česko-řecké vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Středověk, 2. Raný novověk, 3. Od konce 18. století do roku 1918, 4. Meziválečné období, 5. Druhá světová válka a v první poválečná léta, 6. Období 1949–1989, 7. Po roce 1989.

I. Charakteristika

Politické, církevní, kulturní a hospodářské vztahy české společnosti k řeckému prostředí a od 19. století k novodobému řeckému státu; mezistátní vztahy československo (česko)-řecké od roku 1918.

II. Vývoj vztahů

1. Středověk

Vztahy českého a řeckého prostředí od počátku středověku až do druhé poloviny 15. století měly podobu → česko-byzantských vztahů. Nehledě na svůj epizodický charakter se výrazným způsobem zapsaly do českých dějin, zejména v období raného středověku (→ Velká Morava, → cyrilometodějská misie).

2. Raný novověk

Vzrůstající zájem o Řeky, který se v českém prostředí začal projevovat od konce 15. století, souvisel primárně s aktuálními otázkami boje proti → osmanské expanzi a s postupujícím pronikáním myšlenek evropského → humanismu. Mnozí čeští vzdělanci v rámci svého zájmu o antiku věnovali pozornost starověkému Řecku a překládali práce některých jeho autorů, většinou však nikoliv přímo, ale prostřednictvím latiny. Prvním řeckým dílem, přeloženým do češtiny z originálu, byla Řeč k Démonikovi, přičítaná mylně Isokratovi, kterou v roce 1512 přetlumočil Václav Písecký. S řeckým prostředím se dostali bezprostředně do styku na svých cestách někteří čeští humanisté (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Kryštof Harant z Polžic a další).

V tomto období se začali objevovat v Českých zemích i řečtí uprchlíci z území okupovaných osmanskými Turky. Nejznámějším z nich byl Jakub Palaiologos, pozdější hlasatel radikálních heretických myšlenek (upálený nakonec v Římě roku 1585). Palaiologos získal v Praze měšťanství sňatkem s dcerou českého humanisty Martina Kuthena. Stýkal se zde zejména s Matoušem Collinem (Kalinou) z Chotěřiny, prvním profesorem staré řečtiny na pražské univerzitě (jeho památku připomíná mramorová deska, umístěná dnes v promoční aule Karolina, kterou Palaiolog věnoval pražské univerzitě).

V pobělohorské době ustoupil znovu do pozadí dřívější humanisticky motivovaný zájem o Řecko. V 18. století byli hlavními nositeli vzájemných kontaktů řečtí kupci, jejichž obchodní aktivita však směřovala především do Uher. Pro potřebu výuky tamních řeckých dětí přeložil Georgios Zaviras na přelomu 18. a 19. století do novořečtiny Komenského Orbis pictus.

3. Od konce 18. století do roku 1918

Vzájemné styky česko-řecké měly i na počátku tohoto období nadále sporadický a náhodný ráz (internace fanariotského řeckého hegemona podunajských rumunských knížectví Alexandra Ypsilantise v Brně v letech 1788–1791 a věznění jeho vnuka Alexandra Ypsilantise mladšího, vůdce tamního neúspěšného řeckého povstání z roku 1821 v Terezíně v letech 1823–1827). Osvobozenecká válka Řeků proti osmanské říši z let 1821–1828 byla však pozorně sledována českým tiskem. Mezi filhelény, kteří přišli bojujícím Řekům na pomoc, přesto nefigurovala žádná osoba, která by pocházela z Českých zemí.

Po vzniku novodobého řeckého státu se Řecko a Řekové dostávali stále častěji do popředí pozornosti české kulturní veřejnosti. Vzrůstající zájem byl však orientován převážně na starou antickou civilizaci a motivován byl jak novohumanistickým zaujetím (zdůrazňujícím prioritu řecké kultury před římskou), tak praktickými potřebami českého národního hnutí. Množící se překlady z klasické řečtiny (Jan Nejedlý, Antonín Puchmajer ad.) přispívaly nejen k hlubšímu poznání antiky (→ antika v českém kulturním dědictví), ale i k formování českého spisovného jazyka a literatury. Antická témata inspirovala řadu spisovatelů (Jaroslav Vrchlický, Otakar Theer, Josef Svatopluk Machar ad.), hudební skladatele (Zdeněk Fibich, Antonín Dvořák ad.) i výtvarné umělce (antické vlivy jsou například patrné ve stavbách i výzdobě Národního divadla i Národního muzea). Splynutí antických vlivů s aktuálními politickými potřebami národního hnutí našlo svůj odraz v tělovýchovném hnutí → Sokol, které se snažilo uskutečnit antickou řeckou myšlenku kalokagathie (krásy a dobra) v zájmu tělesné i morální výchovy českého národa.

