Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1878–1918)
I. Charakteristika; II. Teoretická východiska dělnického hnutí v Rakousku v 60. a 70. letech 19. století; III. Počátky organizovaného dělnického hnutí v Rakousku (1863–1868); IV. Vznik Sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku (1869–1874); V. Počátky Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku (1878–1890); VI. Sociální demokracie v boji za volební reformu (1890–1897); VII. Austromarxismus a boj za všeobecné volební právo (1897–1914); VIII. „Aktivismus“ sociální demokracie za první světové války (1914–1917); IX. Sociální demokracie a vznik ČSR (1917–1918).
I. Charakteristika
Národnostně česká sociálně demokratická politická strana, založená 7. 4. 1878, zpočátku sdružovala především dělníky a některé příslušníky nižších vrstev ostatních námezdně pracujících. Později od přelomu 19. a 20. století do jejích řad ve větším počtu vstupovali také další přívrženci → dělnického hnutí, jako byla socialisticky zaměřená inteligence (učitelé, lékaři, právníci a umělci), drobní úředníci, živnostníci a rolníci. Strana působila v celém → Předlitavsku, hlavně však v → Českých zemích a ve Vídni. Jejím teoretickým východiskem byly dobové socialistické názory, všeobecně vyjadřované v → marxismu a později upravené na konkrétní podmínky Rakousko-Uherska v podobě → austromarxismu. Původně byla součástí Sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku, v níž měli převahu němečtí socialisté. Postupně se však od ní organizačně oddělovala, až nakonec působila jako samostatná politická strana.
II. Teoretická východiska dělnického hnutí v Rakousku v 60. a 70. letech 19. století
Živelný rozmach dělnického hnutí ve 40. letech 19. století přerušila porážka → revoluce 1848–1849 a nastolení → Bachova absolutismu, který zmrazil veškerý veřejný život. Po pádu absolutismu v roce 1859 se v průběhu 60. let 19. století v Rakousku pozvolna prosazovala občanská práva v souvislosti s přijetím → prosincové ústavy roku 1867. Již 15. 11. 1867 schválila → říšská rada významné zákony o shromažďovacím právu a spolkové činnosti. To vytvářelo příznivější podmínky i pro rozvoj organizovaného dělnického hnutí v celém Rakousku. Tento proces, vedle utopistických vizí řady křesťanských a sociálních myslitelů, ovlivňovaly dva hlavní ideové směry:
1. Sociální reformismus, především názory jeho tří německých představitelů:
a) Německý teoretik socialismu Ferdinand Lassalle prosazoval dělnická výrobní družstva, financovaná s pomocí státních úvěrů (Staatshilfe), která spolu se zavedením všeobecného volebního práva měla umožnit „osvobození proletariátu“ a pokojný přechod kapitalismu ve „svobodný lidový stát“. Podle těchto hledisek založil v květnu 1863 v Lipsku Všeobecný německý dělnický spolek.
b) Německý právník Franz Hermann Schulze-Delitzsch doporučoval svépomocná výrobní a úvěrní družstva (Selbsthilfe).
c) Německý zakladatel družstevnictví Friedrich Wilhelm Raiffeisen propagoval nejprve dobročinné spolky a posléze úvěrová družstva, která by svým členům poskytovala výhodné (levné a dlouhodobé) úvěry.
2. Marxismus, jehož původcem byl německý filozof a teoretický ekonom Karl Marx. Marx rozpracoval již existující teorii tříd a sociální revoluce na podmínky liberálního kapitalismu. Hlásal nevyhnutelnost třídního boje dělnictva proti buržoazii, který by přerostl v revoluční převrat. Po něm by se proletariát chopil politické moci, vyvlastnil výrobní prostředky a nastolil „beztřídní“ komunistickou společnost. Marx své pojetí postupně prosadil jako závaznou oficiální ideologii → První internacionály, která vybízela k zakládání samostatných dělnických stran jako politického nástroje „třídního boje“ proti „buržoazii“.
III. Počátky organizovaného dělnického hnutí v Rakousku (1863–1868)
V počátcích organizovaného dělnického hnutí v Rakousku, jehož součástí byl také vývoj v Českých zemích, nejprve převážila reformistická stanoviska. V září 1863 byl v Liberci založen Dělnický vzdělávací spolek podle názorů Schulze-Delitzsche a zároveň v Aši odbočka Lassallova Všeobecného německého dělnického spolku. V následujícím období se podobné spolky pod nejrůznějšími názvy (nejčastěji „průmyslový“, „vzdělávací a podpůrný“ nebo „beseda“) poměrně rychle rozšířily, takže v roce 1874 bylo v Předlitavsku celkem 747 dělnických spolků (Čechy 214, Morava 66, Slezsko 12, Dolní Rakousy 176, Horní Rakousy 47, Štýrsko 92, Tyrolsko a Voralbersko 29, Korutansko 25, Krajina 6, Přímoří 12, Solnohradsko 8, Dalmácie 5, Halič 55).
