archeologie

I. Charakteristika; II. Prameny studia archeologie; III. Tematický záběr moderní archeologie; IV. Archeologie jako interdisciplinární věda – metody moderní archeologie; V. Přínos archeologie v kontextu historických věd; VI. Geneze archeologie v Českých zemích; VII. Informační základny soudobé české archeologie.

I. Charakteristika

Jedna z historických věd; dějinný vývoj zkoumá prostřednictvím hmotných pramenů.

II. Prameny studia archeologie

Archeologie člení svoje prameny na movité (artefakty, ekofakty) a na nemovité, které někdy bývají označovány také jako struktury. K získávání a prvotnímu poznávání archeologických pramenů slouží terénní výzkum. Zabývá se odkryvy archeologických situací, neboli tzv. nedestruktivními metodami; patří k nim povrchový průzkum nebo v novější době zejména letecká fotografie. Povrchový průzkum se soustřeďuje na studium distribuce artefaktů na povrchu zemědělsky obdělávaných ploch, jakož i na poznávání povrchově zjevných terénních tvarů vytvořených antropogenní činností.

Archeologické prameny nejsou bezprostředním odrazem dřívější živé a reálné skutečnosti, ale bývají tvořeny složitými transformačními procesy, na nichž se podílelo záměrné i nezáměrné jednání a chování člověka (tzv. kulturní transformace). Dále se na formách uchování archeologických pramenů podílely vlivy nejrůznějších přírodních faktorů (tzv. přírodní transformace). Vlastní poznávací činnost archeologie lze obecně definovat jako inverzní transformaci, při níž na podkladě transformovaných archeologických pramenů probíhá „zpětná“ rekonstrukce podstatných částí tak řečené živé skutečnosti.

III. Tematický záběr moderní archeologie

Archeologie se dělí do několika různou měrou svébytných vědních oborů, které si často vypracovávají své vlastní pracovní postupy. Archeologie → pravěku (a protohistorie) se zabývá dějinami člověka od jeho prvopočátků až do prvních svědectví písemných pramenů. Poznávání tohoto mimořádně dlouhého dějinného úseku závisí v rozhodující míře právě na archeologii, protože písemné prameny ještě nejsou k dispozici. V našem prostředí jde o časový úsek sahající zhruba do 5./6. století našeho letopočtu. Archeologie → středověku (6.–16. století) se u nás dříve tradičně dělila na archeologii slovanskou (sahající do 12. století) a na archeologii „středověkou“ čili „historickou“, která se věnovala vrcholnému a pozdnímu středověku. Dnes sice zdůrazňujeme význam historické kontinuity řady důležitých jevů, neboť oba dějinné úseky nelze mechanicky oddělovat a zkoumat bez vzájemného propojení, ale zmíněné specializační rozdělení leckdy nadále přetrvává. Naarcheologii středověkou navazuje archeologie postmedievální,respektive archeologie novověká. V našich podmínkách se začalarozvíjet teprve od 70. a 80. let 20. století. Naopak dlouhou tradicí ařadou kvalitních výsledků se v Českých zemích vyznačuje klasickáarcheologie. Studuje nejen svět „klasické“ antiky (Řecko, Řím), aletaké agrární starověké společnosti Předního Východu a Egypta. Vtakových případech jsou příslušné archeologické disciplíny integrálnísoučástí → sumerologie, → asyriologie a zejména egyptologie, která vposledních letech dosahuje světově uznávaných výsledků.

