církevní rok

I. Charakteristika; II. Časové okruhy podle událostí z Kristova života: 1. Okruh vánoční, 2. Liturgické mezidobí, 3. Okruh velikonoční; III. Prvky církevního roku: 1. Neděle, 2. Svátky obecně, 3. Nejstarší seznamy svátků v Českých zemích, 4. Svátky v Českých zemích, 5. Vigilie a suché dny.

I. Charakteristika

Souhrn všech dní, nedělí a → svátků od první neděle adventní až do posledního týdne po sv. Duchu. V rámci → liturgie jsou symbolicky sledovány hlavní události ze života a působení Krista v každoročně se opakujícím sledu svátků a svátečních období.

II. Časové okruhy podle událostí z Kristova života

Časová struktura katolického církevního roku vznkala během dlouhého vývoje, spjatého i s vývojem → kalendáře. Její velkou změnu přinesla liturgická konstituce II. vatikánského koncilu (1962–1965). Název církevní rok se objevil poprvé až v 80. letech 16. stol. V liturgii církevního roku, byť pro → církev vždy obecně platné, lze zaznamenat mnohdy lokální a dílčí odchylky v → rituálech nejen celých → církevních provincií a → řádů, jak stanoví → statuta a → řehole, ale i u jednotlivých → farností a → klášterů.

1. Okruh vánoční

Církevní liturgický rok uvádí advent, který zahrnuje čtyři neděle před 25. 12.. Advent začíná první nedělí po 26. 11.; jako první ze čtyř adventních nedělí může být nejdříve slavena 27. 11. a nejpozději 3. 12. Poté nastává vánoční doba, která začíná → mší v předvečer Vánoc neboli Narození Páně, tj. na Štědrý večer 24. 12 (= vigilie). O Vánocích může kněz sloužit tři mše svaté, připomínající trojí zrození Ježíše: časné z P. Marie, mystické v lidských duších, věčné z Boha Otce. Tři dny následující po Vánocích se slaví svátky sv. Štěpána prvomučedníka (26. 12.), sv. Jana evangelisty (27. 12.) a Mláďátek betlémských (28. 12.). Na 1. 1. připadá svátek Matky Boží Panny Marie, před nímž církev dříve upřednostňovala svátek Obřezání Páně; ve vánočním oktávu se slaví svátek Sv. Rodiny. Vánoční časový okruh uzavírá neděle Křtu Páně, následující po 6. 1., na který připadá Zjevení Páně a který je znám také jako den Svatých tří králů. Vánoce a Zjevení Páně byly v oficiálním dokumentu uvedeny mezi velkými svátky církevního roku poprvé v r. 400. Západní církev se v současnosti přiblížila církvi východní zdůrazněním Ježíšova → křtu jako znaku pro jeho mesiášské poslání. Následující neděle, patřící nyní z rozhodnutí II. vatikánského koncilu už do církevního mezidobí, byly dříve označovány jako „neděle po Zjevení Páně“, přičemž jich do deváté neděle před Velikonocemi (= Devítník) mohlo být nejvýše šest a nejméně jedna. V mezidobí mezi vánočním a velikonočním okruhem připadá na 2. 2. svátek „Uvedení Páně do chrámu“, zatímco dříve bylo toho dne uctíváno „Očišťování P. Marie“. Tento svátek se slavil v Jeruzalémě už ve 4. století. Od 7. století se na tento den světí svíčky, které byly a mnohdy ještě jsou zažíhány na ochranu příbytků před neštěstím při bouřích; odtud lidový název svátku hromnice. Mimo liturgii, v lidové tradici, předchází Popeleční středu stále ještě tzv. masopustní období, které se uzavírá poslední tři dny (od neděle do úterý) bujarým lidovým veselím. Další svátek „Zvěstování Páně“ je spojen s datem 25. 3., tj. devět měsíců před narozením Ježíšovým. Na východě je dosvědčen už od 6. stol.