Jejich národnostní složení odpovídalo místním podmínkám. V Českých zemích většinou působily smíšené česko-německé organizace, ve Slezsku ještě také polské. Převahu v nich měli němečtí dělníci. Jen málo z těchto spolků bylo vyhraněně národních. Z českých organizací tohoto typu patřil k nejznámějším → Oul, vzniklý v březnu 1868 v Praze, nebo Malostranská dělnická beseda. Malostranskou dělnickou besedu založili v červnu 1868 v Praze členové té části dělnického hnutí, kterým nestačila pouhá svépomoc, neboť prosazovali také politické požadavky dělnictva.
Do politické oblasti přenášely svou činnost i některé další spolky, přičemž převažoval „lassallismus“. Jeho přívrženci, němečtí i čeští, založili ve Vídni 15. 12. 1867 Dělnický vzdělávací spolek, který se stal centrem aktivit vedoucích ke vzniku socialistické strany. Jeho členové uspořádali 10. 5. 1868 ve Vídni shromáždění, na němž se sešlo na čtyři tisíce dělníků. Zúčastnění přijali Manifest pracujícímu lidu Rakouska. Zanedlouho – 30. 8. 1868 – se ve Vídni ustavil stálý ústřední výbor, který připravoval založení politické organizace dělnictva a schválil Program sociálně demokratické strany. Rakouské ministerstvo vnitra však 29. 9. 1868 nařídilo všem místodržitelům v Předlitavsku, aby veškeré snahy o ustavení sociálně demokratických organizací okamžitě potlačili. Státní úřady proto zostřily postih všech dělnických spolků, především zakazovaly jejich veřejné akce. Založení socialistické strany v Rakousku tím dočasně znemožnily.
IV. Vznik Sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku (1869–1874)
Od počátku 70. let 19. století do dělnického hnutí stále výrazněji pronikal marxismus. Po porážce Pařížské komuny v květnu 1871 již ve stranách hlásících se k První internacionále převládl. Do celkového vývoje společnosti pak pronikavě zasáhl krach na vídeňské burze v květnu 1873 a následná hospodářská krize přetrvávající až do roku 1879, která nebývale vyhrotila sociální rozpory. Proto se v dělnickém hnutí snadněji šířily myšlenky podporující rázné řešení nahromaděných problémů. Socialisté většiny zemí se začali odklánět od reformního „lassallismu“ a přecházeli k radikálnímu „marxismu“.
Ke vzestupu českého dělnického hnutí kromě toho v letech 1868–1869 přispěly také → tábory lidu, které byly protestem české veřejnosti proti přehlížení politických práv českého národa po → rakousko-uherském vyrovnání. Táborů lidu se účastnilo také mnoho dělníků, kteří někdy dokonce uspořádali vlastní shromáždění.
Pro dělnické předáky všech národností v Rakousku znamenalo další impuls založení Sociálně demokratické dělnické strany v Německu v srpnu 1869 v Eisenachu. O vývoji dělnického hnutí v Evropě rokovala 14.–15. 11. 1869 v Bratislavě tajná mezinárodní konference socialistů Rakousko-Uherska, Německa, Francie, Belgie a Anglie s představiteli První internacionály. Její účastníci se dohodli, že upevní mezinárodní spolupráci dělnického hnutí, pro které bude vzorem eisenašský program německých socialistů. V samotném Rakousku se pak konala řada masových demonstrací dělnictva, které nakonec přiměly říšskou radu ve Vídni k tomu, že 7. 4. 1870 schválila „koaliční“ zákon o právu na stávku a o sdružování zaměstnanců v odborových organizacích. Ministerstvo vnitra však 23. 7. 1870 nařídilo rozpuštění sociálně demokratických dělnických spolků s politickým zaměřením.
V následujících letech se dělnické hnutí v Rakousku dostávalo pod rostoucí vliv První internacionály, která vyzývala k tomu, aby v každé zemi působila samostatná politická strana proletariátu. Předáci českých dělníků proto uveřejnili 3. 1. 1873 v pražských Dělnických listech propracovaný program, který požadoval všeobecné volební právo, politickou svobodu, společenskou rovnost a zavedení pracovního zákonodárství. V únoru 1873 však propukl v ústředí rakouského socialistického hnutí ve Vídni otevřený spor. Proti jeho dosavadnímu vedení, v jehož čele stál Heinrich Oberwinder, který prosazoval spolupráci s německou liberální stranou, vystoupili přívrženci „lasallismu“ a radikálnějšího postupu, vedení Andreasem Scheuem. Ti odmítali spolupráci s liberály a trvali na vytvoření samostatné politické strany. Opozice uspořádala 29. 6. 1873 ve Vídeňském Novém Městě separátní konferenci, která vyzvala ke svolání sjezdu zástupců veškerého dělnictva v Rakousku. K tomu se během následujících měsíců připojila většina předáků německého a českého dělnictva v Předlitavsku.
