česká komora

I. Definice pojmu; II. Vznik české komory; III. Vnitřní uspořádání a agenda; IV. Kompetenční střety české komory v předbělohorské době; V. Česká komora po Bílé hoře a její zánik.

I. Definice pojmu

Klíčový orgán zeměpanské finanční správy raně novověkého → českého státu, existující jako samostatná instituce v období 1527–1745. Česká komora je dobový termín, který se již v 16. století prosadil místo paralelně používaného delšího názvu rada komory královské.

II. Vznik české komory

Zesílení vlivu → stavů na úkor panovnické autority v době vlády → jagellonské dynastie se na počátku 16. století zřetelně projevovalo také v zeměpanské finanční správě → Českých zemí. Hospodaření se značně zadluženým komorním (královským) majetkem se dostalo do závislosti na stavech, jejichž zájem se v této oblasti soustředil spíše než na ozdravění státních financí na jejich postupné plné podřízení vlastní kontrole. Neutěšená situace komorního jmění a otázky spojené s jeho oddlužováním se již v září 1526 dostaly na pořad jednání arciknížete Ferdinanda Habsburského jako jednoho z kandidátů na český → trůn se zástupci stavů. Ferdinand sice přislíbil převzetí dluhů po předchozích → panovnících, avšak současně si cílevědomě připravoval prostor pro budoucí prosazování vlastního vlivu na řízení komorních záležitostí. Své aktivity v tomto směru zesílil již záhy po → korunovaci českým → králem. Na → českém zemském sněmu v Praze v únoru 1527 vznesl na stavy požadavek, aby vyvinuly iniciativu ve věci ozdravění státních financí. Podle panovníkova očekávání zůstal tento požadavek bez odpovědi. Vzápětí nato zahájil Ferdinand I. přípravy na zřízení nového zeměpanského orgánu. Ten měl vytvořit protipól zemským (stavovským) institucím, jejichž kompetence zasahovaly do řízení komorního hospodářství. Dočasné uprázdnění úřadu českého → podkomořího tyto přípravy usnadnilo.

Dne 25. 3. 1527 byla v Praze jménem Ferdinanda I. vydána první instrukce pro českou komoru. Nově založený úřad zahájil svou činnost již 28. 3. 1527. Česká komora měla být podřízena centrálnímu orgánu zeměpanské finanční správy s celoříšskou působností, → dvorské komoře ve Vídni, jejíž ustavení Ferdinand vyhlásil již k 1. 1. 1527. Činnost dvorské komory však byla prozatím velmi omezená, stabilizovala se až na základě řádu vydaného 1. 9. 1537. Teprve poté dvorská komora fakticky zastřešila mezitím vzniklé či reorganizované komory v jednotlivých částech → habsburské monarchie. Přímá působnost české komory měla podle původní koncepce pokrývat celý český stát. Avšak především moravské a slezské stavy postupně stále více inklinovaly k bezprostřední komunikaci s vídeňským centrem zeměpanské finanční správy. Tyto tendence vyvrcholily založením samostatné slezské komory (v letech 1557–1558) a rentmistrovského úřadu na Moravě (roku 1567), které sice zůstaly české komoře formálně podřízeny, avšak v praxi jednaly především přímo s dvorskou komorou. Význam české komory při usměrňování toku veřejných financí v Českých zemích relativizovala také skutečnost, že si stavy přes usilovné pokusy Ferdinanda I. o ovládnutí berní správy podržely právo povolování → daní na → zemských sněmech. I tak bylo založení české komory jako součást širších snah Ferdinanda I. o → centralizaci státu důležitým zásahem do správy veřejných financí, který alespoň částečně oslabil vliv stavů v této sféře.