Liturgickou barvou adventu je fialová (platí pro první, druhý a čtvrtý adventní týden). Na třetí neděli adventní (tzv. Gaudete) se užívá barva růžová. Vánoční období charakterizuje bílá liturgická barva, svátky svatého Štěpána a tzv. Mláďátek betlémských červená barva mučedníků.

2. Liturgické mezidobí

Je jím „obecná doba církevního roku“, rozdělená do dvou celků. Prvním jsou týdny v období od pondělka po neděli Křtu Páně až k Popeleční středě a druhý celek tvoří týdny od pondělka svatodušního do začátku adventu, tj. vánočního okruhu. Z církevního roku se tak liturgickou konstitucí II. vatikánského koncilu vytratil „okruh svatodušní“ (= období po svátku Nanebevstoupení Páně do první neděle adventní), který nyní tvoří zčásti závěr velikonočního okruhu a zčásti patří do mezidobí.. Liturgickou barvou mezidobí je zelená.

3. Okruh velikonoční

Po zrušeném předpostí vstupují v současnosti věřící Popeleční středou přímo do čtyřicetidenního postního období kajícnosti (6 neděl s lidovými názvy), do něhož nejsou započítávány neděle a které končí Bílou sobotou. Pokáním v tomto čase si věřící připomínají dobu, kterou Ježíš strávil na poušti. Pro zvýšení dojmu sevřenosti duchovního celku a významu doby kajícnosti se méně než dříve zdůrazňuje význam dvou nedělí před Velikonocemi. Druhá neděle před nimi byla označována jako Smrtelná, což bylo ve shodě s obdobím smutku, na jehož znamení byly a mohou být i dnes zahalovány kříže a svíce v kostelech. Kříže jsou odhalovány později při liturgii Velkého pátku. Poslední neděle před Velikonocemi se nazývá Květnou na památku slavného Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Zde se už od 4. století konal v tuto neděli slavnostní průvod s palmovými a olivovými ratolestmi. Na přelomu 7. a 8. století přešel tento obyčej přes Galii na Západ, takže i dnes o Květné neděli, kterou začíná Velký nebo též Svatý týden (dříve pašijový), se čtou Pašije ze synoptických evangelií a žehnají ratolesti. Pondělí, úterý a středa, tj. dny nazývané kdysi pašijové, se nyní neodlišují jako dříve čtením pašijí. Poslední tři dny (triduum) Svatého týdne tvoří Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. II. vatikánský koncil spojil události tridua, tj. Ježíšovu smrt a vzkříšení, liturgicky do jednoho celku. Jde o vyjádření rozdílného pojetí s „předkoncilní dobou“, v níž se jako výsledek tradičního vývoje soustřeďovaly obřady těchto tří dnů na Ježíšovu smrt, zatímco slavnost Vzkříšení se omezila na velikonoční neděli. Toto pojetí, které je nyní překonávané, se vyvíjelo od raného středověku. O Zeleném čtvrtku si křesťané asi od 4. století připomínají Poslední večeři Páně, tj. slaví památku ustanovení Nejsvětější Svátosti – → eucharistie. Pro tento den je v pravidlech II. vatikánského koncilu prosazováno, aby věřící přijímali v úplnosti přijímání pod obojí způsobou. Těžištěm velkopátečních obřadů jsou pašije podle evangelisty Jana. Sv. Kříž, uctívaný v tomto dni v Jeruzalámě od 4. století, je zbaven hanby a pohany a stává se znamením vykoupení. Obřady Velikonoc (Velké noci) začínají na Bílou sobotu nejdříve po západu slunce svěcením ohně a vztahují se k oslavě Ježíšova zmrtvýchvstání. První neděle po Velikonocích se nazývá Bílá (Provodní), protože dospělí křtěnci v počátcích církve odkládali bílá roucha, která oblékali při křtu o Velikonocích. Z hlediska lidové tradice má význam pátá neděle po Velikonocích, která se nazývá Křížová. Křížové nebo prosebné se nazývají i následující tři dny, pondělí až středa, o nichž se konaly od roku 470 průvody buď ke křížům do polí nebo s křížem v čele průvodu s prosbou za dobrou úrodu. Na ně navazuje čtvrtek se svátkem Nanebevstoupení Páně, který je poprvé doložen roku 325. Je čtyřicátým dnem po Velikonocích, který uzavíral od 4. století velikonoční okruh. Ten se rozhodnutím II. vatikánského koncilu prodloužil až do Božího hodu svatodušního zvaného také Seslání Ducha svatého, lidově Letnice, tj. svátek, který provázely lidové veselice a oslavy. Připadá na padesátý den po Velikonocích (lat. pentecoste = padesátý den). Boží hod svatodušní tvoří také závěr velikonočního okruhu, který splývá s určitým časovým úsekem bývalého okruhu svatodušního.

