bohemistika

I. Charakteristika; II. Zrod bohemistiky; III. Rozvoj oboru v 19. století; IV. Bohemistika od konce 19. století do vzniku samostatného Československa; V. Bohemistika v meziválečném období; VI. Vývoj oboru po roce 1945; VII. Bohemistika v zahraničí: 1. Bohemistika v Rakousku, 2. Bohemistika v Rusku, 3. Bohemistika v Německu, 4. Bohemistika v Polsku, 5. Bohemistika v Maďarsku, 6. Bohemistika v Itálii, 7. Bohemistika ve Francii, 8. Bohemistika ve Velké Británii, 9. Bohemistika v USA a v Kanadě, 10. Bohemistika na Slovensku.

I. Charakteristika

Vědní obor komplexně zkoumající → český jazyk, českou literaturu a → kulturu českého národa. Bohemistika zahrnuje práce mluvnické, slovníkové, popisné, literárně analytické, kritické a literárně historické. V širším slova smyslu zahrnuje termín bohemistika i historiografii (→ historiografie Českých zemí v zahraničí) a české → kulturní dějiny. Jejím příznačným rysem je prolínání a splývání s ostatními společenskovědními disciplinami, zvláště se → slavistikou. Zpravidla se rozlišuje jazykovědná a literárněvědná bohemistika. Bohemistika se rozvíjí jednak na domácích vědeckých pracovištích a jednak – zvláště po druhé světové válce – na specializovaných pracovištích v cizině, přičemž je v tomto směru rozvinutá zejména bohemistika německá, francouzská a bohemistika ve slovanských zemích.

II. Zrod bohemistiky

Zrod bohemistiky bývá datován do 14. století, do doby vzniku pražské univerzity, kdy pro potřeby zejména → artistické fakulty vznikaly mluvnické a slovníkářské práce (př. Klaretovy slovníky). O zpracování dějin české literatury se pokusil Bohuslav Balbín (1621–1688) v 17. století, ovšem soustavný výzkum tohoto odvětví bohemistiky byl záležitostí až pozdějšího období.

Jako vědní obor se bohemistika začala rozvíjet na konci 18. století. Její vznik souvisel jak s vědeckým rozvojem propagovaným → osvícenstvím, tak s počátky českého → národního obrození. Za duchovního otce bohemistiky je považován český osvícenský vědec Josef Dobrovský (1753–1829), který položil její základy svými pracemi věnovanými české gramatice a dějinám české literatury (Dějiny české řeči a literatury /1792/, Podrobná mluvnice českého jazyka /1809/, Německo-český slovník /1802 – první díl, 1821 – druhý díl/).

Kromě Dobrovského přispěli ke vzniku bohemistiky i další vědci a publicisté této doby, kteří se zajímali o český jazyk, studovali jeho minulost a snažili se přispět k jeho zachování, případně k jeho rozvoji v budoucnosti. Historik František Martin Pelcl (1734–1801), autor několika německy psaných prací s tematikou českých dějin, se jako první z českých vědců své doby rozhodl pro sepsání jednoho ze svých děl v českém jazyce. V letech 1791–1796 vydal několikadílnou Novou kroniku českou, zachycující národní dějiny od nejstarších dob po → husitství. Tímto opusem povýšil český jazyk na jazyk vědy. Václav Matěj Kramerius (1753–1808), novinář a publicista, později i vydavatel českých → Krameriových vlasteneckých novin, založil roku 1790 v Praze české nakladatelství a knihkupectví – → Českou expedici. Tento podnik se koncem 18. století rozhodnou měrou zasloužil o vydávání a šíření česky psaných knih s naučným i beletristickým obsahem, zvláště o systematické vydávání českých literárních památek ze 16. století. K počátkům bohemistiky přispělo také vydávání českých jazykových obran z pera českých vlastenců a osvícenců, stejně jako bádání o českých dějinách, topografii a → archeologii pěstované na půdě České společnosti nauk (pozdější → Královské české společnosti nauk).

V roce 1791, při příležitosti → korunovace Leopolda II. za → českého krále, získaly vlastenecké snahy a spolu s nimi i rodící se bohemistika ohlas na politické scéně. Tuto událost provázela publicistická kampaň za práva českého jazyka a českého národa, vedená především Krameriem v českých novinách a brožurách, ale podpořená i českými vědci. Nejvýznamnějším veřejným vystoupením tohoto druhu byl projev, který přednesl Josef Dobrovský na zasedání České společnosti nauk před císařem Leopoldem II. Jeho proslov O stálé věrnosti, kterouž se národ slovanský domu rakouského po všechen čas přidržel, připomněl zásluhy → Čechů a jejich význam pro → habsburskou dynastii a podtrhl užitečnost češtiny pro správu monarchie. Jedním z výsledků této kampaně bylo založení katedry českého jazyka na pražské univerzitě. Při zahájení výuky této katedry, roku 1793, přednesl František Martin Pelcl úvodní řeč o prospěšnosti českého jazyka nejen pro obyvatele Českých zemí, ale také pro státní zájem → habsburské monarchie. Pelclovu přednášku i projev Josefa Dobrovského je možné chápat nejen jako program českého občanského hnutí v rámci habsburské monarchie, ale také jako kulturně politický impuls k rozvoji české bohemistiky.

III. Rozvoj oboru v 19. století

Bohemistika se rozvíjela na středních a vysokých školách, zejména na → univerzitách, i dalších vědeckých institucích celozemského charakteru, od šedesátých let 19. století i v odborných a vědeckých → spolcích a také zásluhou specializovaných časopisů. Přirozeným centrem bohemistických studií zůstávala Praha.

Čeština byla důležitým jazykem početného národa v habsburské monarchii. Její znalost se stávala nutnou pro praktickou komunikaci s neprivilegovanými vrstvami; potvrzovala se její důležitá úloha i při osvojování slovanských jazyků (v tomto smyslu byla také součástí výzkumu na vídeňské univerzitě). Z praktických důvodů se češtině vyučovalo na vojenské škole ve Vídni. Od roku 1788 se vyučovala pastorální → teologie v českém jazyce na pražské teologické fakultě. Na počátku 19. století zavedli vyučování češtině v biskupských → seminářích v Hradci Králové (1802) a v Litoměřicích (1806). Česko-slovenskému jazyku se soukromě vyučovalo i v Bratislavě na evangelickém lyceu (1803).

Nástupcem F. M. Pelcla na stolici českého jazyka a literatury pražské univerzity se stal Jan Nejedlý (1776–1834), který vyzdvihl ve své nástupní přednášce sounáležitost češtiny se skupinou slovanských jazyků. První působení Františka Ladislava Čelakovského na univerzitní stolici bylo krátkodobé (1835/1836), po něm tu působil Jan Nepomuk Vávra (do 1838/1839) a Jan Pravoslav Koubek (1839/1840–1848/1849).

