církevní dějiny

I. Charakteristika; II. Církevní dějiny ve středověku; III. Církevní dějiny v době renesance, baroka a osvícenství; IV. Církevní dějiny 19. a 20. století: 1. Církevní historiografie do roku 1918, 2. Církevní historiografie 1918–1989, 3. Církevní historiografie po roce 1989; V. Německá a sudetoněmecká historiografie církevních dějin Českých zemí v 19. a 20. století.

I. Charakteristika

Pojem církevní dějiny se používá ve dvojím významu: jednak k označení vnitřního (organizační struktury, spirituálně-teologický vývoj) a vnějšího (vztahy s okolním prostředím) vývoje křesťanských → církví v kontextu jejich společenského postavení, jednak k označení výzkumu na poli → historiografie. V církevních dějinách se tak odráží změny obrazu církve a chápání církve v jednotlivých historických obdobích. Zároveň církevní dějiny tvoří součást → obecných dějin a používají metodu kritického dějepisectví a analýzy pramenů a literatury. Výrazně se v nich uplatňuje interdisciplinarita. Historie zde úzce spolupracuje vedle → teologie také s filologií, → sociologií, → psychologií a dalšími obory → společenských věd.

II. Církevní dějiny ve středověku

Nejstarší práce o církevních dějinách, které vznikly na našem území, jsou → legendy. Prvé z nich pocházejí z konce 9. století a jsou věnovány slovanským věrozvěstům (Život Konstantinův, Život Metodějův). Jejich jazykem byla → staroslověnština, kterou v 10. století vystřídala latina. V ní vznikala legendistická vyprávění o prvních českých → světcích, zejména o sv. Václavovi (např. Kristiánova legenda z přelomu 10. a 11. století).

Souběžně s nejstaršími latinskými legendami počaly vznikat i první latinské → anály, zachycující vybrané události z vývoje některých církevních institucí, zvláště pražské → kapituly a → klášterů (např. Hradišťsko-opatovické anály z 12. století). Z téhož prostředí však vycházela od 12. století i velká historiografická díla s mnohem širším záběrem (např. Kosmova kronika).

K nejstarším typům českých historických prací patří i → nekrologia, stručné záznamy o úmrtí členů nebo podporovatelů příslušné církevní instituce (např. Břevnovské nekrologium z 12. století). Jiným typem jsou klášterní → kroniky, historická pojednání o jednotlivých klášterech (např. Žďárská kronika z přelomu 13. a 14. století, zatímco významnější Zbraslavská kronika přerostla rámec svého původního určení).

Pražská kapitula jako centrum české církevní historiografie vstoupila znovu do popředí v polovině 14. století. Z podnětu biskupa Jana IV. z Dražic a císaře Karla IV. vznikly kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. V jiném prostředí a zčásti i s hagiografickými záměry vznikaly později životopisy čelných představitelů církve i opravného hnutí 14. století – Arnošta z Pardubic, Jana z Jenštejna, Jana Milíče z Kroměříže aj.

Náboženské spory 15. století poznamenaly výrazně i tehdejší českou církevní historiografii, která se rozestoupila do několika ostře vyhraněných větví. Jestliže katolická dočasně ustoupila do pozadí, objevily se nové interpretace husitské a později bratrské. Polemicky laděné výklady církevních dějin však většinou nepřekročily rámec několika let či desetiletí.

Z prostředí pražského → utrakvismu vzešly oblíbené relace, jež někdy nepostrádaly ani hagiografické aspekty (např. Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici od Petra z Mladoňovic), a hlavně Husitská kronika Vavřince z Březové. Velké pozornosti se dočkala táborská církev, a to jak v dílech svých členů (např. Táborská kronika Mikuláše Biskupce z Pelhřimova), tak i protivníků (např. Život kněží táborských Jana Příbrama). Od přelomu 15. a 16. století se počaly objevovat i podrobné výklady dějin → Jednoty bratrské (např. Spis o původu Jednoty bratrské Tůmy Přeloučského).

III. Církevní dějiny v době renesance, baroka a osvícenství

Raně novověký přístup k církevním dějinám prošel dlouhým vývojem. Na počátku, v předbělohorské době, se vyznačoval humanistickou snahou po univerzálním poznání minulosti. Současně zde církevní dějiny dodávaly argumentaci pro náboženské polemiky 16. a 17. století. Další vývojovou etapou bylo posílení jejich významu v barokní historiografii, doprovázené těsným propojením s → hagiografií. A v závěru období raného novověku do studia církevních dějin vneslo osvícenské bádání prvky moderní historické kritiky.

V předbělohorském období věnovala humanistická historiografie církevním dějinám pozornost v souborných zpracováních českých dějin. Církevní tematika kupříkladu prolíná Kronikou o založení země české (r. 1539) od humanistického utrakvisty Martina Kuthena ze Šprinsberku (?–1564), stejně jako je nedílnou součástí Kroniky české (r. 1541) od katolického kněze Václava Hájka z Libočan (?–1553). Podobně figurují církevní dějiny pojaté z katolického hlediska i v latinské práci olomouckého biskupa, humanisty Jana Skály z Doubravky-Dubravia (1486–1553) s názvem Historiae Regni Boiemiae (Dějiny Království českého, 1552). Ve druhé polovině 16. století se církevní dějiny staly samozřejmou součástí oblíbené kalendářové formy historických zpracování, např. Kalendáře historického od Prokopa Lupáče z Hlaváčova (asi 1530–1587), který pro druhé vydání r. 1590 významně rozšířil Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599).