IV. Archeologie jako interdisciplinární věda – metody moderní archeologie

Současná archeologie pravěku a zejménastředověku působí v úzké součinnosti s dalšími vědními obory,především s historiografií, kulturní a sociální → antropologií, dějinami umění a s řadou → přírodních věd. K zásadnímu rozvojiarcheologického bádání došlo po druhé světové válce, a to v nemalémíře v návaznosti na rozvoj techniky a pokrok v exaktních vědách (chemie, fyzika, přírodní vědy). Jejich výsledků může archeologie sprospěchem využívat (konkrétně lze uvést např. datováníradiokarbonovou metodou, anebo → dendrochronologii; spolupráce s přírodovědci je přirozeně nezbytná i při rozboru a hodnocení kosterních nálezů a rostlinných zbytků). Ve stále větší míře se osvědčuje využitelnost výpočetní techniky v archeologické práci, především v oblasti třídění a vyhodnocování informací. Technický pokrok umožnil vznik několika dnes již svébytných odvětví archeologie. Týká se to především → letecké archeologie. Přínos prospekční metody prováděné ze vzduchu se v řadě zemí – včetně České republiky – ukázal jako zásadní a nezastupitelný. Pohled shora umožnil archeologům konstatovat řadu vývojových souvislostí, jež při pohledu ze země nutně unikaly poznání – typy → plužiny, druhová skladba porostu indikující někdejší osídlení, průběh komunikací a další faktory ilustrující formování kulturní → krajiny. Taktéž poměrně mladým odvětvím je montánní archeologie, zaměřená na archeologické (a ve spojení s tím nutně i geologické) průzkumy podzemních a jeskynních prostor, a to takových, jež byly v minulosti jakkoli spjaty s lidskou činností.

V. Přínos archeologie v kontextu historických věd

Velmi těsné sepětí mezi historií a archeologií je dáno společným cílem jejich výzkumu, jímž je rekonstrukce jednotlivých aspektů vývoje lidské společnosti. Pro období pravěku a rané doby dějinné – charakterizované absencí písemných pramenů – je postavení archeologie výlučné. V českém prostředí počínaje ve větší míře 9. stoletím (ze staršího období jsou písemné prameny ve vztahu k této oblasti velmi torzovité) však již obě vědy své poznatky vzájemně konfrontují, a korigují tudíž své závěry. Úloha archeologie se nezmenšuje ani při výzkumu období s již poměrně značným objemem dochovaných písemných památek, tedy zhruba od pozdního středověku. Pro toto období tkví její nezastupitelná úloha ve skutečnosti, že prameny písemné a hmotné netvoří duplicitní řady dokladového materiálu, ale vzájemně se doplňují. V některých ohledech zůstávají hmotné prameny i nadále téměř výlučnými nositeli informací – zvláště v oblasti lidové hmotné kultury, jež je písemnými prameny dokumentována jen zcela minimálně. Historická archeologie výrazným způsobem přispívá ke studiu hmotné kultury a → dějin každodennosti v nejširším slova smyslu. Nálezy keramiky, kachlů, ojediněle i skla, dále celé škály kovových artefaktů počínaje zbraněmi a zbrojí, přes užitné nástroje (např. široká škála nožů) až po pečetidla, ostruhy či spony knižních kování, a konečně nálezy kosterní povahy (kosti psů, koní, hospodářských zvířat, lesní zvěře) mají zcela zásadní výpovědní hodnotu pro řadu oborů historického studia. Archeologické průzkumy znamenají podstatný přínos i z hlediska vojenských dějin – jednak přímo nálezy militarií (jednotlivé kusy zbraní a zbroje či jejich částí, hroty šípů, kopí atd.), jednak průzkumy terénních útvarů vojenského charakteru (valy, šance, předsunutá opevnění, obléhací tábory). Taktéž → dějiny vědy a → dějiny techniky využívají výsledků archeologických výzkumů ve stále větší míře – týká se to především rekonstrukce výrobních postupů a technologií, stejně jako výrobních zařízení (z této oblasti lze připomenout mj. výzkumy zaniklých sklářských lokalit v Podkrušnohoří i jinde, např. na Českolipsku). Archeologie zásadním způsobem přispívá i k rekonstrukci průběhu středověkých cest – konfrontací s údaji písemných pramenů vyhledává v terénu relikty kolejí, úvozů, brody a mostky, tedy doklady indikující průběh komunikací. Ukázkovým příkladem výzkumu tohoto typu jsou v posledních letech prováděné rekonstrukce průběhu → Zlaté stezky a jejích jednotlivých úseků a větví. Archeologii připadá nezastupitelné místo při výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Detailně prováděné komplexní výzkumy řady zaniklých středověkých vsí u nás objasnily řadu aspektů života vesnického lidu ve středověku – půdorysy vesnic a tvary plužiny, uspořádání venkovského domu, hmotnou kulturu venkovských obyvatel.

