Československá národní demokracie

I. Charakteristika; II. Vznik České státoprávní demokracie; III. Program a organizační struktura strany; IV. Zapojení do politického systému první republiky; V. Mezi koalicí a opozicí; VI. Národní sjednocení a konec Národní demokracie.

I. Charakteristika

Konzervativní česká nacionalistická strana ustavená v závěru → první světové války, kdy se kolem → Národní strany svobodomyslné (mladočeské) sdružilo pod označením Česká státoprávní demokracie několik dalších českých občanských stran. Na jaře roku 1919 reagovala strana na změněnou situaci po vzniku samostatného československého státu a přijala název Československá národní demokracie. V roce 1934 vytvořila spolu s dalšími českými nacionalistickými proudy → Národní sjednocení, které se po přijetí → Mnichovské dohody rozplynulo v totalitární → Straně národní jednoty.

II. Vznik České státoprávní demokracie

Již v roce 1915 se ve vedení Národní strany svobodomyslné (mladočeské) objevila idea sjednocení české politické reprezentace vytvořením jednotné české demokratické strany. Proti se tehdy postavil nejvýznamnější představitel → realistů Přemysl Šámal a mladočech František Sís, oba aktivně zapojení do odbojové protirakouské činnosti. V říjnu 1917 se myšlenka sjednocení objevila znovu, i když tentokrát s ní vystoupilo vedení → České strany státoprávně pokrokové. Iniciativy se však okamžitě ujali vůdci mladočeské strany Karel Kramář a Alois Rašín, propuštění v červenci 1917 po amnestii císaře Karla z vězení. Z jejich popudu se pro vytvoření jednotné české demokratické reprezentace vyslovil 21. 10. 1917 sjezd zemských důvěrníků Národní strany svobodomyslné v Čechách. Ke spolupráci se bezprostředně přihlásila skupina státoprávních pokrokářů (Antonín Hajn, Viktor Dyk, Antal Stašek) a část vůdců → České strany pokrokové (Jan Herben, Josef Svatopluk Machar). Iniciativně se připojila i → Lidová strana pokroková na Moravě Adolfa Stránského (spojená tehdy již s Lidovou stranou slezskou). Dne 9. 2. 1918 se tak na základě usnesení svých orgánů oficiálně spojily Národní strana svobodomyslná (mladočeská), Česká strana pokroková, Česká strana státoprávně pokroková a Moravsko-slezská lidová strana pokroková a vytvořily Českou státoprávní demokracii. O několik týdnů později rozhodlo o připojení k nové straně i vedení dosud samostatné → Národní strany (staročeské).

Záhy po svém vzniku navázala nová strana kontakty se → Slovenskou národní stranou. Předpokládala, že po vzniku samostatného československého státu dojde ke sloučení obou politických subjektů. Předsedou sjednocené strany byl jednomyslně zvolen K. Kramář, který se v té době těšil v české společnosti mimořádné vážnosti. Místopředsedy se stali Jaroslav Budínský (Moravsko-slezská lidová strana pokroková), Antonín Hajn (Česká strana státoprávně pokroková), Alois Rašín (Národní strana svobodomyslná) a Přemysl Šámal (Česká strana pokroková).

Přestože se sloučilo několik politických subjektů, lze novou stranu ideově považovat za pokračování strany mladočeské a mladočeši převládali i v jejím vedení. K jejím důležitým činitelům od počátku patřili A. Rašín, Jaroslav Preiss (generální ředitel → Živnostenské banky), Jaroslav Kvapil a Josef Scheiner. Ke straně se hlásilo velké množství předních osobností českého kulturního a vědeckého života – spisovatelé: Josef Holeček, Karel Matěj Čapek-Chod, Josef Čapek, Karel Čapek, Ignát Hermann, Karel Scheinpflug, Viktor Dyk, Josef Svatopluk Machar, Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Božena Viková-Kunětická; vysokoškolští učitelé: prof. Bohumil Němec, prof. František Mareš, prof. Josef Thomayer, prof. Ladislav Syllaba, prof. Jan Kapras aj. Značnou podporu nacházela strana v podnikatelských kruzích. Kromě toho ji podporovala řada úředníků státního aparátu. Její členové působili v samosprávě a v řadě kulturních, sportovních, osvětových a charitativních organizací a institucí.