Přestože novodobé Řecko zůstávalo v této filhelénské době ve stínu jeho antické minulosti a v konfrontaci s ní způsobovalo některým českým intelektuálům (například Janu Nerudovi) rozčarování, zájem o tuto zemi se postupně rozšiřoval. Prořecké sympatie jsou zřetelně patrné v české krásné literatuře (Prokop Chocholoušek, Svatopluk Čech, Josef Svátek). Václav Bolemír Nebeský vydal v roce 1864 Novořecké národní písně. Sporadicky se začaly v 19. století objevovat i první překlady z novořečtiny. Novořecká tematika je zastoupena v určité míře i v tvorbě některých českých spisovatelů (Julius Zeyer, Vítězslav Hálek ad.) a v dobových cestopisech. Do závěrečných let první světové války se datují počátky vzájemných styků naší exilové politické reprezentace, především samotného T. G. Masaryka, se stoupencem → Dohody Eleftheriem Venizelem a jeho spolupracovníky.

4. Meziválečné období

Po vzniku Československa dostaly dosavadní vzájemné kontakty obou prostředí komplexnější ráz a přímý mezistátní charakter. Oficiální diplomatické styky započaly již v roce 1919. Zastupitelské úřady zahájily činnost v roce 1920 (řecké vyslanectví v Praze) a 1922 (československé vyslanectví v Athénách). Východiskem spolupráce politických reprezentací obou zemí byl společný zájem o uchování poválečného systému a paralelní prosazování principů kolektivní bezpečnosti. Myšlenka přičlenění Řecka k → Malé dohodě, vojensko-politickému svazku Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Jugoslávie), zůstala přesto neuskutečněna. V neposlední řadě právě pro odpor československé diplomacie, která zamýšlela vtisknout malodohodovému seskupení jednoznačně středoevropský rámec a nechtěla se nechat vtáhnout se svými spojenci do řecko-turecké války let 1919–1922, jež skončila fiaskem Řecka. Mezi Československem a Řeckem byla v meziválečném období uzavřena řada smluv mj. i Pakt o přátelství, řízení smírčím, rozhodčím a soudním (1929).

V 30. letech 20. století přivítala československá diplomacie rozhodnutí Řecka podílet se po boku Turecka a malodohodových spojenců Československa, Rumunska a Jugoslávie, na formování Balkánské dohody. K citelnému ochlazení vzájemného vztahu obou zemí došlo teprve po nástupu Metaxasovy diktatury v Řecku (1936). Hospodářské styky československo-řecké, upravené obchodními ujednáními z let 1925, 1932 a 1937, zůstaly přesto až do konce 30. let relativně živé. Intenzívně se rozvíjely v meziválečném období i kontakty vědecké a kulturní (například významnou epizodní událostí byl v mezidobí let 1929–1932 téměř dvouletý pobyt známého spisovatele Nikose Kazantzakise v Božím Daru v Krušných horách). Antická řecká kultura zůstávala tehdy inspiračním zdrojem mnohých českých umělců nejrůznějšího zaměření a představovala předmět badatelského zájmu řady vědeckých pracovníků různých oborů – klasických filologů (František Novotný, Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Ludvíkovský), klasických archeologů (Antonín Salač), estetiků (Karel Svoboda) a historiků (Vladimír Groh). V jejich rámci se dostávalo do popředí i byzantologické bádání, jehož vůdčími osobnostmi se stali Jaroslav Bidlo, Milada Paulová a František Dvorník. V roce 1929 začal vycházet v Praze vědecký časopis Byzantinoslavica.

5. Druhá světová válka a první poválečná léta

Pronikavý zásah do vývoje československo-řeckých vztahů přinesla druhá světová válka. Bilaterální kontakty byly technicky přerušeny již po uzurpaci československého vyslanectví v Athénách nacistickým Německem v březnu 1939. K jejich obnově na úrovni exilových vlád v Londýně došlo teprve v roce 1942. Obdobné historické osudy obou zemí přispěly v letech války nepochybně k posílení vědomí vzájemné sounáležitosti českého a řeckého národa.

V přímém rozporu s touto tendencí přesto vývoj mezistátních vztahů československo-řeckých od sklonku války nesměřoval k upevňování vzájemného poměru, ale naopak k jeho nepřátelskému vyhrocování. Československo neobnovilo svůj zastupitelský úřad v Athénách, omezovalo všemi způsoby své styky s řeckou vládou, která v roce 1946 znovuzřídila své vyslanectví v Praze, a zaujímalo nepříznivý postoj vůči Řecku ve světě. Na → mírové konferenci v Paříži v roce 1946 dokonce podporovalo územní nároky, které vůči němu vznášelo poražené Bulharsko.

