Československá strana lidová

I. Charakteristika; II. Vznik strany; III. Programový vývoj lidové strany; IV. Vnitrostranické poměry v letech 1918–1939; V. Zapojení lidové strany do politického systému v meziválečném období; VI. Lidová strana v době nacistické okupace a po roce 1945.

I. Charakteristika

Československá strana lidová je politickou stranou, která se ve své ideologii a politice hlásila ke křesťanskému světonázoru. V Českých zemích se etablovala krátce po vzniku Československa. Od roku 1993 působí na pod názvem → Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová.

II. Vznik strany

Lidová strana se začala formovat v září 1918 z českých katolických stran, působících v → Českých zemích od 90. let 19. století. Snahy po jejich sjednocení se objevily již během → první světové války a vyvrcholily ve druhé polovině roku 1918. Katolické strany na Moravě (Katolická strana národní na Moravě a Moravskoslezská strana křesťanskosociální) se sjednotily 10. 9. 1918 pod názvem Československá strana lidová (ČSL).

V září 1918 začala současně přípravná jednání o sjednocení s katolickými stranami v Čechách, které byly volně sloučeny do Spojené strany katolické. Jejich představitelé akceptovali na svém I. sjezdu v Praze 3. 1. 1919 moravský návrh a přijali rovněž název Československá strana lidová. Dne 26. 1. 1919 se konal I. celostátní sjezd Československé lidové strany v Brně.

III. Programový vývoj lidové strany

V programu se Československá strana lidová opírala zejména o myšlenky křesťanského solidarismu, který vycházel z představy vzájemné spolupráce mezi jednotlivými sociálními vrstvami a společenskými stavy. Tyto ideje měly vést k nastolení sociálního smíru a odstranění → třídního boje. Strana prosazovala právo na soukromý majetek, sociální odpovědnost vlastníka a zavedení stavovských prvků do společnosti. Podporovala provedení → pozemkové reformy, protože usilovala o hlasy drobných rolníků, současně se ale stavěla proti výraznějšímu omezení církevního vlastnictví půdy. V politické části programu se hlásila k demokratickému → parlamentarismu. V kulturních pasážích programu prosazovala dodržování křesťanských principů ve školství, výchově a v rodině. Současně požadovala zachování svobody církve a rovnoprávnost náboženského vyznání.

Program, přijatý v dubnu 1946 zachovával hlavní rysy předválečného programu. Lidovci se v něm hlásili k myšlence ochrany soukromého vlastnictví. Současně požadovali v mnohem větší míře k usměrnění zájmů jednotlivce ve prospěch celku. V politické linii sice strana zdůrazňovala svůj nesocialistický charakter, souhlasila ale se → znárodněním průmyslu. V dubnu 1949 se lidová strana přihlásila k novým programovým zásadám, v nichž prosazovala symbiózu → křesťanství a → socialismu. V roce 1972 přijala programový dokument „Poslání Československé strany lidové“, který byl platný až do roku 1989. V roce 1990 se lidová strana opět vrátila ke křesťanským a demokratickým kořenům svého programu.

IV. Vnitrostranické poměry v letech 1918–1939

Po vzniku Československa zachoval → politický katolicismus tradiční decentralizaci podle zemí. Zemské výbory v Čechách a na Moravě si po vzniku lidové strany zachovávaly samostatnost. Obě zemské organizace byly volně spojeny pouze poslaneckým klubem, v jehož čele stanul Jan Šrámek, který byl současně předsedou zemského výboru na Moravě. Předsedou zemského výboru v Čechách byl zvolen vyšehradský kanovník Bohumil Stašek. Teprve v roce 1922 byl zřízen ústřední výkonný výbor, který však disponoval jen omezenými pravomocemi. Jeho členy delegovaly zemské výkonné výbory na základě počtu hlasů odevzdaných v dotyčné zemi pro lidovou stranu. Z toho důvodu dominovaly v ústředním výkonném výboru složky ČSL z Moravy, kde bylo její postavení tradičně silnější. Od vzniku strany mělo tak rozhodující vliv moravské křídlo, které určovalo podobu stranické politiky až do zániku prvorepublikové státnosti v roce 1938.

Vedle Šrámka patřil mezi hlavní představitele moravské části vedení lidové strany František Světlík a František Metoděj Žampach. Po provedení správní reformy v roce 1927 byly vytvořeny zemské výkonné výbory ještě na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kam chtěla strana rozšiřovat svůj vliv. K pokusu o centralizaci stranické struktury došlo po roce 1933, kdy byla navržena změna organizačního řádu a požadováno zřízení ústředního sekretariátu ČSL. Tento návrh ale nebyl do roku 1938 realizován.