Pondělím svatodušním začíná druhé mezidobí církevního roku, které trvá do adventu, tj. do počátku vánočního okruhu. Do tohoto mezidobí spadá na první neděli po Božím hodu svatodušním svátek Nejsvětější Trojice. Byl zaveden na počátku 10. století v Lutychu, odkud se během 11. a 12. století šířil dále. Od roku 1334 je v církvi slaven obecně. Je charakterizován jako „svátek ideový“, který nesouvisí se žádnou dějinnou událostí. Patří k těm svátkům, které od středověku přecházely z lidové → zbožnosti do liturgie. Stejného charakteru je svátek Božího Těla, který následuje ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice. Má svůj počátek také v Lutychu (od roku 1246) a jeho vznik je spojen s proměnou spirituality v předcházejících staletích. S obecnou platností pro → katolickou církev byl prosazen v roce 1314.

Liturgickou barvou postu je fialová, s výjimkou čtvrté neděle postní (tzv. Laetare), kdy se užívá barva růžová, a na šestou neděli postní (tzv. Květná), kdy se užívá barva červená. Červená barva charakterizuje i velkopáteční liturgii, naopak při slavnosti bělosobotní vigilie se užívají roucha bílé barvy. Červená barva je rovněž barvou slavnosti Seslání Ducha svatého (Boží hod svatodušní, Letnice).

III. Prvky církevního roku

1. Neděle

Neděle je den, který je spjat s vysvobozením Izraelitů z egyptského temna a nastoupením jejich cesty do země zaslíbené; zůstává také dnem znamení smlouvy, provždy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Sedmým dnem židovského týdne je sabbat (sobota), den odpočinku požehnaný Hospodinem. Počínaje 2. stoletím nahradili křesťané sabbat sváteční nedělí, která je dnem → bohoslužby, v níž oslavují Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Svěcení neděle mělo člověku ukázat smysl jeho celotýdenního konání a žití. S nedělí byly proto ve → středověku spojeny postupné zákazy veškeré těžké fyzické práce, pokud by ji naléhavě nevyžadovala situace (např. ohrožení sklizně). Bylo možno vykonávat pouze práce intelektuální, pokud nebránily v bohoslužbě, jak svědčí různé církevní příkazy a zákazy, které vycházely z mnoha synodních usnesení i v českém prostředí. Určité neděle byly v návaznosti na některé svátky označovány podle oktáv, ale někdy i podle introitů. Oktávou se nazývá osmidenní období, jehož první den tvoří svátek sám. Introitem se rozumí úvodní píseň (obyčejně část žalmu) na samém začátku mše, která provází kněze s jeho asistencí od vstupu až k oltáři.