Strana začala intenzívně budovat svou organizační strukturu, zájmové organizace a odbory. Rychle se snažila zbavit všech osobností, které byly během války příliš spojovány s aktivistickými postoji vůči rakouské vládě. Jejími ústředními tiskovými orgány se staly mladočeské Národní listy a Národní politika (do té doby staročeská).

Od svého vzniku se státoprávní demokracie aktivně účastnila všech kroků domácí politiky směřujících k završení českých národně emancipačních cílů. V lednu roku 1918 se podílela na přípravě → Tříkrálové deklarace. Měla rovněž podíl na tzv. Národní přísaze z dubna téhož roku a podpořila oslavy 50. výročí činnosti Národního divadla. Její představitelé věřili, že strana bude hrát rozhodující roli v novém státě, a proto bylo pro ně částečným zklamáním, že se pro zastoupení stran v obnoveném → Národním výboru prosadil klíč vycházející z výsledků voleb do → říšské rady z roku 1911, který umožňoval zaujmout největší pozice straně agrární. Předsedou Národního výboru však byl zvolen K. Kramář a jedním z místopředsedů se stal A. Rašín, který pak sehrál významnou roli při vyhlášení samostatného československého státu 28. 10. 1918.

III. Program a organizační struktura strany

První programové teze se objevily již při zakládání České státoprávní demokracie, oficiální program byl však přijat teprve na ustavujícím sjezdu Československé národní demokracie v březnu 1919. Strana se v něm označila za nositelku všenárodního programu, přihlásila se k tradicím českého národního obrození. Odvolávala se přitom na Palackého liberální program z roku 1848, na nějž údajně navázala Národní strana svobodomyslná. Novým programem chtěla uspokojit i ty politické proudy, které se na přelomu 19. a 20. století od mladočeského tábora odštěpily. Po sjednocení s nimi se cítila opět stranou všenárodní, která neměla za cíl jednostranné vymáhání stavovských a třídních požadavků, ale chce je smírně v zájmu národního celku vyrovnávat. Předpokládala, že program státoprávní byl již splněn dosažením samostatnosti českého státu se základním územím Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, a do budoucnosti bude třeba se soustředit na udržení jeho národního charakteru.

Program akceptoval ideu jednotného → československého národa. Československá republika byla podle něj vytvořena českým národem pro český národ, jehož součástí je ovšem i větev slovenská. Čeština, resp. slovenština jsou státními jazyky a jejich postavení musí být ve veřejné správě upraveno zákonem. Ostatním národům žijícím ve státě bude zaručena spravedlnost, jejich jazyková práva budou chráněna jako práva menšin. V republice budou rovněž dodržována všechna lidská práva. Český stát měl být spravedlivý ke každému občanu bez ohledu na jeho národnost, pokud ovšem bude vůči státu plnit své povinnosti. Program reagoval i na vystupňované sociální napětí, sociální křivdy pokládal za největší zlo, odmítal však, aby byla nadvláda jedné třídy vystřídána diktaturou třídy jiné. Za jedinou možnou státní formu prohlašoval demokratickou republiku. V duchu starších liberalistických přístupů obsahoval i požadavek → odluky církve od státu.

V oblasti zahraniční politiky se Československo mělo stát hrází proti germánské rozpínavosti na východ. Strana se při prosazování této jeho role chtěla opírat o spojnectví s mocnostmi → Dohody. Druhým pilířem bezpečnosti mělo být budování vzájemnosti všech slovanských národů. Vyslovovala se víra v budoucí poslání demokratického Ruska, vyzvedával se vztah k Jugoslávii. Strana doufala, že se podaří získat pro slovanskou vzájemnost i polskou politiku. Konečně program vyslovoval důvěru ve → Společnost národů.