Členská a voličská základna bezprostředně souvisela s religiozitou jednotlivých krajů. Nejsilnější stranické pozice měli lidovci na Moravě, zvláště na → Moravském Slovácku, Olomoucku, Jihlavsku a z velkých měst zejména v Brně, Olomouci a v Ostravě. V Čechách patřily k oporám především východní Čechy. Z hlediska sociální struktury ve straně převažovalo rolnictvo a také nižší střední vrstvy. Početně menší skupinu (kolem 20 %) představovali dělníci. Významnou pozici měli → kněží, jejichž prostřednictvím uplatňovala vliv ve straně také vysoká → církevní hierarchie. Po vyhlášení tzv. numeru clausu papežem Piem XI. v prosinci 1923 došlo k omezení počtu duchovních v politických stranách. Rovněž ve vedení lidové strany pozvolna posiloval vliv laického prvku.

Ústředním deníkem lidové strany byly od roku 1922 Lidové listy. Na Moravě vycházely deníky Den (v Brně) a Našinec (v Olomouci). O činnosti lidové strany informovala zvláště od konce 20. let i nepolitická periodika, například Akord, Obnova, Rozmach a Řád.

Lidová strana měla široké zázemí v přidružených zájmových organizacích. Mezi nejsilnější se řadil tělovýchovný spolek → Orel, sdružující na 100 tisíc členů. Mezi početné organizace patřil také Svaz katolických žen a dívek, v jehož řadách bylo na počátku 30. let registrováno asi 130 tisíc členek. Mládežnickou organizací lidové strany se v Čechách stala Mladá generace (někdy nazývaná Třetí generace), která se od počátku 30. let formovala pod vedením podnikatele Jana Jiřího Rückla. Na Moravě sdružovala lidoveckou mládež Sdružení venkovské omladiny. V kulturní oblasti působila zejména Lidová akademie, založená v roce 1930. Na venkově hrály důležitou roli hospodářské organizace. Na významu nabývalo ve 30. letech také zemědělské družstevnictví, které úspěšně konkurovalo družstvům → agrární strany. Významnou část organizačního potenciálu ČSL tvořila zájmová zemědělská sdružení, z nichž nejdůležitější byl Svaz lidových zemědělců, řízený Josefem Šamalíkem. Silným vlivem disponovaly rovněž odbory, které se sjednotily do Říšské československé všeodborové komise křesťanskosociální. Nejvýznamnější složku tvořila ústředna v Brně.

V prostředí zájmových organizací se nejčastěji objevovaly kritické nálady vůči vedení strany. V roce 1924 odešla z ČSL skupina kolem Aloise Kaderky, který se dostal do sporu s konzervativními lidoveckými kruhy a založil vlastní Domkářsko-malozemědělskou stranu. Ta však na politické scéně neuspěla. V roce 1928 se oddělili sympatizanti Cyrila Antoše (většinou drobní rolníci z Moravského Slovácka) a založili samostatné Sdružení katolických zemědělců a domkářů, které také nezískalo významnější politický vliv a splynulo s fašizující → Národní frontou. Z vedení ČSL odešli v říjnu 1929 představitelé lidoveckých odborů v Brně v čele s Antonínem Čuříkem (1884–1953). Z odštěpenecké skupiny vznikla Křesťanskosociální strana, která přešla do → Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS) a později do agrární strany. Vnitřní spory byly důvodem také pro secesi pravicově zaměřené skupiny kolem Františka Zelenky, jež založila Národní stranu lidovou. Ani ta však nezískala širší podporu.