Josef Jungmann (1773–1847) vyučoval češtinu mimo univerzitu (v Litoměřicích a na Akademickém gymnáziu v Praze). Od počátku své činnosti se soustavně připravoval na překladatelskou práci. Obecnou koncepci svého pojetí publikoval ve dvou statích O jazyku českém (1806). Vládní dekret z roku 1816, vyvolávající naděje na povinné vyučování češtině na → gymnáziích, podnítil J. Jungmanna k vydání Slovesnosti aneb Sbírky příkladů s krátkým pojednáním o slohu (1820 i v dalších vydáních). Monumentem jeho práce, pro níž získal řadu spolupracovníků, se stala jeho Historie literatury české (1825, přepracováno a rozšířeno 1849) a pětidílný Slovník česko-německý (1834–1839).

Český jazyk se stal povinným předmětem na některých státních a řádových gymnáziích v souvislosti s reformami, které přinesla → revoluce 1848–1849. Účinné impulsy poskytlo v tomto směru ministerstvo kultu a vyučování podporou vydávání učebnic, čítanek a dalších pomůcek (Václav Hanka, Mluvnice českého jazyku na základě soustavy Dobrovského, Praha 1849, Jan Sl. Tomíček, Česká mluvnice nově vzdělaná, Praha 1851, Martin Hattala, Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovanského, Praha 1857, F. L. Čelakovského České čítací knihy pro gymnázia 1851–1852). Významným projektem přelomu 40. a 50. let byl Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (Praha 1853), jehož hlavním redaktorem byl Pavel Josef Šafařík.

Na filozofické fakultě pražské univerzity v době úřadování Lva hraběte Thuna jako ministra kultu a vyučování nově přibyla stolice slovanské řeči a literatury. Jen na krátkou dobu na ní působil po svém vratislavském pobytu F. L. Čelakovský (1849–1851). Jeho místo poté zaujal Václav Hanka a v roce 1853 se do Prahy dostal Martin Hattala. Vědecká úroveň bohemistiky (a slavistiky) v těchto letech i v souvislosti s Hattalovou prací neodpovídala soudobému rozvoji vědeckého bádání. Rozhodující význam pro změnu výzkumu a výuky bohemistiky přineslo až působení Jana Gebauera na pražské univerzitě od 70. let 19. století.

Na ještě jazykově utrakvistické pražské → polytechnice se čeština vyučovala krátce po revoluci 1848–1849. Znovuzavádění českých přednášek a češtiny jako vyučovacího předmětu se tady prosazovalo postupně od počátku 60. let 19. století. Tento proces vyvrcholil rozdělením pražské techniky na německou a českou vysokou školu technickou v roce 1869.

V Olomouci se humanistická literatura a literární teorie pěstovala již na jezuitské univerzitě (založena roku 1573) (→ olomoucká univerzita). Česky se v Olomouci přednášely některé obory od roku 1778 na teologické fakultě, od roku 1806 také porodnictví na lékařské fakultě, na filozofickou fakultu se čeština prosadila až v roce 1848 (Jan Helcelet). Širší praktické uplatnění našla čeština na právnické fakultě, kde se jí začalo vyučovat v roce 1849. Pro bohemistické bádání v Olomouci znamenalo zrušení univerzity (r. 1860) pochopitelně ztrátu.

Studium českého jazyka a literatury se v Olomouci nerozvíjelo pouze na univerzitě. Rozhodující bylo působení Josefa Dobrovského v generálním semináři na Hradisku u Olomouce (1787–1790). Český jazyk a literatura se pěstovaly také na olomoucké stavovské akademii. Stolice češtiny na ní byla zřízena již v roce 1815, obsazena však byla až v roce 1831 Antonínem Bočkem. Ovšem teprve působení jeho nástupce Aloise Vojtěcha Šembery (1839–1847) znamenalo intenzivní prohloubení výzkumu (z Šemberových akademických přednášek vznikly mj. také jeho Dějiny řeči a literatury československé, 1858). Stavovská akademie byla v roce 1847 přenesena do Brna, kam odešel i A. V. Šembera, ten byl ale již v roce 1849 povolán na vídeňskou univerzitu. Střediskem vědecké práce v Olomouci po přenesení stavovské akademie do Brna a po zrušení univerzity se i v oblasti bohemistiky stala Studijní knihovna a od roku 1867 i Slovanské gymnázium. Na tuto tradici pak mohly v meziválečném období navázat další instituce (např. Vlastivědný spolek muzejní).

Tradiční institucí s širokou působností, věnující se bohemistickým výzkumům, a to zejména historii české literatury a vydávání pramenů českých dějin, bylo Muzeum Království českého (→ Národní muzeum), založené v roce 1818 v Praze. Z hlediska bohemistických studií byla v muzeu nejvýznamnější činnost Sboru pro českou řeč a literaturu (od roku 1830) a → Matice české (od roku 1831). Matice česká organizovala vydávání českých knih a zásadně ovlivnila produkci české vědecké literatury (mj. vydávala v prvním období své činnosti Jungmannův Slovník česko-německý a Šafaříkovy Slovanské starožitnosti). Platformou pro vznikající vědní obory pěstované v českém jazyce se stal Časopis Národního muzea (od roku 1827), který podporoval vytváření české odborné → terminologie i slohu. Profil časopisu určoval v počátcích vydávání jeho redaktor František Palacký (1798–1876).

Muzeum ztrácelo od 60. let 19. století své výsadní postavení. Význam získávaly jednotlivé → vědecké společnosti a spolky (mj. Jednota klasických filologů, Jednota moderních filologů), které také vydávaly odborná a vědecká periodika (např. Časopis pro moderní filologii od roku 1911, Naše řeč od roku 1917).

Královská česká společnost nauk podporovala slavistický výzkum (včetně bohemistiky) od počátku své existence (od 80. let 18. století) zejména zásluhou Josefa Dobrovského. Později ovšem převážil výzkum historických pramenů k českým dějinám. Zásluhou Františka Palackého, který se v roce 1839 stal sekretářem společnosti, byla její činnost významně reorganizována. Opírala se o činnost jednotlivých odborů, mezi nimiž byl nově konstituován i odbor česko-filologický. Úpravou stanov v roce 1849 byla samostatná sekce české (slovanské) filologie nahrazena sekcí filologickou; i v ní však měla bohemistika (a slavistika) převahu. V meziválečném období pak vznikla zásluhou jubilejního daru prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Královské české společnosti nauk Komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského, jejíž zásluhou byly připraveny pro tisk na dvě desítky jeho prací. Dílo zakladatele české slavistiky i bohemistiky tak bylo zpřítomněno pro 20. století.