Ve vnitřní politice bylo jako nejdůležitější úkol stanoveno vytvoření ústavy, která by uzákonila republikánskou formu státu. Princip státní autority by v něm byl v souladu s principy samosprávy. Na všeobecný program navazoval podrobný program kulturní a školský, v němž se znovu a ještě pregnantněji odrážela idea jednotného československého národa. Velikým osvětovým úkolem bylo vytvořit svéráznou kulturu českou, tak aby byla souborem tvůrčích schopností celého národa a zvláště působením větve slovenské vzešla osvěta, která by při zachování všech kmenových zvláštností tvořila novou náplň společné československé existence. Dobovou situací byl ovlivněn i program hospodářsko-sociální. Stavěl se kriticky vůči hospodářskému liberalismu i socialismu. Zastával princip soukromého vlastnictví, které jediné může zajistit hospodářskou prosperitu, přitom však je třeba zachovat solidaritu v oblasti sociální.

Program byl ve všech částech maximalistický a aktuální politika strany se s ním záhy dostala do příkrého rozporu. Příčiny byly ovšem převážně objektivního charakteru. V dané situaci již koncepce všeobjímající celonárodní strany nemohla obstát. Česká společnost byla sociálně i politicky příliš diferencovaná. Válka a tíživá poválečná situace navíc vedly k vyhrocení společenských rozporů. Přitom byla Národní demokracie v prostředí parlamentní demokracie, navíc založené na principu poměrného zastoupení jednotlivých politických subjektů, nucena usilovat o získání charakteru masové politické strany. Pokusila se o to alespoň budováním pevné organizační struktury doplněné sítí zájmových organizací, které měly získávat větší množství stoupenců ochotných podpořit stranu alespoň ve volbách.

Organizační struktura Národní demokracie se ustálila teprve na počátku 20. let. Základem byly místní politické organizace. Nad nimi existovala celá hierarchie volených okresních, župních a zemských orgánů. V čele strany stál ústřední výkonný výbor, z jeho středu bylo voleno předsednictvo. Běžné záležitosti řídily stranické sekretariáty (ústřední a zemské) s placenými pracovníky. Ústřední sekretariát se staral o činnost parlamentních klubů a oborových organizací strany (živnostenských, úřednických, lékařských). Vznikaly i specializované odbory: osvětový, sociální, menšinový, technický aj. Práci ústředního sekretariátu řídil generální sekretář strany. Poradním orgánem ústředního výkonného výboru byl odbor tiskový.

IV. Zapojení do politického systému první republiky

V listopadu roku 1918 se K. Kramář stal předsedou první československé vlády. Kromě něj zastupovali českou státoprávní demokracii v koaliční vládě založené na součinnosti pěti nejvýznamnějších českých politických stran A. Rašín, jako ministr financí, a A. Stránský ve funkci ministra obchodu. Již brzy po vzniku republiky se strana stala terčem kritiky za svůj přístup k řešení sociálních otázek. Kritice byla rovněž vystavena Rašínova měnová politika, přestože bylo zřejmé, že jeho postup při provádění odluky od rakousko-uherské měny měl rozhodující vliv na záchranu československé koruny před zhroucením. Další problém představovala Kramářova zahraničně politická orientace. Byl zastáncem tvrdého postupu vůči Polsku ve sporu o → Těšínsko. Jako vedoucí československé delegace na → pařížské mírové konferenci usiloval o zapojení Československa do intervenčního tažení proti bolševickému Rusku. V obou případech se dostával do rozporu s politikou ministra zahraničí Edvarda Beneše a zprostředkovaně i s názory prezidenta Tomáše G. Masaryka. V Kramářových postojích se ovšem také zračilo, i když to sám nepřiznával, jeho zklamání z toho, že nebyly naplněny jeho ambice stát se prezidentem republiky.