V. Zapojení lidové strany do politického systému v meziválečném období

Pozice lidové strany byla v počátečním období existence Československé republiky velmi slabá. V Kramářově vládě byla symbolicky zastoupena pouze Mořicem Hrubanem, který zastával úřad ministra bez portfeje. V Tusarových vládách → rudozelené koalice již nebyli lidovečtí politici zastoupeni. Při rozvíjení politických aktivit na počátku 20. let naráželi lidovci na značné obtíže v důsledku vlny → antiklerikalismu a oslabení společenských pozic → katolicismu. Dostávali se do častých sporů s liberálními a socialistickými stranami, které poukazovaly na provázanost českého politického katolicismu s habsburskou monarchií. Obratným vyjednáváním se však J. Šrámkovi, který opakovaně akcentoval státotvorný charakter ČSL, podařilo získat pro svou stranu větší vliv. Na počátku 20. let se J. Šrámek stal i členem → Pětky. Díky jeho vlivu se podařilo postavení strany v rámci československého politického spektra stabilizovat. V roce 1921 se lidová strana stala po vstupu svých zástupců do Benešovy vlády až do roku 1938 trvalou součástí vládních koalic. Podařilo se jí tak zabránit prosazování zákonodárství, které bylo pro katolickou církev nevýhodné. Výsledkem bylo odvrácení → odluky církve od státu a zeslabení dopadu pozemkové reformy na církevní majetky.

Počáteční spolupráce s HSĽS, s níž tvořila v → Národním shromáždění společný klub, byla již v roce 1921 z důvodu autonomistických tendencí v HSĽS přerušena. Z důvodu národnostních překážek se rovněž nepodařilo navázat užší kontakty s → Deutsche christlich-soziale Volkspartei (DCV).

V roce 1925 přispěl J. Šrámek k úspěšnému urovnání diplomatického konfliktu mezi Československem a Vatikánem v době → Marmaggiho aféry. V parlamentních volbách v listopadu 1925 lidová strana profitovala z oslabení socialistických stran a získala pozici třetí nejsilnější strany ve státě. Lidovci se poté aktivně podíleli na vzniku vlády → panské koalice, která vznikla v říjnu 1926. V ní byly zastoupeny rovněž zbývající katolické strany – DCV a HSĽS. Tato koalice prosadila například přijetí → kongruového zákona, který definitivně znemožnil odluku církve od státu. Výrazný podíl měla strana také na uzavření → modu vivendi s Vatikánem.

Po onemocnění premiéra Antonína Švehly v roce 1927 řídil práci kabinetu z titulu náměstka ministerského předsedy J. Šrámek. Tato skutečnost vedla ke sporům dvou nejsilnějších koaličních stran – lidovců a agrárníků. Rozpory souvisely také s konkurenčním bojem o hlasy vesnického voliče, protože v obou stranách tvořili rolníci důležitou součást členské základny. Přechodným řešením bylo jmenování nového předsedy vlády z řad agrární strany Františka Udržala v únoru 1929. Rozpory ale neustávaly a nakonec vedly k vypsání předčasných → parlamentních voleb, které proběhly v říjnu 1929. Volbám předcházely oslavy → svatováclavského milénia, jejichž úspěšný průběh dokládal pozitivní změny ve → vztahu státu a církve. Ve volbách však lidová strana ztratila a skončila až na pátém místě. Neúspěchem skončily tyto volby i pro ostatní katolické strany v Československu.

Přes oslabení mocenského vlivu zůstala lidová strana i nadále součástí vládní většiny. Na počátku 30. let začala jednání o vytvoření katolického bloku, který měl sjednotit všechny katolické politické strany v Československu. V lidové straně se v těchto jednáních angažoval zejména B. Stašek, protože J. Šrámek a moravské křídlo strany se k těmto aktivitám stavělo rezervovaně. Sjednocení katolické politiky podporovala část → episkopátu a rovněž Vatikán. Nadějné pokusy o sblížení s HSĽS v roce 1933 však ztroskotaly na aféře s → pribinovskými oslavami.

V první polovině 30. let se odehrál konflikt mezi J. Šrámkem a B. Staškem, který se týkal dalšího politického směřování strany. Po vydání papežské encykliky Quadragesimo anno v květnu 1931 totiž v evropských katolických stranách ožil zájem o myšlenku stavovského státu. Prosazení stavovských principů mělo řešit problémy, spojené s → hospodářskou krizí 1929–1933. Tyto snahy se zároveň vyznačovaly kritikou → liberalismu a → marxismu, nedůvěrou k → demokracii a blížily se idejím italského korporativního → fašismu. V lidové straně prosazovala zavedení stavovského státu zejména česká zemská organizace a její mládežnická organizace. Na jaře 1934 zveřejnila Mladá generace program nazvaný Demokracie řádu a činu, v němž navrhovala vznik tzv. hospodářského parlamentu, který měl nahradit → senát. Tento návrh se stavěl kriticky také vůči existenci politických stran. Jejich roli v politickém systému měla nahradit stavovská sdružení. K zastáncům antidemokratických tendencí patřili i reprezentanti katolických intelektuálských kruhů. Šrámek, který se opíral o moravské křídlo strany, o představitele odborů a olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana, usiloval o zachování pluralitní demokracie. V souboji o vedení strany byl B. Stašek v roce 1934 poražen.