Samostatněji byla problematika církevních dějin využita jako základní téma České kroniky od utrakvisty Bohuslava Bílejovského (r. 1537). Autor se pokusil ukázat kontinuitu → husitství, především přijímání pod obojí, s → cyrilometodějskou tradicí a s → pravoslavím. Nejucelenější a skutečně systematickou pozornost věnovali dějinám své církve příslušníci Jednoty bratrské. Navazovali v tom na předchůdce z 15. století. Důvodem byla snaha uchovat pro příslušníky Jednoty informace o počátcích a pronásledování této církve, ale také potřeba přesvědčivé historické argumentace při její obhajobě. Např. Lukáš Pražský (kol. 1460–1528) je autorem spisku O původu Jednoty (r. 1527). Skutečným zakladatelem bratrského dějepisectví v 16. století se však stal Jan Černý-Nigranus (1510–1565). Černý započal s obnovou archivu Jednoty (který podlehl požáru v roce 1546) a současně sepsal několik historických pojednání. Dochován zůstal jeho spis Poznamenání některých skutků Božích obzvláštních (40. léta 16. století). Historickému spisování se věnoval i biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523–1571) – např. pojednání O původu Jednoty a řádu v ní (r. 1547). Jakub Bílek (1516–1581) napsal biografické dílo věnované osudům biskupa Jana Augusty, s nímž byl v 50. a na počátku 60. let 16. století vězněn na Křivoklátě (r. 1564).

Ve druhé polovině 16. století se české prostředí mohlo seznámit s klasickými kompendii evropských církevních dějin, která překládal a vydával Jan Kocín z Kocinétu (1543–1610) – Historie církevní Kassiodora, římského senátora (r. 1594) a Historie církevní Eusebia Pamfila (r. 1594). Obě knihy zpracovávají rané období křesťanské církve, která pro protestanty představovala vzor a předobraz jejich opravných snah.

Katolické dějepisectví se ve druhé polovině 16. století uchylovalo (stejně jako historiografie nekatolíků) k církevním dějinám jako k argumentaci v teologických diskusích a náboženských sporech s jinověrci. Využíval je např. → jezuita Václav Šturm (1533–1601) při svých četných polemikách s Jednotou bratrskou v 80. letech 16. století. Nejvýznamnější katolickou práci k českým církevním dějinám v předbělohorském období sepsal → probošt pražské metropolitní kapituly Jiří Pontan z Breitenberka (?–1616). Jeho kniha Bohemia Pia (Zbožné Čechy, 1608) je sice i hagiografickým spisem, který má za úkol podchytit tradice křesťanského náboženství v Čechách, převažují v ní však historické zřetele. Kromě zázraků spojených s křesťanskou církví a životopisů světců ji totiž tvoří historické kapitoly věnované českým → panovníkům (a jejich vztahu ke → katolické církvi), dále pražským → biskupům a → arcibiskupům. Další dvě kapitoly zachycují základní → privilegia udělená české katolické církvi a konečně kniha obsahuje i líčení církevních dějin za vlády Ludvíka Jagellonského.

Po porážce → českého stavovského povstání v roce 1620, která umožnila dalekosáhlé politické, společenské a náboženské proměny → českého státu, se změnil i přístup k církevním dějinám. V období prvních pobělohorských desetiletí vznikly v poraženém nekatolickém táboře nová líčení nedávných událostí, v nichž měly církevní dějiny ne-li zcela zásadní, pak alespoň velmi významné postavení. Nekatoličtí exulanti hledali vysvětlení drtivé porážky českých stavů, a tedy i své situace. Nejvýznamnější díla vytvořil Pavel Skála ze Zhoře (1583–1640), jeden z aktivních účastníků stavovského povstání. V saském exilu sepsal jednak kompendium církevních dějin Chronologie církevní (r. 1628), jednak rozsáhlé dílo Historie církevní, na němž pracoval až do své smrti. Těžiště této práce (díl 6.–10.) spočívá ve zpracování českého politického a náboženského vývoje od přelomu 16. a 17. století, zasazeného do evropských souvislostí.

Samuel Martinius z Dražova, luteránský kněz působící mezi českými emigranty v Pirně, používal církevně historické argumentace při svých polemikách s představiteli Jednoty bratrské. Dějiny nekatolických církví představovaly pro pirenské exulanty i pro Martinia samého důležité téma. Připravoval velké dílo Historie církví evangelitských českých, které však nestačil zpracovat.

Církevní problematika tvoří důležitou součást díla jiného pobělohorského exulanta, Pavla Stránského, Respublica Bojema (O státě českém, 1634). Tento spis určený evropské veřejnosti seznamoval s českým státem, jeho dějinami a předbělohorským státním systémem a představoval obhajobu staré české státnosti před mocenskými nároky Ferdinanda II. V šesté kapitole autor podal výstižný přehled českých církevních dějin, zakončený líčením jejich pobělohorských násilných proměn.

