české knížectví

I. Vymezení pojmu; II. Předstátní období; III. Politické sjednocení; IV. Terminologie; V. Čechy a Morava; VI. Vnitřní struktura a správa; VII. Rozsah a hraničení; VIII. České knížectví ve střední Evropě.

I. Vymezení pojmu

V odborné historické literatuře tradičně užívaný název pro → český stát v období od politického sjednocení → Čech v polovině 10. století a následném připojení → Moravy (1019/1020) až do roku 1198, kdy → panovníci (Přemysl Otakar I.) s titulem → českého knížete dosáhli dědičného královského titulu (→ České království, → český král).

II. Předstátní období

Zatímco moravské území se v 9. století stalo jádrem → Velké Moravy, působila na českém teritoriu řada lokálních vládců a náčelníků, pro něž francké a východofrancké prameny používají termínu „knížata Čechů“ (duces Boemanorum). Až ke konci 9. století se dá pozorovat zrychlení sjednocovacího procesu. Jak naznačují sídelně historické rozbory, do popředí začaly vystupovat tři oblasti, jejichž „knížata“ převyšovala a zatlačovala ostatní duces. Oblast kolem Prahy ovládli Přemyslovci (→ přemyslovská dynastie), vymezující „své“ území soustavou čerstvě budovaných → hradů (Mělník, Libušín, Tetín, Lštění, Stará Boleslav). Na českém severozápadě vynikalo → Žatecko, ztotožňované obvykle s krajem → Lučanů, východní část středních Čech se ocitla pod vlivem rozlehlého hradu ve (Staré) Kouřimi. Během mocenských konfrontací, jejichž detaily unikají, získali politickou i vojenskou převahu Přemyslovci, sídlící zprvu na Levém Hradci. Koncem 9. století přenesli své hlavní sídlo na Pražský hrad, v jehož areálu se nacházel starobylý kamenný trůnní stolec (→ trůn). Jejich autorita se začátkem 10. století prosadila natolik, že ji formálně i fakticky respektovali ostatní čeští duces. Jako reprezentanti celého území Bohemie byli Přemyslovci vnímáni také zahraničím.

III. Politické sjednocení země

K politickému sjednocení Čech došlo v průběhu relativně dlouhého procesu, který začal již na sklonku 9. století a protáhl se na dlouhá desítiletí. O českém knížectví nebo také českém státu jako o svébytném politickém útvaru se dá spolehlivě hovořit od poloviny 10. století, kdy Boleslav I. (935–972) odstranil zbylé nepřemyslovské duces a své přímé moci podrobil naprostou většinu českého území. Knížecí vládu nového typu měly zajišťovat čerstvě budované hrady, základ postupně se rozvíjející → hradské soustavy. Jako dědiční vládci sjednocené Bohemie se od začátku prosadili Přemyslovci, podle rodové a kronikářské → tradice potomci bájného Přemysla Oráče. Charisma vládnoucího rodu začal ještě v 10. století upevňovat → svatováclavský kult. Jeho ústřední postavou byl svatý kníže a mučedník Václav (†935), který se časem přetvořil v → patrona dynastie a české země. Vrchnímu dohledu přemyslovských knížat podléhalo rovněž území → Slavníkovců s centrem v Libici u Poděbrad, jehož rozsah se ještě nedávno silně přeceňoval. Slavníkovci chtěli dosáhnout svébytnějšího postavení, střetli se však s Přemyslovci a byli hromadně vybiti (995). Přemyslovci uhájili své výsadní postavení i za politické a dynastické krize, která zasáhla Čechy na přelomu 10. a 11. století. Po smrti Boleslava II. (972–999) vypukla tato krize naplno. Knížetem se stal Vladivoj (1002–1003), nejspíše Přemyslovec z jakési vedlejší neboleslavovské větve. Po něm ovládl Čechy polský kníže Boleslav Chrabrý (1003–1004). Je však otázkou, byl-li → intronizován. Politická situace se stabilizovala teprve za Oldřicha (1012–1034).

IV. Terminologie

Jelikož středověk slovo → „stát“ (status) v dnešním slova smyslu až do 15. století neznal a vypomáhal si rozmanitými obraty a termíny, také české knížectví, jinými slovy český stát vystupuje v pramenech pod řadou různých označení. Někdy se obecně hovoří o Čechách (Bohemia) nebo o české zemi (terra Bohemie), jindy se stát váže ke jménům příslušných knížat a králů, kronikář Kosmas (†1125) hovoří rovněž o „správě veřejné věci“ (rem publicam gubernare). K dalším výrazům náleží → „vévodství“ (ducatus), → „knížectví“ (principatus) nebo i → „provincie“ (provincia). Někdy se užívá i pro Čechy (ale také pro Moravu) knížecího období pojmu „království“ (regnum), ne však ve smyslu institucionálního království, ale ve smyslu „panství, vláda“.