Vnitřní spory se podepsaly na neúspěchu v parlamentních volbách v květnu 1935. Lidová strana přesto i nadále zůstala součástí vládní koalice a patřila k oporám parlamentní demokracie v Československu. J. Šrámek se také podílel na oživení vztahů s Vatikánem, které ochladly v roce 1933 po nuceném odchodu nuncia Pietra Ciriaciho, který podporoval autonomistickou politiku Hlinkovy HSĽS. V politickém dění se začali lidovci přibližovat k → Hradu. Ze Šrámkovy iniciativy ve 30. letech rozvíjela lidová strana užší kontakty s → Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou a snažila se tak čelit sílícímu vlivu agrárníků. Toto názorové sblížení přispělo k získání podpory katolických stran pro kandidaturu Edvarda Beneše v době prezidentské volby v prosinci 1935. Podporu v protifašistické linii lidové strany poskytla i papežská politika ve vztahu k nacistickému Německu. V březnu 1937 vydal papež Pius XI. encykliku Mit brennender Sorge, která odsoudila nacistický režim v Německu. Lidová strana se aktivně zapojila do akcí na obranu republiky v roce 1938. V komunálních volbách v květnu 1938 jí tato politika vynesla značné přírůstky hlasů. V létě 1938 se lidová strana vyslovila proti ústupkům → Sudetoněmecké straně, postavila se proti → misi lorda Runcimanna a proti politice agrární strany, která podle názoru lidovců vycházela příliš vstříc Henleinovým zájmům. Na jednání vlády v září 1938 vystupovali lidovečtí ministři proti přijetí anglo-francouzského ultimáta. Po uzavření → Mnichovské dohody odmítl J. Šrámek podpořit poskytnutí autonomie Slovensku. Po delších vnitrostranických diskusích splynula lidová strana na podzim 1938 se → Stranou národní jednoty, v níž B. Stašek zastával funkci místopředsedy.

VI. Lidová strana v době nacistické okupace a po roce 1945

Po nastolení → Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se mnozí představitelé lidové strany zapojili do → domácího i → zahraničního odboje a část z nich byla i perzekvována. Mnozí z nich byli vězněni v → koncentračních táborech (Bohumil Stašek, Alois Tylínek, Alois Petr), někteří zahynuli (Ferdinand Chýlek, Alfred Fuchs). Jan Šrámek emigroval do Francie a posléze do Velké Británie, kde stanul v čele londýnské exilové vlády a patřil k nejbližším spolupracovníkům prezidenta Edvarda Beneše. Členem → Státní rady v Londýně se stal také další lidovecký politik František Hála.

Po → osvobození Československa v květnu 1945 se ČSL jako jediná česká nesocialistická strana stala součástí systému → Národní fronty Čechů a Slováků a byla zastoupena ve vládě. Její členskou základnu po roce 1945 posílili stoupenci nepovolených stran, především agrární a národně-demokratické strany. Zůstala zachována předválečná organizační struktura, J. Šrámek ale usiloval o centralizaci řízení strany. Proto byly zrušeny zemské organizace a v čele stanul ústřední výkonný výbor. Nižší články řízení tvořily krajské a okresní organizace.

Ve straně existovalo několik frakcí. Levicovější proud byl charakteristický smířlivostí ke spolupráci s komunisty (k reprezentantům patřil A. Petr, Josef Plojhar, D. Polanský). Proti mocenským praktikám → Komunistické strany Československa (KSČ) vystupovala zejména Helena Koželuhová. Tuto linii hájil také Adolf Procházka. Podporu protikomunistické platformě poskytovaly lidovecká periodika Lidová demokracie, Obzory a Vývoj a v nich publikující okruh autorů, jako byli Pavel Tigrid, Luděk Forman, Ivo Ducháček či Bohdan Chudoba. Kritické postoje vůči KSČ se projevovaly rovněž mezi katolicky orientovanými vysokoškoláky, sdružených ve spolku Lidoví akademici. Tyto kruhy požadovaly od stranického vedení rozhodnější postup v obhajobě katolických zájmů v politických i kulturních otázkách.