Také představitelé Jednoty bratrské, která se stala bezprostředně po → bitvě na Bílé hoře terčem silného pronásledování, uveřejnili v exilu svůj pohled na nedávné události. V okruhu Jana Ámose Komenského (1592–1670), pravděpodobně pod jeho redakcí, vznikla kniha Historia persecutionum ecclesiae Bohemicae (r. 1647), vydaná v českém překladu jako Historie o těžkých protivenstvích církve české (r. 1655). Hlavním autorem a překladatelem do češtiny byl bratrský kněz Adam Hartmann (? – 1691). Práce podává přehled církevních dějin od počátků → křesťanství v Čechách, samozřejmě s důrazem na odklony od oficiální církevní dogmatiky, na husitské hnutí a vznik Jednoty. Dále obsahuje přehled pronásledování Jednoty bratrské, čímž navazuje na bratrské dějepisectví 16. století. Těžiště knihy spočívá v podrobném vylíčení počátků pobělohorské → rekatolizace; zde se zabývá i pronásledováním příslušníků dalších nekatolických vyznání v Českých zemích. Na toto dílo nepřímo navazuje Komenského spis Ecclesiae Slavonicae brevis historia (Stručná historie církve slovanské, 1660), v němž autor podal přehled dějin Jednoty od jejího vzniku až do počátku 17. století.

Nekatolická pobělohorská zpracování politických a náboženských událostí z počátku 17. století, v nichž se velkou měrou uplatnily církevní dějiny, měla své katolické protějšky. Nejvýznamnějším opusem jsou paměti katolického politika Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1572–1652) Historické spisování, které vznikaly v období od počátku 30. let 17. století do autorovy smrti. Slavata zpracoval dějiny předbělohorského období s důrazem na politickou a náboženskou problematiku.

Pro → baroko a barokní historiografii je typický zesílený zájem o církevní dějiny. Jejich poznávání bylo ovšem těsně spjato s hagiografickým přístupem. Je to patrné např. ve spisech Vestigium Boemiae Piae (Nástin zbožných Čech, 1659) jezuitského misionáře Albrechta Chanovského (1581–1643) a v díle Bohemia Sancta (Svaté Čechy, 1682) od jezuitského historika a barokního patriota Bohuslava Balbína (1621–1688). Balbín se některými tématy církevních dějin zabýval i v řadě svých dalších prací, ve spojení s hagiografií například ve svých monografiích o významných mariánských → poutních místech – např. Diva Montis Sancti (Panna Marie Svatohorská, 1665). Církevní dějiny spjaté s poutním místem ve Staré Boleslavi se pro Balbína staly východiskem ke zpracování českých dějin – Epitomae rerum Bohemicarum (Výtah z českých dějin, 1677). Významným Balbínovým historicko-hagiografickým dílem je i jeho zpracování nepomucenské legendy pro bollandistická Acta Sanctorum (r. 1671). Také další barokní historikové věnovali pozornost některým otázkám církevních dějin. Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680) je autorem popisu a dějin svatovítské katedrály Phosphorus septicornis (Denice sedmipaprsková, 1673); pražský novoměstský farář Matěj Benedikt Bolelucký (1630–1690) zpracoval životopis sv. Vojtěcha s názvem Rosa Bohemica (Růže česká, 1668).

V barokní historiografii představovaly církevní dějiny velmi důležité téma již z toho důvodu, že čeští i moravští barokní patrioté, většinou příslušníci → duchovního stavu, se programově snažili zdůrazňovat význam a kontinuitu katolického náboženství a církve v českých dějinách. Proto se církevní dějiny staly více než dříve jedním ze základních motivů většiny souborných historických přehledů, a to jak zemských dějin, tak i dějin měst. Platí to pro díla Jiřího Krugera-Crugeria (1608–1671), Jana Františka Beckovského (1658–1725), Tomáše Pešiny z Čechorodu, Jana Tannera (1623–1694), Floriána Hammerschmida (1652–1735) a dalších barokních historiků.

Značný rozvoj řeholního života a s ním spojený početní vzestup řádů působících v Českých zemích v pobělohorské době vedl k obnovení řádového dějepisectví. Vznikala historická zpracování dějin jednotlivých řádů, provincií či klášterů. Například jezuita Jan Schmidt (1693–1762) je autorem dějin české jezuitské provincie (1747–1759), → františkán Severin Wrbczanský zpracoval dějiny františkánské provincie (1746), → cisterciák Mauritius Vogt (1669–1730) sepsal dějiny kláštera v Plasích (okolo r. 1727). Mimo to ve většině klášterů vznikaly anály zachycující průběžně významné události jejich dějin.

Ke změně v přístupu k církevním dějinám došlo za → osvícenství v poslední čtvrtině 18. století. V důsledku osvícenského pojetí katolického náboženství a církve upadl zájem o historicko-hagiografická zpracování církevních a náboženských dějin, v historických přehledech tato problematika ztratila dominantní postavení, které měla v době baroka. Josefínská → náboženská tolerance a zmírnění → cenzury umožnily širší odborný zájem o nová nebo nově pojímaná témata. Při výkladu církevních a náboženských dějin byla odvržena tradiční protireformační schémata.

Jednou z událostí církevních dějin, jež získala v 80. letech 18. století značnou popularitu, byl Husův proces. Vzniklo několik spisů věnovaných této problematice – např. od Kašpara Royka (1744–1819), Václava Stacha (1755–1831), Jana Jindřicha Wolfa (1745–1784). Touto tematikou se ve své monografii o Václavu IV. podrobně zabýval i František Martin Pelcl (1734–1801). Uvedení autoři do svých prací projektovali vlastní představy o poměru státu a církve, o náboženské toleranci a o osvíceném panovníkovi.

