bible

I. Základní charakteristika; II. Některé významné překlady bible; III. České překlady bible.

I. Základní charakteristika

Bible (Písmo svaté) je nejvýznamnější náboženskou knihou judaismu a → křesťanství. V těchto → náboženstvích je chápána jako výsostně důležitý text, jemuž je přičítána různá míra posvátnosti a který přináší zprávu o jediném Bohu jako stvořiteli světa, o jeho neutuchající péči o vyvolený národ i celé lidstvo, o spáse člověka.

Bibli tvoří početný soubor kanonizovaných knih, jež vznikaly v dlouhém časovém rozpětí skoro celého 1. tisíciletí před naším letopočtem i v 1. století našeho letopočtu. Starší a obsáhlejší částí bible je Starý zákon, společně respektovaný judaisty i křesťany. Jeho jádro tvoří u židů Tóra (5 knih Mojžíšových čili Pentateuch). Další část představují Proroci (Přední – například knihy Samuelovy a Královské – a Zadní – Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel aj.). Třetí, poslední část tvoří Spisy (například Žalmy, Přísloví a Jób). Křesťané naopak dělí Starý zákon na knihy historické (například knihy Mojžíšovy, Samuelovy, Královské a Paralipomenon), naučné (Jób, Žalmy, Přísloví aj.) a prorocké (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel aj.). → Katolická církev (spolu s některými dalšími) řadí do biblického kánonu ještě takzvané knihy deuterokanonické (například knihy Makabejských), jež židé a reformované křesťanské církve odmítají jako apokryfy. Knihy Starého zákona byly psány hebrejsky, z menší části i aramejsky. Apokryfní texty se dochovaly v řečtině.

Nový zákon, druhá a ústřední část křesťanské bible, přináší základní svědectví o Ježíši Kristu a počátcích křesťanské → církve. Jeho nejznámější součástí jsou čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo). Dále se v něm nachází 21 epištol (jejich podstatný díl tvoří listy Pavlovy), Skutky apoštolů a apokalyptické Zjevení Janovo. Celý tento soubor vznikl ve druhé polovině 1. století n. l. a byl napsán pravděpodobně řecky.

Otázka přesného rozsahu a vymezení bible i jednotlivých biblických knih nebyla zprvu zcela jasná. Pevný kánon Starého zákona – tzv. jeruzalemský kánon se dotvořil teprve na konci 1. století n. l., kánon Nového zákona nedlouho později, ve druhé polovině 2. století.

II. Některé významné překlady bible

První překlad celého Starého zákona byl učiněn do řečtiny již kolem roku 200 před n. l. (Septuaginta). Vznikl ještě před utvořením jeruzalémského kánonu hebrejské bible, takže obsahuje i apokryfy. Spolu s řeckým Novým zákonem sloužil později jako základní biblický text u → pravoslavných církví. Z něho pak byly pořizovány další adaptace – mj. syrská, latinská, ale také například staroslověnská.

Na Západě hrála mimořádnou roli latinská bible. Jestliže její starší varianta z 3. století n. l. (Itala) ještě vznikla překladem z řečtiny, pak její novou verzi (zvanou Vulgáta) pořídil Jeroným kolem roku 400 z původních jazyků, totiž hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Vulgáta se stala oficiálním biblickým textem užívaným katolickou církví. → Tridentský koncil ji v roce 1546 prohlásil za autentické znění bible a podnítil její revizi, jež měla odstranit početné chyby a odchylky. Tak vznikla roku 1592 tzv. klementinská Vulgáta (Sixtino–Clementina). Ve 20. století začala katolická církev připravovat moderní latinský překlad bible, opírající se o výsledky současného biblického bádání. Výrazem tohoto úsilí se stala Neovulgáta z roku 1979.