VI. Geneze archeologie v Českých zemích

Počátky archeologických zájmů se v českém prostředí pojí s čilým romantizujícím zaujetím o dochované nebo odkryté („vykopané“) „starožitnosti“ a se snahami o jejich interpretaci při výkladu počátků českých národních dějin, zejména tak řečeného „pohanského“, tj. předstátního období, v němž se ovšem nerozlišoval pravěk od rané doby dějinné. Rozmach takových aktivit, spojených s prvními jednoduchými výkopy a terénním hledáním, se váže k první polovině 19. století. Amatérských badatelů postupně vyrostla celá řada – v Čechách se stali v tomto ohledu známými Matyáš Kalina rytíř z Jäthensteinu (1772–1848), kněz Václav Krolmus (1787–1861) a další. Zájmy tohoto druhu bývaly často svázány se zálibami a podporou bohatých mecenášů. I v začátcích archeologie sehrál pozitivní úlohu rozmach → muzejnictví a muzejních sbírek, jmenovitě → Národního muzea v Praze. První výraznou a rovněž v zahraničí uznávanou osobností české archeologie 19. století byl Jan Erazim Vocel (1802–1871), první profesor českých starožitností a dějin umění na pražské univerzitě, jehož stěžejní syntéze Pravěk země české (1866, 1868) předcházelo několik průpravných studií.

Jako svébytná vědní disciplína se začala česká archeologie formovat na přelomu 19. a 20. století, a to v kontaktu s dalšími obory jako dějinami umění, → numismatikou aj. Objektem zájmů mladé disciplíny se stávala zejména → hradiště a „památná“ místa českého dávnověku. Při postupném vyhraňování a dalším zaměřování archeologických studií sehrál významnou úlohu Josef Ladislav Píč (1847–1911), kurátor archeologické sbírky Národního muzea v Praze, redaktor Památek archeologických a místopisných (1. ročník 1854) a autor rozsáhlých Starožitností země České (1899–1909). Další zásadní posun v koncipování archeologie jako vědy přineslo rozsáhlé vědecké dílo Lubora Niederla (1865–1944), který dlouhá léta působil na → Univerzitě Karlově. Niederleho hlavním dílem se staly monumentální Slovanské starožitnosti (1902–1924/25). Niederle se zároveň stal prvním ředitelem pražského Státního archeologického ústavu, založeného v roce 1919, na nějž dnes navazují Archeologické ústavy AV ČR v Praze a Brně. Byl to však především Karel Buchtela (1864–1946), kdo vystoupil s razantní kritikou některých Píčových vývodů, především pak jeho pojetí doby kamenné; jako spoluautor se Buchtela podílel na formulování nového nástinu vývoje tohoto období (Rukověť české archeologie, 1910).

Vznik → první Československé republiky otevřel nové organizační podmínky archeologické muzejní i terénní práce, jež si přirozeně vynutily i stanovení nových teoretických východisek, zpětně se promítajících do metodiky výzkumů a interpretací. Ve 20. letech byly publikovány první studie pozdějšího významného archeologa Jana Eisnera (1885–1967), zásadní práce ve 20.–30. letech uveřejnil Emanuel Šimek (1883–1963), syntézy jednotlivých etap pravěkých dějin předložil Albín Stocký (1876–1934). Vedle Stockého přehledu Čechy v pravěku (1923) se objevila i syntéza Josefa Schránila (1893–1940) Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens (1928), vyznačující se důkladnou znalostí archeologického materiálu z centrálních a ovšem i regionálních zdrojů.

Velké plošné odkryvy se pojí s 50. a zejména 60. léty 20. století, a to v souvislosti s archeologickými výzkumy jak pravěkých, zvláště laténských fortifikací (Závist u Zbraslavi, Hrazany aj.), tak starých přemyslovských (Levý Hradec, Budeč) a velkomoravských (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko aj.) hradišť. Česká poválečná archeologie může vykázat celou řadu významných vědeckých osobností. Ještě za války vyšla práce Jaroslava Böhma (1901–1962) Kronika objeveného věku (1941), s přihlédnutím k době volící kompromis mezi ryze vědeckým a populárním zpracováním tématu. Krátce po válce publikoval Jiří Neustupný (1905–1981) svůj Pravěk lidstva (1946), vyznačující se komparativním přístupem k archeologickému materiálu z různých regionů. Nedlouho poté dospěl na základě předcházejících, již v předválečném období publikovaných analytických studií, k syntéze i Jan Filip (1900–1981). Filipova kniha Pravěké Československo (1948) je jedním z prvních poválečných přehledů pravěkých dějin našich zemí a ve své době se stala i učebnicí – úvodem do studia dějin pravěku na znovuotevřených vysokých školách. Přehledné práce 50. a 60. let byly do značné míry poplatné marxistické koncepci archeologie – první a podle všeho výrazně určující impuls tu sehrál první díl Dějin národu českého (1949) Zdeňka Nejedlého. Platí to v značné míře i pro Böhmův přehled pravěkých dějin, napsaný pro Československou vlastivědu (1963).

