česko-dánské vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Středověk a raný novověk: a) Královna Dagmar – fenomén ve vzájemných vztazích, b) Dánští studenti na Karlově univerzitě, c) Karel IV. a Valdemar Atterdag, d) Collegium nordicum v Olomouci, e) Tycho Brahe v Českých zemích, f) Třicetiletá válka, 2. Moravští bratři v Jižním Jutsku a v koloniích dánské koruny, 3. Čeští skláři v Jutsku, 4. Kulturní vztahy v 19. a na počátku 20. století, 5. Zemědělské exkurze do Dánska, 6. Studium skandinavistiky v Čechách a slavistiky v Dánsku, 7. Vztahy po roce 1918: a) Do druhé světové války, b) Vztahy v letech 1939–1945, c) Období studené války, d) Hospodářské a kulturní styky po roce 1989.

I. Charakteristika

Politické, kulturní a hospodářské vztahy mezi českým a dánským prostředím od raného středověku po současnost, mezistátní vztahy po roce 1918.

II. Vývoj vztahů

1. Středověk a raný novověk

a) Královna Dagmar – fenomén ve vzájemných vztazích

Intenzívnější česko-dánské vztahy ve středověku symbolicky začínají sňatkem dcery Adléty Míšeňské a Přemysla Otakara I., pozdější královny Dagmar (Margareta), která se v roce 1205 provdala za Valdemara II. Vítězného a do své smrti roku 1212 byla dánskou královnou. Historických pramenů o Dagmařině životě se dochovalo jen málo, avšak ze skutečnosti, že pronikla do dánské lidové slovesnosti, lze usuzovat na její popularitu už za života nebo záhy po její smrti. Svědčí o tom zejména tři dochované historické balady (folkeviser) vyzdvihující její laskavou povahu. Balada o Dagmařině smrti uvozená veršem „Nemocná v Ribe královna Dagmar leží“, bývá dokonce řazena k vrcholům tohoto na Severu tolik populárního středověkého žánru určeného k tanci. O lidové oblíbenosti královny Dagmar však nesvědčí jen balady. Poté, co byl v roce 1683 v blízkosti královnina hrobu v kostele Svatého Bendta v Ringstedu nalezen emailový křížek s vyobrazením Ježíše, vyrobený kolem roku 1100 v Byzanci, dostal název Dagmařin křížek (Dagmarkorset).

V českých zemích nebylo však až do 19. století povědomí o královně Dagmar a její dánské popularitě velké. Pro moderní českou historiografii královnu ji objevil Jan Erazim Vocel, který sám přeložil zmiňované dánské balady. Pod titulem Dánské národní písně o královně Markétě, Dagmar nazvané vyšly v Časopise Českého muzea (1846), do téhož čísla napsal Vocel rovněž článek Královna Dagmar a výtah z něho byl přeložen do dánštiny. Ani v Dánsku nebyla fakta o královně Dagmar historické obci známa. Odborný zájem projevil poprvé dějepisec Frederik Schiern, který v roce 1854 v Historickém časopise uveřejnil studii O královně Dagmar: Kritické příspěvky k dánským a českým dějinám (Om Dronning Dagmr: Kritiske Bidrag til den danske og den bøhmiske Historie). Po průkopnických pracích historiků z poloviny 19. století následovala vlna uměleckých zpracování a Dagmar se stala jakousi neoficiální patronkou česko-dánských vztahů. Hrob královny Dagmar se po založení Československa stal poutním místem českých delegací. Z českých literárních ohlasů uveďme román Václava Beneše Třebízského Královna Dagmar (1883) nebo báseň Dagmar (1885) Svatopluka Čecha, z nejnovějších pak divadelní hru Královna Dagmar (1987) Ludvíka Kundery a Miloslava Klímy.

Z příkladů mytologizace Dagmařiny postavy v samotném Dánsku lze uvést historický román Bernharda Severina Ingemanna (1789–1862) z roku 1826 nazvaný Valdemar Vítězný. Na intenzitě nabyla na sklonku 19. století poté, co bylo v roce 1864 Dánsko ve šlesvické válce poraženo Pruskem a ztratilo nejen obě vévodství Holštýnsko a Šlesvicko, ale i oblast Jižního Jutska (Sønderjylland). Díky příslušnosti k mocnému rodu Valdemarů se Dagmar stala symbolem dánství, laskavosti a v neposlední řadě odporu k mocnému jižnímu sousedu. Výmluvně to dokládá plastika sochařky Anne Marie Carl-Nielsenové (1863–1945) instalovaná na zámku v jutském Ribe v roce 1913, kde podle lidových balad královna Dagmar zemřela.

b) Dánští studenti na Karlově univerzitě

Po založení → Karlovy univerzity v roce 1348 přicházeli jako příslušníci saského univerzitního národa (nacio saxonum) do Prahy za studiem i Seveřané, Dány nevyjímaje. O národnostním složení lékařské fakulty nevíme nic bližšího, na artistické fakultě bylo zastoupení Dánů malé, prokazatelně zde studovali jen tři Dánové. Zato na pražské právnické fakultě jich studovalo několik desítek. Mezi lety 1372–1419 se jednalo asi o 76 osob, což představovalo 9 % všech příslušníků saského národa. Nejvíce Dánů pocházelo z biskupských měst Roskilde (13 osob) a dnes švédského, tehdy dánského Lundu (11 osob). Z těchto katedrálních sídel pocházeli i dva rektoři právnické fakulty: v akademickém roce 1404–1405 to byl Johannes Pauli (Hans Paulsen), arcijáhen v Lundu a kanovník v Roskilde, a v období 1406–1407 Andreas Gerechini (Anders Gerekesen) z Kalundborgu, dvojnásobný kanovník v Roskilde a Lundu.

