle jejich přesvědčení byly teoretické názory osobní záležitostí každého člena či stoupence → dělnického hnutí a neměly bezprostřední vztah k běžné → politice. Austromarxisté odmítali zejména marxistickou teorii → třídního boje, socialistické revoluce a nastolení → diktatury proletariátu. Prosazovali legální a parlamentní prostředky boje i pokojné sociální reformy v rámci stávajícího kapitalistického systému. Spoléhali se zejména na zavedení všeobecného → volebního práva, které podle jejich představ mělo → dělnictvu a dalším vrstvám námezdně pracujících, jako nejpočetnější sociální složce obyvatelstva, již samo o sobě umožnit získání rozhodující politické moci. Nepomýšleli na radikální vyvlastnění soukromého majetku a předpokládali postupnou socializaci výrobních prostředků vysokým zdaněním a případným odškodněním jejich vlastníků státem za součinnosti dělnictva a → buržoazie. Pro řešení národnostních a jazykových problémů Rakousko-Uherska doporučovali zavedení kulturní autonomie jednotlivých národů. Austromarxisté nesouhlasili s bolševickým převratem v Rusku v roce 1917, odmítali komunistickou teorii i praxi sovětského režimu a stavěli se proti rozpadu Rakousko-Uherska. V následujícím období po roce 1918 hrál austromarxismus určitou roli v politice sociální demokracie v Rakousku a postupně s odchodem starší generace stranických představitelů dozníval po druhé světové válce.

V českém prostředí se austromarxismus prosazoval počátkem 20. století v řadách Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, zejména ve vedení stranické organizace českých dělníků ve Vídni a v redakci jejích novin → Dělnické listy. V ústředním vedení strany se k němu přikláněli Antonín Němec a Josef Steiner i někteří členové redakce jejího listu → Právo lidu. Vliv austromarxismu v Českých zemích rychle upadal během → první světové války v důsledku vyhrocení sociálních a národnostních rozporů v → Předlitavsku. Politický význam v podstatě ztratil v létě 1917, když se většina českých sociálních demokratů odvrátila od spolupráce s německými socialisty a zapojila se do národního proudu české politiky. Po rozpadu → habsburské monarchie a vzniku → Československa na sklonku roku 1918 jeho vliv v českém prostředí zcela zanikl.

Literatura

Ivan Dubský, Pronikání marxismu do českých zemí, Praha 1963
; Norbert Leser, Zwischen Reformismus und Bolschewismus. Der Austromarxismus als Theorie und Praxis, Wien 1968
; Peter Kulemann, Am Beispeil des Austromarxismus. Sozialdemokratische Arbeiterbewegung in Österreich von Hainfeld bis zur Dollfuss-Diktatur, Hamburg 1982
; Jan Galandauer, Od Hainfeldu ke vzniku KSČ. České dělnické hnutí v letech 1889–1921, Praha 1986.

Petr Prokš