církevní symboly

I. Charakteristika; II. Slova; III. Gesta a úkony; IV. Kříž; V. Věci a obrazy; VI. Barvy a oděvy; VII. Písmena a čísla.

I. Charakteristika

Předmět nebo akt, který v sobě nese skrytou informaci nebo je zkratkovitým odkazem na pojem, soustavu pojmů nebo událost se vztahem ke křesťanské → církvi a jejím dějinám. Církevní symboly je možno rozdělit do několika základních skupin: slova, gesta, úkony a věci, obrazy, → atributy, prvky oblečení, barvy, čísla, znaky a architektonické prvky.

II. Slova

Nejvýznamnějšími symboly jsou slova. Slovo jako první boží čin při stvoření světa (Gn 1, 1–31) v sobě nese mystický prvek. Ježíš Kristus je Boží slovo učiněné tělem (Jan 1, 1–14). Kázání je zvěstování Božího slova. Slovo má důležitou roli v → liturgii při svátostných úkonech. Často se symbolem stalo slovo cizího původu (např. hebrejské Hallejujah = chvalte Hospodina, Amen = tak jest, v pravdě). V dobách před II. vatikánským koncilem, kdy byla liturgie vedena v latině, se stala symboly mnohá latinská slova (Gloria = sláva, Credo = věřím). Slova, pronášená při liturgii, prožívala druhý život v lidové tradici, jako např. čarodějnická formule „hokus pokus“, odposlouchaná lidem z liturgického „hoc est corpus meum“ („toto jest mé tělo“, Mt 26,26), používaného při proměňování. Některá často používaná slovní spojení a hesla byla vyjadřována zkratkami a ty se pak staly symboly (např. zkratka IHS, latinsky Iesus Hominum Salvator = Ježíš, Spasitel lidstva, se stala symbolem jezuitského řádu).

III. Gesta a úkony

S liturgií je těsně spjata také symbolika gest. Ve vztahu ke → svátostem je to zejména vkládání rukou při udílení požehnání a při → svěcení → kněží, podání ruky na znamení smíření a odpuštění, nebo znamení kříže (pokřižování), které při katolické a pravoslavné liturgii činí kněz i ostatní účastníci. Typickým gestem je též pokleknutí (při modlitbě, po vstupu do chrámu, před oltářem). → Mše svatá je symbolem, připomínajícím spasitelnou oběť Ježíše Krista, která nahradila starozákonní oběti zvířat (beránka). Symboly jsou i všechny složky mše, zejména → eucharistie jako připomínka poslední večeře Páně (1 Kor 11,23–25), kde chléb a víno jsou symboly Ježíšova těla a krve obětovaného za hříšníky. Eucharistie je nejvýznamnější ze svátostí, účinných znamení milosti Boží, které jsou však pro svou účinnost něčím víc než pouhými symboly.

IV. Kříž

Základním a nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, vyjadřující ústřední význam Kristova vykupitelského díla. Zpodobňuje utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zobrazení kříže má řadu variant, které nesou zvláštní významy. Např. v římsko-katolické tradici má patriarchální či kardinálský kříž dvě břevna, z nichž dolní je delší, papežský kříž má tři břevna, z nichž horní je nejkratší a dolní nejdelší. Pravoslavný kříž je podobný patriarchálnímu, ale přibývá spodní šikmé břevno. Řecko-katolický kříž má toto spodní břevno vodorovné, ale stejně úzké jako horní břevno. Kříž v sobě nese také ještě předkřesťanskou tradici: symbolizuje sjednocení protikladů, spojení čtyř světových stran a další významy, které se objevují u evropských, i asijských kultur (např. svastika /hákový kříž/, ve 20. století zneužitá německým → nacismem). Křesťanská kultura přenášela podobu kříže na řadu objektů. Typickým projevem je základní půdorys → kostelů a znamení kříže (např. při požehnání). Kříž jako předmět (stolní, ruční, závěsný) nabyl funkce amuletu, který měl přinést ochranu a pomoc. Kříž se stal znamením vojenských tažení – → křížových výprav – proti jinověrcům a odpadlíkům a za osvobození Svaté země (Palestiny). Křížová výprava (cruciata) a její účastníci – křižáci nesou kříž ve svém pojmenování. Křižáci přijímali znamení kříže žehnáním a nesli znak kříže na ramenou. Kříž byl nošen před jejich vojskem při cestě i při vlastních bitvách jako → korouhev.

