Církev československá (husitská)

I. Charakteristika; II. Vznik Církve československé; III. Vývoj a organizační struktura v letech 1920–1945; IV. Vývoj a organizační struktura po roce 1945.

I. Charakteristika

→ Církev, vzniklá v Českých zemích odštěpením od → katolické církve po → první světové válce, která navazovala na tradice katolických reformních proudů z přelomu 19. a 20. století. V roce 1971 byla přejmenována na Církev československou husitskou a tento název používá i v současnosti.

II. Vznik Církve československé

Na sklonku první světové války se v Českých zemích obnovily tendence, směřující k provedení reformních kroků uvnitř katolické církve, které získaly oporu také v národní a státní emancipaci v podobě vzniku Československé republiky. V deníku Právo lidu byla již v den vyhlášení samostatného československého státu 28. 10. 1918 zveřejněna výzva vlasteneckým kněžím k jejich zapojení do národního hnutí. Krátce poté byla 7. 11. 1918 obnovena činnost kněžské organizace → Jednoty katolického duchovenstva československého, zakázané → papežem a → církevní hierarchií v roce 1907. Tato organizace se měla stát stavovskou nepolitickou organizací římskokatolického → kléru. Mezi její hlavní iniciátory patřili duchovní Jindřich Šimon Baar (1869–1925), Xaver Dvořák (1858–1939) a František Jan Kroiher (1871–1940), kteří se angažovali již v hnutí → Katolické moderny.

Ve stejné době vzniká pod vedením pozdějšího olomouckého arcibiskupa Cyrila Antonína Stojana (1851–1923) i Jednota duchovenstva olomoucké arcidiecéze, která nepodporovala radikální tendence, vycházející z Čech. Na jaře 1919 totiž vypracovali členové Jednoty katolického duchovenstva memorandum, zahrnující mimo jiné požadavky demokratizace církevní organizace, předpokládající svobodnou volbu → biskupů, zřízení československého patriarchátu, zavedení češtiny do → bohoslužeb, zdobrovolnění → celibátu, liberalizaci klášterních řádů a reformu bohosloveckého studia. Tyto požadavky se v zásadě kryly s reformními návrhy z počátku 20. století. Cílem bylo vytvoření národní církve ve smyslu národně homogenizovaného církevního společenství, které by podléhalo Vatikánu pouze jurisdikčně, a současně oslabení pozic vyššího duchovenstva a změny v soukromém životě kněží. Římská kurie naprostou většinu těchto reformních návrhů odmítla. V září 1919 se stal novým pražským arcibiskupem František Kordač (1852–1934), profesor na pražské teologické fakultě, který patřil k odpůrcům rozsáhlejších církevních reforem.

Po Kordačově jmenování se diferenciace uvnitř českého kléru ještě více prohloubila a část Jednoty se radikalizovala. Z nespokojených kněží vzniklo na podzim 1919 tzv. Ohnisko, později přejmenované na Klub reformních kněží. Tato skupina zahájila aktivity, směřující k provedení → schizmatu. V tomto sdružení byly k vydání připraveny české mešní texty, do nichž byly zařazeny citáty z děl Jana Husa i Jana Ámose Komenského. O Vánocích 1919 proběhly přes zákaz papežského diplomata Clementa Micary v některých kostelích bohoslužby v češtině. Tím se otevřela cesta k definitivnímu rozkolu s katolickou církví.

Krátce poté, 8. 1. 1920, byla na zasedání Klubu reformních kněží ustavena Církev československá. Z přítomných 460 kněží hlasovalo pro vznik samostatné církve 166. Provolání Národu československému, zveřejněné 10. 1. 1920, obsahovalo výzvu k vystupování z → římskokatolické církve. V reakci na tento vývoj vydali dne 17. 1. 1920 katoličtí biskupové → pastýřský list, kterým Jednotu katolického duchovenstva rozpustili. Zakladatelé československé církve ve svých prvních prohlášeních požadovali zachování svobody svědomí a náboženského přesvědčení. Věroučně navazovali na tradice → husitství a → české reformace a zároveň využívali podněty východního → křesťanství. Československá → vláda ovšem váhala s oficiálním uznáním nově vzniklé církve, protože se obávala narušení diplomatických styků s převážně katolickým Polskem. S masivním vystupováním z katolické církve nesouhlasili také přední čeští historici, Josef Šusta a Josef Pekař. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk odmítl požadavek, aby byla Církev československá uznána za státní církev. Váhání úřadů dokumentuje skutečnost, že teprve 15. 9. 1920 podepsal tehdejší ministr školství Gustav Habrman dekret o jejím státním uznání.