2. Svátky obecně

Vedle nedělí jsou významnými složkami církevního roku svátky stálé, které se váží k pevnému datu, a nestálé, připadající na různá data. Některé byly slaveny v církvi všeobecně, u jiných existovaly mezi → diecézemi značné rozdíly jak v počtu, tak v datu. Od 4. století začal počet církevních svátků přibývat a s nimi rostl i nežádoucí počet dnů pracovního klidu. Přes veškeré snahy samotné církve se nedařilo tento vzestup po celý středověk zastavit. Většího úspěchu dosáhla až evropská reformní hnutí počínaje → českou reformací v 15. století. Katolická církev zaznamenala přechodný úspěch v omezení počtu svátečních dnů až jednáním → Tridentského koncilu. Její další snahy vedené tímto směrem nebyly produktivní, protože je znehodnocovaly kodifikace dalších svátků. Úspěšná nebyla ani snaha za → osvícenectví. Zvrátilo ji protiosvícenecké hnutí v první polovině 19. století. Důležitý byl krok, jímž papež Pius X. omezil s ohledem na moderní pracovní a společenské poměry v roce 1911 počet přikázaných svátků v celé církvi na deset. Prozatím poslední úprava tzv. římského kalendáře a soupisu světců je zaváděna v katolické církvi od 1. 1. 1970 na základě papežského listu ze 14. 2. 1969.

3. Nejstarší seznamy svátků v Českých zemích

Informace o svátcích poskytují nepřímo různé typy písemných pramenů a přímo seznamy a církevní předpisy, které se jich týkají. První seznam svátků známý v Českých zemích je včleněn mezi synodální nařízení z roku 1336, vydaná pražským biskupem Janem IV. z Dražic. Nevyznačoval se v něm však ještě rozdíl v úrovni jejich důležitosti. Toto rozlišení přinesla až → provinční statuta arcibiskupa Arnošta z Pardubic v roce 1349. Důležité je shrnutí předpisů o svátcích a jejich dodržování, vzešlé z pera významného představitele Arnoštovy diecézní správy Štěpána z Roudnice (z Uherčic). Z výpovědí pramenů je zřejmé, že některé církevní svátky slavené v českomoravském prostředí mají svůj původ už v době Přemyslovců. Za Lucemburků jejich počet nesmírně vzrostl. Na tento trend navázalo v 17. století. úsilí rekatolizačních kruhů.

4. Svátky v Českých zemích

Vedle pevných svátků k uctění Ježíše byly slaveny četné pevné svátky P. Marie. Některé, z nich byly společné celé církvi (2. 2. Očišťování, 25. 3. Zvěstování, 15. 8. Nanebevzetí, 8. 9. Narození), jiné zaváděny místně s omezeným slavením jen v pražské diecézi nebo dokonce jen v klášterech některých řádů. Například 8. 12. bylo v některých benediktinských klášterech slaveno Početí P. Marie; arcibiskup Jan z Jenštejna ustanovil pro pražskou diecézi v r. 1385 na 5. 8. svátek P. Marie Sněžné a v r. 1386 zde nařídil slavit 28. 4. svátek Navštívení P. Marie). Oblibu získal svátek Svátostí slavený od roku 1353 obecně na pátek po Bílé neděli. Na žádost Karla IV. ustanovil papež Inocenc VI. v roce 1355 tento pátek pro pražskou provincii jako svátek sv. kopí a hřebu Kříže. Od té doby byly každoročně v ten den vystavovány po dlouhou dobu na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) říšské → svátostiny, tj. soubor → korunovačních klenotů, ostatků → světců a posvátných předmětů, o nichž se věřilo, že jsou svědectvím Ježíšova utrpení.