Zájem seveřanů o studium v Praze se projevil později, zato trval déle, a to i poté, co v Římsko-německé říši, a tudíž blíže Skandinávii, byly založeny univerzity nové. Nejvíce studentů z Dánska se imatrikulovalo v roce 1390 (7 osob). → Dekret kutnohorský počátkem 15. století učinil studiu zahraničních studentů včetně Skandinávců v Praze přítrž.

c) Karel IV. a Valdemar Atterdag

Císař Karel IV. navázal přátelské styky s Valdemarem Atterdagem, panovníkem, jenž v Dánsku po dlouhé krizi monarchie znovu upevnil státní moc. Valdemar usiloval o opětovné nabytí lén, která byla předtím v samotném Dánsku ale i ve Skåne a Blekinge ve velkém zastavena holštýnské šlechtě, a v prosazení těchto cílů mu měl pomoci římský císař. Ten již dříve, v roce 1350, využil Valdemarova vlivu ve sporu o braniborské dědictví. V letech 1360–1361 pobýval Valdemar Atterdag v Praze a zavítal tam i na sklonku roku 1363, aby u Karla získal oporu při vymáhání říšských daní do dánské pokladny od hanzovního Lübecku. Císař nejprve taktizoval, nakonec ale v listu ze 17. 7. 1364 povinnost daňového odvodu potvrdil. Valdemar Atterdag zavítal do Prahy potřetí a naposled v roce 1370, kdy se „přátelství“ obou panovníků zkomplikovalo, neboť císař tentokrát na úkor dánského krále podpořil Hanzu.

d) Collegium nordicum v Olomouci

Další kapitola vztahů na poli vzdělanosti se vztahuje k Olomouci v období poreformačním, kde byl při jezuitské univerzitě v roce 1578 založen seminář pro misijní činnost na evropském Severu, tzv. „collegium nordicum“. Tyto papežské semináře zakládané po tridentském koncilu při jezuitských učilištích školily mladíky z nekatolických zemí, a tedy i Dány, kteří pak v reformovaných částech Evropy měli šířit katolictví. Z celkem 106 Skandinávců jich v olomoucké univerzitě nebo ve vyšších třídách gymnázia zhruba čtvrtinu tvořili Dánové. Většina z nich se v Olomouci zapsala v prvním desetiletí 17. století. Studenti pocházel převážně z měšťanského stavu a studium v Olomouci posléze doplnili o pobyt na některé z luterských univerzit. V Dánsku za své jezuitské vzdělání většinou nebyli nijak perzekvováni. collegium nordicum zaniklo po vypovězení jezuitů z Olomouce roku 1619. Několik studentů z Dánska se před rokem 1618 zapsalo i do pražského Klementina.

e) Tycho Brahe v Českých zemích

Obdobně symbolický ráz jako hrob královny Dagmar pro Čechy má pro Dány náhrobek astronoma Tychona Brahe v Kostele Matky Boží před Týnem na pražském Staroměstském náměstí. Dánský šlechtic, astronom a básník Tycho Brahe (Tyge Ottesen Brahe) musel v roce 1597 opustit svou observatoř Uranienborg na ostrově Hven (dnes švédský Ven) v průlivu Øresund po rozepřích s dánským králem Kristiánem IV. Po krátkém pobytu v Německu v hvězdárně Wandsbek poblíž Hamburku se v červnu 1599 po přímluvě Tadeáše Hájka z Hájku stal dvorním astrologem císaře Rudolfa II. Tycho si z Hvenu dovezl astronomické nástroje a svá pozorování prováděl na zámku v Benátkách nad Jizerou a v Praze. Na jeho popud byl do Čech pozván i Johannes Kepler, který po Dánově smrti převzal jeho nástroje i záznamy. Tychona v exilu trápil stesk po domově, ale pochvaloval si plodné mezinárodní prostředí rudolfínské Prahy. Tycho Brahe zemřel náhle v říjnu 1601, vzápětí po hostině v paláci Petra Voka z Rožmberka. Pohřeb se konal za přítomnosti císaře a slavnostní řeč pronesl Jan Jesenský. Ze slavného učence se stala populární postava českých dějin. Hrob Tychona Brahe tradičně navštěvují dánští cestovatelé. Navštívil jej v roce 1886 i slavný dánský literární kritik a společenský debatér Georg Brandes.

f) Třicetiletá válka

Násilněji se do dějin Českých zemí, konkrétně Opavska, zapsali Dánové v letech 1626 a 1627. Peripetie → třicetileté války přivedly v srpnu 1626 do Slezska dánský sbor pod velením vévody Jana Arnošta Sasko-Výmarského. Dánové se hodlali spojit s Gáborem Bethlenem v severních Uhrách a společně pak udeřit na Vídeň. Dánští vojáci ve Slezsku jednu zimu přezimovali a jejich působení významně přispělo k proměně majetkových a mocenských vztahů na severu Moravy, neboť někteří čeští páni se přidali na dánskou stranu, stejně jako se často nechali do vojska naverbovat místní muži (tzv. dánská rebelie). Dánové dobyli Hranice, Příbor a Brušperk, Frýdek i Bruntál.

Dánský vpád povzbudil ke vzpouře i nekatolické Valachy. Císaři zůstali věrni hukvaldští a Uničov. Jinak ale Dánové drželi celou severovýchodní Moravu a přes zimu posílili své oddíly na 12 tisíc mužů. Na jaře však přešlo do ofenzivy Valdštejnovo vojsko a v červnu císařští Dány porazili. Po porážce byly → šlechticům, kteří se přidali k Dánům, uloženy vysoké pokuty, statky těch, kteří ze země uprchli, propadly konfiskaci.