III. Vývoj a organizační struktura v letech 1920–1945

V lednu 1921 se uskutečnil I. církevní sněm (později byl ale nazýván jako sjezd), který se měl zabývat především vyjasněním základních dogmatických otázek. Delegáti se však shodli pouze na tom, aby církev ve své věrouce usilovala o úzké provázání křesťanského myšlení s moderními vědeckými poznatky a o zachování svobody svědomí. Vzápětí poté došlo k velkému početnímu nárůstu členstva.

Nově vytvořená církev získala v krátké době značnou podporu obyvatelstva. Podle sčítání lidu z roku 1921 se k ní přihlásilo 525 346 občanů. Mezi oblasti s nejsilnější podporou patřily zejména → Čechy, především Praha, Rakovnicko, Lounsko, Turnovsko, Jičínsko a Náchodsko. Na → Moravě byly pozice československé církve slabší; nejvíce členů měla na Olomoucku. Z hlediska sociálního rozvrstvení v ní převažovalo zejména → dělnictvo a příslušníci nižších → středních vrstev. → Rolnictvo bylo v menšině, protože většinou zůstávalo věrné tradičním církvím.

Počáteční období existence Církve československé bylo charakterizováno zápasem o vnitřní orientaci. Vyhrotily se v ní dva názorové směry, ortodoxní a tzv. liberální. Zastánci ortodoxního křídla, soustředění kolem moravského reformního duchovního Metoděje Pavlíka (1879–1942), požadovali sloučení se srbskou → pravoslavnou církví. Pavlík sám získal v září 1921 v Bělehradě pravoslavné biskupské svěcení a přijal jméno Gorazd. Liberální směr, soustředěný kolem Karla Farského (1880–1927), ovšem požadoval pro Církev československou zachování vlastní identity; k jeho zastáncům patřili například Alois Spisar (1874–1955) a Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936). Tato skupina začala získávat v církvi převahu. Výraznější vliv liberálnějšího směru se projevil také na II. sněmu (sjezdu) církve, svolaném na srpen 1921, který zároveň projednal znění církevní Ústavy. Organizačním základem se staly náboženské obce, spravované radou straších. Ty se pak členily do → vikariátů (okrsků), z nichž se skládaly → diecéze, do jejichž čela byli diecézní radou voleni biskupové. Zpočátku existovaly čtyři diecéze (západočeská se sídlem v Praze, východočeská, od roku 1925 se sídlem v Hradci Králové, moravská, se sídlem v Olomouci a slezská se sídlem v Radvanicích. Později byly diecéze nazvány podle svých sídelních měst, slezská byla přejmenována na ostravskou. O základních věroučných a organizačních otázkách rozhodoval sněm. Církev jako celek byla spravována Ústřední radou v čele s → patriarchou (organizační struktura zůstala zachována v zásadě do současnosti).

Definitivní rozchod s ortodoxní orientací způsobilo vydání církevního → katechismu v říjnu 1922, na jehož vzniku se rozhodujícím způsobem podílela Farského skupina. Jeho znění bylo poznamenáno liberálním výkladem věrouky. Popíral se v něm například trinitární charakter křesťanství, protože bylo odmítáno učení o božství Ježíše Krista, který byl považován pouze za největšího z lidských proroků, zvěstujících nauky o Bohu. Tato skutečnost způsobila oddělení Gorazdových stoupenců, kteří začali organizovat pravoslavnou církev. Ta získala zázemí zejména na Moravě. V březnu 1923 biskup Matěj Pavlík-Gorazd rezignoval na úřad olomouckého biskupa a na místo něho se stal hlavním představitelem Církve československé na Moravě Josef Rostislav Stejskal (1894–1946).