III. Vnitřní uspořádání a agenda

Na vedení české komory se podílelo několik (původně pět) komorních radů, jmenovaných zpravidla z řad nejvyšších českých → zemských úředníků, případně dalších významných představitelů domácí → šlechty. V čele tohoto kolegia stál nejvyšší rada, pro nějž se v polovině 16. století prosadilo označení prezident české komory. Od svého vzniku měla česká komora vlastní → kancelář, za jejíž činnost byl bezprostředně odpovědný komorní → sekretář. Personální obsazení české komory dalšími, výkonnými → úředníky se postupně měnilo v závislosti na vyhraňování jejích konkrétních úkolů. K těm patřila především správa zeměpanských příjmů z → komorních panství, z → královských, → věnných a → komorních měst, od → Židů, z daní a → celnictví, z → hornictví a ražby → mince, ze solného → monopolu aj. Česká komora měla také dohlížet na další úřady zapojené v Českých zemích do správy panovnického majetku a veřejných financí, a to především na zemské podkomoří, později na rentmistry. Hned roku 1527 jí byl podřízen → královský prokurátor, zastupující panovnický → fiskus při soudních jednáních. Od roku 1548 české komoře podléhali také → královští hejtmani a → královští rychtáři ve → městech, přebírala také účty tax od → apelačního soudu. Základ vnitřní organizace české komory položily již tři instrukce Ferdinanda I. – po výše zmíněné zakládací instrukci z roku 1527 obsáhlá druhá instrukce z roku 1530 a doplňující a pozměňující třetí instrukce z roku 1548. Úřední agenda české komory se členila na tři základní části. V první řadě šlo o písemný styk tohoto orgánu s jinými institucemi, který obstarával komorní sekretář s pomocným kancelářským personálem. Roku 1548 byla tato část komorní agendy rozdělena podle jazyku vyřizovaných spisů na českou a německou expedici a byli jmenováni dva sekretáři – český a německý. Dále musela česká komora zajišťovat jak svou vnitřní pokladní agendu, jejíž vedení bylo svěřeno mistru komory, tak vnitřní účetní a kontrolní agendu, kterou obstarával účetní (buchhalter, knihvedoucí). Také v komorní účtárně se v polovině 16. století vytvořila dvě oddělení podle jazyku spisů, která nicméně navzájem koordinovala svou činnost a byla personálně prostupná. Po obsahové stránce vyřizované spisy oběma odděleními prolínaly (zejména rozsáhlá agenda týkající se daní a celnictví), nicméně přece bylo patrné také směřování k tematické specializaci. Zatímco účtárna německé expedice vyřizovala především spisy týkající se komorních panství, hornictví a dalších panovnických → regálů, účtárna české expedice se především soustředila na podkomořské účty, účty ze zeměpanských měst, od apelačního soudu aj. V české komoře, zejména v rámci její vnitřní pokladní agendy, byla vedena celá řada různých typů → úředních knih, ve své době většinou nazývaných → registry. Postupný nárůst komorní agendy se ve druhé polovině 16. století projevil ve vytvoření samostatných kanceláří pro mistry komory a účetní, oddělených od kanceláře komorních sekretářů, která nadále celý úřad reprezentovala navenek. Od počátku šedesátých let 16. století se utužoval vnitřní pracovní režim v české komoře a rostly nároky na její úředníky, kteří museli ovládat český i německý jazyk. Pro zaměstnance byla tehdy také zavedena pevná → pracovní doba. Česká komora tak sehrála důležitou roli i jako vzor při postupující → byrokratizaci a profesionalizaci správních institucí nejen v oblasti veřejných financí.

IV. Kompetenční střety české komory v předbělohorské době

Vyhraňování kompetencí české komory se v předbělohorské době neobešlo bez střetů s jinými ústředními úřady. Krátce po svém vzniku zabředla česká komora do sporů se stěžejní správní institucí českého státu, → českou kanceláří. Tyto konflikty vyplývaly ze skutečnosti, že již zakládací instrukcí z roku 1527 bylo české komoře přiznáno právo vydávat panovníkovým jménem písemnosti týkající se finančních záležitostí, včetně → listin opatřovaných velkou královskou → pečetí. K nelibosti stavů tak bylo prolomeno dosavadní monopolní postavení → královské kanceláře, reprezentované → nejvyšším kancléřem Českého království, jenž v předbělohorské době stále do značné míry zastupoval zájmy → stavovské obce. Třenice ohledně vydávání panovnických listin z české komory se táhly prakticky po celou předbělohorskou dobu.