Nepříznivý trend bilaterálních vztahů souvisel s protichůdnými tendencemi vnitřního vývoje obou zemí – s mocenským zatlačováním levice krajní pravicí v Řecku, s posilováním pozic komunistů v Československu a s rychle postupujícím procesem začleňování obou zemí do protichůdných mocenských táborů. Tento trend vyvrcholil po únoru 1948, kdy se Československo v plné míře zapojilo do vojenské a materiální podpory, kterou poskytovaly země sovětského bloku řeckému komunistickému povstání z let 1946–1949 a kdy nakonec převzalo část emigrantů (kolem 13 tisíc dospělých osob i dětí), kteří v souvislosti s porážkou komunistů v tamním ozbrojeném konfliktu odešli ze země (→ řecká emigrace v Československu). Oficiální československo-řecké vztahy za těchto okolností poklesly v roce 1949 na svou nejnižší úroveň.

6. Období 1949–1989

K překonání nejhlubší stagnace v historii oficiálních bilaterálních styků došlo teprve v době prvního částečného uvolnění ve vztazích mezi Západem a Východem v roce 1954, kdy v Athénách obnovil svou činnost československý zastupitelský úřad a kdy byla podepsána nová československo-řecká obchodní dohoda. Proces normalizace vzájemného poměru nepostupoval ovšem s částečnou výjimkou styků obchodních žádoucím tempem a s ohledem na vzájemnou podezíravost obou státních režimů si zachovával nadále pouze polovičatý charakter. Teprve za liberální řecké vlády Georgia Papandrea došlo v roce 1964 k povýšení zastupitelských úřadů obou zemí na velvyslanectví a k podpisu několika ekonomických ujednání (o leteckých službách, o vypořádání nedořešených finančních otázek a dlouhodobé obchodní dohody). V době vlády pravicové vojenské junty v Řecku (1967–1974) nebyly československo-řecké styky přerušeny, odvíjely se však převážně pouze v rovině ekonomické a obchodní.

Dynamický rozvoj československo-řeckých vztahů začal teprve po pádu režimu řeckých „černých plukovníků“ (1974) za vlády Konstantina Karamanlise, který také jako první řecký premiér oficiálně navštívil Prahu (1979). Smluvní základna bilaterálních styků se v letech 1976–1980 rozšířila o několik nových ujednání, například o kulturní dohodu (1976), o konzulární úmluvu (1980), o smlouvu o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (1980) či o dohodu o rozvoji hospodářské, průmyslové a technické spolupráce (1980). Na základě poslední dohody došlo v roce 1981 i k ustavení československo-řecké smíšené hospodářské komise.

Oficiální bilaterální kontakty dále zintenzivněly poté, co se v Řecku ujala vlády socialisticky orientovaná strana PASOK, vedená Andreasem Papandreem (1981). Papandreova vláda projevovala ve své „východní“ politice značné porozumění vůči postupu komunistických režimů zemí sovětského bloku. S jejich představiteli navazovala vedle kontaktů mezistátních i styky mezistranické (včetně styků s KSČ). V průběhu 80. let došlo za těchto okolností v československo-řecké relaci k uskutečnění řady recipročních návštěv na nejrůznější úrovni a k podpisu několika závažných dokumentů, mimo jiné též dohody o vědecké a technické spolupráci (1984), Dlouhodobého programu rozvoje hospodářské, průmyslové a technické spolupráce (1984) a Dohody o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení (1985). Na základě tohoto posledního ujednání poskytla československá vláda Řecku jednorázovou částku 24 mil. USD k uspokojení důchodových nároků těch řeckých emigrantů, kteří se rozhodli vrátit se do pěti let od podpisu tohoto dokumentu z Československa do vlasti. Přes existenci četných hospodářských ujednání nedosáhly obchodní styky mezi oběma zeměmi v průběhu 80. let úrovně, kterou zaznamenávaly do doby plného včlenění Řecka do Evropských společenství (1981).

