bolševizace KSČ

Přebírání a aplikace sovětského (bolševického) modelu → komunismu a stylu politiky evropskými komunistickými stranami ve druhé polovině 20. a na počátku 30. let. Předpokládá především zostření → třídního boje, centralizaci stranické práce a přesunutí činnosti místních organizací do závodů. Je spojená s přímými zásahy moskevského vedení → Komunistické internacionály (Kominterna, KI) do činnosti jednotlivých komunistických stran.

Linii bolševizace vytýčil V. kongres KI v létě 1924. Jeho závěry akceptoval již II. sjezd → Komunistické strany Československa (KSČ), který proběhl ve dnech 31. 10. – 4. 11. 1924. Praktické prosazování bolševizace ovšem narazilo na odpor části členské základny. Proti nekritickému přebírání tzv. leninských norem vystoupil zejména předseda pražské krajské organizace KSČ Josef Bubník. S jeho názory sympatizovalo vedení brněnské krajské organizace. Ústřední vedení KSČ ale podpořilo bolševizační síly a rozhodlo na jaře 1925 o vyloučení Bubníka a jeho stoupenců ze strany. Ti poté zformovali Neodvislou komunistickou stranu v Československu, která však nezískala významnější vliv a záhy zanikla. III. sjezd KSČ, který proběhl v září 1925, konstatoval prozatímní neúspěch bolševizace.

Zápas o podobu politiky KSČ vyvrcholil v letech 1928–1929. Hlavní vliv na průběh vnitrostranického střetu měly dvě události. První z nich byl organizační nezdar Rudého dne 6. 7. 1928, při němž vedení KSČ naplánovalo demonstraci proti zákazu II. spartakiády. Druhou byl VI. kongres KI, který probíhal od 17. 7. do 1. 9. 1928 v Moskvě. Na něm došlo k porážce oponentů vůdce sovětských komunistů Josifa Vissarionoviče Stalina, zejména sympatizantů Lva Davidoviče Trockého. Mezinárodní komunistické hnutí tehdy opustilo taktiku jednotné fronty proletariátu, předpokládající možnou kooperaci se socialistickými stranami. V této době současně prožívala československá ekonomika konjunkturu.

Pod vlivem všech těchto okolností došlo k silnému odlivu stoupenců KSČ. Radikální politika KSČ vedla k naprosté izolaci uvnitř politického spektra a podnítila vznik frakčních skupin uvnitř strany samé. Na zasedání ÚV KSČ 10. 7. 1928 došlo ke střetu mezi zastánci předsedy KSČ Bohumila Jílka, kteří se stavěli proti přílišné závislosti na KI a tzv. levými extremisty, představovanými příznivci Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského usilujícími o radikální provedení bolševizace. Kominterna, ovlivněná Stalinovými tezemi o nutnosti boje s umírněnými názory v komunistickém hnutí, se ve sporu postavila za Gottwaldův směr. Jeho zastánci získali na svou stranu většinu krajských organizací KSČ. Hlavní střet se odehrál na jednání V. sjezdu KSČ, který proběhl v Praze ve dnech 18. až 23. 2. 1929 za pozorného dohledu představitelů KI. Jeho výsledky potvrdily jednoznačné vítězství Gottwaldova kursu. Přívrženci bolševizace získali většinu v předsednictvu a v dalších vedoucích orgánech KSČ. Kromě Slánského mezi ně patřili především Jan Šverma, Václav Kopecký, Evžen Fried, Jaromír Dolanský a Pavel Reimann. Nové komunistické vedení vytýčilo v rámci bolševizace konfrontační politiku, která ostře napadala politický systém → první Československé republiky.

V březnu 1929 odešlo na protest vůči výsledkům V. sjezdu ze strany 26 poslanců a senátorů. Se změnami uvnitř KSČ vyslovilo nesouhlas také sedm komunistických spisovatelů (Ivan Olbracht, Marie Majerová, Helena Malířová, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Stanislav Kostka Neumann). Výrazně se tak oslabil intelektuální potenciál KSČ. Od strany se odvrátila část → rudých odborů pod vedením Josefa Haise, která přešla do → Československé sociálně demokratické strany dělnické. Gottwaldovo vedení bylo proto nuceno založit vlastní odbory. Po V. sjezdu KSČ opustilo stranické řady 15–20 tisíc členů.

Navzdory odchodu řady oponentů se proti novému vedení KSČ zformovala vnitrostranická opozice. Jejím centrem se stalo zejména Kladno. Hlavní opoziční proudy představovaly tzv. leninsko-trockistický směr pod vedením Aloise Neuratha a skupina tzv. pravé opozice kolem Josefa Skály, která se přihlásila ke spolupráci se sociální demokracií. Jednotlivé opoziční proudy nezískaly dostatečný vliv a postupně splynuly se socialistickými stranami. Oslabení KSČ využila zejména sociálně demokracie, která znovu získala ztracené pozice mezi dělnictvem.

V → parlamentních volbách v roce 1929 nastal odliv voličů KSČ. Ve srovnání s předchozími volbami strana ztratila 200 tisíc hlasů a 11 poslaneckých mandátů. Komunistická strana pak byla nucena oživit síť stranických organizací, nově přebudovat svou strukturu a posílit aktivitu stranického tisku. Dalšímu rozkladu komunistického hnutí v Československu zabránila → hospodářská krize 1929–1933, která svými sociálními důsledky vyvolala radikalizaci nižších sociálních vrstev. KSČ těžila z tehdejších problémů a organizovala protestní akce a nepokoje. V důsledku těchto aktivit zastavila pokles členské základny.

Literatura

Jarmila Menclová, Vítězný sjezd, Praha 1959
; Dějiny KSČ v datech, Praha 1984
; Wolf Oschlies, Die kommunistische Partei der Tschechoslowakei in der Ersten Tschechoslowakischen Republik (1918–38), in: Karl Bosl (hrsg.), Die demokratisch parlamentarische Struktur der Ersten Tschechoslowakischen Republik, München–Wien 1975, s. 53–82
; týž, Die kommunistiche Partei der Tschechoslowakei als politische Organisation 1920–38, in: Karl Bosl (hrsg.), Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat, München–Wien 1979, s. 155–86
; Jaroslav Šebek, Parlamentní volby v roce 1929, Český časopis historický 96, 1998, č. 1, s. 102–38
; Petr Fiala – Jan Holzer – Miroslav Mareš – Pavel Pšeja, Komunismus v České republice, Brno 2000
; Pavel Marek, Komunistická strana Československa, in: Jiří Malíř, Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. I. díl. Období 1861–1938, Brno 2005, s. 711–746.

Jaroslav Šebek