V. Čechy a Morava

O politické příslušnosti moravského území po rozpadu → Velké Moravy stále ještě probíhají diskuse historiků a archeologů. Začíná však převažovat názor, že v druhé polovině 10. století se zvláště severní Morava (→ Olomoucko) stala součástí velké „říše“ českých Boleslavů. Za krize českého státu na přelomu tisíciletí ovládl Moravu polský kníže Boleslav Chrabrý, takže až roku 1019 (nebo 1020) ji na Polácích dobyl nazpět český kníže Oldřich. Od té doby trvalo nepřetržité státoprávní spojení Moravy s českým knížectvím. Jelikož vrchním pánem Moravy zůstával po celé knížecí období český kníže, v rámci českého státu hierarchicky nadřazený moravským → údělným knížatům a posléze → moravskému markraběti, mohla okolní cizina spojovat pojem české knížectví jak s územím vlastních Čech, tak i s Čechami společně s Moravou. Rovněž udílení Čech v → léno z rukou → římských králů a → římských císařů neznamenalo jenom postoupení samotných Čech, nýbrž Čech s Moravou.

VI. Vnitřní struktura a správa

Vládcem a vrchním pánem českého knížectví byl český kníže. Panoval bezprostředně v Čechách, zatímco Morava byla od poloviny 11. století svěřena do dědičné správy moravským údělným knížatům, rovněž pocházejícím z přemyslovské dynastie. Své blízké spolupracovníky vybíral kníže nejprve z řad vojenské → družiny, později z vlivných velmožských rodů (→ velmož). Bývají označování různě, také jako „věrní“ (fideles). Těmto lidem „okolo trůnu“ svěřoval výnosné → dvorské i hradské úřady (→ beneficia) a v případě potřeby se s nimi radíval. Mezi blízké pomocníky knížete, pověřované úkoly v → diplomacii a panovníkově → kanceláři, patřili rovněž církevní hodnostáři, zejména pražský → biskup a → probošti pražské, vyšehradské a litoměřické → kapituly, případně jiné duchovní osoby. Nicméně pravidelný poradní orgán, jakási institucionální knížecí rada, do konce 12. století z okruhu občasných a rychle se měnících knížecích důvěrníků a rádců (consiliarii) nevznikla.

Chod státu však vyžadoval společná jednání knížete a jeho bojovníků, velmožů, obecně svobodných Čechů. Obvykle se hovoří o → sněmech čili → kolokviích. Na těchto shromážděních kníže vyhlašoval zákony, soudil, schvaloval dary a majetkové transakce, činil politická rozhodnutí. Sněmy se nejčastěji konávaly v Praze, ne však výlučně. Někdy je kníže svolával na válečných taženích. Pravidelnými sněmovními dny byly svátky sv. Víta (15. 6.) a sv. Václava (28. 9.), v případě potřeby i jiné termíny.

Přísně souměrně uspořádanou → správu české knížectví neznalo. Jejím pilířem byly knížecí hrady (castrum, civitas), tvořící základ hradské soustavy. Rozkládaly se a vynikaly hustotou především v úrodných nížinných oblastech, kde existovaly nejlepší zemědělské podmínky k jejich působení a všestranné existenci (střední Čechy, Žatecko, → Litoměřicko, Bílinsko, na Moravě dolnomoravské říční úvaly). V odlehlejších a zalesněných regionech správní hrady nevznikaly, takže dohled, zajišťovaný menšími hrady nebo loveckými dvorci, byl slabší než v kastelániích starého sídelního území. V rámci takových provincií, uspořádaných spíše jako lesní revíry (Bozeňsko, → Vltavsko, Záosečí aj.), mohlo působit i více nižších správních středisek. Zvláštnímu režimu podléhaly knížecí lovecké revíry (lesy okolo Zbečna a Křivoklátu, střední Povltaví, Sázavsko), spravované někdy → lovčími a sloužící panovníkům odedávna jako místa odpočinku a lovecké zábavy.