Přestože pro svobodnou výměnu kulturních hodnot mezi Československem a Řeckem neexistovaly v celém poválečném období až do roku 1989 příznivé politické podmínky (a to ani po výrazném zlepšení oficiálního poměru mezi režimy obou států ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 20. století), zaznamenala československá věda a kultura řadu významných badatelských úspěchů v oblasti grecistiky, byzantologie i neogrecistiky i při šíření znalostí o řeckém umění a kultuře. O vědecké poznání řeckého starověku se nejvíce zasloužil jazykovědec Antonín Bartoněk, historikové Radislav Hošek a Pavel Oliva a klasičtí archeologové Antonín Salač a Jan Bouzek. K rozvoji byzantologického bádání významně přispěli zejména Bohumila Zástěrová, Věra Hrochová, Milan Loos, Růžena Dostálová, Vladimír Vavřínek a Radoslav Večerka. Zakladatelkou a vůdčí osobností novořeckých studií v Československu se stala Růžena Dostálová. Novodobými dějinami Řecka a řecko-českých vztahů se intenzívně zabýval Pavel Hradečný.

Řecko představovalo i v tomto období významný inspirační zdroj pro řadu českých spisovatelů, výtvarných umělců i hudebních skladatelů (například na základě spolupráce s řeckým spisovatelem Nikosem Kazantzakisem a podle předlohy jeho románu Kristus znovu ukřižovaný zkomponoval Bohuslav Martinů svou operu Řecké pašije). V řeckém prostředí se o šíření česko-řecké kulturní vzájemnosti nejvíce zasloužil Karolos Tsizek (Karel Čížek), všestranný malíř, grafik a překladatel českého původu, žijící od roku 1929 v Soluni.

7. Po roce 1989

Pád komunistického režimu v Československu vytvořil předpoklady pro další prohloubení a rozšíření kontaktů mezi oběma zeměmi. Významnou součástí vzájemných styků se stala od počátku 90. let masová turistika, zejména poznávací a rekreační cesty našich občanů do Řecka (ročně až 400 tisíc osob). K jejich usnadnění výrazně přispělo ujednání o recipročním zrušení vízové povinnosti (1991). Přes absenci otevřených problémů v bilaterální relaci zaostávaly tehdejší mezistátní československo-řecké styky za velkými očekáváními a možnostmi. Tento trend přetrval i v prvních letech po rozdělení československé federace. Česká republika převzala všechny závazky, které pro ni vyplývaly z dosavadních československo-řeckých smluvních ujednání (bilaterální jednání o sukcesi byla ukončena v roce 1994).

Od konce 90. let 20. století nabyly česko-řecké kontakty, zejména politické, velkého rozsahu a intenzity – nepochybně i v souvislosti se začleněním České republiky do NATO (1999) a s jejím úsilím o vstup do Evropské unie. Tato tendence se projevila i velkým nárůstem vzájemných návštěv státních představitelů obou zemí a spoluprací na nejrůznější úrovni. Názorová spřízněnost levicových vlád České republiky a Řecka našla svůj odraz i v některých specifických společných krocích (například v tzv. česko-řecké iniciativě ministrů zahraničí Jana Kavana a Jorgose Papandrea, usilující na jaře 1999 o neprodlené ukončení válečných akcí v Kosovu). Viditelný vzestup zaznamenaly od konce 90. let i styky hospodářské a kulturní. K šíření myšlenky vzájemného porozumění mezi oběma zeměmi trvale v obou státech přispívaly vzájemnostní spolky a v České republice i Asociace řeckých obcí, sdružující příslušníky řecké komunity u nás.