Dalším tématem církevních dějin, které v době osvícenství vzbudilo velkou pozornost, byla problematika osudů Jana Nepomuckého. Josef Dobrovský (1753–1829) se postavil proti historické pravdivosti nepomucenské legendy. Vznikla rozsáhlá diskuse, v níž se Dobrovský střetl např. s Gelasiem Dobnerem (1719–1790). Zásady důkladné historické kritiky Dobrovský aplikoval i na další témata církevních dějin. Zpracoval např. historická pojednání o → celibátu (r. 1787), o náboženských sektářích předhusitské doby (r. 1788), o přijímání pod obojí (r. 1817) apod.

IV. Církevní dějiny v 19. a 20. století

1. Církevní historiografie do roku 1918

Pro první polovinu 19. století představuje základ dějepisné práce dílo Františka Palackého, který v něm z hlediska nábožensko-církevních dějin reflektoval zejména dopad husitství na českou společnost (především ve stěžejním díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě). Vedle toho pořídil například výběr → listin k dějinám → husitských válek a vlády Jiřího z Poděbrad (Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges, I–II, 1873). Sledoval i náboženské myšlení v předhusitské době (Předchůdci husitství v Čechách, 1842). Uveřejnil také edici dokumentující život a učení M. Jana Husa (Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam... illustrantia, 1869).

Historiografické práci na poli církevních dějin se však v této době v největší míře věnovali teologové – katoličtí i evangeličtí. K publikování drobných historických článků byl určen Časopis katolického duchovenstva, vzniklý již v roce 1828. Důležitým impulsem k výzkumu církevních dějin v katolickém prostředí ve druhé polovině 19. století se staly zejména události I. vatikánského koncilu a papežská politika, která se pokoušela čelit rostoucímu tlaku → liberalismu a modernismu. Církevní historiografie v katolickém prostředí se proto zaměřovala na výklad náboženských dějin určený nejširším vrstvám věřících. Charakteristickým rysem církevní historiografie v katolickém prostředí byla v tomto období také snaha o apologii katolické víry. Zájem badatelů se obracel především k dějinám středověku. Na teologické fakultě pražské univerzity se zpracováním církevních dějin zabýval Klement Borový (1838–1897), který publikoval studie a edice k náboženským dějinám 16. století. Pokračovatelem Borového byl především František Xaver Kryštůfek (1848–1916), působící taktéž na pražské teologické fakultě, který vydal populárně laděnou syntézu církevních dějin doby osvícenství (Dějiny církve katolické ve státech rakousko-uherských s obzvláštním zřetelem k zemím Koruny české, 1898). Na Moravě se zabývali církevními dějinami Josef Tittel (1849–1929) (Historia Archidioecesis Olomucensis ejusque praesulum, 1889), Jan Sedlák (1878–1924), působící v brněnském teologickém učilišti, který byl autorem monografie M. Jan Hus (1915). V moravském katolickém prostředí se etabloval také Jan Tenora (1863–1936), který se věnoval předbělohorským církevním poměrům. K historii → církevních řádů vyšly například práce Klementa Minaříka (1883–1971) (Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě, 1909–1910) nebo Vavřince Wintera (1864–1914).

K nejvýraznějším postavám katolického církevního dějepisectví konce 19. století a první poloviny 20. století patřil zejména Antonín Podlaha (1865–1932), → generální vikář → pražského arcibiskupství. K jeho významným dílům patří čtyřsvazkový Český slovník bohovědný (vydáván v letech 1912–1932), který však zůstal nedokončen. Vedle toho byl spoluautorem Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913 (s Josefem Tumpachem /1862–1916/ 1912–1923). K jeho stěžejním pracím z církevních dějin se řadí nedokončené Dějiny arcidiecéze pražské od konce XVII. do počátku XIX. století (I, 1917). Zároveň se zabýval místopisem a dějinami církevních památek (Posvátná místa království českého, 1907–1913); vydával pramenné edice k církevním dějinám (např. Sbírka pramenů církevních dějin českých století XVI.–XVIII., od 1908).

Z významných evangelických teologů se církevními dějinami zabývali například František Žilka, který svůj zájem koncentroval na zpracování českého náboženského myšlení (např. Jan Hus, 1899), a Gustav Adolf Skalský (Z dějin české emigrace XVIII. století, I, 1911). Oba po vzniku → Československa působili na nově ustavené Husově evangelické fakultě.

Badatelský zájem dějepisců, kteří působili vně konfesní struktury na sekulárních pracovištích, se koncentroval zejména na studium dějin husitství a → reformace jako výrazných zlomových momentů českých dějin. Dějinám husitského hnutí a speciálně osobě Jana Žižky se věnoval např. Václav Vladivoj Tomek (1818–1905) (Jan Žižka, 1879); dějinám Jednoty bratrské, českého stavovského povstání (1618–1620) a pobělohorské rekatolizace se věnoval Antonín Gindely (1829–1892) (Geschichte der böhmischen Brüder, I–II, 1857–1858; Dějiny českého povstání léta 1618, I–IV, 1870–1880; Geschichte der Gegenreformation in Böhmen, 1894). Téma → české reformace bylo předmětem zájmu Jaroslava Golla (1846–1929) (Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder, 1878–1882; Chelčický a Jednota v XV. století, 1916). Náboženský život v 16. a na počátku 17. století mapoval Zikmund Winter (1846–1912) (Život církevní v Čechách, I–II, 1895–1896).