V roce 1891 zahájila činnost Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (od roku 1918 → Česká akademie věd a umění – ČAVU), jejíž III. třída byla vyhrazena filologii. ČAVU podpořila významným způsobem vznik řady děl udělováním podpor (mj. právě pro časopis Naše řeč od roku 1917). Systematickému studiu jazyka českého se věnovala první pracovní instituce v rámci ČAVU – Kancelář Slovníku jazyka českého (od roku 1911). Ta na základě návrhu Františka Pastrnka z roku 1905 vypracovávala slovník jazyka českého, který měl obsáhnout lexikální látku od poslední čtvrtiny 18. století po současnost (vycházel jako Příruční slovník jazyka českého v letech 1935–1957).

IV. Bohemistika od konce 19. století do vzniku samostatného Československa

Významným mezníkem ve vývoji české bohemistiky bylo → rozdělení univerzity v Praze a vznik první české univerzity v roce 1882. Bohemistika získala jako vědní obor poprvé pevnou organizační i materiální základnu, která umožnila rozvinout systematický výzkum. Tehdy se také začínají osamostatňovat obě součásti tohoto oboru, a sice lingvistická a literární bohemistika. Počátky této etapy v oblasti lingvistiky představuje zakladatelská osobnost Jana Gebauera (1838–1907), i když se v jeho práci ještě objevují přesahy do oblasti literární vědy. Gebauer, kterého silně ovlivnil → pozitivizmus, metodicky vycházel z mladogramatické školy. K jeho hlavním dílům patří monumentální čtyřdílná Historická mluvnice jazyka českého (vycházela 1896, 1898, 1909, 1929) a Slovník staročeský (nedokončený, od druhé poloviny 20. století pokračuje v jeho vydávání Ústav pro jazyk český AV ČR). Významná je jeho role ve → sporech o rukopisy. Neméně přínosné byly ve své době i Gebauerovy praktické mluvnice určené pro výuku češtiny na středních školách, které přispěly k ustálení spisovné normy českého jazyka. Zasloužil se rovněž o vydání Pravidel českého pravopisu.

Základy moderní české literární vědy a literární historie položili další dva profesoři → Univerzity Karlovy, Jaroslav Vlček (1860–1930) a Jan Jakubec (1862–1936). Zatímco Vlček inklinoval více k literárněvědným studiím a prosazoval myšlenku spojení literatury slovenské s českou, Jakubec se soustředil převážně na literární historii, výrazně ovlivněnou pozitivistickou metodou. Oba dospěli k vlastnímu pojetí syntézy dějin české literatury.

V. Bohemistika v meziválečném období

Nová etapa rozvoje bohemistických bádání je spojena s obdobím → první Československé republiky. Literárněvědná, ale zejména jazykovědná studia zaznamenala významný pokrok. Podnětné působení → Pražského lingvistického kroužku, který byl jádrem pražské jazykovědné školy, nabylo světového významu, překročilo hranice bohemistiky a zasáhlo obecně do teorie lingvistiky a literární vědy především svým úsilím o strukturálně funkční analýzu jazykových a literárních jevů. Ústřední osobností Pražského lingvistického kroužku byl profesor Univerzity Karlovy Vilém Mathesius (1882–1945), úzce spolupracující s ruským jazykovědcem Romanem Osipovičem Jakobsonem (1896–1982), který žil v té době v Praze. Nový směr bádání o českém jazyce naznačily práce Mathesiovy, které byly později souborně vydány pod názvem Čeština a obecný jazykozpyt (1947). Z Mathesiova okruhu vyrostlo několik mladších bohemistů. Ti se zasloužili o prosazení moderních prvků do představ o spisovném jazyce a věnovali se rozvoji jazykové kultury (sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932). Z nich patřil k vynikajícím znalcům slovanských jazyků a vývoje českého jazyka především Bohuslav Havránek (1893–1978). Z jeho díla připomeňme alespoň práce Česká nářečí (1934), Vývoj spisovného jazyka českého (1936) a normativní Českou mluvnici, vydanou ve spolupráci s Aloisem Jedličkou. K pokračovatelům Mathesiovým lze počítat i profesora → Masarykovy univerzity v Brně Františka Trávníčka (1888–1961), který byl zpočátku ovlivněn tezemi o jednotě českého a slovenského jazyka (Historická mluvnice československá, 1935). K jeho základním dílům patří obšírná Mluvnice spisovné češtiny, kterou dokončil v letech 1948–1949. Systematické zpracování syntaxe novodobé češtiny přináší Novočeská skladba tentokrát z pera Vladimíra Šmilauera (1895–1983), jazykovědce, který se mimo jiné zasloužil i o vznik české nauky o zeměpisných jménech. Vedle prací teoretického a normativního charakteru pokročil výzkum v oblasti dialektologie (B. Havránek, Václav Vážný) a tvorby slovníků (Příruční slovník jazyka českého, 1935–1957). Rozvoj jazykovědných bádání výrazně ovlivnilo založení a vydávání specializovaných časopisů. Od roku 1917 vychází časopis Naše řeč a od 1935 Slovo a slovesnost.

V oblasti literární historie měl v meziválečném období dominantní postavení profesor Univerzity Karlovy v Praze a později brněnské Masarykovy univerzity Arne Novák (1880–1939). Obohatil hodnocení literárních děl důrazem na estetické a stylové aspekty literatury. V duchu zřetelného tradicionalismu koncipoval Stručné dějiny literatury české, které ve svém čtvrtém vydání z let 1936–1939 dosáhly již 1800 tiskových stran. Na brněnské filozofické fakultě tak v krátké době nejen jeho zásluhou, ale i díky působení Romana Jakobsona, Franka Wollmana a několika dalších osobností vyrostlo moderní centrum bohemistických výzkumů.

Mimořádný rozvoj zaznamenala česká literární a divadelní kritika. Zvláště je třeba připomenout úsilí Františka Xavera Šaldy (1867–1937), který se – i když jej přímo neřadíme k bohemistům – snažil hledat pro českou literaturu objektivní hodnotící kritéria důrazem na využití komparativních metod. Nelze opomenout činnost Františka Götze, Bedřicha Václavka a řady dalších. Otázkám stylistickým, estetickým a také problematice vztahu literatury ke společnosti se věnoval Jan Mukařovský (1891–1975). Původně vyšel z okruhu Pražského lingvistického kroužku, odtud také pramení jeho zájem o strukturu literárního díla. Pražská strukturalistická škola se stala inspirativní pro řadu zahraničních literárních vědců.

→ Nacistická okupace Českých zemí v podstatě přerušila bohemistická bádání jak v oblasti jazyka, tak i literární teorie a literárních dějin. Dobíhaly jen některé projekty z období předcházejícího.

VI. Vývoj oboru po roce 1945

→ Osvobození Československa v roce 1945 přirozeně uvolnilo prostor pro další práci. Hlavními základnami bádání byly nadále příslušné stolice na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Po založení → Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1946 se začala rozvíjet bohemistická bádání i v tomto centru. Rozšíření badatelské základny znamenalo vytvoření dvou bohemistických pracovišť Ústavu pro jazyk český a Ústavu pro českou literaturu ČSAV.

