česko-jihoafrické vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Poznávání jižní Afriky: misionáři a cestovatelé, 2. Mezistátní vztahy Československa (České republiky) s jednotlivými státy a zeměmi jižní Afriky.

I. Charakteristika

Vztahy a kontakty české společnosti, od roku 1918 → Československa (od roku 1993 České republiky) s rozsáhlým teritoriem jižní Afriky, které dnes tvoří samostatné státy Angola, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho, Malawi, Mosambik, Namibie, Svazijsko, Zambie, Zimbabwe (a některé přilehlé ostrovy).

II. Vývoj vztahů

1. Poznávání jižní Afriky: misionáři a cestovatelé

Oblast jižní Afriky zajímala od 18. století české misionáře. V jižní Africe byl úplně prvním misionářem mezi Khoiny (Hotentoty) Čech a moravský bratr Jiří Šmit (George Schmidt), který se po emigraci z vlasti nejdřív uchytil mezi → ochranovskými bratry v saském Ochranově (Herrnhutu). V letech 1737–1744 pak působil v Baviaankloofu (Údolí paviánů), pozdějším Gedadendalu v dnešním Západním Kapsku. O několik desetiletí později pracoval třináct let mezi Khoiny v téže části Afriky jiný moravský bratr Karel August Pácalt (1773–1818). Hoogekraal, kde žil, byl posléze na jeho počest přejmenován jihoafrickou vládou na Pacaltdorp.

O poznání jihoafrického regionu a zvýšení zájmu o něj se u nás v druhé polovině 19. století zasloužil hlavně Emil Holub (1847–1902), který podnikl dvě cesty do jižní Afriky. Se svou výpravou došel od samého jihu kontinentu podél hranic dnešní Botswany, Jižní Afriky a Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům a pronikl až na území dnešní Zambie. Kromě několika odborných studií vydal dva cestopisy: Sedm let v Jižní Africe (1880/1881) a Dra Emila Holuba druhá cesta po jižní Africe z Kapského Města do země Mašukulumbů (1890). Ve stejné době žil na diamantových polích v okolí Kimberley český dobrodruh Čeněk Paclt (1813–1887), který ve svých dopisech domů seznamoval své rodáky s poměry na jihu Afriky, kde nakonec i zemřel.

V roce 1884 přicestoval k soutoku řek Luangwa a Zambezi misionář František Příhoda (1842–1891). Byl jedním z pětice českých a slovenských misionářů Rakousko-uherské provincie → jezuitů, která je do jižní Afriky vypravila. Jiný misionář, msgr. dr. Ignatius Arnož, se po čtvrt století dlouhém působení v dnešní jižní Zimbabwe mezi Matabely stal v Bulawayu roku 1931 apoštolským prefektem a v roce 1937 katolickým → biskupem. Katoličtí kněží Prokop a Hancko učili v polovině 20. století některé pozdější vysoké státní představitele dnešní Zambie a Zimbabwe. Eduard Hancko (1920–1995) se navíc podílel s dalšími členy autorského kolektivu na překladu → bible do šonštiny.

Z cestovatelů, kteří pronikli na území jižní Afriky už pomocí moderních dopravních prostředků, je třeba jmenovat Emanuela Faita (1854–1929), Jiřího Bauma (1900–1944) a Františka Ladislava Elstnera (1902–1974). Svou dlouhou cestu napříč Afrikou automobilem značky Tatra ukončila v jižní Africe dvojice cestovatelů, Jiří Hanzelka (1920–2003) a Miroslav Zikmund (1919).

2. Mezistátní vztahy Československa (České republiky) s jednotlivými státy a zeměmi jižní Afriky

Po → první světové válce během mírové konference a hlavně při přípravě vzniku → Společnosti národů spolupracovala československá delegace, kterou vedl tehdejší ministr zahraničí Eduard Beneš, s jihoafrickou delegací vedenou generálem Janem Smutsem. V Kapském Městě, v tehdejší Jihoafrické unii byl již v roce 1926 zřízen konzulát. Postupně byly v této zemi zřízeny čtyři honorární konzuláty (v Durbanu, Johannesburgu, Port Elizabethu a East Londonu). Protože vláda Jihoafrické unie uznala v roce 1939 → nacistickou okupaci Československa, byly přerušeny veškeré vzájemné vztahy a ovšem také činnost konzulátů. Obnovena však byla roku 1940 poté, co jihoafrická vláda uznala československou exilovou londýnskou vládu. V roce 1959 byl československý konzulát povýšen na generální konzulát a přenesen do Johannesburgu. Obchodní vztahy byly velmi bohaté. Československo vyváželo převážně textil, sklo, bižutérii a obráběcí stroje. Dovoz tvořily suroviny jako vlna, kůže, azbest apod. Rozvíjely se i kulturní styky – Jižní Afriku například navštívilo několik hudebních těles, včetně → České filharmonie.

