austroslavismus

I. Charakteristika; II. Vývoj do revoluce 1848–1849; III. Vývoj po roce 1849

I. Charakteristika

Austroslavismem rozumíme postupně vyzrávající moderní politický program českého národního hnutí, nalézající záruku svébytné národní existence výhradně v rámci → habsburské monarchie. Komplexní zpracování fenoménu austroslavismu ani naše, ani zahraniční historiografie dosud nepředložila. Austroslavismus nebyl plodem pouze českého prostředí. V nejširším slova smyslu spojovali existenci rakouských → Slovanů s udržením existence habsburské monarchie již představitelé tzv. barokního slavismu, např. Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680), Chorvat Pavao Ritter-Vitezović (1652–1713) a další. Základními prvky austroslavismu, organicky vycházejícími z vědomí jazykové a etnické příbuznosti Slovanů, bylo zdůraznění početní převahy slovanského obyvatelstva v monarchii a jeho loajality k → habsburské dynastii a říši s akcentem na zásadu rovnoprávnosti národů, plnoprávný kulturní a politický vývoj a posléze i státoprávní realizaci v rámci hranic federalizovaného habsburského státu (→ austrofederalismus). S těmito prvky se setkáváme v českém (ale např. i slovinském) prostředí již od přelomu 80. a 90. let 18. století až do roku 1914–1918. Tato „strategická“ orientace se zrodila z vlastních potřeb a životních zájmů Čechů a dalších rakouských i uherských Slovanů v rámci procesu formování novodobých (moderních) národů, jejich národní, sociální a občanské emancipace, jež zanechala významné stopy v kulturní a posléze i politické rovině v různých etapách jejich moderních dějin. Austroslavismus byl ve své podstatě koncepcí, která se pokoušela spojit princip národnosti s existencí mnohonárodního (multietnického) státu, respektive s „multinacionálním rakušanstvím“, uznávajícím národně-politickou svébytnost a rovnoprávnost národů v monarchii a požadujícím její úplnou nezávislost navenek. Ve svých důsledcích byl austroslavismus jako reálná národně-politická koncepce Čechů a rakouských Slovanů pokusem o nové politické uspořádání střední Evropy. Základní principy austroslavismu akceptovali do přelomu 1848–1849 vedle liberálů i čeští → radikální demokraté, později i → staročeši, → mladočeši, → realisté a → sociální demokraté (→ austromarxismus).

II. Vývoj do revoluce 1848–1849

Za významný projev austroslavismu lze pokládat proslulý projev zakladatele české → slavistiky, filologa a historika Josefa Dobrovského u příležitosti korunovace Leopolda II. za českého krále 25. 9. 1791 (Ueber die Ergebenheit und Anhänglichkeit der slawischen Völker an das Erzhaus östreich – soudobý český překlad : O stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouského po všechen čas přidržel). Dobrovský zde vycházel z osvícenského státního principu „občanské věrnosti“, závazného jak pro → občany, tak pro → panovníka a zdůraznil význam Čechů a rakouských Slovanů pro habsburskou dynastii a stát, jejich státotvorné schopnosti i rovnocennost s národy ostatními. Pragmaticky vyzdvihl znalost → českého jazyka jako nezbytně potřebnou pro styk → úřadů a → vrchnosti s česky mluvícím obyvatelstvem a odsoudil projevy → germanizace.

Základní článek austroslavistické argumentace o početní převaze slovanského obyvatelstva v habsburské monarchii a jeho neochvějné loajalitě vůči trůnu ve stejné době politicky slovinský dramatik a historik Anton Tomaž Linhart (1756–1795) v úvodu druhého svazku své práce Versuch einer Geschichte von Krain und den übrigen südlichen Slaven österreich (1791). Podle jeho soudu se na Rakousko mělo pohlížet – obdobně jako v případě Ruska – jako na slovanský stát! V následujících desetiletích byla tato teze v slovanských kruzích nesčetněkrát parafrázována a modifikována, ale také zatracována a účelově zneužívána zvláště představiteli německo-rakouské a maďarsko-uherské žurnalistiky, obviňující neprávem austroslavismus ze snahy poslovanštit Rakousko v zájmu imperiálního → panslavismu carského Ruska.

