česko-lužickosrbské vztahy

I. Charakteristika; II. Lužičtí Srbové a Lužice; III. Vývoj státoprávního postavení Lužice k Českým zemím; IV. Kulturní vztahy ve středověku a v raném novověku; V. Česko-lužickosrbské vztahy v 19. a na počátku 20. století: 1. V době národního obrození, 2. Kulturní kontakty před první světovou válkou; VI. Československo a Lužičtí Srbové: 1. Mezi světovými válkami, 2. Pokusy o sjednocení po druhé světové válce; VII. Česko-lužickosrbské vztahy po roce 1948.

I. Charakteristika

Politické, kulturní a náboženské vztahy a vazby lužickosrbského etnika a Českých zemí.

II. Lužičtí Srbové a Lužice

V Německu žijící → Lužičtí Srbové jsou nejmenším slovanským národem, který je jazykově, zeměpisně a historicky blízký českému prostředí. Odhaduje se, že dnes žije v Německu kolem 60 000 Lužických Srbů. Tyto informace však nejsou přesné; poslední sčítání provedl v letech 1954–1956 Arnošt Černik, jenž napočítal 80 818 Lužických Srbů, z nichž aktivně ovládalo lužickou srbštinu 70 413. Lužická srbština se dělí na hornolužickou a dolnolužickou, které jsou většinou označovány za samostatné spisovné jazyky.

Slovo Lužice (hornolužicky Łužica, dolnolužicky Łužyca, polsky Łużyca, latinsky Lusatia, německy Lausitz) pravděpodobně vzniklo buď ze slova łuh (luh) nebo łuža (louže) a znamená zemi luhů nebo łuží, tj. bahnisk a jezer. Původně bylo toto jméno spjato s územím okolo střední Sprévy, obydleným slovanským kmenem Lužičanů a kryjícím se s pozdější Dolní Lužicí, brzy se však rozšířilo i na území sousedních kmenů. Ve 14.–16. století se Lužice vztahovala i k Milčansku s župou → Záhvozdem (Zagozd) a od té doby se podle řeky Sprévy rozeznává → Dolní Lužice a → Horní Lužice. Dnešní hranice Horní a Dolní Lužice byly stanoveny po druhé světové válce. Většina Horní Lužice je součástí německé spolkové země Sasko, zbylá část patří Polsku. Celé území Dolní Lužice tvoří součást německé spolkové země → Braniborsko.

III. Vývoj státoprávního postavení Lužice k České koruně

Lužice byla v 6.–8. století osídlena slovanskými kmeny různých archeologických kultur. V první polovině 7. století máme první zmínku o posálských Srbech a jejich knížeti Dervanovi, který se připojil k Sámovu kmenovému svazu. V době Karla Velikého, který si roku 806 podřídil posálské Srby, uznávaly srbské kmeny franskou svrchovanost. V 9. století byla do srbského kmenového území zahrnuta i oblast Lužice. V druhé polovině 9. století, kdy vzrostla moc → Velké Moravy, patřilo srbské území pravděpodobně k velkomoravskému státu. Po celé 9. století byli Srbové blízkými spojenci Čechů, s nimiž znepokojovali východní hranici Východofranské říše častými vpády a intenzívními lokálními válkami. V souvislosti s česko-srbským spojenectvím se uvažuje i o srbském původu kněžny Ludmily, babičky svatého Václava, který je naznačen v některých pramenech. V první polovině 10. století byli Srbové ovládnuti Jindřichem I. Ptáčníkem, který na jejich území budoval opěrné body své moci (Míšeň), systematicky likvidoval srbskou elitu a připravoval christianizaci zdejšího pohanského obyvatelstva. Známý je například masakr slovanských knížat (mezi nimi i srbských) markýzem Gerem v roce 939. Na přelomu 10. a 11. století o Lužici soupeřili němečtí vládci a polský panovník Boleslav Chrabrý, kterému se budyšínským mírem (1018) podařilo potvrdit nad lužickým územím svoji svrchovanost. Po jeho smrti (1025) však polská moc ochabovala a od roku 1032 bylo Milčansko opět hrabstvím spojeným s Míšní. Tehdy zanikl název Milčansko a místo něj se začíná užívat názvu → Budyšínsko (pagus Budissin), pro jihovýchodní oblasti pak Zagozd (→ Zhořelecko).

V 11. století vzrostl zájem českého státu o Lužici. Vratislav II. (1061–1092) obsadil v roce 1076 Zhořelec a Budyšín a v léno obdržel celé Milčansko, postupně je však ztratil a jen župa Zagozd byla i nadále součástí Českých zemí, a to až do 14. století. Roku 1136 obsadil Budyšínsko a Zagozd kníže Soběslav I. (1125–1140) a od té doby až do roku 1254 patřila Horní Lužice jako římskoněmecké → léno českému státu. Obě Lužice byly předmětem častých konfliktů a intrik. V roce 1147 ztratil Vladislav II. Horní Lužici (kromě → Žitavska); roku 1254 zůstalo součástí českého státu pouze Žitavsko. V roce 1319 obsadil Budyšínsko Jan Lucemburský a roku 1329 vykoupil i Zhořelec. O přičlenění Dolní Lužice k Českým zemím usiloval od roku 1348 Karel IV; získal ji v roce 1370, čímž se obě Lužice staly na dlouhou dobu součástí Koruny české.

Zhořelecko s východní částí Dolní Lužice zdědil po smrti Karla IV. jeho syn Jan, posléze zvaný (vévoda) Zhořelecký, Budyšínsko a zbývající část Lužice obdržel český král Václav IV. Po smrti Jana Zhořeleckého v roce 1396 byla Lužice opět navrácena pod přímou vládu Václava IV. Avšak již tehdy se území Lužic začalo štěpit. Během husitských válek a po nich zintenzívněl zájem sousedního Míšeňska, Saska a Braniborska o získání Lužic. Po husitských válkách ztratily České země své postavení v Dolní Lužici, především ve prospěch markrabat braniborských. Gubínským mírem z roku 1462 byla českému králi Jiřímu z Poděbrad vrácena Dolní Lužice, avšak Markrabství braniborskému zůstaly Chotěbuz, Picń, Tupice (Teupicz), Berwald a dvůr Velký Lubin. Vztah českého státu k Lužici se potom na dlouhou dobu stabilizoval.

