Badeniho volební reforma

Volební reforma z roku 1896 měnící způsob volení do → poslanecké sněmovny předlitavské → říšské rady. Ukončila jednu fázi dlouholetých jednání o rozšíření → volebního práva v → Předlitavsku.

Od počátku 90. let 19. století se na půdě vídeňského parlamentu mnohokrát diskutovalo o nezbytné reformě volebního zákona z roku 1873. Poslanci tak reagovali na tlak veřejného mínění, neboť se stále hlasitěji domáhaly o svá politická práva ty vrstvy obyvatelstva, které nebyly v parlamentu odpovídajícím způsobem zastoupeny. Mluvčími těchto sil se staly → masové politické strany, které s touto otázkou spojily i své politicko-mocenské ambice.

Předlohu podstatně rozšiřující volební právo do říšské rady podal již v létě roku 1893 předlitavský ministerský předseda Eduard Taaffe. Poněvadž tak učinil bez konzultace s předáky politických stran, vedla tato iniciativa pouze k pádu jeho vlády. Taaffeho reforma reagovala na dosavadní návrhy poslanců, které vesměs vylepšovaly volební řád v drobnostech: zavedení dělnické kurie, přímé volby ve venkovské kurii, snížení → volebního censu, zvýšení počtu mandátů. Nejdále zašel návrh mladočeského poslance Jana Slavíka z března 1893, který žádal všeobecné volební právo pro všechny Rakušany starší 24 let a vytvoření geograficky zaokrouhlených obvodů, kde by na 50–70 tisíc voličů připadal jeden poslanec.

K reformě volebního řádu se vrátila vláda ministerského předsedy Kazimierze Badeniho, která 15. 2. 1896 předložila poslanecké sněmovně vládní návrh počítající s doplněním stávajících čtyř → volebních kurií (velkostatkářské, venkovských obcí, měst, obchodních a živnostenských komor) o kurii pátou – všeobecnou. V ní měli volit všichni muži starší 24 let, včetně voličů prvních čtyř kurií, pokud byli svéprávní, nepatřili k → čeledi a bydleli ve volebním obvodě nejméně 6 měsíců před datem voleb. Počet členů poslanecké sněmovny byl určen na 425, z nichž 85 bylo voleno ve velkostatkářské kurii, 118 v městské, 21 v kurii obchodních a živnostenských komor, 129 v kurii venkovských obcí; nově bylo přidáno 72 poslanců všeobecné kurie. V → Čechách se počet volených zástupců zvyšoval z 92 na 110, na → Moravě z 36 na 43 a ve → Slezsku z 12 na 14. Parlamentní výbor pak pozměnil vládní předlohu volební reformy tak, že schválil rozšíření volebního práva i na čeleď.

Otázka volební reformy postavila → mladočechy před obtížné dilema, zda podpořit vládu či setrvat v stále únavnější opozici, neboť → Národní strana svobodomyslná prosazovala oficiálně stále Slavíkův návrh. Na konečné rozhodnutí mladočechů hlasovat pro předlohu mělo největší vliv to, že by Badeni získal většinu i bez nich. Mladočeská strana proto nechtěla vypadat jako odpůrce rozšíření volebního práva.

Dne 7. 5. 1896 pak byla volební reforma schválena 234 hlasy ku 19. Hlasovali pro ni i čeští velkostatkáři, kteří v debatě žádali, aby bylo → zemským sněmům navráceno právo volit do říšské rady. Mladočeský klub se rozdělil na přívržence dohody s Badenim (Gustav Eim) a radikály (Eduard Grégr) (v konečném hlasování bylo 21 pro, 15 proti, ostatní sněmovnu opustili). Po schválení volební reformy → panskou sněmovnou byl zákon sankcionován 14. 6. 1896 císařem. Počet oprávněných voličů v Předlitavsku se tak zvětšil z 1 732 257 na 5 333 431. Dosavadní systém kuriového „zastoupení zájmů“ ovšem volební reforma zásadně nezměnila. Poslanci kromě toho přijali zákon z 5. 12. 1896, kterým byl snížen daňový census v kurii městských i venkovských obcí z pěti na čtyři → zlaté přímých → daní.

Podle nového volebního systému se první volby do poslanecké sněmovny říšské rady konaly v březnu 1897. Reforma však nevedla k uklidnění široké veřejnosti, žádající zrušení → kuriového systému a zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva. Tomu vyhověla až volební reforma z roku 1907.

Literatura

Zdeněk Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby III, Praha 1936
; Peter Schöffer, Der Wahlrechtskampf der österreichischen Sozialdemokratie 1888/1889–1897. Vom Hainfelder Einigungsparteitag bis zur Wahlreform Badenis und zum Einzug der ersten Sozialdemokraten in den Reichsrat, Stuttgart–Wiesbaden 1986
; Waldemar Łazuga, „Rządy polskie“ w Austrii. Gabinet Kazimierza hr. Badeniho 1895–1897, Poznań 1991
; Helmut Rumpler – Peter Urbanitsch (hrsg.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, VII/1 Verfassung und Parlamentarismus, Wien 2000.

Pavel Cibulka