Česká konfederace
I. Pojem; II. Vznik a principy České konfederace; III. Význam.
I. Pojem
Pojem „Česká konfederace“ je v moderní historiografii používán ve dvojím smyslu: 1. pro ústavu (ústavní smlouvu), uzavřenou na → generálním sněmu zemí → České koruny v Praze 31. 7. 1619; 2. pro → český stát v období od srpna 1619 do počátku listopadu 1620, založený na dobrovolném spojení pěti zemí České koruny ve smyslu ústavní smlouvy z 31. 7. 1619.
II. Vznik a principy České konfederace
V první polovině → českého stavovského povstání (1618–1619) spravovala → České království direktorská vláda v podstatě republikánským způsobem. Jejím cílem však nebylo trvalé nastolení republiky, nýbrž naopak obnova dualistické monarchie s mimořádně silným vlivem stavů. Před volbou nového panovníka a návratem ke královské vládě se čeští povstalci dopracovali k přijetí ústavy, České konfederace, která představuje vyvrcholení českého ústavně právního myšlení raného novověku. Pečlivě propracovaný text, shrnutý do 100 článků, byl výsledkem činnosti právnicky vzdělaných účastníků generálního sněmu, který zasedal na Pražském hradě a který se usnesl na přijetí této smlouvy 31. 7. 1619.
Česká konfederace, jež byla právem nazvána „Magnou chartou stavovského evangelického hnutí“ (J. Válka), se pokusila zcela novým způsobem řešit otevřené strukturální problémy českého státu. Vycházela z vědomí, že dosavadní konfliktní vztahy jednak mezi panovníkem a stavovskou opozicí, jednak mezi stavovskými obcemi → Čech, → Moravy, → Slezska, → Horní a → Dolní Lužice vedly v předchozím období téměř k rozpadu České koruny (vytvořením uhersko-rakousko-moravské → konfederace roku 1608) a že je tedy zapotřebí ustavit český stát – popřípadě i jeho sepětí s dalšími zeměmi dosavadní → habsburské monarchie – na odlišných základech.
Novou základnou státního svazku se staly svobodně sdružené země, a to především pět územních součástí → českého státu, ale perspektivně také další středoevropské země, jež měly možnost se k nim z vlastní vůle připojit. Nejdále na této cestě došly Horní Rakousy, jež uzavřely dalekosáhlou smlouvu s Českou korunou 16. 8. 1619, volnější formu smlouvy zvolily Dolní Rakousy. Konfederační svazek byl teoreticky otevřen i dalším částem Rakous a Uher, v nichž se evangelické stavy vzbouřily proti Habsburkům.
Podstatou radikálního přebudování českého státu (a perspektivně podle tohoto vzoru i dalších zemí rozpadající se habsburské monarchie) bylo jednostranné zdůraznění stavovského principu, který měl nabýt převahy nad principem monarchickým. Královská moc měla být sice zachována, ale jen jako reprezentační a vyvažující prvek státního organismu. Král měl být nadále spoután svobodnou volbou a důslednou kontrolou ze strany stavovských orgánů, zejména tzv. → defenzorů, a pokud by se provinil proti konfederační ústavě, mělo být proti němu postupováno na základě stavovského → práva na odpor (ius resistendi). Smluvní teorie mezi panovníkem a stavy se stala prvním principem, na němž bylo postaveno nové státní zřízení.
Druhý základ tvořila rovnoprávnost členských zemí či konfederovaných stavovských „samostatných států“ (K. Malý), která vyřešila rozpory mezi Českým královstvím v užším smyslu a čtyřmi inkorporovanými zeměmi, tj. rozpory táhnoucí se od 15. až do počátku 17. století. Pro všechny země byla nadále závazná ústava čili konfederační smlouva, všechny se měly podílet na volbě panovníka a na jeho kontrole, stejně jako na utváření společných orgánů (generálního sněmu, společných defenzorů) a na jednotné obraně státního území. Na snaze vyvážit rovnoprávnost a autonomii zemí s jednotou státu vznikl nový stavovsko-(kon)federativní model státní jednoty, který se měl stát východiskem pro stavovskou organizaci střední Evropy.
Třetí rozhodující princip znamenal jednoznačné řešení konfliktů mezi protestanty a katolíky ve prospěch protestantské většiny obyvatelstva. Konfederace nezašla tak daleko jako → augšpurský náboženský mír v Římsko-německé říši z roku 1555 a nenutila příslušníky katolické menšiny k přestupu na jediné povolené náboženství či k vystěhování ze země. Konfederace zaváděla jednostranné zvýhodnění evangelické většiny nad katolickou menšinou. Za diskriminaci nelze pokládat povinnost katolíků výslovně přísahat na konfederaci, neboť šlo o výraz loajality vůči státu; zjevným výrazem nerovnosti vyznání bylo však taxativní vyhrazení některých vysokých úřadů pouze evangelíkům. Konfesijně politická nerovnoprávnost se dotýkala → šlechty i → měšťanů, jejichž katolická část byla zřetelně znevýhodněna v místní → samosprávě. Preference většiny nad menšinou byla věcně opodstatněna válečnými událostmi, v jejichž průběhu byly tyto principy formulovány, a neloajálním vystupováním mnoha katolických odpůrců povstání. Přesto šlo o dobově podmíněnou konfesijní omezenost stavovského pojetí státu.
