československo-sovětská smlouva (1935)

Smlouva uzavřená mezi → Československem a Sovětským svazem, která měla představovat významný článek v zamýšleném, leč nikdy nerealizovaném celoevropském bezpečnostním systému.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v březnu 1933 se v Evropě rychle zvyšovalo napětí. Německo v říjnu 1933 vystoupilo ze → Společnosti národů a základní linií jeho bezprostřední zahraniční politiky se stalo úsilí o vnitřní rozbíjení → versailleského mírového systému především prostřednictvím dvoustranných paktů o neútočení. V lednu 1934 došlo k uzavření německo-polské smlouvy o neútočení, jež bylo prvním úspěchem politiky nacistického státu.

Nové kroky Německa podtrhly nutnost dospět ke spojenectví mezi Paříží, Moskvou a Prahou. V září 1934 byl Sovětský svaz na popud Francie přijat do Společnosti národů. Československo a Rumunsko v červnu 1934 uznaly SSSR de iure, což bylo předpokladem další spolupráce.

Československo-sovětská spojenecká smlouva se měla stát určitým svorníkem komplexu dohod o spolupráci obou zemí, jak ji koncipoval Edvard Beneš v plánu dohodnutém s lidovým komisařem zahraničních věcí SSSR Maximem Maximovičem Litvinovem v Ženevě 27. 9. 1934. Vzhledem ke snaze podpořit rozvoj vzájemných hospodářských vztahů, byla v Praze 25. 3. 1935 uzavřena obchodní a platební smlouva mezi ČSR a SSSR. Současně s touto smlouvou byla podepsána Dohoda o vzájemné ochraně práv ze živnostenského vlastnictví. Podpis smlouvy doprovázela výměna důvěrných nót, v nichž byl určován systém licencí pro režim tranzitu zboží, úvěrová smlouva (uzavřena roku 1936), konzulární smlouva a řada dalších ujednání.

Text spojenecké smlouvy byl připravován od dubna 1935. Závěrečná jednání mezi E. Benešem a sovětským vyslancem Sergejem Sergejevičem Alexandrovským, jejichž intenzitu posílilo parafování sovětsko-francouzské smlouvy o vzájemné pomoci 2. 5. 1935, probíhala od počátku května 1935. Základem znění se ve shodě s Benešovým přáním stal text smlouvy francouzsko-sovětské, pouze s menšími úpravami. Obsah vycházel jako ostatní československé spojenecké smlouvy z Paktu Společnosti národů a představoval určitý článek ve formovaném, leč nedobudovaném celoevropském systému kolektivní bezpečnosti. Spolu se sovětsko-francouzskou smlouvou měla nová smlouva tvořit základ nikdy nerealizovaného → Východního Locarna, na které se odvolávala. Obě strany se zavazovaly, že v případě ohrožení zahájí okamžitě vzájemné konzultace a v případě útoku vůči jedné ze smluvních stran útoku si poskytnou okamžitou pomoc a podporu. Československo-sovětskou smlouvu propojoval s francouzsko-sovětskou smlouvou čl. 2 tzv. podpisového protokolu, který stanovoval, že závazek o vzájemné pomoci mezi nimi nabude platnosti pouze tehdy, pokud budou naplněny podmínky obsažené ve smlouvě a především, „pokud tu budou podmínky předvídané touto smlouvou a pokud bude oběti poskytnuta pomoc ze strany Francie“. Uvedené omezení, začleněné do smlouvy na žádost → československé diplomacie, která chtěla vyloučit možnost zavlečení ČSR do možných konfliktů Sovětského svazu s některými dalšími státy (Polskem, Rumunskem), však mělo krajně negativní důsledky, které se projevily v průběhu mnichovské krize 1938.

Smlouvu o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR podepsali 16. 5. 1935 v Praze E. Beneš a S. S. Alexandrovskij a současně byl uzavřen podpisový protokol. Smlouva byla podepsána těsně před československými parlamentními volbami, které byly stanoveny na 19. 5. 1935, a proto se stala součástí ostrých diskusí mezi jejími příznivci a odpůrci v předvolební kampani. Československá vláda schválila smlouvu 28. 5. 1935, po Benešově návratu ze Ženevy. V ČSR byla ratifikována 3. 6. 1935 prezidentem republiky Tomášem Garriguem Masarykem; v SSSR 7. 6. 1935 Ústředním výkonným výborem SSSR. Na smlouvu sice navázalo rozšíření spolupráce obou států, nedošlo však ke konkrétní spolupráci v oblasti vojenské, koordinaci obranných plánů, ani nebyly konkrétně projednávány otázky realizovatelnosti sovětské vojenské pomoci Československu vzhledem k neexistenci společné hranice.

Literatura

Věra Olivová, Československo-sovětské vztahy v letech 1918–1922, Praha 1957
; táž, Československo-sovětská smlouva z roku 1935, Československý časopis historický 13, 1965, s. 477–500
; táž, Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci z roku 1935, in: Studie z dějin československo-sovětských vztahů 1917–1938, Praha 1967, s. 80–98
; Sergej Ivanovič Prasolov, Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci z roku 1935, tamtéž, s. 79–125; Zdeněk Sládek, Hospodářské úmluvy mezi ČSR a SSSR roku 1935, tamtéž, s. 53–77; Alevtina Pokorná, Vzájemné vztahy mezi armádami ČSR a SSSR v polovině 30. let, Historie a vojenství 30, 1981, č. 3, s. 52–72
; Emil Voráček, Československo-sovětské hospodářské vztahy 1945 –1948, Praha 1985
; Ivan Pfaff, Die Sowjetunion und die Verteidigung der Tschechoslowakei 1934–1938, Köln – Weimar 1996
; Josef Kalvoda, Role Československa v sovětské strategii, Kladno 1999 (v USA poprvé 1978)
; Jindřich Dejmek, Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936–1938, Praha 1998
; Igor Lukeš, Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu, Praha 1999
; Jindřich Dejmek, Edvard Beneš a fenomén Ruska mezi světovými válkami, in: Slovanský přehled, 87, 2001, s. 165 –188
; týž, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, Praha 2002
; Róbert Arpáš, Postoj HSĽS k podpisu československo-sovietskej zmluvy z roku 1935, in: Xénia Šuchová (ed.), Ľudáci a komunisti: súperi? spojenci? protivníci?, Bratislava 2006, s. 102–107.

Emil Voráček