Ve dnech 5.–6. 4. 1874 v Neudörflu u Vídeňského Nového Města ilegálně rokoval první celorakouský sjezd socialistů. Zúčastnilo se ho 74 delegátů (z toho 10 českých), kteří zastupovali 25 tisíc organizovaných členů socialistického hnutí. Přítomní založili Sociálně demokratickou dělnickou stranu v Rakousku (SDDS) a schválili její program podle vzoru eisenašského programu německých socialistů. Předákem strany se stal Andreas Scheu.
V. Počátky Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku (1878–1890)
Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla jako zvláštní organizace českého dělnictva v rámci celorakouské strany. Byla založena 7. 4. 1878 na tajném → břevnovském sjezdu, který zvolil její vedení – ústřední výkonný výbor ve složení: Josef Bernášek, Josef Stanislav Kaňka, František Mařáček, Josef Procházka a Jindřich Seidl, náhradníci: Vladimír Vyhnal a Norbert Zoula, předseda ústředního kontrolního výboru Čeněk Zich. Redaktorem časopisu Dělnické listy se stal Josef Boleslav Pecka a redaktorem listu Budoucnost Ladislav Zápotocký. K významným předákům českých socialistů na Moravě patřil Josef Hybeš. Vytvoření ČSDSD, která v době svého založení měla asi 600 členů, schválil tajný sjezd SDDS 18. 8. 1878 v lese u Dlouhého Mostu nedaleko Liberce.
Sociálně demokratická strana stála v podstatě mimo zákon a pracovala pouze prostřednictvím úřady povolených dělnických spolků, které ve skutečnosti plnily úlohu stranických a odborových organizací. Na přelomu 70. a 80. let 19. století rakouská vláda, sledující se znepokojením vzestup dělnického hnutí, ještě zostřila pronásledování jeho politických organizací. Jejich členové se museli stále více uchylovat ke konspirativním metodám, zejména když ministerstvo vnitra vydalo 23. 6. 1880 výnos o postihu sociálně demokratické agitace. Politická a kulturní zaostalost, svízelné sociální poměry, revoluční netrpělivost, projevující se snahou okamžitě naplnit socialistické vize, i zmíněná perzekuce ze strany státu vyvolávaly uvnitř sociálně demokratické strany řadu ostrých sporů, které vyústily v rozkol na „umírněné“ a „radikály“.
Vzniklou situací se zabývala 19. 8. 1880 v Praze tajná konference ČSDSD, která příslušné znění svého programu o výhradně zákonných metodách činnosti nahradila formulací, že strana má bojovat za své cíle všemi možnými prostředky. Někteří radikálové pak přímo přešli na pozice → anarchismu, což mělo za následek zostření perzekučních zásahů (domovní prohlídky, přísná cenzura, výslechy na polici, vypovídání z místa pobytu, věznění až po vyštvání do emigrace, zejména do USA). Represe vyvrcholily v letech 1881–1882 uvězněním většiny českých i německých představitelů socialistického hnutí v Praze, Plzni, Kladně, Duchcově, Liberci aj. V důsledku toho se vedení dělnického hnutí v Českých zemích téměř rozpadlo. V podmínkách ostrého pronásledování se v Malých Holešovicích u Prahy sešla 16. 5. 1882 tajná konference delegátů radikálního křídla ČSDSD z Českých zemí a Vídně, která se usnesla, že se nadále bude pokračovat v konspirativních metodách činnosti. Centrum radikálního proudu bylo ve Vídni, zatímco umírnění měli středisko v Brně. V této době převzal řízení rozpadávajícího se českého socialistického hnutí předák umírněných Josef Hybeš.
Sjezd českých a německých delegátů umírněného směru z Moravy a Slezska se konal 9.–10. 4. 1882 v Brně z iniciativy významného vůdce rakouských socialistů Karla Kautského. Toto rokování zahájilo složitý vývoj k obnovení jednoty dělnického hnutí v Předlitavsku. Sjezd představitelů obou proudů SDDS se sešel 15.–16. 10. 1882 v Brně, ale „radikálové“ zasedání po jeho zahájení opustili. Karl Kautsky zde odsoudil radikální taktiku. Ve schváleném programu se „umírnění“ přihlásili k dodržování právních hledisek v činnosti strany a jako hlavní cíl vytýčili dosažení všeobecného volebního práva.
