Česká národní rada (1945)

Ústřední koordinační orgán odbojových sil na konci existence → Protektorátu Čechy a Morava v roce 1945.

Vytvořil se ze složek → domácího odboje v závěrečném období hnutí rezistence v letech → druhé světové války v několika etapách od podzimu 1944 do května 1945. Po předběžných jednáních mezi odbojovými složkami: → Radou tří, → Ústřední radou odborů a tzv. IV. prozatímním ústředním vedením KSČ vzniklo 24. 2. 1945 pracovní předsednictvo. K oficiálnímu ustavení České národní rady došlo až 29. 4. 1945, kdy tento orgán zahájil svou pravidelnou činnost. V čele ČNR stál předseda prof. Albert Pražák, generální tajemník Josef Kubát za Ústřední radu odborů a pětičlenné předsednictvo složené ze zástupců politických stran: Josef Smrkovský za → Komunistickou stranu Československa, Josef Kotrlý za → sociální demokracii, Jaromír Kafka za tzv. hnutí zemědělců, Otakar Machotka za → národní socialisty a Vilém Schaffer za → Československou stranu lidovou. Plénum ČNR se podle předběžné dohody politicky strukturovalo a do vypuknutí → pražského povstání inkorporovalo dvacet pět osob zastupujících další významnější odbojové skupiny. Strukturu ČNR dotvářely konkrétní pracovní komise, z nichž se v průběhu povstání významně uplatnily především vojenská v čele se škpt. Jaromírem Nechanským, ale i tisková řízená Lumírem Čivrným a stejně tak zdravotní.

Po vypuknutí pražského povstání 5. 5. 1945 přinutila ČNR předsedu → protektorátní vlády Richarda Bienerta, aby uznal její autoritu. Současně vydala prohlášení, že se jako zmocněnec košické vlády → Národní fronty Čechů a Slováků ujímá moci výkonné a vládní na území → Čech, → Moravy a → Slezska. Ve večerních hodinách téhož dne podpořil autoritu ČNR v pravidelném rozhlasovém vysílání na vlnách BBC také ministr Hubert Ripka. V průběhu povstání se její představitelé a členové zaměřili především na vyjednávání s politickými a vojenskými reprezentanty okupační správy o ukončení bojů v Praze a o podmínkách německé kapitulace v hlavním městě. Tato jednání skončila teprve 8. 5. 1945 odpoledne podepsáním protokolu o volném odchodu německých jednotek z Prahy. Dohoda vycházela ze základních ustanovení remešské kapitulace, a přesto se stala již v prvních dnech po válce předmětem sovětské kritiky ČNR a pozdější politické diskriminace některých jejích členů. Obdobně bylo kritizováno i jednání ČNR s představiteli → Ruské osvobozenecké armády o podmínkách, za jakých vlasovci poskytnou vojenskou pomoc Praze. Po svém návratu do Prahy 11. 5. 1945 nová vláda neprodleně převzala vládní a výkonnou moc. Tím fakticky skončila ČNR svou činnost. Někteří z jejích členů pak vytvořili základ budoucího nejvyššího správního úřadu pro České země – → Zemského národního výboru v Praze.

Literatura

Karel Veselý-Štainer, Cestou národního odboje, Praha 1946
; Cesta ke květnu. Ed. dokumentů, I. a II. sv., Praha 1965
; Karel Bartošek, Pražské povstání, Praha 1965
; Vladimír Ježek, Voláme všechny, Praha 1966
; Josef Grňa, Sedm roků na domácí frontě, Brno 1968
; Český odboj a květnové povstání, Praha 1975
; Tomáš Pasák, Květnové povstání českého lidu v roce 1945, Praha 1980
; Stanislav A. Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, Praha 1992
; Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 1999
; Miloš Zelenka – Stanislav Kokoška (ed.), Albert Pražák. Politika a revoluce. Paměti. Praha 2004
; Stanislav Kokoška, Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Praha 2005
; Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, XV/b. 1938–1945, Praha 2007
; Jaroslav Hrbek – Vít Smetana – Stanislav Kokoška – Vladimír Pilát – Petr Hofman, Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944–1945, II, Praha 2009.

Jan Gebhart