VII. Rozsah a hraničení

Přirozený geografický ráz Čech, obkroužených pohraničními a hustě zalesněnými horami, podtrhl již kronikář Kosmas. Tato vlastnost české kotliny, znemožňující pozvolné ukrajování z českého území, byla již sama o sobě vydatnou zárukou jeho integrity, současně však zabraňovala, aby zase naopak byly k Čechám připojovány kusy území „za horami“. Jinak vyhlížela hranice Moravy, na severu a severovýchodě sice pročleněná horami, jejichž hřebeny však netvořily přirozený předěl (Jeseníky, Beskydy). Méně hájila příroda jihomoravskou hranici, což na jedné straně ulehčovalo hospodářské a kulturní styky s rakouským Podunajím, ale na druhé činilo tuto hranici velmi citlivou.

Součástí Čech nebylo v té době ještě → Chebsko, naproti tomu moc Přemyslovců sahala za pískovcové útesy saského Polabí k Pirně a Donínu (→ Donínsko). K Čechám náleželo → Žitavsko, přecházející v tzv. → Záhvozd. S → piastovskou dynastií soupeřily Čechy o → Kladsko a o → Slezsko. Na jihu patřilo původně k Čechám → Vitorazsko, o jehož podstatnou část přišla česká knížata na sklonku 12. století, zatímco Novobystřicko a Landštejnsko měly do poloviny 13. století těsný vztah k Rakousům. Teprve v polovině 11. století se ustálila jihomoravská hranice zhruba na řece Dyji, předtím sahala stará jižní Morava přes Waldviertel a Weinviertel téměř k Dunaji. Jihomoravskou hranici pak hájila soustava pevných podyjských hradů. Nejspíše Břetislav I. (1035–1055) získal okolí Hradce nad Moravicí, základ pozdějšího slezského → Opavska. → Těšínsko si udrželo vztah k Polsku. Javorníky a severní hřbety Bílých Karpat dělily Moravu od arpádovských → Uher. V povodí říčky Olšavy se hranice stáčela k toku Moravy a po ní směřovala na jih. Jakýmsi nárazníkovým a neosídleným „územím nikoho“ bylo dlouho tak řečené Lucké pole (campus Luczko), právě oblast na jih od Olšavy, ovládnutá posléze Přemyslovci.

VIII. České knížectví ve střední Evropě

Od svých státních začátků se Čechy přátelsky i konfrontačně stýkaly prakticky se všemi sousedy. Od sklonku 10. století se do dalších období přenesla rivalita mezi Přemyslovci a piastovskou dynastií o vliv ve střední Evropě (→ česko-polské vztahy). Méně konfrontačně se v 11.–12. století vyvíjely politické vztahy přemyslovských Čech k arpádovským Uhrám (→ česko-uherské vztahy). Současně se všechny tři středoevropské monarchie (Čechy, Polsko, Uhry) intenzívně stýkaly nejen mezi sebou navzájem, ale především byly společně i jednotlivě konfrontovány s politikou středověké → Svaté říše římské. Její panovníci si hned zkraje 11. století uvědomili, že si tyto středoevropské státy nemohou trvale podřídit. Vliv říše proto chtěli zachovat tím, že se mezi nimi snažili udržet mocenskou rovnováhu a jako soudcové vstupovali do jejich vzájemných sporů.

I díky své geografické poloze se brzy ocitly pod vlivem říše Čechy, jejichž knížata se nejdříve a nejsilněji musela konfrontovat nejen s tlaky oficiální říšské politiky, nesené → římskými králi a → římskými císaři, ale i se sousedními německými teritoriálními vládci, s vévody a knížaty Bavorska, Saska, s rakouskými a míšeňskými markrabaty (1156 povýšení Rakous na vévodství) i s okolními biskupy v Řezně, Pasově, Míšni aj. (→ česko-německé vztahy). Od začátku 10. století platilo mladé české knížectví do říše → tribut, který mizí okolo 11. století. Když v roce 1002 požádal český kníže Vladivoj (1002–1003) římského krále, aby ho v Řezně oblénil (→ léno), začala další etapa ve vztahu Čech k říši. Někteří Vladivojovi nástupci, zejména potom knížata 12. století, sami žádali římské krále a římské císaře o odevzdání lenních praporců a tudíž o stvrzení své vlády, neboť tak upevňovali své politické pozice proti domácím rivalům, rovněž pocházejícím z řad přemyslovské dynastie.

