česko-rakouské vztahy

I. Charakteristika; II. Česko-rakouské vztahy ve středověku: 1. Vývoj hranice ve středověku, 2. Velká Morava a období přemyslovských knížat(9.–12. století), 3. Přemyslova středoevropská monarchie (13. století), 4. Dvorská kulturní ohniska, 5. Univerzity a vzdělanost, 6. Kláštery, 7. Šlechta, 8. Hospodářské a obchodní kontakty, 9. Husitská revoluce a pohusitské období, 10. Svědectví narativních pramenů; III. Česko-rakouské vztahy v raném novověku: 1. Politické a vojenské vztahy, 2. Kulturní a náboženské kontakty, 3. Hospodářské vazby; IV. Česko-rakouské vztahy v 19. a na počátku 20. století: 1. Politické vztahy, 2. Hospodářský vývoj; V. Česko-rakouské vztahy ve 20. století: 1. Období 1918–1938, 2. Období 1938–1948, 3. Období let 1948–1989, 4. Vývoj vztahů od roku 1990.

I. Charakteristika

Velmi komplexní kontakty mezi obyvatelstvem Českých a rakouských zemí, dotýkající se politické, církevní, hospodářské, kulturní, umělecké a vojenské oblasti. Geografická blízkost a několik set kilometrů dlouhá společná hranice → Čech a → Moravy s → Horními a → Dolními Rakousy (Land ob-/unter der Enns) – byly zásadními činiteli, které charakter těchto vztahů v minulosti nejen poznamenávaly, ale přímo určovaly.

II. Česko-rakouské vztahy ve středověku

1. Vývoj hranice ve středověku

Územní jádro → českého státu bylo v hrubých rysech dotvořeno na počátku 11. století (v souvislosti s připojením Moravy roku 1019), avšak hranice s Rakousy procházela určitými modifikacemi až do poloviny 13. století. Hranice mezi Moravou a Rakousy vedla původně jižněji a teprve okolo poloviny 11. století se ustálila na přirozené hranici, již napříště tvořila řeka Dyje (souviselo to s babenberskou anexí oblasti na sever od Dunaje roku 1041). Ve vztahu k Čechám došlo v průběhu 12. a 13. století k majetkoprávním změnám v oblasti jihovýchodního cípu Čech a přilehlé části Rakous – konkrétně se jednalo o enklávy → Vitorazsko a Novobystřicko. Vitorazsko je oblast v někdejším pomezním hvozdu mezi Čechami a Rakousy. Kolonizováno bylo již od 11. století a v průběhu 12. století si zde kolonizačními aktivitami upevnili svou pozici Kuenringové (jedním z opěrných bodů bylo založení kláštera Zwettl). Se svým nárokem na celé území pomezního hvozdu vystoupil roku 1177 český kníže Soběslav II. (1173–1178) a následné spory byly řešeny výpovědí císaře Fridricha Barbarossy (císař 1152/1155–1190) roku 1179, jež obsahuje nejstarší popis průběhu hranic. V souladu s ním připadla část Vitorazska k Čechám (tj. území ležící mezi Lužnicí a dosavadní hranicí západně od Vitoraze a Gmündu). Toto území udělil kníže Bedřich (1172–1173, 1178–1189) roku 1186 v léno Hadmarovi z Kuenringu. Oblast byla však později kolonizována z Čech a v polovině 13. století ji ovládali příslušníci novohradské větve rodu Vítkovců. Samotnou Vitoraz Kuenringové – za svou věrnost králi Přemyslovi – ztratili ve prospěch císaře Rudolfa Habsburského (německý císař 1273–1291) roku 1280 (na základě míru čáslavského) a definitivně roku 1296.

Druhou enklávou při česko-rakouské hranici bylo Novobystřicko. Nejstarší zmínka o ní se vztahuje k roku 1175, kdy Konrád z Raabsu zde daroval některé statky johanitské komendě v Mailbergu; patronátní právo ke kostelu v Bystřici udělil pasovský biskup Theobald mezi lety 1183 a 1188 Wichardovi z Zöbingen. Z hlediska církevní správy se oblast Novobystřicka dostala do obvodu nově zřízeného děkanátu Zwettl a tento stav trval ještě v 15. století (dle matriky pasovského biskupství z roku 1429). Vlastní oblast Novobystřicka s hradem Landštejnem připadla k Čechám mezi lety 1249–1259, a její kolonizace se ujali Vítkovci.

Struktura majetkových práv při hranici Českých zemí a Rakouska vykazuje četné majetkové enklávy držitelů z opačné strany hranice. Nejznámějším příkladem je kompaktní lichtenštejnská doména na obou stranách moravsko-rakouské hranice (její rozsah je detailně znám na základě urbáře z roku 1414), majetky v hornorakouském Mühlviertelu měli ale například i Rožmberkové. Podobně klášterní držba překračovala zemskou hranici. Svědčí o tom majetky klášterů vyšebrodského a zlatokorunského v Rakousích, a naopak statky klášterů Schlägl, Zwettl a Geras v Čechách a na Moravě.

2. Velká Morava a období přemyslovských knížat (9.–12. století)

Kontakty mezi jižní Moravou a Dolními Rakousy, kde na moravsko-rakouském pomezí neexistuje přirozená hranice v podobě horstva, jsou velmi starého původu. V širším kontextu interpretované archeologické nálezy je dokládají již pro období paleolitu. Tím spíše lze vzájemné kontakty předpokládat v době historické, počínaje obdobím velkomoravským. Oblast severně od Dunaje náležela patrně již za vlády knížete Mojmíra (830–846), prokazatelně však za Svatopluka (871–894) do svazku → Velkomoravské říše. Z doby velkomoravské se na dnešním rakouském území dochovalo několik hradisek, původně se sakrálními objekty.

Ve srovnání s obdobím velkomoravským je doba konstituování českého státu pod vládou přemyslovské dynastie ze zorného úhlu vazeb k rakouskému území spíše jednostranně dokumentovaná. Vzájemné kontakty se zde omezily na vojenské podniky a dynastické sňatky. O eventuálním prolínání vlivů hospodářského či kulturního charakteru není nic známo. V souvislosti s výpravou Jindřicha III. (král 1026/1028–1046, císař 1046–1056) do Čech (v odvetu za tažení českého knížete Břetislava /1035–1055/ do Polska) zasluhuje zmínky tažení Luitpolda/Leopolda (†1095), syna Adalberta (vládl v letech 1018–1055), markraběte Východní marky, k jižní hranici Čech, kde dobyl neidentifikovatelný hrad, který podle → análů kláštera v Altaichu měl dříve patřit jeho otci, a srovnal jej se zemí. O významu, jenž byl → českému knížectví pod přemyslovským žezlem v oblasti Východní marky přičítán, svědčí geograficko-politický pojem → Česká marka. Za Vratislava II. (český kníže 1061–1085, král 1085/86–1091) došlo k prvnímu – jakkoli ryze formálnímu – spojení Českých a rakouských zemí pod vládou jediného panovníka. De iure jím byl Vratislav, jemuž Jindřich IV. (německý král 1056–1084, císař 1084–1106) udělil roku 1080 či krátce poté držbu Východní marky, odňaté markrabímu Luitpoldovi/Leopoldovi jako trest za neposlušnost. Celá věc skončila bitvou u Mailberka (1082), kde byl Luitpold/Leopold zcela pokořen a právě proto mu – v zájmu zachování mocenské rovnováhy – císař držbu Východní marky udělil zpět.

Nepřátelství mezi Přemyslovci a rakouskými vévody, charakteristické pro 11. století, do určité míry překonaly dva dynastické sňatky z počátku 12. století: Vratislavův syn Bořivoj II. (český kníže 1101–1107, 1117–1120) se oženil s Helbirgou/Gerpirkou (†1142), sestrou rakouského markraběte Leopolda III., jehož další sestru (Idu) pojal za manželku Litold (†1112), syn Konráda Brněnského. Sblížení obou dynastií uvedlo v život například i jejich vojenský spolek proti → Uhrám v roce 1118 a oboustranný prospěch ze vzájemného spojenectví byl v průběhu 12. století i napříště udržován a upevňován dynastickými sňatky.

3. Přemyslova středoevropská monarchie (13. století).

S osobností Přemysla Otakara II. (český král 1253–1278) je spjata myšlenka mocné středoevropské říše – podunajské monarchie. Okolnosti byly pro takový projekt neobyčejně příznivé, neboť vymření Štaufů (→ štaufská dynastie) v říši a Babenberků (→ babenberská dynastie) v Rakousích vytvořilo ve středoevropském prostoru mocenské vakuum, jež bylo možné vyplnit různými způsoby. Přemyslova cílevědomě naplňovaná konpcepce představovala jedno z možných řešení. Mocensko-politicky i teritoriálně měla v oblasti Rakous jedno ze svých ohnisek a rakouská politika Přemyslova tvořila jeden z pilířů jeho dynastické zahraniční politiky a současně bezprostředně souvisela i s jeho pádem. Duchovním tvůrcem projektu středoevropského soustátí vlastně byl již Přemyslův otec Václav I. (český král 1230–1253). Reálné vyhlídky s sebou totiž nesl příslib Babenberka Fridricha Bojovného (†1246), který Václavovu synovi, markraběti Vladislavovi Jindřichovi (†1247) nabídl ruku své neteře Gertrudy a levobřežní část rakouského vévodství. Po určitých peripetiích ke sňatku skutečně došlo a Vladislav Jindřich se po Fridrichově smrti ujal babenberského dědictví. Situace se ovšem podstatně změnila počátkem roku 1247, kdy Vladislav Jindřich neočekávaně zemřel.

Ve dvou následujících letech nejevili Přemyslovci o vývoj v Rakousích výraznější zájem. Nicméně do závěrečné etapy zápasu o Rakousy a → Štýrsko překvapivě zasáhl mladý Přemysl Otakar II., jenž se roku 1252 oženil s ovdovělou a o řadu let starší Markétou Babenberskou (dle ustanovení Privilegia minus z roku 1156 byla rakouská vévodská hodnost dědičná v mužské i ženské linii). Celá věc měla ovšem své pozadí již v politických jednáních předcházejícího roku, kdy rakouská zemská reprezentace – udržující k → Českému království řadu vazeb – králi Václavovi přímo nabídla, aby se ujal osiřelého vévodství. Král však místo sebe vyslal svého syna Přemysla, jenž se koncem roku 1251 ujal babenberského dědictví a přijal titul vévody rakouského a štýrského. Následujícího roku se oženil s Markétou (manželství bylo rozvedeno roku 1260, přičemž v mezidobí, patrně 1255 či 1256 se Přemyslovi a Anežce z Kuenringu narodil syn Mikuláš /†1318/, zakladatel opavské sekundogenitury). Trvalo přesto několik dalších let, než Přemysl své pozice v babenberských zemích upevnil. K čelným nositelům Přemyslovy politické linie v rakouských zemích náležel Vok I. z Rožmberka (†1262), správce → Horních Rakous (1256) a hejtman ve Štýrsku (1260–1262). K základním narativním pramenům Vokovy biografie příznačně náleží dílo Fürstenbuch Janse Enikela (1230/40–1290), sepsané po roce 1272 a obecně významné pro dějiny česko-rakouských vztahů ve 13. století.

Již od počátku 13. století se datovaly vazby Přemyslovců ke → Korutanům (dynastické svazky mezi Sponheimy jako korutanskými vévody a Přemyslovci jako → českými králi). Klíčovým počinem dynastické politiky byl sňatek Bernarda ze Sponheimu (vládl 1202–1256) s Juditou, dcerou Přemysla Otakara I. (český král 1197–1230) roku 1213, jenž otevřel možnost k pronikání sponheimského vlivu do Českých zemí a přemyslovského do Korutan. Bernardův syn Oldřich (†1268) skutečně byl údělným knížetem na Břeclavsku (v letech 1237–1247), zatímco jeho bratr Filip (†1279) zastával v letech 1236–1246 politicky exponovaný úřad vyšehradského probošta. Oldřichova tzv. poděbradského testamentu z roku 1268 využil Přemysl Otakar II., aby se zmocnil Korutan. Vedle sňatkové politiky jeho děda Přemysla Otakara I. mu v tomto směru přišlo vhod vymření Sponheimů, ačkoli Filip vlastně až do své smrti v roce 1279 působil jako „stínový vévoda“. Vazby mezi Čechami a Korutany – jakkoli ryze personální v osobě krále – se znovu nakrátko obnovily na počátku 14. století, kdy Jindřich VI. z rodu Goricko-Menhartovského přijal českou královskou korunu (1306–1310). Tím ovšem porušil křehkou politickou rovnováhu a zvláště Habsburkové jeho přijetí české koruny těžce nesli. Snad již v době Přemyslově, nejpozději však na počátku 14. století se projevily jejich aspirace na Korutany, úspěchem korunované roku 1335, kdy jim byly uděleny v léno.

Specifický problémový okruh představuje městská politika Přemysla Otakara II. v rakouských zemích. Města představovala pro krále opěrné body, tvořila základnu pro zásobování a dočasný pobyt družin (zvláště roku 1274 byla do řady rakouských měst vložena česká posádka). Nelze však předpokládat, že jako celek hrála výraznější politickou roli, neboť dohled a politický vliv místních městských → ministeriálů byl příliš silný.

Přemyslova zahraniční politika se do značné míry stala příčinou jeho pádu. Český král ignoroval restituční mandát nově zvoleného římského krále Rudolfa I. Habsburského (mezníkem byl rok 1245, což znamenalo, že byly zpochybněny veškeré Přemyslovy územní zisky), čímž zavdal podnět k několikaletému konfliktu. Jeho peripetie zasáhly i na českou politickou scénu a vyvrcholením se stala → bitva na Moravském poli (26. 8. 1278), v níž Přemysl Otakar II. padl. Rudolf se poté oženil s Přemyslovou dcerou Anežkou (†1296).

4. Dvorská kulturní ohniska

Právě ve 13. století, za Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II. (český král 1278/1283–1305) dosáhla jednoho ze svých vrcholů česká dvorská kultura, která měla, především v případě Přemyslově, výrazně internacionální charakter. K vlivům francouzského dvorského okruhu Ludvíka IX. přistupují vlivy z oblastí, jež se dostaly pod Přemyslovu správu. Tyto vlivy Přemysl organicky a cílevědomě přijímal. Lze dokonce hovořit o přemyslovské kultuře, jež se – především v oblasti architektury – projevila v Čechách, stejně jako v Rakousku a Štýrsku (otakarovský odkaz spoluvytvářela přední díla babenberského stavitelství, například Capella Speciosa v Klosterneuburgu, klášterní chrám v Lilienfeldu či vídeňský kostel sv. Michala). Stavitelství Přemyslovy doby se výrazně projevilo v řadě lokalit, například Lilienfeld, Marchegg, Leoben, Bruck an der Mur, Hainburg, Krems ad.

Vliv babenberského i dalších středoevropských kulturních okruhů (Wittelsbachové, Wettinové, Piastovci, Arpádovci) nacházel ohlas ve všech rovinách přemyslovské dvorské kultury: v literatuře, malbě (zvláště knižní), plastice i v uměleckých řemeslech. Rovinu kulturní výměny mezi dvorskými okruhy přemyslovským a babenberským zdařile ilustruje postava Najtharta (Nithart, Neithart či Nythardus von Riuwental, první polovina 13. století), přestylizovaného na odpůrce sedláků a tím přizpůsobeného mentalitě šlechtického prostředí. Dalekosáhlé kontakty na úrovni dvorských kulturních ohnisek lze v Českých a rakouských zemích sledovat velmi intenzívně i v období lucemburském, ale ovšem i pozdějším – vazby Habsburků k Jiřímu z Poděbrad i dynastii jagellonské byly velmi těsné.

5. Univerzity a vzdělanost

Problematika univerzitní peregrinace ve středověku se dotýká i obousměrných vztahů česko-rakouských. Na nižší úrovni se to týkalo již latinských škol, mezi nimiž nadregionálního věhlasu ve středověku dosáhla především škola českokrumlovská a plzeňská. Vzdor zcela fragmentárnímu stavu pražských univerzitních matrik lze konstatovat, že před rokem 1409 a krátce okolo poloviny 15. století měla pražská univerzita pro cizí studenty značnou přitažlivost. Naopak českým studentům neznámé nezůstaly rakouské univerzity, především pak → univerzita vídeňská. Význam vídeňské Rudolfiny byl doceněn především v pohusitském období – souběžně s určitým úpadkem pražské univerzity. Vídeňská univerzita – vedle univerzit italských – byla v té době atraktivní i pro příslušníky šlechtických rodů – vzdělání zde v pozdním středověku prokazatelně nabývali například Černohorští z Boskovic.