2. Církevní historiografie 1918–1989

Velká pozornost byla zpracování témat z církevních dějin věnována i po vzniku Československa v roce 1918. Zájmu se těšila opět zejména tématika husitství a reformace. Stejně jako v 19. století však bylo církevní dějepisectví výrazně ovlivněno konfesní jednostranností, která se nevyhnula ani katolickému, ani protestantskému prostředí.

Centry bádání o církevních dějinách zůstávaly i v meziválečném období teologické fakulty a bohoslovecká učiliště. V roce 1919 vznikla Husova evangelická bohoslovecká fakulta, na jejíž půdě se intenzivně rozvíjelo bádání k tématu církevních dějiny z protestantského pohledu. Zde se výrazně etabloval Ferdinand Hrejsa (1867–1953), který se zabýval zejména situací českých reformních proudů v 16. století (např. Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny, 1912; Česká reformace, 1914; O dědictví Jednoty bratrské, 1926; Česká bible, 1930). Byl také autorem šestidílné syntézy o vývoji českého křesťanství Dějiny křesťanství v Československu, která vyšla v letech 1947–1950. Kromě Hrejsy se již po první světové válce výrazně projevil František Michálek Bartoš (1889–1972), který se zabýval historií husitského hnutí (Čechy v době Husově, 1947; Husitská revoluce, I–II, 1965–1966). Bartoš ve svých pracích ostře polemizoval s katolickými interpretacemi husitství.

Na katolické teologické fakultě působil František Dvorník (1893–1975), který se především věnoval náboženským, politickým i kulturním dopadům → cyrilometodějské misie na → Velké Moravě (Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance, 1933) a počátkům křesťanství (Život sv. Václava, 1929). Na teologické fakultě v Praze přednášel také františkán Jan Kapistrán Vyskočil (1886–1956), který napsal Všeobecné církevní dějiny a zároveň sledoval působení františkánské spirituality v Českých zemích. Na olomoucké teologické fakultě se tématu církevních dějin věnovali František Cinek (1888–1966), který publikoval práce k odrazu cyrilometodějské tradice v moravském prostředí 19. století (Velehrad víry, 1936), Josef Cibulka (1886–1968), který se zaměřil na mapování dějin sakrální architektury v Českých zemích, a Augustin Neumann (1891–1948), který zkoumal dějiny husitského hnutí na Moravě a řeholního života doby baroka (Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusitské a Husově, 1926; K dějinám husitství na Moravě, 1939; Piaristé a český barok, 1933). Jeho práce jsou však poznamenány jednostrannou obhajobou katolických pozic. Příkladem vyhraněné konfesní apologie katolických zájmů jsou i díla profesora jezuitského gymnázia v Praze-Bubenči Blažeje Ráčka (1884–1970) (syntéza Československé dějiny, 1929).

Analýzou církevních poměrů v jednotlivých historických etapách se ovšem v meziválečném období zabývali také badatelé působící mimo církevní struktury. K duchovním dějinám raného středověku publikoval práce Václav Chaloupecký (1882–1951) (Prameny X. století. Legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile, 1939; Kníže svatý Václav; Středověké legendy prokopské, spolu s Bohumilem Rybou /1900–1980/, 1953). Historik a diplomat Kamil Krofta (1876–1945) se v letech 1903–1905 podílel na vydání edice vatikánských bohemik (Monumenta Vaticana res gestas Boemicas illustrantia). Krofta se také věnoval dějinám české reformace a předbělohorského období (Majestát Rudolfa II., 1909; Bílá Hora, 1913). Předhusitskou dobou se zabýval např. Rudolf Holinka (1899–1953) (Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna, 1933). Dějinám a ideovým předpokladům husitství se věnovali Václav Novotný (1869–1932) (M. Jan Hus. Život a dílo, I–II, 1919–21) a Vlastimil Kybal (1880–1958) (Matěj z Janova, jeho život, spisy a učení, 1905; Učení M. Jana Husi, 1927–1931). Náboženské dějiny v epoše vlády Jiřího z Poděbrad reflektoval Otakar Odložilík (1884–1973), jehož vrcholné dílo (The Hussite King. Bohemia in European Affairs, 1965) vyšlo v emigraci ve Spojených státech amerických. Z reakce na dobové spory o interpretace českých náboženských dějin po roce 1918 vyrostly Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého Josefa Pekaře (1870–1937), kterým se obrátil jeho zájem na dějiny katolického baroka. Pekař se kromě toho soustředil i na počátky křesťanství a dobu husitskou (Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians, 1906; Žižka a jeho doba, I–IV, 1927–1933).

Výzkum předbělohorských náboženských dějin a role → Moravy během stavovského povstání se stal součástí díla Františka Hrubého (1887–1943) (Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, 1934–1935; Ladislav Velen ze Žerotína, vůdce bělohorského odboje na Moravě a český emigrant 1579–1639, 1930). Role katolické církve v době pobělohorské byla předmětem zájmu Bohdana Chudoby (1909–1982). Vývojem barokní kultury, společnosti a ideového světa se zabýval Zdeněk Kalista (1900–1982) (edice České baroko, 1941), který se zároveň věnoval i otázkám duchovního života v době Karla IV. (Duchovní svět Karla IV., 1971).