Od začátku měl tak pro Čechy nejvážnější důsledky vztah k říši, třebaže představoval jen nejpodstatnější výsek z jejich zahraničně politických aktivit. Intenzitu styků s okolními, ale i vzdálenými panovnickými domy v hrubých rysech odráží i sňatková politika. Český panovnický rod, včetně moravských Přemyslovců udržoval příbuzenství zejména s polskými Piastovci, uherskými Arpádovci, míšeňskými Wettiny, bavorskými Wittelsbachy, rakouskými Babenberky (→ babenberská dynastie), ale i s vládci Srbska, Rusi a ojediněle i s rodem byzantských císařů.

Přes leckdy spíše osobní lenní vazbu českých knížat k římským králům a římským císařům si český stát uchovával svébytné postavení. Od 12. století se měnil ve volnou součást říše, nicméně česká knížata – narozdíl od německých vévodství a knížectví – vládla v Českých zemích dědičně a na základě domácí volby. Římští panovníci neměli na českém území žádné soudní pravomoci a chyběly tu říšské statky, tak hojné hned za českým pomezím (Chebsko, oblast Norimberka, → Míšeňsko aj.). Pozvolné vplývaní českého knížectví do říše mělo řadu podob, mimo jiné i zapojování českých panovníků do říšských struktur. V roce 1114 se kníže Vladislav I. (1109–1117, 1120–1125) vůbec poprvé připomíná jako nositel říšského arcičíšnictví (→ arcičíšník). Občasná role českých knížat a králů při volbách římských králů se během 13. století zhodnotila v příslušnosti českého panovníka ke sboru → kurfiřtů. I když lenní vazby Čech k říši měly za normálních okolností formální ráz a pro legitimitu českých knížat bývala rozhodující domácí volba a → intronizace na kamenném trůně Pražského hradu, využívali římští panovníci lenních vazeb Čech k říši k tomu, aby si ve chvílích oslabení českého státu nad ním usurpovali nepřiměřená politická práva. Projevovalo se to v sesazování a zejména dosazování knížat a jejich obléňování ještě předtím, než prošli domácí volbou a intronizací. Po nábězích z počátku 12. století (1100–1125) si taková rozhodovací práva přivlastnili Fridrich I. Barbarossa (1152–1190) a Jindřich VI. (1190–1197), kteří několikrát neomaleně zasáhli do českého → nástupnictví. Rozhodující obrat přinesla až druhá vláda Přemysla Otakara I. Zisk dědičné královské hodnosti (1198) byl provázen stvrzením práva domácí volby českého krále. Římský panovník měl nadále tuto volbu jen potvrzovat (→ zlatá bula sicilská).

Literatura

Zdeněk Fiala, Vztah českého státu k německé říši do počátku 13. století (Podle kritiky pramenů), Sborník historický 6, 1959, s. 23–95
; týž, Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995–1310, 2. vydání, Praha 1975
; Wilhelm Wegener, Böhmen/Mähren und das Reich im Hochmittelalter. Untersuchungen zur staatsrechtlichen Stellung Böhmens und Mährens im deutschen Reich des Mittelalters, Köln–Graz 1959
; Ladislav Hosák, Teritoriální vývoj Českého státu a jeho zemí I, Historická geografie 6, 1971, s. 133–149
; Rostislav Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972
; Wolfgang H. Fritze, Corona regni Bohemiae. Die Entstehung des böhmischen Königtums im 12. Jahrhundert im Widerspiel von Kaiser, Fürst und Adel, in: Wolfgang H. Fritze, Frühzeit zwischen Ostsee und Donau. Ausgewählte Beiträge zum geschichtlichen Werden im östlichen Mitteleuropa vom 6. bis zum 13. Jahrhundert. Herausgegeben von L. Kuchenbuch und W. Schich, Berlin 1982 (Germania Slavica, 3), s. 209–296
; Jiří Kejř, Böhmen und das Reich unter Friedrich I., in: Alfred Haverkamp (ed.), Friedrich Barbarossa. Handlungsspielräume und Wirkungsweisen des staufischen Kaisers, Sigmaringen 1992 (Vorträge und Forschungen, 40), s. 241–289
; Martin Wihoda, Mocenský zápas českého a polského státu v 11. a 12. století, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity C 44, 1997, s. 5–15
; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha 1997
; Marie Bláhová – Jan Frolík – Naďa Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české, I. Do roku 1197, Praha–Litomyšl 1999
; František Čapka, Morava, Praha 2003
; Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Praha 2005
; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 2. vydání, Praha 2007
; František Musil, Kladsko, Praha 2007
; Přemyslovci. Budování českého státu. Ed. Petr Sommer – Dušan Třeštík – Josef Žemlička, Praha 2009.

Josef Žemlička