Na sklonku 18. a počátkem 19. století lze hovořit o kulturně pojatém austroslavismu, jehož centrem se stala Vídeň. Jeho klíčovou osobností byl kustod dvorní knihovny Slovinec Jernej (Bartoloměj) Kopitar (1780–1844), jehož přičiněním se Vídeň stala evropským střediskem slavistické vědy. Kopitar ztotožňoval zájmy Slovanů se zájmy habsburské monarchie a trůnu. V politickém ohledu byl jeho austroslavismus rozhodně prorakouský a protiruský. V tomto smyslu se snažil působit mj. i na orientaci českých buditelů a české vědecké slavistiky a odmítal projevy → rusofilství v českém a slovanském prostředí monarchie. V krizových letech → napoleonských válek pak zdůraznil úlohu Vídně jako centra slovanské vzdělanosti a nejvyšších slovanských kulturních institucí (Patriotische Phantasien eines Slaven, 1810).

První formulaci austroslavismu jako zárodečného českého národně-politického programu představuje brožura hraběte Leo Thuna (1811–1888) Über den gegenwärtigen Zustand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung, (Prag 1842) a jeho nepublikované memorandum vládě z téhož roku. Aristokrat Thun zde v podstatě vymezil nezbytné minimum českých národních požadavků programem „kulturní autonomie“ (odmítání násilné germanizace, požadavky zejména jazykové a školské). Thunova stanoviska vzbudila v českém i širším slovanském prostředí mezi liberály nadšený ohlas a stala se východiskem k prohlubování českého národně-politického programu v předvečer → revoluce 1848–1849. Výrazným rysem jeho programové brožury byla obrana českého a slovanských národních hnutí proti dobovým obviněním z reakčnosti a politického panslavismu. Češi a Slované, uspokojení podle Thunových představ, by naopak byli pevnou oporou habsburské říše i v případném konfliktu s Ruskem. Postoj k Rusku byl ovšem vždy klíčovým problémem české politiky, českého → slovanství a austroslavismu, horlivě diskutovaným v (středo)evropském tisku, publicistice a diplomacii od 30.–40. let 19. století. Česká a slovanská otázka v habsburské monarchii se právě v této rovině prezentovala jako otázka mezinárodní.

Politizace českého národního hnutí odrážela ve 30. a 40. letech 19. století potřebu řešit v praxi konkrétní závažné dobové problémy. Předpokladem přijetí austroslavismu jako moderního českého politického programu byla proto kritika mlhavého všeslovanství Jána Kollára (1793–1852), podstatně zasaženého krizí již v důsledku velkého polského povstání proti carskému Rusku roku 1830–1831. Tohoto úkolu se ujal především Karel Havlíček Borovský. V roce 1846 v článku Slovan a Čech rozhodně odmítl kollárovskou fikci jednotného slovanského národa, podržel však jeho tezi o existenci pouze čtyř slovanských národů – kmenů (Rusové, Poláci, Čechoslované /Češi a Slováci/, Illyrové /Jihoslované/). Na rozdíl od Kollára ovšem zdůraznil jejich svébytnost a poukázal i na existenci vážných rozporů mezi nimi. Havlíček tak zakotvil české slovanství v životní realitě. Jeho pragmatické pojetí se projevilo i ve vytipování vhodných spojenců českého (českoslovanského = československého) národního hnutí. Nalezl je nikoli v abstraktních Slovanech, ale v Illyrech (tj. Jihoslovanech), protože jen tyto národy si podle jeho soudu vzájemně mohou býti prospěšné, nikoli nebezpečné. Na rozdíl od svých současníků znal Havlíček poměry v Rusku z vlastní zkušenosti. Vyústěním jeho úvah bylo zásadní zjištění, že nikoli Rusko, ale právě habsburská monarchie je nejlepší zárukou pro uchování české a zvláště ilyrské národnosti (tj. Jihoslovanů), v jejichž vlastním zájmu je růst moci → Rakouského císařství. Na počátku revoluce (19. 3. 1848) pak tuto tezi příznačně doplnil tím, že odmítl „úplnou samostatnost“ Čechů jako „holé neštěstí“ v době obrovských státních útvarů v Evropě. O něco později hledal budoucnost rakouských Slovanů ve federalizovaném Rakousku jako „říši národů sobě své národnosti garantujících“.