Krátce po druhé světové válce vyšly ještě publikace, které odrážely názorovou a metodickou pluralitu, například Dějiny křesťanství v Československu Ferdinanda Hrejsy. Nástupem → komunistického režimu po roce 1948 bylo historiografické bádání o církevních dějinách výrazně omezeno. Práce, které přesto vznikaly, byly mnohdy silně ovlivněny marxistickými ideovými koncepcemi (zvláště silně se tyto tendence promítly do zpracování dějin husitství). V důsledku změny politických poměrů se zároveň zúžil výběr témat. Pozornost se koncentrovala především na dějiny husitství, které bylo pro komunistickou moc z ideologického hlediska nejsnáze přijatelné. Často bylo totiž traktováno pouze jako sociální a revoluční hnutí. Ostatní etapy církevní historie byly zatlačeny do pozadí. Československá historiografie tak například opomenula i tisící výročí založení → pražského biskupství v roce 1973.

V omezené míře pokračovalo bádání o církevních dějinách na teologických fakultách, které byly v té době vyloučeny ze svazku → univerzit. Historiografická práce se rozvíjela zejména na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě – vznikla na základě vládního nařízení z roku 1950, které rozdělilo Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu na dvě nezávislé školy: Husovu československou bohosloveckou fakultu a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Zde patřil k výrazným osobnostem Amadeo Molnár (1923–1990), který se věnoval historii evropských reformních proudů a studiu české reformace v evropském kontextu (Eschatologické naděje české reformace, 1957; Husovo místo v české reformaci, 1966; Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, 1973; Na rozhraní věků. Cesty reformace, 1985). Zároveň byl autorem řady studií a kritických edic, zaměřených na zhodnocení významu osobnosti J. Á. Komenského a dějin Jednoty bratrské. Na stejné fakultě působil také Rudolf Říčan (1899–1975), který je mj. autorem monografie Dějiny Jednoty bratrské (1957) a syntézy Dvanáct století církevních dějin (společně s A. Molnárem, 1973). Na Husově československé bohoslovecké teologické fakultě pracoval od jejího vzniku na počátku 50. let Miloslav Kaňák (1917–1985), který věnoval vedle evropské a české reformace pozornost také dějinám českého modernismu (Dr. Karel Farský, 1951; Jan Milíč z Kroměříže, 1975). Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, jež v době komunistického režimu jako jediná vychovávala studenty katolické teologie v Českých zemích (pouze v letech 1969–1974 působila její pobočka v Olomouci), přednášel církevní dějiny Jaroslav Kadlec (1911–2004). Ten sepsal syntézu Přehled církevních dějin, vydanou v 70. letech v římské edici Křesťanské akademie. Kromě něho zde uveřejnil syntézu českých církevních dějin i Václav Medek (1922–1982) (Cesta české a moravské církve staletími, 1982). Na litoměřické bohoslovecké fakultě přednášel církevní dějiny rovněž Václav Bartůněk (1898–1985), který se zabýval dějinami pražské arcidiecéze. Bohumil Zlámal (1904–1984) vydal v letech 1947–1972 v Olomouci desetisvazková skripta Příručka českých církevních dějin.

Tematika z oblasti církevní historiografie se objevovala také v pracích nekonfesních historiků, jako byli například Zdeněk Fiala (1922–1975) (Přemyslovské Čechy, 1965; Předhusitské Čechy, 1968) a Jiří Spěváček (1923–1996) (např. Karel IV. – Život a dílo, 1979) k dějinám středověku; Josef Macek (Husitské revoluční hnutí, 1952; Tábor v husitském revolučním hnutí, 1955–1956) a Robert Kalivoda (Husitská ideologie, 1961) k dějinám husitství; Josef Petráň (1930) k pobělohorskému období (Staroměstská exekuce, 1972). Součástí církevní historiografie se staly i životopisy světců, které byly vesměs vydávány v exilových nakladatelstvích, zejména v edici Křesťanská akademie v Římě (mj. František Dvorník, Svatý Václav, dědic české země, 1968; Zdeněk Kalista, Blahoslavená Zdislava z Lemberka, 1969; Bohumil Zlámal, Svatí Cyril a Metoděj, 1985). Vydávání pramenů církevní provenience se nezastavilo ani v době komunistického režimu. Podíleli se na něm například Jaroslav Eršil (1926) (Archiv pražské metropolitní kapituly, I, II, 1956, 1986; Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, T. 6, 1378–1417, 1980) nebo Věra Jenšovská (1895–1982).

Stranou historiografického zájmu však zůstávala tematika vývoje církevního života po roce 1918, která byla z ideologického hlediska v této době nepřijatelná. Jednu z mála výjimek představovaly práce Miloše Trapla (1935) k dějinám → politického katolicismu v meziválečném Československu, které mohly být zveřejněny v souvislosti s uvolněním ideologického tlaku koncem 60. a v závěru 80. let (Politika lidové strany na Moravě, 1968; Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu 1918–1938, 1990).

3. Církevní historiografie po roce 1989

Výrazný přelom ve výzkumu církevních dějin znamenal pád komunistického režimu v roce 1989. Politické změny přinesly impulsy k rozvoji bádání o církevních dějinách na teologických fakultách, které byly v roce 1990 opět přijaty do svazku univerzit. Charakteristickým trendem církevní historiografie se stal ústup od konfesně jednostranného pohledu na církevní dějiny, s ním spojená kritická sebereflexe minulosti a snaha o ekumenický pohled a nadkonfesní spolupráci. Konkrétním dokladem tohoto trendu je například průběh konference o významu osobnosti M. Jana Husa ve Vatikánu v prosinci 1999, která přispěla velkou měrou k objektivnímu hodnocení osoby i díla tohoto velkého českého reformátora. Výsledky sympózia jsou shrnuty ve sborníku Jan Hus na přelomu tisíciletí (2001).

