církevní hierarchie

Organizační systém → církve založený na rozvětvující se podřízenosti hodnostářů na základě jejich → titulu nebo → úřadu; samotný souhrn těchto osob.

Církev jako instituce je ustavena hierarchicky i synodálně. Hlavou církve obecné (katolické) je Kristus. V čele → katolické církve je → papež, který Krista na zemi zastupuje. Jeho poslání a titul se odvozuje od apoštola Petra, který byl Ježíšem pověřen, aby spravoval církev na zemi. Sídlem papeže byl od raně křesťanských dob Řím a s výjimkou let avignonského zajetí (1305/9–1377) zde také papeži skutečně sídlili. → Biskupové stojí hierarchicky pod papežem a jsou mu podřízeni. Je jim svěřeno dílčí správní území, → biskupství (diecéze). Později se jako vyšší správní jednotky vytvořila → arcibiskupství (arcidiecéze), která zahrnovala několik biskupství.

V rámci diecéze jsou duchovní péčí o křesťany pověřeni → kněží v jednotlivých → farnostech – → faráři. Papeže, arcibiskupy, biskupy i kněze pojí navzájem → svátost → svěcení kněží. Kněží jsou vázáni poslušností vůči svému biskupovi. Hodností níže než kněží stojí → jáhnové, které jejich svěcení stále ještě opravňuje k řadě svátostných a bohoslužebných úkonů. Kněží mohou působit na řadě dalších postů v rámci složité → církevní správy jako → děkani, → kanovníci, → vikáři, → kaplani apod. Některé funkce, obvyklé ve středověku, už dnes neexistují (např. → arcijáhni). Samostatnou větví církevní hierarchie jsou řeholní řády a instituce, které jsou obecně podřízeny papeži, mají však svou vlastní hierarchii (→ řehole, → opat, → převor, → abatyše, → řeholník a řeholnice, → laický bratr a → laická sestra).

Zvláštní skupinu hierarchie tvoří → kardinálové, papežovi spolupracovníci a poradci s nejvyšší hodností, jmenovaní papežem. Sbor kardinálů volí papeže. Synodální charakter církve je nejvýrazněji vyjádřen v instituci církevního → koncilu, tj. shromáždění biskupů a dalších duchovních, které svolává papež, aby řešilo záležitosti celé církve.

V ortodoxních (→ pravoslavných) církvích je hierarchie biskupů a kněží podobně uspořádána, s výjimkou nejvyššího stupně. Primát římského papeže není uznáván. Jednotlivé církve jsou samostatné (autokefální). Za jejich hlavu byl považován panovník (císař, car), jindy nejvýznamnější biskup (→ patriarcha).

Hlavou anglikánské církve je anglický král. Její hierarchická (episkopální) struktura jinak do značné míry kopíruje hierarchii římsko-katolickou. Situace v protestantských církvích se liší případ od případu, většinou se však uplatňuje presbyterně-synodální princip; faráři, → kazatelé apod. jsou jednotlivými sbory voleni nebo potvrzováni. V → židovských náboženských obcích jsou rovněž voleni → rabíni – učitelé, větší území spravují vrchní nebo zemští rabíni (např. pražský vrchní rabín). Struktura řízení protestantských církví i židovských obcí je hierarchická v přeneseném smyslu vysvětleném výše, poslání funkcionářů na jednotlivých stupních však nemá svátostný charakter.

Česká → církev podobojí se po → husitské revoluci s omezeným úspěchem snažila setrvat v rámci hierarchie → římsko-katolické církve a uvnitř zachovávala stejnou hierarchickou strukturu, s výjimkou řeholních institucí. V jejím čele stál v letech 1435–1471 zvolený pražský arcibiskup Jan Rokycana, papežem nikdy nepotvrzený. Po jeho smrti vedli kališnickou pražskou arcidiecézi pověření → administrátoři (Václav Koranda ml., Pavel ze Žatce a další) a kancelář (pražská → konzistoř, zvaná „dolní“, tj. staroměstská).

Literatura

Aemilius Friedberg, Corpus Iuris Canonici, (= Editio Lipsiensis secunda) Graz 1959
; Rudolf Říčan – Amedeo Molnár, 12 století církevních dějin, Praha 1989
; Tomáš Pěkný, Historie židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993
; Otto Mádr a kol., Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995
; Karl Rahner – Herbert Vorgrimler, Teologický slovník, Praha 1996
; Josef Macek, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001.

Eva Doležalová