Vzápětí utrpěli Dánové porážku i ve vlastním království. Na podzim roku 1627 vyrazilo Valdštejnovo vojsko na sever a obsadilo celý Jutský poloostrov. Na obyvatelstvo dolehla okupace nesmírně tíživě, neboť císařské vojsko rabovalo a dožadovalo se horentních kontribucí. Valdštejnovy oddíly dobyly také rodové sídlo rodu Rantzauů, dědičných místodržících dánského krále v Holštýnsku, a do Prahy odvezly cennou knihovnu Heinricha Rantzaua (1526–1598), která je dnes uložena v pražském Klementinu.

2. Moravští bratři v Jižním Jutsku a v koloniích dánské koruny

Roku 1771 pozval dánský kabinetní sekretář a osobní lékař duševně chorého krále Kristiána VII. Johann Friedrich Struensee (1737–1772) do Dánska → moravské bratry, kteří roku 1727 na saském panství hraběte Nicolause Ludwiga von Zinzensdorff založili osadu Ochranov (Herrnhut) a obrodili zde zaniklou → Jednotu bratrskou (Unitas fratrum). Moravští bratři měli pověst schopných → řemeslníků a obchodníků a Struensee byl přesvědčen, že pozvednou dosud hospodářsky zanedbanou a pustou oblast Jižního Jutska. Vůdce moravských bratří, pastor Johannes Praetorius, koupil 23. 9. 1771 za 1041 říšských tolarů starý královský statek Tyrstrupgård a Kristián VII. bratrům a jejich obci, která se jmenuje Bratrská (Brødremenigheden), 10. 12. 1771 udělil svolení k založení města. Pojmenováno bylo na panovníkovu počest Christiansfeld (Kristiánovo pole). Kristián VII. městu na dobu deseti let ulevil na daních a bratry osvobodil od vojenské povinnosti i povinnosti sdružovat se v ceších. Na stavbu města věnoval 100 tisíc říšských tolarů a obci dále udělil právo na vlastní soudní stolec i kupecká privilegia, takže Christiansfeld obchodně nepodléhal blízkému Haderslevu. O deset let později již existovalo podstatě celé městské jádro: fara, tradičně stroze zařízený kostel i řada rodinných domů. Na sklonku 18. století fungovaly ve městě dvě velké školy, významný obchodní dům, pracovali zde řemeslničtí mistři a počet obyvatel čítal na 600. Ve městě působila barvířská a svíčková dílna, továrna na tabák a doutníky, továrna na klavíry, kloboučnictví, hotel, knihvazačství i pekárna dodnes vyhlášeného medového pečiva. V současnosti vlastní Obec bratrská medovou pekárnu, hotel a firmu na výrobu kachlových kamen.

Počet členů dánské obce dnes podle oficiálních údajů činí asi 300 členů, z nichž 150 žije přímo v Christiansfeldu. V roce 1975 získalo město díky neporušenosti centra přívlastek „obzvláště hodné ochrany“ a 36 domů je památkově chráněno.

Moravští bratři však v Dánsku působili už před rokem 1771. Hrabě von Zinzendorff v roce 1731 navštívil Dánsko, kde se zúčastnil korunovace Kristiána VI., zde propagoval nové pojetí víry a došel sluchu. Několik bratří se vzápětí díky dobrým vztahům s místními přistěhovalo do vesnice Stepping (8 kilometrů od Christiansfeldu) a začali zde šířit evangelium. Jejich pracovitost přiměla o čtyřicet let později Struenseeho, aby bratry ve větším počtu do této oblasti pozval.

Velmi důležitou roli v dánských dějinách sehrály misijní aktivity moravských bratří. Již v roce 1728 zaslal von Zinzendorff dánskému královskému dvoru dopis, v němž žádal o svolení k zahájení misie v Grónsku. Povolení k misijní činnosti udělil moravským bratřím až Frederikův nástupce Kristián VI. Na radu vrchního komořího Carla Adolpha von Plessen, který s ochranovskými udržoval čilé kontakty, dal svolení a moravští bratři směli k „pohanům“ vyplout. Dne 21. 8. 1732 se z Ochranova do Dánské západní Indie (Malé Antily) v Karibiku vypravili dva misionáři, vybraní bratrskou obcí: Leonhard Dober (nar. 1706 Münchsroth) a David Nitschmann (nar. 1696 Suchdol). Muži vyrazili na vůbec první misii moravských bratří v dějinách, a to na ostrov Svatého Tomáše. O rok později vypluli tři rodáci z Mankovic, Matouš (1711–1787) a Christian (†1739) Stachovi spolu s „evangelistou“ Christianem Davidem, do Grónska. Dne 12. 11. téhož roku se vydalo čtrnáct mužů a čtyři ženy, převážně českého a moravského původu, založit misionářskou kolonii na západoindickém ostrově Svatý Kříž. A konečně v roce 1759 putovalo 14 moravských bratří a sester na lodi dánské východoindické společnosti do dánského Trankebaru (dnešní Tarangambadi v indickém státě Tamilnadu). Někteří muži pokračovali dále na Nikobarské ostrovy (Frederiksøerne, Frederikovy ostrovy).

Misijní činnost moravských bratří v Trankebaru úspěšná nebyla, neboť je vytlačila vůbec první protestantská misie s názvem Dánsko-hallská (Dänisch-Hallesche Mission), která se v oblasti usadila už v roce 1706 a kterou tvořili němečtí misionáři, rovněž zaštítění patronací krále Frederika VI. Ze 73 moravských bratři, kteří byli vysláni do Indie, jich asi 50 v krátké době zemřelo a v roce 1795 dánská vláda vyhověla naléhavým prosbám bratrské obce, aby se misionáři směli vrátit. Poslední zdejší pozemky obce byly prodány v roce 1803.