V následujících letech propukala mezi oběma směry neustále řada sporů. Současně státní úřady pokračovaly v tvrdém postihu socialistů. Říšská rada k tomu dokonce 10. 7. 1886 schválila zvláštní protisocialistický zákon s platností na dva roky. Teprve sjezd ČSDSD 25.–26. 12. 1887 v Brně-Lužánkách ukončil rozkol české strany. V jejím čele stanul brněnský předák Josef Hybeš. Následoval sjezd celorakouské SDDS 30. 12. 1888–1. 1. 1889 v Hainfeldu, který urovnal předcházející spory a obrátil úsilí strany k boji za každodenní hospodářské požadavky dělnictva a za demokratické reformy. Rostoucí sílu dělnického hnutí v celém Předlitavsku ukázaly mohutné oslavy 1. máje 1890, které se konaly podle pokynů → Druhé internacionály.
VI. Sociální demokracie v boji za volební reformu (1890–1897)
Porážka radikálů a návrat dělnického hnutí v Předlitavsku k legálním prostředkům politického zápasu se projevil mimo jiné také ve výrazném zmírnění policejní a soudní perzekuce. To umožnilo opustit konspirativní metody práce a budovat ucelenou, již zcela legálně působící strukturu moderní socialistické strany.
Konference delegátů ČSDSD z Českých zemí a Vídně 28. 9. 1890 v Praze rozhodla o vytváření sítě místních organizací s registrovaným členstvím a pravidelně placenými příspěvky. II. sjezd celorakouské SDSD 28.–30. 6. 1891 ve Vídni podmínil setrvání ve straně, která měla skoro 50 tisíc členů, souhlasem s hainfeldským programem a schválil postupné rozdělení organizace na autonomní strany podle národnostního hlediska. Následující sjezd ČSDSD 25.–27. 12. 1891 v Praze pak stanovil, že členem strany se může stát každý, kdo souhlasí s hainfeldským programem SDDS a hmotně stranu podporuje. Proces vytváření ČSDSD završil její sjezd 24.–26. 12. 1893 v Českých Budějovicích, který s konečnou platností odvrhl anarchismus. Přijatý organizační řád otevřel cestu autonomnímu vývoji strany. Za hlavní cíl sjezd vyhlásil dosažení všeobecného volebního práva a osmihodinové pracovní doby. V. sjezd SDDS 5.–11. 4. 1896 v Praze pak schválil národnostní federalizaci celorakouské strany.
V průběhu 90. let 19. století přicházeli do vedení ČSDSD, která v té době měla kolem 10 000 členů, noví lidé – většinou již s patřičným vzděláním, kteří po II. sjezdu ČSDSD 24.–25. 5. 1896 v Brně soustředili pozornost především na boj o volební reformu. Od října 1897 začala strana vydávat svůj ústřední deník Právo lidu.
V červnu 1896 byla v Předlitavsku uzákoněna tzv. → Badeniho volební reforma, která částečně socialistům umožnila, aby se také ucházeli o místa v parlamentu. Po volbách v březnu 1897 získala SDDS celkem 14 poslaneckých míst, z toho ČSDSD 5 mandátů. Poslanci ČSDSD vydali při prvním zasedání říšské rady 30. 3. 1897 jménem strany „protistátoprávní“ prohlášení. V něm odmítli koncepci → českého státního práva, které do té doby bylo hlavní náplní české politiky vůči rakouské vládě. Zdůraznili, že národnostní útlak může být odstraněn pouze po vítězství „socialismu“. V české veřejnosti tento krok vyvolal velké pobouření. Většina národně orientovaných českých stoupenců sociální demokracie se od ČSDSD odvrátila a během dubna 1897 založila → Národně sociální stranu.
VII. Austromarxismus a boj za všeobecné volební právo (1897–1914)
Sílící národnostní rozpory výrazně zasáhly dělnické hnutí v Předlitavsku. VI. sjezd SDDS 6.–12. 6. 1897 ve Vídni proto přijal rezoluci o naprosté organizační samostatnosti sociálních demokratů každého národa. Společný sjezd federalizované celorakouské strany měl nadále určovat pouze program a taktiku socialistického hnutí v Předlitavsku. K řešení národnostních vztahů se socialisté vyslovili na VII. sjezdu SDDS 24.–29. 9. 1899 v Brně, který přijal → brněnský program s požadavky na zavedení kulturně národnostní autonomie. Následující VIII. sjezd SDDS 2.–6. 11. 1901 ve Vídni pak přijal nový Program Sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku, který výrazně ustoupil od původních marxistických vizí na rychlé revoluční nastolení „socialismu“. Orientoval socialistické hnutí v Předlitavsku především na každodenní legální zápas o hospodářské, sociální a politické požadavky dělnictva. Zmíněný „brněnský“ a „vídeňský“ program ve vzájemné návaznosti byly projevem austromarxismu. Ten se stal určující koncepcí celého socialistického hnutí v Předlitavsku.