Neobyčejně plastický průhled do oblasti kulturních a duchovních kontaktů ve středověku poskytuje kodikologické studium (→ kodikologie). Vlastnické přípisky, filiace rukopisů i rekonstrukce jejich pohybu poskytují často informace zásadního významu, které jsou z jiných pramenů nedosažitelné. V rakouských, zvláště klášterních, knihovnách se nachází řada rukopisů bohemikálních, či české provenience. Vedle husitik tu jsou části klášterních knihoven, jež se do Rakous dostaly za → husitských válek jako deposity (v případě zániku kláštera v Čechách již nebyly navráceny). Rukopisy s sebou přinášeli i katoličtí exulanti, kteří v Rakousích hledali útočiště, v řadě klášterních knihoven se nacházejí rukopisy či části knihoven českých humanistů, mj. velká část knihovny Jana z Rabštejna /†1473/, kterou krátce po jeho smrti získal klášter ve Schläglu.

6. Kláštery

→ Kláštery jako ohniska kultury, vzdělanosti a často i kolonizačních aktivit představovaly ve středověku jeden z důležitých faktorů vzájemných kontaktů mezi Českými a rakouskými zeměmi. Lze dokonce hovořit o několika rovinách, zejména personální, geografické a filiační. V rovině personální je možné sledovat kontakty českého prostředí s rakouskými monastickými komunitami již v období vrcholného středověku. Skutečnost, že v nekrologiu kláštera St. Florian figurují jména Přemyslovců či ve zwettelském a schlägelském nekrologiu jména Vítkovců, svědčí o tom, že rakouské kláštery nacházely své zámožné donátory i v Čechách. Kláštery v příhraničních oblastech měly své majetky na obou stranách hranice. V rovině filiační (a visitační) se rovněž uplatnily obousměrně, a to již od 12. století. Jako agilní se projevil především premonstrátský řád (→ premonstáti). Z Želiva byl založen Geras, z Louňovic (→ premonstrátky) Pernegg a na počátku 13. století z Milevska (premonstráti) Schlägl. Z Rakous do Čech naopak vedly filiační vazby cisterciáckého řádu. Z Wilheringu byl v polovině 13. století osazen Vyšší Brod a z Heiligenkreuzu Zlatá Koruna.

Vazby mezi jednotlivými kláštery se projevily i v rovině klášterního stavitelství. Například typologické vazby k okruhu cisterciáckých hutí v rakouských klášterech Heiligenkreuz, Zwettl či Lilienfeld ve 13. století vykazuje i tvarosloví architektury minoritského kláštera ve Znojmě.

Těsné majetkoprávní a historicko-kulturní kontakty českého a rakouského prostředí mají svůj specifický dopad v rovině pramenných fondů. V rakouských archivech, zvláště klášterních, se nachází řada bohemikálních listin a rukopisů. Objem a význam těchto pramenů pro české dějepisectví je zřejmý ze soupisové akce I. Th. Zahradníka z fondů knihoven a archivů řady rakouských klášterů (například Klosterneuburg, Herzogenburg, Geras, Heiligenkreuz, Lilienfeld ad.), či z regestáře bohemikálních listin v hornorakouském klášteře ve Schläglu.

7. Šlechta

Nejen čeští panovníci, ale i přední šlechtici vedli svou politiku přes zemskou hranici: například Petr I. z Rožmberka (†1347) byl spojencem části rakouské šlechty (páni z Kapellen, páni z Wallsee) v jejím odporu proti vévodkyni rakouské (1316), o něco později se sami Vítkovci dostali do sporu s rakouskými vévody, o čemž svědčí příměrné listy z let 1381–1382 mezi Rožmberky a pány z Hradce na straně jedné a Albrechtem III. (rakouský vévoda 1365–1395) na straně druhé. V průběhu 14. a 15. století se řadou konfliktů vyznačovaly i vztahy mezi jednotlivými šlechtickými klikami z obou stran hranice. Snad nejznámější byla aféra roku 1356, v níž se angažoval i císař Karel IV. a jež zasáhla velkou část jižních Čech a hornorakouského Mühlviertelu (a šlechtu v daných oblastech). Střety při česko-rakouské hranici byly zvláště silné ve třetí čtvrtině 15. století a zasahovaly hluboko do vnitrozemí, zvláště rakouského. V rovině politických kontaktů je třeba ve vztahu k Rakousům zmínit i internace Václava IV., odbývané dílem na rakouském území, přičemž v letech 1402–1403 si za svého nuceného pobytu ve Vídni dokonce vytvořil malý dvůr.

Politický podtext měla ve většině případů i další významná rovina kontaktů české a rakouské šlechty, totiž konnubium. Bližší pohled na prosopografii příbuzenských vazeb mezi příslušníky českých a rakouských panských a hraběcích rodů dokládá jistou strategii – orientaci na okruh zájmově spřízněných rodů. Zřetelně se to ukazuje v případě sňatkové politiky Vítkovců, především pánů z Rožmberka, ve vztahu k pánům z Wallsee, Schaumburka, Leuchtenberka, Grafenecku a Starhemberka. Pánům z Hardeka mělo konnubium s Rožmberky usnadnit získání → inkolátu. Kontakty české a rakouské šlechty se již ve 13. století projevily i v rovině klášterních fundací. Vok I. z Rožmberka (†1262) například založil rodový klášter ve Vyšším Brodě a osadil jej mnichy z Wilheringu, rodového kláštera Schaumburků (z tohoto rodu pocházela Vokova manželka Hedvika).

Analogické nadregionální kontakty jsou zřejmé na moravsko-rakouské hranici. Některé rakouské rody se přímo zakoupily na jižní Moravě – například Orphani, či Klimberkové, jejichž politické vazby k Českému království lze sledovat od 14. století a majetkovou držbu rekonstruovat především na jihozápadní Moravě. Těsné vazby k moravskému prostředí ve středověku měli též páni z Thürnau, z nichž ve vztahu k českým dějinám je známý Vikart z Trnavy (kolonizátor v Podyjí a v letech 1256–1262 purkrabí královského hradu Vranova), jež příbuzenské vazby – jak svědčí erb tří leknových lupenů – poutaly k pánům z Miroslavi, Myslibořic a Frejštejna. Řada rakouských šlechticů navíc působila ve 14. století ve službách moravských markrabat.

Jednou ze stěžejních rovin kontaktů mezi českou a rakouskou šlechtou v pozdním středověku byla, vedle svazků politických, kulturní výměna. Kontakty s cizinou jsou u nás v té době doloženy v případě řady šlechtických rodů. Jejich příslušníci si ze svých cest přinášeli nové zkušenosti a vzory, od reprezentativního vybavení interiérů svých sídel, forem šlechtické reprezentace v oblasti mecentátu, funerální symboliky po hradní a sakrální stavitelství. V českém prostředí pohusitské doby se výrazně projevují vlivy rakouského hradního stavitelství, cizí vzory jsou v té době patrny i v případě církevní architektury (kostely) v příhraničních oblastech. Shody jdou dokonce tak daleko, že se shledávají konkrétní typologické příbuznosti mezi jednotlivými objekty, například mezi opevněním hradu Českého Krumlova z poloviny 15. století a opevněním rakouského hradu Burghausenu z 80. let 15. století. Oboustrannou spojitost dokládá i osobnost stavitele Ulricha Pesnitzera z Burghausenu († po 1509), jenž později působil také na Krumlově. V mnoha rovinách se odehrávala výměna umělců: malířů i sochařů, stavitelů i expertů z oblasti hospodářství (v cizině byli již v 15. století vyhlášení jihočeští rybníkáři, naopak důlní experti z Rakouska a Bavor nacházeli uplatnění v českém prostředí).

Kontakty probíhaly také v rovině vzdělání. Mladí čeští šlechtici vstupovali do dvorské služby na dvorech zahraničních magnátů (a naopak). Doloženy jsou případy společného vzdělávání mladých šlechticů z obou stran hranice (nadregionální věhlas získala v pozdním středověku například českokrumlovská škola, na níž studovali i rakouští šlechtici), a kontakty na úrovni univerzitní (především univerzita ve Vídni).

8. Hospodářské a obchodní kontakty

V rovině hospodářské byly nejdůležitější vzájemné obchodní kontakty, jež se naplno rozvinuly zvláště v 15. století. Především Linec a odtud do Čech vedoucí Linecká (též Freistadtská) obchodní cesta svědčila o čilém obchodním ruchu. Z lineckých trhů se do Čech dovážela sůl, pochutiny (mandle, fíky, ořechy, rozličné druhy vína apod.) a luxusní zboží, například látky, vonná mýdla atd. Obchodní kontakty s Lincem byly natolik zaběhnuté a oboustranně výnosné (zvláště budějovičtí měšťané na nich profitovali), že k omezení kontaktů nedošlo ani v období husitských válek. Obchodní kontakty přes česko/moravsko-rakouskou hranici se odrazily i v rovině měnové. V příhraničních oblastech kolovalo velké množství → mincí měn českých/moravských, rakouských i bavorských. Je doloženo, že v sousedních zemích se ve druhé polovině 15. století zdráhali přijímat zlehčené české ražby.

Právě Linec se v pozdním středověku a raném novověku stal jedním z předních ohnisek informačních a diplomatických kontaktů mezi Českými zeměmi a Rakousy. Vazby mezi hornorakouskými a jihočeskými městy jsou zřejmé i v rovině personální – zámožný linecký měšťan Petr z Lindy se přestěhoval do jižních Čech a v Borovanech založil augustiniánský klášter (1455); freistadtská měšťanská rodina Zinnespannů se po polovině 15. století zakoupila na samé hranici, v Českém Heršláku a dostala se mezi jihočeskou nižší šlechtu.

9. Husitská revoluce a pohusitské období

Husitské období (→ husitství) se přirozeně dotklo i sousedních Rakous. Dopad několika husitských tažení do Rakous byl vždy ničivý, stejně jako drobné vpády především při moravsko-rakouské hranici z Břeclavska. Prvního výraznějšího úspěchu dosáhly oddíly → táborů a → pražanů na podzim roku 1425, kdy po vyplenění louckého kláštera u Znojma oblehli nedaleké město Retz, náležející účastníku křižácké výpravy Janovi z Hardeku (†1427). Husité město překvapivě dobyli a zajatého Hardeka internovali v očekávání výkupného (až do své smrti o dva roky později Jan již z vězení nevyšel). Další dva ničivé vpády do hornorakouského pohraničí po sobě následovaly s poměrně krátkým odstupem v letech 1426 a 1427. Houf táborského spojence Jindřicha ze Stráže se okolo přelomu let 1426/27 objevil u Zwettlu a po neúspěšném pokusu o dobytí města došlo k vyplenění a vypálení samostatně stojícího kláštera. V březnu 1427 přitáhl se svými oddíly Prokop Holý (†1434). Město, očekávající pomoc od Reinprechta z Wallsee, se však ubránilo a slíbená pomoc ho zachránila od nejhoršího: 25. 3. došlo ke srážce, jež sice neměla jasného vítěze, jejím výsledkem nicméně byl spěšný návrat táborů do Čech. V případě dalšího početného vpádu do Rakous vysvítaly kořistnické záměry již nepokrytě. Na přelomu září a října 1431 vpadly údolím Dyje do Dolních Rakous oddíly četných českých pánů a v okolí Altenburgu a Perneggu naložily své vozy bohatou kořistí vína a potravin. Při zpáteční cestě byly u Waidhofenu zaskočeny odvetným útokem, jenž pro nájezdníky skončil debaklem. Část se jich zachránila útěkem, nemalá část jich ovšem padla. Ani po skončení husitských válek nenastal klid a opakované výpravy do Rakous za kořistí podnikali v průběhu třicátých i čtyřicátých let zvláště táborští a ti, kteří se účelově prohlašovali za jejich spojence.

Výraznou postavou politického vývoje husitského období byl rakouský vévoda Albrecht II. Habsburský (český král 1437–1439, německý císař 1438–1439). Roku 1421 mu král Zikmund zastavil královské město České Budějovice (v té době se zavádí instituce budějovických městských hejtmanů) a téhož roku si oba muži rozdělili mocenské sféry na Moravě. Když se v listopadu roku 1421 moravská šlechta vzdala kalicha, naskytla se Zikmundovi příležitost postoupit svému zeti správu celé Moravy (březen 1422). O rok později (únor 1423) se Albrecht stal dědičným pánem Moravy, začal užívat titulu markraběte moravského a Morava se tak na 14 let dostala mimo svazek zemí → České koruny. K jejímu znovupřipojení ke Koruně došlo až roku 1437, kdy se Albrecht po Zikmundově smrti stal českým králem.

10. Svědectví narativních pramenů

O četných vzájemných vazbách mezi Českými zeměmi a Rakousy svědčí soudobé vyprávěcí prameny, především → kroniky. Vzdor relativně omezenému geografickému horizontu středověkých kronikářů lze v české kronikářské produkci 14.–15. století zaznamenat řadu zpráv týkajících se Rakous. Totéž platí i naopak. Tyto závěry svědčí o těsné provázanosti řady vývojových momentů obou zemí. To se týká nejen husitství, ale i doby následující. Vývoj situace v Českých a rakouských zemích byl v pohusitském období na obou stranách hranice předmětem zájmu: šlo mj. o četné kontakty a politické zájmové kliky české a rakouské šlechty ve vztahu k římskému králi Fridrichovi III. (německý král 1440–1493). České vysoké politiky se těsně dotýkala především letitá jednání o vydání nezletilého Ladislava Pohrobka (český král 1453–1457). Zahraničnímu zájmu o bližší poznání dějin i současných poměrů v Čechách vyšel vstříc několika svými díly Eneáš Silvius (1405–1464), pozdější papež Pius II. (1458–1464). Vedle jeho spisu Historia Bohemica to byla Historia Friderici III., v níž lze nalézt řadu cenných postřehů bohemikálního charakteru. Nemenší autoritou byl ovšem Thomas Ebendorfer (1388–1464), dějepisec, teolog a diplomat. Jeho pohled na husitské Čechy se stal předmětem speciální studie (Scherbaum). Ze starší doby je také závažná Österreichische Chronik der 95 Herrschaften Leopolda Stainreutera z Vídně, dokončená roku 1394. Z 15. století náleží k velmi známým dílům Österreichische Chronik korutanského faráře Jakoba Unresta (kolem 1430–1500). Pozornost řady zahraničních pozorovatelů – mezi nimi i rakouských – přitáhla nejasnostmi obestřená smrt mladičkého Ladislava Pohrobka v roce 1457. Živému zájmu rakouského kronikářství se těšila osobnost Jiřího z Poděbrad (český král 1458–1471) a jeho politika, která byla v Rakousích vnímaná převážně negativně. Král byl označován za kacíře a hovořilo se o „českém jedu“ (tj. kacířství) šířícím se za hranice země. Cennější než evidence a komentáře k politickým událostem je „vidění druhého“, právě v pramenech narativní povahy, zračící se v pozdním středověku již velmi výrazně. Lokální vztahy, především v Podyjí, v dosahu moravsko-rakouské hranice, se již od 14. století odrážejí v narativních pramenech lokálního charakteru, především klášterní provenience (hodnotné jsou z tohoto hlediska Annales Zwetlenses).

III. Česko-rakouské vztahy v raném novověku

1. Politické a vojenské vztahy

Důležitým mezníkem pro rozvoj česko-rakouských vztahů bylo zvolení arcivévody Ferdinanda Habsburského českým králem 23. 10. 1526 a následné začlenění → Českých zemí do → habsburské monarchie. Český stát se tak stal součástí vznikajícího velkého středoevropského soustátí, do nějž byly – jako tzv. → habsburské dědičné země – zapojeny také rakouské země. Spojení jednotlivých zemí v rámci habsburské monarchie mělo sice nejprve charakter personální unie samostatných geopolitických celků, ale Ferdinand I. podnikal cílené kroky k jejich integraci. → Dvorským řádem z 1. ledna 1527 byly zřízeny instituce s celoříšskou působností, jejichž úkolem bylo koordinovat hospodářství (→ dvorská komora), vnitřní i vnější politiku (→ dvorská rada, → tajná rada a dvorská kancelář) habsburské monarchie. Vedení těchto nově vzniklých úřadů, k nimž roku 1556 přibyla dvorská válečná rada, svěřil panovník reprezentantům rakouské šlechty.

Centralizační úsilí Ferdinanda I. a jeho nástupců naráželo na odpor zemských → stavovských obcí, které se houževnatě bránily všem pokusům o omezování jejich autonomie. Především v daňových a vojenských otázkách však měli panovníci při prosazování svých požadavků na → zemských sněmech k dispozici argument, který sehrál významnou roli v procesu integrace habsburské monarchie. Tímto argumentem byla turecká hrozba, jež dlouhodobě určovala charakter zahraniční politiky středoevropských Habsburků. Společné zapojení Českých a rakouských zemí do obrany střední Evropy proti → osmanské expanzi prohlubovalo vazby jak mezi jejich stavovskými politickými reprezentacemi, tak mezi širšími vrstvami jejich obyvatelstva. Důstojníci i prostí vojáci z Českých a rakouských zemí se setkávali v národnostně pestrých kontingentech, shromažďujících se před taženími proti Turkům zpravidla na území Moravy a Rakous. Postup osmanských oddílů habsburskými dědičnými zeměmi a následné → obléhání Vídně Turky přiměly české a moravské stavy v říjnu 1529 k nezvykle rychlému shromáždění → zemské hotovosti a ke schválení jejího vyslání na pomoc podunajské metropoli. Do osvobození Vídně se však Češi a pravděpodobně ani Moravané nakonec nezapojili, neboť v době, kdy vrcholila mobilizace jejich vojsk, se osmanské oddíly od města stáhly. Na přelomu 16. a 17. století, v době → turecké dlouhé války a → povstání Štěpána Bočkaje, sbírali na uherských hraničních pevnostech zkušenosti a navazovali kontakty budoucí protagonisté → třicetileté války. Mezi nimi byla řada příslušníků významných českých a moravských rodů i šlechty z habsburských dědičných zemí.

