Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1948)

I. Charakteristika; II. ČSSDSD a zápas o charakter ČSR (1918–1920); III. ČSSDSD v demokratickém systému ČSR (1921–1928); IV. ČSSDSD v období hospodářské krize a vnějšího ohrožení ČSR (1929–1938); V. ČSSD v poválečné ČSR (1945–1948).

I. Charakteristika

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSSDSD) působila v Československé republice jako přímá pokračovatelka → Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Ustavila se v prosinci 1918 sloučením se Slovenskou sociálně demokratickou stranou. V dubnu 1919 se spojila s → Českou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Sdružovala zejména demokraticky a národně orientované české i slovenské dělníky, část státních zaměstnanců a dalších profesí námezdně pracujících, demokratickou levicovou inteligenci, některé příslušníky středních vrstev ve městech i na venkově. Po první světové válce ČSSDSD pozvolna opouštěla tradiční → marxismus a stala se demokratickou levicovou politickou stranou, která svůj program prosazovala legálními prostředky. V meziválečném období tvořila významnou oporu sociálně reformistické a liberálně demokratické politické skupiny → Hrad. Za druhé světové války 1939–1945 se zúčastnila domácího a zahraničního odboje, v letech 1945–1948 byla součástí → Národní fronty Čechů a Slováků.

II. ČSSDSD a zápas o charakter ČSR (1918–1920)

Nebývalé strádání v letech → první světové války způsobilo, že po jejím skončení značný počet obyvatelstva odmítal dosavadní podobu kapitalismu. Bolševický převrat v Rusku, svržení monarchie v Německu a rozpad Rakouska-Uherska navíc vyvolávaly ve střední Evropě všeobecné přesvědčení, že nadchází doba zásadních změn politického a společenského systému. To se projevilo již na XII. sjezdu sociální demokracie 27.–30. 12. 1918 v Praze. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická a Slovenská sociálně demokratická strana se sloučily do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Strana se přihlásila k spoluodpovědnosti za budování samostatné ČSR. Zároveň vytýčila program socializace hospodářství, zejména vyvlastnění velkých průmyslových podniků a velkostatků. Předsedou nové strany se stal A. Němec.

Těchto projektů se rázně chopilo levicové křídlo strany, které prosazovalo okamžité revoluční nastolení socialismu. K radikálům se připojili dřívější → centralisté, kteří se po několikaleté roztržce vrátili do strany. Její řady doplnili také čeští a slovenští bolševici, kteří se postupně vraceli ze sovětského Ruska, kam se většina z nich předtím dostala jako zajatí vojáci rakousko-uherské armády. Příznivé podhoubí pro vzestup revolučních nálad vytvářely stále se zhoršující životní poměry ve střední Evropě. V první polovině roku 1919 k tomu přispívaly také politické převraty v Maďarsku, Bavorsku a na Slovensku, jejichž původci se pokoušeli podle principů → Třetí internacionály nastolit v těchto zemích komunistické režimy. Vedení ČSSDSD však vydalo 26. 4. 1919 v Praze prohlášení, v němž zdůraznilo, že strana neusiluje o nastolení diktatury proletariátu.

Síla strany byla značná. Ve volbách do obecních zastupitelstev v Českých zemích v červnu 1919 zvítězila ČSSDSD, neboť získala přes 30 % hlasů. Předsedou československé vlády, jmenované 8. 7. 1919, se stal pravicový sociální demokrat Vlastimil Tusar. Strana měla ve vládě ještě další tři ministry (Gustav Habrman – školství a národní osvěty, Antonín Hampl – veřejných prací, Lev Winter – sociální péče). Radikálové očekávali, že bude rychle pokračovat socializace, kterou, jak se domnívali, zahájil již v dubnu 1919 zákon o → pozemkové reformě. Proti tomu se však rozhodně postavila demokratická a reformistická většina vedení strany, která dávala přednost spolupráci s ostatními politickými stranami při poválečné obnově a budování nového státu. Oba proudy se otevřeně střetly na zasedání vedení strany 5.–6. 10. 1919. Většina jeho členů obhajovala demokratické zásady a doporučovala pouze dosažitelné sociální reformy. Proto zamítla návrhy radikální menšiny, která jako již vyhraněné levicové křídlo strany požadovala vyvlastnění soukromých majetků a rychlou socializaci.

