česko-arménské vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Ve středověku a raném novověku; 2. V 19. a 20. století.

I. Charakteristika

Politické, hospodářské, kulturní a náboženské vztahy mezi českým a arménským prostředím. Česko-arménské vztahy nepatří k těm, kterým by byla věnována ze strany jedné či druhé země velká pozornost. Je to pochopitelné vzhledem k jejich geografické poloze, ale i k míře mezinárodního významu českého a arménského státu v průběhu dějin. Historie těchto vzájemných styků je sice poměrně dlouhá, pokud vezmeme v úvahu náhodné konfrontace obou kultur již v raném středověku, kořeny však nejsou hluboké. Nevycházely totiž většinou z cíleného záměru politických elit (výjimkou je poválečné období spolupráce se SSSR), ale ze zájmů jednotlivců, kteří však svým zaujetím dodali našim a arménským vztahům pozitivní charakter. K jejich znatelným kvantitativním a kvalitativním proměnám docházelo v průběhu 19. století, a dále především ve druhé polovině 20. století v souvislosti se vznikem české → armenistiky. V současné době se projevují zvýšenou intenzitou zvláště díky formování arménské diaspory v České republice.

II. Vývoj vztahů

1. Ve středověku a raném novověku

První zmínka o Arménech v naší literatuře pochází již z druhé poloviny 9. století, tedy z období existence → Velké Moravy. Je obsažena v staroslověnské legendě Život sv. Konstantina. Konstantin reaguje na výtky latinských biskupů v Benátkách vůči zavádění staroslověnské liturgie. Brání se faktem, že mimo jiné i Arméni mají své knihy a vzdávají Bohu slávu svým jazykem.

Další skromné zprávy se objevují v dílech našich středověkých cestovatelů. Prvním z nich je františkánský mnich a misionář českého původu Oldřich Čech z Pordenone (1286–1333), který v první kapitole svého latinského cestopisu Cesta do Říše velikého chána píše o Trapezuntu a větší Arménii, kde se nachází hora Ararat, na níž podle tradice přistál Noe se svou archou. O tom, že Oldřich nejspíš ovládal arménštinu, svědčí zmínka o plavbě do Polumba v jihozápadní Indii, během které s ním kapitán lodi, aby nikdo nerozuměl, hovořil arménsky.

Z dalších cestovatelů-poutníků, kteří směřovali do Svaté země, připomeňme Martina Kabátníka z Litomyšle (†1503), autora prvního českého cestopisu, jenž popisuje své putování z Čech do Jeruzaléma a Egypta, na které se vydal v letech 1491–92. V Jeruzalémě navštívil chrám Božího hrobu, kde podle jeho slov ze sedmi oltářů náležejícím sedmi křesťanským vírám spravují jeden Arméni. Rok poté se ve Svatém městě objevil další Čech, Jan Hasištejnský z Lobkovic, který o stoupencích víry „arminské“ ve svém Putování ke svatému hrobu píše jako o nepravých křesťanech. Z dostupných informací vyvozuje, že se v některých záležitostech, jako je křest nebo vyznání římské církve, shodují s naší vírou, ale v jiných se přidrželi bludů. O sto let později (1598) ve svém cestopise podobné zážitky zprostředkoval také Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621). Podle jeho popisu chrámu Svatého hrobu stála uvnitř kaple, ve které se nacházel oltář, na jehož místě vojáci po Kristově ukřižování losovali o jeho šaty. Tato kaple patřila „Armenianům“.

V roce 1602 vyslal císař Rudolf II. ve snaze vytvořit protitureckou koalici poselstvo k perskému šáhu Abbásovi. Ve funkci tajemníka s ním cestoval český Němec Jiří Tektander z Jablonného v Podještědí (1581–1614). Jako jediný náročnou cestu přežil a dorazil až k šáhovu dvoru. Do Čech se vracel přes Arménii, kde se zúčastnil Abbásova tažení proti Turkům. Ve svém německy psaném cestopise hovoří mimo jiné o tom, jak se stal svědkem perského vítězství nad Turky v Jerevanu, či o vřelém přijetí jeho osoby Armény v Edžmiacinu, sídelním městě arménského patriarchy.