Velkým rozčarováním se pro Národní demokracii staly výsledky voleb do obecních zastupitelstev v Českých zemích v červnu roku 1919. Zisk pouhých 8,2 % hlasů neodpovídal iluzím o postavení strany v české společnosti. Všenárodní koalice se rozpadla a strana zahájila opoziční politiku. Karel Kramář přestal být předsedou vlády a vzdal se také vedení československé delegace na pařížských mírových rozhovorech. Po nástupu → rudozelené koalice mohl zasahovat do politiky jen jako předseda menší opoziční strany. Napětí mezi ním a T. G. Masarykem se v dalších letech stupňovalo až přerostlo v otevřené nepřátelství, které zpravidla pronikalo na veřejnost kampaněmi zaměřenými proti E. Benešovi jako jednomu z čelných reprezentantů tzv. → Hradu.

Odráželo se to ovšem i ve vnitrostranických poměrech, neboť ve straně působila řada Masarykových stoupenců. Příčinou trvalého napětí uvnitř Národní demokracie byla také její heterogenní struktura, způsobená sloučením různorodých politických proudů, s množstvím silných osobností, které měly vlastní mocenské ambice a vzájemně jen obtížně slučitelné politické postoje. V této fázi byl zvláště důležitý spor o finanční a hospodářskou politiku státu mezi zastáncem deflační politiky A. Rašínem a dalším významným národohospodářem Karlem Englišem, který prosazoval spíše stabilizaci měny respektováním jejího přirozeného kurzu. Pozice strany ovlivňovaly i narůstající problémy generační. Z vedení Mladé generace, jedné z nejvýznamnějších zájmových organizací strany, byl například nacionalisty vytlačen jeden z přesvědčených stoupenců T. G. Masaryka Jaroslav Werstadt. Vedle kritiky Hradu byl druhým pilířem politiky Národní demokracie její odpor k zapojení německé menšiny do správy státu.

Na podzim roku 1920 při řešení vládní krize se Národní demokracie ještě prosadila do → Pětky, jakéhosi koordinačního orgánu rozhodujících československých stran. V roce 192l se s ní spojila Československá rolnická jednota Rudolfa Bergmanna, jež se odštěpila od → agrární strany. V témže roce Národní demokracie vstoupila do Benešovy vlády (ministr obchodu a živností Ladislav Novák) a o rok později se účastnila obnovení → všenárodní koalice a vytvoření první Švehlovy vlády. V ní se stal ministrem financí A. Rašín a ministrem průmyslu, obchodu a živností L. Novák. Vytvořila si také vlastní odborovou ústřednu Národní sdružení odborových organizací v čele s bývalým sociálním demokratem Josefem Hudcem. Tím však výčet jejích úspěchů končil.

Velkou ztrátou byl odchod ministra A. Rašína, který zemřel v únoru roku 1923 na následky atentátu. Straně se nedařilo pokročit v zamýšleném sbližování se Slovenskou národní stranou a nedařilo se jí ani výrazněji politicky zakotvit na Podkarpatské Rusi. O vliv na její vedení zápasila regionální seskupení i silné osobnosti ze sféry průmyslu a financí. Oficiální politika strany byla natolik strnulá, že se dostávala i do rozporu se zájmy průmyslových kruhů, za jejichž reprezentanta byla všeobecně pokládána. Obzvláště se tento rozpor projevil v odmítavém stanovisku k snahám československé zahraniční politiky navázat obchodní vztahy se Sovětským svazem. Přitom domácí, převážně exportně zaměřený průmysl naléhavě potřeboval rozšířit své zahraniční trhy.