Po této porážce se radikálně levicové křídlo ČSSDSD na separátní konferenci 7. 12. 1919 v Praze ustavilo jako marxistická levice, která se přihlásila k tradičnímu marxismu i k zásadám Třetí internacionály. Marxistická levice považovala za svůj vzor bolševický režim v sovětském Rusku. Hlásala nevyhnutelnost proletářské revoluce, která by nastolila státně kolektivistický socialismus. V jejím čele od počátku stáli především Bohumír Šmeral a Antonín Zápotocký. Druhá konference marxistické levice 7. 3. 1920 v Praze v ostrém předvolebním prohlášení z třídně dogmatických hledisek napadla demokratické poměry v ČSR jako panství buržoazie, odmítla koaliční spolupráci s ostatními stranami a požadovala svolání sjezdu ČSSDSD.

V následujících volbách do Národního shromáždění v dubnu 1920 zvítězila ČSSDSD s 25,7 % hlasů a získala 74 poslanců. Vedení strany se na svém zasedání 28.–29. 4. 1920 usneslo, že sociální demokracie bude nadále pokračovat v koaliční politice při budování ČSR. Předsedou československé vlády, jmenované 25. 5. 1920, se opět stal Vlastimil Tusar. Funkce ministrů převzalo šest dalších členů strany (Ivan Dérer – pro správu Slovenska, Gustav Habrman – školství a národní osvěty, Václav Johanis – pro zásobování lidu, Ivan Markovič – národní obrany, Alfréd Meissner – spravedlnosti, Lev Winter – sociální péče).

Mezitím se proti náporu marxistické levice ve straně zformovalo pravicové křídlo. Jeho představitelé na své konferenci 12. 7. 1920 v Praze rozhodně odmítli „komunisticko-anarchistické“ metody, protože by ohrozily vnitřní stabilitu i mezinárodní postavení ČSR. Zároveň upozornili na to, že sociální problémy se mohou řešit jen postupně s oživením hospodářského života. Pravicová většina vedení ČSSDSD pak 8. 8. 1920 v Praze vyhlásila svůj program budování demokratické republiky se socialistickým uspořádáním ekonomiky. Přitom zcela zavrhla násilný revoluční převrat a diktaturu proletariátu i napodobování vývoje v sovětském Rusku.

Naproti tomu konference marxistické levice 5. 9. 1920 v Praze přijala za své 21 podmínek pro vstup do Třetí internacionály a radikální program vyvlastnění soukromých majetků bez náhrady a nastolení diktatury proletariátu.

Ve společnosti se vyhrocovaly politické spory a narůstaly radikální tendence. Ještě křehká demokracie byla bezprostředně ohrožena možností protiústavního puče. Tusarova vláda proto 14. 9. 1920 odstoupila. Vedení ČSSDSD současně odložilo připravovaný sjezd strany do doby, než se upokojí rozvášněné vnitrostranické poměry a obnoví se podmínky pro věcné rokování. Následujícího dne jmenoval prezident úřednickou vládu, která měla vyvést republiku z krize a odrazit případný pokus o násilný převrat.

Marxistická levice svolala separátní XIII. sjezd na původně plánovaný termín 25.–28. 9. 1920 v Praze. Na něm se ustavila jako Československá sociálně demokratická strana dělnická (levice), která podle zásad Třetí internacionály schválila svůj Akční program. V něm za hlavní cíl vyhlásila třídní boj proti buržoazii a nastolení diktatury proletariátu. Majetek strany, Lidový dům, tiskárnu a sekretariát, převzala do své správy závodní rada, která se hlásila k levici. Demokratická a reformistická část sociální demokracie uspořádala 27.–29. 11. 1920 v Praze vlastní XIII. sjezd. Na něm jako legální představitel původní strany zdůraznila, že bude dodržovat ústavní, demokratická i parlamentní pravidla politického boje, a žádala navrácení majetku strany. Celý spor vyvrcholil počátkem prosince 1920, když původní vedení strany prosadilo své nároky za asistence policie.

Na protest proti tomuto zásahu marxistická levice uspořádala ve dnech 9.–17. 12. 1920 generální stávku. Někteří radikálové z jejích řad se ji přitom pokusili přeměnit v násilný politický převrat a v některých místech (Kladensko, Slánsko, Oslavansko, Hodonínsko) dokonce dočasně obsadili zdejší úřady, důležité komunikace a průmyslové podniky. Úřednická vláda s pomocí armády, policie a četnictva tyto pokusy rázně potlačila a obnovila ústavní pořádek. Při těchto střetnutích bylo 13 stávkujících zastřeleno a několik desítek zraněno. Později bylo přes tři tisíce účastníků stávky odsouzeno do vězení. Marxistická levice pak v květnu 1921 s dalšími přívrženci Třetí internacionály založila → Komunistickou stranu Československa.