Prostor pro spolupráci části stavovských obcí Českých a rakouských zemí se v předbělohorské době paradoxně vytvářel také v souvislosti s aktivitami namířenými proti politickým cílům vládnoucích Habsburků, především v důsledku sílícího odporu proti → rekatolizaci. Také v rakouských zemích, přestože zde mohli habsburští panovníci jako dědiční vládci nelimitovaní při jednáních se stavy otázkou → nástupnictví prosazovat svou konfesijní politiku snáze než v ostatních částech monarchie, se zformovala evangelická stavovská opozice. Její kontakty s partnery v Českých zemích se prohloubily s vyhrocením náboženských konfliktů na počátku 17. století. Předák evangelické opozice v Horních Rakousích Jiří Erazim Tschernembl (asi 1574–1626) se tehdy opakovaně účastnil konspirativních jednání u Petra Voka z Rožmberka (1539–1611) na třeboňském zámku. Dlouhodobě udržoval také styky s předákem moravských evangelíků Karlem starším ze Žerotína (1564–1636). K jejich zintenzívnění přispěla roztržka uvnitř vládnoucí dynastie, poté co císař Rudolf II. odmítl schválit podmínky → vídeňského a žitvatorockého míru, které dojednal s → bočkajovci a s Turky jeho bratr arcikníže Matyáš. Především pod Žerotínovým vlivem přistoupili Moravané 18. 4. 1608 ke → konfederaci Matyáše, rakouských a uherských stavů. Stavovští předáci, kteří s Matyášem a konfederací vedle ochrany mírových dohod spojovali své naděje na respektování politických a náboženských svobod, počítali s koordinací postupu všech zemí habsburské monarchie proti císaři. Tento plán však narazil na odpor českých a slezských stavů, které zachovaly věrnost Rudolfovi II. V důsledku → libeňské smlouvy z 25. 6. 1608 si císař ponechal Čechy, Slezsko, Horní a Dolní Lužici, zatímco Matyáš převzal přímou vládu nad zeměmi konfederace. Tato situace, kdy Morava po boku rakouských zemí uznávala jiného panovníka než ostatní země Koruny české, trvala až do abdikace Rudolfa II. a nástupu Matyáše na český trůn 23. 5. 1611.

Zásadní význam pro další vývoj česko-rakouských vztahů mělo vypuknutí → českého stavovského povstání (1618–1620) v květnu 1618. Většina dolnorakouských a zejména hornorakouských stavů s povstalci od počátku sympatizovala, avšak zprvu váhala s otevřeným přistoupením k rebelii. K povstalcům se zatím (v říjnu 1618) připojili Slezané a v dubnu 1619 Hornolužičané. Rakouský opoziční předák Tschernembl se kromě sabotování vojenských operací habsburského vojska v Horních Rakousích angažoval již v průběhu roku 1618 v pokusech o zapojení Moravanů do odboje. Avšak Morava v důsledku Žerotínovy opatrnické politiky setrvala až do května 1619 v prohabsburské neutralitě. Moravští předáci tímto postojem mimo jiné zmařili plánovaný útok stavovského vojska na Vídeň na konci roku 1618. Teprve brněnským převratem 2.–4. 5. 1619 a odstavením Žerotína z řízení zemské politiky se otevřely dveře pro širší koordinaci aktivit vzbouřenců. Stavovský vojevůdce Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu (1567–1640) dorazil na počátku června s českými, moravskými a slezskými jednotkami k Vídni, kde chtěl přimět Ferdinanda II., nástupce nedávno zemřelého císaře Matyáše, ke kapitulaci. Velitel dělostřelectva Kryštof Harant z Polžic (1564–1621) tu zorganizoval palbu na panovnickou → rezidenci. Podunajská metropole však útokům úspěšně odolávala. Nesplnily se Thurnovy naděje na pomoc dolnorakouských stavů a zprávy z jihočeského bojiště, kde v → bitvě u Záblatí porazil 10. 6. 1619 habsburský generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy de Longueval stavovského vojevůdce Petra Arnošta hraběte z Mansfeldu, donutily Thurna k ukončení obléhání Vídně a k návratu do Čech. Jednání stavů Českých zemí na červencovém → generálním sněmu v Praze, jehož se účastnili také hornorakouští a dolnorakouští delegáti, bylo završeno 31. 7. 1619 vyhlášením konfederace, upravující vztahy mezi jednotlivými korunními zeměmi. Ke konfederaci se 16. 8. 1619 přihlásily také stavy Horních a Dolních Rakous, v březnu 1620 k ní přistoupily i Uhry. V průběhu léta 1620 se však spojila císařská armáda s armádou → katolické ligy, společně zlikvidovaly centra stavovské opozice v Horních Rakousech a posléze pacifikovaly i Dolní Rakousy. Pokračující ofenzíva císařského a ligistického vojska pak byla završena 8. 11. 1620 rozhodující porážkou povstalců v → bitvě na Bílé hoře.

Porážka stavovského povstání znamenala nejen konec spolupráce českých a rakouských stavů, ale Českým a rakouským zemím také přinesla zásadní proměnu v jejich postavení vůči panovníkovi. V rámci trestů za povstání byla fakticky likvidována stavovská opozice a došlo k bezprecedentnímu posílení panovnické moci. Ferdinand II. začal v části monarchie sestávající z rakouských a Českých zemí nastolovat panovnický → absolutismus. Zdejší stavovské obce ztratily značnou míru svého vlivu na zemskou správu, ze zemských stavovských úřadů se staly úřady zeměpanské, jak je patrné kupříkladu na → české dvorské kanceláři a úřadu → nejvyššího kancléře, jenž se stal jakýmsi královským ministrem českého státu u vídeňského dvora. → Pragmatická sankce, kterou v roce 1720 bez námitek přijaly zemské sněmy zemí České koruny, legislativně vyhlásila nedělitelnost zemí habsburské monarchie, a tím ještě silněji propojila České země s ostatními částmi tohoto soustátí.

V důsledku pobělohorského uspořádání moci v habsburské monarchii ustoupily dřívější politicky formované vztahy stavovských obcí Českých zemí s jejich rakouskými protějšky do pozadí. Hold, který roku 1741 složili Karlu Albrechtu Bavorskému představitelé jak české, tak i hornorakouské stavovské obce, aniž na ně bylo třeba vyvíjet větší tlak, byl odrazem aktuální válečné situace, nikoliv koordinovaného společného polického postupu. Místo něj přišly nyní ke slovu zejména kontakty personální, ať už na poli úředním, válečném, hospodářském nebo kulturním.

Za této situace zesílil trend, jenž započal již v 16. století – začleňování šlechty i příslušníků byrokracie měšťanského původu z Českých zemí do správy habsburské monarchie. Podoba i důsledky tohoto procesu však byly silně ovlivněny výraznou proměnou české a částečně i moravské šlechty. Příslušníci původem cizích šlechtických rodů, kteří se v Českých zemích usazovali během třicetileté války, byli většinou zcela oddáni panovníkovi, zatímco k prostředí, v němž se zabydlovali, je zatím poutala pouze majetková držba. Nicméně v dalších generacích si mnozí členové těchto rodů dokázali k zemi, kde zdomácněli, postupně vytvořit také silnější vazby. Ty se projevily mimo jiné v budování reprezentativních barokních sídel. Díky dvorské službě i v důsledku rozložení majetků po obou stranách česko-rakouské hranice došlo k prorůstání stavovských obcí. Roku 1752 pak bylo dvorským dekretem vyhlášeno jednotné česko-rakouské → šlechtictví.

Významným integračním prvkem habsburské monarchie v pobělohorské době byly kariéry příslušníků → aristokracie z Českých zemí u vídeňského dvora. Takových případů byla v 17. a 18. století řada. Lze zmínit například Václava Eusebia z Lobkovic (1609–1677), prvního ministra císaře Leopolda I. a ve druhé polovině 60. a na počátku 70. let 17. století hlavního strůjce zahraniční politiky monarchie. Na Lobkovicově významu nic nemění skutečnost, že poté co upadl v nemilost, poznal i odvrácenou stránku dvorské přízně a poslední tři roky života prožil v internaci na svém panství v Roudnici. Následovníkem Lobkovicovy kariéry (a částečně i jeho politické linie) byl František Oldřich Kinský (1634–1699), zkušený diplomat a od roku 1683 nejvyšší kancléř Českého království. Zajímavou a vlivnou osobností, která byla považována za nejlépe informovaného politika své doby, byl moravský velmož Ferdinand Ditrichštejn (1636–1712), jenž patnáct let předsedal vrcholnému vládnímu úřadu, tajné konferenci. Jiným významným diplomatem a státníkem v čele habsburské monarchie byl na počátku 18. století Jan Václav Vratislav z Mitrovic (1669–1712).

Do vojenských dějin habsburské monarchie se velmi výrazně zapsalo jméno českého šlechtice Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic (1611–1686), který se v roce 1683 významnou měrou podílel na obraně Vídně před Turky. Byl vnukem předního českého stavovského politika Kašpara Kaplíře, popraveného v roce 1621 za účast na povstání. Významných vojáků se z české šlechty rekrutovala dlouhá řada. Pro 18. století lze jako příklad jmenovat Františka Josefa Kinského (1739–1805), který proslul nejen jako válečník, ale i jako vojenský pedagog (autor výchovných knih i ředitel Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě) a v neposlední řadě též český zemský patriot a podporovatel vědy.

Řada příslušníků šlechtických rodů z Českých zemí působila také v diplomatických službách habsburské monarchie. Humprecht Černín z Chudenic (1628–1682) byl na počátku 60. let 17. století vyslancem v Benátkách, Dominik Ondřej z Kounic (1654–1705) působil v 80. letech na dvoře u bavorského kurfiřta, Jiří Adam z Martinic (1677–1714) uskutečnil několik diplomatických misí v Anglii, Portugalsku a u papežské kurie. Dlouholetý císařský vyslanec v Londýně Karel Ferdinand z Valdštejna (1634–1702) se angažoval v několika zvláštních diplomatických misích a mimo jiné byl tvůrcem spojenectví habsburské monarchie s Polskem před rokem 1683. K významným diplomatům náležel také Karel Arnošt z Valdštejna (1661–1713), jenž v 90. letech 17. století zastával místo vyslance v Braniborsku a Francii. Pro 18. století pak nelze opomenout tvůrce protipruské koalice Václava Antonína Kounice (1711–1794), který kromě diplomatické kariéry působil rovněž jako státník, v postavení dvorského a státního kancléře řídil zahraniční politiku za Marie Terezie, Josefa II. i Leopolda II.

Ve vzájemné komunikaci mezi Českými a rakouskými zeměmi hrál nezastupitelnou úlohu také fakt, že oba celky procházely stejnými či analogickými reformami a administrativními zásahy. Integrační úsilí habsburských panovníků při budování středoevropské monarchie se již v 16. století odrazilo v utváření sítě tras stálé → pošty. Roku 1526 vzniklo pravidelné poštovní spojení Prahy s Vídní a o rok později i s hornorakouským Lincem. Mezi Brnem a Vídní bylo zavedeno v polovině 16. století. Na konci 17. století došlo ke sjednocení mincovních poměrů v celé monarchii, což nejen zjednodušilo cestování a obchod, ale zejména umožňovalo volný pohyb investic v rámci celého soustátí. Dodnes patrné jsou i jednotné tereziánské a josefínské stavební projekty. Kromě vytváření silniční sítě od první poloviny 18. století šlo především o budování fortifikačního systému monarchie, ať už reprezentovaného nově založenými pevnostními městy (Terezín, Josefov) či velkou přestavbou stávajících městských opevnění (Hradec Králové, Brno, Štýrský Hradec).

2. Kulturní a náboženské kontakty

Příležitost k vytváření a prohlubování vazeb s partnery z habsburských dědičných zemí poskytoval šlechtě i některým reprezentantům neprivilegovaných stavů z Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice také → panovnický dvůr. Vládnoucí představitelé habsburské dynastie si cílevědomou personální politikou při obsazování míst dvorských úředníků vytvářeli okruh spolehlivých osob, které se ztotožňovaly s jejich záměry a sloužily jako prostředníci mezi dvorem a širšími vrstvami politicky aktivních složek → stavovské společnosti v jednotlivých zemích. Vytváření širší skupiny habsburských dvořanů z Českých zemí však zpočátku naráželo na dlouhodobou přítomnost panovnického dvora ve Vídni. Za své hlavní sídlo si podunajskou metropoli zvolil Ferdinand I. Na preferenci vídeňské rezidence nic nezměnily ani z Ferdinandovy iniciativy uskutečněné úpravy Pražského hradu a velkorysé renesanční novostavby v jeho blízkosti, mezi nimiž vynikl zejména letohrádek královny Anny. Šance na trvalý přesun Ferdinandova dvora do Prahy vzaly definitivně za své po → stavovském odboji 1546–1547, po němž se král zdržoval převážně mimo Čechy.

Zintenzívnění vazeb šlechty z Českých zemí na habsburské dvorské prostředí bylo spojeno s působením Ferdinanda II. Tyrolského (1529–1595) v Čechách. Jako → místodržitel svého otce Ferdinanda I. dorazil Ferdinand Tyrolský do Prahy v říjnu 1547 a s přestávkami zde pobýval až do ledna 1567. V Praze navázal užší vztahy s řadou příslušníků českých a moravských panských i rytířských rodů, které zapojoval do svého byrokratického aparátu a kosmopolitního dvorského života. K posílení místodržitelových vazeb na české prostředí přispěl i tajný sňatek, který roku 1557 uzavřel na zámku Březnice v Čechách s Filipinou Welserovou (1527–1580), spřízněnou s významnými domácími panskými rody. Mnozí šlechtici z Českých zemí se pak uplatňovali na Ferdinandově dvoře také po jeho přestěhování z Prahy do tyrolského Innsbrucku, kde se někteří z nich dočasně usazovali a sbližovali se s tamní nobilitou. Ferdinand Tyrolský navštěvoval Čechy i po roce 1567, přičemž jeho dvůr v Innsbrucku zprostředkoval mnoha českým a moravským šlechticům jednak kontakty potřebné pro vykonání kavalírských cest po Itálii, jednak uplatnění na panovnickém dvoře ve Vídni.

Vídeň zůstala hlavním habsburským sídelním městem i za císaře Maxmiliána II., přestože se tehdy kvůli přetrvávající turecké hrozbě, jakož i v důsledku rozdělení habsburských dědičných zemí mezi příslušníky vládnoucí dynastie ukazovala její geografická poloha nevýhodnou. Od sklonku 60. let 16. století se na Maxmiliánově vídeňském dvoře ve zvýšené míře uplatňovala šlechta z Českých zemí. Zásluhu na tom měl vedle Ferdinanda Tyrolského především císařův důvěrník, tehdejší nejvyšší kancléř Království českého Vratislav z Pernštejna (1530–1582), který do dvorských struktur zapojoval síť svých → klientů. Současně se zvyšujícím se podílem nobility z Českých zemí mezi Maxmiliánovými dvořany nabývala jako potenciální nová hlavní panovnická rezidence na významu Praha, kde císař opakovaně delší dobu pobýval. Ke konečnému přestěhování dvora do Prahy se však odhodlal až Maxmiliánův syn a nástupce Rudolf II.

Přesun panovnické rezidence z Vídně do Prahy, uskutečněný roku 1583, přivedl do Čech řadu dvořanů a dalších osob napojených na dvorský organismus, působících dosud v podunajské metropoli. Jako nové centrum středoevropského politického a kulturního dění přitahovala Praha v následujících třech desetiletích diplomaty, politiky, vědce, umělce, řemeslníky, ale také nejrůznější dobrodruhy a pochybné existence různého původu. Setkávání českých a rakouských dvořanů a služebníků tak bylo přirozenou součástí kosmopolitní atmosféry → rudolfínského dvora. Poté co vládu převzal Matyáš, se roku 1612 hlavní sídlo panovnického dvora středoevropských Habsburků natrvalo přesunulo zpět do Vídně, kam za novým panovníkem odešla část politicky aktivních aristokratů z Českých zemí.