S arménským elementem se setkal také Václav Vratislav z Mitrovic (1592), při svém pobytu v Konstantinopoli či Humprecht J. Černín (1645) v Benátkách. Skutečnost, že v té době neexistoval žádný arménský státní útvar, donutil toto etnikum žít roztroušeně prakticky po celém světě. Je ovšem zajímavé, že u nás, narozdíl například od sousedního Polska, žádnou diasporu nevytvořilo. Bezpochyby k nám zavítali jednotlivci, jako byl například Georgos Hatalah al Damaski, Armén z Damašku známý pod jménem Jiří Deodatus. Na počátku 18. století založil v domě U zlatého hada v dnešní Karlově ulici první pražskou kavárnu. Byl pokládán nejen za kavárníka, ale také za křesťanského polemika, který vedl učené spory na poli judaizmu (například s pražským rabínem Davidem Oppenheimem) a také islámu.

2. V 19. a 20. století

V průběhu 19. století se české povědomí o Arménii a arménské kultuře prohlubuje. Přispěl k tomu nemalou měrou arménský katolický řád mechitaristů, jehož část se roku 1810 přesunula z Benátek do Vídně. Mechitaristé se zabývali editorskou a lexikografickou činností, která si brala za cíl porovnat arménštinu se světovými jazyky. Možnost získat v Čechách arménskou literaturu se tak výrazně zvýšila, což si pochvaloval i český obrozenec Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820) v dopise Josefu Dobrovskému (1753–1829). Chlubí se příteli ziskem arménsko-turecko-latinského slovníku a vyslovuje naději, že v brzké době si opatří další arménské tisky. V roce 1876 se v českých periodicích (Národní listy, Pražský denník, Světozor) objevila krátká zpráva o tom, že zásluhou orientalisty prof. Rudolfa Sovy se rozhodli vídenští mechitaristé, konkrétně P. Panducht Murazan, přeložit do arménštiny rukopis Královedvorský.

O Arménii se v té době začali zajímat rovněž čeští spisovatelé. Ve svých dílech zpracovávali dojmy z návštěv této země. Byli jimi Adolf Heyduk (1835–1923), Julius Zeyer (1841–1901) a zvláště Svatopluk Čech (1846–1908), který poznal Kavkaz v roce 1874. Své poznámky zpracoval v cestopisných črtách Kresby z cest (1884) a Upomínky z Východu (1885), kde popisuje umění, folklor a způsob života arménského národa.

Také na území Arménie se můžeme setkat se zájmem o českou literaturu. Byl to opět Svatopluk Čech a jeho povídka Vesnický svatý, která vyšla roku 1882 v arménském časopisu Ardzaganq (Ozvěna). Další jeho povídky se ve stejném periodiku objevily ještě v 90. letech. Redaktorem Ardzaganqu byl Abgar Hovhannisjan, jenž se podílel na národně-osvobozeneckém hnutí Arménů v Osmanské říši. Jeho článek V zemi Matice z roku 1896 svědčí o tom, že se nechal inspirovat aktivitami českých buditelů. Popisuje v něm (dodejme, že na základě mírně zkreslených informací) vznik Ústřední Matice školské a její roli v boji za posílení českého živlu vůči německému a vybízí využití této zkušenosti v arménsko-tureckých podmínkách.

Z českého prostředí pocházel prozaik a novinář Bohumil Havlasa (1852–1878), který působil jako válečný zpravodaj nejdřív na Balkáně. Přispíval svými fejetony a zprávami do českých novin, zvláště do Národních listů. V roce 1877 během rusko-turecké války se přihlásil jako dobrovolník do ruské armády, se kterou se dostal až na kavkazskou frontu. Při bojích byl zraněn a nakonec ve svých 26 letech podlehl v Alexandropoli (dnešní Gjumri v Arménské republice) následkům zranění.

Za poněkud šťastnějších okolností Arménii poznali někteří čeští cestovatelé. Prvním z nich byl středoškolský profesor Josef Wünsch (1842–1907), objevitel pramenů Eufratu a Tigridu. Pro cestu do Arménie se nechal inspirovat Vojtou Náprstkem, který jako gymnazista studoval arménštinu a sám chtěl tuto zemi, zemi biblického ráje navštívit. Jeho sny uskutečnil Wünsch, který ji důkladně prozkoumal v letech 1881–1883 a své zápisky zpracoval v řadě odborných zeměpisných a cestopisných článků. V cestovatelově tvorbě se zřetelně zrcadlí jeho ambivalentní vztah k arménskému etniku. Na jedné straně hovoří o špatném zacházení ze strany osmanské vlády, a o tom, že Armén předčí Turka a Kurda inteligencí, duševní čilostí, vynalézavostí a obchodní zdatností. Ovšem na jiném místě, po osobní negativní zkušenosti varuje: „Běda člověku, jenž v tísní své octne se v rukách hrabivého Arména!“