Ani po odchodu marxistické levice nebyla sociální demokracie ideově jednotná. Uvnitř strany působila již od léta 1917 další opoziční skupina soustředěná kolem propagátora „družstevního socialismu“ Františka Modráčka. Ten později s Josefem Hudcem 7. 4. 1919 založil vlastní Socialistickou stranu československého lidu pracujícího, která však nezískala žádný větší vliv. Později se přejmenovala na Stranu pokrokových socialistů, která se v květnu 1923 zcela rozpadla. Modráčkova skupina se vrátila do sociální demokracie, kdežto Hudec se svými stoupenci přešel do národně demokratické strany.

III. ČSSDSD v demokratickém systému ČSR (1921–1928)

Po řadě politických, teoretických a organizačních sporů se ČSSDSD opět sjednotila na XIV. sjezdu 19.–22. 4. 1924 v Moravské Ostravě. Strana zdůraznila, že bude respektovat demokratická a ústavní pravidla politického života. Demokratickou republiku označila za přirozený základ pro zápas o vítězství socialismu. K němu však chtěla dospět výhradně legálními prostředky a postupnými reformami kapitalistického systému ve spolupráci s ostatními sociálně demokratickými stranami jiných národností ČSR. Stala se členem Socialistické dělnické internacionály, založené v roce 1923, a rozhodně odmítla spolupráci s komunisty a s Třetí internacionálou.

Předsedou strany byl zvolen Antonín Hampl, zatímco Antonín Němec zůstal doživotním čestným předsedou. K významným představitelům strany dále patřili Rudolf Bechyně, Ivan Dérer, Gustav Habrman, Václav Johanis, Josef Macek, Ivan Markovič, Alfrér Meissner, Jaromír Nečas, Luděk Pik, Jan Prokeš, Antonín Srba a Josef Stivín. Koncem roku 1923 měla strana skoro 100 tisíc členů, na sklonku roku 1926 již 115 tisíc a závěrem roku 1929 přes 155 tisíc členů.

Po ukončení působnosti úřednické vlády se sociální demokraté opět účastnili vládních koalic. V kabinetu premiéra Edvarda Beneše v září 1921 – říjnu 1922 měli v rukou čtyři ministerstva (Ivan Dérer – pro sjednocení zákonů a organizace správy, Gustav Habrman – sociální péče, Antonín Srba – pošt a telegrafů a zároveň také spravoval ministerstvo pro zásobování lidu). Ve vládě premiéra Antonína Švehly v říjnu 1922 – prosinci 1925 to byli opět čtyři sociálně demokratičtí ministři (Rudolf Bechyně – školství a národní osvěty, které od října 1924 spravoval Ivan Markovič, Gustav Habrman – sociální péče, jehož v březnu 1925 vystřídal Lev Winter, Ivan Markovič – pro sjednocení zákonů a organizace správy, Antonín Srba – veřejných prací).

Sociální demokraté se jako důležitá součást politického seskupení Hradu zasloužili o ustálení demokratických poměrů a hospodářský rozvoj v republice ve 20. letech. Hlavní pozornost věnovali zejména pracovnímu a sociálnímu zákonodárství. Nejvýznamnějšího úspěchu dosáhli, když parlament v říjnu 1924 schválil zákon o sociálním pojištění. Současně čelili snahám agrární strany, která prosazovala ochranná cla na dovoz zemědělské produkce. Sociální demokraté se obávali, že by zavedení cel způsobilo zdražení potravin a zhoršilo životní podmínky pracujících vrstev. Tyto spory byly jedním ze závažných problémů, které ohrožovaly soudržnost celé vládní koalice.

Ve volbách do Národního shromáždění v listopadu 1925 získala ČSSDSD pouze 8,9 % hlasů a 29 poslanců. Tím se propadla až na čtvrté místo v republice za agrární, komunistickou a lidovou stranou. Tento neúspěch měl několik příčin. Především poklesla předcházející poválečná vlna radikálně revolučních nálad ve společnosti, protože v polovině 20. let se výrazně zlepšila hospodářská i sociální situace a upevnila se politická stabilita ČSR. Současně se většina zbývajících radikálně levicových voličů ČSSDSD přiklonila ke komunistům. Demokratická levice tak ztratila dřívější pozice v republice. To se projevilo ve složení nové vlády premiéra Antonína Švehly, jmenované 9. 12. 1925. Sociální demokraté dostali tři ministerstva (Rudolf Bechyně – železnic, Ivan Dérer – pro sjednocení zákonů a organizace správy, Lev Winter – sociální péče).