Čtvrtý ústavní základ státu představovala společná obrana konfederace proti vnějšímu nepříteli (především proti Habsburkům). Po mnohaletých neúspěšných pokusech o dojednání společné „defenze“ Českých zemí, v nichž stavovská opozice oponovala habsburským panovníkům, došlo v roce 1619 k hladké dohodě o financování a organizaci vojska, o společném velení a vzájemné pomoci všemi dostupnými prostředky. V míře dosud neobvyklé byla realizována vojenská solidarita, která měla přispět k úspěšnému odražení habsburského útoku na České země a v budoucnosti k mírové stabilizaci střední Evropy. Tato solidarita evangelických souvěrců přesahovala hranice zemí i České koruny a zahrnovala jak Čechy, tak Němce, neboť společné náboženské a politické zájmy měly být důsledně nadřazeny etnickým rozdílům.
III. Význam
Česká konfederace byla výsledkem dlouhodobého hledání rovnoprávných vztahů mezi zeměmi České koruny a měla se stát nástrojem k zajištění soudržnosti raně novověkého českého státu a jeho silného postavení ve → střední Evropě. Znamenala vyvrcholení staršího českého ústavního a politického myšlení, zejména jeho protihabsburského proudu. Státní konstrukce, kterou zaváděly Česká konfederace a smlouvy na ni navazující, se stala nejdůslednějším výrazem monarchomachismu v českých dějinách. Pojetí České konfederace bylo neslučitelné s existencí habsburské monarchie, a proto se mohlo v praxi prosadit pouze v případě vítězné války odbojných stavů s Habsburky. Porážka stavů v → bitvě na Bílé hoře přinesla zánik státu budovaného na principu České konfederace a začlenění Českých zemí do habsburské monarchie jakožto dědičných teritorií. Přesto patří tato první ústava českého státu mezi nejpozoruhodnější projekty a dokumenty ústavního práva v raně novověké Evropě.
Edice
Literatura
Rudolf Stanka, Die böhmischen Conföderationsakte von 1619, Berlin 1932
; Štefan Krivošík, Príspevok k dejinám stavovskej konfederácie českých a uhorských stavov z roku 1620, Právnické štúdie 7, 1959, s. 147–187
; Karel Malý, Změny státního zřízení v českém stavovském povstání, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 63–88
; Jaroslav Pánek, Republikánské tendence ve stavovských programech doby předbělohorské, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 43–62
; týž, Königswahl oder Königsannahme? (Thronwechsel im Königreich Böhmen an der Schwelle zur Neuzeit), Historica. Historical Sciences in the Czech Republic. Series Nova 3–4 (1996–1997), Prague 1998, s. 51–67
; týž, Mitteleuropa in den politischen Vorstellungen der böhmischen Aristokratie in der frühen Neuzeit: Von der antiosmanischen Allianz zur evangelischen Konföderation, Anzeiger der philosophisch-historischen Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 137, 2002, s. 133–146
; Josef Válka, Morava ve stavovské konfederaci roku 1619 (Pokus o vytvoření paralelních církevních a politických struktur v Čechách a na Moravě), Folia Historica Bohemica 10, 1986, s. 333–349
; týž, Moravia and the Crisis of the Estates’ System in the Lands of the Bohemian Crown, in: R. J. W. Evans – T. V. Thomas (ed.), Crown, Church and Estates. Central European Politics in the Sixteenth and Seventeenth Centuries, London 1991, s. 149–157
; týž, Konfederace z roku 1619 ve vývoji teritoriální a náboženské struktury České koruny, in: K. Malý – J. Pánek (ed.), Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619), Praha 2001, s. 193–202
; Karolina Adamová, K otázce konfederačních snah v českém státě na počátku 17. století, Právněhistorické studie 27, 1986, s. 57–96
; táž, K otázce česko-rakouského a česko-uherského konfederačního hnutí v letech 1619–1620, Právněhistorické studie 29, 1989, s. 79–90
; táž, K historii evropského federalismu, Praha 1997
; Joachim Bahlcke, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526–1619), München 1994
; týž, Modernization and state-building in an east-central European Estate’s system: the example of the Confoederatio Bohemica of 1619, Parliaments, Estates and Representation 17, 1997, s. 61–73
; Karolina Adamová, K historii evropského federalismu, Praha 1997
; Karel Malý – Jaroslav Pánek – Dalibor Janiš (ed.), Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619), Praha 2001
; Joachim Bahlcke, Theatrum Bohemicum. Reformpläne, Verfassungsideen und Bedrohungsperzeptionen am Vorabend des Dreißigjährigen Krieges, in: Winfried Schulze (ed.), Friedliche Intentionen – Kriegerische Effekte. War der Ausbruch des Dreißigjährigen Krieges unvermeidlich? (= Studien zur neueren Geschichte 1), St. Katharinen 2002, s. 1–20
; Petr Vorel, Velké dějiny zemí Koruny české, VII (1526–1618), Praha–Litomyšl 2005
; Jaroslav Pánek, Od české konfederace k Obnovenému zřízení zemskému (Kontinuita a diskontinuita v proměnách českého státu a jeho ústavního zřízení na pomezí stavovství a absolutismu), in: Karel Malý – Ladislav Soukup (ed.), Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918, Praha 2006, s. 13–29
; Karel Malý, Česká konfederace a Obnovené zřízení zemské – dvě české ústavy z počátku 17. století, tamtéž, s. 30–44
; Ivana Čornejová – Jiří Kaše – Jiří Mikulec – Vít Vlnas, Velké dějiny zemí Koruny české, VIII (1618–1683), Praha–Litomyšl 2008
; Jaroslav Čechura, První Habsburkové na českém trůně II. České země v letech 1584–1620, Praha 2009.
Jaroslav Pánek