Až v 17. století došlo v důsledku → třicetileté války k podstatným změnám ve státoprávním postavení Lužice v rámci českého státu. Již v letech 1620–1621 dal Ferdinand II. za spojenectví proti českým stavovským povstalcům saskému → kurfiřtovi Janu Jiřímu do zástavy obě Lužice. V roce 1635 byl pak Ferdinand II. donucen → pražským mírem a recesem z 30. 5. 1635 změnit dosavadní zástavu v dědičné léno. Tím se staly Dolní a Horní Lužice dědičným lénem saského kurfiřta. Českému králi zůstalo vrchní lenní právo, užívání markrabského titulu a lužických znaků. Rovněž bylo zdůrazněno, že Lužice nejsou odloučeny od zemí Koruny české, ale že zůstávají jejich součástí. Státoprávní svazek českého státu a Lužice se pražským mírem uvolnil, nebyl však přerušen. Z dalších ustanovení je důležité zdůraznit ochrannou úlohu českého krále v Horní i Dolní Lužici, kde měla zůstat katolické církvi veškerá dosavadní práva.

Po → vídeňském kongresu v roce 1815 byla Sasku odebrána celá Dolní Lužice a více než polovina Horní Lužice; tato území získalo Prusko, jež připojilo Dolní Lužici k → Braniborsku a svou část Horní Lužice ke → Slezsku. V deklaraci z roku 1845 byla opět uznána platnost pražského míru o poměru saské Horní Lužice ke Koruně české. Rakouský císař pak jako → český král užíval titulu markraběte obou Lužic.

IV. Kulturní vztahy ve středověku a v raném novověku

Česko-lužickosrbské vztahy intenzívně probíhaly jistě od počátku národních dějin obou etnik. Z českého prostředí pravděpodobně vycházely k Srbům christianizační impulsy, jak o tom svědčí lužickosrbská církevní terminologie. Od 14. století jsou doloženy přímé kulturní kontakty → Čechů s Lužickými Srby. Na pražské → univerzitě studovali především v letech 1348–1409 lužickosrbští studenti a z Lužice pocházeli i někteří → profesoři. Pouze husitské války na jistou dobu přerušily kulturní a hospodářské styky Lužice s husitskými oblastmi českého státu. Luterství později tyto styky urovnalo a v 16. století byly kontakty opět velmi intenzívní. Od konce 16. století studovali katoličtí studenti z Horní Lužice na jezuitských → gymnáziích v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci, Chomutově a na akademii v Olomouci. V nejstarším souvislém textu lužickosrbského jazyka, tzv. budyšínské přísaze z roku 1532, kterou slibovali měšťané věrnost českému králi, je patrný vliv češtiny.

Rozvíjela se i vzájemná překladová činnost a osobní kontakty mezi lužickosrbskými a českými vzdělanci. Dolnolužický překladatel a vydavatel Albin Moller (1541–1618) vydával v Kalawě (Calau) české kalendáře (1601–1630). Hornolužický humanista Caspar Peuker – Peucerus (1525–1602) měl přátelské kontakty s Janem Blahoslavem, s nímž si rovněž dopisoval. Budestecký farář Michał Frencel (1628–1706) položil překladem Matoušova a Markova evangelia (Budyšin 1670) základy spisovné hornolužické srbštiny. Biblický text překládal z němčiny s přihlédnutím nejen k řeckému originálu, ale i k českému překladu. Rovněž jeho pravopis byl ovlivněn českou ortografií.

Do tzv. pražského recesu, → listiny, kterou bylo v roce 1635 potvrzeno přičlenění Lužice k Sasku, byl zařazen i článek, jenž nadále zaručoval katolické menšině v Lužici ochranu ze strany českých králů. I do budoucna tak byla zajištěna výchova studentů z katolické části Lužice v zemích Koruny české. Mnozí z Lužičanů pak dosáhli po ukončení škol v Českých zemích významného postavení.

V roce 1679 vydal v Praze Lužický Srb – jezuita Jakub Xaver Ticin (1656–1693) první tištěnou hornolužickou mluvnici, která byla napsána latinsky a sestavena podle české předlohy. Kolem roku 1680 přišel do Prahy barokní sochař a řezbář Maćij Wjacław Jakula (Jäckel) (1655–1738), který zde působil až do své smrti v roce 1738 a zanechal po sobě významné dílo (například tři plastiky na Karlově mostě). S českým prostředím je spjat i další významný Lužický Srb, Jurij Hawštyn Swětlik (1650–1729), jenž studoval v Českém Krumlově a v Olomouci, a poté působil jako kaplan v Jáchymově a Radonicích. Jeho vrcholným dílem je rukopisný překlad → bible do hornolužické srbštiny podle Vulgaty, na němž pracoval v letech 1688–1707.

V dějinách česko-lužickosrbských náboženských kontaktů měli důležitou úlohu i českobratrští emigranti. V roce 1722 byla založena moravsko-německá kolonie v Ochranově (lužickosrbsky Ochranow, německy Herrnhut), kde se poměrně dlouho udržela českobratrská tradice. Do Ochranova putovali zvláště o Velikonocích i Lužičtí Srbové z celé Lužice a toto místo se stalo jejich důležitým náboženským centrem, kde se setkávali s evangelickými přáteli, což podporovalo jejich etnickou svébytnost. V roce 1742 vznikla v Horní Lužici také bratrská osada českých emigrantů v Nízkém (lužickosrbsky Niska, německy Niesky). Hrabě z Gersdorfu založil na svém panství v Ćichońcích zvláštní lužickosrbské sdružení, které se po jeho smrti přesunulo do Małeho Wjelkowa, kde Lužičtí Srbové žili na statku Matěje Dołhého. Poté vytvořili kolonii bratrské osady Serbska Niska, která byla založena o čtrnáct let později než český Nízký. V Ochranově a Nízkém působil jako překladatel český básník a hudební skladatel katolického vyznání František Vladislav Hek (1769-1847), jenž se zajímal o lužickosrbskou kulturu a literaturu a s Lužickými Srby měl i osobní kontakty.