Od počátku 90. let se rozšířila výuka církevních dějin na všech teologických fakultách. Na pražské Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy se oboru věnoval především Jaroslav Polc (1929–2004) (Svatý Jan Nepomucký, 1993) a z mladších odborníků Petr Kubín (1967) (Blahoslavený Hroznata, 2000). Na olomoucké teologické fakultě Univerzity Palackého se církevními dějinami zabývají např. Miloslav Pojsl (1945), který se orientoval na dějiny sakrálního umění, František J. Holeček (1954), věnující se dějinám husitství a vývoji církevních a společenských poměrů v době osvícenství, za Velké francouzské revoluce a napoleonských válek a historik a diplomat František Xaver Halas, který stručně zpracoval vztahy Československa s Vatikánem ve 20. století (Neklidné vztahy, 1998; Fenomén Vatikán, 2004).

Na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze působí v oboru církevních dějin Noemi Rejchrtová (1940), která se zaměřila na studium problematiky pozdního husitství a → komeniologii. Z mladší generace je na této fakultě činný Martin Wernisch (1962) (Husitství, raně reformační příběh, 2003). Na Husitské teologické fakultě UK se církevním dějinám věnuje například Jan Blahoslav Lášek (1956), zabývající se studiem českých křesťanských tradic (Kristův svědek Mistr Jan Hus, 1991).

Výzkum církevních dějin není ani po roce 1989 výlučnou záležitostí teologických fakult. Rozvíjí se i v dalších vědeckých institucích – na univerzitních pracovištích, v Akademii věd České republiky. V monografiích patří k vrcholným dílům monumentální práce k dějinám husitství v jeho duchovních a sociálních souvislostech Husitská revoluce (poprvé vyšla 1993) od Františka Šmahela (1934), který se soustavně věnuje zkoumání tohoto období (např. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, 2001). Ideovým vývojem české společnosti v době husitství se zabývá také Petr Čornej (1951) (Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, 1987; Lipanská křižovatka, 1992). Právní aspekt husitství je předmětem dlouhodobého zkoumání Jiřího Kejře (1921) (Husité 1984; Husův proces, 2000). Dějinám raného středověku a otázkám historiografické interpretace církevních legend se v četných monografiích a odborných studiích věnuje Dušan Třeštík (1933) (např. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin, 1997), problematice vrcholného středověku Zdeňka Hledíková (1938) (např. Biskup Jan IV. z Dražic, 1991; edice Pražské synody a koncily předhusitské doby, společně s J. Polcem /1927–2004/ 2002), → historické geografii vzhledem k církevním dějinám Zdeněk Boháč (1933–2001) (Atlas církevních dějin 1918–1999) či Jana Nechutová (1936). Témata středověkých církevních dějin se objevují hojně v edicích pramenů, např. u Anežky Vidmanové (1929) (Listy na Husovu obranu z let 1410–1412, 1999, společně s Boženou Kopičkovou /1939/) či ve společné edici Jaroslava Boubína (1954) a Jany Zachové (1941) (Žaloby katolíků na M. Jana z Rokycan, 1997), Zuzany Silagiové či Lenky Karfíkové (1963). Pokračuje také vydávání edic vatikánských pramenů k českým církevním dějinám (J. Eršil). Byly vydány mimo jiné sborníky k významným církevním výročím, jako bylo 650. výročí vzniku pražského arcibiskupství (Pražské arcibiskupství 1344–1994, 1994) a tisící výročí smrti sv. Vojtěcha (Svatý Vojtěch. Sborník k mileniu, 1997), kde těžiště příspěvků leželo rovněž v církevních dějinách středověku.

K poznání pozdněstředověkého období výrazně přispěla posmrtně vydaná práce Josefa Macka (1922–1991) o náboženských dějinách v éře vlády jagellonské dynastie (Víra a zbožnost jagellonského věku, 2001). Témata, která reflektují předbělohorský náboženský a církevní vývoj, se objevují v pracích Jaroslava Pánka (1947). Dějiny rekatolizace a barokního katolicismu mj. zkoumají Vít Vlnas (1962), který se věnoval vývoji kultu sv. Jana Nepomuckého (Jan Nepomucký, česká legenda, 1993), Jiří Mikulec (1962) (Barokní náboženská bratrstva v Čechách, 2000) či Lenka Bobková (1947)(Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639, 1999). Problematice náboženské emigrace 18. století jsou věnovány monografie Edity Štěříkové (1937). Vývojem pražské arcidiecéze v pobělohorském období se zabývala Eliška Čáňová (1925), dějiny olomoucké diecéze v 18. století komplexně zpracoval Rudolf Zuber (1912–1995) (Osudy moravské církve v 18. století, I–II, 1987; 2003).