Kulturní podněty z habsburského panovnického dvora se prostřednictvím širokého okruhu osob napojených na jeho struktury přenášely také do šlechtických sídel. Především velké rezidence s → aristokratickými dvory na česko-moravsko-rakouském pomezí vytvářely plodné prostředí pro navazování a rozvíjení kontaktů mezi šlechtou z Českých zemí a jejími partnery z rakouských zemí. V předbělohorské době měly z tohoto hlediska klíčový význam především rožmberský Český Krumlov a Třeboň, Jindřichův Hradec a Telč pánů z Hradce, lichtenštejnský (poté ditrichštejnský) Mikulov a Valtice, žerotínská Břeclav a posléze Moravská Třebová, Schwarzenau v držení Streunů ze Schwarzenau, Vitoraz (Weitra) za Wolfa Rumpfa z Wullerossu, Rosenau za Wolfa Dietricha z Greissy a další. Rozvíjející se komunikace nobility napříč hranicemi mezi Čechami a Moravou na jedné straně a Horními a Dolními Rakousy na straně druhé významně přispívala k utužování politických, hospodářských a kulturních vazeb v tomto prostoru. Současně se podílela na posilování česko-německého bilingvismu ve šlechtickém prostředí jako důležité součásti integračních procesů probíhajících v habsburské monarchii.

Svébytným sociálně kulturním prostorem, v němž trvalé soužití česky a německy mluvícího obyvatelstva vytvářelo vhodné podmínky pro udržování a rozvíjení kontaktů s partnery z rakouských zemí, bylo prostředí českých a moravských → měst. Vedle hospodářských styků mezi Prahou, dalšími městy a městečky na území České koruny a jejich protějšky v rakouských zemích sehrávala z tohoto hlediska důležitou roli oboustranná → migrace městského obyvatelstva. Různě motivované stěhování vytvářelo předpoklady dalšího prohlubování vazeb zejména mezi lokalitami městského typu na jihu Čech a Moravy a v Horních a Dolních Rakousích. Názorným příkladem obce výrazně ovlivněné populačními přesuny je → královské město Brno. V předbělohorské době se zde úspěšně etablovalo hned několik patricijských rodů dolnorakouského původu, jejichž v Brně zdomácnělí příslušníci udržovali čilé styky se svými příbuznými za hranicemi. Dlouhodobě měli Brňané velmi silné vazby na Vídeň. Úzké styky brněnských a vídeňských řemeslníků se vedle obchodních transakcí projevovaly i v tom, že se brněnské → cechy podřizovaly autoritě vídeňských řemeslnických korporací. Při vzdělávání měšťanských synů Brňané jednoznačně preferovali univerzitu v podunajské metropoli před pražským vysokým učením. Vídeňská univerzita byla již od středověku cílem řady studentů z Českých zemí. Úpadek pražského vysokého učení se v předbělohorské době projevil v postupném zvyšování počtu mladíků, kteří se vypravovali do Vídně za vzděláním z Čech. Většina českých studentů přicházela do podunajské metropole z Prahy, dále z jihu a západu země, tedy oblastí, v nichž se výrazněji uplatňoval česko-německý bilingvismus. Tradičně velký byl zájem o vídeňskou univerzitu v řadách Moravanů, přestože na přelomu 16. a 17. století zaznamenal dílčí pokles v souvislosti s rozvojem olomoucké jezuitské → akademie. Především studenti jihomoravského původu se tehdy ve větší míře uplatňovali také na jezuitské univerzitě ve Štýrském Hradci (Graz).

Kulturní vazby mezi Českými a rakouskými zeměmi nalezly v období baroka konkrétní vyjádření v činnosti umělců, kteří působili na obou stranách hranic. Patrně nejznámějším příkladem je práce Johanna Bernarda Fischera z Erlachu (1656–1723), jednoho z nejvýznamnějších rakouských barokních architektů. Především je tvůrcem Clam-Gallasova paláce na Starém Městě pražském, podílel se také na přestavbě zámku ve Vranově nad Dyjí. Navrhl však i drobnější architektury, kupř. náhrobek sv. Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále, kašnu Parnas v Brně či náhrobek hraběte Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Vzhledem k blízkosti a vzájemným vazbám jižní Moravy a jižních Čech s rakouskými zeměmi působili rakouští umělci ve větší míře v těchto oblastech Českých zemí, ale jejich díla najdeme i ve vzdálenějších regionech.

V brněnské barokní architektuře zanechal řadu stop Paul Weinsberger, stavební mistr ze Štýrska, vídeňský stavitel Christian Alexander Oedtl se uplatnil v dietrichštejnském Mikulově. Architekt císařského dvora Filiberto Luchese působil v 17. století i na Moravě ve službách Gundakera z Lichtenštejna v Uherském Ostrohu a pracoval též pro moravského zemského hejtmana Rottala v Holešově. Jeho nástupce Giovanni Pietro Tencalla také převzal jeho stavby pro olomoucké biskupy v Olomouci a Kroměříži a stal se architektem olomouckých premostrátů (Klášterní Hradisko, Svatý Kopeček). Císařský dvorní malíř Johann Michael Rottmayr vyzdobil sál předků ve Vranově nad Dyjí. Aigenští sochaři Johann Worath a Georg Wilhelm Wagner působili v jižních Čechách, díla výše zmíněného vídeňského malíře Rottmayra najdeme v podobě fresek i v Praze v Thunovském paláci, ale jeho oltářní obrazy zdobily kostely v Cholticích, Záboří, Hosíně a Třeboni. Úzké bylo propojení rakouského a moravského i českého kulturního prostředí, které bylo vázáno především na šlechtický i církevní mecenát. Toto šíření uměleckých děl bylo oboustranné, na území Rakouska kupříkladu najdeme práce z dílny významného pražského sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa (kupř. hlavní oltář kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni).

Významným faktorem integrace duchovního klimatu Českých a rakouských zemí se po porážce stavovského povstání stalo náboženství. Nuceným uvedením obyvatelstva ke katolickému vyznání byl jak v rakouských, tak i v Českých zemích odstraněn prostor pro konflikty s katolickou panovnickou mocí. → Rekatolizace umožnila rozvoj jednotného náboženského prostoru, náboženské hodnoty byly ve všech zemích stejné, nekatolická vyznání se stala pronásledovaným nepřítelem, mariánský kult i kulty svatých byly nedílnou součástí náboženského života, katolická víra v očistec ovlivňovala přístup věřících k otázce smrti i posmrtného údělu duše. Součástí náboženského života se stalo zbožné putování, ve kterém neměly přílišný význam hranice mezi Českými a rakouskými zeměmi. Poutníci z Čech a Moravy hojně navštěvovali nejslavnější rakouské poutní místo Mariazell ve Štýrsku, v českých a moravských obcích jsou dokonce doložena náboženská bratrstva mariazellských poutníků (v Lišově, ve Vlachově Březí a v Prostějově). Významná česká poutní místa Stará Boleslav a Svatá Hora u Příbrami byla pravidelně navštěvována panovníky, jejich rodinnými příslušníky i četnými dvořany pokaždé, když do Čech zavítal (především u příležitostí korunovací) panovnický dvůr. Úcta, které se v habsburské dynastii těšilo Staroboleslavské → paládium, nalezla vyjádření jak ve zmíněných návštěvách členů vládnoucího domu, tak v četných drahocenných darech, jimiž tento posvátný mariánský reliéf zahrnovali.

Na počátku 18. století zesílily ze strany české katolické církve snahy o blahořečení a následné svatořečení Jana Nepomuckého. Na zahájení beatifikačního a poté i kanonizačního procesu měl nezanedbatelný vliv i zájem vídeňského dvora. Jan Nepomucký se jako prvomučedník zpovědního tajemství stal velmi úspěšným náboženským „vývozním artiklem“. V rakouských zemích získal → nepomucenský kult velkou oblibu, mimo jiné se stal i součástí habsburské rodové zbožnosti.

3. Hospodářské vazby

Začlenění Českých zemí do habsburské monarchie se odrazilo také v posilování ekonomických vazeb Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice s rakouskými zeměmi. Pro soustátí, potýkající se s osmanskou expanzí, měl značný význam hospodářský potenciál Českých zemí. Zřetelně se to projevovalo v jejich vysokém relativním berním zatížení vůči ostatním součástem podunajské monarchie. V předbělohorské době celkové odvody → daní z Českých zemí výrazně přesahovaly úhrnné platby všech rakouských zemí dohromady a tento stav se v pobělohorském období ještě prohloubil.

V raném novověku přetrvávaly a dále se rozvíjely starší obchodní styky Českých zemí s rakouským prostředím. Především v obchodu s kramářským zbožím rakouské firmy postupně vytlačovaly norimberskou konkurenci. Důležitými obchodními středisky v rakouských zemích byla stejně jako dříve Vídeň, dolnorakouská Křemže (Krems an der Donau) a řada dalších měst. Z hlediska styků s Českými zeměmi a dalšími oblastmi střední Evropy však získaly v průběhu 16. století zcela mimořádný význam trhy v Linci. Linečtí kupci a obchodníci se ve druhé polovině 16. století stali hlavními zprostředkovateli středoevropského obchodu s Itálií, důležité pozice si vybudovali také v obchodu se západní Evropou. Jejich partneři z Českých zemí, zejména z Prahy, pravidelně do Lince jezdili či tam posílali své faktory. V posledních desetiletích 16. století si v Linci zřizovali stálé či pronajímali dočasné sklady. V jihočeské oblasti úspěšně konkuroval lineckým trhům Cáhlov /Freistadt/. Toto hornorakouské příhraniční město profitovalo ze své strategické polohy na obchodní cestě mezi Lincem a Prahou a z → práva nuceného skladu. Z analogického postavení a privilegií těžily na české straně České Budějovice, kontrolující důležité jihočeské obchodní tepny. Transport zboží mezi Cáhlovem a Českými Budějovicemi zatlačoval do pozadí jiné obchodní cesty spojující rakouské a České země, jako například cestu přes Znojmo či Slavonice na Jihlavu. V moravském prostředí si podrželo značný význam prostředníka obchodu s Podunajím Brno, které se orientovalo na spádovou oblast Dolních Rakous, především na vídeňské trhy.

Z Českých zemí se v předbělohorské době do rakouských zemí vyvážela především sukna, plátno a kůže, dále med a medovina, pivo, slad, obilí, máslo, tvaroh, sýry, sádlo, omastek, ryby, peří a smola. Čechy a Morava představovaly pro Rakušany tranzitní země pro obchod s medem, voskem a kůžemi ze Slezska a Polska, jakož i s mořskými rybami ze severoněmeckých zemí. Nezanedbatelnou roli v exportu z Českých zemí do habsburských dědičných zemí sehrávaly kovy, a to zejména stříbro, krušnohorský a slavkovský cín. Především na vídeňských trzích se ve větší míře uplatňovaly brněnské klobouky. Hornorakušané hojně nakupovali v jižních Čechách koně, voly a další dobytek. Dolní Rakousy vděčily v 16. století za pozoruhodný rozvoj tamního → rybníkářství a → pivovarnictví právě sousedství s jižními Čechami.

Z rakouských zemí byla dovážena do Českých zemí rakouská vína, jižní ovoce a koření, luxusní textilní zboží, jakostní výrobky ze železa a oceli a široký sortiment dalšího kramářského zboží včetně mýdla, papíru a tisků. Velmi důležitý dovozní artikl představovalo především pro samotné Čechy kvalitní štýrské železo. Zájem o ně značně vzrostl během první poloviny 16. století, především v souvislosti s oživením českého → hornictví, kde bylo železa zapotřebí pro důlní technická zařízení. Zcela mimořádné postavení mezi zbožím dováženým z rakouských zemí do Českých zemí měla sůl. Posilování habsburského → monopolu na dovoz soli z hornorakouského Gmundenu bylo v 16. a na počátku 17. století spojeno s řadou opatření, směřujících k vytlačení produkce konkurenčních bavorských a jiných solných dolů. Součástí těchto opatření byly plány na zdokonalení organizace transportu gmundenské soli, které před polovinou 16. století počítaly se splavněním Vltavy a Labe až k Litoměřicím. → Lodní přeprava rakouské soli v Čechách byla však realizována pouze na trase mezi Českými Budějovicemi a Týnem nad Vltavou. Při dovážení soli z Rakous proto našla uplatnění celá řada formanů převážně z jižních oblastí Čech a Moravy.

Integračním faktorem ekonomického prostoru Českých a rakouských zemí byla po třicetileté válce unifikace měny uvnitř habsburské monarchie. V průběhu poslední třetiny 17. století postupně došlo ke sjednocení vnější podoby platidel v Českých a rakouských zemích i v Uhrách. Důsledné prosazení měnové jednoty habsburského soustátí ovlivňovaly požadavky prvního ucelenějšího národohospodářského systému, který vstoupil do dějin pod názvem → merkantilismus. Ten nacházel zdroj společenského bohatství ve sféře oběhu zboží a k jeho hlavním zásadám patřilo udržení drahého kovu v peněžním oběhu uvnitř jednotně ovládaného hospodářského prostoru.

V habsburské monarchii se prosazovala defenzivní varianta merkantilistického systému, kterou její zastánci označovali jako → kameralismus. Hlavním motivem fiskální hospodářské politiky vůbec se stal zájem panovnické komory na zvýšení příjmů z královských měst, komorních statků, panovnických regálů a v neposlední řadě také z daní. S tím byl spojen zájem státu na zvýšení populačního přírůstku (merkantilistický → populacionismus) a získávání odborníků především pro manufakturní výrobu z ciziny. Jednotná státní ekonomická politika se měla v habsburské monarchii, a sice především právě v Českých a rakouských zemích, prosazovat prostřednictvím ústředních úřadů. V letech 1665–1666 vzniklo komerční kolegium s působností pro České a rakouské země, v jednotlivých zemích pak byly vytvářeny stálé i dočasné instituce k podpoře výroby a podnikání. Příkladem může být stavovská komise pro ozdravení výroby a obchodu v Čechách z roku 1705, kterou o pět let později nahradil zeměpanský úřad pro regulaci a podporu obchodní činnosti. V roce 1714 pak za tímto účelem vzniklo → merkantilní kolegium.

Státní podpora řemeslné výroby a manufakturního podnikání měla výrazné centralizační rysy, a tak výrazně přispívala k propojování prostředí Českých a rakouských zemí. V roce 1746 bylo ve Vídni zřízeno Všeobecné dvorské komerční kolegium s celostátní působností, kterému podléhaly zemské komerční konsesy, jež udělovaly obchodní a tovární koncese podnikatelům. Jak v českých, tak i v rakouských zemích se rozvíjelo hospodářské a na výrobu orientované školství.

IV. Česko-rakouské vztahy v 19. a na počátku 20. století

1. Politické vztahy

České země zůstaly až do roku 1918 součástí → habsburské monarchie, jejíž teritoriální základ tvořily od roku 1526 tři státní skupiny zemí (rakouská, česká a uherská), které byly spojeny nejdříve jenom osobou → panovníka v → personální unii. V roce 1713 se tento svazek přijetím → pragmatické sankce změnil z personální unie v unii reálnou. Z vídeňského centra byly nejdříve spravovány pro všechny země společné záležitosti kamerální (hospodářské), vojenské a zahraničně politické. Od dob Marie Terezie byly pod společnou vládu přibrány také vnitropolitické a justiční záležitosti Českých zemí.

Do roku 1848 vytvořil vídeňský byrokratický → absolutismus z dříve administrativně nejednotné říše vnitřně decentralizovaný, ale navenek víceméně jednotný monarchistický stát, který byl po revolučním otřesu v letech 1848–1849 ve správním ohledu modernizován v duchu další, tentokrát neobsolutistické centralizace. Po roce 1860 však vývoj pokračoval ve směru novostavovsky pojatého konstitucionalismu, který uznával omezenou historicko-politickou individualitu jednotlivých zemí včetně Českého království, → Moravského markrabství a slezských vévodství. I po rozdělení monarchie v roce 1867 si zachovaly jednotlivé země → Předlitavska výrazné prvky vlastní svébytnosti a státní svéprávnosti. Česko-rakouské státoprávní vztahy tak byly v 19. století ovlivněny především existencí společného panovníka, pragmatické sankce, úspěchy správní centralizace zvláště po roce 1749, zánikem starého → českého zemského sněmu v roce 1848, vznikem nového sněmu v roce 1861 a zmarem státoprávního vyrovnání v roce 1871. Státoprávní otázky v této době rovněž výrazně ovlivňovaly a vyostřovaly myšlenky → nacionalismu.

Raně novověká česká státnost byla před rokem 1800 zredukována jen na královský titul, → korunovace a na zasedání českého sněmu. Zdálo se, že idea unifikace a centralizace definitívně zvítězila nad státoprávní minulostí jednotlivých zemí. Zánikem → Svaté říše římské národa německého (1806) ztratil i český stát jednu z mála příležitostí vystupovat navenek jako samostatná státní individualita. Nový titul císaře rakouského se stal vnějším symbolem celého monarchistického svazku a po zániku říše doposud kumulativní císařský titul přispěl ke koncentraci státní moci na území habsburské monarchie v jednu moc císařskou. Povaha společných říšských úřadů se změnila ze sborů poradních a dohlédacích ve skutečné instance rozhodující a nařizující, jimž se zemské úřady začaly hierarchicky podřizovat. Původní státy, z kterých byla říše složena, přestaly mít vlastní svébytnost a všechna státní moc byla koncentrována v osobě společného panovníka.