Po roce 1948 byl zejména literární ústav pod silným ideologickým vlivem (Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll). Na jeho půdě byl však zpracován návrh na vytvoření muzea české literatury a v roce 1953 byl pak otevřen Památník národního písemnictví. Ideologickými zásahy byla ovšem poznamenána literární bohemistika na všech pracovištích. Postupem času však přesto začala vznikat díla, která znamenala významný vědecký přínos. Nejvýraznějším úspěchem bylo vydání Dějin české literatury I–IV (1959, 1960, 1961, 1989), vznikajících za úzké součinnosti literárních vědců z akademie i z vysokých škol (Josef Hrabák, Felix Vodička, Miloš Pohorský aj.). Poměrně pozdní vydání posledního svazku způsobily jednak obtíže při zpracovávání nového materiálu, jednak vnější zásahy vyvolané procesem tzv. → normalizace na počátku 70. let 20. století. Intenzivně se literárněvědná pracoviště věnovala práci slovníkové. Neméně významné bylo zpracování rozsáhlých Dějin českého divadla (čtvrtý svazek vyšel rovněž opožděně až v roce 1983). Po celou dobu se s největšími obtížemi setkávalo studium soudobé české literatury. Po objektivním a poměrně podrobném slovníku Kunzově (Jaroslav Kunz, Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945, vyd. 1945–1946) vyšlo několik slovníkových prací poznamenaných ideově motivovaným výběrem hesel. Teprve nový rozsáhlý Lexikon české literatury, vycházející pod redakcí Vladimíra Forsta a Jiřího Opelíka (1985, 1993, 2000, díl IV. zatím nevyšel), usiluje o nápravu většiny předcházejících nedostatků. Aktuální potřebě slouží dvoudílný Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (red. Pavel Janoušek, dokončen 1998). Přínosem byla ve své době i dvě další encyklopedická díla Slovník literárních směrů a skupin (1976), poznamenaný marxistickým hodnocením jednotlivých jevů a Slovník literární teorie (1977), obě zpracovaná pod redakcí Štěpána Vlašína. Zcela nové směry se začaly uplatňovat v literární bohemistice po roce 1989. Podnětné byly zejména filozoficky laděné studie Vladimíra Macury.

Nedílnou součástí literární bohemistiky byl její podíl na kritickém vydávání památek staré literatury české a sebraných spisů klasiků české literatury. Pokračují práce na zpracování retrospektivní → bibliografie české literatury. Průběžně vychází řada monografických studií o jednotlivých autorech, žánrech, literárních proudech i o teoretických otázkách literární tvorby. Poslední novinkou je Česká elektronická knihovna, digitalizovaná databáze české poezie 19. století. Vědeckou komunikaci zajišťuje především ústřední periodikum Česká literatura, vydávané Ústavem pro českou literaturu.

Práce lingvistické nebyly po druhé světové válce a zejména po roce 1948 ovlivněny politickými a ideologickými deformacemi v takové míře jako bádání literárněvědné. Personální kontinuita také v mnoha případech umožnila navázat na plodné meziválečné období. Vedle pracovišť univerzitních se začal uplatňovat Ústav pro jazyk český, který se v roce 1952 stal součástí Československé akademie věd. Koncem 40. a na počátku 50. let publikoval své pozdní práce profesor brněnské univerzity František Trávníček, profesoři Univerzity Karlovy Vladimír Šmilauer, Bohuslav Havránek a další. Začala se objevovat díla mladších bohemistů. Mezi nimi vynikly Základy české skladby Františka Kopečného, Skladba spisovné češtiny Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla aj. Ústav pro jazyk český se mezitím soustředil na rozsáhlé projekty vyžadující vytváření rozsáhlých databází. Na jeho půdě se rozvíjel výzkum všech základních oblastí filologie (dějiny jazyka, současný vývoj, dialektologie). Postupně vznikla řada děl slovníkové povahy završených posléze čtyřsvazkovým Slovníkem spisovného jazyka českého (1960–1971) a jednosvazkovým Slovníkem spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, 2. vyd. 1994). Vedle toho bylo vydáno několik specializovaných slovníků (etymologický, terminologický, Slovník cizích slov), vznikl Slovník české frazeologie a idiomatiky, Slovník českých synonym a fundamentální dílo Václava Machka (1894–1965) Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957). Rozvíjela se i bádání v oblasti stylistiky. Pozornost se soustřeďuje také na širší otázky vztahu jazyka a společenského prostředí. Diskusi vyvolávalo dlouhodobě připravované nové vydání Pravidel českého pravopisu (1993). Zcela nové výsledky bádání přináší Český jazykový atlas (1992–2006). Zpracovává jazykově-zeměpisnou metodou územní rozprostření, proměny a prolínání českých dialektů. Mimořádně rozsáhlým projektem je vytváření Českého jazykového korpusu, jímž Ústav pro jazyk český navazuje na starší projekty související se sestavením českého frekvenčního slovníku (Jaroslav Jelínek – Josef Václav Bečka – Marie Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961). Úsilí o postižení historických i teoretických, sociálních a dalších aspektů lingvistické bohemistiky i obecné lingvistiky shrnuje Encyklopedický slovník češtiny (2002).

Lingvistická bohemistika se v posledních letech stále těsněji propojuje s obecnou lingvistikou. Tradice k tomu již založila pražská jazyková škola. Sbližování mezi těmito disciplinami je oboustranné. Jde o přirozený jev, neboť obecně lingvistické otázky nelze zkoumat bez vazby na konkrétní jazyk a naopak. Za spoluúčasti bohemistů se rozvíjí řada mezních disciplin (lexikálně statistické práce, psycholingvistika, teoretická a počítačová lingvistika a další). Všechny tyto obory se mohou ve své práci opřít o rozsáhlé materiálové soubory (v katalogové nebo elektronické podobě), které vesměs spravuje Ústav pro jazyk český AV ČR (lexikální archiv novočeský, lexikální archiv staročeský, archiv dialektologický, onomastický, kartotéka etymologická, fonotéka a videotéka současných mluvených projevů). Rozvoj tzv. korpusové lingvistiky umožnilo založení Ústavu českého národního korpusu (1994, Filozofická fakulta UK), který shromáždil již více než 100 milionů slov užitých v jazykovém kontextu.