Austromarxistická hlediska se projevovala především ve snaze o zavedení všeobecného volebního práva, od něhož si socialisté slibovali, že samo o sobě umožní pokojné převzetí politické moci proletariátem i následné socialistické přeměny společnosti s vyloučením násilné revoluce. Současně využívali všech možností k prosazování nejrůznějších reforem, zejména pracovního a sociálního zákonodárství. Od počátku 20. století vedení ČSDSD cílevědomě budovalo také organizační strukturu strany, pečovalo o její materiální zabezpečení a rozšiřovalo systém stranického tisku. Díky tomu od IV. sjezdu v září 1900 do VII. sjezdu v prosinci 1906 vzrostl počet základních organizací ze 430 na 1517 a počet členů ze 17 tisíc na více než 100 tisíc. Tento stav přetrvával až do vypuknutí první světové války.
Ve volbách do říšské rady v lednu 1901 sociální demokraté získali jen 10 mandátů, z toho ČSDSD 2. Nepříznivé volební výsledky vedly k tomu, že socialisté vytýčili prosazení všeobecného volebního práva jako svůj nejbližší hlavní cíl. Jejich úsilí vyvrcholilo v letech 1905–1907, kdy se ČSDSD aktivně podílela na všech politických a veřejných akcích v boji za všeobecné, rovné a přímé volební právo v Předlitavsku. Po schválení zákona o všeobecném volebním právu v prosinci 1906 se v květnu 1907 konaly volby do říšské rady. Sociální demokraté získali 87 poslanců, z toho ČSDSD 24. Stali se nejsilnější politickou stranou v Předlitavsku. V příštích volbách do říšské rady v červnu 1911 získali 81 mandátů, z toho ČSDSD 25. Současně dlouhotrvající spory mezi autonomisty a centralisty, týkající se způsobu organizace odborů, vyústily v rozštěpení strany. V květnu 1911 byla založena → Česká sociálně demokratická strana dělnická v Rakousku.
K hlavním představitelům ČSDSD patřili v této fázi především Antonín Němec, František Soukup, Josef Steiner, Luděk Pik, Gustav Habrman, Rudolf Bechyně, František Modráček, František Tomášek, Alfréd Meissner, Vlastimil Tusar, Lev Winter a Bohumír Šmeral. Z nich nejvíce vynikal člen výkonného výboru a poslanec říšské rady Bohumír Šmeral, který se před první světovou válkou stal neformálním politickým vůdcem a hlavním teoretikem strany. Pokoušel se spojovat tehdy převládající austromarxismus s některými prvky tradičního marxismu, jako byl internacionalismus, teorie třídního boje a sociální revoluce. Významný byl jeho referát na IX. sjezdu ČSDSD 4.–8. 9. 1909 v Praze o národnostní otázce, v němž se pokusil z hlediska marxismu překonat brněnský program z roku 1899. Prosadil usnesení, aby vedení strany začalo se socialisty ostatních národů Předlitavska rokovat o změně tohoto národnostního programu. Na X. sjezdu ČSDSD 23.–27. 12. 1911 v Praze vystoupil s kritikou militaristické politiky habsburské říše a poukázal na nebezpečí války. Jeho tehdejší úsilí vyvrcholilo na XI. sjezdu ČSDSD 7.–9. 12. 1913 v Praze usnesením, že v zájmu českého národa je nutné zachovat Rakousko-Uhersko jako velký územní a hospodářský celek, který je však třeba podle demokratických a socialistických zásad přebudovat ve federaci autonomních národů.
VIII. „Aktivismus“ sociální demokracie za první světové války (1914–1917)
Na počátku první světové války se konala 28.–29. 7. 1914 ve Vídni porada předáků sociálně demokratických stran Předlitavska o dalším postupu. Česká strana, kterou zastupovali Bohumír Šmeral, Vlastimil Tusar, František Tomášek a Gustav Habrman, navrhla těsnou spolupráci stran proti válce. Rakouskoněmečtí socialisté však z pozic německého nacionalismu podpořili válečné cíle Rakousko-Uherska a Německa a zároveň naznačili, že v době války je třeba počítat s tvrdým postupem vůči Čechům. Polští socialisté zase v duchu polského nacionalismu přivítali válku proti Rusku. Italové rovněž nabídku ke spolupráci odmítli a Jihoslované nebyli vůbec přítomni. Ani zasedání vůdců Druhé internacionály 29.–30. 7. 1914 v Bruselu, kterého se za ČSDSD zúčastnil Antonín Němec, nepřineslo nic nového. Naopak její předáci se obávali, aby generální stávka proti válce nevyvolala ve válčících zemí tvrdý postih socialistického hnutí.