Vulgáta též sloužila jako podklad pro četné překlady bible do řady evropských národních jazyků. Sama církev se k těmto snahám často stavěla (zvláště ve starších obdobích) s nedůvěrou až nepřátelsky a kladla důraz na výsadní postavení latinského textu, sloužícího především k liturgickým účelům. Teprve v souvislosti s nástupem → humanismu a → reformace, která vyzdvihla bibli jako zpřítomněné boží slovo do samého centra zájmu křesťana, vzrostla nedůvěra k užívanému latinskému znění bible natolik, že se překladatelé začali obracet k původnějším biblickým textům v hebrejštině a řečtině. Začaly vycházet tzv. polygloty, vícejazyčná vydání bible v původních jazycích i pozdějších překladech (Komplutská 1522, Antverpská 1569–1572 aj.). O ně se opíraly nové a pod vlivem reformace neobyčejně četné převody bible do národních jazyků, které mnohdy představovaly vrcholná díla svého druhu (německý Lutherův překlad 1522–1534, česká → Bible kralická 1579–1594, anglická bible krále Jakuba 1611 aj.). O šíření těchto a dalších biblí se již od druhé poloviny 16. století staraly i biblické společnosti, které se je snažily pomocí laciných vydání uvést do nejširších vrstev společnosti. Nejznámější z nich je Britská a zahraniční biblická společnost, založená v roce 1804.

Velký rozmach → biblických studií, rozvíjených zejména v rámci reformovaných církví, od 18. století i nové nálezy starých textů umožnily dokonalejší vydání bible, o něž se mohly opírat nové překlady (anglické revidované vydání z let 1881–1885 aj.). Nesčetné převody bible z 20. století, realizované hlavně v anglosaském světě, se snaží nejen dobrat se původního smyslu jejího textu, ale také oslovit současného člověka jazykovou i významovou aktualizací biblického svědectví.

III. České překlady bible

České překlady Písma zaujímají mimořádné postavení v dějinách české i evropské kultury. Staroslověnská i staročeská bible patří k jejím nejstarším převodům do evropských národních jazyků; v rámci slovanských překladů jim nejen náleží historický primát. Česká bible je též jednou z prvních, které byly vydány tiskem. Svým vlivem hluboce poznamenala nejednu oblast společenského života. Například její jazyková podoba dlouho podstatně ovlivňovala jazykovou kulturu národa.

Nejstarší biblické překlady, pořízené na našem území a pro zdejší obyvatelstvo, souvisejí s → cyrilometodějskou misií z druhé poloviny 9. století. Konstantin ještě před svým odchodem z Byzance přeložil část Nového zákona do → staroslověnštiny, pro niž vytvořil zvláštní písmo, tzv. → hlaholici. Na Moravě svůj překlad doplnil o další části Nového i Starého zákona. Jeho dílo pak dovršil jeho bratr Metoděj dokončením překladu celé bible. Tento nejstarší slovanský překlad bible byl realizován na vysoké úrovni a sloužil především liturgickým, ale i studijním účelům. V Čechách se užívalo jeho částí v pozdější upravené podobě ještě v 11. století v sázavském klášteře.

Staročeské překlady rozsáhlejších částí bible se začaly objevovat od druhé poloviny 13. století. České → žaltáře a později i → evangeliáře zprvu vznikaly na objednávku ženských řeholních institucí, jejichž členkám měly pomáhat k porozumění liturgickým textům. Pro potřeby ženských → klášterů byl pořízen i nejstarší český překlad celé bible. První redakce (recenze) staročeské bible z poloviny 14. století byla dílem několika překladatelů z dominikánského (→ dominikáni) a možná i benediktinského (→ benediktini) řádu, často se uvažuje i o → augustiniánech-kanovnících. Její znění je známo především z rukopisu tzv. Drážďanské bible.

Následující dvě redakce vznikly krátce po sobě na počátku 15. století. Jestliže druhá přinesla nový překlad Nového zákona i části Starého zákona (například Boskovická bible), obohatila třetí tento převod hlavně o nový překlad všech zbývajících knih Starého zákona a o snahu co nejpřesněji tlumočit biblický text (například Padeřovská bible). Obě redakce vznikaly v úzké souvislosti s reformním hnutím a v blízkosti Husově, který se na nich možná osobně podílel.