Misie grónská a karibská zaznamenaly poněkud větší úspěch. V Malých Antilách se moravští misionáři významnou měrou zasloužili o vzdělávání otroků, právě oni přesvědčili dánského krále, že otroci jsou schopni učení. Christian Georg Andreas Oldendorp (1721–1787), který na dánské ostrovy zavítal v letech 1767–1769, si ve své zprávě poznamenal, že někteří otroci byli osvobozeni a nejméně desetina z nich se věnuje truhlaření.

V Grónsku se zmiňovaní tři bratři vylodili 20. 5. 1733 a v christianizaci Inuitů měli být nápomocni „grónskému apoštolovi“ Hansi Egedemu (1686–1758). Ten na ostrov přišel již v roce 1721. Egede a především Christian David se ovšem brzy dostali do sporu, neboť se rozcházeli především v pojetí víry. Na popud hraběte Zinzendorffa bratři založili Nový Ochranov (Neu Herrnhut; dnes Noorliit) asi kilometr od osady Godthaab (česky Dobrá naděje; Nuuk), kterou založil Egede.

Misijní činnost moravských bratří v Grónsku skončila k 26. 3. 1900, kdy bylo šest bratrských osad v jižním Grónsku převedeno do kompetence dánského státu, resp. dánské státní církve. V té době čítala bratrská obec v Grónsku 1637 osob. Jako kompenzaci obdržela obec od vlády 40 tisíc dánských korun.

3. Čeští skláři v Jutsku

Po roce 1830 byli do nově založené sklárny Holmegaard u Fensmarku „propašováni“ tři čeští skláři. Sklárnu založila vdova Henriette Danneskjold-Samsøová v roce 1825 a nejprve se zde vyrábělo tmavé sklo, převážně láhve. V roce 1831 se ve sklárně začala výroba bílého skla. Právě na tuto produkci byli pozváni erudovaní čeští skláři, kteří tehdy přes zákaz opustili vlast. Čeští skláři i němečtí kolegové zaměstnaní v holmegaardské sklárně byli katolického vyznání, avšak první katolická kaple (v jednom z dělnických domů) zde byla zřízena teprve v roce 1895. Čeští skláři přicházeli do Holmegaardu i v pozdějších desetiletích. Například Anton Waidinger, rozený v roce 1851 v Horní Dobrouči, přišel do Holmegaardu po krátkém působení v německém Kasselu a poté v Dánsku až do své smrti roku 1909 řídil malírnu. V roce 1884 založila v Holmegaardu skupinka českých sklářů Hudební spolek URANIA (Musikforeningen URANIA), který existuje dodnes.

4. Kulturní kontakty v 19. a počátkem 20. století

Odhlédneme-li od několika českých pluků bojujících roku 1864 v rakouském sboru na straně Pruska v prusko-dánské válce, po níž Dánsko muselo Prusku odstoupit vévodství Šlesvicko, kontakty obou zemí se v 19. století soustředily zejména do kulturní oblasti.

V 19. století stanuli v čele nejprestižnější hudební instituce v Dánsku hned dva Češi. V roce 1836 byl v Kodani po vzoru vídeňského Musikvereinu založen Hudební spolek (Musikforeningen) a na místo ředitele spolku a šéfdirigenta Královské kapely byl roku 1842 zvolen rodák z Horního Jiřetína František (Franz) Glaeser (1798–1861), který vystudoval hru na housle a skladbu na pražské konzervatoři. Glaeser stál v čele Hudebního spolku do roku 1850, kdy byla funkce šéfdirigenta Královské kapely a ředitele spolku rozdělena.

Jednou z nejvýraznějších postav kodaňského Hudebního spolku se stal rodák z Brna František (Franz) Neruda (1843–1915), který působil ve funkci stálého dirigenta a ředitele v letech 1892–1915. Nerudovu zvolení předcházela ostrá polemika vztahující se k vojenské porážce v roce 1864. Nakonec zvítězily umělecké ohledy a Neruda si získal nesmírnou oblibu a autoritu. V nové vlasti navíc pěstoval čilé kontakty s domovem a zasazoval se o uvádění české hudby. O jeho postavení v Dánsku svědčí celá titulní strana dánských Národních novin (Nationaltidende) z 2. 12. 1913, věnovaná sedmdesátým narozeninám profesora Nerudy.

Naproti tomu v Čechách se na sklonku 19. století projevil velký zájem o severskou kulturu a čile se rozvinulo překládání ze severských jazyků, dánštinu nevyjímaje. Překladatelé Václav Petrů (1841–1906), Karel Petr Kheil (1843–1908) a Hugo Kosterka (1867–1956) překládali beletrii i odborné texty. K nejvýznamnějším skandinavistům generace o něco pozdější patřil Gustav Pallas (1882–1964), který kromě jiného přeložil do češtiny v prvních dvou desetiletích 20. století kompletně Andersenovy pohádky. Anežka Schulzová v roce 1904 přeložila monografii Georga Brandese o filosofu Kierkegaardovi a velký ohlas získal překlad románu Jense Petera Jacobsena Niels Lyhne (1880), do češtiny poprvé přeložený v roce 1891 a poté ještě v letech 1922 a 1963.

5. Zemědělské exkurze do Dánska

V druhé polovině 19. století lze zaznamenat zájem dánského pivovaru Carlsberg o českou produkci piva v Plzni. Zachovaly se mj. podrobné poznámky a náčrtky vrchního inspektora V. Henningsena, který plzeňský měšťanský pivovar navštívil v roce 1884. Henningsen byl nejbližším spolupracovníkem Carla Jacobsena, syna zakladatele pivovaru J. C. Jacobsena. Dánsko současně navštěvovali koncem 19. a na počátku 20. století hojně čeští zemědělci, aby zde získali inspiraci v moderní zemědělské výrobě. Dánské zemědělství prošlo v mezinárodním měřítku nevídanou proměnou. Prostřednictvím více než tisícovky družstevních mlékáren a jatek vstoupili sedláci na světové trhy a sami exportovali zemědělskou produkci. Osvětovou činností pastora a národního buditele N. F. S. Grundtviga a prostřednictvím jeho „vyšších lidových škol“ („folkehøjskole“), zakládaných po roce 1844, získali dánští sedláci nejen znalosti moderních metod hospodaření, ale i povědomí o národní minulosti, a tím i nevídanou stavovskou hrdost. Jedním z iniciátorů rolnických exkurzí do Dánska byl neúnavný propagátor Dánska v Čechách, profesor Karlovy Univerzity A. Kraus.