Generální konzulát byl uzavřen v roce 1963 v souladu s rezolucí Valného shromáždění → Organizace spojených národů, uvalující na Jižní Afriku sankce na protest proti existenci tamního politického systému – apartheidu, založeného na rasové diskriminaci nebělošského obyvatelstva Jižní Afriky.

V hlavním městě tehdejší britské kolonie Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe) vznikl československý konzulát v roce 1927. V této části Afriky pracovali českoslovenští zaměstnanci Vítkovických hutních závodů, → Baťových závodů i obchodní zástupci našeho → textilního průmyslu. Na konci 30. let se zde rozrostl počet Čechů asi na padesát rodin, a to v souvislosti se stavbou továrny firmy Baťa ve městě Gwelo (dnešní Gweru). Pobočky této továrny se postupně objevily i v dnešní Botswaně, Zambii, Konžské demokratické republice a na ostrově Mauricius. Dnes náš zastupitelský úřad v Zimbabwe sídlí v hlavním městě Harare (dříve Salisbury).

Po roce 1968 se v zemích jižní Afriky, hlavně v Jihoafrické republice (JAR), usadily asi 4000 československých emigrantů, kteří se tu až na malé výjimky velmi dobře adaptovali. Vytvořili dokonce krajanský spolek s vlastním časopisem. Několik desítek českých emigrantských rodin se usadilo i v tehdejší Rhodesii, ale po získání nezávislosti Zimbabwe v roce 1980 téměř všechny odešly do Austrálie.

Od 60. let 20. století začalo Československo zřizovat v souvislosti s postupným osamostatňováním jihoafrických zemí diplomatické zastupitelské úřady, z nichž některé působily jen krátkodobě, například v Angole; s tou sice byly brzy po vyhlášení její samostatnosti roku 1975 diplomatické styky navázány, ale sloužily převážně jen pro udržování ideologicky zaměřených politických vztahů, protože k moci se zde dostala marxisticky orientovaná vláda. Během občanské války mezi vládními vojsky a Národní unií za úplnou nezávislost Angoly (UNITA) bylo v roce 1983 uneseno i 66 československých občanů pracujících v Angole. V zájmu jejich vydání navázala československá strana přímé kontakty s povstaleckým vedením UNITA a všichni unesení byli po velkých útrapách nakonec zachráněni. Angolský prezident navštívil naši republiku celkem třikrát, naposled v roce 1989. Po vypuknutí nových bojů v Angole byla několikrát zasažena i budova československého zastupitelského úřadu a diplomatický personál byl v roce 1992 ze země evakuován. Po dvou letech byl český úřad znovu otevřen, ale jen nakrátko, protože nemohl plnit své úkoly. Teprve po uzavření trvalého příměří mezi znesvářenými stranami v roce 2002 mohlo být diplomatické zastoupení České republiky obnoveno, ale je nyní spravováno z JAR. Obchodní styky jsou minimální. Dřívější dodávky spotřebního zboží a potravin z Československa zůstávají dodnes většinou nesplaceny.

Rovněž s Botswanou navázalo Československo diplomatické styky hned po vyhlášení její samostatnosti v roce 1968, ale obchodní spolupráce je taktéž mizivá. Totéž platí o Lesothském království, s nímž byly navázány diplomatické styky v roce 1982. Malawi s ČSSR po získání nezávislosti (v roce 1964) odmítlo o diplomatickém zastoupení jednat, uskutečnilo se až v roce 1991. Český vývoz do tohoto státu je také jen minimální a rok od roku se snižuje, zatímco dovoz odtud, především tabáku, naopak roste. Marxistická vláda v Mozambiku od vyhlášení své samostatnosti (1975) využívala sovětské satelity ve východní Evropě včetně Československé republiky k získávání hmotné pomoci, z větší části tvořené zbraněmi, aby mohla vést občanskou válku proti vnitřní opozici. Vzájemné diplomatické vztahy tomu byly podřízeny. V roce 1992 byl československý diplomatický úřad v Maputu zrušen a dnes ČR spravuje styky s Mosambikem ze Zimbabwe. Namibijské Lidové organizaci Jihozápadní Afriky (SWAPO) československá vláda poskytovala všestrannou politickou i materiální pomoc až do vyhlášení samostatnosti Namibie v roce 1990. Diplomatické styky s touto zemí jsou v současnosti řízeny z JAR. Samostatné Svazijské království vzniklo roku 1968; diplomatické styky s ním ČSFR navázala až v roce 1991 a jejich zastupováním je opět pověřeno velvyslanectví ČR v JAR. Obchodní kontakty jsou zanedbatelné.

Se Zambií byly československé politické i obchodní vztahy hned po jejím osamostatnění v roce 1964 na poměrně vysoké úrovni. Postupně se však zhoršovaly. Dodnes tu působí česká firma Prago (Zambia) Ltd., která zprostředkovává obchodní transakce. Česká republika tu už však nemá zastupitelský úřad; diplomatické služby jsou poskytovány z Harare v Zimbabwe.

