Basilejský koncil

I. Charakteristika; II. Stručná historie koncilu; III. Husitská otázka v Basileji; IV. Basilejská otázka v Čechách.

I. Charakteristika

17. všeobecný církevní → koncil, který se konal v letech 1431–1449 převážně v Basileji. Stal se dějištěm rozhodujícího střetu mezi stoupenci → konciliarismu a → papeže. Katolická historiografie pokládá jeho prvních 25 zasedání za ekumenická, a to včetně jejich usnesení, pokud neomezují autoritu papeže. Všechna ostatní (tj. po roce 1437) však odmítá jako schizmatická. Za legitimní pokračování prvé části basilejského koncilu naopak chápe velká církevní shromáždění ve Ferraře a Florencii.

Basilejská zasedání ovládli především univerzitní učenci, kteří zatlačili církevní → preláty do pozadí a usilovali o důsledné uplatnění konciliaristické teorie o nadřazenosti koncilu nad papežem. Koncil se snažil strhnout na sebe vrcholné pravomoci v → církvi, rozhodoval soudní procesy, uděloval → beneficia i → odpustky. Přijal řadu reformních dekretů, které mimo jiné prosazovaly redukci papežských pravomocí i příjmů.

II. Stručná historie koncilu

Koncil svolaný papežem Martinem V. se sešel 23. 7. 1431 v Basileji. Zanedlouho ho však nový papež Evžen IV. pro malou účast rozpustil. Koncil se ale odvolal na dekrety → Kostnického koncilu a pokračoval v jednání. Za svůj program vyhlásil úsilí o potlačení → kacířství, nastolení míru a reformu církve. Díky podpoře světských knížat v čele s císařem Zikmundem a úspěchu jednání s husity dosáhl toho, že Evžen IV. musel v prosinci 1433 své rozhodnutí odvolat.

Spory s papežem však pokračovaly i nadále. V září 1437 využil Evžen IV. jednání s byzantskou církví k tomu, aby přeložil koncil do Ferrary. Rozhodnější přívrženci konciliarismu sice zůstali v Basileji, menší část koncilu však papežovo nařízení uposlechla (například prezident koncilu kardinál Cesarini, Mikuláš z Kusy i Enea Sylvio Piccolomini, pozdější papež Pius II.). Jednání ve Ferraře byla později ještě přeložena do Florencie (r. 1439) a Říma (r. 1443). Vyústila ve formální sjednocení západní a východní církve a uznání papežského primátu. Po unii s byzantskou církví (r. 1439) byly uzavřeny podobné unie s církví arménskou (r. 1439), koptskou a syrskou (r. 1442).

Členové koncilu, kteří zůstali v Basileji, vystupovali po roce 1437 proti Evženovi ještě rozhodněji než dříve. V roce 1439 vyhlásili nadřazenost koncilu nad papežem za článek víry, prohlásili Evžena za → kacíře a sesadili ho. V listopadu 1439 zvolili na jeho místo savojského vévodu Amadea VIII., který si dal jméno Felix V. Začalo tak poslední → schizma v dějinách → katolické církve. Podporu většiny panovníků však nakonec získali Evžen IV. a jeho nástupce Mikuláš V., kteří jim nabídli řadu ústupků (například vídeňský konkordát z roku 1448). Politicky izolovaný koncil přesídlil v roce 1448 do Lausanne. V dubnu 1449 Felix V. abdikoval a hned nato, 25. 4. 1449, se koncil rozešel.

III. Husitská otázka v Basileji

Husitská otázka stála v popředí jednání koncilu hned od jeho počátku. Již na podzim 1431, pod dojmem zpráv o → bitvě u Domažlic, nabídl předseda koncilu kardinál Cesarini husitům slyšení. → Pražané, → sirotci i → táboři přijali. Zástupci obou stran se na jaře 1432 sešli v Chebu a uzavřeli předběžnou dohodu o podmínkách společného jednání (→ Soudce chebský). V návaznosti na ni byla uzavřena řada separátních příměří se zahraničními i domácími nepřáteli husitů.

Vlastní jednání, vedená na reprezentativní úrovni, byla zahájena v lednu 1433 v Basileji. Za husitskou stranu se ho účastnilo poselstvo, složené ze zástupců pražanů, sirotků i táborů, v jehož čele stál Prokop Holý a Vilém Kostka z Postupic. Hlavním bodem jednání se stala obsáhlá disputace o → čtyřech pražských artikulech. Proti jejich čtyřem husitským obhájcům (Jan Rokycana, Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, Oldřich ze Znojma a Petr Payne) postavil koncil čtveřici svých elitních učenců z různých zemí Evropy (Jan Stojkovič z Dubrovníka, Jiljí Charlier, Jindřich Kalteisen a Jan Palomar).

Pozorně sledovaná jednání probíhala až do dubna 1433, aniž se podařilo dospět k názorovému kompromisu. Argumentace obou stran se většinou míjela. Zástupci koncilu se nevzdávali důrazu na autoritu církve, zatímco husité naléhali na respektování božího zákona obsaženého především v → bibli. Na pokračování dialogu však měly zájem obě strany a jejich reprezentativně sestavená poselstva začala střídavě jezdit do Prahy a do Basileje, případně se setkala i v jiných městech (Brno, Jihlava, Řezno, Stoličný Bělehrad). Jejich členy byli za husity většinou Martin Lupáč, Prokop z Plzně, později i Jan Příbram, za koncil zvláště biskup Filibert a papežský auditor Jan Palomar. O významu těchto jednání svědčí i skutečnost, že v Praze bývala zpravidla koordinována se → zemskými sněmy, zatímco v Basileji se zasedáními koncilu.