Hlavní slovo při formulaci české austroslavistické politiky revolučních let připadlo Františku Palackému. Podle jeho soudu bylo uchování habsburské říše zásadním předpokladem pro zabezpečení existence malých slovanských národů, ohrožovaných rozpínavostí sousedních velkých států. V době „centralisace světové“ vylučoval možnost vzniku a trvání samostatných „států nevelikých“. Konkrétním obsahem Palackého „ideje říše rakouské“ je rovnoprávnost všech jejích národů bez rozdílu. Národní rovnoprávnost je a zůstává Palackému hlavním posláním obrozeného Rakouska, představujíc současně zdroj jeho síly a životaschopnosti jako státního útvaru, vybudovaného „na základě federativním co stát spolkový“. V proslulém → psaní do Frankfurtu z 11. 4. 1848 rozhodně odmítl účast Čechů na revolučním → frankfurtském sněmu, požadujícím začlenění Českých i jiných rakouských zemí do → Německého spolku (tj. do velkoněmeckého státu). Je příznačné, že Palacký – „Slovan tělem i duší“ – se v této souvislosti obával vedle Velkoněmecka i „univerzální monarchie ruské“ jako „neštěstí bez míry a hranic“. Již na počátku revoluce tak podal důkaz sepětí liberální české, slovanské a austroslovanské politiky a společenského „pokroku“, jemuž bylo sice slovanské, ale feudální a despotické Rusko největší překážkou. V obdobném duchu reagovala na austroslavistické ideje naprostá většina české politické veřejnosti i → slovanský sjezd v Praze (květen-červen 1848), obeslaný zástupci všech slovanských národů monarchie. Jediný oficiální akt Slovanského sjezdu (Manifest k evropským národům) požadoval ve formulaci Palackého přetvoření Rakouska ve „spolek národů rovnoprávných“ v podobě rakouské federace. Tato představa se promítla do jeho dvou návrhů říšské ústavy. V září 1848 se zabýval přebudováním užšího Rakouska (tj. bez Uher) na základě teritoriálně-historického principu do čtyř skupin zemí (české, polské, německo-rakouské, ilyrské-slovinské), přičemž rozhodující bylo nikoli naplnění → historického práva, resp. → českého státního práva, ale dosažení národní rovnoprávnosti. Druhý Palackého návrh z 22. – 23. 1. 1849 byl již založen na principu etnickém a zahrnoval i Uhry. Užší rakouské země rozděluje do pěti nacionálně rozhraničených skupin (německo-rakouské, české, polské, ilyrské, italské), Uhry na tři národní jednotky (maďarské, rumunské a jihoslovanské (chorvatsko-srbské). Důsledná aplikace etnického principu přitom vedla k předpokladu vytvoření české skupiny, zahrnující i Slovensko i náznaku možného připojení jejích německých oblastí ke skupině rakousko-německé. Definitivní verzi českého austroslavistického, liberálního politického programu v období revoluce 1848–1849, založeného výhradně na etnickém principu, poskytl Palackého článek z 21. 12. 1849 (O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku). Palackého projekty rakouské ústavy se však již v ústavním výboru říšského parlamentu setkaly s odporem německo-centralisticky smýšlející většiny a nebyly přijaty. Tedy ještě předtím, než reakce na počátku března 1849 rozehnala → kroměřížský ústavodárný sněm, utrpěl český austroslavistický program rozhodující nezdar.