V. Věci a obrazy

Církev sama je symbolickým tělem vzkříšeného Ježíše Krista. Hmotné artefakty církevního života (chrámy, oltáře, sochy, obrazy, barvy) jsou rovněž symboly, kterými se zabývá → ikonografie. Obrazy a sochy → světců obsahují prvky (atributy), které symbolizují jejich životní příběh a vztah k Bohu a podle nichž je lze rozeznat. Např. Panna Marie neposkvrněná (immaculata) je zobrazována s dvanácti hvězdami okolo hlavy, stojící na zeměkouli a srpku měsíce, a nohama přišlapuje hada. Panna Marie (sedmi)bolestná (septem dolorosa) je zobrazována s jedním mečem nebo sedmi meči v srdci. Sedm mečů odkazuje na sedm Mariiných bolestí. O meči v Mariině srdci mluví Simeonovo proroctví (Lk 2,35). Sv. Kateřina Alexandrijská se zobrazuje nejčastěji s kolem posázeným noži nebo hřeby, mečem a prstenem. Atributy sv. Barbory jsou kalich s hostií a věž se třemi okny.

Významným symbolem v českých církevních dějinách bylo zobrazení husy, kalicha a kříže. Husa, resp. „hus“ byl kryptogram, který M. Jan Hus sám používal. Toto slovo, odvozeno od Husova jména, pak dalo název celému hnutí, i když zpočátku jen hanlivý, používaný nepřáteli husitů. Zobrazení husy však nemá žádný další ikonografický a biblický podtext. V rukopisech bylo používáno k odlišení dvou stran, převážně dvou vojsk. V → iluminacích jsou proti sobě stavěny husa (kalich) za reformní stranu a kříž za stranu katolickou (římskou).

Eucharistický → kalich, používaný při sv. přijímání na památku večeře Páně, symbolizoval od počátků křesťanství Krista a jeho utrpení. Od 15. století se kalich, vyjadřující návrat → laikům předtím odepírané složky eucharistie (vína – krve Páně), stal symbolem → české reformace. Býval zobrazován (např. na štítě, náhrobcích) buď samostatně nebo s hostií (přijímaní pod obojí). Kalich postavený na knize (→ bibli) používají jako svého znamení české evangelické církve navazující na → Jednotu bratrskou.

Ke → křesťanství, ale i jiným náboženstvím a ideologiím, patří jako symbol také obraz hvězdy. Hvězda symbolizovala zjevení Boha nebo ohlašovala významnou událost. Pro křesťanství je hvězda (betlémská) oznamovatelkou narození Spasitele (Mt 2,2; 2,9). Dalším příkladem je zobrazení sedmi hvězd, symbolizujících anděle sedmi církví (Zj 1,20) nebo dvanácti hvězd v koruně ženy sluncem oděné (Zj 12,1). Křesťanské hvězdy nemají jednotný tvar. Šesticípá hvězda tvořená dvěma rovnostrannými trojúhelníky (→ Davidova hvězda – hebrejsky „magen David“) se stala od 16. století symbolem → Židů, později symbolem hnutí → sionismu a obnoveného Státu Izrael.

V prvních staletích po Kristu užívali křesťané pro sebe a církev symbolu ryby (z řeckého ICHTYOS – Iésús Chrístos Theú (h)Yios Sótér = Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Starokřesťanskými symboly byly také kotva (značící spásu) a holubice (duše, která dosáhla míru). Symbolem křesťanské církve je i loď, symbolizující naději v bouřích pozemského života (Lk 8, 22–25). Symbolem Ježíše Krista je obětní beránek, který snímá hříchy světa.