Struktura Církve československé byla dobudována v červnu 1924, kdy byl definitivně zvolen do jejího čela patriarcha, kterým se stal Karel Farský. Vítězství Farského směru v Církvi československé potvrdil také její I. řádný sněm v létě 1924. Předchozí dva sněmy byly považovány za neplatné s odůvodněním, že jejich závěry nebyly schváleny pravoplatně ustavenými církevními orgány. Řádný sněm se zabýval znovu vyjasněním ideových pozic. Církev se na něm definovala jako společenství křesťanů, kteří usilují o naplnění mravních přikázání a vědeckého poznání principy evangelia a starokřesťanské tradice a zároveň i tradicemi husitskými a bratrskými. Současně byl odmítnut katolický charakter → mše a také učení o → svátostech v katolickém pojetí.

Vedle vnitřních problémů docházelo v prvních letech po vzniku Církve československé k častým konfliktům s katolickou církví, týkajícím se kromě ideových rozporů také společného užívání → kostelů a hřbitovů. Ostré střety se odehrávaly především ve středních a východních Čechách. Církev po svém vzniku narážela na velké materiální problémy, které se týkaly zabezpečení platů duchovních, financování výstavby nových sborů a zajištění školské výchovy. Přesto byla založena řada teologických časopisů (mezi nejvýznamnější patřily Český zápas a Teologická revue) a vzniklo církevní nakladatelství. Již za Farského působení navázala církev první styky s evropskými křesťanskými organizacemi. Pokoušela se rovněž kontaktovat ostatní církve působící v Českých zemích. Snaha o spolupráci se → starokatolickou církví ovšem ztroskotala na tom, že starokatolíci působili zejména v německy mluvících oblastech, zatímco v Církvi československé bylo německé obyvatelstvo zastoupeno pouze výjimečně. Jen pozvolna se rozvíjely vztahy s → Českobratrskou církví evangelickou, protože velká část evangelických teologů dávala najevo své výhrady k vedení Církve československé.

Po smrti patriarchy Karla Farského v roce 1927 byl na jeho místo zvolen jeho blízký spolupracovník Gustav Adolf Procházka (1872–1942), dosavadní biskup východočeské diecéze. Na přelomu 20. a 30. let se objevily další konflikty, které pramenily především z názorových neshod mezi duchovními, hlásícími se buď k extrémně konzervativní nebo k extrémně liberální teologické linii. Z důvodu trvajících sporů bylo v březnu 1931 svoláno pokračování I. církevního sněmu. Ten schválil dokument Učení náboženství křesťanského, který se stal pro církev věroučným a teologickým základem. Učení, které církev prosazovala, usilovalo zejména o dosažení souladu → teologie se základními otázkami života moderního člověka. Vedle toho byla přijata také přepracovaná verze církevní ústavy a usnesení k hospodářským a finančním otázkám. Uskutečněním I. církevního sněmu se dovršilo ideové i organizační konstituování církve a docházelo k postupné vnitrocírkevní konsolidaci. Současně byly v roce 1939 vydány základní liturgické knihy – Liturgie a Bohoslužebná kniha. Během 20. let počet věřících dále stoupal. Podle sčítání lidu v roce 1930 se k církvi hlásilo 618 305 členů. Ve 30. letech však jejich počet nestoupal tak výrazně jako v předchozím deceniu. Důvodem byla konsolidace náboženských poměrů v Československu po přijetí → modu vivendi v roce 1928 a úspěchu → svatováclavských oslav v roce 1929.

Po vzniku → Protektorátu Čechy a Morava dala Církev československá v létě 1939 najevo nesouhlas s nacistickou okupací manifestační vzpomínkou u příležitosti výročí popravy českých pánů roku 1621 a upálení M. Jana Husa. V průběhu roku 1939 vstoupilo do církve 15 600 nových členů, čímž byly demonstrovány vlastenecké postoje. V květnu 1940 byla přejmenována na Církev česko-moravskou. Po smrti patriarchy Procházky v únoru 1942 nesmělo být zvoleno nové vedení. Mnozí představitelé církve se zapojili do odbojové činnosti, k níž patřilo zejména vydávání křestních listů → Židům ohroženým → nacistickou perzekucí, a zapojení do → Obrany národa. Tři desítky duchovních byly uvězněny a → koncentračních táborech, kde sedm z nich zahynulo. Mezi členy Církve československé patřil také Jan Opletal (1915–1939), který zemřel na následky zranění při demonstracích v Praze u příležitosti výročí 28. října v roce 1939, nebo kapitán Otakar Jaroš (1912–1943), hrdina východního zahraničního odboje za druhé světové války.