VII. Bohemistika v zahraničí

Ve srovnání s obsahovým zaměřením, metodikou a posláním české bohemistiky má bohemistika zahraniční řadu specifik. Bohemisté působící mimo české prostředí musí již při rozhodování o výběru témat respektovat potřeby a požadavky země svého působení a při volbě metod a forem práce je ovlivňuje skutečnost, že zpravidla nemají přímý dlouhodobý kontakt s českým jazykovým a kulturním prostředím. Nemohou sledovat všechny změny a vývojové tendence projevující se v jazyce či v literárním životě, na druhé straně však nejsou svazováni paradigmaty působícími na české bohemisty. Základní výzkum proto není a nemůže být jedinou oblastí jejich činnosti. Vedle toho je rovnocennou složkou jejich poslání přenos a zprostředkování českých kulturních hodnot do země jejich působení. Zahraniční bohemistika tak zajišťuje studium českého jazyka a literatury, podílí se na překladatelské činnosti; dalšími oblastmi jsou kritická reflexe české literatury, zpracování syntetických přehledů a všechny druhy popularizace. Záleží na řadě okolností, jak silně se v té které zemi odborná bohemistika prolíná do jiných kulturních aktivit daného společenství. Zájem o český jazyk a literaturu v zahraničí je relativně velký. V současné době však v žádné zemi není bohemistika ustavena jako zcela samostatný studijní či badatelský obor. Bohemistická studia jsou zpravidla součástí širšího oboru literárněvědné a filologické slavistiky. Prostor, který má bohemistika v jednotlivých zemích k dispozici, nevychází jen z úzce pojatých vědeckých či kulturních zájmů. Souvisí sice s obecně uznávanými hodnotami české kultury a se zájmem veřejnosti o české reálie, ale je zároveň ovlivněn geografickou vzdáleností a intenzitou a proměnami politických, geopolitických i hospodářských zájmů o České země, Československo, resp. Česko. Toto konstatování platí jak o zájmu o český jazyk, tak i o zájmu o literaturu. Proto je také vědecký výzkum zpravidla úzce propojen s praktickou výukou jazyka a propagací literatury. Charakter a obsah bohemistických výzkumů podléhal zároveň i proměnám v čase. Ve starších obdobích byl kladen větší důraz na témata filologická, v novějších etapách nabývá na významu bohemistika literární.

1. Bohemistika v Rakousku

Tyto skutečnosti plně dokládá vývoj dnes nejstaršího zahraničního bohemistického centra založeného již v roce 1775 na vídeňské univerzitě. Ústav slavistiky této univerzity, jehož součástí je i bohemistika, je dodnes nejvýznamnější základnou vědeckého zkoumání českého jazyka a literatury v Rakousku a zaujímá obecně přední místo mezi zahraničními bohemistickými centry. Ojediněle se v Rakousku objevuje zájem o českou literaturu např. na univerzitě v Insbrucku. Prvotní impuls k založení bohemistických studií ve Vídni vycházel v době osvícenské z praktické potřeby přípravy státní → byrokracie a důstojnického sboru → rakouské armády ke komunikaci s příslušníky českého národa. Záhy se však probudil i hlubší vědecký zájem, zejména v oblasti srovnávací slovanské filologie. Od ustavení a poté po celé 19. století byli nositeli vídeňské bohemistiky národnostně čeští profesoři (Josef Valentin Zlobický, Nepomuk Norbert Hromádko, Alois Vojtěch Šembera a další). Po → první světové válce nastalo dlouhé období stagnace způsobené odcizením mezi Rakouskem a Československem. Rozvoji vídeňské bohemistiky nepřály ani druhá světová válka a pozdější politické rozdělení Evropy. V meziválečném období se ve Vídni věnoval bohemistické problematice Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Teprve po druhé světové válce se zde objevili rakouští profesoři. Předmětem literárních studií byly převážně staročeské literární památky. Koncem 60. let 20. století došlo k oživení zájmu, který vyvolala i nová vlna → emigrace po → okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zvýšil se zájem zejména o moderní českou literaturu (meziválečné období, → samizdat; v teoretické oblasti byl předmětem studia např. pražský literárněvědný strukturalismus). Na rozvoji bohemistických studií se opět podíleli čeští odborníci (František Václav Mareš, Josef Vintr aj.). Teprve v roce 1977 byla na vídeňské univerzitě v rámci Ústavu slavistiky založena bohemistika jako samostatný studijní obor. V 80. letech se však zájem studentů zmenšoval. K přechodnému oživení došlo na počátku 90. let. Přes následný opětný pokles zájmu zůstává vídeňská bohemistika stále nejvýznamnějším zahraničním centrem studia českého jazyka a zejména české literatury.

2. Bohemistika v Rusku

Velmi starou tradici mají bohemistická bádání v Rusku. Počátky zájmu o český jazyk souvisejí s myšlenkou › slovanské vzájemnosti. Už od konce 18. století se rozvíjely úzké styky mezi českými a ruskými učenci. Hlavními tématy byly otázky jazykovědné spojené s vytvářením a kodifikací spisovných jazyků. S tím souvisela i pozornost věnovaná lidové slovesnosti a starobylým literárním památkám. Již v roce 1835 vznikly katedry slovanských jazyků na univerzitách v Moskvě, Petrohradě, Charkově a Kazani. Přední ruští slavisté navštěvovali Prahu. Z první generace se o český jazyk a literaturu zvláště silně zajímal Michail Petrovič Pogodin působící na akademii v Petrohradě. Novější česká literatura získala přiměřené místo jako samostatná kulturní hodnota již v prvních ruských dějinách slovanských literatur vydaných na přelomu 70. a 80. let 19. století. Na konci tohoto století se v Rusku objevily první překlady českých literárních děl.

V sovětské éře se pozornost soustředila nejprve na novodobou literaturu, zvláště pokud v ní bylo možné nalézt revoluční náboj. Vedle toho budily pozornost výrazné tvůrčí spisovatelské osobnosti (Jaroslav Hašek, Karel Čapek). V průběhu 20. a zejména pak 30. let však byla ruská slavistika postižena řadou represivních zásahů, mnozí významní vědci emigrovali. Někteří z nich našli útočiště v tehdejším Československu (Roman Osipovič Jakobson, Petr Grigorjevič Bogatyrev). Během druhé světové války a bezprostředně po ní byly z ideově politických důvodů opět na univerzitách obnovovány katedry slavistiky a v roce 1947 byl založen i Ústav slavistiky Akademie věd SSSR (později Ústav slavistiky a balkanistiky). Navzdory ideologickým limitům a metodologickým deformacím vznikala na těchto pracovištích řada prací, které zprostředkovávaly ruské, resp. sovětské veřejnosti informace o významu české literatury a kultury. Paralelně s tím vznikal obsáhlý fond překladů českých literárních děl. Prostřednictvím sovětské bohemistiky se dostala díla českých autorů i do neruského jazykového prostředí (překlady až do 42 jazyků). Po pádu → komunistického režimu se bohemistická pracoviště zaměřila na vyplnění bílých míst způsobených ideologickými přehradami. Studují a seznamují ruskou veřejnost i s díly samizdatovými nebo s pracemi vznikajícími v emigraci. Hlavními centry bohemistických bádání v Rusku jsou nadále katedry slovanské filologie na univerzitách v Moskvě a Petrohradě a pracoviště Ruské akademie věd (Ústav slavistiky a balkanistiky, Ústav světové literatury a Ústav teorie umění).