VI. Barvy a oděvy

V souvislosti s vývojem liturgie se ustálila v křesťanské symbolice také typologie barev. Mešní roucho má barvu odpovídající liturgickému kalendáři. V období → postu a o → suchých dnech má roucho barvu fialovou, v období adventu fialovou a růžovou, o svátcích Páně, Panny Marie bílou, o nedělích a v mezidobí (od Zjevení Páně do Popeleční středy a od svatodušních svátků do adventu) zelenou. Černou mělo roucho barvu na Velký pátek, na den památky zemřelých a při zádušních mších. Purpurová (červenofialová) je barvou kardinálů. Papežskými barvami je bílá (stříbrná) a zlatá. I v judaismu (židovském náboženství) byl barvám připisován význam. Za čtyři barvy tóry jsou označovány světlá šarlatová červeň, tmavá purpurová červeň, purpurová modř (fialová) a bílá. Z těchto barev byly utkány přikrývky a záclony stánku s archou úmluvy (Ex 26,1–31). Purpurová barva je znakem důstojnosti → králů v obou náboženstvích.

Symboliku v sobě skrývají i oděvy duchovních, → řeholníků a řeholnic. Podle jednotlivých částí oděvu duchovního je možno rozpoznat stupeň jeho svěcení a jeho postavení v → církevní hierarchii. Na vrcholu církevní hierarchie stojí → papež. I když je hodností → biskup, odlišuje se i určitými odznaky církevní moci. Především má rybářský prsten (pečetní prsten s vyobrazením sv. Petra s rybářskou sítí). Prsten je také odznakem → kardinálů, biskupů a → opatů a je církevním symbolem stvrzujícím významné závazky (sňatky, vstup do řádu). Dalšími dvěma papežskými → insigniemi jsou tiára a berla ve formě kříže. Tiára (pokrývka hlavy, též triregnum) byla ozdobena původně jednou korunou, časem k ní byly přidány ještě další dvě (nejpozději od pontifikátu Benedikta XII. v průběhu 14. století). Tiára měla symbolizovat duchovní správu papeže nad světskou i duchovenskou částí světa. Biskupy i papeže odlišují od ostatních duchovních další prvky v oblečení i insigniích. Biskup dostává při svěcení → pallium (bílý pruh látky s kříži), → mitru (pokrývku hlavy), berlu a pektorální kříž, zavěšený na prsou. Mitra i ostatní biskupské odznaky jsou také insigniemi opatů. Kněží jsou odlišeni od duchovních s nižšími svěceními tím, že při svěcení dostávají bílé roucho (albu), štolu (bílý látkový pás kolem krku) a vrchní roucho (ornát neboli kasulu). Na nejnižším stupni církevní hierarchie stojí → jáhen, který je od ostatních duchovních odlišen štolou přepásanou šikmo z levého ramene k pravému boku (na rozdíl od kněze a biskupa, kteří ji nosí volně kolem krku). Řeholníci a řeholnice používali a používají oblečení s různými církevními odznaky (např. růžence, kříže) podle regulí svého řádu. Pro všechny řády je typická skromnost ve způsobu odívání a ve volbě barev.

Koruna (u papeže tiára) byla znakem panovnické hodnosti a důstojenství. Je symbolem slunce a světla. Objevuje se i v mimokřesťanských kulturách. Koruna bývá atributem Panny Marie i některých dalších křesťanských světců. Trnová koruna Ježíše Krista je symbolem, který současně značí utrpení, vykupitelské dílo i královskou důstojnost. Novověkým symbolem je → synagoga se spadlou korunou, která měla znázorňovat, že křesťanství převzalo od Židů Boží vyvolení.

IV. lateránský koncil (1215) nařídil povinné odlišení židovského obyvatelstva zvláštními prvky v oblečení. Odlišení mělo různý charakter v různých zemích. Typickými prvky byly klobouk pro muže a závoje či čepce pro ženy. Pozůstatky tohoto oblečení se dodnes dochovaly v oděvu ortodoxních židů (chasidů). Obecně byla již od středověku používána žlutá barva v různých prvcích oblečení označujících Židy.