Od → tereziánských reforem nastala koncentrace a konfuze jednotlivých státních mocí v osobní svrchovanost panovníka, která se po roce 1804 začala nazývat císařskou. Tato císařská moc začala vystupovat jako ústřední říšská moc, která je nadřízena královské moci české, protože absolutismus nepokládal tuto moc za svrchovanou, ale jen za moc společného císaře. Přesto, jak tvrdí státoprávní historici, byla státní a ústavní svéprávnost Českých zemí dlouhým procesem absolutizace moci jen zastíněna, nikoliv odstraněna, což povrdily později i tzv. státoprávní boje. Titul českého krále de facto i nadále zůstal skutečným vládním titulem a společný panovník vykonával i nadále některé státní akty výslovně jen z královské moci české, například propůjčování českých korunních → lén, udílení → inkolátu a → nobilitace. Mimoto nominální český král byl vázán na užívání služeb → nejvyššího kancléře Českého království „jakožto státního tajemníka koruny České“ alespoň při všech aktech, při nichž muselo být užito velké majestátní pečeti.

Teprve koncem 30. let 19. století skončila letargie českých stavů vůči vídeňské → byrokracii a centralizaci. Nejdříve v Desideriích a později v Dedukcích o právní nepřetržitosti práv a svobod českých z roku 1847 se stavové začali, s odvoláním se na → Obnovené zřízení zemské, dovolávat svých starých práv. Tento postup napodobili o rok později i pražští liberálové, když do peticí adresovaných císaři prosadili požadavek na společný sněm a společné justiční, finanční a správně politické úřady → zemí Koruny české. → Kabinetní list z 8. 4. 1848 odkázal tuto záležitost příštímu → říšskému sněmu. V tomto směru braly všechny následující centrální vlády ohled na politická přání německého obyvatelstva v Českých zemí a na názory moravského sněmu. Na půdě říšského sněmu neprošel rovněž Palackého návrh na rozbití dosavadních historických celků a jejich nahražení etnickosprávními útvary. Jediným dobově průchodným řešením bylo respektování historických celků, tzv. historickopolitických individualit.

Následující → neoabsolutismus pak odstranil v Českých zemích poslední zbytky stavovských výsad a proměnil všechny země říše v provincie. Tehdy zmizela tradiční česká politická reprezentace představovaná zemským sněmem složeným podle zásad Obnoveného zřízení zemského. Zůstal jen stavovský → zemský výbor, jehož předsednictví přešlo na nejvyššího zemského byrokrata, tedy → místodržícího. Ze staré zemské ústavy zbyl jen královský titul a korunovace, i když ani ona nebyla pro panovníka podmínkou pro vykonávaní královské moci v Čechách.

Nový ústavní vývoj po roce 1848 měl i fundamentální státoprávní význam pro země Koruny české z titulu konstituční centralizace. Až do roku 1848 se zakládal společný říšský svazek vedle práva dynastického či monarchistického především na panovnické moci a jejích nejvyšších orgánech, na byrokracii a → vojsku. Byl tedy vytvářen cestou vládního absolutismu a administrativní centralizace shora. Rokem 1848 se říšský svazek začal utvářet novou cestou zdola, totiž konstitučním prostředkem ústavní legislativy, tedy se souhlasem zemí, respektive jejích volených zástupců. Pokusy o celoříšskou centralistickou ústavu byly chakterizovány omezováním zemských ústav, neboť stavovské instituce zanikly a v případě Čech novými nahrazeny nebyly. Jestliže tedy do této doby byla práva krále českého omezována ve prospěch absolutního císaře, nyní byla zaváděna praxe že příslušníci jiných zemí, historicky k tomu nepovolaní, ale liberální doktrinou k tomu zvolení, si osobovali spolurozhodovat o bývalých právech krále a Českého království i v záležitostech vnitrozemských.

Český historický program nebyl prosazen, i když byl postupně přetvořen z původního stavovského historického programu úsilím českých liberálních právníků a za podpory lidového historismu v ideu s výraznými nacionálními rysy. Jednotlivým zemím říše byla přiznána samostatnost jen v mezích říšské ústavy, která se však stala sama rozhodujícím právním pramenem pro ně. Zbylé zemské instituce sice nepozbyly svého předchozího významu, ale i ony se musely podřídit vymezení, které přinášely říšské ústavy. I přesto zástupci Českého království a Moravského markrabství vstoupili „bez záruky na půdu říšské ústavy“, kde se snažili probojovat moderní federalistický program, jenž by vycházel od národně historické skupiny Českého království či Českých zemí. Nakonec jednotlivým zemím, respektive jejím sněmům přináležely kompetence, které nebyly výslovně vyhrazeny říšské radě. V neustále se měnící politické situaci dozrávala i historickopolitická výzbroj moderního českého → státoprávního programu a svého klasického vyjádření nalezla v prohlášení českých poslanců říšského sněmu z 13. 4. 1867 a ve Státoprávní deklaraci z 22. 8. 1868. Čeští poslanci tehdy žádali jasnou úmluvu „mezi nejjasnějším králem naším a politickohistorickým národem českým“, k jejíž realizaci, i když k ní bylo v roce 1871 velmi blízko, nikdy nedošlo. Panovník tehdy v poslední chvíli ze svých dalekosáhlých státoprávních slibů ustoupil, když si uvědomil změněnou zahraničně politickou situaci v blízkém okolí říše a především zohlednil odpor německého obyvatelstva v Čechách k takovéto dalekosáhlé státoprávní změně uvnitř Předlitavska.

Teprve po roce 1879 česká politická reprezentace přešla z bezvýsledné státoprávní platformy na boj za jazykové a kulturní požadavky. Na → české státní právo zapomínáno nebylo, ale nacházelo se až v druhém plánu politického boje, který měl změnit postavení Českého království v rámci Předlitavska. Na této politické strategii české politiky nic nezměnila ani tzv. punktační jednání v roce 1890, na kterých ztroskotala staročeská strana. → Mladočeši se sice více odpoutali od české historické → šlechty, ale také oni bezpodmínečně trvali na územní integritě Českého království a na prosazení českého státního práva. I po rozštěpení českého politického spektra kolem roku 1900 si každá politická strana našla svůj přístup k českému státnímu právu a tedy k vlastní platformě vyjadřující postavení Českého království a Českých zemí v rámci Předlitavska. Státoprávní radikálové přišli dokonce s programem samostatného českého státu vně → Rakousko-Uherska.

Od 80. let 19. století vystřídal státoprávní radikalismus masový radikalismus nacionální, který již téměř nedovoloval žádné politické reprezentaci nalézt pro budoucnost vyhovující státoprávní poměr především Království českého vůči říši. Tento pesimistický směr neplatil pro Moravu, kde došlo v roce 1905 k uzavření národnostního smíru. V této vyhrocené době zbýval z českého státního práva formálně pouze již jen královský titul, několikrát slíbená, ale nikdy neuskutečněná korunovace a několik dědičných úřadů, které nebyly likvidovány předchozím vývojem. Na druhé straně k politické výzbroji přibylo probuzené historické a nacionální povědomí Čechů o území, o které se dělily v Českých zemích dva národy, český a německý, z nichž tan druhý české historické právo neuznával.

České historické právo a jeho politické důsledky byly pro německou liberální reprezentaci nejen z Čech politickým nástrojem, který ohrožoval samu podstatu rakouského, po roce 1867 rakousko-uherského státu. Od 60. let 19. století stály především v Čechách proti sobě dvě protichůdné politické a státoprávní koncepce, které predestinovaly také vzájemný vztah Českých zemí k říši. Jedna chtěla z konzervativně liberálních pozic obnovit České království pod zřejmou hegemonií početnějších Čechů, druhá výrazně liberálnější a cetralističtější trvala na integritě říše na základě předlitavské ústavy. Historickoprávní federalismus české politické reprezentace stál nesmiřitelně proti liberálnímu centralismu německorakouských stran. V této ideové a politické polaritě se odvíjel i vzájemný vztah Čechů a Němců z Českých zemí k říši a vedl po zapojení mas do tohoto boje neustále k latentnímu parlamentnímu a mimoparlamentnímu zužování vzájemných vyjednávacích a manévrovacích pozic, jejichž základním předpokladem však na české straně stále ještě zůstávalo zachování říše.

Nová situace však nastala po vypuknutí → první světové války, kdy byla parlamentní pravidla politického boje jednostranně ze strany vojensko-byrokratické vlády vypovězena a místo parlamentního způsobu politického boje byla nastolena jednostranná perzekuce. Vrchol této protičeské perzekuce tvořilo zatýkání a odsuzování českých politických představitelů, úmyslné opravování státního znaku a likvidace českých historických a národních symbolů. Tehdy byly poprvé i s ohledem na všeobecnou materiální bídu a na zahraniční protihabsburskou a protirakouskou českou akci v širším plénu zvažovány i jiné možnosti českého státoprávního a politického vývoje mimo rámec Rakousko-Uherska (→ Mafie /tajný výbor/; → Národní výbor /1916–1918/). Vše bylo ale závislé na vývoji na válečných frontách a na ochotě dohodových velmocí opustit své dosavadní axiomy zahraniční politiky vůči habsburské monarchii a přijmout opačný princip územní a státoprávní dezintegrace střední Evropy. V polovině roku 1918 došlo i k této zásadní změně a cesta k uvolnění česko-rakouského a moravsko-rakouského svazku byla volná.

2. Hospodářský vývoj

V hospodářské oblasti se česko-rakouské vztahy v průběhu 19. století vyvíjely v kontextu celé podunajské monarchie, resp. (v poslední třetině 19. století) v rámci západní části dualisticky rozdělené říše – Předlitavska. Vedle poměrně velkých ekonomických rozdílů mezi západní a východní částí monarchie existovaly též značné diference i uvnitř vyspělejšího Předlitavska. Byly to právě České země, které v něm zaujímaly zcela zásadní hospodářské postavení. Přestože v roce 1913 měly asi 10 milionů obyvatel (což tvořilo o něco málo více než třetinu populace Předlitavska), nacházelo se na jejich území 52 % průmyslových a živnostenských závodů, v nichž bylo zaměstnáno 57 % všech osob činných v průmyslu celého Předlitavska.

Přehled o postavení Českých zemí v rámci Předlitavska a jejich srovnání s rakouskými zeměmi ukazuje tabulka národního důchodu.

Jak je patrné, České země jako celek (i jeho historické části) měly rozhodující podíl na tvorbě národního důchodu státu, neboť se zde vytvářela téměř polovina národního důchodu jeho západní části. České země předčily rakouské oblasti i ve vyjádření národního důchodu na jednoho obyvatele. Výrazně je totiž z rakouských zemí předstihovalo pouze Dolní Rakousko, v jehož rámci je zahrnuta i Vídeň jako sídlo centrál největších průmyslových podniků země, dále s řadou bank, pojišťoven apod.

Hospodářský potenciál celé podunajské monarchie ji tak na konci 19. a počátkem 20. století zcela nesporně řadil mezi přední státy Evropy. Její podíl na hrubém národním produktu celého kontinentu v roce 1913 přesahoval jednu desetinu. Byl tak přibližně roven podílu Francie. Předstižena byla pouze Ruskem, Německem (oba státy produkovaly cca jednu pětinu celé Evropy) a Velkou Britanií (cca 17 %).

Tato poměrně příznivá pozice byla způsobena především ekonomickým přínosem Českých a rakouských zemí (z nich pak zejména Dolním Rakouskem s Vídní). Rozdělení produkce vybraných komodit v rámci Předlitavska mezi tyto nejvyspělejší geografické celky ukazuje tabulka.

Uvedené údaje ukazují, že postavení Českých zmí bylo rozhodující například ve vybavení energetickými zdroji (těžba uhlí), ve výrobě porcelánu, v textilnictví a v řadě jiných oborů. Zcela dominantní pak bylo v produkci nejvýznamnější exportní komodity Rakousko-Uherska do západní Evropy i celého světa – cukru. České země předstihovaly rakouské oblasti i v zemědělské výrobě, a to jak v produkci obilnin, tak zejména průmyslových plodin (řepa, brambory). Pěstování těchto plodin se stalo základem rozkvětu potravinářského průmyslu (zejména cukrovarnictví, lihovarnictví, pivovarnictví a sladařství). V živočišné výrobě měly České země podíl menší (přibližně třetinový) a rakouské země je v této oblasti převyšovaly.

Ekvivalentní hospodářskému významu Českých a rakouských zemí byly i nové formy podnikání. Jen mezi roky 1867 a 1873 (v období tzv. „Gründerzeit“) vydala rakouská vláda více než 1000 koncesí pro akciové společnosti. Z nich činnost skutečně zahájily asi dvě třetiny (přesně 682) podniků. Z tohoto počtu mělo přibližně 40 % své sídlo ve Vídni, ale téměř polovina připadla na České země. Zbylých více než 10 % mělo své sídlo v ostatních částech Předlitavska.

Hospodářsky dynamické období ukončil krach na vídeňské burze v květnu 1873. Následovala hluboká peněžní a vzápětí vleklá ekonomická krize. Po úpadcích bank (v Čechách, stejně jako v hospodářsky rozhodující Vídni zanikly plné čtyři pětiny všech do roku 1873 vzniklých bank) nastal i pokles průmyslové výroby. Projevil se hlavně v textilnictví a potravinářství, tedy ve dvou dominantních oborech Českých zemí.

Teprve od poloviny 90. let se v Předlitavsku objevují známky nového ekonomického rozmachu. Vzrůstal počet obchodních → bank i velikost jejich akciového kapitálu. Banky nyní více než kdy jindy začínaly investovat do průmyslového podnikání a v důsledku toho se mnohem intenzívněji angažovaly v řízení jednotlivých průmyslových závodů. Tento trend pak vyvrcholil v desetiletí před světovou válkou. Právě v této době docházelo k nebývalému rozmachu průmyslové výroby a k celkové hospodářské konjunktuře. O předválečném desetiletí se proto někdy hovoří jako o druhém zakladatelském období.

V tomto období se České země rozvíjely podstatně rychleji nejen než monarchie jako celek, ale i než dosud hospodářsky vyspělejší Dolní Rakousy a Vídeň. Rychlejší vývoj Českých zemí umožnily především dostatečné energetické zdroje (zásoby černého a hnědého uhlí), intenzifikace zemědělství, rozmach železniční dopravy spojený s výstavbou rozsáhlé sítě lokálních drah. Pozitivně působily i staleté tradice sklářské a textilní výroby. Nejdůležitějším tahounem průmyslové výroby Českých zemí v této době se však staly některé nové obory (elektrotechnika, strojírenství, výroba dopravních prostředků, chemický průmysl). Důležitým podnětem pro ekonomiku Českých zemí byla i rychle postupující → urbanizace Rakouska i Českých zemí. Výstavba celých nových čtvrtí, komunální zakázky měst (kanalizace, vodovod, osvětlení) a další rozvoj infrastruktury přispěly k velkému rozmachu stavebních firem, z nichž mnohé měly pracovní zázemí právě v Českých zemích.

Nepříznivým faktorem ve vzájemných česko-rakouských hospodářských vztazích bylo, že řada velkých podniků měla své centrály v Rakousku, především ve Vídni, kam také odplývaly obrovské částky, vytvářené na území Českých zemí. To se stávalo předmětem kritiky českých hospodářských kruhů, které v rámci proklamovaných idejí ekonomického nacionalismu (chápaných jako jeden z nástrojů české ekonomické emancipace) nejednou poukazovaly na skutečnost, že společenské bohatství („peníze“) vytvářené v Českých zemích z velké části odplývá do rakouských zemí (zejména do metropole) a že domácí obyvatelstvo tak mohlo tyto zdroje využívat jen zčásti.

I když pozice národnostně českých vrstev v průmyslovém podnikání ve dvou předválečných desetiletích neobyčejně zesílily, přesto byly slabší než postavení domácích i rakouských Němců. Německorakouský kapitál v Českých zemích ovládal většinu velkých a středních podniků, navíc především v klíčových průmyslových oborech: v hornictví, hutnictví, textilním průmyslu, chemii a sklářství. Pozice jazykově německého kapitálu jako celku byly nejednou udržovány hospodářskými zásahy státu a vlivem postupně vznikajících monopolů. Z nich pak nejvíce profitovaly opět velkokapitálové kruhy vídeňské.

Díky rychlejšímu ekonomickému růstu od konce 19. století se v Českých zemích neobyčejně zvýšila akumulace peněžního kapitálu. Podíl akciového kapitálu bank z Českých zemí stoupl v období 1881–1912 z jedné patnáctiny na téměř jednu čtvrtinu všeho akciového kapitálu bank Předlitavska. Praha se co do významu stala druhým peněžním centrem západní části monarchie. Rozhodující podíl na tomto růstu měly hlavně národnostně české peněžní ústavy. Za patnáct předválečných let (1898–1913) se například akciový kapitál českých obchodních bank zvětšil téměř desetkrát, zatímco jmění domácích německých bank za stejné období vzrostlo méně než třikrát a velké vídeňské banky se zvětšily jen asi dvakrát. Tento vzestup českého peněžního kapitálu byl i v celoevropských poměrech naprosto nebývalý.