Počet lužickosrbských studentů v Praze neustále stoupal, i když kulturní styky s Čechy pěstovala výhradně katolická menšina Lužických Srbů. V Lužici však slovanský jazyk ustupoval německému a katolická víra protestantské. Do roku 1578 byla v Lužici završena reformace, takže jen malá část Hornolužických Srbů zůstala katolíky. Aby mohli mít hornolužičtí katolíci své duchovní, založili v Praze roku 1704 lužickosrbští kněží Měrćin Norbert Šimon (1637–1707) a jeho bratr Jurij Józef Šimon (1646–1729) nadaci pro 12 chudých studentů teologie z hornolužického markrabství. První seminář („Útulek u sv. Petra“) byl v Nové ulici na Malé Straně. V roce 1726 pak položili základ k domu, jenž byl dostavěn v roce 1728 a posléze se začal nazývat → Lužický seminář (Serbski seminar, Seminarium Budissinarum ad s. Petrum). Chovanci semináře se zde měli vyučovat a cvičit v rodném jazyce, aby mohli po skončení bohosloveckých studií nastoupit dráhu duchovních mezi katolickými rodáky. V roce 1728 již bylo v semináři 19 studentů, v roce 1883 26 (gymnazisté a bohoslovci – Lužičtí Srbové, ale i Němci ze Saského království).

K absolventům Lužického semináře patřilo mnoho pozdějších významných představitelů lužickosrbského kulturního života a předních postav národního obrození, například Jan Pětr Jordan, Jakub Buk, Michał Hórnik, Jurij Łusčanski, Jan Skala, Jakub Bart-Ćišinski aj. V roce 1922 byl však seminář na příkaz míšeňského biskupa Christiana Schreibera zrušen. Usnesením Zemského národního výboru v Praze z roku 1945 byla budova Lužického semináře bezplatně věnována Společnosti přátel Lužice (SPL), která jej převzala v říjnu 1946. Prostory bývalého Lužického semináře byly obnoveny a SPL z něj vybudovala Lužický dům v Praze. V něm pak v poválečných letech pobývali lužickosrbští studenti i někteří Češi.

V. Česko-lužickosrbské vztahy v 19. a na počátku 20. století

1. V době národního obrození

Filologický zájem českého prostředí o Lužické Srby vzrůstal a značně se rozvinul v době → národního obrození. Na studium lužickosrbského jazyka se důkladně zaměřil Josef Dobrovský (1753–1829), který se s některými Lužickými Srby seznámil v době svých studií a udržoval s nimi přátelské kontakty po celý život. S Dobrovským si dopisovali například Franc Jurij Lok, Jan Bjedrich Fryco nebo Handrij Lubjenski; důležité vědecké kontakty v oblasti → sorabistiky měl však i s Němcem Karlem Gottlobem von Antonem. Dobrovský zkoumal lužickosrbský jazyk, avšak ve svých Geschichte der böhmischen Sprachen und Literatur z roku 1792 jej nepokládal za samostatný slovanský jazyk. Postupně se seznámil i s dějinami a kulturou Lužických Srbů a v roce 1797 již zařadil lužickou srbštinu mezi samostatné slovanské jazyky. Dospěl k názoru, že lužická srbština v obou hlavních nářečích představuje dva samostatné slovanské jazyky. Již na konci 18. století docházel Dobrovský do Lužického semináře, v němž vyučoval mladé seminaristy, a sám Lužici v roce 1825 navštívil. Koncem roku 1826 se rozhodl s pomocí pražských seminaristů sepsat hornolužickou mluvnici, kterou měl již za dva roky téměř hotovou, ale v pohnutí mysli ji zničil.

O Lužické Srby jevil zájem i Pavel Josef Šafařík (1795–1861), jenž ve svých Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (Ofen 1826) pojednal o dějinách jazyka a literatury Lužických Srbů, neopíral se však o vlastní výzkumy, ale vycházel zejména z prací J. Dobrovského. Ve svém Slovanském národopisu (Praha 1842) již podal samostatnou charakteristiku jazyka i nářečí se dvěma ukázkami. Na základě vlastních studií psal o Lužických Srbech ve Slovanských starožitnostech (Praha 1837). Šafařík četl práce lužickosrbských autorů a měl přátelské kontakty s Lužickými Srby, zejména s Janem Arnoštem Smolerem.

O lužickosrbské národní písně se zajímal František Ladislav Čelakovský (1799–1852), který už do prvního svazku Slovanských národních písní (Praha 1822) zařadil lužickosrbský překlad německého posvícenského popěvku Ta cewa wes so skandżuje. Při sbírání materiálů pro práci o slovanských lidových příslovích Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (Praha 1851) se obrátil na Handrije Zejlera (1804–1872), s nímž si dopisoval, stejně tak jako s J. A. Smolerem a Křesćanem Bohuwěrem Pfulem (1825–1889). V roce 1830 otiskl v Časopise Českého musea ze sbírky národních písní Andrzeje Kucharského (1795–1862) dolnolužickou část, a to jako první a nejstarší tištěnou lužickou sbírku národních písní vůbec. Významné místo v česko-lužickosrbských kulturních kontaktech zaujal i lužickosrbský překlad Čelakovského Ohlasu písní ruských (Praha 1846; překlad J. A. Smoler a Jan Awgust Warko).

Zvláštní role ve vztahu k Lužici a Lužickým Srbům připadla Janu Kollárovi (1793–1852), jenž se při svém pobytu v Jeně seznámil s problematikou Polabských Slovanů a od pastora Georga Friedricha Schmidta z městečka Lobeda obdržel vzácné knihy s lužickosrbskou tematikou. Dozvěděl se rovněž o pastorových lužickosrbských předcích a jeho dceru Friedu (Bedřišku) Schmidtovou, s níž se později oženil, pojmenoval slovanským jménem Mína a učinil z ní ve svém základním díle „Slávy dceru“. Kollár a jeho → slovanská vzájemnost měli výrazný vliv na mladé lužickosrbské básníky v čele s Handrijem Zejlerem. S Lužickými Srby se osobně znal i Ľudovít Štúr (1815–1856), který Lužici navštívil v roce 1839 a své dojmy pak shrnul především v práci Cesta do Lužic (Časopis Českého musea, 1839).

Přímé kontakty s Lužickými Srby udržoval také František Palacký (1798–1876), jenž se v roce 1827 setkal v Lipsku s Handrijem Zejlerem a tam mu dal podnět k sepsání lužickosrbské mluvnice a slovníku. Účastnil se i založení Matice lužickosrbské (Maćica Serbska) v Budyšíně a přispěl k vypracování lužickosrbského politického memoranda v roce 1848.