Agrárníci a lidovci chtěli využít oslabení socialistů k prosazení dvou hlavních cílů – pevných cel na dovoz zemědělských produktů a zvýšení platů a penzí kněžím ze státního rozpočtu. To vyvolalo odpor zejména voličů levicových stran. Spor se přenesl do vlády, která 18. 3. 1926 podala demisi. Následoval dočasný úřednický kabinet, který v červnu 1926 prosadil obě výše zmíněná opatření.

Sociální demokracie vypověděla 19. 3. 1926 veškeré závazky vůči koaličním partnerům a přešla do opozice. Na XV. sjezdu 15.–18. 4. 1927 v Praze schválila podrobný návrh nového programu strany, ve kterém se prolínaly demokratické zásady se sociálním reformismem. Současně vyjednávala se socialisty ostatních národností o společném postupu proti pravici. Její snažení vyvrcholilo na Prvním kongresu sociálně demokratických stran Československa 28.–29. 1. 1928 v Praze, kterého se zúčastnili představitelé československé, německé, polské a rusínské sociálně demokratické strany. (Maďarská sociální demokracie ukončila samostatnou činnost v roce 1925 a mnoho jejích členů pak vstoupilo během roku 1926 do organizací ČSSDSD na Slovensku.) Zmíněné strany pak 14. 3. 1928 ustavily „sjednocovací výbor“, jehož dvěma předsedy se stali předák československé sociální demokracie Antonín Hampl a předák německé sociální demokracie Ludwig Czech. Výbor měl připravit vytvoření jednotné sociálně demokratické strany všech národností ČSR. K naplnění tohoto cíle však nikdy nedošlo.

IV. ČSSDSD v období hospodářské krize a vnějšího ohrožení ČSR (1929–1938)

Ve volbách do Národního shromáždění v říjnu 1929 získala ČSSDSD 13 % hlasů a 39 poslanců. Po agrární straně se stala druhou nejsilnější politickou stranou v republice. Ukončila dosavadní opozici a opět vstoupila do koaliční vlády. V prosinci 1929 – červnu 1935 měla v kabinetech premiérů Františka Udržala a Jana Malypetra z agrární strany tři ministry (Rudolf Bechyně – pro zásobování lidu, od října 1932 železnic; Ivan Dérer – školství a národní osvěty, od února 1934 spravedlnosti; Alfréd Meissner – spravedlnosti, od února 1934 sociální péče).

V letech → hospodářské krize 1929–1933 se opět vyhrotily sociální rozpory a napětí. To podnítilo nejrůznější radikální nálady a posílilo vliv extrémistických hnutí. XVI. sjezd ČSSDSD 27.–29. 9. 1930 v Praze proto zdůraznil nutnost upevnění spolupráce všech demokratických sil. Zároveň schválil nový program strany, který v rámci demokratických poměrů navrhoval další politické, sociální a hospodářské reformy. ČSSDSD rovněž ostře odsoudila teror „bolševické diktatury“ v Sovětském svazu. Na tomto sjezdu se strana definitivně odklonila od tradičního marxismu a potvrdila věrnost zásadám parlamentní demokracie, kterou podle svého prohlášení byla připravena důsledně bránit.

Sociální demokracie se v červnu 1933 podílela na přijetí → zmocňovacího zákona, který výrazně rozšiřoval pravomoci vlády. Kabinet jej využíval k ochraně demokratického systému před výpady extrémistů i pro překonání hospodářské krize. XVII. sjezd ČSSDSD 26.–29. 10. 1933 v Praze již přímo upozornil na nebezpečí, které hrozí ze strany nacistického Německa, a vyzval k aktivní obraně demokracie v ČSR. V tomto duchu se nesl také XVIII. sjezd ČSSDSD 15.–17. 5. 1937 v Praze, který apeloval na upevnění spolupráce demokratických sil ve vládě ve prospěch obrany demokratické republiky. Strana měla koncem roku 1932 skoro 195 tisíc členů, na sklonku roku 1936 již přes 225 tisíc členů.