Relativní nadbytek peněžních prostředků hledal své uplatnění mimo České země. Jazykově německé ústavy posilovaly svá spojení s rakouskými zeměmi a Vídní (a naopak), na druhé straně národnostně české podnikatelské kruhy směřovaly svoji hospodářskou expanzi hlavně do méně rozvinutých jižních a východních částí Předlitavska (Slovinsko a Halič), a dále do slovanských oblastí Zalitavska (Chorvatsko, Slovensko). Mimo hranice monarchie (především v Rusku a na Balkáně) se ovšem tato expanze střetávala s ostrou konkurencí dravého německého kapitálu, a tehdy české firmy rády uvítaly jistou oporu, kterou jim poskytoval rakousko-uherský stát.

Příznivý vývoj celé ekonomiky Českých zemí se však vždy adekvátně neodrazil v rozvoji jejich infrastruktury a zvláště v sociální rovině. Mzdy dělnických vrstev zde zůstávaly hluboko pod úrovní mezd v rakouských zemích: ve Vídni, v Dolním i Horním Rakousku či ve Štýrsku. Nižší příjmy měli i řemeslníci a obchodníci. Malí a střední domácí podnikatelé byli zase poškozováni diktátem velkých rakousko-uherských kartelů.

Progresivnější hospodářský rozvoj Českých zemí dále podvazovalo vysoké zdanění. To více postihovalo některé moderní formy podnikání, například akciové společnosti. Přibližně polovinu příjmů z daní, poplatků a státních monopolů získávala státní pokladna z Českých zemí. Tíživé bylo zejména břemeno spotřebních nepřímých daní, jichž České země platily v roce 1909 více než 63 % z celé západní části říše.

Lze tedy konstatovat, že České země z poloviny financovaly rakouský stát. Český národ, obývající jejich velkou část, byl však držen v neplnoprávném postavení. Tato skutečnost společně se vzrůstajícím vědomím vlastní ekonomické síly, vyvolávala stále větší nevoli českých podnikatelských vrstev. Jejich negativní postoj nesměřoval přitom proti samotné říši. Existenci Rakousko-Uherska považovaly tyto kruhy za potřebnou a uvědomovaly si řadu hospodářských předností rakouské říše. Oceňovaly především výhody velkého vnitřního trhu, tvořícího vhodné odbytiště pro průmyslovou výrobu Českých zemí. Hlavní námitky Čechů směřovaly proti státoprávnímu uspořádání státu. I když zástupci české ekonomiky byli postupně přizváváni do celorakouských hospodářských institucí, podle jejich názoru měli stále jen malý a jejich hospodářskému významu neadekvátní podíl na politické moci a na ekonomických výhodách s ní spojených. Přirozeným důsledkem této nevyváženosti pak byla snaha existující poměry změnit. Tyto zatím jen nesměle tušené a pouze vágně proklamované záměry pak nalezly jasnější vyjádření v politicky i ekonomicky stále vyhrocenějších poměrech válečných let.

V. Česko-rakouské vztahy ve 20. století

1. Období 1918–1938

Počáteční období vztahů mezi oběma nástupnickými státy zaniklé monarchie byly komplikovány jak odlišnou politickou tradicí a nedávným válečným zážitkem, tak nároky německo-rakouských vládních kruhů na značné části Českých zemí, obývané majoritou německého obyvatelstva. Spor o tato území, jejichž političtí zástupci zasedali ve vídeňském parlamentu, vyvrcholil na jaře a v létě 1919 na → pařížské mírové konferenci. Podpis mírové smlouvy s Rakouskem v St. Germain 10. 9. 1919, kterou Rakousko uznalo de iure samostatnost → Československa, zřeklo se nároků na české pohraniční oblasti a přistoupilo i na drobné hraniční rektifikace ve prospěch ČSR (→ Valticko, Vitorazsko), vytvořil nicméně základnu pro další rozvoj vzájemných korektních vztahů.

Prvním krokem k nové kvalitě vztahů mezi Prahou a Vídní se stala návštěva kancléře Karla Rennera v Praze v lednu 1920, při níž byl podepsán tzv. Rennerův protokol o politických ujednáních mezi oběma státy. Ten totiž zakotvoval určitou kooperaci politickou i hospodářskou, mj. spolupráci proti habsburskému legitimismu a také maďarskému → revizionizmu. V ní pak rakouská strana pokračovala i po vystřídání socialistů v čele vlád křesťanskými sociály, kteří určovali rakouskou politiku fakticky až do konce první rakouské republiky. Už v létě 1921 došlo k první schůzce prezidentů obou republik, T. G. Masaryka a Michaela Hainische a → československá diplomacie také podporovala rakouské nároky na území Burgenlandu. Formálním stvrzením takového kursu byl pak podpis tzv. → lánské smlouvy 16. 12. 1921 při návštěvě rakouského prezidenta Hainische a kancléře Johanna Schobera v Praze. V ní obě strany potvrzovaly řád vytvořený mírovými smlouvami, zavazovaly se netrpět na svém území organizace směřující proti druhé ze smluvních stran, což znamenalo mj. limitování aktivit protičeskoslovenské sudetoněmecké emigrace. Navíc toto sblížení pozitivně ovlivnilo život české a slovenské menšiny v Rakousku, čítající tehdy zhruba 200 tisíc občanů.

→ Československá zahraniční politika vycházela v následujícím období vůči Rakousku z programu co nejvíce upevnit jeho samostatnost tak, aby se zabránilo jeho připojení k Německu, stejně jako příklonu k další „konkurenční“ mocnosti v centrální Evropě, k Itálii. Již na jaře 1922 proto dostalo Rakousko, potýkající se s vážnými finančními, hospodářskými a sociálními problémy, z ČSR první úvěr ve výši půl miliardy tehdejších Kč. V říjnu 1922 pak ČSR spolupodepsala multilaterální ženevské protokoly o mezinárodní finanční sanaci Rakouska pod patronací → Společnosti národů, na níž také české banky přispěly krytím 20 % úvěru ve výši 650 miliónů Kč. Přes tento vklad do výstavby sousední republiky se ale především díky vzmáhajícím se proněmeckým „anšlusovým“ tendencím v Rakousku nedařilo vztahy dále rozvíjet a po vypršení platnosti lánské smlouvy byla počátkem března 1926 mezi oběma státy podepsána již jen arbitrážní smlouva. Její text sice zavazoval obě strany k řešení vzájemných vztahů arbitráží či dohodou, neobsahoval ale již politické závazky a znamenal tedy ve vzájemných vztazích určitý krok zpět.

Od přelomu 20. a 30. let se politické kursy obou států dále vzdalovaly, což mělo příčinu i v značně odlišném vnitřním vývoji Rakouska, poznamenaném vyostřeným konfliktem mezi vládnoucími křesťanskými sociály a především fašizujícím hnutím Heimwehr a opozičními socialisty. Když pak vláda J. Schobera podepsala s německou vládou tzv. směrnici o německo-rakouském celním sjednocení, čili projekt faktické → celní unie, která ohrožovala nezávislost Rakouska, vyvolalo to v jarních měsících 1931 ostrý diplomatický konflikt, jenž zanechal ve vzájemném poměru značné následky. Zahraniční politika ČSR spolu s Francií přispěla vydatně k tomu, že byl projekt, rozhodnutím mezinárodního soudního dvora v Haagu v září 1931, definitivně anulován. Mezi oběma státy ale narůstala nedůvěra, která mj. negativně ovlivnila také československý postoj k další mezinárodní finanční pomoci Rakousku protokoly v Lausanne v létě 1932.

Politické i hospodářské vztahy v následujícím období poznamenalo ztroskotání parlamentního zřízení v Rakousku na jaře 1933 a následující definitivní začlenění rakouského státu mezi spojence fašistické Itálie (tzv. římské protokoly ze 17. 3. 1934). Zvláště však zapůsobil mocenský nástup nacistického režimu v Německu, nepokrytě usilujícího o anexi Rakouska. Československá politika podporovala v následujícím období několik projektů, jež měly ze zajištění rakouské nezávislosti učinit celoevropský problém (projekt neutralizace Rakouska roku 1933, plán → dunajského paktu z roku 1935). Tyto snahy ale ztroskotaly především pro kolize velmocenských zájmů v centrální Evropě. Korektní bilaterální vztahy poznamenala také aktivita rakouské socialistické emigrace v ČSR, jež po drastickém potlačení socialistické revolty v únoru 1934 zvolila za své centrum Brno, resp. region jižní Moravy.

Spolupráce s Rakouskem hrála klíčovou roli ve středoevropských plánech čekoslovenského ministerského předsedy Milana Hodži, který předjímal jednak hlubší hospodářskou a obchodní kooperaci mezi zeměmi → Malé dohody a Rakouskem (a také s Maďarskem), jednak obnovu užší spolupráce politické. Výrazem nových vztahů mezi oběma státy byla návštěva kancléře Kurta Schuschnigga v Praze v polovině ledna 1936, po níž následovaly jeho další schůzky s M. Hodžou. Kromě určité intenzifikace vzájemných vztahů obchodně-politických (nová smlouva z 2. 4. 1936) se však Hodžův plán nepodařilo realizovat pro odpor Itálie, která vnutila Rakousku ještě v březnu 1936 tzv. dodatkové římské protokoly, podvazující jeho zahraničně politické možnosti, a především Německa. Podpis německo-rakouské smlouvy z 11. 7. 1936 limitoval i možnosti další spolupráce Vídně s Prahou a nadto usnadnil penetraci nacismu v Rakousku. Když pak o půl druhého roku později, 12. 3. 1938, bylo Rakousko okupováno německými vojsky a následně připojeno k → třetí říši, nemohla vláda ČSR vzhledem k mlčení evropských velmocí učinit více nežli zachránit několik rakouských prominentů.

2. Období 1938–1948

Zánik první rakouské republiky a o rok později následující → nacistická okupace Českých zemí a destrukce Československa znamenaly dočasné přerušení přímých československo-rakouských vztahů. Části jižních Čech a jižní Moravy byly již po podpisu → Mnichovské dohody přičleněny v říjnu 1938 k tzv. Ostmarce jako jedné z provincií Hitlerovy říše. Česká menšina v Rakousku, zvláště ve Vídni, byla podrobena brutální germanizaci a perzekuci.

Československá exilová vláda v čele s E. Benešem udržovala v letech → druhé světové války ve Velké Británii i na dalších místech poměrně četné kontakty s rakouským exilem, především s jeho socialistickou a také komunistickou složkou. Postoje k budoucnosti rakouské otázky byly ale ze strany československého exilu zvláště v první fázi války zdrženlivé, což souviselo s nejasnými představami velmocí protifašistické koalice o poválečném uspořádání Podunají. Když konference ministrů zahraničních věcí Velké Británie, SSSR a USA přijala v listopadu 1943 program obnovy nezávislého Rakouska, československá exilová vláda takový projekt plně podpořila. Tento program byl realizován hned po osvobození obou států v roce 1945.

Vláda ČSR uznala jako první ze sousedních států první poválečný rakouský kabinet v čele s Leopoldem Figelem a brzy, definitivně na jaře 1947, byly obnoveny řádné diplomatické vztahy. V době → třetí republiky (1945–48) bylo dokonce Rakousko považováno z československé strany za jednoho z nejdůležitějších partnerů ČSR v centrální části Evropy, i když z československé strany byla soustavně připomínána potřeba důsledné denacifikace země. Rozvíjející se vztahy nenarušil ani transfer zhruba 150 tisíc německy mluvících obyvatel z jižních Čech a Moravy na území Rakouska, vůči němuž tehdejší rakouská vládní reprezentace diskrétně vyjadřovala pochopení, i když požadovala vyrovnání majetkové. Došlo také k opětovnému nárůstu vzájemné obchodní výměny, takže ještě roku 1947 byla pro Rakousko ČSR třetím největším obchodním partnerem.

Postupné stupňování → studené války mezi SSSR a Západem, jež přinejmenším urychlilo úplné převzetí moci komunisty v Československu (→ únorový převrat /1948/) a zkomplikovalo také mezinárodní postavení Rakouska, učinilo rozvoji vzájemných vztahů ještě roku 1948 konec.

3. Období 1948–1989

Komunistická vláda v ČSR zamýšlela v počátečním období režimu vést vůči Rakousku, z velké části stále obsazenému sovětskou armádou, aktivní politiku, která se měla opírat také o tamní tzv. levý blok vedený rakouskými komunisty. Rostoucí závislost ČSR na politice Moskvy spolu s porážkou rakouské radikální levice ve volbách 1949 vedla však rychle k úplnému zmrazení vzájemných vztahů. Rakousko začalo být podobně jako další západní země hodnoceno jako „země zapojená do rámce služebnictva USA“. Od počátku 50. let se navíc stále větším problémem ve vzájemných vztazích stávala otázka německých vysídlenců (a jejich majetku), kteří se začali organizovat pod vlivem obdobných organizací ve Spolkové republice Německo a nalezli také na rakouské scéně svého politického patrona v tzv. Svazu nezávislých (Verband der Unabhängigen).

Vzájemné vztahy výrazněji ovlivnila až příprava tzv. Rakouské státní smlouvy, podepsané ve Vídni 14. 5. 1955, kterou se definitivně obnovovala mezinárodní subjektivita Rakouska jako „svobodného a nezávislého státu“. Československá vláda ke smlouvě přistoupla již v srpnu 1955 a brzy také uznala neutralitu Rakouska, schválenou spolkovým zákonem 5. 11. 1955. K formální normalizaci vztahů na mezistátní úrovni však ani pak nedošlo, neboť rakouská strana se, v duchu článku 27. státní smlouvy, začala domáhat finanční náhrady za majetky jak někdejších rakouských občanů, tak tzv. Novorakušanů, čili vysídlených Němců. Vleklá jednání, komplikovaná mj. na jedné straně aktivitami vysídlenců, na straně druhé výraznými dluhy rakouské strany vůči ČSR, které pocházely ještě z meziválečného období, dospěla až v červenci 1965 k důvěrnému protokolu, který alespoň zakotvoval principy možné dohody. Ke skutečné mezistátní dohodě, finančnímu vyrovnání a plné normalizaci vztahů došlo teprve roku 1974.

V průběhu 60. let 20. století nastalo mnohostranné oživení vztahů, zvláště v oblasti hospodářské, obchodní a kulturní. Už roku 1961 byla podepsána první dlouhodobá (pětiletá) obchodní smlouva, nahrazená roku 1967 další obdobnou dohodou. Došlo také k uzavření řady dílčích dohod týkajících se například Dunaje, využívání ložisek zemního plynu na moravsko-rakouském pomezí atd. Roku 1964 navštívil ČSSR – poprvé od roku 1948 – tehdejší vicekancléř Bruno Pitterman, v červnu 1968 došlo také k první schůzce ministrů zahraničních věcí Jiřího Hájka a Kurta Waldheima. Sovětská invaze do ČSSR (→ okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy) a její mezinárodní i vnitročeskoslovenské důsledky normalizování vzájemných vztahů znovu oddálily. Rakousko se však brzy stalo domovem části české a slovenské „posrpnové“ → emigrace.

K nové úpravě vzájemných vztahů došlo v první polovině 70. let, z velké části díky vstřícnosti tehdejšího kancléře Bruno Kreiského (pocházejícího z židovské rodiny na Moravě). Dne 19. 12. 1974 podepsali tehdejší ministři zahraničí, Bohuslav Chňoupek a Erich Bielka-Kaltreu tzv. smlouvu o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, kterou byly vyřešeny rakouské majetkové a finanční nároky z poválečného období. Československá strana se zavázala k zaplacení částky 1 miliardy šilinků (uhrazené posléze z hodnoty československého zboží, vyváženého do Rakouska), a zříkala se také všech dřívějších finančních národů vyplývajících z nesplacených rakouských dluhů. Rakouská strana se naopak zavazovala, že již proti ČSSR nebude vznášet další finanční nároky vlastních občanů, plynoucí z událostí let 1945–1946. Následovala plná normalizace vzájemných diplomatických vztahů na úrovni velvyslanectví (prvním československým velvyslancem se stal Karel Komárek, rakouským Hans Pasch) a brzy také první reciproční návštěvy nejprve na úrovni šéfů vlád (cesta Lubomíra Štrougalova do Vídně v listopadu 1977, Kreiského návštěva Prahy v lednu 1979) a posléze i hlav států. Doprovázela je také neustále rostoucí vzájemná obchodní výměna, která v roce 1978 poprvé přesáhla hodnotu 4 miliard Kčs, proti 1,3 mld. Kčs roku 1970.