6. Studium skandinavistiky v Čechách a slavistiky v Dánsku

Arnošt Kraus (1859–1943) působil především jako první literární vědec na nově založené pražské germanistice, kde se intenzívně věnoval také skandinávské filologii a lze jej právem považovat za zakladatele skandinavistiky v Čechách. Byl též autorem hesla o Dánsku v Ottově slovníku naučném nové doby. Kraus navštívil Dánsko celkem devatenáckrát a kromě literárních témat se zaměřoval i na oblasti společenské a hospodářské. Dvakrát tak do Dánska vycestoval v čele delegace českých sedláků; poprvé zorganizoval v roce 1901 exkurzi spolu s časopisem Čas a v roce 1909 šlo o početnější delegaci mladých sedláků. O dánském selském stavu napsal Kraus například sešitek O rolnících dánských (1900), o kulturně-historických tématech pojednával cyklus přednášek Dánsko, jeho hmotná a duševní kultura (kurs šestipřednáškový), pronesený v roce 1903 na Karlově univerzitě a vydaný tiskem roku 1908 v Ottově nakladatelství.

Studium slovanských studií na univerzitní úrovni započalo v Kodani v roce 1859, kdy se prvním profesorem → slavistiky stal Caspar Wilhelm Smith (1811–1881). Ten se však věnoval především polonistice a rusistice. Výraznější bohemistický zájem projevil Holger Pedersen (1867–1953), který pro prestižní Salomonsen Leksikon vypracoval heslo Bøhmisk Litteratur (2. vydání, Kodaň 1915–1930). V roce 1930 byla kodaňská bohemistika posílena zřízením lektorátu češtiny. První lektorkou se stala propagátorka české kultury a literatury Else Westh-Neuhardová, která v čele lektorátu působila až do roku 1973. Neuhardová se věnovala zejména překládání a do dánštiny přeložila moderní české autory od Jaroslava Haška a Karla Čapka po Bohumila Hrabala a Milana Kunderu. V roce 1947 odešla řada dánských studentů na studia do Prahy. Z Århusu přicestoval Herman Kølln, který poté po dlouhá léta působil jako dánský lektor na Karlově univerzitě, nebo Knud Jordal, pozdější lektor slovanské filologie a dlouholetý učitel češtiny na Århusské univerzitě. V Århusu byla slavistika založena v roce 1928 a v jejím čele stál Adolph Stender-Petersen (1893–1863), jehož hlavní zájem patřil rusistice a polonistice, i když se věnoval také češtině. V roce 1966 byl v Århusu zřízen lektorát češtiny vedený zmiňovaným Knudem Jordalem a roku 1969 se praktické výuky češtiny chopila rodilá Češka Dana Schmidtová (1943), která na univerzitě působila do roku 1985, kdy byl lektorát z finančních důvodů zrušen. Od roku 1994 působil na Århusské univerzitě jako lektor češtiny Peter Bugge (1960), který se zabýval českou literaturou v národněhistorickém a sociálním kontextu, ale věnoval se i překládání beletrie, například tvorby Michala Viewegha. Z téže univerzity vzešla i lektorka dánštiny na Karlově univerzitě v letech 1986–1991 Karen Gammelgaardová (1957). V roce 2004 byla čeština na univerzitě v Kodani jako samostatný obor zrušena a je vyučována stejně jako na univerzitě v Odense pouze okrajově v rámci regionálních studií. Jedinou univerzitou, kde se dnes v Dánsku vyučuje čeština, zůstala univerzita v Århusu.

7. Vztahy po roce 1918

a) Do druhé světové války

Diplomatické styky Československa a Dánska se datují od roku 1919. Ministr zahraničních věcí Edvard Beneš požádal nótou z 20. 5. 1919 dánské vyslanectví v Paříži, aby Dánsko oficiálně uznalo → Československou republiku. Ministr zahraniční Dánska 25. 5. 1919 telegramem odpověděl kladně. Prvním velvyslancem Dánska v Praze se stal Paul Nørgaard, který předal prezidentovi Masarykovi své pověřovací listiny 19. 5. 1921. První československý vyslanec v Kodani Plesinger-Božinov se měl především starat o český vývoz do Dánska, narážel však na nezájem a liknavost českých průmyslových kruhů. V první polovině 20. století Dánsko vyváželo do ČSR především produkty živočišné výroby jako máslo, ale i živý chovný dobytek. Československý export na druhou stranu sestával zejména z textilních a sklářských výrobků.

Po obsazení zbytku Československa nacistickým Německem předala 16. 3. 1939 dánská strana československé vyslanectví v Kodani Němcům a diplomatické styky byly přerušeny. Dánsko navázalo diplomatické styky se Slovenským státem.

b) Vztahy v letech 1939–1945

Za okupace česká exilová vláda v Londýně pěstovala s dánskými exilovými politiky jen skrovné kontakty. Čechoslováci plánovali v první polovině roku 1944 založení československo-dánské společnosti. O dění v Dánsku zpravoval exilovou československou vládu český vyslanec ve Švédsku dr. Vl. Kučera. Oficiální kontakty sice byly sporadické, ovšem pod vlivem tragických dějinných událostí nabyly na intenzitě styky jiné povahy. Do Dánska odešlo několik desítek mladých Židů z českých zemí, v Terezíně zase skončilo bezmála pět set Židů z Dánska.