3. Bohemistika v Německu

V Německu stejně jako v dalších zemích je bohemistika rovněž součástí slavistiky. Jako obor byla slavistika ustavena na Humboldtově univerzitě v Berlíně v roce 1841. Pozornost byla v duchu potřeb tehdejšího pruského státu soustředěna na polonistiku a srovnávací slovanskou jazykovědu. Čeština se v Berlíně objevila na programu studia teprve v roce 1921. Nacistická éra znamenala opět přerušení vývoje, a ani po znovuotevření Humboldtovy univerzity v roce 1946 zde bohemistika nenalézala místo. Jako studijní obor – opět v rámci slavistiky – byla ustavena teprve v roce 1951. To se již objevil zájem o bohemistická témata na řadě dalších západoněmeckých i východoněmeckých univerzit. (Kolín nad Rýnem, Tübingen, Freiburg im Breisgau, Postupim, Drážďany aj.). Zpočátku byla v duchu tradic pozornost převážně věnována otázkám jazykovědy, teprve postupem času se důraz přenesl na literární problematiku. Zvláštní místo v německé bohemistice zaujalo → Collegium Carolinum se sídlem v Mnichově, které – zejména ve svých počátcích – věnovalo vedle otázek historických větší pozornost i tématům filologickým a literárněvědným. Významným podnětem pro německou bohemistiku byly impulsy vycházející z českého prostředí v 60. letech 20. století. Zvýšený zájem o českou kulturu vyvolal její zápas proti normalizaci v 70. a 80. letech. Vysoký podíl na rozvoji bohemistických bádání v Německu měli čeští bohemisté, kteří často pocházeli z řad emigrace. V současné době německá bohemistika plní všechny významné role, které může zahraniční bohemistika zaujímat.

4. Bohemistika v Polsku

Relativně velké zaujetí pro bohemistickou tematiku, ale současně i zájem veřejnosti o českou literaturu a kulturu je patrný v Polsku. Počátky polské bohemistiky souvisejí rovněž s osvícenstvím a počátky slavistiky. Mimořádné zásluhy lze přičíst Adamu Mickiewiczovi, který již na konci 40. let 19. století položil základy polské literární komparatistiky, věnující pozornost i české literatuře. Nejvýznamnější základnu pro vědecká bohemistická bádání od počátku představovala Jagellonská univerzita v Krakově. V meziválečném období – v souvislosti s napjatými vztahy mezi Polskem a Československem – nastal patrný útlum bohemistických studií. Přesto i tehdy do Polska pronikala některá významná díla českých autorů. V 50. letech, kdy byly na univerzitách otevírány nové studijní obory, začalo i nové období zájmu o český jazyk a literaturu (univerzity ve Varšavě, Krakově, v menším rozsahu na univerzitách v Lublinu, Wroclavi, Katovicích). Vedle univerzit se stal významným centrem Ústav slavistiky Polské akademie věd. Předmětem zájmu byl nejen srovnávací jazykozpyt, literární komparatistika, ale např. i zkoumání české literatury v kontextu evropských myšlenkových proudů. Vzhledem ke specifickému postavení polské vědy v podmínkách komunistického systému se podařilo poměrně rychle překonat období marxistického dogmatismu a vytvořit větší prostor pro volbu témat vědeckých i volbu metodologických přístupů k jejich řešení. V Polsku po roce 1968 nastal patrný pokles zájmu o českou tematiku. I z vědeckých důvodů končil výzkum vztahů a styků. Důraz se přesouval na stránku sociologickou, kulturologickou a antropologickou. Existovaly tehdy i kontakty s československým → disentem. Přechod polských bohemistů do nové etapy po pádu komunistických režimů byl tak plynulejší. Český jazyk a literatura jsou v současnosti uznávány jako studijní obory na většině polských univerzit a tvoří tak základnu pro přípravu další generace bohemistů.

5. Bohemistika v Maďarsku

I v maďarském prostředí má zájem o bohemistická témata dlouhou tradici. Od poloviny 19. století existovala na budapešťské univerzitě jako samostatný obor slavistika, hlavně lingvistická, v jejímž rámci byl předmětem studia i český jazyk. Z české literatury byly ojediněle zkoumány středověké literární památky. V meziválečném období byla česká tematika součástí komplexního výzkumu literárního ztvárnění osudů středoevropských národů. V 50. letech 20. století nastal obrat. V souvislosti se státní politikou byl založen český odbor na kabinetu slovanských jazyků a literatur budapešťské univerzity. Tehdy vznikl také Ústav literární vědy Maďarské akademie věd, kde nalezla své místo i literární bohemistika. Ojediněle se objevilo bohemistické téma i na univerzitě v Pětikostelí. Navzdory ideologickým limitům se rozvinulo typologické zkoumání kulturních a literárních jevů, komparatistika; zkoumá se začlenění české literatury do evropských kontextů. Předmětem zájmu byla rovněž strukturalistická metoda českých bohemistů. Maďarská bohemistika musela trvale zápasit s malým zájmem veřejnosti a posléze i rozhodujících vládních míst. I dnes hledají maďarští bohemisté obtížně své zdůvodnění ve struktuře vědeckých institucí a vědeckých programů. Přesto se i s jejich pomocí podařilo obhájit možnosti pro studium českého jazyka. Daří se jim zprostředkovat maďarské veřejnosti pomocí překladů a komentářů k nim nejvýznamnější zjevy české literatury všech období.

6. Bohemistika v Itálii

Mimořádně pestrý, ovšem značně roztříštěný obraz představuje bohemistika v Itálii. Opět tam existuje tradice táhnoucí se až do 19. století. Neexistoval však žádný vnější ideový nebo politický impuls, který by podnítil a podpořil zájem o českou tematiku. Již tehdy, stejně jako dnes záleželo především na osobní iniciativě a vědecké orientaci jednotlivých badatelů. Koncem 19. století to byly kontakty italských vědců zejména s Jaroslavem Vrchlickým. Tehdy se do Itálie dostaly první ukázky děl českých spisovatelů. Teprve ve 20. letech 20. století začaly vznikat samostatné slavistické obory na italských univerzitách. Mnozí z jejich pracovníků se podíleli na slavistických, tedy i bohemistických heslech pro encyklopedie. V badatelské práci se zaměřili na vyhledávání styčných bodů mezi českou a italskou kulturou, na italské vlivy a reflexi italské literatury v českém prostředí. Teprve po druhé světové válce je začaly zajímat autonomní hodnoty české literatury a kultury. Nevzniklo zatím žádné výrazné centrum bohemistických studií, avšak práce s touto tematikou nalezneme v produkci řady univerzit (Řím, Padova, Florencie, Bologna, Pisa, Verona, Benátky, Bergamo, Udine, Viterbo, Neapol aj.). Předmětem studia jsou všechna období vývoje české literatury, včetně literatury vniklé v emigraci nebo v disentu. Nezastupitelný význam mají italští bohemisté při šíření české překladové literatury. Mezi nimi vynikl zejména velký obdivovatel českých kulturních reálií Angelo Maria Ripellino, profesor na univerzitě v Římě.