Založením Matice lužickosrbské v roce 1847 vyvrcholily národně buditelské snahy Lužických Srbů v 19. století; jejím prvním předsedou se stal Bjedrich Adolf Klin (1792–1855). Hlavním úkolem Matice bylo zdokonalit, ustálit a rozšířit nový, společný lužickosrbský pravopis a vydávat populárně-vědecké a vědecké publikace a periodika, z nichž nejvýznamnějším se stal Časopis Maćicy Serbskeje (do roku 1872 Časopis towarstwa Maćicy Serbskeje), založený v roce 1848. Představovala kulturní centrum, z něhož se šířilo národní uvědomění do všech částí Lužice. V roce 1880 pak byl z iniciativy Poláka Alfonse Parczewského (1849–1933) založen její dolnolužický odbor (Dolnołužyski wotrěd).

Ještě o rok dříve, než byla založena Matice lužickosrbská, v roce 1846, založili lužickosrbští studenti v Praze spolek Serbowka, který se stal v následujících desetiletích významným centrem pražského lužickosrbského studentstva. Mezi organizátory prvního → slovanského sjezdu v Praze v roce 1848 byl lužickosrbský kulturní činitel Jan Pětr Jordan (1818–1891), který žádal Matici lužickosrbskou o vyslání zástupců, ale její výbor tomu z obav před Němci nevyhověl.

Po smrti J. Dobrovského převzal vedení jazykové a národní výchovy lužickosrbských seminaristů v Praze Václav Hanka (1791–1861). Mladí Lužičané se na něho obraceli v otázkách osobních i národních a on jako první knihovník knihovny → Národního muzea v Praze založil při Národním muzeu lužické oddělení. Stal se tak významným prostředníkem mezi Lužickými Srby a Čechy a po celý život s nimi udržoval přátelské kontakty.

Značný vliv na popularizaci lužickosrbského života v Čechách měl básník, překladatel a publicista František Doucha (1810–1884), jenž na stránkách českých časopisů pravidelně informoval o kulturním dění v Lužici, s mnohými Lužickými Srby udržoval korespondenci (zvláště s J. A. Smolerem, J. P. Jordanem a M. Hórnikem) a rovněž docházel do Lužického semináře. S Lužickými Srby studujícími ve Vratislavi se stýkal i fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869). Varšavský profesor českého původu František Jan Jezbera (1829–1901) byl ve styku s J. A. Smolerem a při svém pobytu v Praze v roce 1862 vyučoval soukromě lužickou srbštinu. Soudce Jaromír Lisec (1848–1913) uveřejnil v roce 1868 v Łužičanu překlady z češtiny a poté referoval v českých časopisech o národním obrození Lužických Srbů.

Stálou pozornost věnoval Lužickým Srbům ve svých článcích a studiích Jan (Hanuš) Máchal (1855–1939), jenž byl prvním badatelem, který před Adolfem Černým přispěl k založení české sorabistiky jako nové slavistické disciplíny. Šlo zvláště o naučné a populárně-naučné články z oblasti lužickosrbského bájesloví, zvykosloví a kulturně historické práce, jichž publikoval více než dvě desítky. K jeho publikacím v oblasti sorabistiky je třeba zařadit i souhrnné monografie, obsahující sorabika, jimiž jsou práce Nákres slovanského bájesloví (Praha 1891) nebo Bájesloví slovanské (Praha 1907), dále to jsou jeho hesla z Ottova Slovníku naučného, překlady lužických písní v Kubově díle Slovanstvo ve svých zpěvech a pasáže v pracích o dějinách slovanských literatur.

Cvičení v Lužickém semináři v Praze řídili po Václavu Hankovi Karel Jaromír Erben (1811–1870) a dále pak Martin Hattala (1821–1903). Zvláště na počátku 60. let 19. století se rozvíjely plodné kontakty K. J. Erbena s Lužickými Srby, který v té době pracoval na knize Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská (Praha 1865), lužickosrbské pohádky tehdy získával od Lužických Srbů i prostřednictvím českého studenta Adolfa Patery (1836–1912), pozdějšího bibliotekáře knihovny Národního muzea, jenž publikoval lužickosrbská hesla v Riegrově Slovníku naučném. Řediteli Lužického semináře v Praze byli také tři čeští → bolzanisté: František Příhonský (1788–1859), František Náhlovský (1807–1853) a Antonín Slavíček (1813–1893). Ti všichni podporovali činnost lužickosrbských studentů, kteří se jednou týdně scházeli v Serbowce.

Literární kontakty mezi Čechy a Lužickými Srby nabyly značné intenzity ve druhé polovině 19. století, kdy již většina tehdejší české inteligence věděla o lužickosrbské problematice, a to se projevovalo i v jejích dílech. Od studentských let udržoval přátelské styky s Michałem Hórnikem Jan Neruda (1834–1891), zvlášť intenzívní kontakty s Čechy měl básník Jakub Bart-Ćišinski (1856–1909), jenž přeložil z češtiny okolo 25 básní, podle češtiny zpracoval i dvě divadelní hry a dopisoval si s předními českými slavisty. České vlivy jsou patrné i na vzniku lužickosrbského divadla. Prvním divadelním představením byl v roce 1862 Rohowin Štyrirohač (Rohovín Čtverrohý) od Václava Klimenta Klicpery v překladu tehdy studenta a později epika MUDr. Jana Handrije Ćěsly (1840–1915).

S českými lingvisty měl bohaté kontakty i významný lužickosrbský jazykovědec a etnograf Arnošt Muka (1854–1932), jehož monumentální dolnolužický slovník, který začala tisknout Ruská akademie věd v Petrohradě, byl po ruské revoluci v roce 1917 dotištěn v Praze na náklady → České akademie věd a umění (1928). Český filolog František Vymazal (1841–1917) vydal lužickosrbské básně v díle Slovanská poezie. II. svazek. Polská a lužicko-srbská poezie (Brno 1878) a napsal stručné pojednání První lužicko-srbské čtení (Zora 1883). V letech 1889/1890 vedl chovanec Lužickosrbského semináře Jakub Šewčik (1867–1935) veřejný kurz lužické srbštiny pro Čechy.