IV. Vývoj a organizační struktura po roce 1945

Vzápětí po osvobození v květnu 1945 se církev znovu vrátila ke svému původnímu názvu – Církev československá. Do jejího čela se postavila Ústřední národní správa Církve československé, kde hrál důležitou roli Miroslav Novák (1907–2000). V lednu 1946 byl zahájen II. sněm, který měl na programu především změny v církevních stanovách. Na základě stanov schválených na sněmu byla doživotní volba biskupů upravena na dobu sedmi let a u patriarchy na dobu deseti let. V roce 1946 byl zvolen jejím třetím patriarchou profesor teologické fakulty a významný biblista František Kovář (1888–1969). V rezoluci, přijaté na sněmu, se církev přihlásila k božskému charakteru Kristovy osoby a naznačila tak návrat k biblickým kořenům křesťanství a opuštění liberálních teologických směrů a apologetického vyjadřování věrouky. V roce 1947 bylo povoleno svěcení žen, které tak mohou zastávat úřad farářky. Po válce pokračoval další vzestup členstva, na počátku 50. let se k ní hlásilo 946 tisíc věřících.

Po roce 1945 se ukázalo, že významné pozice v církvi získávají skupiny, od nichž hrozilo, že dospějí k záměně křesťanského náboženství za socializující etickou ideologii. Uvnitř Církve československé se již před rokem 1948 vytvořila vlivná skupina duchovních, kteří prosazovali úzkou spolupráci církevních struktur s aparátem → Komunistické strany Československa. Vedení církve proto již krátce po → únorovém převratu roku 1948 vyzvalo ke spolupráci s novou komunistickou mocí. Komunisté plánovali využití Československé církve jako zárodku pro možný vznik národní církve, aby tak podlomili postavení katolické církve. Členská základna Církve československé se však soustřeďovala především v Čechách, zatímco na Moravě byla její podpora výrazně menší. Komunistické vedení od těchto záměrů nakonec i proto upustilo. Mnozí členové církve patřili k příznivcům → Československé strany národně socialistické a stali se z tohoto důvodu obětí komunistické perzekuce. V červenci 1950 proběhl III. sněm, který se zabýval zejména organizačními záležitostmi a rozhodl o zřízení dalších dvou diecézí – v Plzni a v Brně.

V říjnu 1956 proběhl IV. sněm, který se v době politického uvolnění již zabýval teologickými otázkami. Významným přínosem k rozvoji teologických studií byl vznik Husovy československé bohoslovecké fakulty v roce 1950. Vůdčí postavení zde získali teologové Zdeněk Trtík (1914–1983), Otto Rutrle (1908–1976) a Jindřich Mánek (1912–1977), který se věnoval zkoumání Nového zákona. Po rezignaci Františka Kováře v roce 1961 byl na zasedání V. sněmu novým, v pořadí čtvrtým, patriarchou zvolen Miroslav Novák. V době jeho patriarchátu se církev úspěšně integrovala do světového ekumenického hnutí a v roce 1963 vstoupila také do Světové rady církví, sídlící v Ženevě. V roce 1962 byla zrušena ostravská diecéze a její území bylo přičleněno k olomoucké diecézi.