7. Bohemistika ve Francii

Přestože ve Francii nechybí zájem o českou literaturu a kulturu, bohemistická studia trpí v tomto státě nedostatečnou institucionální pozorností. Platí to od počátků snah o česko-francouzské sblížení. I tehdy byla česká literatura, kultura i české dějiny součástí širších témat. Jistý zájem o České země vyvolala francouzská emigrace z období po roce 1830 (např. pobyt Chateaubriandův v Praze), ojedinělé zprávy o českých poměrech nalezneme v přednáškách Adama Mickiewicze na Collège de France a poté až v 60. letech 19. století ve vystoupeních dalších profesorů slovanského jazyka a literatury. Politické napětí mezi Francií a Německem v souvislosti s válkou z roku 1870 přineslo zvýšený zájem o poměry ve střední Evropě, který se pokoušeli uspokojit zejména francouzský slavista Louis Leger a Josef Václav Frič, žijící v emigraci ve Francii. Na ně pak navazoval Ernest Denis, který se ovšem soustředil spíše na historický vývoj Českých zemí. Pro počátky francouzské bohemistiky měl velký význam Hanuš Jelínek, profesor pražské univerzity, který v roce 1910 přednášel o soudobé české literatuře na pařížské Sorbonně. V letech první světové války byly zahájeny výběrové přednášky s českou tematikou na Ecole des Langues Orientales. Jedním z prvních přednášejících byl Edvard Beneš (o dějinách českého jazyka). Pravidelná výuka češtiny pokračovala po celé meziválečné období. Československé → ministerstvo zahraničních věcí se pokusilo financovat výuku slovanských reálií. Díky této iniciativě vznikl v roce 1919 Institut ď Etudes slaves v Paříži a záhy nato katedry slovanských dějin a civilizací na Sorbonně. Po druhé světové válce se výuka češtiny jen s obtížemi vracela na některé francouzské univerzity (Sorbonna, Dijon). Dodnes je zájem o českou kulturu a literaturu větší ve veřejnosti než ve vědeckém světě.

8. Bohemistika ve Velké Británii

Ve Velké Británii se datuje počátek bohemistických studií do roku 1915, kdy na londýnské univerzitě vznikla za spoluúčasti T. G. Masaryka Škola slovanských studií. Vedle řady českých profesorů se tam postupně prezentovali i britští bohemisté. Studium českého jazyka a literatury bylo vždy spojeno s tématy širšími – historickými, politologickými. Zájem o studium podléhal proměnám mezinárodněpolitické situace. Do roku 1990 byl mizivý, teprve v následujícím období došlo k oživení. Jde o jediné univerzitní centrum, kde lze dosáhnout plné absolutorium v oboru čeština. Téměř současně jako v Londýně vzniklo slavistické oddělení na univerzitě v Glasgowě; čeština se zde však začala studovat teprve po druhé světové válce. V 50. letech 20. století se podařilo bohemistická studia prosadit i na Fakultu moderních a středověkých jazyků univerzity v Cambridge, kde vznikla katedra bohemistiky a slovakistiky (jako část oddělení slovanských studií), koncem 60. let se bohemistická studia objevila na programu univerzity v Lancasteru, od roku 1989 se čeština spolu se slovenštinou studuje na Škole moderních jazyků univerzity v Oxfordu.

Bohemistická studia se v omezené míře pěstují i v několika dalších evropských zemích. Delší tradici má bohemistika na univerzitě v Sofii. V Dánsku přešlo v posledních letech bohemistické bádání z Kodaně na univerzitu v Århusu; v Nizozemí se bohemistika pěstuje na univerzitách v Haagu a Amsterdamu.

9. Bohemistika v USA a v Kanadě

V mimoevropských státech se přirozeně nejvíce rozvinula bohemistika v USA. Zpočátku se opírala o iniciativu českých vystěhovalců, kteří vydávali řadu česky psaných časopisů, zakládali divadelní, hudební a pěvecké spolky. Iniciovali i překlady a vydávání českých literárních děl. Ohlas jejich aktivit však nepronikal do širší veřejnosti. Pro rozvoj vědecky zaměřené bohemistiky měl význam příchod dvou předních bohemistů – Romana Jakobsona a Reného Welleka. Tehdy začaly do povědomí amerického vědeckého světa pronikat myšlenky Pražského lingvistického kroužku. Prvotní základnou byly Harvardova a Columbijská univerzita. I v dalších etapách zaujímali významné místo bohemisté pocházející z českého prostředí – Bohdan Chudoba, Milada Součková, Ladislav Matějka, Lubomír Doležel, Arnošt Lustig a další. Během posledních let se rozšířily možnosti studovat český jazyk a literaturu na řadě dalších univerzit. V Kanadě dominuje bohemistické centrum na univerzitě v Torontu. Inspirativní vliv má činnost nakladatelství Sixty-eight Publishers Josefa Škvoreckého. Bohemistická studia pronikají i do asijských zemí (několik japonských univerzit, univerzita v Soulu).

10. Bohemistika na Slovensku

Ve zcela odlišném postavení se ve srovnání s kteroukoliv zemí nachází slovenská bohemistika. Vyvinula se poměrně pozdě. Jazyková blízkost a především dlouhodobé zvláštní vztahy Slováků k českému prostředí (→ česko-slovenské vztahy) ji neumožňovaly konstituovat jako svébytnou vědeckou disciplinu. Nejčastěji ji nahrazovaly pojmy česko-slovenská vzájemnost, česko-slovenský literární kontext apod. Uvnitř této bipolární jednoty se prosazovaly buďto integrační nebo desintegrační tendence, pokusy o dialog, nebo i komplementární přístup. Na druhé straně právě tato symbióza umožňovala slovenským bohemistům pochopit vnitřní atmosféru českého prostředí, aniž by k němu byli připoutáni svou vlastní identitou. Ve svých počátcích se mohly pokusy o vědecké postižení české národní a kulturní identity projevit jen v hledání odlišností mezi českými a slovenskými jazykovými a kulturními reáliemi. Zárodky těchto tendencí nalezneme již u Jána Kollára nebo Pavla Jozefa Šafárika, i když oba byli zastánci československé národní jednoty (→ československý národ). Zásadní pokrok znamenalo konstituování spisovné slovenštiny ve 40. letech 19. století a následně pak dílo českého literárního vědce Jaroslava Vlčka Dejiny literatúry slovenskej (1889–1890). Zápas o uznání slovenské jazykové a kulturní svébytnosti pokračoval po vzniku Československa. Ve stínu koncepce československé národní jednoty nebo v opozici proti ní se postupně ve 20. a 30. letech 20. století formovala → slovakistika. Napomohla tomu opět stanoviska českých odborných kruhů, zejména F. X. Šaldy a posléze i Jana Mukařovského, jehož strukturalistická metoda přispěla k uznání svébytnosti a rovnocennosti slovenské kultury. Přestože slovenští kulturní činitelé vyjadřovali již od konce 19. století vlastní názory na dění v české kultuře a na její vztahy ke kultuře slovenské, teprve na přelomu 30. a 40. let 20. století se na Filozofické fakultě bratislavské univerzity začala programově rozvíjet slovenská bohemistika, právě v návaznosti na dílo J. Mukařovského. Navzdory politické situaci v letech → Slovenského štátu byly do výuky zařazeny semináře z české literatury (Milan Pišút).