Ve volbách do Národního shromáždění v květnu 1935 získala ČSSDSD 12,6 % hlasů a 38 poslanců. Ve vládách premiérů Jana Malypetra a Milana Hodži v červnu 1935 – září 1938 měla tři ministry (Rudolf Bechyně – železnic, Ivan Dérer – spravedlnosti, Jaromír Nečas – sociální péče).

Sociální demokracie se podle svých možností podílela na překonávání následků hospodářské krize, posilování obrany státu a potírání levicových i pravicových totalitních tendencí. Významně také přispívala k organizování pomoci antifašistické → německé emigraci v Československu. Sociální demokraté se přitom stále snažili hájit demokratické poměry, ohrožené vnitřními i vnějšími nepřáteli. Jejich nejvýznamnějším krokem v tomto úsilí bylo ustavení → Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ v květnu 1938. Výbor sdružoval představitele levicové inteligence, která požadovala důslednou obranu demokratické republiky před fašismem.

Po přijetí → Mnichovské dohody slovenská autonomní vláda zastavila 16. 11. 1938 činnost sociální demokracie na Slovensku. ČSSDSD vystoupila 25. 10. 1938 ze Socialistické dělnické internacionály. S levicovou částí → Československé strany národně socialistické pak 11. 12. 1938 vytvořila → Národní stranu práce. Jejím předsedou se stal Antonín Hampl. Tento krok dodatečně schválil XIX. mimořádný sjezd ČSSDSD 18. 12. 1938 v Praze. Po nacistické okupaci Českých zemí Národní strana práce koncem března 1939 ukončila činnost a vyzvala své členy, aby vstoupili do → Národního souručenství.

Mnozí sociální demokraté se však stali důležitou součástí demokratického proudu → domácího odboje 1939–1945. Přitom někteří z nich v konkrétních případech působili také jako spojovací článek s komunistickým odbojem. Nemálo radikálnějších sociálních demokratů doma na sklonku druhé světové války dokonce přejímalo vyhraněná stanoviska komunistů. Souběžně se sociální demokraté zapojili také do → zahraničního odboje 1939–1945 jako stoupenci prezidenta E. Beneše, významně se podíleli na činnosti → vlády ČSR v exilu a → Státní rady v Londýně. Jejich úlohu v tomto odboji však oslaboval jeden z předáků strany a zároveň československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger, který již během války zcela přešel na prosovětské pozice.

V. ČSSD v poválečné ČSR (1945–1948)

V březnu 1945 se představitelé sociální demokracie zúčastnili → moskevských jednání politických stran o poválečném uspořádání poměrů v Československu. Výsledky rozhovorů se projevily v → Košickém vládním programu, který předpokládal pronikavé politické, sociální a hospodářské reformy, jako byl zásadní obrat zahraniční orientace ze Západu na Východ, rozsáhlé → znárodnění a další výrazné změny podle požadavků komunistů, otevírající cestu k pozdějšímu nastolení totalitního režimu. Strana pod novým názvem Československá sociální demokracie (ČSSD) oficiálně vystoupila 29. 3. 1945 v Moskvě právě při podpisu dohody o vládním programu → Národní fronty Čechů a Slováků.

Předseda ČSSD Z. Fierlinger se stal premiérem první vlády Národní fronty, která byla jmenována 4. 4. 1945 v Košicích. Současně byl vůdcem levicového, prokomunistického a prosovětského křídla ve straně, která měla ve vládě další dva ministry (Bohumil Laušman – průmyslu, Václav Majer – výživy).

Poválečný politický život v ČSR byl však výrazně omezen mechanismem Národní fronty, v které rozhodující úlohu zaujímal → Socialistický blok tří stran: komunistické, sociálně demokratické a národně socialistické. ČSSD se přitom v podstatě vzdala samostatného postupu a působila spíše jako spojenec komunistů v překotně zaváděném systému → lidové demokracie. To oslabovalo naděje na udržení již limitované demokracie v republice.

Strana se přesto pokoušela navázat na své demokratické tradice z předválečného období, avšak jen velice obtížně čelila poválečným radikálním náladám ve společnosti, které komunisté dovedně využívali k prosazování svých záměrů. V porovnání s tím se tradiční reformistické koncepce sociální demokracie jevily jako již značně přežilé. Komunisté díky tomu získávali podporu nemalé části dřívějších stoupenců sociální demokracie i značný vliv na její radikálně naladěné řadové členy. ČSSD se proto snažila zachránit své slábnoucí pozice dodatečným přechodem k radikálnějším hlediskům, které by vyhovovaly smýšlení revolučně naladěné veřejnosti.