Ve snaze překonat stagnaci při získávání širší podpory začala strana povzbuzovat radikální krajně pravicové politické proudy, které se inspirovaly italským fašismem. Někteří straničtí funkcionáři se dokonce přímo angažovali při zakládání českých fašistických organizací. Organizace → Červenobílých, ustavená na podzim roku 1922, byla přímo odnoží Národní demokracie. Agitačně ji podpořili například J. Holeček či prof. F. Mareš. Další z fašistických organizací, tzv. Národní hnutí, podporoval básník Viktor Dyk. Strana se zapojovala do sjednocování chaoticky se rozvíjejících fašistických organizací. Již v této době se objevovaly úvahy, že by se měla postavit do čela tohoto hnutí. V březnu 1925 Národní demokracie přivítala vznik další radikální pravicové organizace → Národní obce fašistické. Stupňující se podpora radikálním nacionalistickým organizacím však vyvolávala odpor zastánců demokratických principů a řadu z nich vedla k odchodu ze strany. Nespokojeni byli zejména bývalí realisté, ale jako první se v roce 1925 odhodlalo opustit stranu její moravské křídlo vedené Adolfem a Jaroslavem Stránským, kteří založili samostatnou → Národní stranu práce. S nimi kromě jiného ztratila Národní demokracie i významný tiskový orgán Lidové noviny, majetek rodiny Stránských. Ze strany však v této době odešla i řada osobností (Josef Svatopluk Machar, Jaroslav Kvapil, Přemysl Šámal, Eduard Houdek, Jaroslav Kallab, Karel Engliš, Jan Herben aj.). Pro stranu to znamenalo výrazné oslabení, což se projevilo i v parlamentních volbách v roce 1925. Od Národní demokracie se odklonilo na 100 tisíc voličů a získala pouze 4 % hlasů. Prožívala zatím svou nejvážnější krizi.

V. Mezi koalicí a opozicí

Ve druhé Švehlově vládě ustavené po parlamentních volbách v roce 1925 Národní demokracii zastupoval jen jeden ministr (Jan Dvořáček, ministr obchodu a živností, K. Engliš byl ve vládě jako nepolitický odborník). Do vlády tzv. → občanské koalice vstoupili národní demokraté teprve po jistém váhání v roce 1927, kdy se alespoň částečně smířili s účastí zástupců německých aktivistických stran (ministrem obchodu a průmyslu se stal opět L. Novák). V novém vedení strany vedle K. Kramáře, který byl nadále jejím předsedou, zaujali nejvýznamnější pozice František Hlaváček, A. Hajn, F. Mareš, F. Sís aj.

Pokračovala orientace na podporu fašistických organizací. Předpokládalo se, že fašismus poslouží jako účinný nástroj v boji s Hradem. Pozornost se i dále soustředila na útoky proti E. Benešovi. Hlavním tématem byl sice spor o zásluhy na vzniku republiky, cílem však bylo odstranit E. Beneše z vedení československé zahraniční politiky, a posléze znemožnit i jeho případnou kandidaturu na úřad prezidenta. V této kampani se vedení Národní demokracie spojilo i s Jiřím Stříbrným, který stál v opozici proti Benešovi nejprve na půdě → Československé strany národně socialistické. V nevybíravých útocích proti němu pokračoval i po svém vyloučení z této strany.

Spojenectví vůdců Národní demokracie s J. Stříbrným, stejně jako jejich blízký vztah ke generálu Radolovi Gajdovi bylo natolik problematické, že vyvolávalo kritiku i některých stoupenců strany (například J. Preisse, který již nebyl členem strany). Kramářův otevřený konflikt s E. Benešem vrcholil v roce 1929, kdy byla dokonce ustavena arbitrážní komise, která měla v jejich sporu rozhodnout. Navzdory tomu, že komise byla složena z členů Národní demokracie, vyzněl její výrok v neprospěch Kramářův.

V té době se již schylovalo k určitým změnám ve straně. Do popředí se dostávalo tzv. průmyslové křídlo, které reprezentovali vesměs ekonomové, zejména poslanec, profesor ČVUT a generální tajemník Svazu československého průmyslu František Xaver Hodáč, ministr L. Novák, senátor Bohdan Bečka, poslanec Josef Matoušek nebo ředitel průmyslového oddělení Živnostenské banky Jan Dvořáček. Růst jejich váhy znamenal oslabení pozic K. Kramáře a počátek jeho postupného odsouvání do role sice ctěného, ale jen málo respektovaného vůdce.