V březnu 1968 uveřejnili představitelé církve memorandum, v němž požadovali demokratizaci politického systému a větší náboženskou svobodu, ale současně se znovu přihlásili k podpoře → socialismu. Od 60. let probíhaly práce na novém církevním katechismu, který schválil VI. řádný sněm církve v roce 1971 pod názvem Základy víry. Prohloubil se v něm důraz na biblické kořeny křesťanství. Na VI. sněmu byla současně církev přejmenována na Církev československou husitskou. Tím chtěla zvýraznit své sepětí s učením a zásadami české reformace a ještě více posílit národní charakter své identity. V roce 1981 byly na druhém zasedání VI. sněmu přijaty také Základy sociálně etické orientace CČSH, které se týkaly společenské angažovanosti církve. V období politické a společenské → normalizace 70. a 80. let se duchovní aktivity rozvíjely zejména v malých společenstvích mládeže. Vedoucí představitelé církve zaujali většinou ke → komunistickému režimu loajální postoj. V listopadu 1989 se však církevní vedení připojilo k výzvám na vyhlášení generální stávky.

Po roce 1989 se musí církev vyrovnávat s dalším úbytkem svého vlivu mezi věřícími. Podle sčítání lidu v roce 1991 poklesl počet členů na 172 tisíc (podle údajů ze sčítání lidu v roce 2004 se k církvi hlásilo 99 000 věřících). Po rezignaci patriarchy Nováka v roce 1990 se jeho nástupcem stal brněnský biskup Vratislav Štěpánek (1930). V letech 1991 a 1994 se ve třech zasedáních uskutečnil VII. sněm, na němž byla přijata nová Bohoslužebná kniha Církve československé husitské a zvolen nový patriarcha Josef Špak (1929). Ten zastával svůj úřad do září 2001. Po něm stál v čele církve Jan Schwarz (1958). Ten po vnitrocírkevních sporech v červnu 2005 rezignoval. Přechodným církevním správcem byl poté jmenován královéhradecký biskup Štěpán Klásek (1957). Novým patriarchou byl v září zvolen farář Tomáš Butta (1958). V polovině 90. let církev dále prohloubila ekumenické kontakty a uzavřela dohodu s katolickou církví a Českobratrskou církví evangelickou o vzájemném uznání → křtu. Organizační zřízení se příliš nezměnilo, pouze byla navíc zřízena slovenská diecéze. Mezi významné vědce a pedagogy Husitské teologické fakulty, začleněné roku 1990 do svazku Univerzity Karlovy v Praze, patří teolog Zdeněk Kučera (1930) a historik Jan Blahoslav Lášek (1956).

Literatura

František Cinek, K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti 1918–1925, Olomouc 1926
; František Kovář, Deset let Církve československé, Praha 1930
; Josef Doležal, Český kněz, Praha 1931
; Ferdinand Prášek, Vznik Československé církve a patriarcha G. A. Procházka, Praha 1932
; František M. Hník, Duchovní ideály Československé církve, Praha 1934
; Jaroslav César – Bohumil Černý, Vznik a vývoj Církve československé za předmnichovské ČSR, in: Církve v našich dějinách, Praha 1960, s. 135–154
; Miloslav Kaňák (ed.), 50 let Církve československé, Praha 1970
; Rudolf Urban, Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche, Marburg 1973
; Josef Kubalík, Křesťanské církve v naší vlasti, Praha 1978
; Jaroslav Šuvarský, Biskup Gorazd, Praha 1979
; Zdeněk Kučera, O teologickou totožnost Církve československé husitské, Praha 1988
; Karel Kaplan, Stát a církev v Československu 1948–1953, Brno 1953
; Martin Schulze-Wessel, Tschechische Nation und katholische Konfession vor und nach der Gründung des Tschechoslowakischen Nationalstaats, Bohemia 38, 1997, s. 311–327
; Zdeněk Kučera, Vlny husitské teologie, Theologická revue 69, 1998, č. 3, s. 35–41
; Zdeněk Boháč, Atlas českých církevních dějin 1918–1999, Kostelní Vydří 1999
; Pavel Marek – Vladimír Červený – Jiří Lach, Od Katolické moderny k českému církevnímu rozkolu, Rosice u Brna 2000
; Pavel Marek, K problematice církevního rozkolu v Československu v roce 1920, Český časopis historický 99, 2001, s. 85–119
; Norbert Frýdl, Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismu v Čechách a na Moravě, Brno 2001
; David Tonzur, Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská, Praha 2002
; Pavel Marek, Arcibiskup pražský František Korda, Olomouc 2005.

Jaroslav Šebek