ČSDSD jako masová politická strana byla výrazně oslabena povoláním většiny svých funkcionářů i řadových členů do armády. Proto se soustředila na „přezimování“ s cílem zachránit svou organizační strukturu, majetek i tisk, aby po skončení války mohla rychle obnovit svou činnost. Stranu nadále řídil Bohumír Šmeral, který se jejím jménem zapojil do loajální prorakouské linie domácí české politiky (→ aktivismus). Přitom s některými představiteli strany → agrární, → mladočeské a → staročeské připravil 4. 11. 1915 „aktivistický“ program. Provolání zdůrazňovalo, že český národ může žít nadále jen v rámci habsburské říše, která má zaručit rovnoprávnost a svobodný rozvoj všech národů.
Společné zasedání sociálně demokratických poslanců říšské rady a výkonného výboru ČSDSD 7. 11. 1915 v Praze schválilo dosavadní postup svého vedení a doporučilo ustavení politického orgánu, který by jménem českého národa vystupoval v záležitostech všenárodní povahy. Aktivismus ČSDSD vyvrcholil prohlášením jejího vedení ze dne 15. 12. 1915, v němž se odsuzoval československý → zahraniční odboj. Tuto politiku dále potvrdila společná schůze výkonného výboru a předsednictva poslaneckého klubu ČSDSD 29.–30. 8. 1916 v Praze, která zvolila předsedou výkonného výboru Bohumíra Šmerala. Pod jeho vedením se konalo 7. 10. 1916 v Praze zasedání výkonného výboru, předsednictva poslaneckého klubu, zemských výkonných výborů z Čech, Moravy, Slezska i Dolních Rakous a tiskového výboru, které ve svém usnesení požadovalo svolání říšské rady, obnovení demokratického systému vlády, občanských práv, svobody projevu a poslanecké imunity.
Společně s většinou českých politických stran ČSDSD vytvořila 19. 11. 1916 v Praze → Český svaz, jehož místopředsedou se stal Bohumír Šmeral a jednatelem Vlastimil Tusar. Výrazně se podílela také na činnosti → Národního výboru. Šmeral zároveň s jinými českými politiky usilovně vyjednával s rakouskou vládou, aby upustila od připravované centrálně byrokratické správní reformy (→ oktroj), jíž měly být uspokojeny nároky německých nacionalistů v Předlitavsku. Vídeňská vláda požadavek českých politiků odmítla. Již na jaře 1917 však pod náporem vlny stávek a demonstrací sociálně a národnostně zradikalizovaného obyvatelstva od svého úmyslu ustoupila, a dokonce musela svolat říšskou radu. Český svaz, jehož členem byla také ČSDSD, vystoupil 30. 5. 1917 v říšské radě ve Vídni s prohlášením, ve kterém požadoval československý stát, vytvořený spojením Českých zemí a Slovenska, v rámci federalizované habsburské říše. V tomto smyslu vystupovala delegace ČSDSD ve složení Bohumír Šmeral, Antonín Němec a Gustav Habrman při rokování s „holandsko-skandinávským výborem“ sociálních demokratů z neutrálních zemí 26.–27. 6. 1917 ve Stockholmu. Představitelé ČSDSD se vyslovili pro mír bez anexí a válečných náhrad s uznáním práva národů na sebeurčení a požadovali ustavení československého státu ve federalizované habsburské říši. Současně se ve Stockholmu sešli s účastníkem československého zahraničního odboje Prokopem Maxou, kterému předali důležité informace o vnitřních poměrech Rakousko-Uherska.
Širší vedení (výkonný výbor, zemské, krajské okresní výbory, zástupci odborů a poslaneckého klubu) ČSDSD schválilo 8. 7. 1917 v Praze prohlášení Českého svazu i postup své delegace ve Stockholmu, přivítalo svržení carského režimu v Rusku, navrhlo přetvoření habsburské říše ve spolek rovnoprávných národních států s ochranou menšin, kritizovalo vyhrocení sociálních problémů za války jako projev kapitalistického vykořisťování a požadovalo zlepšení celého systému výživy obyvatelstva. Tímto zasedáním v podstatě oficiálně skončila etapa „aktivismu“ sociální demokracie, která se zapojila do „národního“ proudu české politiky. To zakrátko potvrdil také její předák Bohumír Šmeral, když koncem července 1917 odmítl nabídku rakouského premiéra Ernsta Seidlera, aby vstoupil do jeho vlády.