Ve druhé polovině 16. století se postupně vyostřoval vztah mezi českou komorou a centrálním habsburským orgánem, jemuž byla podřízena, dvorskou komorou. Jablkem sváru se stalo bezprostřední disponování s českými komorními důchody, do nějž dvorská komora ve stále větší míře zasahovala. Představitelé české komory se vzpírali také úsilí dvorské komory o získání kontrolního dohledu nad českým rentmistrovským úřadem. Vedle křížících se zájmů při usměrňování toku veřejných financí se do sporů mezi českou a dvorskou komorou promítaly také jiné skutečnosti. Především šlo o myšlenkové stereotypy české → aristokracie, které byly spojeny s vnímáním fenoménu stavovské → cti. V důsledku rychleji postupující profesionalizace centrální dvorské komory se na postech dvorních komorních radů ve stále větší míře uplatňovali neurození úředníci. Svým původem se nemohli rovnat → šlechticům, z jejichž řad byla obsazována místa českých komorních radů. Ti snášeli svou podřízenost osobám na nižších příčkách v hierarchické struktuře → stavovské společnosti se značnou nevolí. K dočasnému zvýšení vlivu české komory na úkor dvorské komory a ke vzrůstu sebevědomí českých komorních radů přispělo přesunutí → rudolfínského dvora do Prahy roku 1583. Přestože de iure se na vzájemném poměru obou úřadů nezměnilo nic, reprezentanti české komory s úspěchem využívali usnadněného přístupu k panovníkovi k prosazování svých zájmů při řešení konkrétních záležitostí.

Po nástupu císaře Matyáše na český trůn roku 1611 zesílily snahy o trvalé rozšíření pravomocí české komory. Jejich hlavním nositelem se stal tehdejší prezident české komory Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652, prezident české komory 1612–1618 a 1620–1623). Svou iniciativu spojil s jednáními o zvýšení komorních důchodů a o jejich co nejefektivnějším uspořádání, která u → panovnického dvora ve Vídni probíhala v listopadu 1614. Slavata tehdy vypracoval a prostřednictvím nejvyššího kancléře císaři předložil obsáhlý spis, v němž žádal, aby byla česká komora zcela vyňata z dohledu dvorské komory a podřízena přímo panovníkovi. V době nepřítomnosti císaře v Čechách měl při panovnickém dvoře pobývat prezident české komory s jedním komorním radou a dalšími úředníky a mít přístup do → tajné rady. Tyto požadavky se Slavata snažil podložit četnými argumenty. Především zdůrazňoval, že zasahování cizinců – radů dvorské komory – neznalých domácích poměrů a přetížených jinými úkoly do českých komorních záležitostí je spojeno s celou řadou chybných rozhodnutí a z nich plynoucích zmatků. Tvrdil, že stávající poměry jsou na škodu Českých zemí. Dvorská komora prý klidně přebírá peníze nejvyššího berního úřadu a současně odkazuje cizince stran jejich pohledávek na českou komoru, přitom ale nikdo z Českých zemí není vyplácen z říšských či rakouských příjmů. To, že se dvorská komora snaží vytvořit z české komory svou filiálku a odloučit ji od přímého styku s císařem, údajně zbavuje personál české komory chuti do práce a snižuje tak výkonnost úřadu. V praxi je prý nadřízenost dvorské komory stejně často obcházena.

Na spis Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka reagovala velmi ostře dvorská komora. Její reprezentanti obvinili prezidenta české komory ze snahy porušovat platný řád, podle nějž má dvorská komora disponovat všemi královskými důchody a přebírat účetní výkazy od subalterních komor v jednotlivých částech habsburské monarchie. Neutěšený stav veřejných financí v Českých zemích byl podle radů dvorské komory právě důsledkem přílišné autonomie české komory. Koncem roku 1615 císař Slavatovy požadavky odmítl s tím, že má být zachována podřízenost české komory dvorské komoře. Zejména v době, kdy Matyáš pobýval v Praze, se ale Slavata jako prezident české komory nadále snažil dvorskou komoru obcházet a opakovaně zdůrazňoval potřebu reformy správy komorních příjmů. Její přípravy ale zmařilo → české stavovské povstání, kdy českou komoru ovládli vzbouření stavové, kteří však nestačili do uspořádání této instituce výrazněji zasáhnout.