Na XX. sjezdu 18.–1. 10. 1945 v Praze se ČSSD přihlásila k „vědeckému socialismu“ a označila se za demokratickou a národní stranu. Odstoupila od svého předválečného stanoviska, že k socialismu je možné dospět postupnými reformami v rámci parlamentní demokracie, a opět připustila oprávněnost násilné revoluce pro získání politické moci. Bezvýhradně podpořila Košický vládní program, ostře se postavila proti kapitalismu a za svůj hlavní cíl vyhlásila budování socialismu. Sjezd vyzněl jako jednoznačné vítězství levice ve straně, která tehdy vykazovala kolem 350 tisíc členů. Současně s velkým vypětím obnovovala svou organizační strukturu. To se jí však dařilo pouze v Českých zemích.

Mnohem složitější bylo postavení sociální demokracie na Slovensku, která se během → Slovenského národního povstání sloučila 17. 9. 1944 v Banské Bystrici s → Komunistickou stranou Slovenska. Skupinky zbývajících pravicových členů strany pak založily 20. 1. 1946 v Bratislavě Stranu práce, která však nezískala téměř žádný vliv. Jejím čestným předsedou se stal I. Dérer. Strana práce se 28. 9. 1946 přejmenovala na Sociální demokracii na Slovensku a později v listopadu 1947 se sloučila s ČSSD na XXI. sjezdu v Brně.

Ve volbách do Národního shromáždění v květnu 1946 získala ČSSD v Českých zemích 15,58 % hlasů a celkem 37 poslanců. Ze všech velkých českých politických stran se umístila jako poslední. Pro sociální demokracii to bylo velké zklamání, protože někteří z jejích představitelů si dokonce dělali naděje na vítězství. Ve vládě premiéra Klementa Gottwalda, jmenované 2. 7. 1946, byli zastoupeni tři členové sociální demokracie (Zdeněk Fierlinger – náměstek předsedy vlády, Bohumil Laušman – ministr průmyslu, Václav Majer – ministr výživy). Ve straně se pak stále hlasitěji ozývalo pravicové křídlo, jehož představitelem byl Václav Majer. Kritizovalo zejména součinnost s komunisty, která podle jeho názoru v podstatě způsobila volební porážku. Sociální demokracie však nadále ve vládě a parlamentu podporovala návrhy komunistů a stále více se odkláněla od občanských demokratických stran.

Její ústupnost vůči KSČ posléze vyvrcholila, když levicové vedení sociální demokracie podepsalo 11. 9. 1947 v Praze dohodu o politické spolupráci s komunistickou stranou. S tím však zásadně nesouhlasilo pravicové křídlo sociální demokracie a ostře se proti tomu ohradily ostatní demokratické strany. Vzniklou situací se zabýval XXI. sjezd ČSSD 14.–16. 11. 1947 v Brně. Pravice napadla podřízenost strany komunistům jako odklon od principů demokracie. Díky ráznému a již zcela otevřenému postupu zvítězila nad levicovým křídlem. Předsedou strany byl zvolen Bohumil Laušman, který byl jako představitel středu v dané chvíli přijatelný pro obě křídla strany. Sjezd schválil nový program podle vzoru západoevropského pojetí „demokratického socialismu“. Strana dále zdůraznila, že je proti zavedení státního kapitalismu i byrokratické státní a hospodářské správy. Tím v podstatě poukázala na nebezpečí nastolení komunistického totalitního režimu podle sovětského vzoru. Zdeněk Fierlinger a Bohumil Laušman odstoupili z vládních funkcí a 25. 11. 1947 je vystřídali František Tymeš – náměstek předsedy vlády, a Ludmila Jankovcová – ministryně průmyslu. Oba však nadále podporovali komunisty, takže tyto personální výměny – v naprostém rozporu s vyzněním sjezdu – ještě více posílily pozice komunistů.

Na přelomu let 1947 a 1948 vysvětlovala sociální demokracie svou politiku tím, že usiluje o „evoluční socialismus“, kdežto komunisté chtějí „socialismus revoluční“. Někteří představitelé ČSSD se stále ještě domnívali, že stačí pouze zmírnit revoluční radikalismus komunistů a obě strany pak mohou spolupracovat v duchu „demokratického socialismu“. Přitom tuto koncepci považovali za jakousi „třetí cestu“ a sociálně demokratickou stranu za „třetí sílu“ mezi kapitalismem a komunismem. To vnášelo do řad sociální demokracie mnoho iluzí o jejím výlučném poslání při zadržování komunistického přívalu.

