Corpus iuris canonici

Soubor sbírek práva → katolické církve (→ kanonické právo, → církevní právo), které poprvé jako celek vydal papež Řehoř XIII. roku 1580 z nařízení → Tridentského koncilu.

Corpus iuris canonici vydaný Řehořem XIII. zůstal v platnosti až do roku 1917. Obsahuje soukromé a veřejné sbírky. Soukromou sbírkou platného práva je → Graciánův dekret (kolem 1140). → Papežské dekretály, které nejvyšší pontifikové následně vydávali, byly postupně shromažďovány do sbírek. První sbírkou dekretálů, která byla zahrnuta do celku Corpus iuris canonici, je Liber extra promulgovaná papežem Řehořem IX. roku 1234. Byla veřejná (byla vydána zákonodárcem) a výlučná (rušila platnost všech právních norem, které v ní nebyly obsaženy). Následovala veřejná a výlučná Liber sextus papeže Bonifáce VIII. (r. 1298). Po Bonifácovi vydal další sbírku (veřejnou a nevýlučnou) papež Jan XXII. roku 1317. Nazvána byla Clementinae podle předchůdce Jana XXII., papeže Klimenta V., který ji nechal připravit. Zbylé dekretály shrnul do soukromých sbírek Extravagantes Joannis XXII. a Extravagantes communes roku 1500 pařížský právník Jean Chappuis.

Sbírky papežských dekretálů jsou členěny na knihy, tituly a kapitoly. Členění na knihy vyplývá ze strukturace, kterou zavedl roku 1190 Bernard z Pavie: iudex (pojednává o církevní jurisdikci), iudicium (o procesu vyjma trestního), clerus (o osobách), connubia (sponsalia – o manželství), crimen (o → trestním právu). Liber extra se cituje „X 1, 3, 1“ (liber, titulus, capitulum), Liber sextus se obdobně cituje s pomocí značky „Vo“, Clementinae „Clem“. Nejčastěji dochovanou rukopisnou sbírkou v českých → archivech a → knihovnách je Liber extra, přední místo patří archivu olomoucké → kapituly.

Vznik nového kodexu kanonického práva inicioval papež Pius IX. Nový Codex iuris canonici (CIC 1917) bylpromulgován roku 1917, platil do roku 1983. Obsahuje 2414 kánonů, je rozdělen na pět knih: I. Všeobecné normy, II. O osobách, III. O věcech, IV. O procesech, V. O zločinech a trestech. Zásady pro sepsání dalšího kodexu formuloval druhý vatikánský koncil (1962–1965). Roku 1983 byl vyhlášen nový Codex iuris canonici (CIC 1983), který platí dodnes. Skládá se ze sedmi knih, které pojednávají I. o všeobecných normách, II. o božím lidu, III. o učitelské službě církve, IV. o posvěcující službě církve, V. o majetku církve, VI. o církevních trestech, VII. o procesním právu. Pro východní katolické církve od roku 1991 platí Codex canonum ecclesiarum orientalium (CCEO; promulgován roku 1990).

Prameny

Aemilius Friedberg (ed.), Corpus iuris canonici, I–II, Leipzig 1879
; Codex Iuris Canonici Pii X Pontificis Maximi iussu digestus, Benedicti Papae XV auctoritate promulgatus, Freiburg im Breisgau 1918
; Codex Iuris Canonici auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus, Vatican 1983
; František Kop a kol., Překlad Kodexu kanonického práva, Olomouc s. a.
; Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus, Vatican 1990
; Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Latinsko-české vydání s věcným rejstříkem, Praha 1994
; Zákoník východních katolických církví (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium), závazně vyhlášený papežem Janem Pavlem II., Praha 1998.

Literatura

Willibald M. Plöchl, Geschichte des Kirchenrechts, Wien–München 1961
; Jiří Kejř, Prameny a literatura kanonického práva ve středověkých soupisech knihoven v českých zemích, Studie o rukopisech 24, 1985, s. 7–69
; Jiří Kejř, The Medieval Canon Law in Manuscripts of Bohemian Libraries, in: Proceeding of the Seventh International Congres of Medieval Canon Law, Monumenta iuris canonici, series C – subsidia 8, Vatican 1988, s. 153–168
; Jiří Rajmund Tretera, Církevní právo, Praha 1993
; Antonín Hrdina, Kanonické právo, Praha 2002.

Pavel Krafl