Od sklonku 70. let došlo k novému, z československé strany však limitovanému rozvoji vzájemných vztahů. V polovině března 1979 navštívil Prahu a Bratislavu poprvé v jejich historii tehdejší rakouský prezident Rudolf Kirchschläger, v listopadu 1982 pak přicestoval na oficiální návštěvu do Vídně také československý prezident Gustáv Husák. V následujících letech byly poprvé po druhé světové válce uspořádány vzájemné dny rakouské kultury v Praze, resp. dny československé kultury ve Vídni. Československá strana také vyšla formálně vstříc rakouským námitkám proti výstavbě vlastních jaderných elektráren podpisem dohody o úpravě otázek souvisejících s atomovými zařízeními z listopadu 1982. Rozvíjení vztahů na nejvyšší úrovni pak pokračovalo i v následujících letech, i když – jak například upozorňoval prezident R. Kirchschläger při své druhé návštěvě Prahy v lednu 1986 – „nebylo dosaženo všech očekávaných výsledků“. Československá strana měla zájem především na rozvíjení spolupráce hospodářské. Rakouskou stranou požadované zjednodušení vízové procedury bylo (jen pro rakouskou stranu) akceptováno až počátkem roku 1989, tedy v situaci, kdy již i v ČSSR převládl duch → perestrojky.

Nejvážnějším problémem vzájemných vztahů na sklonku komunistického režimu v ČSSR zůstala výstavba jaderných elektráren v jihočeském Temelíně a ve slovenských Mochovcích, kdy dokonce Rakouský nejvyšší soud akceptoval žalobu proti výstavbě druhé z nich, což vyvolalo mezi Prahou a Vídní diplomatický konflikt. Při návštěvě rakouského kancléře Franze Vranitzského v Praze sice poprvé zazněla i z československé strany slova o společných kulturních tradicích a ještě roku 1988 byly podepsány i dohody o zřízení kulturních institutů v Praze a ve Vídni a také o spolupráci › univerzity Karlovy s vídeňskou univerzitou. Ke skutečnému obratu v rozvoji vzájemných vztahů došlo až po roce 1989.

4. Vývoj vztahů od roku 1990

Pád komunistického režimu v Československu (→ sametová revoluce) a radikální změna jeho zahraniční politiky vedly k zásadní proměně poměrů mezi Prahou a Vídní. Už v prosinci 1989 se zúčastnil nový ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým kolegou Aloisem Mockem stříhání drátů jako symbolu „železné opony“ na jižní Moravě. 18. 1. 1990 pak přijel na první oficiální návštěvu Vídně, kterou Mock oplatil počátkem března 1990. Ihned byla dohodnuta radikální proměna vztahů prakticky ve všech rovinách, mj. posílení kooperace kulturní, otevření rakouských a českých škol, atd. Rakousko také podpořilo snahu Československa participovat na tzv. Iniciativě čtyř (vedle Rakouska, Itálie, Jugoslávie a Maďarska), která se brzy – na schůzce v Bratislavě v dubnu 1990 – proměnila v tzv. Pentagonálu, později rozšířenou o Polsko. V červenci 1990 pak navštívil, byť neoficiálně, Rakousko i prezident Václav Havel, který se zúčastnil hudebních slavností v Salcburku. K oficiální návštěvě prezidenta ČSFR u jižních sousedů ale do rozdělení státu roku 1992 nedošlo.

Vzájemné vztahy česko-slovensko-rakouské zpočátku příliš nezatěžovaly ani „stíny minulosti“ v podobě politizované otázky poválečných transferů, ba ani problém zmiňovaných jaderných elektráren, o nichž ostatně nebylo jisté, budou-li dokončeny. I když se již v průběhu roku 1991 objevily mezi Prahou a Vídní odlišné názory (zvláště ve vztahu k rozpadající se Jugoslávii), nemohly novou kvalitu vzájemného poměru zatížit. Vstřícné projevy na adresu německých vysídlenců v SRN z úst hlavy československého státu a některých dalších politiků ovšem povzbudily tyto kruhy i v Rakousku, což se mělo promítnout do vzájemných vztahů prakticky ihned po zániku Česko-Slovenska. V. Havel sám se o tom přesvědčil hned při své první oficiální státní návštěvě Rakouska již v roli českého prezidenta v březnu 1993, kde se objevila obě témata, vysídlenci a Temelín.

V oficiální rovině byly až do sklonku devadesátých let 20. století vzájemné vztahy hodnoceny jako „lepší než kdykoliv dříve po rozpadu habsburské monarchie“, i když se nezakrývalo, že zvláště v otázce jaderné energie a také otázek souvisejících s poválečným transferem části Němců do Rakouska trvají mezi oběma státy rozdíly. Od vzniku samostatné ČR došlo k opakovaným vzájemným návštěvám na úrovni prezidentů i ministerských předsedů. Rakousko si také udrželo po celou dekádu pozici druhého nejvýznamnějšího obchodního partnera České republiky ze zemí → Evropské unie (za Německem), přičemž hodnota tohoto obchodu oscilovala mezi 5 a 6 % z celkové hodnoty vnějších ekonomických vztahů českého státu. Roku 2001 byl obrat vzájemných vztahů kvantifikován částkou 136,5 miliardy Kč s mírným aktivním saldem ve prospěch ČR. Rakousko si také vybudovalo pozici jednoho z nejpřednějších investorů v ČR.

Kvalitu vzájemných politických vztahů od roku 2000 nicméně poznamenal nástup nové pravicové vlády v čele s Wolfgangem Schüsselem s účastí Strany svobodných (v čele Jörg Haider). Z rakouské strany došlo znovu k vyostření kritiky zkušebního provozu české jaderné elektrárny v Temelíně, provázené občasnými blokádami českých hraničních přechodů ze strany rakouských ekologických aktivistů. Především díky nacionalistické Straně svobodných pak byly znovu napadány součásti právního statu ČR, provázené – ve světle dohody z roku 1974 nelegálními – požadavky na odškodnění vysídlenců a dalšími restitučními nároky.

Zatímco základní rámec pro možné sbližování stanovisek v otázkách jaderné energie vytvořila dohoda představitelů obou vlád, podepsaná ministerským předsedou Milošem Zemanem a kancléřem W. Schüsselem v Melku 12. 12. 2000, problém vysídlenců, třebaže z mezinárodně právního hlediska uzavřený, na přelomu 20. a 21. století stále čekal na svou „morálně-politickou“ tečku alespoň v podobě blízké česko-německé deklaraci z roku 1997.