Poražená levice v čele se Zdeňkem Fierlingerem se za vydatné pomoci komunistů rychle vzpamatovala a přešla do protiútoku. Na krajské konferenci strany 18. 1. 1948 v Hradci Králové prosadila usnesení, aby sociální demokracie nadále plnila dohodu o politické spolupráci s komunisty. Vyhrocené spory levice a pravice vyvrcholily ve dnech → únorového převratu v roce 1948. Po demisi ministrů tří demokratických stran 20. 2. 1948 zůstala ČSSD – vedle dvou bezpartijních ministrů – jediným partnerem komunistů. Pravicoví předáci v jejím vedení požadovali, aby také sociálně demokratičtí ministři následovali příkladu svých kolegů z demokratických stran. Představitelé levice ve straně, které ze zákulisí již přímo usměrňovali komunisté, s tím však nesouhlasili. Zároveň radikálně naladěná část členů ČSSD pod vlivem řídících struktur komunistické strany požadovala, aby se při řešení vládní krize těsně spolupracovalo s komunisty, a ochromila tak zdola akceschopnost celé sociální demokracie. Ta již jako celek, přes úsilí některých jedinců i skupin, nebyla schopna výraznějšího odporu. Ten byl posléze zcela zlomen, když levice za součinnosti s komunisty obsadila 24. 2. 1948 sídlo vedení strany v Lidovém domě v Praze. Pravice tím ztratila možnost působit na aparát i organizace sociální demokracie, která se bezvýhradně podřídila komunistům. Tím výrazně přispěla ke zdaru komunistického převratu.

V nové vládě, ustavené 25. 2. 1948, zasedali tři sociální demokraté (Bohumil Laušman – náměstek předsedy vlády, Zdeněk Fierlinger – ministr průmyslu, Ludmila Jankovcová – ministryně výživy). Předsedou strany se 18. 3. 1948 stal opět Zdeněk Fierlinger. Komunisté však samostatnou sociálně demokratickou stranu, která z jejich hlediska již splnila svou úlohu, nepotřebovali. Sami totiž hodlali vystupovat jako jediný představitel „pracujícího lidu“ a nemínili strpět jakoukoli – byť zcela podřízenou – konkurenci. Současně si tím chtěli posílit postavení v Národní frontě, rozšířit svou členskou základnu a získat do svých řad příslušníky dalších sociálních vrstev, aby se mohli vydávat za „všenárodní“ stranu. Donutili proto levicové předáky ČSSD k tomu, aby se svými přívrženci vstoupili 27. 6. 1948 do komunistické strany. Následovala je téměř třetina, tedy asi 100 tisíc členů sociální demokracie, která tak prakticky zanikla. Komunisté tento krok propagandisticky vydávali za „znovusjednocení“ → dělnického hnutí.

Ostatní členové ČSSD sloučení s komunisty odmítli. Mnozí sociální demokraté uprchli do zahraničí, kde obnovili exilovou sociálně demokratickou stranu a podíleli se na aktivitách proti totalitnímu režimu. Současně se řada bývalých členů strany doma stala obětí komunistických represí. V době „pražského jara“ v roce 1968 došlo k neúspěšnému pokusu o obnovení legální činnosti sociální demokracie přímo v Československu. To se nakonec podařilo za výrazného přispění exilové strany až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989.

Prameny

Petr Prokš (ed.), Politické programy Českoslovanské a Československé sociálně demokratické strany dělnické 1878–1948, Praha 1999.