Příchod vysokých církevních hodnostářů ochotných vyjednávat s husity přispěl k rychlé dezintegraci uvnitř husitského tábora. → Legáti basilejského koncilu přispěli i svou cílevědomou politikou, provázenou značnými finančními dotacemi, k porážce radikálních bratrstev. Po roce 1436 se podíleli na obnovování pozic katolické církve v Čechách. Zvláště biskup Filibert, vybavený vysokými pravomocemi od koncilu, úspěšně zatlačoval do pozadí i nedávno zvoleného pražského arcibiskupa Rokycanu.

Hlavním výsledkem mnohaletého vyjednávání českých husitů s basilejským koncilem se stala → kompaktáta, slavnostně vyhlášená v červenci 1436 v Jihlavě. Přesto jednání pokračovala i nadále. Ani konzervativním zástupcům českého → utrakvismu se však již nepodařilo přesvědčit koncil, aby církev povolila Čechům ještě další ústupky.

IV. Basilejská otázka v Čechách

Od roku 1437 se spory mezi basilejským koncilem a papežem Evženem IV. znovu vyostřily v souvislosti s přeložením koncilu do Ferrary a krátce poté vyústily v nové schizma. Tyto konflikty však nenacházely v Českých zemích, sužovaných řadou vnitřních konfliktů, významnější ohlas. Stejně jako jinde v Evropě navštěvovali vyslanci obou papežů i České země a snažili se získat podporu pro své plány. → Stavy však volily většinou vyčkávavé stanovisko, případně usilovaly o využití schizmatu ve svůj prospěch.

Neúspěšnost vyslanců Felixe V. byla způsobena i málo taktickými výnosy basilejského koncilu proti utrakvistům. V roce 1440 koncil zrušil volbu Jana Rokycany za → arcibiskupa a místo něj postavil do čela → pražského arcibiskupství nevýznamného katolíka Mikuláše Jindřichova. Tomu však odepřela poslušnost i pražská → kapitula. Na → synodě v Třeboni 1441 se k němu a k Felixovi V. přiznala pouze nepatrná část českých katolických stavů v čele s Oldřichem z Rožmberka. Ale i ti zanedlouho od basilejské obedience odpadli.

Nakonec i v Čechách slavila úspěch taktičtější politika Evžena IV. Na jeho stranu se nejprve postavila pražská kapitula a v roce 1446 i většina českých stavů, kteří tak opustili dosavadní neutralitu. Jejich rozhodnutí již nedokázaly zvrátit ani poslední pokusy oslabeného Felixe V., ani ojedinělé skeptické hlasy zaznívající z českých řad.

Edice

František Heřmanský (ed.), Deník Petra Žateckého, Praha 1953.

Literatura

Ladislav Hofman, Husité a koncilium Basilejské v letech 1431 a 1432, Český časopis historický 7, 1901, s. 1–13, 142–162, 293–309, 408–415
; Rudolf Urbánek, Věk poděbradský, I–II, Praha 1915–1930
; Jaroslav Prokeš, M. Prokop z Plzně, Praha 1927
; Ernest Fraser Jacob, The Bohemians at the Council of Basel, in: Robert William Seton-Watson (ed.), Prague Essays, Oxford 1949, s. 81–123
; Joseph Gill, The Council of Florence, Cambridge, Massachussets 1959
; týž, Eugenius IV, Pope of Christian Union, London 1961
; týž, Constance et Bâle–Florence, Paris 1965
; František M. Bartoš, Husitská revoluce, II, Praha 1966
; Alois Krchňák, Čechové na basilejském sněmu, Řím 1967
; Paul de Vooght, La confrontation des theses hussites et romains au concil de Bâle, Recherches de théologie ancienne et médiévale 37, 1970, s. 97–137, 254–291
; Antony J. Black, Monarchy and Community, Cambridge 1970
; Hermann Hallauer, Das Glaubensgespräch mit den Hussiten, Mitteilungen und Forschungsbeiträge der Cusanusgesellschaft 9, 1971, s. 53–75
; Werner Krämer, Konsens und Rezeption, Mainz 1974
; Joachim W. Stieber, Pope Eugenius IV, the Council of Basel and the Secular and Ecclesiastical Authorities in the Empire, Leiden 1978
; William R. Cook, Negotiations between the Hussites, the Holy Roman Emperor and the Roman Church, 1427–1436, East Central Europe 5, 1978, s. 90–104
; Antony J. Black, Council and Commune, London 1979
; Soudce smluvený v Chebu, Praha 1983
; Johannes Helmrath, Das Basler Konzil 1431–1449, Köln–Wien 1987
; Josef Kubalík, Zápas o pojetí církve, Praha 1987
; Erich Meuthen, Das Basler Konzil als Forschungsproblem der europäischen Geschichte, Opladen 1985
; Petr Čornej, Lipanská křižovatka, Praha 1992
; Blanka Zilynská, Biskup Filibert a české země, in: Zdeněk Jaroš – Karel Křesadlo – Eva Nedbalová – Renata Pisková (ed.), Jihlava a basilejská kompaktáta, Jihlava 1992, s. 56–94.

Jaroslav Boubín