Po roce 1945 se zformovala tři střediska slovenské bohemistiky. Pokračovaly přednášky a semináře z české literatury na Filozofické fakultě → Univerzity Komenského, rozvinula se činnost Slovenské akademie věd a umění a aktivizoval se literárněvědný odbor Matice slovenské. Všechna pracoviště úzce spolupracovala s českými vědeckými centry. Součinnost je patrná i v oblasti inovací metodologických aspektů estetiky a literární vědy. Nedokončená zůstává diskuse o potřebnosti překladů českých literárních děl do slovenštiny. Vznik samostatné Slovenské republiky zvýšil nároky na informovanost o dění v české kultuře a zdůraznil užitečnost hodnotových konfrontací. Nicméně ani tyto potřeby zatím nevedly ani na Slovensku k vytvoření samostatného bohemistického centra. Převážná část základního výzkumu se věnuje i nadále vztahům mezi českou a slovenskou kulturou, resp. literaturou. Přetrvává stále ještě komplementární přístup, který brzdí rozvoj slovenské bohemistiky a v Českých zemích rozvoj české slovakistiky.

K prohloubení bohemistických studií v celosvětovém měřítku přispívají i světové bohemistické kongresy, jejichž organizátorem je Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s katedrou české literatury FF UK a Ústavem bohemistických studií FF UK. První kongres se konal ve dnech 28. – 30. 6. 1995, druhý ve dnech 3. – 8. 7. 2000, třetí kongres proběhl také v Praze v roce 2005 na téma Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě.

Literatura

Josef Kalousek, Děje Král. české společnosti náuk, Praha 1884
; Josef Bartocha, Čeština na bývalé universitě a stavovské akademii v Olomouci, Olomouc 1905
; Josef Volf, Příspěvky k dějinám stolice českého jazyka na pražské univerzitě, Osvěta 43, 1913, s. 81–87
; Jan Šafránek, Školy české. Obraz jejich vývoje a osudů, 2 svazky, Praha 1913, 1918
; Jaromír Bělič, Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě, Naše řeč, 51, 1968, s. 257–269
; Jiří Beran, I. a III. třída České akademie věd a umění v letech 1891–1914, Československý časopis historický 20, 1972, s. 457–484
; Jan Novotný, Matěj Václav Kramerius, Praha 1973
; Bedřich Slavík, Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975
; Josef Kočí, České národní obrození, Praha 1978
; Josef Johanides, F. M. Pelcl, Praha 1981
; Josef Petráň, Nástin dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (do roku 1948), Praha 1983
; Slavomír Wollman, Literární slavistika a bohemistika, Česká literatura 34, 1986, č. 5, s. 392–393
; Jiří Beran, Vznik České akademie věd a umění v dokumentech, Praha 1989
; Jan Novotný, Česká expedice, Documenta Pragensia 10, 1990, č. 2, s. 345–353
; Josef Petráň a kol., Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Praha 1990
; Milan Kudělka – Zdeněk Šimeček – Radoslav Večerka (ed.), Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, Praha 1995
; tíž, (ed.), Česká slavistika od počátku 60. let 19. století do roku 1918, Praha 1996
; Luboš Merhaut (ed.), Světová literárněvědná bohemistika. Úvahy a studie o české literatuře. Materiály z 1. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 1996
; Jiří Černý, Dějiny lingvistiky, Olomouc 1996
; Alena Štěrbová, Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Česká literatura 44, 1996, č. 6, s. 555–556
; Jan Havránek (ed.), Dějiny Univerzity Karlovy III (1802–1918), Praha 1997
; Miroslav Roudný, Kancelář slovníku jazyka českého za války, in: Hana Barvíková (ed.), Věda v českých zemích za druhé světové války. Sborník z konference, Praha 1998, s. 81–86
; Magdalena Pokorná, Ústav pro českou literaturu. Prameny k jeho vzniku ve fondu České akademie věd a umění, Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1948. Materiály z konference, pořádané Ústavem pro českou literaturu AVČR 11. – 13. 6 1997 v Praze, Petr Hruška (red.), Praha 1998, s. 145–160
; Václava Holubová, Bohemistika v Ústavu pro jazyk český v období 1946–1953, in: Blanka Zilynská – Petr Svobodný (ed.), Věda v Československu v letech 1945–1953, Sborník z konference, Praha 1999, s. 167–176
; Daniel Vojtěch (ed.), Česká literatura na konci tisíciletí. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 2000
; Stefan Michael Newerkla, Toulka příspěvky vídeňských učitelů češtiny k národnímu obrození (k 225. výročí založení bohemistiky ve Vídni), Listy filologické 124, 2001, č. 1–2, s. 107–113
; Jiří Trávníček, Ústav české literatury filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Česká literatura 49, 2001, č. 2, s. 115–116
; Josef Vintr, Založení bohemistiky na vídeňské univerzitě roku 1775, její více než dvousetleté trvání a perspektivy ve 21. století, tamtéž, č. 1, s. 3–13
; Pavol Winczer, Šance a úskalí komparatistického přístupu v literárněvědné bohemistice, tamtéž 50, 2002, č. 1, s. 18–29
; Petr Karlík – Marek Nekula – Jana Pleskalová, Encyklopedický slovník češtiny, Praha 2002
; Dalibor Tureček, Biedermeier a současná literárněvědná bohemistika, Česká literatura 51, 2003, č. 3, s. 289–301
; Josef Vintr – Jana Pleskalová (ed.), Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung, Praha 2004
; Hodnoty a tradice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. Příspěvky z 3. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Svazek 1. Otázky českého kánonu. Svazek 2. Vladimír Holan a jeho souputníci. Svazek 3. Božena Němcová a její Babička, Stanislava Fedrová – Vratislav Faerher – Karel Piorecký (red.), Praha 2006.

Martina Grečenková – Magdaléna Pokorná

– Josef Harna