Poslední významnou variantou staročeské bible byla její čtvrtá redakce z konce 15. století. Připravili ji utrakvističtí vzdělanci pro prvé vydání celé české bible tiskem (tzv. Pražská bible z roku 1488). Na ni navázala řada významných českých biblických tisků 16. století a zvláště bible Melantrichova (1549), které pak dlouho užívali příslušníci různých vyznání.

Jestliže všechny redakce staročeské bible vznikaly překladem z Vulgáty, začala → Jednota bratrská v 16. století zpracovávat překlady, které se opíraly o původnější biblická znění. Po Blahoslavově převodu Nového zákona (1564) vyšla i celá Bible kralická (1579–1594), nejvýznamnější český biblický překlad vůbec.

České biblické překlady 14.–16. století i české prostředí té doby sehrály významnou roli též při vzniku převodů bible do jiných národních jazyků, zejména slovanských, ale i do němčiny a maďarštiny.

Vítězství → protireformace v Českých zemích znamenalo dočasný útlum v biblikých převodech do češtiny. Zprvu byla užívána hlavně Melantrichova bible. Teprve v letech 1677–1715 vydali → jezuité Svatováclavskou bibli, kterou přeložili z klementinské Vulgáty. Naopak potřebám českého exilu i jejich tajných souvěrců v Čechách sloužila Hallská bible (1722), což je vlastně nová verze Bible kralické s menšími změnami. Vydali ji slovenští evangelíci. Na ni pak navázala podobná Prešpurská (1787) a Berlínská bible (1807).

Podvojnost ve vydávání českých biblí pokračovala i v 19. a 20. století. Katolíci užívali hlavně text Svatováclavské bible s různými úpravami, evangelíci sahali naopak po Bibli kralické, zvláště po jejím vydání z roku 1613, nově upraveném Janem Karafiátem. Vznikaly i četné nové překlady, většinou Nového zákona nebo jednotlivých knih Starého zákona. Zvláštní postavení mezi nimi zaujal ekumenický překlad celé bible z let 1968–1985, na němž se podílela řada odborníků z několika → církví. Vedle křesťanských převodů bible do češtiny se v novější době začaly objevovat i překlady judaistické nebo překlady pořizované z kulturně historického zájmu, nikoli již z důvodů náboženských.

Literatura

Josef Vajs, Česká bible hlaholská, Věstník Královské české společnosti nauk, tř. filos.–hist.–jazyk. 1908, č. 13, s. 1–30
; Ferdinand Hrejsa, Česká bible, Praha 1930
; Jaroslav Konopásek, Blahoslavův Nový zákon z roku 1568, Praha 1931
; Josef Vašica, Staročeské evangeliáře, Praha 1931
; Hana Humlová (ed.), Bible a český národ, Brno 1935
; František M. Bartoš, Počátky české bible, Praha 1943
; Vladimír Čapek, Historie bible, Praha 1952
; Jan Merell, Bible v českých zemích od nejstarších dob do současnosti, Praha 1956
; Bohuslav Souček, Česká Apokalypsa v husitství, Praha 1967
; František M. Bartoš, Hus a jeho účast na staročeské bibli, Strahovská knihovna 3, 1968, s. 86–115
; Vladimír Kyas, První český překlad bible, Praha 1971
; Jindřich Mánek, Bible v českých zemích, Praha 1975
; Josef Vintr, Die ältesten tschechischen Evangeliare, München 1977
; Vladimír Kyas (ed.), Staročeská bible Drážďanská a Olomoucká, I–IV, Praha 1981–1988 (I–III) a Paderborn 1996 (IV)
; Josef Vintr, Die älteste tschechische Psalterübersetzung, Wien 1986
; P. František Verner, Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, Praha 1987
; Biblia Slavica, I/1–3, Paderborn 1989–1995; Helena Pavlincová – Dalibor Papoušek (ed.), Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994
; tíž (ed.), The Bible in Cultural Context, Brno 1994
; Vladimír Kyas, Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997.

Jaroslav Boubín