Syntézy objevující se kontinuálně i v 70. a 80. letech se již vyznačovaly střízlivějším přístupem k věci a mají dodnes svou hodnotu. Především to platí o rozsáhlém kolektivním díle Pravěk Čech (1978). V té době se objevují i první knižní práce Karla Sklenáře, jenž jako první začal soustavně mapovat starší fázi dějin vlastního oboru – české archeologie. Publikační aktivity i na poli archeologie doznaly výrazného kvantitativního nárůstu od 90. let – vedle aktualizovaných vydání starších prací (např. Sklenář, Smetánka) se objevují rozsáhlá kompendia, v souladu se soudobými trendy koncipovaná slovníkovou formou. Výraznými postavami pravěké a raně slovanské archeologie byli v poslední čtvrtině 20. století např. Miroslav Buchvaldek a Jiří Sláma, v oboru archeologie středověké např. Zdeněk Smetánka, na Moravě Zdeněk Měřínský či Vladimír Nekuda (st.).

V kontextu starší moravské archeologie je třeba zmínit jméno Inocence Ladislava Červinky (1869–1952) – vzdor pracím jeho i dalších regionálních badatelů – zůstávala → Morava v rámci předválečných přehledů spíše na okraji pozornosti. Teprve J. Böhm ve své Kronice objeveného věku (1941) Moravu proporčně začlenil do celkového vývojového proudu. Poválečná moravská archeologie se výrazně soustředila na výzkumy v oblasti někdejší → Velkomoravské říše – tento trend předznamenaly již výzkumy historika umění Josefa Cibulky (1886–1967) v Modré u Velehradu i jinde, výzkum velkomoravských lokalit (na prvém místě Mikulčic) je však spjat především se jménem Josefa Poulíka (1910–1998).

Cenné archeologické sbírky a soubory z pravěkého i historického období se nacházejí ve sbírkách Národního muzea v Praze, → Moravského zemského muzea v Brně a v dalších muzejních zařízeních, kde zároveň působí kolektivy odborníků. Speciálními archeologickými katedrami a ústavy jsou vybaveny i větší univerzity (Praha, Brno). Zejména po roce 1989 se podstatná část kapacity oboru zaměřuje na archeologickou → památkovou péči, koncentrovanou především na odkryvy prováděné v souvislosti s intenzívní stavební činností (předběžné a záchranné archeologické průzkumy).

VII. Informační základny soudobé české archeologie

Současná archeologie se opírá o součinnost univerzitních, akademických, muzejních a památkářských pracovišť. Hlavními publikačními platformami jsou periodika Památky archeologické a Archeologické rozhledy. Informace o probíhajících archeologických výzkumech poskytuje ročenka Přehled výzkumů. Detailněji jsou zprávy o výzkumech a jejich hodnocení prezentovány v regionálních sbornících (např. Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách; Archeologické výzkumy v jižních Čechách ad.). Kromě toho existují další specializované řady, vydávané akademickými pracovišti, univerzitami, muzei aj. Pro archeologii středověku mají význam Archaeologia historica, v nichž bývají zastoupeny příspěvky z každoročních konferencí archeologů-medievistů. Obdobně je tomu v případě sborníku Archaeologia technica, v němž jsou rovněž prezentovány příspěvky z konferencí (zde zaměřených na přínos archeologie v oblasti dějin vědy a techniky). Dále je to mezinárodní řada Ruralia, věnovaná problematice zemědělství a venkovského osídlení, taktéž mezinárodní řada Siedlungsforschung, věnovaná aspektům vývoje osídlení. Pro studium → hradů a opevněných sídel se u nás profilují Castellologica bohemica (v mezinárodním měřítku zvláště Castrum Bene). Stavebněhistorické a archeologické průzkumy objektů sakrálních i profánních jsou uveřejňovány ve sborníku Průzkumy památek, a ovšem v řadě regionálních historickovlastivědných sborníků a periodik. Aktuální průřezy archeologické produkce nabízejí sborníky vydávané u příležitosti životních jubileí předních archeologických osobností (z posledních let u nás Vladimír Nekuda, Milan Richter – Zdeněk Smetánka, Evžen Neustupný, Miroslav Buchvaldek aj.). Archeologie a výsledky jejího bádání jsou předmětem zájmu i ze strany laické veřejnosti – svědčí o tom řada v posledních letech vydaných tematických archeologických encyklopedií.