Literatura

Jaroslav V. Šťastný, Styky Řecka s národem československým, hlavně s ohledem na kulturu a zájem československého národa o kulturu řeckou, in: G. A. Farmakidis, Současné Řecko (Stát a národ), Praha 1930, s. 238–256
; Růžena Dostálová, Jacobus Palaeologus, in: Byzantinische Beiträge (ed. Johannes Irmscher), Berlin 1964, s. 153–175
; Bořivoj Borecký – Růžena Dostálová a kol., Slovník spisovatelů. Řecko. Antická, byzantská a novořecká literatura, Praha 1975
; táž, Spätmittelalterliche und neuzeitliche Kontakte Böhmens mit Griechenland und Zypern, in: Jürgen Werner (ed.), Modernes Griechenland – Modernes Zypern, Amsterdam 1989, s. 178–197
; Pavel Hradečný, Řecká republika, Praha 1989
; Růžena Dostálová, Řecko a my v dějinách, Souvislosti, 1996, č. 1 (28), s. 61–78
; Petros Cironis (Tsironis), Česko-řecké vztahy v 15.–16. století (I tsecho-ellinikes schesis ston 15 ke 16 eona), Rokycany 1997
; Růžena Dostálová – Pavel Hradečný, Nástin česko-řeckých vztahů, in: Pavel Hradečný – Růžena Dostálová – Věra Hrochová – Pavel Oliva – Vladimír Vavřínek, Dějiny Řecka, Praha 1998, s. 639–667
; Pavel Hradečný, Řecká komunita v Československu. Její vznik a počáteční vývoj (1948–1954), Praha 2000
; Petros Cironis, Akce „Řecké děti 1948“ = O fakelos „Ta Ellěnopaida 1948“. Dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci helénských dětí v roce 1948 do Československa, Rokycany 2001
; Barbara Metzmacher, Kréta. Kultura, náboženství, dějiny, Praha 2002
; Pavel Hradečný, „Neexistující“ exulanti: Zajatí řečtí vojáci v Československu (Od roku 1949 do poloviny padesátých let), in: Tomáš Dvořák – Radomír Vlček – Libor Vykoupil (ed.), Milý Bore... Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci, Brno 2003, s. 201–212
; Pavel Hradečný, Zdrženlivý internacionalismus. Občanská válka v Řecku a československá materiální pomoc Demokratické armádě Řecka, Soudobé dějiny 10, 2003, č. 1–2, s. 58–92
; Libor Martinek, Příspěvek k problematice řecké a slavomakedonské emigrace v Československu a v České republice po 2. světové válce, Slezský sborník 101, 2003. č. 4, s. 470–481
; Antula Botu – Milan Konečný, Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948–1989, Praha 2005
; Růžena Dostálová, Několik poznámek k překladům novořecké poezie v Čechách a na Slovensku, in: Věra Lendělová – Michal Řoutil (ed.), Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Sborník pro Václava Huňáčka, Červený Kostelec 2006, s. 483–492
; Ivan Hlavatý, Řecká komunita na Zlatohorsku, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, Společenské vědy, 2006, č. 292, s. 74–96
; Libor Martinek, Poznámky k literární tvorbě spisovatelů řecké národnosti z Jeseníků Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in: Studia balcanica bohemo-slovaca. 6. Sekce. Příspěvky přednesené na 6. mezinárodním balkanistickém sympoziu v Brně ve dnech 25.–27. dubna 2005, Brno 2006, s. 633–643
; Petr Novák, Československá diplomacie a řecko-turecká válka 1920–1922, Moderní dějiny 15, 2007, s. 183–220
; Ivan Hlavatý, Řečtí kněží v emigraci: iereus Ioannis Nikolau-Papadopulos, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, Společenské vědy, 2008, č. 296, s. 139–144
; Jiří Kopecký, Řekové u českých skladatelů 19. století, in: Kateřina Bláhová – Václav Petrbok (ed.), Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007, Praha 2008, s. 354–366
; Růžena Dostálová – Pavel Oliva – Vladimír Vavřínek, Řecko, Praha 2002
; Růžena Dostálová – Věra Hrochová – Pavel Hradečný – Pavel Oliva – Vladimír Vavřínek, Dějiny Řecka, 2., doplněné a rozšířené vydání, Praha 2009
; Kateřina Králová, Otázka loajality řecké emigrace v Československu v letech 1948 až 1968, Slovanský přehled 95, 2009, s. 337–350
; Václav Veber, Dějiny sjednocené Evropy. Od antických počátků do současnosti, 2. vydání, Praha 2009
; Kostas Tsivos, Makedonská otázka v souvislosti s řeckou občanskou válkou – Slavomakedonci jako součást řecké emigrace v Československu, Slovanský přehled 95, 2009, s. 319–336
; Maria Bontila, The Educational and Social Policy of Political Refugees in the Former Czechoslovakia, Studia territorialia 1, Supplementum č. 1, 2010, s. 107–116
; Antula Botu – Milan Konečný, Domovy řeckých dětí v Československu, Studia territorialia 1, Supplementum č. 1, 2010, s. 185–198
; Pavel Hradečný – Konstantinos Tsivos, Česko-řecké vztahy, in: Ladislav Hladký a kol., Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy, Praha 2010, s. 263–274
; Kyriaki Chábová, Vzdělávání řeckých dětí v Československu v letech 1948–1968, Studia territorialia 1, Supplementum č. 1, 2010, s. 199–210
; Kostas Tsivos, Československá angažovanost v řecké občanské válce a ve speciálních misích KS Řecka, Slovanský přehled 96, 2010, s. 283–297
; Kateřina Králová, Role tzv. „cizího faktoru“. Řecká krize v historickém kontextu mezinárodní politiky, Mezinárodní politika 35, 2011, č. 9, s. 4–7
; Miroslav Šedivý, Krvavá odyssea. Řecký boj za nezávislost 1821–1832, Praha 2011.

Pavel Hradečný