III. Vývoj po roce 1849

V letech → Bachova absolutismu lze v českém prostředí hovořit o krizi austroslavismu, kdy se obtížně hledaly nové cesty k jeho realizaci. Příznačná je v tomto období postupná změna postoje české politické veřejnosti k Rusku, vzbuzená iluzemi o ruských reformách a následné přeměně samoděržaví v liberální konstituční stát a ochránce malých slovanských národů. Politická porážka revoluce 1848–1849 byla i porážkou přirozenoprávních základů (→ přirozené právo) české liberální politiky. Po pádu Bachova absolutismu byl proto austroslavistický program modifikován konzervativní → teorií historicko-politických individualit, česká politika využívala jako argument historické právo. Princip národní rovnoprávnosti byl v této koncepci zabezpečován federalizací monarchie na základě historických skupin zemí. Základním předpokladem realizace byla nyní vedle společného postupu s českou → historickou šlechtou úzká spolupráce i s neslovanskými národy monarchie, zvláště s Maďary. Představa o vytvoření takto složeného opozičního bloku a úspěšné reformy centralistického Rakouska na základě historických skupin zemí však ztroskotala na → dualismu, před jehož osudovými důsledky pro existenci habsburské monarchie varoval Palacký již roku 1865. Dualismu se pokoušel čelit i → slovanský sjezd ve Vídni v roce 1866.

Porážka českého austroslavismu a austrofederalismu i zmar českého vyrovnání roku 1871 (→ fundamentální články), koncipovaného na základě → trialismu, vedly k očekávání pozitivních důsledků velkého mezinárodního konfliktu na Balkáně pro uskutečnění českých národních požadavků. Berlínský kongres roku 1878 však mj. znamenal mezinárodní uznání dualistické struktury monarchie. Éru austroslavismu jako zdroje velkolepých koncepcí reformy habsburské říše vystřídala → drobečková politika dílčích kroků s důrazem na jazykovou otázku. Tento „boj o stát“, založený na všestranném rozvoji české společnosti, vedl k poslední velké modifikaci českého předválečného slovanství a austroslavismu – k → neoslavismu, orientovanému především na hospodářskou stránku české národní emancipace a soudobých slovanských národních hnutí.

Edice

František Palacký, Radhost III. Spisy z oboru politiky, Praha 1873
; Františka Palackého Spisy drobné. Díl I. Spisy a řeči z oboru politiky. Usp. Dr. Bohuš Rieger, Praha 1898
; Zdeněk Tobolka, Politické spisy Karla Havlíčka Borovského I, Praha 1900
; Jan Heidler, Čechy a Rakousko v politických brožurách předbřeznových, Praha 1920
; Václav Žáček (ed.) – (Zdeněk Tobolka), Slovanský sjezd v Praze roku 1848. Sbírka dokumentů, Praha 1958.