Literatura

Jan Filip (hrsg.), Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas, Bd. I–III, Praha 1966, 1969, 1998
; Radomír Pleiner a kol., Pravěké dějiny Čech, Praha 1978
; Miroslav Buchvaldek a kol., Dějiny pravěké Evropy, Praha 1985
; Vladimír Nekuda, Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic, díl 1. Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Brno 1985
; díl 2. (spoluautor Rostislav Nekuda) Dům a dvůr ve středověké vesnici, Brno 1997
; Evžen Neustupný, Nástin archeologické metody, Archeologické rozhledy 38, 1986, s. 525–549
; Zdeněk Smetánka, Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna, Praha 1988
; Vladimír Hašek – Zdeněk Měřínský, Geofyzikální metody v archeologii na Moravě, Brno 1991
; Colin Renfrew – Paul Bahn, Archaeology. Theories, Methods and Practice, London 1991
; Karel Sklenář, Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870, Praha 1992
; Vladimír Podborský a kol., Pravěké dějiny Moravy, Brno 1993
; Jan Klápště, Paměť krajiny středověkého Mostecka, Praha 1994
; Martin Gojda, Kombinovaná metoda leteckého průzkumu a povrchových sběrů a její význam pro studium topografie pravěkého osídlení, Archeologické rozhledy 48, 1996, s. 220–246
; Jan Frolík – Zdeněk Smetánka, Archeologie na Pražském hradě, Praha–Litomyšl 1997
; Zdeňka Měchurová, Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese. Srovnávací analýza nálezového fondu ze zaniklé středověké vsi Konůvky, kat. Heršpice, okr. Vyškov, Brno 1997
; Počítačová podpora v archeologii, Brno 1997
; Eva Černá, Aplikace metody experimentu v archeologii a její přínos pro dějiny sklářské výroby v období vrcholného středověku, in: Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1993–1997, Most 1999, s. 171–182
; Jiří Svoboda, Metody, analogie a interpretace v paleolitickém výzkumu, Přehled výzkumů 39, 1995–1996 [vyd. 1999], s. 17–33
; Martin Gojda, Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny, Praha 2000
; Karel Sklenář, Archeologie a pohanský věk, Praha 2000
; Julian Wiethold, Archäologische Forschungsmethoden und Ergebnisse zur Wechselbeziehung von Mensch und Umwelt im Mittelalter, in: Europas Mitte um 1000. Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie. Bd. 1. Handbuch zur Ausstellung, Stuttgart, 2000, s. 74–80
; Michal Lutovský, normal slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001
; Karel Sklenář, Archeologie a pohanský věk, Praha 2001; Jiří Waldhauser, normal Keltů v Čechách, Praha 2001
; Eduard Droberjar, normal římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě, Praha 2002
; Jan Klápště (ed.), Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226), Praha 2002
; Josef Moravec – Jan Kramář, Letecká fotodokumentace středověkých vsí na Čáslavsku na příkladu vesnické osady Zbyslav, Kutnohorsko 2002, č. 5, s. 1–9
; Vladimír Čtverák – Michal Lutovský – Miloslav Slabina – Lubor Smejtek, normal hradišť v Čechách, Praha 2003
; Zdeněk Smetánka, Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku, Praha 2003.

Jan Klápště – Robert Šimůnek – Josef Žemlička