Dalším, tentokrát do ruské Arménie putujícím středoškolským profesorem byl Emanuel Fait (1854–1929), který ve svém cestopise Kavkaz (1894) vykreslil své putování z roku 1889. Méně známý, avšak neméně důležitý cestovatel po turecké Arménii Karel Hansa (1890–?) ve své knize Hrůzy Východu (1923) expresivním způsobem seznámil českého čtenáře s genocidou, které se dopustila vláda osmanského Turecka na arménském etniku v roce 1915 a při které přišlo o život kolem milionu Arménů. Hansa se během své cesty v roce 1922 setkal s mnohými účastníky deportací, kteří masakry přežili, avšak zůstali bez domova a byli nuceni žít v uprchlických táborech v různých oblastech Blízkého Východu. Aby těmto lidem pomohl, zřídil po návratu do Prahy „Hansův fond pro arménské sirotky“ při Československém červeném kříži, jenž sloužil k nákupu oděvů a obuvi. S tématem arménské genocidy se česká společnost setkala znovu o deset let později v knize pražského německého spisovatele Franze Werfela Čtyřicet dnů (česky 1934).

Na počátku 20. století začal seznamovat české prostředí s moderní arménskou literaturou katolický farář Alois Koudelka, znalec mnoha jazyků tvořící pod pseudonymem O. S. Vetti, který do češtiny přeložil mimo jiné díla Raffiho či Avetise Aharoniana. Celé 20. století u nás se nese ve znamení systematičtějšího a hlubšího zkoumání arménského jazyka i literatury. Překladatelem ze staré arménštiny se stal středoškolský profesor Bohumil Bareš (1906–1982), který v roce 1958 vydal výbor z nejstarší arménské literatury Staré arménské pověsti. Za zakladatele české armenistiky je považován orientalista Jaromír Jedlička (1901–1965), který se v arménském jazyce zdokonaloval u vídeňských mechitaristů. Od roku 1953 po dočasné odmlce vyučoval arménštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde vychoval několik nadějných žáků. I on se věnoval překladům arménské literatury (Movses Chorenaci, Sajat-Nova, H. Thumanjan, A. Isahakjan, J. Čarenc aj.), často ve spolupráci s arménským překladatelem a novinářem Nišanem Mardirossianem. Na Jedličkovu práci odbornou i překladatelskou navázali jeho studenti, zvláště pak Ludmila Motalová (1935–1975), jejíž práce si dodnes cení v Arménské republice i diaspoře. Dále je třeba zmínit kaukasologa Václava A. Černého (nar. 1931) a jeho překlady Jeghiše Čarnece, Aksela Bakunce, Perče Zejthuncjana aj.; Ladislava Křehlu (nar. 1945) – překlady Hranta Mathevosjana, Perče Zejthuncjana, Rubena Hovsephjana, Vardgese Petrosjana, a spolu s Luďkem Kubištou (nar. 1927) také Razmika Davojana a Hovhannese Thumanjana. Obor armenistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se znovu otevřel po více než třicetileté odmlce v roce 1996 pod vedením prof. Bohumila Palka a vychoval několik absolventů, kteří se dnes věnují armenistickému bádáni i literárním překladům.

V Arménii se zájem o českou literární tvorbu projevil o něco později. První vlaštovku v této oblasti můžeme vidět v Aršaku Čopanjanovi (1872–1954) a jeho překladech Karla Hynka Máchy a statích o Svatopluku Čechovi V roce 1966 vyšla v sovětské Arménii antologie české a slovenské poezie od romantizmu až do současnosti, přeložená však převážně z ruštiny. Faktickým zakladatelem arménské bohemistiky se stal až Hovhannes Haruthjunjan (1949–1995), který arménské čtenáře seznámil s dílem Karla Čapka, Vladislava Vančury, Vítězslava Nezvala a dalších. Zvláště populární se mezi nimi staly Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška. H. Haruthjunjan při rozhovoru s americkým spisovatelem arménského původu Williamem Saroyanem pro české noviny zjistil, že Švejkova postava ovlivnila také obraz hlavního hrdiny v jeho knize Dobrodružství Wesleye Jacksona.