V třetích parlamentních volbách v roce 1929 národní demokracie zaznamenala jistý přiliv voličů (získala 4,6 % hlasů, přírůstek o 80 tisíc). Stalo se tak ovšem jen díky volebnímu souručenství s řadou dalších drobných politických subjektů (Slovenská národná strana – Martin Rázus, Autonomnyj zemleděľskij sojuz – Ivan Kurtjak, Ruská národní strana – Nikolaj Beskid). Snaha získat podporu Stříbrného → Ligy proti vázaným kandidátním listinám nebyla úspěšná. Ve vládě tzv. široké koalice se Národní demokracii opět podařilo získat pouze jedno křeslo (J. Matoušek, ministr průmyslu, obchodu a živností). Ani přesuny vlivu ve vedení strany nevedly na přelomu 20. a 30. let k uklidnění vnitrostranických poměrů. Neustále vznikaly nové a nové konfliktní situace, některé měly osobní charakter, jiný spíše ideový ráz. V roce 1929 řešil čestný stranický soud spor F. X. Hodáče s V. Dykem, mluvčím integrálního nacionalismu, který se cítil ohrožen ve své kandidatuře do senátu. Stejně tak F. Hlaváček a F. Sís cítili potřebu hájit své zájmy při sestavování kandidátních listin pro volby do poslanecké sněmovny. Hodáč se téměř současně stal i terčem kritiky z opačné strany. Organizace státních zaměstnanců vedená Františkem Ježkem mu vytýkala, že se nestará o zájmy středních vrstev. V jiné opoziční skupině označené jako Demokratický střed se soustředili bývalí realisté zastávající příznivé stanovisko k Hradu. Představitelé Mladé generace v čele s Ladislavem Rašínem (syn A. Rašína) naopak vystupovali proti sbližování s Hradem a hájili integrální nacionalismus. K nacionalistickému odkazu V. Dyka (zemřel náhle za svého pobytu v Jugoslávii, 1931) se v roce 1932 přihlásila vlivná vinohradská organizace strany. Novou narůstající krizi díky pečlivé režii ze strany vedení částečně řešil 5. sjezd strany v květnu roku 1933. Do funkce předsedy byl opět potvrzen K. Kramář, L. Rašín se vzdal opozičních postojů a stal se jedním z tajemníků ústředního výkonného výboru. Nadále však zůstal vůdcem radikálního nacionalistického křídla. Rozhodující pozice, zejména díky tomu, že ovládali finanční toky, si ve vedení strany udrželi F. X. Hodáč a J. Matoušek. Na sjezdu nebyl podroben kritice ani Hrad ani koaliční politika jako celek. Ve vnitřní politice se Národní demokracie dostávala do rozporu s agrární stranou usilující o uzavření domácího trhu před dovozem zemědělských výrobků. Deflační politika agrární strany vedla k omezování možnosti vývozu průmyslových výrobků. Zabránit těmto tendencím však Národní demokracie vzhledem k malému vlivu v koalici nemohla. Trvaly rovněž výhrady jejích vůdců vůči přípravám normalizace vztahů s SSSR. Navázání diplomatických styků mezi ČSR a SSSR 9. 6. 1934 bylo pro Národní demokracii impulsem k odchodu z vládní koalice.

VI. Národní sjednocení a konec Národní demokracie

Do opozice přecházela Národní demokracie v době, kdy se všeobecně měnila politická atmosféra v Evropě. Řada zemí byla zachvácena novou vlnou nástupu antidemokratických, nacionalistických a fašistických sil. Nacionalismus sílil i v Československu, zejména v prostředí národnostních menšin. Odchod z koalice uvolnil Národní demokracii ruce a umožnil jí, aby se zaměřila na opětné posílení svého vlivu ve vnitřní politice státu. Jediným reálným řešením bylo hledat spojence. Možnosti se však nabízely jen na okraji politického spektra, kde existovalo několik málo stabilizovaných extrémistických a nacionalistických seskupení. Prvním z nich byla → Národní liga Jiřího Stříbrného. Navázat s ní bližší kontakty umožnila i skutečnost, že soud právě zbavil J. Stříbrného podezření z korupce z doby jeho působení ve vládních funkcích. V procesu jej hájil národní demokrat L. Rašín. Jako další spojenec se nabízela → Národní fronta vedená profesorem F. Marešem. Šlo o seskupení jedenácti českých nacionalistických a fašistických organizací vzniklých až na výjimky v předcházejícím období secesí extrémistických proudů od stabilizovaných politických stran a masových organizací. Z nich byla nejvýznamnější Národní obec fašistická, jejíž vůdce Gajda se také stal místopředsedou Národní fronty. Jakmile však začalo jednání o integraci s Národní demokracií, rozhodl se postupovat samostatně.