Období osvícenství se věnují práce Ondřeje Bastla (1959), Evy Melmukové (1932) (Patent zvaný toleranční, 1999). Historiografie k moderním církevním dějinám se v současné době především soustředí na zmapování přelomu 19. a 20. století (Pavel Marek /1949/ – Český katolicismus 1890–1914, 2003; Jiří Hanuš /1963/, Rudolf Vévoda /1964/), meziválečným peripetiím vztahu církve a státu (František X. Halas), období proticírkevní perzekuce v 50. letech a zachycení vztahů mezi Československem a Vatikánem (Václav Vaško /1921/ – Neumlčená, 1990; Karel Kaplan /1928/ – Stát a církev v Československu 1948–1953, 1993; Jaroslav Cuhra /1972/ – Československo-vatikánská jednání 1968–1989, 2001, Jan Stříbrný /1950/), dějinám církevního → disentu po roce 1948 (Jiří Hanuš, Petr Fiala /1964/, Ondřej Liška /1977/). Dílčím problémům církevních dějin jsou věnovány i sborníky (např. Koncil a česká společnost, editoři Petr Fiala a Jiří Hanuš, 2000; Stát a církev v roce 1950, editoři Jiří Hanuš a Jan Stříbrný, 2000; Katolická církev a totalitarismus v českých zemích, editoři Petr Fiala a Jiří Hanuš, 2001). Vyšly rovněž paměti, které reflektují z pohledu přímých účastníků události moderních církevních dějin (např. vzpomínky katolických duchovních Dominika Pecky /1895–1981/, Anastáze Opaska /1913–1999/, Jiřího Reinsberga /1918–2004/, Jaromíra Machuly /1916–2000/).

Ve zpracování dějin 20. století však z důvodu ideologických překážek dosud existuje celá řada bílých míst, které se například týkají poměru církve a společnosti, organizačně-institucionální vývoje či vztahů církve k hlavním dobovým ideovým proudům.

Pozornost je věnována také tématu dějin klášterů a řeholí, například dějinám cisterciáků (Kateřina Charvátová /1950/, Miloslav Pojsl /1945/), problematice → rytířských řádů (Libor Jan /1960/), → piaristům (Václav Bartůšek /1951/), → premonstrátům (Milan Hlinomaz /1959/, Klášter premonstrátů Teplá. Přehled dějin duchovního fenoménu Tepelska, 2003) či jezuitům (Ivana Čornejová /1950/, Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, 1995).

V. Německá a sudetoněmecká historiografie církevních dějin Českých zemí v 19. a 20. století

Zájem o témata z českých církevních dějin je možné vysledovat také v německém prostředí. Německé dějepisectví v Českých zemích od poloviny 19. století polemizovalo zejména s českým pojetím M. Jana Husa a husitství, především s Palackého výkladem (např. Constantin von Höfler /1811–1897/ v knize Magister Johannes Hus und der Abzug der deutschen Professoren und Studenten aus Prag 1409, 1864) a snažilo se dokázat německý vliv na českou společnost, včetně duchovní sféry. Syntetické zpracování církevních dějin do 16. století bylo dílem litoměřického biskupa Antona Frinda (1823–1881) (Die Kirchengeschichte Böhmens, I–IV, 1864–1878). V meziválečném období se církevními dějinami zabývali profesoři teologické fakulty → německé univerzity v Praze Johann Schlenz (1867–1939) (Geschichte der Gründung des Bistums Leitmeritz, 1912; Das Kirchenpatronat in Böhmen, 1928) a August Naegele (1869–1932), věnující se především počátkům křesťanství v Českých zemích (Kirchengeschichte Böhmens, I–II, 1915–1918; Der heilige Wenzel, der Landespatron Böhmens, 1928). Naegele byl ve svých závěrech ovlivněn nacionálními postoji a jednostranně zdůrazňoval německé duchovní vlivy na → christianizaci Čech. Nacionální tendence poznamenaly rovněž práce Eduarda Wintera (1896–1982) (Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraum, 1938/česky Tisíc let duchovního zápasu, 1940) pojednávající o duchovních otázkách vývoje Českých zemí. Winter, který rovněž působil na teologické fakultě německé univerzity, se zabýval i otázkami vlivu politiky Josefa II. na církevní život (Der Josefinismus und seine Geschichte, 1943/česky Český josefinismus a jeho dějiny, 1945).

Po roce 1945 vycházela řada příspěvků k českým církevním dějinám v Německu, především z iniciativy → Collegia Carolina v Mnichově a Institutu pro církevní dějiny (Institut für Kirchengeschichte) se sídlem v Königsteinu/Taunus, který vydával časopiseckou řadu Archiv církevních dějin Čech, Moravy a Slezska (Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen, Mähren und Schlesien). K významným německým autorům, zabývajícími se církevním vývojem v Českých zemích (odkud převážná většina z nich také pocházela) patřili po roce 1945 například Ferdinand Seibt (1927–2003), Kurt A. Huber (1912–2005), Alexander Patschovsky (1940), Franz Machilek (1934), Josef Rabas (1908–2003) či Beda Menzel (1904–1994).

Literatura

Josef Tumpach – Antonín Podlaha, Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913, Praha 1912–1923
; Biskup Antonín Podlaha, český kněz, archeolog a historik, Praha 1932
; Bohumil Zlámal, Příručka českých církevních dějin, IX.–X. díl, Olomouc 1970–1972
; Jaroslav Kadlec, Přehled církevních dějin, Praha 1991
; František Kutnar – Jaroslav Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997
; Jan Havránek – Zdeněk Pousta (ed.), Dějiny Univerzity Karlovy, IV, Praha 1998
; Jiří Hanuš, Průvodce ke studiu církevních dějin, Brno 1998
; Libor Jan (ed.), České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století, Brno 2000
; Jiří Hanuš (ed.), Ekumenické církevní dějepisectví, Brno 2003.

Jaroslav Boubín – Jiří Mikulec – Jaroslav Šebek