Česká strana radikálně pokroková

Politická strana českých pokrokářských radikálů, působící v letech 1897–1908, jejíž vznik potvrzoval rozpad dosud jednotného → pokrokářského hnutí.

Po politicko-taktické roztržce vydavatelského družstva Radikálních listů, tiskového orgánu pokrokářů, dosavadní autonomní frakce → mladočeské strany, která tvořila menšinu podílníků družstva a byla vedená předním ideologem tehdejší pokrokářské levice Antonínem Hajnem (1868–1949), začala od 3. 4. 1897 vydávat týdeník Samostatnost. Hajnův směr byl přesvědčen o tom, že by pokrokáři měli volit do nově zřízené páté volební kurie poslanecké sněmovny říšské rady sociálně demokratické kandidáty. Ostatní podílníci se domnívali, že je nutno volit mladočechy. O den později (4. 4. 1897) se v Praze ustavila Česká strana radikálně pokroková s šéfredaktorem a vydavatelem nového listu Antonínem Hajnem jako předsedou.

Strana nejdůsledněji z dobových pokrokářských frakcí zachovala věrnost původnímu pokrokářskému radikalismu z první poloviny devadesátých let. Měla maloburžoazní charakter, její nevelkou členskou základnu tvořili sociálně znejistělí intelektuálové, malovýrobci a malá skupina nacionalistických dělníků, zprvu sympatizujících se sociálními demokraty. Svůj program strana formulovala postupně. Základní státoprávní hledisko, které odráželo ideje českého nacionalismu, kombinovala s ohledem na sociální otázky (dělnická, živnostenská problematiky) a s poměrně propracovanými kulturními záměry (školství, počeštění církve).

Ve volbách do tzv. lidové (páté) kurie poslanecké sněmovny, zřízené → Badeniho volební reformou, v létě 1897 volila sociální demokraty. Do roku 1899 udržovala důsledně opoziční postoj k vůdčí mladočeské straně. Po neúspěchu snahy o fúzi s → realisty zahájila součinnost s druhou pokrokářskou stranou, → Českou stranou státoprávní, a společně od voleb 1900–1901 s národními sociály. Tyto tři radikální strany se pokusily o akční blok maloburžoazní české politiky, který však selhával na snaze národních sociálů zcela si podřídit obě pokrokářské strany.

Když prvních sedm českých sociálně demokratických poslanců vstoupilo s podporou radikálně pokrokové strany do parlamentu, uvedlo se → protistátoprávním prohlášením z 30. 3. 1897. Hajn musel široce zdůvodňovat podporu své strany sociálním demokratům, jejichž jednání se zdálo potvrzovat argumenty jeho oponentů. Podruhé Hajn obhajoval vlastní názory v období → hilsneriády, kdy podpořil T. G. Masaryka. Střetával se tedy od počátku s dosti značným vnitrostranickým napětím (pravice Jiřího Paka, Antonína Kloudy, Ignáce Hajna kolem kladenské revue Nový Havlíček), které ho přivedlo ke spolupráci s ostatními radikálními stranami a donutilo ho odklonit se od původního sociálního programu.

Levicové hledisko zastávaly redakce časopisů Ruch a Lid, vedené Aloisem Hajnem a Jiřím Pakem, po něm Jindřichem Štemberkou. Toto křídlo podporovali pokrokářští dělníci Vojtěch Dundr, Emil Sirotek aj., sympatizující se sociálními demokraty i po roce 1900. Strana spolupracovala s moravskými pokrokáři a aktivně pracovala mezi vysokoškolskou mládeží. Organizační bázi straně zajišťoval Politický spolek radikálně pokrokový pro království České (od roku 1897, první předseda Jan Hanuš Kříž), vliv na studentstvo strana udržovala prostřednictvím Politického spolku Antonín Čížek (od 1898, první předseda Alois Klíma).

Mladá pokrokářská generace se nejdříve projevovala na stránkách obnoveného Časopisu pokrokového studentstva, od roku 1903 Pokrokové revue. Mezi jejich autory náleželi: Gustav Čadek, Jaroslav Werstadt, Jaromír Malý, Emil Čapek, Rudolf Brož, Josef Kopal, Antonín Hartl, Bohumil Polan, Lev Borský, Jaroslav Šlemr, Jan Auerhan, Jan Kapras, Ladislav Machač atd. Když pro nedostatek finačních zdrojů zanikly časopisy Lid a Ruch, Alois Hajn 1898 nastoupil do čela královéhradecké Osvěty lidu, ze které učinil orgán radikálně pokrokové levice.

Levice se stále více osamostatňovala, zvláště poté, co po neúspěchu strany v říšských volbách 1900–1901 Antonín Hajn rozhodl ve prospěch pravidelného konání tzv. státoprávních konferencí se zástupci stran státoprávní a národně sociální. Právě tato forma politické koncentrace frakci Osvěty lidu, jež měla příznivce i mezi moravskými pokrokáři kolem revue Františka Koželuhy a Josefa Svozila ml. Moravský kraj, nevyhovovala, a proto se 1903 rozhodla radikálně pokrokovou stranu opustit. Sdružila se v Pokrokovém občanském klubu pro Hradecko, Pardubicko a Chrudimsko. Dělnická skupina Dundra a Sirotka pak přešla do sociální demokracie. Později vznikl i Pokrokový občanský klub v Brně. Oba kluby na jaře 1905 splynuly s realisty. Vůdčí představitelé pokrokářských stran, Antonín Hajn a Karel Stanislav Sokol, se rozhodli udržet poslední relikty pokrokářství za každou cenu a s národními sociály nikdy nefúzovat. Voleb podle předlohy o všeobecném volebním právu se v květnu 1907 nicméně zúčastnili pod národně sociálním vedením ve „státoprávně demokratickém“ bloku. Mladí pokrokáři, kteří v srpnu 1907 uspořádali manifestační sjezd v Písku, se však ostře distancovali od národně sociálního populismu a anarchizujících tendencí „národně socialistické“ antimilitaristické mládeže, čímž vytvořili předpoklady pro jednání A. Hajna, K. S. Sokola, Karla Baxy a Gustava Čadka o sloučení radikálně pokrokové a státoprávní strany ve → Stranu státoprávně pokrokovou. K slučovacímu aktu došlo v dubnu 1908.

Prameny

Zápas o Radikální listy na valné hromadě vydavatelského družstva Neodvislost v Praze, Praha 1897
; Program a úkoly strany radikálně pokrokové, Praha 1897
; Jaromír Malý a kol., Snahy generace. Zpráva o prvém sjezdu mládeže radikálně pokrokové, Praha 1908
; Směr radikálně pokrokový ve studentstvu (1896–1908), Praha 1910
; Antonín Hajn, Výbor prací 1889–1909, I–III, Praha 1912–1913.

Literatura

Martin Kučera, Pokrokářské hnutí, jeho programy, vývoj a rozklad, Praha 1991
; týž, Česká strana radikálně pokroková na konci 19. století a jednání s realisty na podzim 1899, Sborník k dějinám 19. a 20. století, 13, 1992, s. 7–23.

Martin Kučera