Ostatní svátky svatých, kteří se těšili úctě v Českých zemích, je možné rozdělit do několika kategorií. Do první z nich lze zařadit v církvi obecně rozšířené svátky andělů, apoštolů a evangelistů, sv. Benedikta, otce západního mnišství, čtyř západních církevních učitelů, svátek Narození sv. Jana Křtitele a Mláďátek. Do druhé kategorie patří svátky kultu prvomučedníků a vyznavačů, slavené v celé církvi. Zvláštní význam pro České země má třetí kategorie se svátky českých a moravských světců. Původní rejstřík ze 12. století se jmény svatých Václava, Ludmily a Vojtěcha byl postupně rozšířen o sv. Prokopa a o svaté Cyrila a Metoděje. Od první poloviny 18. století do 90. let minulého století ho doplnila, zvláště jména svatých Jana Nepomuckého, Anežky České, Zdislavy z Lemberka a Jana Sarkandra. K této kategorii patří také skupina světců cizího původu, jejichž oblíbenost zajistily ostatky uchovávané v českých svatyních. Jejich jména lze s jistotou a v poměrné úplnosti vysledovat v dochovaných seznamech svátků už od 14. století a někdy i dříve, jak dokazuje svátek Pěti bratří, známý z českých pramenů 12. století. Významným světcem cizího původu byl např. sv. Vít, který získal ve druhé polovině 14. století rovnocenné místo jako patron pražského katedrálního kostela vedle domácích světců, Václava a Vojtěcha.

5. Vigilie, suché dny

Vigilie, svatvečery, mají historickou tradici a jsou výrazem pro noční bdění před svátkem. Jsou spojeny s bohoslužbou, při níž se střídá čtení, responsoriální zpěv, modlitba a meditace a nakonec ji zakončuje eucharistická slavnost. V křesťanské praxi vigilie mají a měly za cíl připravit věřícího k důstojné oslavě stávajícího svátku.

Církevního původu je dělení roku na čtyři části podle → suchých dní (quatuor tempora, quatember = kvatembry). Podle ustanovení papeže Urbana II. z roku 1095 připadaly tyto na středu a následující tři týdenní dny po první neděli postní, po Letnicích, po Povýšení sv. Kříže a po sv. Lucii. Tyto dny zostřeného postu byly využívány pro různá důležitá jednání celospolečenského dosahu, např. → zemského soudu, → zemského sněmu ap.

Literatura

Josef Emler, Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české, Praha 1876
; Hermann Grotefend, Zeitrechnung des deutschen Mittelalters und der Neuzeit, I–II, Hannover 1891–1892 (přetisk 1970)
; týž, Taschenbuch der Zeitrechnung, (Schwerin 1898) Hannover 199113
; Augustin Neumann, Z dějin bohoslužeb v době husitské, Hradec Králové [1922]
; Gustav Friedrich, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934
; Iaroslaus V. Polc, De origine festi Visitationis B. M. V., Roma 1967
; Ladislav Pokorný, Z dějin liturgie u nás, Praha 1969
; Ivan Hlaváček, Církevní kalendář a čeští světci v datovací praxi diplomatického a vyprávěcího materiálu přemyslovských Čech, Acta Universitatis Carolinae, Z pomocných věd historických, Studia historica VI–VII, 1971, s. 39–63
; týž, Chronologie a její studium v českých zemích (Retrospektiva i perspektivy), Sborník archivních prací 28, 1978, s. 410–423
; Ladislav Pokorný, Liturgika, I–V, Praha 1980; Milan Salajka, Křesťanská bohoslužba, Praha 1985
; Jaroslav V. Polc, Kapitoly z církevního života Čech podle předhusitského zákonodárství, in: Zdeňka Hledíková – Jaroslav V. Polc (ed.), Pražské arcibiskupství 1344–1994. Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi, Praha 1994, s. 30–57
; Klemens Richter, Liturgie a život, Praha 1996
; Adolf Adam, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998
; Marie Bláhová, Historická chronologie, Praha 2001
; Slovník křesťanské kultury, přel. Jan Binder a kol., Praha 2002
; Slavomír Ravik, Velká kniha světců, Praha 2002 (zde další literatura: s. 666–669)
; Kateřina Charvátová – Zuzana Silagiová, Cistercký kalendář bohemikálního původu z první poloviny 13. století, Praha 2003
; Václav Kadeřávek – Milan Salajka, Církev a čas, Praha b. d.

Božena Kopičková