Před okupací odešlo do Dánska z Československa zhruba 80 až 90 židovských hochů a dívek „na zemědělské přeškolení“, jak se praví v referátu Viktora Fischla adresovaném do Londýna 5. října 1943. Cílem těchto mladých sionistů měla být Palestina, kam se jich však podle následující Fischlovy zprávy ze 6. října dostalo jen 24. Takřka všem mladým českým Židům, kteří v Dánsku zůstali, se před počátkem října 1943, kdy byl v Dánsku zahájen holocaust, podařilo stejně jako drtivé většině Židů dánských přeplavit na rybářských člunech do Švédska. Do Dánska, kde od 30. let panovaly přísné přistěhovalecké zákony, se z okupovaných Čech na počátku války podařilo uprchnout i několika židovským rodinám.

Do Terezína bylo z Dánska po protižidovské akci provedené 1. a 2. 10. 1943 deportováno 474 Židů, ale šlo též o Židy, kteří do Dánska předtím uprchli například z Čech. Dánští Židé v Terezíně zůstali, významně jim pomohly balíčky dánského Červeného kříže a v rámci „akce bílých autobusů“ bylo 423 dánských Židů 15. 4. 1945 z popudu švédského šlechtice Folkeho Bernadotta z Terezína odvezeno do Švédska a uchráněno od apokalyptického konce války. V Terezíně zahynulo během války 52 dánských Židů.

Dánové se do dějin terezínské velké pevnosti zapsali i jinak. Říšský zplnomocněnec v Dánsku Werner Best dojednal s Adolfem Eichmannem v přísně střeženém ghettu kontrolní návštěvu zástupců dánských úřadů. Dne 23. 6. 1944 se zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí Frants Hvass spolu s Egilem Juelem Henningsenem z Dánského červeného kříže stali aktéry pečlivě zaranžované propagandistické návštěvy, před jejímž konáním bylo více než 7 500 terezínských Židů posláno do Osvětimi a při jejíž příležitosti byl natočen nechvalně proslulý film „Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet“. Hvass i Juel Henningsen čelili po osvobození ostré kritice, jelikož se nechali zneužít v říšské propagandě, oba se však hájili tím, že se jednalo o tah „v nevyhnutelné hře“.

Na druhou stranu do dánských internačních táborů Němci poslali několik stovek Čechoslováků. Vyslanec Kučera proto do Dánska koncem května 1945 poslal pplk. Čáslavku a krajanku Dr. Svendsen-Hájkovou, aby s ohledem na repatriaci zjistili, kolik Čechoslováků se zde nachází. Podle Čáslavkovy zprávy se k 7. 6. 1945 v dánských táborech nacházelo 57 Čechů, 4 Slováci, 5 Podkarpatorusů a 212 bývalých československých státních příslušníků německé národnosti.

c) Období studené války

K opětovnému navázání československo-dánských diplomatických styků došlo až v listopadu 1945. Významným milníkem poválečných česko-dánských vztahů se 7. 8. 1946 stalo zřízení pravidelného leteckého spojení Praha-Kodaň. Letadla společnosti ČSA měla na lince létat dvakrát týdně a dvakrát je měly suplovat dánské a švédské stroje. Deník Politiken a další listy upozornily na fakt, že ČSA jako vůbec první společnost získaly povolení k přeletu nad okupovanými zónami v Německu a že se Praha zřejmě po Berlínu chystá převzít roli centrálního letiště ve východní Evropě.

Po → únorovém puči v Československu, jak o události referovala dánská média, vyzval tehdejší dánský sociálnědemokratický premiér Hanse Hedtoft ke zrušení Dánské komunistické strany a právě únorové události (spolu s vypjatou situací v Berlíně) přiměly Dány ke konečnému zaujetí stanoviska v rodícím se konfliktu mezi Východem a Západem. Doposud se Dánsko snažilo za každou cenu zachovat neutralitu. Po překotném projednání v parlamentu, které trvalo půldruhého dne ovšem Folketing schválil vstup země do NATO.

Před únorovým převratem v Československu v roce 1948 byla Praha častým cílem dánských sympatizantů s komunistickou ideologií i členů Dánské komunistické strany (DKP). Z význačných kulturních osobností pěstovaly styky s Prahou například levicově orientovaný básník Ivan Malinowski (1926–1989) nebo spisovatelka a výtvarnice Dea Trier-Mørchová (1941–2001). Pro DKP sloužila ČSR jako vzor, o čemž svědčí například návštěva člena Ústředního výboru DKP Johannese Hansena na 8. sjezdu → Komunistické strany Československa v roce 1946. Hansen shrnul své dojmy v brožuře Nová československá demokracie (Tjekkoslovakiets nye Demokrati), kde nezdůrazňoval termíny jako → revoluce, → socialismus nebo → komunismus, nýbrž spíše pojmy národ, jednota a demokracie. V období po roce 1948 podporovalo komunistické Československo DKP finančně, například mládežnická organizace DKP obdržela počátkem padesátých let od Československého svazu mládeže 9 000 dolarů, před dánskými volbami v roce 1957 zase DKP za velmi výhodných podmínek získala offsetový přístroj značky Škoda. Z Čech putovala do Dánska také umělecko-řemeslná výroba folklórních předmětů, které byly v Dánsku prodávány ve prospěch komunistického tiskového orgánu Land og Folk (Země a lid).