Česko-arménské vztahy byly v poválečném období politicky protežované, i když Sovětský svaz zpočátku neměl zájem na rozvíjení kontaktů s neruskými národy. Můžeme si připomenout, že hlavním velitelem vojsk sovětské armády, které v květnu 1945 osvobodily Prahu, byl arménský generál Sarkis Sogomonovič Martirosjan. Později stál v čele Společnosti sovětsko-československého přátelství. Typickou představitelkou sovětské literatury, známou i v Čechách, byla Marietta Šahinjanová (1888–1982), autorka knihy Putování po sovětské Arménii. V padesátých letech navštívila tehdejší Československo, kterému pak věnovala své žurnalistické statě pod názvem Československé listy.

V nejnovější době se Arménie do našeho vědomí zapsala tragickým zemětřesením u města Leninakan (dnešní Gjumri) v roce 1988, při kterém zahynulo na 40 000 lidí. V tehdejším ještě socialistickém Československu byly na pomoc postiženému obyvatelstvu organizovány mohutné dobročinné sbírky. V letech 1992–93 Nadace Lidových novin v čele s novinářem Jaromírem Štětinou působila během válečného konfliktu v Náhorním Karabachu se svou první humanitární misí „SOS Karabach“. V roce 1994 se tato organizace přeformovala v obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni, která se i dnes věnuje pomoci při řešení aktuálních problémů Arménské republiky, jakým je například nelegální migrace.

V současné době žije v České republice poměrně významná arménská menšina, která zvláště v první polovině 90. let postupně emigrovala z tehdy už samostatné Arménie. Příčinou masivního odchodu se stal zmíněný válečný konflikt v Náhorním Karabachu a s ním spojená neutěšená ekonomická, ale i politická situace, jež v Arménii vládne doposud. Arméni se u nás poměrně dobře etablovali a v poslední době se snaží i o vlastní konsolidaci v rámci diaspory. Příkladem může být povolání kněze Arménské apoštolské církve, který má za úkol arménskou komunitu duchovně vést a sloužit jako její spojovací článek.

Oficiální styky mezi Českou a Arménskou republikou poněkud zaostávají za těmi neformálními. Ani jedna země nemá samostatné zastoupení v druhé zemi. Arménie územně spadá pod působnost českého velvyslanectví v Gruzii a naopak teritoriální pověření pro Českou republiku má Velvyslanectví Arménie ve Vídni. Avšak i přesto můžeme v průběhu posledních let zaznamenat určité oživení vztahů jak ve sféře obchodní (prodej osobních automobilů Škoda, českého skla a potravinářských výrobků v Arménii), tak i společenské. V Arménii například působí Spolek arménsko-českého přátelství. Na poli církevním se v Praze uskutečnilo setkání arménských a českých katolických duchovních představitelů. V letech 2003–2004 Ministerstvo vnitra ČR financovalo projekt zahraniční rozvojové spolupráce s Arménii nesoucí název Prevence nelegální migrace z Arménie do České republiky.

Spolupráce mezi oběmi zeměmi funguje také v akademické oblasti. V roce 2005 byla podepsána dohoda mezi Univerzitou Karlovou v Praze a Jerevanskou státní univerzitou, čímž byl podpořen nejen rozvoj české armenistiky, ale i výuky češtiny, která je realizována v Jerevanu na Fakultě ruského jazyka. O živějších vzájemných kontaktech a aktivitě místní arménské menšiny svědčí uskutečnění mezinárodní konference Arménská genocida. Proběhla v českém Senátu v roce 2006 pod záštitou senátora Jaromíra Štětiny za spolupráce s občanským sdružením Armenia Club. Jejím cílem bylo seznámit českou politickou veřejnost s historickými událostmi v Osmanské říši v roce 1915 a následně předložit zákon, kterým by Česká republika uznala násilí na Arménech jako genocidu. Avšak zda opravdu k přijetí takového zákona dojde, ukáže až budoucnost.

Literatura

Karel Hansa, Hrůzy Východu, Beroun 1923 (Praha 2006)
; Josef Kunský, Čeští cestovatelé, Praha 1961
; Helena Mikulová, Literatura na úpatí Araratu, in: Tvar 10, 1999, č. 6
; O Arménii, in: Praha–Moskva, 1966, č. 3
; Anna Elizabeth Redgateová, Arméni, Praha 2003.

Anna Sochová