Se Zimbabwe máme dobré diplomatické i obchodní vztahy, sjednané rok po jejím osamostatnění v roce 1980. Stále ještě jsou platné dvě dohody (o obchodních stycích a o vědeckotechnické spolupráci), uzavřené počátkem 80. let, ale jen částečně jsou vzhledem k napjaté vnitropolitické situaci v Zimbabwe uplatňovány dohody jiné, například o kulturní spolupráci a o poskytování stipendií na našich vysokých školách.

S Jihoafrickou republikou obnovilo Československo diplomatické styky – zpočátku na úrovni generálních konzulátů – brzy po sametové revoluci a po zrušení apartheidu v JAR v roce 1991. Prezident Václav Havel pozval již v roce 1990 k návštěvě Československa předsedu Afrického národního kongresu (organizace, která stála v čele boje proti apartheidu) a dlouholetého politického vězně Nelsona Mandelu, ten však přijel až roku 1992, kdy se účastnil mezinárodní konference novinářů konané v Praze. Diplomatické styky na nejvyšší úrovni byly mezi oběma zeměmi navázány koncem roku 1991. Současně navštívil Československo i tehdejší jihoafrický prezident Frederik Willem de Klerk. V květnu 1992 vykonal oficiální návštěvu JAR předseda federální vlády Marián Čalfa. Jihoafrická vláda uznala vznik samostatné České republiky a navázala s ní hned v roce 1993 diplomatické styky. Prezident Václav Havel byl několikrát pozván k návštěvě JAR, byl mu udělen i čestný doktorát Pretorijské univerzity, ale ze zdravotních důvodů nemohl do JAR nikdy odletět.

V roce 1995 byl otevřen český generální konzulát v Kapském Městě. Obchodní styky rychle vzrůstaly. Zatímco v roce 1990 činila vzájemná obchodní výměna pouze 0,172 milionu amerických dolarů, o pět let později už vzrostla na více než 46 milionů dolarů. ČR má s JAR uzavřenu obchodní dohodu (1991), dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic a dohodu o spolupráci v oblasti zemědělství a potravinářského průmyslu (1995). Byla přijata i smlouva o zamezení dvojího zdanění (1996). Úspěšně se rozvíjí spolupráce s některými průmyslovými podniky. Jihoafrická pivovarnická společnost South African Breweries vlastní dokonce některé české pivovary, včetně plzeňského Prazdroje. Vědecká spolupráce je na vysoké úrovni díky smlouvě mezi Akademií věd České republiky a Národní výzkumnou nadací (National Research Foundation) a zásluhou partnerství Univerzity Karlovy s jihoafrickými univerzitami. I kulturní styky jsou velmi dobré; vzájemně se navštěvují orchestry i pěvecké soubory, a obě země si také vyměňují rozmanité výstavy. Turistický ruch doznal nebývalého rozvoje. Ročně z JAR do ČR či naopak od nás do JAR přijíždějí stovky turistů.

Literatura

Ivan Hrbek a kol., Dějiny Afriky, Praha 1966
; Konzulární zastoupení Československa v cizině a cizích zemí v Československu v letech 1918–1974, Praha 1994
; Jan K. Coetzee – Otakar Hulec – Mara Ustinova, Verarbeitung langjähriger Haftstrafen in Südafrika, der Tschechoslowakei und der Sowjetunion, BIOS, Zeitschrift für Biographieforschung und oral History, 1997, č. 2, s. 229–245
; Peter Skalník (ed.), Transition to Democracy. Czech Republic and South Africa Compared, Praha 1999
; Jan Coetzee – Otakar Hulec, Oppression, Resistance and Imprisonment: a Montage of Different but Similar Stories in Two Countries, in: Kim Lacy Rogers – Selma Leydesdorff – Graham Dason (ed.), Trauma and Life Stories, International Perspectives, London–New York 1999
; Alena Duhajská (ed.), Dobré dílo českých rukou, Praha 2001
; Otakar Hulec, Cesta do nebe. Jihoafrické mýty, legendy a vyprávění, Praha 2000
; Jan K. Coetzee – Lynda Gilfillan – Otakar Hulec, Fallen Walls. Voices from the Cells that held Mandela and Havel, Praha 2002
; Jan Klíma, Angola, Praha 2003
; Alexandr Zimák, Jihoafrická republika, Praha 2003
; Petr Zídek, Mali, Praha 2004
; Jan Klíma, Guinea–Bissau, Praha 2006
; Jan Klíma, Mosambik, Praha 2007
; Otakar Hulec – Jaroslav Olša jr., Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi, Praha 2008
; Jan Klíma, Dějiny Angoly, Praha 2008
; Linda Piknerová, Botswana, Praha 2009
; Jan Klíma, Namibie, Praha 2009
; týž, Dějiny Mozambiku, Praha 2010
; Otakar Hulec, Dějiny Jižní Afriky, 2., rozšířené vydání, Praha 2010.

Otakar Hulec