2. Kulturní kontakty před první světovou válkou

V posledních dvou desetiletích 19. století se ocitla Lužice a Lužičtí Srbové v centru zájmu mladých českých národopisců, kteří se postupně stali světově uznávanými odborníky. Patřil k nim například muzikolog, malíř a etnograf Ludvík Kuba (1863–1956), jenž v Lužici, kterou navštívil v letech 1885, 1886, 1902, 1922–1923, sbíral materiál pro monumentální dílo Slovanstvo ve svých zpěvech (1884–1895, 1923–1929). V Knize V. Písně lužické (Pardubice 1885–1887) vydal čtyřiaosmdesát lužickosrbských písní. Své postřehy z cest publikoval na stránkách českých populárně-vědeckých časopisů a souborně vydal vzpomínky s lužickosrbskými kresbami v knize Čtení o Lužici (Praha 1925).

Na vznik a rozvoj české i světové sorabistiky měl rozhodující vliv pedagog a národopisec Adolf Černý (1864–1952). Jako málokterý z jeho předchůdců oplýval značným rozhledem po slovanské odborné problematice, pro niž založil uznávaný časopis Slovanský přehled; na jeho stránkách byla věnována značná pozornost i Lužickým Srbům. Černého nejvýznamnějším etnografickým dílem je dodnes nepřekonaná práce Mythiske bytosće łužiskich Serbow (Budyšin 1898). Dále vydal například knihy Lužické obrázky (Praha 1890), Různé listy o Lužici. Fejetony a drobné črty (Praha 1894), Lužice a Lužičtí Srbové (Praha 1912) nebo Lužická otázka (Plzeň 1918, 2. vydání, Praha 1945). V četných studiích a článcích a v heslech Ottova Slovníku naučného zevrubně informoval o Lužických Srbech a psal o nich do českých i zahraničních časopisů a novin. V roce 1898 se stal správcem Národopisného muzea českoslovanského a v roce 1901 byl jmenován prvním lektorem lužické srbštiny na Univerzitě Karlově.

Kontakty s Lužickými Srby měl rovněž Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1837), jenž poprvé navštívil Budyšín v roce 1884, kde se setkal s M. Hórnikem. Během → první světové války zahrnul Lužici a Lužické Srby do svého osvobozeneckého programu. O Lužických Srbech se zmiňuje v několika pracích, zvláště v Nové Evropě (Petrohrad 1917). Píše zde, že Lužičané by se mohli v případě zájmu spojit s Čechy. Jeho práce pak byly překládány do lužické srbštiny (Nowa Europa v roce 1922, překlad Jurij Wićaz; Słowjenjo po wójnje v roce 1923, překlad Jurij Wićaz).

V náboženských kontaktech s Lužicí sehrál důležitou úlohu ženský cisterciácký klášter „Porta coeli“ v Předklášteří u Tišnova, jenž byl dekretem císaře Josefa II. zrušen v roce 1782 a k jehož obnovení došlo s pomocí cisterciáckého kláštera Marijiny Doł (St. Marienthal) na přelomu 19. a 20. století. V roce 1901 sem přišly i lužickosrbské sestry z kláštera Marijiny Doł v Horní Lužici a jejich počet pak stoupal. Klášterními odbornými školami prošly více než dvě desítky Lužických Srbek, z nichž se některé staly i abatyšemi. Poslední z nich byla Lužická Srbka, abatyše Marie Annuntiata (Anna Bielková, lužickosrbsky Hanka Bělkec; 1910–2003).

Z důležitých odborných slavistických prací, vydaných na počátku 20. století, které věnovaly pozornost i lužickosrbské problematice, můžeme například jmenovat dílo Lubora Niederleho Slovanský svět (Praha 1900) nebo sborník Slovanstvo. Obraz jeho minulosti a přítomnosti (Praha 1912).

Významným mezníkem v česko-lužickosrbských vztazích se stal rok 1907, kdy byl v Praze založen spolek, jenž měl původně zůstat výhradně lužickosrbským a jehož název zněl lužickosrbsky Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy. Spolek měl sedm zakládajících členů (Lužičtí Srbové Jan Bryl, Jiří Hantuš a Cyril Wjenka a Češi František Páta, Josef Páta, Cyril Stefan a Vilém Štekl). Hlavní intencí zakladatelů bylo cvičit se v lužické srbštině, seznamovat se s lužickosrbskou vědou a kulturou.

Důležitým orgánem Lužických Srbů se stala organizace Domowina, která byla založena v roce 1912 ve Wojerecích (Hoyerswerda) jako vrcholný svaz lužickosrbských spolků a sdružení. Domowina od počátku navázala kontakty s českým prostředím, které trvají dodnes. Po vypuknutí první světové války byli někteří členové spolku vyslýcháni a jeho činnost byla v roce 1915 zastavena, ovšem ke kontaktům s Lužickými Srby docházelo i poté.

VI. Československo a Lužičtí Srbové

1. Mezi světovými válkami

Po obnově spolku Łužiskoserbske towarstwo „Adolf Černý“ v roce 1918 nastal jeho nový rozmach. Masivně rostla členská základna, v četných městech i na vesnicích vznikaly jeho pobočky (v roce 1933 měla organizace již 3423 členů) a nastalo pravděpodobně nejpříznivější období jeho činnosti. Časté byly přímé kontakty spolku s lužickosrbskými organizacemi, do Čech přijížděly výpravy lužickosrbských Sokolů, pěveckých organizací atd. Kvůli zahraničním cestám opustil v roce 1922 A. Černý místo lektora lužické srbštiny na → Univerzitě Karlově a na jeho místo nastoupil rodilý mluvčí Mikławš Krječmar (1891–1967).

V roce 1922 se Josef Páta (1886–1942), vynikající sorabista meziválečného období, stal docentem lužickosrbského jazyka a literatury (od roku 1926 přikázané přednášky lužické srbštiny) a v roce 1933 profesorem lužické srbštiny na Univerzitě Karlově. Lužická srbština tehdy nebyla nikde na světě mimo Prahu pěstována jako samostatný obor. J. Páta se stal největší kapacitou české sorabistiky a zároveň přispíval k aktivní činnosti Společnosti přátel Lužice v meziválečném období. Z množství jeho prací jmenujme alespoň Krátkou příručku hornolužické srbštiny (Praha 1920), Z čěskeho listowanja J. E. Smolerja (Časopis Maćicy Serbskeje 1918, 1919, 1922), Úvod do studia lužickosrbského písemnictví (Praha 1925) – lužickosrbský překlad vyšel v roce 1929 v Budyšíně (Zawod do studija serbskeho pismowstwa), Kapesní slovník lužicko-česko-jihoslovanský a česko-lužický (Praha 1921), jazykovědné příručky a mnoho dalších studií a článků. Po německé okupaci byl Josef Páta zbaven profesury, byl mu zabaven majetek a rukopisy a po zatčení v roce 1942 byl popraven. Významný byl v meziválečném období přínos prof. Jana Kaprase (1880–1947) k právním dějinám Lužice, a to především v pracích Prawne stawizny Hornjeje a Dolnjeje Łužicy za čas čěskeho knježerstwa (Budyšin 1916), Lužice jako menšina (Praha 1927) a Lužice a český stát (Praha 1935). Na nově otevřené → Masarykově univerzitě v Brně se stal lektorem lužické srbštiny překladatel dramat Karel Kyas (1881–1958), který ve své práci pokračoval i po druhé světové válce.