Literatura

Josef Jireček, Celnictví české za šestnáctého věku, Časopis Musea království Českého 41, 1867, s. 3–32
; Anton Gindely, Geschichte der böhmischen Finanzen von 1526 bis 1618, Wien 1868
; Josef Kalousek, České státní právo, Praha 1871
; Laurenz Pröll, Geschichte des Prämonstratenserstiftes Schlägl im oberen Mühlviertel, Linz 1877
; Karl M. Brousek, Wien und seine Tschechen, Wien 1890
; August Sedláček, Páni z Klimberka, Časopis Matice moravské 15, 1891, s. 255–260
; Bertold Bretholz, Die Übergabe Mährens an Herzog Albrecht V. von Österreich im Jahre 1423, Wien 1893
; Isidor Th. Zahradník, Klášterní knihovny arcivévodství D. a H. Rakouských a soupis jejich bohemik, Věstník České akademie 11, 1902, s. 15–40, 135–149
; Gustav Kolmer, Parlament und Verfassung in Österreich, Bd. 2, Wien 1903
; J. Soukup, Bouře proti Židům v Čechách roku 1338, Věstník Královské české společnosti nauk, 1907, č. IV
; Julius Strnadt, Das Land im Norden der Donau, Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen 94, 1907, s. 83–310
; Zikmund Winter, Český průmysl a obchod v XVI. věku, Praha 1913
; Bohuš Rieger, Drobné spisy, uspořádal Karel Kadlec, Praha 1915
; Jan Kapras, Český stát a centralizace zemí habsburských, Praha 1918
; týž, Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského, Praha 1920
; August Sedláček, Z dějin Vitorazska. Jak se tvořily a měnily meze Čech a Rakous Dolních, Tábor 1920
; J. V. Hruška (Kamil Krofta), Vídeň a my. Zahraniční politika 1, Praha 1922
; Otto Placht, České daně 1517–1652, Praha 1924
; Hans Hirsch, Zur Entwicklung der böhmisch-österreichisch-deutschen Grenze. Ein Beitrag zur historischen Geographie Böhmens, Jahrbuch des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 1, 1926, s. 7–32
; Jan Opočenský, Vznik národních států v říjnu 1918, Praha 1927
; Ferdinand Stöller, Österreich im Krige gegen die Hussiten (1420–1436), Jahrbuch für Landeskunde Niederösterreichs, N.F. 22, 1929, s. 1–87
; Bertold Bretholz (ed.), Das Urbar der Liechteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414, Reichenberg-Komotau 1930
; Hans Kramer, Untersuchungen zur „Österreichischen Geschichte“ des Aeneas Sylvius, Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 45, 1931 s. 23–69
; Blažena Rynešová, O účasti Oldřicha z Rožmberka na jednání o mír mezi Táborskými a Rakousy, Časopis Národního musea 107, 1933, s. 55–75
; Miloslav Volf, Boj o solný monopol v Čechách v XVI. a na počátku XVII. století, Český časopis historický 39, 1933, s. 297–326, 505–536
; Edvard Beneš, Boj o mír a bezpečnost státu. Československá zahraniční politika v projevech..., Praha 1934
; František Roubík, K vývoji poštovnictví v Čechách v 16. až 18. století, Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky československé 10, 1937, s. 165–305
; Josef Janáček, Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, Praha 1955
; Čestmír Sládek, Československo a rakouská státní smlouva, in: Mezinárodní otázky, 1956, č. 3, s. 45–70
; týž, Od Habsburků k neutrální republice, Praha 1959
; Věra Olivová, K historii československo-rakouské smlouvy z roku 1921, Československý časopis historický 9, 1961, s. 198–219
; Ivan Hlaváček – Ludmila Hlaváčková, Studenti z českých zemí a Slovenska na vídeňské universitě I, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 2, 1961, č. 1, s. 97–132, 3, 1962, č. 2, s. 139–159
; Zdeněk Šimeček, Monopolní obchod s vínem v Českých Budějovicích (1424–1434), Sborník historický 11, 1963, s. 7–65
; Robert Kvaček, Boj o Rakousko v letech 1933–1938 a československá zahraniční politika, Sborník historický 12, 1964, s. 241–287
; Anna M. Drabek, Orphani. Eine Adelsfamilie in Niederösterreich und Mähren and der Schwelle vom Hoch- zum Spätmittelalter, Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 74, 1966, s. 292–323
; Silvia Petrin, Perchtoldsdorf im Mittelalter, Wien 1969
; Zdeněk Šimeček, Linz und die Nachrichtenvermittlung nach Böhmen vom 15. bis zum 17. Jahrhundert, Historisches Jahrbuch der Stadt Linz, 1969, s. 269–290
; Josef Janáček, Česko-rakouské obchodní styky v 16. století, Sborník historický 17, 1970, s. 123–145
; týž, České dějiny. Doba předbělohorská, I/1–2, Praha 1968 (2. vydání 1971) – 1984
; Zdeněk Šimeček, Obchod jižních Čech s Rakousy v 2. polovině 15. a na počátku 16. století, Československý časopis historický 19, 1971, s. 683–710
; Ladislav Hosák, Teritoriální vývoj českého státu a jeho území, Historická geografie 6, 1971, s. 133–149
; Zdeněk Šimeček, Obchod jižních Čech s Rakousy v 2. polovině 15. a na počátku 16. století, Československý časopis historický 19, 1971, s. 683–710; Eduard Maur, Merkantilistický populacionismus a kritika feudalismu, Československý časopis historický 22, 1974, s. 848–869
; Robert Kvaček, Československo a anšlus Rakouska, in: Studie z obecných dějin, Praha 1975, s. 209–222
; Luděk Jirásko, Ke kolonizaci jihovýchodních Čech v předhusitském období, Jihočeský sborník historický 45, 1976, s. 14–25
; Renate Wagner-Rieger, Architektur, in: 1000 Jahre Babenberger in Österreich, Wien 1976, s. 141–154
; František Mainuš – Jan Janák – Vladimír Horváth, Historie celnictví v ČSSR, Praha 1977
; Robert John Weston Evans, The Making of the Habsburg Monarchy 1550–1700. An Interpretation, Oxford 1979 (česky: Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003)
; Herbert Pexa, Peter von der Linden. Vom Linzer Bürger zum geadelten Gutsbesitzer in Böhmen und Stifter des Klosters Forbes (Borovany), Historisches Jahrbuch der Stadt Linz, 1979, s. 21–58
; Die Kuenringer. Das Werden des Landes Niederösterreich, Wien 1981
; Petr Slunéčko, Rakouská republika, Praha 1981
; Jaroslav Pánek, Turecké nebezpečí a předbělohorská česká společnost, Studia Comeniana et historica 11, 1981, s. 53–72
; Silvia Petrin, Der österreichische Hussitenkrieg 1420–1434, Wien 1982
; Karl Vocelka, Rudolf II. und seine Zeit, Wien – Köln – Graz 1985
; Václav Bok – Věra Macháčková-Riegerová – Jiří Veselý a kol., Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Praha 1987
; Josef Janáček, Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987
; Ferdinand Seibt, Die böhmische Nachbarschaft in der österreichischen Historiographie des 13. und 14. Jahrhunderts, in: Ferdinand Seibt, Mittelalter und Gegenwart. Ausgewählte Aufsätze, Sigmaringen 1987, s. 171–196
; Jaroslav Pánek, Podíl předbělohorského českého státu na obraně střední Evropy proti osmanské expanzi, Československý časopis historický 36, 1988, s. 856–872
; 37, 1989, s. 71–84
; Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
; Anna Kubíková – Václav Bok, Popis Voka z Rožmberka ve skladbě Fürstenbuch vídeňského měšťana Janse Enikela, Jihočeský sborník historický 59, 1990, s. 177–182
; Jarmila Justová, Dolnorakouské Podunají v raném středověku, Praha 1990
; Jaroslav Pánek, Česká a rakouská šlechta v počátcích habsburské monarchie, Dějiny a současnost 12, 1990, č. 3, s. 26–33
; Marie Bláhová, Jižní Morava přemyslovské doby v rakouské analistice, in: Kulturně historické styky jižní Moravy, Břeclav – Brno 1991, s. 25–31
; Bohuslav Klíma st., Ke vztahům jižní Moravy a Dolního Rakouska v paleolitu, in: Kulturně historické styky jižní Moravy, Břeclav – Brno 1991, s. 163–169
; Jiří Kuthan, Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku, Praha 1991
; Miroslav Plaček, Vztahy mezi hradním stavitelstvím moravského a rakouského horního Podyjí, in: Kulturně historické styky jižní Moravy, Břeclav – Brno 1991, s. 247–260
; Jana Vignatiová, K charakteru podélných zemnic s hliněnou pecí v 9. století (Jižní Morava a Dolní Rakousko), in: Kulturně historické styky jižní Moravy, Břeclav – Brno 1991, s. 213–218
; Václav Bůžek, Zahraniční trhy a kultura šlechtických dvorů v předbělohorských českých zemích, Český časopis historický 89, 1991, s. 692–713
; Václav Bůžek, Linecké trhy a kultura jihočeských měšťanských domácností v předbělohorské době, in: Jaroslav Pánek (ed.), Česká města v 16.–18. století, Praha 1991, s. 237–244
; Václav Bůžek (ed.), Spojující a rozdělující na hranici – Verbindendes und Trennendes an der Grenze, České Budějovice 1992
; Zlatuše Kukánová, Čeští studenti na vídeňské univerzitě od 70. let 16. století do Bílé hory, in: Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská (ed.), Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Praha 1992, s. 171–180
; Thomas Winkelbauer (ed.), Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren und Österreich: Aspekte eines Jahrtausends gemeinsamer Geschichte, Horn – Waidhofen an der Thaya 1993
; Antonín Bartoněk – Bohuslav Beneš – Wolfgang Müller-Funk – Friedrich Polleross (ed.), Kulturführer: Waldviertel – Weinviertel – Südmähren, Wien 1993
; Jiří Kuthan, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993
; Jindřich Dejmek, Politické vztahy mezi Československem a Rakouskem po smlouvě lánské (1922–1925), Moderní dějiny 1, 1993, s. 121–166
; Lubomír Nemeškal, Vývoj českého mincovnictví ve druhé polovině 15. a na počátku 16. století, Numismatický sborník 19, 1993, s. 67–148
; E. Scherbaum, Das hussitische Böhmen bei Thomas Ebendorfer, in: Österreich in Geschichte und Literatur 17, 1993
; Středověké nástěnné malby 14. až počátku 15. století v jižních Čechách a Horním Rakousku. Mezinárodní kolokvium, Umění 41, 1993, s. 145–278
; Sáša Dušková, Rakouské oddělení královské kanceláře Přemysla Otakara II., in: Ústřední moc a regionální samospráva, Břeclav – Brno 1994, s. 119–122
; Glas ohne Grenzen. Ein Führer durch die Sammlungen und Museen zur Glasgeschichte des Bayerischen Waldes, des Böhmerwaldes und des Mühlviertels, Deggendorf 1994
; Thomas Winkelbauer, Zur Bedeutung der Grenze zwischen den böhmischen Ländern und Österreich für Glaubensflüchtlinge vom 15. bis zum 17. Jahrhundert, in: Unsere Heimat 65, 1994, s. 189–209
; Jindřich Dejmek, Československo-rakouské politické vztahy v období jednání o německo-rakouskou celní unii (1923–1931), Moderní dějiny 2, 1994, s. 233–262
; Joachim Bahlcke, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526–1619), München 1994
; Thomas Winkelbauer, Zur Bedeutung der Grenze zwischen den böhmischen Ländern und Österreich für Glaubensflüchtlinge vom 15. bis zum 17. Jahrhundert, Unsere Heimat 65, 1994, s. 189–209; Andrea Komlosy – Václav Bůžek – František Svátek (ed.), Kulturen an der Grenze – Kultury na hranici: Waldviertel, Weinviertel, Südböhmen, Südmähren, Wien – Waidhofen an der Thaya 1995
; Václav Bůžek – Josef Grulich – Miroslav Novotný, Život na česko-moravsko-rakouské hranici v raném novověku. Regionální rovina středoevropské integrace v politice a kultuře, in: A. Komlosyová – V. Bůžek – F. Svátek (ed.), Kultury na hranici. Jižní Čechy – Jižní Morava – Waldviertel – Weinviertel, Vídeň – Waidhofen an der Thaya 1995, s. 47–54
; Jaroslav Pánek, Rožmberkové jako regionální a středoevropský fenomén. Aristokracie mezi politikou a mecenátem, tamtéž, s. 209–213
; Václav Bůžek – Robert Sak – Petr Vorel, Šlechtické dvory a rezidence na česko-moravsko-rakouském pomezí. Stavební vývoj a reprezentace hradů a zámků, tamtéž, s. 187–194
; Zdeněk Jindra, Výchozí ekonomické pozice Československa. Odhady národního jmění, důchodu a hrubého národního produktu Rakousko-Uherska a českých zemí před první světovou válkou, in: Střední a východní Evropa v krizi XX. století. K 70. narozeninám Zdeňka Sládka. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 3–4, 1995, Studia Historica XLII, Praha 1998
; Josef Petráň a kol., Dějiny hmotné kultury II/1–2, Praha 1995–1997
; Brigitte Hamannová (ed.), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996
; Josef Válka, Dějiny Moravy, II. Morava reformace, renesance a baroka, Brno 1996
; Václav Bok, Zu literarischen Kontakten zwischen Österreich und Südböhmen bis zum Beginn des 15. Jahrhunderts, Germanoslavica 4 (9), 1997, č. 1, s. 5–14
; Thomas Krzenck, Der österreichische Hussitenkrieg und die Schlacht bei Thaya, in: Arbeitsberichte des Kultur- und Museumsvereines Thaya 3/4/5, 1997, s. 723–729
; Miroslav Plaček, Rakouský rod pánů z Trnavy (Thürnau) a jejich vztah k Moravě, Časopis Matice moravské 116, 1997, s. 79–92
; Vladislav Razím, Tzv. Plášť v Českém Krumlově (Příspěvek k diskusi o tzv. renesančním domě čp. 177), Průzkumy památek 2, 1997, č. 1, s. 105–126
; Marie Bláhová – Ivan Hlaváček (ed.), Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 26.–27. září 1996 ve Znojmě, Praha 1998
; Bohuš Chňoupek, Memoáre in Laris, Bratislava 1998
; Zdeněk Měřínský, Černohorští z Boskovic na vídeňské universitě v pozdním středověku a raném novověku, in: Nový Mars Moravicus, Brno 1998, s. 285–306
; Zdeněk Měřínský, Studenti z Bítova na vídeňské universitě (1382–1447) a význam universitních matrik pro poznání kulturních vztahů Moravy a Slezska s rakouskými zeměmi, Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 431–452
; Zdeněk Měřínský – Eva Zumpfe, Obchodní cesty na jižní Moravě a v Dolním Rakousku do doby vrcholného středověku, Archaeologia Historica 23, 1998, s. 173–181
; Richard Zatloukal, Nález keramiky z Dolních Rakous v městském hradě v Jemnici (o. Třebíč), Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, s. 290–302
; Karel Hruza – Hana Vlhová, Der Codex 4557 der Österreichschen Nationalbibliothek: Herausragendes Beispiel einer hussitischen Sammelhandschrift, in: Codices manuscripti 26, 1999 (April), s. 3–31
; Thomas Krzenck, „Wider die keczer die hussen, die eer gotes zu retten“ (Geldlegate Wiener Bürger im Kontext des österreichischen Hussitenkrieges), Studia Comeniana et historica 29, 1999, č. 62, s. 6–33
; Anna Kubíková, Bohemikální listiny v archivu premonstrátského kláštera v hornorakouském Schläglu, Archivní časopis 49, 1999, s. 12–20, 51, 2001, s. 39–46
; František Šmahel, Život Najtharta: Tradice literárního žánru prostřednictvím obrazu, Česká literatura 47, 1999, s. 534–539
; Petr Vorel (ed.), Stavovský odboj roku 1547. První krize habsburské monarchie, Pardubice – Praha 1999
; Jiří Dienstbier, Od snění k realitě. Vzpomínky z let 1989–1999, Praha 1999
; G. Bischof, Austria in the First Cold War. 1945–1955. London 1999
; Drahomír Jančík a kol., Kolize, řevnivost a pragmatismus. Československo-rakouské hospodářské vztahy 1918–1938, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1997/1, Praha 1999
; Thomas Winkelbauer, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, Český časopis historický 98, 2000, s. 476–540
; Jan Kavan a kol., Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna do prosince 2000, Praha 2001
; Jaroslav Pánek, Kaiser, König und Ständerevolte. Die böhmischen Stände und ihre Stellung zur Reichspolitik Karls V. und Ferdinands I. im Zeitalter des Schmalkaldischen Krieges, in: Alfred Kohler – Barbara Haider – Christine Ottner – Martina Fuchs (ed.), Karl V. 1500–1558. Neue Perspektiven seiner Herrschaft in Europa und Übersee, Wien 2002, s. 393–406
; Eva Semotanová, Historická geografie českých zemí, 2. vydání, Praha 2002
; Václav Veber – Milan Hlavačka – Petr Vorel – Miloslav Polívka – Martin Wihoda – Zdeněk Měřínský, Dějiny Rakouska, Praha 2002
; Jindřich Dejmek, Hledání soužití ve střední Evropě – mezistátní vztahy Československa a Rakouska, in: týž: Československo, jeho sousedé a velmoci ve 20. století, Praha 2002, s. 171–195
; Martin Franc, Český a rakouský potravinářský výzkum v letech 1950–1970 (Několik poznámek ke komparaci struktury výzkumu), in: Antonín Kostlán (ed.), Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002–2003, Praha 2003, s. 653–670
; Koloman Gajan, Československo-rakouské vztahy a politika ČSR ve světle diplomatických dokumentů Ferdinanda Marka (1918–1922), Slezský sborník 101, 2003, s. 221–232
; Dieter Klein, Wiener Architektur in den Städten der Donaumonarchie: Brünn, Brno v minulosti a dnes 17, 2003, s. 511–518
; Eduard Kubů, Příspěvek k expanzi Dresdner Bank do střední Evropy. Nucená likvidace filiálky Živnostenské banky ve Vídni po „rakouském anšlusu“, in: Drahomír Jančík (ed.), Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi k sedmdesátým narozeninám, Praha 2003, s. 261–281
; Jiří Kuthan, Rakousko, Salcburk, Bavorsko a jižní Čechy – ke vztahům architektonické tvorby v období 1390–1520, in: Tomáš Borovský – Libor Jan – Martin Wihoda (ed.), Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 639–650
; Alfred Payrleitner, Rakušané a Češi. Svárlivé příbuzenství, Brno 2003
; Oliver Rathkolb, Potlačování a instrumentalizace vyhnání sudetských Němců a jeho opožděná recepce v Rakousku, in: Muriel Blaive – Georges Mink (ed.), Benešovy dekrety. Budoucnost Evropy a vyrovnání se s minulostí. Praha 2003, s. 95–105
; Thomas Winkelbauer, Österreichische Geschichte 1522–1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter, I-II, Wien 2003
; Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna do prosince 2001, Praha 2003
; Wolfgang Bahr, Josef Hlávka jako most mezi Českou republikou a Rakouskem, in: Josef Hlávka, jeho myšlenkový odkaz a 100 let činnosti jeho nadace. Příspěvky na vědecké konferenci uspořádané Českým vysokým učením technickým v Praze a Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových 17. a 18. června 2004, Praha 2004, s. 68–70
; Anna M. Drabek, České země a Rakousko. Některé dějinné aspekty od pozdního středověku do raného 19. století, in: Václav Ledvinka (ed.), Praha – Vídeň. Dvě evropské metropole v běhu staletí. Clam-Gallasův palác, 16. října – 9. ledna 2005, Praha 2004, s. 23–44
; Claudia Fräss-Ehrfeld (ed.), Kärnten und Böhmen, Mähren, Schlesien, Klagenfurt 2004
; Karel Hruza, Zwischen Budweis, Freistadt, Litschau und Wien. Fünf unbeachtete Urkundenkonzepte König Wenzels (IV.) für die Herzöge von Österreich aus dem Jahr 1396, in: Eva Doležalová – Robert Novotný – Pavel Soukup (ed.), Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 59–83
; Václav Ledvinka (ed.), Praha – Vídeň. Dvě evropské metropole v běhu staletí. Clam-Gallasův palác, 26. října – 9. ledna 2005, Praha 2004
; Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004
; Christa Rothmeier (ed.), Die entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur, Wien 2004
; Petr Vorel, Praha a české země ve finančním systému baroka, in: Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek – Vít Vlnas (ed.), Barokní Praha – Barokní Čechie 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 341–347
; Dalibor Zeman, Deutsch/österreichisch-tschechischer Sprachkontakt in der österreichischen Literatur: von den Vorgängern J. N. Nestroys bis F. Innerhofer, Germanoslavica 15, 2004, s. 181–198
; Dietmar Grieser, Die böhmische Grossmutter. Reisen in ein fernes nahes Land, 3. durchgesehene Auflage, Wien 2005
; Denisa Labischová, Čech závistivec, Rakušan byrokrat? Proměny obrazu Čechů, Rakušanů a jejich minulosti ve vědomí studující mládeže, Ostrava 2005
; Arnold Suppan, Österricher, Tschechen und Sudetendeutsche als Konfliktgemeinschaft im 20. Jahrhundert, in: Michal Svatoš a kol. (ed.), Magister noster. Sborník statí věnovaných in memoriam prof. PhDr. Janu Havránkovi, CSc., Praha 2005, s. 593–613
; Jan Hájek – Eduard Kubů, Ekonomický nacionalismus českých zemí sklonku 19. a první poloviny 20. století jako středoevropský „model“. Pokus o vymezení specifického typu, Český časopis historický 104, 2006, s. 785–820
; Tomáš Knoz (ed.), Tschechen und Österreicher. Gemeinsame Geschichte, gemeinsame Zukunft, Brno 2006
; Lucie Kostrbová, „Zeit má kuráž a nebere ohledy“ – k vztahům české moderny a vídeňské Die Zeit, in: Česká literární kritika 20. století. (K 100. výročí narození Václava Černého), Praha 2006, s. 93–119
; Jan Křen, Česká otázka v německé a rakouské politice do roku 1918, in: Zdeněk Beneš – Dušan Kováč – Hans Lemberg (ed.), Hledání jistoty v bouřlivých časech. Češi, Slováci, Němci a mezinárodní systém v první polovině 20. století, Ústí nad Labem 2006, s. 13–40
; Jaroslav Pánek, Trotz aller geschichtlicher Umbrüche... Tschechen und Österreicher im zentraleuropäischen Raum, in: Tomáš Knoz (ed.), Tschechen und Österreicher. Gemeinsame Geschichte, gemeinsame Zukunft, Wien – Brno 2006, s. 23–30
; Prag – Wien – Pressburg in der Diplomatie 1920–2005. Katalog zur Ausstellung im Palais Toskán in Prag 2.–4. Februar 2006, Praha 2006
; Paul Ullmann, Eine schwierige Nachbarchaft. Die Geschichte der diplomatischen Beziehungen zwischen Österreich und der Tschechoslowakei von 1945–1968, Wien 2006
; Hugh Le Caine Agnew, The Flyspecks on Palivec’s Portrait: Franz Joseph, the Symbols of Monarchy, and Czech Popular Loyalty, in: Laurence Cole – Daniel L. Unowsky The Limits of Loyalty. Imperial Symbolism, Popular Allegiances, and State Patriotism in the Late Habsburg Monarchy, New York 2007, s. 86–112
; Zdeněk Kárník, Fenomén Marek (Nad osudy rakouského diplomata úzce spojeného s životem první republiky), Acta historica et museologica Universitatis Opaviensis 7, 2007, s. 425–434
; Jiří Kuthan, Král Přemysl Otakar II. a jeho zakladatelské dílo v někdejších babenberských zemích, in: Aleš Mudra (ed.), Splendor et Gloria Regni Bohemiae. Umělecké dílo jako projev vladařské reprezentace a symbol státní identity, Praha 2007, s. 245–262
; Marcin Rafał Pauk, Nobiles Bohemie – ministeriales Austrie. Kontakte der böhmischen und österreichischen Eliten in der Regierungszeit König Přemysl Ottokar II., in: Sborník prací filosofické fakuty brněnské univerzity. Řada C–historická 56, č. 54, 2007, s. 121–132
; Brno Vídni, Vídeň Brnu. Zemské metropole a centrum říše v 19. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 22.–23. listopadu 2007 v Brně, Brno 2008
; Ota Konrád, Česká tematika v současném rakouském dějepisectví, in: Jan Dvořák a Tomáš Knoz (ed.), IX. sjezd českých historiků. Pardubice 6.–8. září 2006. Sv. 2. Historie v kontextu ostatních vědních disciplin, Brno 2008, s. 137–147
; Miroslav Svoboda (ed.), Hranice na jižní Moravě a její obrana od doby římské. XXX. mikulovské sympozium 22.–23. října 2008, Mikulov – Brno 2008
; Lukáš Valeš (ed.), Česko-rakouské souvislosti Pražského jara = Tschechisch-österreichische Zusammenhänge des Prager Frühlings, Zavlekov 2008
; Monika Glettler, Čeští přistěhovalci do Vídně a jiných rakouských měst v 19. a na počátku 20. století, Táborský archiv 14, 2008, s. 217–220
; Stefan Karner – Michal Stehlík (ed.), Österreich. Tschechien. Geteilt – getrennt – vereint, [Schollach] 2009
; Miroslav Kunštát, Historikové mezi Prahou a Vídní. Česko-rakouská komise historiků a její předchůdci, Práce z dějin Akademie věd 1, 2009, č. 1, s. 1–15
; Armin Laussegger – Reinhard Linke – Niklas Perzi, (ed.), Österreich. Tschechien. Unser 20. Jahrhundert. Begleitband zum wissenschatlichen Rahmenprogramm der Niederösterrechischen Landesausstellung 2009 „Österreich. Tschechien. geteilt – getrennt – vereint“, Münster 2009
; Václav Veber, Dějiny sjednocené Evropy. Od antických počátků do současnosti, 2. vydání, Praha 2009
; Tomáš Sterneck (ed.), Historica Třeboň 1526–1547. Listy, listiny a jiné prameny k politickým dějinám období zrodu habsburské monarchie I. Písemnosti z let 1526–1535, Praha 2010
; V. V. Truchačev, Češsko-avstrijskije otnošenija nakanune vstuplenija Čechii v Jevrosojuz (1998–2004), Vestnik Moskovskogo universiteta. Serija 8. Istorija 2010, č. 6, s. 42–56
; Václav Veber – Milan Hlavačka – Petr Vorel – Miloslav Polívka – Martin Wihoda – Zdeněk Měřínský, Dějiny Rakouska, 5. vydání (1. doplněné a aktualizované vydání), Praha 2010
; Kristina Kaiserová – Miroslav Kunštát (ed.), Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a první polovině 20. století, Ústí nad Labem 2011
; Lucie Kostrbová, Mezi Prahou a Vídní. Česká a vídeňská moderna na konci 19. století, Praha 2011
; Gertraud Marinelli-König, Die Böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848). Teil 1. Tschechische nationale Wiedergeburt – Kultur – und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien – kulturelle Beziehungen zu Wien, Wien 2011
; Matěj Spurný, Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960), Praha 2011
; Václav Petrbok, Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek, Praha 2012.

Robert Šimůnek – Tomáš Sterneck – Jiří Mikulec – Milan Hlavačka – Jan Hájek – Jindřich Dejmek