IX. Sociální demokracie a vznik ČSR (1917–1918)
Proti vedení strany v srpnu a září 1917 otevřeně vystoupily tři hlavní opoziční skupiny. Jednou z nich byli „radikální socialisté“ v Praze, sdružení kolem propagátora družstevního socialismu Františka Modráčka. Druhou tvořilo krajské vedení strany v Plzni v čele Luďkem Pikem a Gustavem Habrmanem. Tato část opozice požadovala Šmeralovo odstoupení a těsnou spolupráci s ostatními českými politickými stranami v boji za samostatný stát. Třetí platforma se zformovala na severní Moravě pod vedením Jana Prokeše a Rudolfa Bechyně. Kritizovala zejména dosavadní pasivitu stranického vedení a pod tlakem množících se stávek požadovala ráznější kroky usilující o zlepšení sociálních poměrů dělnictva. Opozice prosadila své záměry na schůzi vedení strany 28.–29. 9. 1917 v Praze. Šmeral složil funkci předsedy výkonného výboru, jež byla zrušena, místopředsedy Českého svazu, předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie a šéfredaktora Práva lidu. Předsedou poslaneckého klubu se stal Gustav Habrman, šéfredaktorem Práva lidu Josef Stivín. Do výkonného výboru byli přijati Bechyně, Habrman, Modráček a Prokeš.
Ve straně se zformovaly dva hlavní směry. První – národně reformistický – měl většinu v ústředním vedení. Prosazoval těsnou spolupráci s ostatními stranami Českého svazu v boji za samostatný stát. Kvůli tomu dokonce 17. 2. 1918 v Praze vyjednával s národními socialisty o případném sloučení obou stran. Naproti tomu Šmeralovi přívrženci vytvořili radikálně levicové křídlo ČSDSD, jež spatřovalo svůj vzor v bolševickém převratu v Rusku. V lednu až březnu 1918 z marxistických pozic ostře útočili proti novému vedení. V podmínkách vyhrocující se sociální radikalizace v celé společnosti se rychle zvyšoval vliv tohoto proudu na řadové členy strany. Zasedání nejvyššího vedení ČSDSD 25.–26. 5. 1918 v Praze skončilo kompromisem. Bylo ustaveno předsednictvo výkonného výboru ve složení Gustav Habrman, Antonín Němec, František Soukup a Bohumír Šmeral, který se tak opět vrátil do čela vedoucího orgánu strany. Vedení ČSDSD však nadále pokračovalo v národně zaměřené politice.
Při obnovení Národního výboru 13. 7. 1918 v Praze, který měl mít 40 členů, získala ČSDSD 10 míst. Obsadili je představitelé národně reformistického proudu. Radikálně levicové křídlo však prosadilo, že sociální demokracie ustavila 6. 9. 1918 spolu s národně sociální stranou → Socialistickou radu. Její činnost výrazně usměrňoval Bohumír Šmeral. To se projevilo zejména při organizování generální stávky v Českých zemích 14. 10. 1918, kdy se s dalšími radikály pokusil z původně plánované národní protestní akce učinit vyhraněnou socialistickou demonstraci.
Předáci národně reformního křídla ČSDSD se aktivně podíleli na vzniku ČSR. František Soukup byl jedním ze čtyř → „mužů 28. října 1918“, kteří jménem Národního výboru vyhlásili v Praze samostatný československý stát a přebírali moc od úřadů rozpadávajícího se Rakousko-Uherska. Gustav Habrman se koncem října 1918 ve Švýcarsku zúčastnil jednání představitelů domácího a zahraničního odboje, při němž došlo mimo jiné k dohodě o republikánské formě nového státu. František Tomášek se stal 14. 11. 1918 předsedou Národního shromáždění ČSR. Ministry v první československé vládě byli za ČSDSD Gustav Habrman (školství), František Soukup (spravedlnost), Lev Winter (sociální péče). Sociální demokracie se stala vládní stranou, která se přihlásila k odpovědnosti za budování demokratické ČSR.