Vznik nových národních států v Evropě (především → Československa a Polska) působil povzbudivě i na Lužické Srby. V listopadu 1918 poukázali Arnošt Bart (1870–1956) a Michał Kokla (1840–1922) v saském sněmu na požadavky z roku 1848 a v Budyšíně byl založen Lužickosrbský národní výbor (Serbski narodny wuběrk). Brzy nato byla schválena proklamace volající po sjednocení slovanského obyvatelstva obou Lužic a po řešení jeho národnostních svobod mírovou konferencí. Lužičtí Srbové měli být sjednoceni buď v samostatném státě nebo v autonomním útvaru. Počátkem roku 1919 odjeli Arnošt Bart a Jan Bryl na mírovou konferenci do Paříže, kde se jejich kauzy ujala oficiální československá delegace s expertem na lužickosrbskou problematiku Adolfem Černým a statistikem Antonínem Boháčem. V únoru 1919 předložil Edvard Beneš memorandum o Lužických Srbech, jednání však byla neúspěšná. → Versailleská smlouva se o Lužických Srbech vůbec nezmínila. Lužickosrbský zástupce Arnošt Bart byl dokonce po svém návratu do Německa uvězněn a odsouzen pro velezradu.

V roce 1919 byl spolek Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy přejmenován na Česko-lužický spolek „Adolf Černý“, který o rok později zahájil vydávání měsíčníku Česko-lužický Věstník (Čěsko-serbski Wěstnik). V roce 1920 byla rovněž podle českého vzoru založena v Budyšíně první samostatná sokolská jednota. Spolek „Adolf Černý“ vyvíjel aktivní činnost i v publikační oblasti, v roce 1922 zahájil vydávání prestižní Česko-lužické knihovničky, později také edičních řad Lužická korespondence, Dnešní Lužice, Dom a swět atd. V těchto publikačních aktivitách hrál ústřední roli jednatel spolku Vladimír Zmeškal (1902–1966). Z mnoha prací lze uvést například publikace Handrij Zejler (J. Páta, Praha 1922), Patnáct let Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze 1907–1922 (V. Zmeškal, Praha 1923), B. Smetana a Lužice (B. Krawc, Praha 1924) aj.

Mnozí z předních českých sorabistů a lužickosrbských aktivistů se stali členy Matice lužickosrbské. Byli to například A. Černý (zahraničním členem od roku 1884, čestným členem od roku 1921), J. Páta (zahraničním členem od roku 1908, čestným členem od roku 1922) a L. Kuba (zahraničním členem od roku 1887, čestným členem od roku 1923).

V roce 1924 se spolek ujal původní knihovny pražské Serbowky. O dva roky později byla lužická knihovna Serbowky sloučena se spolkovou knihovnou a průběžně stále doplňována jako nově pojmenovaná Hórnikova lužická knihovna v Praze. V roce 1931 se název spolku změnil na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ a název časopisu na Lužickosrbský věstník. O rok později se název spolku opět změnil, a to na Společnost přátel Lužice. Ve 30. letech 20. století nastal mimořádný rozkvět organizace a značně stoupl počet členů. Kromě Prahy působilo v Čechách a na Moravě šestnáct poboček Společnosti přátel Lužice, čemuž odpovídala rozsáhlá spolková činnost. Členové organizace velmi citlivě a s napětím sledovali situaci Lužických Srbů v nacistickém státě. Společnost usilovně informovala o Lužických Srbech a o jejich obtížných podmínkách v tehdejším Německu až do zákazu činnosti v roce 1939. Mnozí Češi však na Lužické Srby nezapomínali ani během druhé světové války. V prostředí československého exilu věnoval Lužickým Srbům pozornost Josef David (1884–1968); měl o nich v roce 1944 v Londýně přednášku, jejíž text opakovaně vyšel tiskem pod názvem Lužičtí Srbové (Londýn 1944 a Praha 1946).

2. Pokusy o sjednocení po druhé světové válce

Po skončení druhé světové války hledali Lužičtí Srbové v úsilí o obnovu národního života oporu u Čechů. Ještě z → koncentračního tábora v Dachau poslal předseda staré Lužickosrbské lidové rady (Serbska ludowa rada) farář Jan Cyž 5. 5. 1945 prezidentu Benešovi a 9. 5. 1945 vládě ČSR prohlášení žádající osvobození Lužických Srbů a připojení k Československu. Dne 10. 5. 1945 začal vyvíjet svou aktivitu Lužickosrbský národní výbor (později Lužickosrbský zemský národní výbor) vzniklý v Praze jako revoluční představitel srbské Lužice, který měl stejný cíl. Téhož dne byla v Chrósčicích obnovena všenárodní organizace Domowina. V září 1945 byla zřízena Lužickosrbská národní rada a Slovanský výbor v Budyšíně. Počátkem roku 1946 byl ustaven Lužickosrbský zemský národní výbor v Budyšíně.

8. 6. 1945 se konalo shromáždění na manifestaci pražského lidu, kde byla za přítomnosti zástupců Lužickosrbského národního výboru v Budyšíně obnovena Společnost přátel Lužice, jejímž předsedou se stal její předválečný jednatel a aktivní pracovník Vladimír Zmeškal (1902–1966). V letech 1945–1948 pokračovala Společnost přátel Lužice ve vydávání Lužickosrbského věstníku. Poté ještě vycházel komunisticky orientovaný časopis Nová Lužice (1948–1949).