Literatura

Drahomír Bárta, Prosincová generální stávka roku 1920, Praha 1953
; K dějinám Československé sociální demokracie, Praha 1968
; Václav Čada, Vznik a vývoj marxistickej ľavice (1917–1921), Bratislava 1980
; Pavla Vošahlíková, Československá sociální demokracie a Národní fronta, Praha 1985
; Jan Galandauer, Od Hainfeldu ke vzniku KSČ. České dělnické hnutí v letech 1889–1921, Praha 1986
; Ladislav Ruman, Československá sociálna demokracia v období dočasnej stabilizácie kapitalizmu (1924–1929), Historický časopis 38, 1990, s. 28–55
; Jan Kuklík, Sociální demokraté ve Druhé republice, Praha 1992
; Karel Kaplan, Nekrvavá revoluce, Praha 1993
; Kapitoly z dejín sociálnej demokracie na Slovensku, Bratislava 1996
; Jan Kuklík, Hledání cesty k demokratickému socialismu (k programovému vývoji Československé sociálně demokratické strany dělnické v první polovině 30. let), in: Zdeněk Kárník (ed.), K novověkým sociálním dějinám českých zemí, III. Od války k válce 1914–1939, Praha 1998, s. 59–91
; týž, Programový vývoj Československé sociálně demokratické strany dělnické za první republiky, in: Současný stav a perspektivy zkoumání politických stran na našem území. Sborník referátů přednesených na vědecké konferenci v Olomouci ve dnech 20.–21. října 1998, Rosice u Brna 1999, s. 64–79
; týž, Československá sociálně demokratická strana dělnická 1918–1938, in: Pavel Marek a kol., Přehled politického stranictví na území Českých zemí a Československa v letech 1861–1998, Olomouc 2000
; Zdeněk Kárník, Prezident Masaryk a nebezpečí revolučně socialistického zvratu. K otázce vztahu T. G. Masaryka ke komunismu, in: Emil Voráček (ed.), T. G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství. Sborník mezinárodní vědecké konference konané v Praze 2.–4. března 2000, I, Praha 2001, s. 315–326
; Jarosla Vaculík, Časopis Sociální demokrat a jeho podpora bolševického Ruska v letech 1919–1920, in: Pavel Marek (ed.), Tisk a politické strany, Olomouc, 2001, s. 96–101
; Jan Kuklík, Antonín Hampl – pokus o politický portrét jedné z profilujících osobností československé sociální demokracie meziválečného období, in: Jiří Štaif (ed.), Pocta profesoru Zdeňku Kárníkovi. Sborník příspěvků k jubilantovým sedmdesátinám, Praha 2003, s. 143–149
; týž, Československá sociálně demokratická strana dělnická, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004, I. Období 1861–1938, Brno 2005, s. 683–709
; Jiří Malínský, Edvard Beneš a nástin obrysu jeho vztahů k České straně sociálně demokratické jako dědičce tradic českého demokratického socialismu (Zamyšlení při příležitosti 120. výročí narození prezidenta Budovatele), in: Jaromír Jermář (ed.), T. G. Masaryk, E. Beneš a vznik Československa, Mladá Boleslav 2005, s. 14–37
; Josef Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2005. Biografický slovník, 2. rozšířené vydání, Praha 2005
; Marek Hrubec – Miloš Bárta (ed.), Dějiny českého a československého sociálně demokratického hnutí, Praha – Brno 2006
; Josef Tomeš, Perzekuce českých sociálních demokratů v době nacistické okupace, in: šárka Helmichová (ed.), Perzekuce bez soudu. Cesta k vyhlazení Čechů, Praha 2006, s. 18–23
; Martin Polášek, Menšinové proudy v Československé sociálně demokratické straně dělnické (ČSDSD) v letech 1920–1938 (Několik pracovních tezí), Na pozvání Masarykova ústavu 4, 2007, s. 166–177
; Michal Pullmann, Proměny zájmových reprezentací v moderní době. Socialisté v Čechách kolem roku 1918 – alternativa či kontinuita „elit“?, in: Jiří Štaif (ed.), Moderní podnikatelské elity. Metody a perspektivy bádání, Praha 2007, s. 143–152
; Hynek Fajmon – Stanislav Balík – Kateřina Hloušková (ed.), Dusivé objetí. Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů, 2. rozšířené a doplněné vydání, Brno 2008
; Josef Harna – Jindřich Dejmek – Petr Prokš – Jaroslav Šebek, České politické strany a stranictví v Československu v české historiografii na počátku 21. století, in: Jan Němeček (ed.), Reflexe dějin Československa 1918–1948 v historiografii na počátku 3. tisíciletí, Praha 2008, s. 154–156
; Zdeněk Kárník, Ostravský střed čs. sociální demokracie v roce 1920. Poznámky k regionálnímu činu národního významu, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 16, 2009, s. 151–160
; Michal Pullmann, Sociální demokracie a hospodářský nacionalismus. Národní identifikace na německé levici v Čechách kolem r. 1918, in: Jan Hájek – Drahomír Jančík – Eduard Kubů (ed.), O hospodářskou národní državu. Úvahy a stati o moderním českém a německém nacionalismu v českých zemích, Praha 2009, s. 129–139.

Petr Prokš