VII. Písmena a čísla

Řecká písmena Alfa a Omega jsou symboly počátku a konce světa, a tedy boží vševlády nad světem (Zj 1,8). Hebrejská písmena (Alef až Tav) označují části žalmu 119.

Zcela zvláštní symboliku mají čísla. Čísly je zdůrazněn význam událostí a jevů, zejména biblických (starozákonních i novozákonních) událostí. Podobný symbolický význam čísel je doložitelný i u jiných náboženství. Zvláště důležitá jsou v církevní symbolice prvočísla: jeden je Bůh, číslo tři značí Nejsvětější trojici (Otce, Syna a svatého Ducha), bohoslužebný úkon se opakuje třikrát (trojí znamení kříže při žehnání nebo trojí pití kněze z kalicha při eucharistii). Sedmého dne, poté co stvořil svět, Bůh odpočíval (Gn 2,2), Jákobův syn Josef předpověděl Egyptu sedm let úrodných a sedm let hladových (Gn 1,1–32). Další zmínky o čísle sedm jsou v bibli zejména v Ex 23,10n; Ex 23,25–37 (sedmiramenný svícen); Jos 6,4; Sd 16,13; Lk 8,2; Mk 8,5–8; Zj 1,4; 4,5; 5,1–6. Významná jsou i další čísla: čtyři – celistvost světa (čtyři živly, světové strany, ramena kříže), šest – den stvoření člověka (Gn 1,26–31), tři šestky jsou symbolem božího nepřítele (Zj 13,18), deset bylo Hospodinových přikázání (Ex 20,1–17; Dt 5,6–21), deset bylo moudrých i bláznivých panen v Ježíšově podobenství (Mt 25,1–13), Ježíš uzdravil deset malomocných (Lk 17,11–19), církvi je odváděn → desátek – desátý díl úrody (Gn 14,20; Mal 3,10). Desítka též znamená splynutí božského (číslo 3) a lidského (číslo 7) elementu. Dvanáct bylo synů Jákobových a izraelských kmenů (Gn 35, 22–26), dvanáct bylo Ježíšových apoštolů(Mt 10,2–4; Mk 3,16–19; Lk 6,13–16), dvanáct je hvězd v koruně ženy sluncem oděné (Zj 12,1). Číslo čtyřicet je počtem let, během nichž lid Izraele bloudil po poušti (Ex 16,35), čtyřicet dní se Ježíš postil na poušti (Mt 4,1–11; Mk 1,12–13; Lk 4,1–13), po čtyřicet dnů se Ježíš po ukřižování zjevoval učedníkům (Sk 1,1–14).

Literatura

Hans Erich Feine, Kirchliche Rechtsgeschichte, Weimar 1954
; Rudolf Říčan, Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957
; Václav Ryneš, Atributy světců, Roztoky 1969
; Bible. Písmo svaté starého a nového zákona. Ekumenický překlad, Praha 1979
; František Šmahel, Husa na korouhvi a ve znaku. Příspěvek k husitské symbolice, in: Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská, Seminář a jeho hosté, Praha 1992, s. 107–113
; Joseph Braun, Liturgisches Handlexikon, München 1993; Karl Rahner – Herbert Vorgrimler – Tomáš Pěkný, Historie židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993
; František Šmahel, Husitská revoluce, I–IV, Praha 1995–1996
; Teologický slovník, Praha 1996
; Jan Royt – Hana Šedinová, Slovník symbolů. Kosmos příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha 1998
; Adolf Adam, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998
; Martin Lurker, Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999
; František Kunetka, Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří 2001
; František Šmahel, Husitské Čechy. Struktury – procesy–ideje, Praha 2001
; Adolf Adam, Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Praha 2001
; Klemens Richter, Liturgie a život, Praha 2003.

Eva Doležalová