Tehdejší státoprávní a kulturní požadavky lužickosrbských organizací byly tlumočeny zvláštními memorandy z 12. 5. 1945, 1. 6. 1945, 7. 1. 1946, 3. 1. 1947 a z března 1947. Byly v nich obsaženy žádosti týkající se samostatnosti Lužice pod mandátem Československa nebo Polska nebo čtyř velmocí, v posledním pak neutralizace Lužice a postavení pod mandát jednoho nebo několika slovanských států. Zvlášť naléhavé byly požadavky na začlenění obou Lužic do Československa jako autonomní části, avšak velmoci na žádný z požadavků nepřistoupily. Hlavního cíle lužickosrbského národního hnutí po roce 1945, jímž bylo oddělení od Německa, se nepodařilo dosáhnout. Selhaly rovněž další plány, jimiž byla možná připojení Lužice k Československu, k Polsku či získání lužické autonomie v rámci Německa. Stěžejní úlohu tehdy sehrál nezájem Sovětského svazu, jenž preferoval setrvání Lužice v rámci Německa a politika Polska a Československa, které upřednostňovaly úpravu vlastních hranic a vysídlení Němců. Nejdůležitější změnou tak pro Lužické Srby bylo přijetí saského Lužickosrbského zákona z března 1948, jenž deklaroval základní národnostní práva lužickosrbské menšiny.

Úsilí Lužickosrbské národní rady o samostatnost Lužice podporoval rovněž předseda Ústřední Matice školské v Praze František Stašek (1885–1946). Ten s několika spolupracovníky usiloval bez důkladné znalosti poměrů v Lužici o usazení Lužických Srbů v Čechách po odsunu Němců. Upustil od spolupráce se Společností přátel Lužice a Lužickosrbskému národnímu výboru nabídl místnosti pro kanceláře i finanční pomoc. Významnou pomocí Lužickým Srbům bylo zřízení Staškova spolkového lužickosrbského reálného gymnázia Ústřední Matice školské v České Lípě (od 1. 12. 1945), které bylo poté přesunuto do Varnsdorfu (od 1. 1. 1947) a po převratu se v roce 1949 stalo pobočkou reálného gymnázia v Rumburku. Od 1. 9. 1948 se přesunulo do Liberce, ale to už postupně lužickosrbští studenti přestupovali na gymnázium do Budyšína. Gymnázium vychovalo Lužickým Srbům podstatnou část poválečné inteligence. Patří k nim předseda Maćicy Serbskeje historik Měrćin Völkel (nar. 1934), jeho bratr jazykovědec a šéfredaktor nakladatelství Domowina Pawoł Völkel (1931–1997), jazykovědec prof. Helmut Faska (nar. 1932), farář Měrćin Salowski (nar. 1932), publicista Beno Šołta (1928–1986), historik prof. Jan Brankačk (1930–1990), publicistka Kata Malinkowa (1931–1998) aj. Ale i na dalších typech škol v severních Čechách (měšťanské školy, hospodářské školy, učitelské kurzy aj.) studovali v tomto období Lužičtí Srbové.

V prvních poválečných letech studovali Lužičtí Srbové také na pražských vysokých školách; zároveň v roce 1947 byla obnovena Serbowka. Těsně po druhé světové válce došlo ke značnému zintenzívnění činnosti Společnosti přátel Lužice, jíž Zemský národní výbor daroval budovu Lužického semináře, a k nárůstu její členské základny a vzniku jejích nových odboček. V letech 1945–1948 vysílal pražský rozhlas lužickosrbské pořady (Jurij Měrćink, Mikławš Krječmar); lužickosrbské knihy a časopisy byly tištěny v lužickosrbské tiskárně v Rumburku. V poválečném období působili v Čechách někteří významní lužickosrbští kulturní pracovníci, například dolnolužická básnířka a novinářka Mina Witkojc, hudební skladatel Bjarnat Krawc (1861–1948) i jeho dcera malířka Hanka Krawcec. Řada Lužických Srbů také přicházela do severních Čech za prací.

VII. Česko-lužickosrbské vztahy po roce 1948

Univerzita Karlova zůstala významným centrem sorabistiky. V poválečných letech zde přednášeli prof. Antonín Frinta (1884–1975) a doc. Mikławš Krječmar, po nich pak do roku 1989 prof. Jan Petr (1931–1989). Do roku 1998 pak řídil studium sorabistiky prof. Zdeněk Urban (1925–1998), poté nastoupil Markus Giger. V roce 1991 bylo poprvé zřízeno denní magisterské studium sorabistiky, na které nastoupilo v letech 1991, 1994 a 1996 celkem osm studentů (v roce 2002 byla zřízena specializace na sorabistiku). Kromě Prahy se dnes lužická srbština v Česku vyučuje jako lektorát nebo výběrová přednáška na univerzitách v Ústí nad Labem (od roku 2000), v Hradci Králové (od roku 2001) a v Brně (od roku 1998 literatura, od roku 2004 jazyk).

V kulturní oblasti došlo po druhé světové válce k dalšímu zintenzívnění vzájemných kontaktů. Četné práce byly překládány z lužické srbštiny do češtiny a naopak. Z lužické srbštiny to jsou například překlady: Vyprávění lužického Všudybyla od Mjerćina Nowaka-Njechorńského (překlad Zora Beráková, Praha 1964), Velké dobrodružství malého kocourka od Jurije Brězana (překlad Bohumila Šretrová, Praha 1966), Poslední zkouška od Jurije Kocha (překlad Josef Suchý, Praha 1974), Kantor Serbin od Marje Kubašec (překlad Jiří Mudra, Vlasta Straková, Leoš Šatava, Praha 1986), Výlet do ráje od Měrky Mětowé (překlad Vladimíra Šatavová, 1999) aj. Za pozornost stojí také práce Pohádky a písně Lužických Srbů (Praha 1959), kterou uspořádal prof. Jiří Horák. Z českých prací byly přeloženy mj. Reportaža pod šibjencu napisana od Julia Fučíka (překlad Jurij Měrćink, Berlin 1954), Šlezke pěsnje od Petra Bezruče (překlad Ota Wićaz, Wjacław Serb-Chejnicanski, Józef Nowak a Mina Witkojc, Budyšin 1962) a Wowka od Boženy Němcové (překlad Hanaróža Völklowa a Pawoł Völkel, Budyšin 1962).