Literatura

Richard Georg Plaschka, Von Palacký bis Pekař. Geschichtswissenschaft und Nationalbewusstsein bei den Tschechen, Wiener Archiv f. Geschichte des Slawentums und Osteuropa, Bd. 1, Graz–Köln 1955
; Miloslav Novák, Austroslavismus, příspěvek k jeho pojetí v době předbřeznové, Sborník archívních prací 6, 1, Praha 1956
; Eduard Winter, Der böhmische Vormärz in Briefen B. Bolzanos an F. Příhonský (1842–1848), Beiträge zur deutsch-slawischen Wechselseitigkeit, Veröffentlichungen des Instituts für Slavistik 11, Berlin 1956
; Jaroslav Vávra, Poměr česko-ruský v době předbřeznové. Na okraj několika nových prací k otázce austroslavismu a panslavismu, Československá rusistika 2, Praha 1957, s. 454–466
; Frank Wollman, Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů, Praha 1958
; Jaroslav Šidak, Listopadska revolucija u Beču i politika austroslavizma, Historijski pregled 5, Zagreb 1959 (přetištěno: Studije iz hrvatske povijesti za revolucije 1848–1849, Zagreb 1979)
; týž, Austroslavizam i Slavenski kongres u Pragu 1848, Historijski pregled 6, Zagreb 1960, s. 204–218 (přetištěno: Studije iz hrvatske povijesti za revolucije 1848–1849, Zagreb 1979); Václav Žáček, Česko-polská diskuse o austroslavismu r. 1842–43, Slavia 32, Praha 1963, s. 227–259
; Ludovít Holotík (hrsg.), Ludovít Štúr und die slawische Wechselseitigkeit, Gesamte Referate und die integrale Diskussion der wissenschaftlichen Tagung in Smolenice 27. – 29. Juni 1966, Bratislava 1969
; Václav Čejchan, Rusofilství Františka Palackého po r. 1848, Slovanský přehled 52, 1966, l, s. 1–5
; Vladislav Šťastný (ed.), Slovanství v národním životě Čechů a Slováků, Praha 1968
; Václav Žáček, K dějinám austroslavismu rakouských Slovanů, Slovanské historické studie 7, 1968, s. 129–177
; Frank Wollman, Slavismy a antislavismy za jara národů, Praha 1968
; Joseph Frederick Zacek, Palacký : The Historian as Scholar and Nationalist, The Hague–Paris 1970
; Jan Novotný, Slovanská lípa 1848–1849. K dějinám prvního českého politického spolku I, II, Acta Musei pragensis, Praha 1975–1976
; Miroslav Šesták, Palackého „idea státu rakouského“, Slovanský přehled 62, 1976, s. 177–195
; Josef Kočí, České národní obrození, Praha 1978
; Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, něm. vyd. 1994
; Zdeněk Šamberger, Austroslavismus ve světle snah feudální reakce. Poznámky k jeho třídnímu charakteru a pojetí, Slovanské historické studie 16, 1988, s. 49–81
; Jiří Kořalka, Tschechen im Habsburgerreich und in Europa 1815–1914. Sozialgeschichtliche Zusammenhänge der neuzeitlichen Nationsbildung und der Nationalitätenfrage in den böhmischen Ländern, Wien–München 1991, české vyd. Praha 1996
; Miroslav Šesták, Der tschechische Austroslavismus bis zum österreichisch-ungarischen Ausgleich in der tschechischen Historiographie, in: Andreas Moritsch (hrsg.), Der Austroslavismus. Ein verfrühtes Konzept zur politischen Neugestaltung Mitteleuropas, Wien–Köln–Weimar 1996, s. 24–35
; Otto Urban, Der tschechische Austroslavismus nach dem österreichisch-ungarischen Ausgleich, tamtéž, s. 37–43
; Jiří Kořalka, František Palacký (1798–1876). Životopis, Praha 1998
; Eva Danihelová – Josef Harna – Milan Hlavačka – Petr Pálka – Vladimír Přikryl – Jana Starek (ed.), Kroměřížský sněm 1848–1849 a tradice parlamentarismu ve střední Evropě. Sborník příspěvků ze stejnojmenné mezinárodní konference, Kroměříž 1998
; František Šmahel – Eva Doležalová (ed.), František Palacký 1798/1998. Dějiny a dnešek. Sborník z jubilejní konference, Praha 1999
; Václav Veber (ed.), 150 let Slovanského sjezdu (1848). Historie a současnost. Sborník referátů z vědeckého kolokvia 11. června 1998 v Praze, Praha 2002
; Václav Veber – Milan Hlavačka – Petr Vorel – Miloslav Polívka – Martin Wihoda – Zdeněk Měřínský, Dějiny Rakouska, Praha 2002.

Miroslav Šesták