V. Česká komora po Bílé hoře a její zánik

Činnost české komory v době po → bitvě na Bílé hoře navazovala v normativní rovině kontinuálně na předchozí období. V praxi nicméně došlo k výraznému utužení dříve často obcházené závislosti této instituce na dvorské komoře. V 17. století průběžně vydávané další panovnické instrukce již nikterak zásadně neměnily kompetence ani vnitřní uspořádání české komory (k dílčím restrukturalizacím komorního personálu ovšem docházelo), spíše se zaměřovaly na odstraňování nedostatků v účetní praxi. Výraznější zásah do chodu české komory přinesla teprve instrukce Karla VI. z 20. 7. 1719, na jejímž základě byla v průběhu dvacátých let 18. století česká a německá expedice komorní účtárny opět sjednocena, a sice v tzv. královskou česko-německou komorní účtárnu se sídlem v Praze. V tomto orgánu s nově strukturovaným osazenstvem pak působilo vedle účetního (ředitele) a jeho zástupce pět účetních radů a dalších více než dvacet výkonných úředníků.

V rámci → tereziánských reforem byla česká komora jako samostatná instituce zrušena. Její agenda přešla 10. 11. 1745 na české → místodržitelství. Do něj byla jako zvláštní jednotka včleněna komorní účtárna, která si i přes další reformy v průběhu 18. století v podstatě uchovala úkoly i vnitřní uspořádání podle instrukce z roku 1719. Po zrušení českého místodržitelství převzala v květnu 1749 komorní agendu královská reprezentace a komora, přeměněná reskriptem z 22. 4. 1763 v → české gubernium.