V Československu byl natočen film Čarodějův učeň (režie Karel Zeman, 1977), filmová adaptace stejnojmenné knihy Otfrieda Preußlera, kterou autor sepsal na motivy lužickosrbské pohádky Krabat. Z nejnovější české filmové produkce se Lužici věnují dokumenty Tam za kopci je Lužice (režie Vlastimil Šimůnek, 1996) a film o předním lužickosrbském spisovateli a publicistovi Juriji Kochovi, který byl natočen v cyklu Evropané (připravili Z. Valenta, M. Štěpánek, Z. N. Břičkovský, 2002). Společnost přátel Lužice a její nástupnické organizace uspořádaly v Praze kulturní akce a v tomto pokračuje Společnost přátel Lužice dodnes. Ale i v jiných českých městech byly realizovány akce zaměřené na lužickosrbskou kulturu, jimiž jsou například Svátky lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, probíhající ve spolupráci se Svazem lužickosrbských umělců v Budyšíně (Zwjask serbskich wuměłcow Budyšin) pod záštitou Obce spisovatelů Praha a Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Češi také stále udržují s Lužickými Srby kontakty v náboženské oblasti. K významným poutním místům katolických Lužických Srbů patří Krupka (Bohosudov). Sem přicházejí i ve 21. století, stejně jako na počátku 17. století, katolíci z Horní Lužice jako poutníci k Bolestné Matce Boží do Bohosudova (součást Krupky). Tradičně sem směřují s mnohými prosbami v posledním červencovém týdnu k zázračné sošce Bolestné Panny Marie, především však prosí o zachování existence vlastního národa. Tato tradice vychází z pověsti o zázračné sošce z doby husitských válek. Lužičtí Srbové rovněž směřují ke hrobu svaté Zdislavy v Jablonném a do baziliky Panny Marie ve Filipově. Lužickosrbští evangelíci zase udržují přátelské kontakty s evangelickými sbory Českobratrské církve evangelické v pražských Dejvicích a v Železné Rudě.

Společnost přátel Lužice prošla v poválečném období několika proměnami. V jejím čele stáli po Vladimíru Zmeškalovi, který byl po únoru 1948 odstraněn z funkce jejího předsedy, Ladislav Rutar, Antonín Frinta a Kristián Pavel Lanštják. V polovině 50. let 20. století byla Společnost přátel Lužice přinucena začlenit se do Společnosti Národního muzea jako Sbor pro studium lužickosrbské kultury, který v letech 1959–1966 opět mohl vést Vladimír Zmeškal a po něm Bohumil Kovařík. Po jeho smrti stanul v roce 1975 v čele Sboru (později Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti Národního muzea) Zdeněk Boháč (1933–2001). Hlavním periodikem Sekce byl v 50. až 70. letech Přehled lužickosrbského kulturního života vycházející jednou nebo dvakrát za rok (1958–1977). Po listopadu 1989 se Sekce přeměnila na Sdružení přátel Lužice (1990).

Na počátku 90. let 20. století začala svůj zájem o Lužici a Lužické Srby aktivně projevovat skupina mladých nadšenců, která v roce 1990 založila Spolek česko-lužické mládeže (zaregistrován v březnu 1991), jenž změnil v polovině 90. let v souvislosti se vzrůstající členskou základnou název na Spolek česko-lužický. Mezi mnohými aktivitami spolku vyniklo vydávání nového měsíčníku Česko-lužický věstník (od roku 1991 do dubna 1993 vycházel pod názvem Zpravodaj Spolku česko-lužické mládeže). Spolupráce Spolku česko-lužického s poněkud autoritářským vedením Sdružení přátel Lužice se ukázala jako obtížná. Sporná byla především otázka obnovení Společnosti přátel Lužice, která měla navazovat na předválečné tradice stejnojmenné organizace. K její faktické obnově však nedošlo. Oba spolky vyvíjely bohatou kulturní činnost a veřejně prezentovaly svá stanoviska k německé politice vůči Lužickým Srbům. V červenci 2000 například proběhla demonstrace Spolku česko-lužického před velvyslanectvím SRN v Praze proti odtěžení lužické vsi Rogow. Změny nastaly až po smrti Zdeňka Boháče v roce 2001, kdy v roce 2002 Spolek česko-lužický vplynul do oživené Společnosti přátel Lužice, která fakticky neexistovala od roku 1955. Ke sjednocení v jednu organizaci došlo v roce 2003, kdy členstvo Sdružení přátel Lužice přešlo do Společnosti přátel Lužice a jejím předsedou se stal docent (od roku 2005 profesor) Leoš Šatava. 5. 9. 2003 zorganizovala Společnost přátel Lužice na Malostranském náměstí v Praze demonstraci proti zrušení lužickosrbské základní školy druhého stupně (Mittelschule) typu A v Chrósčicích, která proběhla u příležitosti návštěvy německého spolkového kancléře Gerharda Schrödera.

Do lužickosrbské otázky zasáhla po převratu v roce 1989 i vláda ČR. V roce 1990, kdy se jednalo o znovusjednocení Německa, vkládali přátelé Lužice naděje do československého ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera, aby podpořil vylepšení tehdejšího právního postavení Lužických Srbů v Německu; k tomu však nedošlo. Pozitivní postoj vůči Lužickým Srbům zaujala vláda Miloše Zemana. Ta poskytla lužickosrbské Domowině usnesením z 5. 9. 2001, v době všeobecného nesouhlasu české i lužickosrbské veřejnosti se zrušením lužickosrbské základní školy v Chrósćicích, finanční podporu ve výši 180 000 Kč na kulturní, osvětovou a vzdělávací činnost. Premiér Zeman se s Lužickými Srby setkal několikrát osobně – například v říjnu roku 2002 přijal čtyři zástupce Domowiny v čele s jejím předsedou Janem Nukem. Rovněž Ministerstvo zahraničních věcí České republiky zaujímá pozitivní vztah k lužickosrbské menšině v Německu a má k ní rovnocenný postoj jako k českým krajanům. V souvislosti s tím vyslalo ministerstvo od školního roku 2004/2005 do Lužice učitelku českého jazyka, která vyučuje na lužickosrbském gymnáziu v Budyšíně a na lužickosrbských školách v Chrósčicích a Ralbicích.

Odlišný byl však postoj Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, respektive jeho Centra pro studium vysokého školství. Centrum, které získalo sídlo v budově bývalého Lužického semináře, pozdějšího Lužického domu, kde sídlila Společnost přátel Lužice, neumožnilo návrat do budovy ani Společnosti přátel Lužice ani Hórnikově lužické knihovně s jejími vzácnými fondy.

Literatura

Petr Kaleta