Politický proces se Slánským v ČSR v Dánsku posílil další polarizaci mezi promoskevskou DKP a zbytkem politické scény. Básník a přední člen DKP Peter Rohde, který se zasadil o zaslání protestního telegramu adresovaného Klementu Gottwaldovi ze dne 28. 2. 1952 požadujícího omilostnění odsouzených, byl kvůli tomu z DKP vyloučen. Proces se Slánským přiměl dánské intelektuály k postupnému odklonu od dánské odnože marxismu, k odklonu, který byl završen po potlačení maďarského povstání v roce 1956.

Dánsko-československá společnost byla založena v říjnu 1952, předsedou se podle materiálu komunistického MZV stal „vynikající dánský chemik, profesor Weibel“. Předtím se ale československý vyslanec v Kodani podílel na likvidaci krajanského spolku „Slovan“. Před válkou měl asi 40 členů z “řad živnostníků a malých podnikatelů“, a proto byl pro československé komunistické vedení nepřijatelný. I před válkou existovala v Dánsku Dánsko-československá společnost, kterou tvořili průmyslníci a obchodníci. Jmenovkyně založená v roce 1952 ovšem nevznikla spontánně, nýbrž z podnětu oficiálních míst v ČSR a čítala „uvědomělé a republice oddané krajany“ a stejně uvědomělé Dány, přičemž ministerstvo zahraničí ČSR usilovalo o to, aby do společnosti přilákalo dánskou prominentní inteligenci. Podle jeho údajů měla společnost asi 120 členů.

Po druhé světové válce se obnovila výměna zboží mezi oběma zeměmi: z Dánska se dovážely především zemědělské produkty a potraviny jako máslo, sádlo, rybí a velrybí tuk, živý dobytek, ryby a rybí konzervy. Z Československa se vyvážely traktory, lehké dodávkové automobily, motocykly, lepenka, obkládačky, textil, sklo, kaolin, chemikálie a válcovaný materiál.

V období → studené války byly neoficiální kontakty mezi oběma zeměmi sporadické, oficiální zůstaly zdrženlivými. K jistému uvolnění začalo docházet až ve druhé polovině 50. let. Koncem roku 1958 podepsala ČSR a Dánské království dohodu o vypořádání finančních nároků. První parlamentní delegace v poválečném období si vyměnily návštěvu v letech 1962 a 1963, v srpnu roku 1965 zavítal do Prahy jako jeden z prvních západních politiků dánský sociálnědemokratický ministr zahraničních věcí Per Hækkerup a v únoru následujícího roku navštívil Dánsko šéf → československé diplomacie Václav David. Po invazi sovětských vojsk v roce 1968 oficiální vztahy opět ochladly. Kodaň se stala cílem některých posrpnových emigrantů, byť jich zde nezakotvilo tolik jako v sousedním Švédsku nebo v Holandsku.

Po roce 1977 vznikla v Dánsku společnost Dialog s Chartou 77 (Dialog med Charta 77), která se v roce 1990 přejmenovala na Dánsko-československý dialog, a ta se po rozpadu Československa přejmenovala na Dánsko-český spolek (Dansk-tjekkisk forening). Toto dánsko-krajanské sdružení pořádá kulturní a osvětové akce a v dánštině vydává časopis Dansk-Tjekkisk DIALOG.

Socialistické Československo bylo v Dánsku významně zastoupeno především automobily Škoda, které díky cenové dostupnosti získaly značnou popularitu. V roce 1983 se staly nejprodávanějšími vozy a zaregistrováno jich v Dánsku bylo 7983. V osmdesátých letech se však zrodil také fenomén takzvaného „škodovkářského vtipu“ („skodavittighed“), posměšných anekdot na špatnou kvalitu československého vozidla. Prodej vozů proto v roce 1989 zaznamenal absolutní minimum: 1265. Za poklesem prodeje se ovšem skrýval rovněž stagnující vývoj nových automobilů. Poté, co se v roce 1991 automobilka stala součástí koncernu VW, prodej vozů škoda se v Dánsku opět rozběhl. Dánsko bylo v letech 2004 a 2005 oceněno mladoboleslavskou továrnou titulem Importér roku, v roce 2005 zde byly vozy Škoda sedmou nejrozšířenější značkou.

d) Hospodářské a kulturní styky po roce 1989

Po roce 1989 se kontakty soustřeďují na hospodářskou oblast. Dánsko bylo podle údajů z léta 2007 patnáctým největším investorem v Čechách. Od roku 1993 zde podle ministerstva průmyslu a obchodu dánské firmy investovaly zhruba 40 miliard korun a vytvořily 7000 nových pracovních míst. Dánské investice zahrnují nejrůznější obory, od výroby střešních krytin přes stavebnice pro děti po luxusní elektroniku či logistické služby. Investorské aktivity dánských firem v ČR mířily zejména v posledních letech do vyspělých technologií a služeb, což je pro ČR obzvlášť významné. Velvyslanectví ČR v Kodani ocenilo v červnu 2007 dvanáct nejvýznamnějších dánských investorů v České republice.

V rámci bilaterální pomoci obdržela Česká republika v letech 1993–2001 z Dánska významnou finanční pomoc na ekologické a zemědělské projekty. Celkovou sumou ve výši dvou miliard českých korun zaujímala ČR sedmou příčku mezi příjemci dánské pomoci. Podpora zahrnovala prostředky na pomoc českému zemědělství při transformaci nezbytné pro přijetí do → Evropské unie, větší část prostředků ovšem směřovala do → ekologie, konkrétně na redukci znečištění ovzduší.