Prameny
Literatura
Edvard Beneš, Stručný nástin vývoje moderního socialismu. Část IV, Dělnické hnutí v Rakousku a v Čechách, Brandýs nad Labem – Kroměříž 1911
; Zdeněk Tobolka, Počátky dělnického hnutí v Čechách, Praha 1923
; Robert Maršan, Českoslovanská sociální demokracie v prvním šestiletí své činnosti (1878–1884) ve světle zpráv policejních, Praha 1923
; Josef Falta, Dějinný vývoj československé sociální demokracie, Brno 1928
; Cyril Horáček, Počátky českého hnutí dělnického, Praha 1933
; Miloslav Volf, Naše dělnické hnutí v minulosti, Praha 1947
; Arnošt Klíma, Počátky českého dělnického hnutí, Praha 1949
; Zdeněk Šolle, Dělnické hnutí v českých zemích za imperialistické světové války, Praha 1952
; týž, Ke vzniku první dělnické strany v naší zemi, Praha 1953
; týž, Dělnické hnutí v českých zemích koncem minulého století (1887–1897), Praha 1954
; Jan Kozák, Vytvoření a počátky revoluční dělnické strany v našich zemích (1867–1889), Praha 1955
; Pavel Reiman, Dělnické hnutí v českých zemích v letech 1889–1917, Praha 1955
; Michal Reiman, Boj za vytvoření dělnické strany v našich zemích, Praha 1960
; Zdeněk Šolle, Příspěvek k dějinám dělnického hnutí v Čechách v letech 1878–1882, Praha 1960
; Jaroslav Purš, Dělnické hnutí v českých zemích 1849–1867, Praha 1961
; Ivan Dubský, Pronikání marxismu do českých zemí, Praha 1963
; Jiří Kořalka, Severočeští socialisté v čele dělnického hnutí českých a rakouských zemí, Liberec 1963
; Herbert Steiner, Dělnické hnutí v Rakousku 1867–1889, Praha 1964
; František Jordán, Problémy rozkolu dělnického hnutí v českých zemích na umírněné a radikály (1879–1889), Praha 1965
; Zdeněk Šolle, Internacionála a Rakousko. I. internacionála a počátky socialistického hnutí v zemích bývalé habsburské monarchie, Praha 1966
; Eva Myšková, Dělnické hnutí v českých zemích do roku 1918, Praha 1973
; Renata Wohlgemuthová, Cestou k břevnovskému sjezdu 1878, Praha 1978
; Václav Čada, Vznik a vývoj marxistickej ľavice (1917–1921), Bratislava 1980
; Jan Galandauer, Od Hainfeldu ke vzniku KSČ. České dělnické hnutí v letech 1889–1921, Praha 1986
; Zdeněk Kárník, Socialisté na rozcestí. Habsburk, Masaryk či Šmeral, Praha 1996
; Zdeněk Šolle, Sociálně demokratická strana do roku 1918, in: Pavel Marek a kol., Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861–1998, Olomouc 2000, s. 83–93
; Zdeněk Kárník, Brněnský program předlitavské sociální demokracie a jeho cesta dějinami (Až k hořkému konci?), in: Miloš Bárta a kol. (ed.), Střední Evropa internacionálně, Brno 2001, s. 56–84
; Jiří Kořalka, Vytváření vůdčí elity v českoslovanské sociální demokracii do roku 1918, in: Milena Lenderová – Zdeněk Bezecný – Jiří Kubeš (ed.), Proměny elit v moderní době. Sborník k narozeninám Roberta Saka, České Budějovice 2003, s. 147–166
; Aleš Nováček, Postoj sociální demokracie k problematice pozemkové reformy v období první světové války, Hospodářské dějiny 23, 2004, s. 127–156
; Jiří Kořalka, Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. 1. díl: Období 1861–1938, Brno 2005, s. 231–239
; Josef Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2005. Biografický slovník, 2. rozšířené vydání, Praha 2005
; Marek Hrubec – Miloš Bárta (ed.), Dějiny českého a československého sociálně demokratického hnutí, Praha – Brno 2006
; Jan Galandauer, Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická v Druhé internacionále, in: Jiří Pokorný – Luboš Velek – Alice Velková, Nacionalismus, společnost a kultura ve střední Evropě 19. a 20. století. Pocta Jiřímu Kořalkovi k 75. narozeninám, Praha 2007, s. 301–309
; týž, Sociální demokracie v Rakousku a všeobecné rovné hlasovací právo, Střed/Centre 1, 2007, č. 1, s. 82–94
; Jiří Pokorný, Dělnický funkcionář. Příklad Josefa Steinera, in: Lukáš Fasora – Jiří Hanuš – Jiří Malíř (ed.), Člověk na Moravě 19. století, Brno 2008, s. 140–151
; Jana Englová, Práce žen v továrnách v poslední čtvrtině 19. století a její reflexe v sociálně demokratických kruzích, Historická demografie 34, 2010, č. 1, s. 14–29
; Václav Holek, Paměti. Společná cesta české a německé sociální demokracie koncem devatenáctého století, [Praha] 2011.
Petr Prokš