cášský mír

Mírová smlouva mezi Rakouskem, Velkou Británií, Nizozemím a Sardinií na jedné straně a Francií, Španělskem, Modenou a Janovem na straně druhé, jež byla podepsána 18. 10. 1748 v Cáchách (Aachen) a ukončila → válku o rakouské dědictví.

I po uzavření → drážďanského míru 25. 12. 1745 mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem, který stvrzoval pruské územní zisky na úkor Rakouska, usilovala císařovna Marie Terezie o restituci ztracených částí → Slezska a → Kladska. Nároky Rakouska na tato území byly vyjádřeny v tajné části dohody o obranné alianci Rakouska a Ruska z 2. 6. 1746, namířené proti Prusku. Příslibem příznivých východisek rakouské politiky byla i nová francouzská iniciativa, směřující k ukončení bojů, které se po drážďanském míru odehrávaly především v Rakouském Nizozemí a na moři, kde Francie utrpěla značné ztráty od britského loďstva.

Mírová konference, svolaná z podnětu Francie a Velké Británie na sklonku roku 1747 do Cách, měla ráz tajných separátních vyjednávání mezi jednotlivými státy. Rakouští diplomaté v čele s Václavem Antonínem hrabětem Kounicem-Rietbergem nedokázali pružně využít příznivých mírových podmínek, které jim nabízel francouzský vyjednavač Saint-Severin d’Aragon, a promeškali tak příležitost uzavřít výhodný separátní mír. Zatím se britští, nizozemští a francouzští vyjednavači 30. 4. 1748 bez účasti Rakouska dohodli na předběžné mírové smlouvě, k níž pak Rakousko 25. 5. 1748 přistoupilo. Jednání, při nichž bylo nutno vyřešit řadu sporných otázek vyplývajících z křížících se zájmů dalších zúčastněných států, ovšem pokračovala až do října téhož roku. Tehdy stvrzeným cášským mírem se Francie zřekla všech dobytých území. Marie Terezie dosáhla definitivního uznání jak → pragmatické sankce, tak císařské hodnosti svého manžela Františka I. Štěpána Lotrinského, ale stalo se tak za cenu velkých územních ztrát. Ve prospěch Španělska se pod nátlakem dalších mocností musela zříci Parmy, Guastally a Piacenzy; část Lombardie byla postoupena Sardinskému království. Především byl však zamítnut nárok Rakouska na většinu Slezska a Kladska, které měly zůstat součástí Pruska.

Územní ztráty, které Rakousko utrpělo podepsáním cášského míru, byly do značné míry důsledkem nepružné politiky rakouských diplomatů v závěrečné fázi války o rakouské dědictví. Otřásly dosavadními spojeneckými vazbami Rakouska, které se napříště místo s Velkou Británií sbližovalo se svým dávným rivalem, Francií, a ve větší míře se orientovalo na Rusko. Přeskupení aliancí se pak projevilo v → sedmileté válce, kdy se Rakousko opět pokusilo získat ztracená slezská území.

Literatura

Jaroslav Prokeš, Habsburkové a Hohenzollernové v prvním zápase, in: Josef Šusta (red.), Dějiny lidstva od pravěku k dnešku VI. Bronzová skála moci státní (1650–1789), Praha 1939, s. 321–418
; Vojenské dějiny Československa II, Praha 1986
; Jana Janusová, Marie Terezie – legendy a skutečnost, Ostrava 1991
; Aleš Skřivan – Václav Drška – František Stellner, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648–1914, Praha 1994
; Mathew Smith Anderson, The War of the Austrian Succession, 1740–1748, London 1995
; Pavel Bělina – Jiří Kaše – Jan P. Kučera, Velké dějiny zemí Koruny české, X, 1740–1792, Praha–Litomyšl 2001
; Aleš Skřivan, Války o rakouské dědictví, 1740–1748, Historický obzor, 2001/12, č. 1–2, s. 2–9
; Jeremy Black, Evropa osmnáctého století, Praha 2003..

Tomáš Sterneck