Iniciativu při sjednocování krajně pravicových proudů si udržovala Národní demokracie. Nejprve – 27. 10. 1934 – uzavřela s Národní frontou a Národní ligou dohodu o vytvoření volebního souručenství. Nový blok přijal název Národní sjednocení. Perspektivně se předpokládalo, že dojde k užší spolupráci, případně k vytvoření jednotné strany. Hlavní teze politického programu formuloval K. Kramář. Hospodářský program koncipoval F. X. Hodáč. Nový politický blok chtěl bojovat za sjednocení národa, proti nešvarům politického stranictví, zlořádům v politickém životě. Ostře se stavěl proti Hradu. Rozporný byl jeho vztah k německému → nacismu. Imponoval jim Hitlerův postup proti komunistům, ale současně měli jako čeští nacionalisté obavy z daleko silnějšího a agresivnějšího nacionalismu německého. V hospodářské oblasti kladl program důraz na stabilitu, úspornost, podporu soukromého podnikání a zahraničního obchodu. Ke zmírňování sociálních problémů měla přispívat kooperace zaměstnavatelů se zaměstnanci.

Vznik Národního sjednocení vyvolal další tříbení v řadách Národní demokracie. Ze strany odcházely zbytky bývalých realistů, stoupenci Demokratického středu a dlouhá řada osobností z oblasti vědy a kultury (prof. Jiří Hoetzel, prof. Jan Kapras, prof. Bohumil Němec, prof. Václav Vojtíšek, prof. Antonín Matějček, prof. Kamil Krofta, Jaroslav Kvapil, Karel Scheinplug, Josef Schieszl a mnozí další). Předsedou Národního sjednocení se stal K. Kramář, místopředsedy F. X. Hodáč, F. Mareš a J. Stříbrný. Sjednocování stran do těsnější politické organizace však pokračovalo pomalu. Rychlejší byl vznik mládežnické organizace – Mladého národního sjednocení (z původní Mladé generace národní demokracie a Mladé generace národní ligy), které zastávalo radikální nacionalistické postoje, pokusilo se také formovat paramilitaristické organizace Šedé legie.

Před volbami do Národního shromáždění v roce 1935 vedlo Národní sjednocení velmi halasnou kampaň. Přírůstek voličů však byl nepodstatný, seskupení získalo pouze 5,6 % hlasů.

Koncem roku 1935 se Národní sjednocení angažovalo společně s agrární stranou v boji proti kandidatuře E. Beneše na úřad prezidenta republiky. I v dalším období se nápadně sbližovalo s agrární stranou. Mezitím však pokračoval úporný vnitřní boj mezi jednotlivými protagonisty. O vliv soupeřili především F. X. Hodáč s J. Stříbrným, který zejména prosazoval úplné splynutí všech tří složek Národního sjednocení v jednotnou stranu. Ve spojenectví s K. Kramářem se J. Stříbrný pokusil vyřadit F. X. Hodáče z vedení. Neuspěl a založil vlastní frakci, tzv. Lidové hnutí Národního sjednocení. Po smrti K. Kramáře 26. 5. 1937 se situace vyvíjela ve prospěch Hodáčova křídla. Na prvním sjezdu Národního sjednocení se ve spojenectví s F. Ježkem, L. Rašínem a Františkem Lukavským postavil proti negativistickému nacionalismu J. Stříbrného ve prospěch nacionalismu státotvorného a prosadil usnesení o neslučitelnosti členství ve Stříbrného frakci s členstvím v Národním sjednocení; J. Stříbrný byl ze strany vyřazen. V Národním sjednocení převládla původní národně demokratická složka. Strana se vzdala svého avanturismu, hlásila se k obraně republiky. Projevovala rovněž zájem o vstup do vládní koalice. V zápase o ministerské křeslo zvítězil František Ježek, který převzal v květnu 1938 řízení ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy.