V současné době pěstuje devět českých měst oficiální přátelství s městy dánskými (Praha 2 – Brøndby, Praha 10 – Ballerup, Bílina – Sæby, Králův Dvůr – Assens, Kralupy nad Vltavou – Ikast, Říčany – Albertslund, Kutná Hora – Ringsted, Starý Poddvorov – Holmegaard, Třeboň – Horsens). V kulturní oblasti se vyznamenal především překladatel a znalec Dánska František Fröhlich, který během posledních desetiletí přeložil reprezentativní výběr klasických děl dánské literatury. Fröhlich je nositelem řádu Dannebrogu, který uděluje dánský královský dvůr. Propagátorkou českých zemí v Dánsku je Inge Bro Jørgensenová, která je autorkou řady zevrubných historických publikací (Kutná hora 1992, Bøhmen 1994, Prag 2001) a v roce 2000 jí české ministerstvo zahraničí udělilo cenu Gratias Agit.

Literatura

Frederik Schiern, Om Dronning Dagmar: Kritiske Bidrag til den danske og den bøhmiske Historie, Historisk Tidsskrift, 2. V., Kodaň 1854, s. 512–581
; Julius Thomesen – August Thomesen, Glasindustri i Bøhmen, Tidsskrift for Physik og Chemi, Kodaň 1877/16, s. 154–159
; Ladislav Heger a kol., Slovník spisovatelů. Dánsko. Finsko. Norsko. Švédsko. Island. Nizozemí. Belgie, Praha 1967
; František Šmahel, Pražské universitní studentstvo v předbělohorském období 1399–1419. Statisticko-sociologická studie, Praha 1967
; Christian Hougaard, Tjekkoslovakiet i Danmarks spejl, Odense 1971
; Hana Václavů, Počet graduovaných a negraduovaných studentů na pražské artistické fakultě, HUCP 17/1, Praha 1977, s. 7–32
; Eva Lawetz, Black education in the Danish West Indies from 1732–1853: the pioneering efforts of the Moravian Brethren, St Croix 1980
; Knud Rahbek Schmidt, Slavisk Instituts profil og udvikling, 50 år. Slavisk Institut. Århus Universitet, Århus 1985, s. 7
; Christian Georg Andreas Oldendorp, History of the mission of the Evangelical Brethren on the Caribbean Islands of St Thomas, St Croix, and St John, Johann Jakob Bossart (ed.), anglický překlad Arnold R. Highvield – Vladimir Barac, Michigan 1987
; Zdeněk Hojda, Collegia Nordica v Olomouci a Braniewě 1578–1619, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 30/1, Praha 1990, s. 49–95
; Jordal P. K. Bugre, Dějiny dánské literárněvědné bohemistiky, in: Světová literárněvědná bohemistika. Historie a současný stav, Praha 1996, s. 46–49
; Radek Fukala, Dánové na Opavsku, Dějiny a současnost 1, 1996, s. 32–37
; Severské balady. překlad Ladislav Heger – Marie Novotná, Praha 2000
; Kommunisternes kapital. Guldet fra Moskva. Finansieringen af de nordiske kommunistpartier 1917–1990, Morten Thing (ed.), Kodaň 2001
; Elisabeth Strandberg, Karl IV. og Valdemar Atterdag: „Vi, kejseren, og han, kongen af Danmark, var gennem lange tider på det inderligste knyttet til hinanden med broderlige følelser.“ Dansk-Tjekkisk Dialog, 1/2002, s. 2–9
; Olga Gebauerová – Josef Gebauer, Johann Beck – bratrský misionář v Grónsku, Evangelický týdeník Kostnické jiskry 88, 2003, č. 36 (22. 10.), s. 3
; Dagmar Hartlová a kol., Slovník severských spisovatelů: dánská literatura, faerská literatura, finská literatura, finskošvédská literatura, fríská literatura, islandská literatura, nizozemská literatura, norská literatura, švédská literatura, 2., doplněné a aktualizované vydání, Praha 2004
; Elisabeth Strandberg, Dansk-tjekkiske kontakter 1609–1629, Dansk-Tjekkisk dialog 12, 2004, č. 3, s. 12–18
; M. Šmerda, Kněžna Lukrecie a protireformace na Těšínsku, Těšínsko 47, 2004, č. 4, s. 1–10
; J. Štěpán, Československo – dánské vztahy 1919–1926 a úloha Miroslava Plesinger – Božinova, Východočeské listy historické XXI–XXII, 2004, s. 159–169
; Kathrine Kjærgaard – Thorkild Kjærgaard, Ny Herrnhut i Nuuk 1733–2003, Nuuk 2005
; Lasse Kristensen, Tjekkoslovakiets eksempel. Et etnologisk bidrag til debatten om kommunisternes kultur og den kolde krig, Kodaň 2005
; V. Mišaga, Dánský vpád do Slezska a na Moravu v letech 1626 až 1627, seminární práce – Univerzita Karlova, Praha 2005
; Jiří Stočes, Saský univerzitní národ pražské právnické fakulty (1372–1419), disertační práce, FF UK 2006
; Elisabeth Strandberg, Frantisek Neruda i dansk musikliv 2, Dansk-Tjekkisk Dialog 3, 2006
; Steen Busck – Henning Poulsen (ed.), Dějiny Dánska, Praha 2007
; Jindřich Halama Jr., 275 misie. Misie v Bengálském zálivu, Nové bratrské listy 9, roč. 1/2007, s. 10–15
; Dánové investovali v ČR přes 40 miliard, tisková zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu, 22. 6. 2007
; Zdeněk Hojda, Arnošt Kraus und Dänemark oder das Nachleben der Königin Dagmar in Böhmen, in: Germanistika Pragensia, Praha 2007
; Zdeněk Hojda – Jiří Štěpán, Česko-dánské styky, in: Steen Busck – Henning Poulsen (ed.), Dějiny Dánska, Praha 2007, s. 368–384; Hana Kraflová, Rudolf Těsnohlídek a Vánoční strom republiky. K počátkům československé tradice (1919–1929), Brno 2008
; Václav Veber, Dějiny sjednocené Evropy. Od antických počátků do současnosti, 2. vydání, Praha 2009.

Helena Březinová