Literatura

Josef Calafanz Lichtnegel, Geschichte der Entwicklung des österreichischen Rechnungs- und Controlwesens, Graz 1872
; Jaromír Čelakovský, Úřad podkomořský v Čechách, Časopis Musea království Českého 51, 1877, s. 3–31, 239–271, 437–458, 557–580
; Časopis Musea království Českého 52, 1878, s. 14–43
; Christian Ritter d’Elvert, Zur Oesterreichischen Finanz-Geschichte mit besonderer Rücksicht auf die böhmischen Länder, Schriften der historisch-statistischen Sektion XXV, Brünn 1881
; Adolf Beer, Die Finanzverwaltung Oesterreichs 1749–1816, Mittheilungen des Instituts für oesterreichische Geschichtsforschung 15, 1894, s. 237–366
; Jaroslav Demel, Dějiny fiskálního úřadu v zemích českých I–II, Praha 1904–1909
; týž, O dvorské komoře za Ferdinanda I., Sborník věd právních a státních 7, 1907, s. 178–186
; Thomas Fellner – Heinrich Kretschmayr, Die österreichische Zentralverwaltung I/1. Von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Geschichtliche Übersicht, Wien 1907
; tíž, Die österreichische Zentralverwaltung I/2. Von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Aktenstücke 1491–1681, Wien 1907
; Josef Pekař, České katastry 1654–1789 se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním, Praha 1932 (2. vydání, první vydání 1915)
; Jan Morávek, Před vznikem dvorské komory (1519–1526), in: Od pravěku k dnešku. Sborník prací z dějin československých k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře I, Praha 1930, s. 383–404
; Václav Pešák, Dějiny královské české komory od roku 1527. Část I. Začátky organisace české komory za Ferdinanda I., Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky československé 3, 1930, s. 1–400
; týž, Studie k dějinám královské české komory, Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky československé 6, 1933, s. 65–178
; František Roubík, Slavatův pokus o nezávislost české komory na komoře dvorské z roku 1614, in: Bedřich Jenšovský – Bedřich Mendl (ed.), K dějinám československým v období humanismu. Sborník prací věnovaných Janu Bedřichu Novákovi k šedesátým narozeninám, Praha 1932, s. 468–485
; František Roubík, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749–1790, Sborník archivních prací 19, 1969, s. 41–188
; Miloslav Volf, Královský důchod a úvěr v XVI. století (Příspěvek k historii českých státních financí), Český časopis historický 48–49, 1947–1948, s. 110–171
; týž, Nástin správy české berně v době předbělohorské, in: Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu XI/2. Sněmy roku 1605–1607. Provádění sněmovních usnesení, Praha 1954, s. 1–177
; týž, Dvorská komora a české finance před Bílou horou a po ní (1610–1640), Sborník archivních prací 30, 1980, s. 62–109
; Vladimír Vašků, Česká královská kancelář a kancelářská zařízení jiných stěžejních institucí státní zeměpanské správy v letech 1526–1848, in: Jindřich Šebánek – Alexander Húščava – Zdeněk Fiala a kol., Československá diplomatika I, Praha 1965, s. 236–280
; Jaroslav Dřímal, Královský prokurátor a jeho úřad do roku 1745, Sborník archivních prací 19, 1969, s. 348–385
; týž, Královský prokurátor a jeho úřad v letech 1745 až 1783, Sborník archivních prací 20, 1970, s. 363–424
; Valentin Urfus, K finanční pravomoci českého sněmu v druhé polovině 17. století, Právněhistorické studie 15, 1971, s. 95–114
; Ludmila Kubátová, K otázkám ústřední a české zemské finanční správy v 16. až 19. století, Sborník archivních prací 25, 1975, s. 95–142
; Slavomír Brodesser, K vývoji zemské správy na Moravě v 18. století, Časopis Moravského musea – vědy společenské 61, 1976, s. 95–109
; Jaroslav Pánek, Stavovství v předbělohorské době, Folia Historica Bohemica 6, 1984, s. 163–219
; týž, Politický systém předbělohorského českého státu, Folia Historica Bohemica 11, 1987, s. 41–101
; týž, K úloze byrokratizace při přechodu od stavovské k absolutní monarchii, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 3, Studia Historica 36, 1989, s. 75–85
; týž, Knihy habsburské Dvorské pokladny (Hofzahlamtsbücher) jako pramen k dějinám předbělohorského českého státu, in: Ladislav Soukup (ed.), Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc., k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 173–181
; Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
; Tomáš Kahuda, K moravské zemské berní správě v době předbělohorské, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (ed.), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 307–318
; Bronislav Chocholáč – Tomáš Sterneck, Die landesfürstlichen Finanzen in Mähren in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts, in: Friedrich Edelmayer – Maximilian Lanzinner – Peter Rauscher (ed.), Finanzen und Herrschaft. Materielle Grundlagen fürstlicher Politik in den habsburgischen Ländern und im Heiligen Römischen Reich im 16. Jahrhundert, Wien–München 2003, s. 123–142
; Petr Vorel, Landesfinanzen und Währung in Böhmen: Finanz- und Münzpolitik im Spannungsfeld von Ständen und Königtum während der Regierung Ferdinands I. und Maximilians II., tamtéž, s. 186–214
; Tomáš Sterneck, Několik poznámek o správě veřejných financí na Moravě kolem roku 1600, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, C 53, 2004, s. 35–54
; týž, Raně novověké bernictví v moderní historiografii (Rozhled po Evropě a ohlédnutí za domácími výzkumy), Český časopis historický 102, 2004, s. 574–608
; týž, Město, válka a daně. Brno v moravském berním systému za dlouhé války s Vysokou Portou (1593–1606), Praha 2006
; Tomáš Borovský – Bronislav Chocholáč – Tomáš Sterneck, Panovník, in: Tomáš Borovský – Bronislav Chocholáč – Pavel Pumpr (ed.), Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století, Brno 2007, s. 51–90
; Paula Sutter Fichtner, Administrators at Work: The Bohemian Royal Exchequer in the Sixteenth Century, in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka (ed.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka I, Praha 2007, s. 195–200.

Tomáš Sterneck