V kritických fázích roku 1938 se plně projevily vnitřně rozporné pozice strany. Zatímco hlásala odhodlanost bránit republiku, neváhala se vyslovit pro dohodu s Německem. V okamžiku přijetí anglo-francouzského ultimáta se její mluvčí L. Rašín a V. Klíma 21. 9. podíleli na vytvoření tzv. → Výboru na obranu republiky, který odmítal kapitulaci před požadavky nacistického Německa. Po přijetí Mnichovské dohody se Národní sjednocení podílelo na totalizaci režimu → druhé republiky. Jako samostatný politický subjekt ukončilo svou existenci 18. 11. 1938 vstupem do Strany národní jednoty.

Prameny

Program Československé národní demokracie schválený valným sjezdem strany dne 25. března 1919, Praha 1919
; Desetiletí Československé národní demokracie. Publikace k pražskému sjezdu strany 13. a 14. dubna 1929, Praha 1929
; Sborník dra Karla Kramáře k jeho sedmdesátým narozeninám, Praha 1931
; František Hodáč, Deset úkolů Národního sjednocení, Praha 1935
; Programová usnesení I. sjezdu Národního sjednocení, Praha 1937.

Literatura

Ferdinand Peroutka, Budování státu, I–IV, Praha 1933–1936
; Vladimír Sís (ed.), Karel Kramář. Život – dílo – práce vůdce národa, Praha 1937
; Zdeněk Tobolka, Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby, IV. 1914–1918, Praha 1937
; Alena Gajanová, Dvojí tvář. Z historie předmnichovského fašismu, Praha 1962
; Vladimír Fic, Národní sjednocení v politickém systému Československa 1930–1938, Praha 1983
; Jana Šetřilová, Československá strana národně demokratická v letech 1918–1923, Časopis Národního muzea 162, 1993, č. 3–4, s. 99–112
; Jana Čechurová-Šetřilová, Alois Rašín. Dramatický život českého politika, Praha 1997
; Jana Čechurová, Česká politická pravice. Mezi převratem a krizí, Praha 1999
; Zdeněk Sládek, Národně demokratická strana 1918–1939, in: P. Marek a kol., Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861–1998, Olomouc 2000, s. 198–208
; Martina Winkler, Karel Kramář (1860–1937), München 2002
; Ljubov Běloševská – Zdeněk Sládek (ed.), Karel Kramář. Studie a dokumenty k 65. výročí jeho úmrtí, Praha 2003
; Jan Bílek – Helena Kokešová – Vlasta Quagliatová – Lucie Swierczeková (ed.), Korespondence T. G. Masaryk – Karel Kramář, Praha 2005
; Marek Skřipský, Role Národní myšlenky 1923–1939. Příspěvek k dějinám demokratického nacionalismu, Praha 2005
; Zdeněk Sládek, Československá národní demokracie, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. I. díl: Období 1861–1938, Brno 2005, s. 593–616
; Martina Lustigová, Karel Kramář. První československý premiér, Praha 2007
; Petr Štěpánek, Integrálně nacionální koncepce Československé národní demokracie po vzniku ČSR, Moderní dějiny 15, 2007, s. 101–131
; Eva Broklová – Josef Tomeš – Michal Pehr, Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první Československé republiky, Praha 2008
; Jana Čechurová, Národní demokracie: mezi Kramářem a Masarykem, Masarykův sborník 14, 2006–2008, s. 55–70
; Jan Bílek – Luboš Velek (ed.), Karel Kramář (1860–1937). Život a dílo, Praha 2009
; Martina Winklerová, Karel Kramář (1860–1937). Představa o sobě samých, vnímání druhých a modernizace v pojetí českého politika, Praha 2011.

Josef Harna