Vyloučení H. Koželuhové ze strany za kritiku Šrámkova vedení v roce 1946 otevřelo větší prostor pro zastánce dohody s KSČ. Strana ve volbách v květnu 1946 neuspěla a skončila na třetím místě za vítěznou KSČ a → Československou stranou národně socialistickou. Po volbách lidovci zaujali silné pozice v zemědělském výboru Národního shromáždění, kde se exponovali v boji proti komunistickým návrhům na revizi pozemkové reformy. Vystupovali také proti → milionářské dávce, zavedení jednotné školy a jednotné mládežnické organizace. Lidová strana také neúspěšně protestovala proti popravě prezidenta → Slovenského štátu, katolického kněze Jozefa Tisa v roce 1947.

V únoru 1948 se lidovečtí ministři připojili k demisi nekomunistických členů Gottwaldovy vlády. Jan Šrámek a František Hála byli po nezdařeném pokusu o odchod do emigrace až do konce života internováni. Vedení strany převzal A. Petr. Hlavním exponentem prokomunistické linie byl katolický duchovní J. Plojhar, který zastával v letech 1948–1968 funkci ministra zdravotnictví a od roku 1951 byl předsedou strany. Po → únorovém převratu 1948 mohla lidová strana vyvíjet jen omezenou činnost. Mnozí z jejích členů byli v 50. letech tvrdě perzekvováni, další (například I. Ducháček) odešli do emigrace. Mezi oběti patřil například Rostislav Sochorec, umučený → Státní bezpečností v roce 1948, a poslanec Stanislav Broj, popravený v roce 1950. Mnozí další byli uvězněni (například lidovecký politik Bedřich Hostička) byl odsouzen na 28 let v → procesu s Miladou Horákovou.

V 50. a v 60. letech vedení lidové strany podporovalo státní církevní politiku a vedlo akci na podporu vstupu rolníků do → jednotných zemědělských družstev. Členskou základnu si strana uchovala především v regionech s vysokou koncentrací religiozity. V době → Pražského jara v roce 1968 usilovaly organizace lidové strany o větší demokratizaci a požadovaly zavedení pluralitního politického systému. Místo J. Plojhara se stal předsedou strany Antonín Pospíšil.

Reformní snahy uvnitř lidové strany ukončila intervence vojsk Varšavské smlouvy v Československu (okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy). Počátkem 70. let proběhly ve straně čistky, po nichž byla strana ovládnuta stoupenci → normalizace. V roce 1973 stanul v čele strany Rostislav Petera, v roce 1980 František Toman a po jeho smrti v roce 1981 Zbyněk Žalman. V tomto období dále poklesl politický význam ČSL; v české vládě měla pouze post ministra bez portfeje. V roce 1972 se konal I. sjezd (po roce 1948 se mohly konat pouze konference), který se přihlásil k budování socialismu a podpoře mírových aktivit. Mnozí členové ČSL ovšem byli v 70. a 80. letech aktivními nositeli náboženského života ve farnostech. Prorežimní vystupování špiček ČSL však stranu mezi částí obyvatelstva diskreditovalo. Od druhé poloviny 80. let usilovali mnozí členové ČSL o prosazení větší míry samostatnosti v rámci Národní fronty. V části pražských a jihomoravských organizací vznikl reformní proud Křesťané pro přestavbu.

Vyvrcholením opoziční činnosti uvnitř lidové strany byl vznik tzv. Obrodného proudu v říjnu 1989 pod vedením Richarda Sachra a Josefa Bartončíka. Po demokratické revoluci roku 1989 strana získala významnější zastoupení v české i federální vládě (R. Sachr zastával od prosince 1989 do června 1990 funkci ministra vnitra). V dubnu 1990 se konal sjezd, na němž byla společně s několika menšími, křesťansky orientovanými politickými subjekty ustavena volební koalice Křesťanskodemokratická unie.

Předsedou strany se v listopadu 1989 stal J. Bartončík. Ten byl však v červnu 1990 obviněn ze spolupráce se Státní bezpečností a ze své funkce musel odstoupit. Po parlamentních volbách v roce 1990 byla lidová strana zastoupena pouze v české vládě. Mimořádný sjezd ve Žďáru nad Sázavou v září 1990 zvolil do jejího čela Josefa Luxe, který usiloval o transformaci ČSL do podoby moderní křesťansko-demokratické strany. V dubnu 1992 proběhl sjezd, který odsouhlasil změnu názvu na Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL).

Literatura

Jaroslav Šebek