československé vojenské jednotky v SSSR

I. Charakteristika; II. Formování a bojové nasazení československých jednotek: 1. v období let 1941–1943, 2. v období let 1943–1944, 3. v období let 1944–1945.

I. Charakteristika

Československé pozemní a letecké jednotky působící v letech 1941–1945 na území SSSR a při osvobozování Československa.

II. Formování a bojové nasazení československých vojenských jednotek

1. Období let 1941–1943

Československé jednotky vznikly v Sovětském svazu za druhé světové války na základě československo-sovětské úmluvy z 18. 7. 1941. Sovětská vláda v ní vyjádřila souhlas, aby na území SSSR byly z československých státních občanů vytvořeny vojenské jednotky pod československým velením. Po vojenské stránce měly podléhat vrchnímu velení sovětských ozbrojených sil. Úmluva byla posléze precizována ve Vojenské úmluvě mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím ČSR z 27. 9. 1941.

Mužstvo jednotek tvořili zpočátku českoslovenští emigranti, bývalí příslušníci → Legionu Čechů a Slováků v Polsku, kteří byli internováni v Sovětském svazu (Suzdal) a českoslovenští občané žijící v SSSR. K nim se později připojovali vojáci ze slovenských jednotek na východní frontě, → volynští Češi, příslušníci československých jednotek na Západě vyslaní do SSSR a v závěru války také vojáci mobilizovaní na osvobozeném území ČSR.

Jednání československé vojenské mise v Sovětském svazu o vytvoření jednotek probíhala až do začátku roku 1942. Dne 10. 1. 1942 na zasedání smíšené československo-sovětské komise oznámila sovětská strana, že sovětská vláda dala souhlas se zformováním československé motomechanizované brigády, uvolňuje z internace všechny československé občany a povoluje sovětským občanům české a slovenské národnosti dobrovolný vstup do jednotky. Celkem pak bylo ze sovětských gulagů propuštěno na 10 tisíc československých občanů.

Vlastní organizování 1. praporu předpokládané brigády začalo počátkem února 1942 v městečku Buzuluk na jižním Urale. Velitelem tohoto 1. československého samostatného polního praporu byl jmenován pplk. Ludvík Svoboda. Výcvik jednotky probíhal až do přelomu let 1942/ 1943. Dne 30. 1. 1943 byl po žádosti jeho velitele ze srpna 1942 odeslán na frontu. Prapor měl tehdy ve stavu 974 vojáků, včetně 38 žen.

Již předtím – 30. 11. 1942 – rozhodla smíšená československo-sovětská komise o vytvoření 1. záložního pluku, který byl oficiálně utvořen 1. 2. 1943 rovněž v Buzuluku. Jeho velitelem jmenovalo československé ministerstvo národní obrany v Londýně plk. Jana Kratochvíla. Většinu jeho mužstva tvořili dobrovolníci ze skupiny zakarpatských Ukrajinců.

1. prapor se přesunul z Buzuluku do Charkova, kde měl být přeorganizován na motorizovaný prapor a nasazen do bojů v sestavě 3. gardové tankové armády gen. Pavla S. Rybalka. Vzhledem k vývoji situace byl však nasazen na frontu, kde se 8.–13. 3. 1943 úspěšně zapojil do → bojů o Sokolovo, jižně od Charkova. Krátce poté byl prapor převeden do zálohy Voroněžského frontu.

Počátkem května 1943 se z 1. praporu a záložního pluku začala v Novochopersku formovat 1. československá samostatná brigáda, jejíž výcvik byl dokončen v září 1943. Její početní stavy tehdy činily 3517 vojáků, včetně 114 důstojníků. Brigádu tvořily dva prapory, jeden tankový prapor, dělostřelecký oddíl, spojovací a ženijní rota a další jednotky. Více než 220 mužů bylo ukrajinské národnosti, 563 české, 343 slovenské, 3163 příslušníků mělo československou státní příslušnost. Londýnské ministerstvo obrany požadovalo, aby se velitelem brigády stal plukovník J. Kratochvíl. Naproti tomu komunistické zahraniční byro v Moskvě prosazovalo za velitele L. Svobodu. O veliteli proto rozhodl až prezident Edvard Beneš. Plukovník Kratochvíl byl jmenován velitelem československých jednotek v SSSR a plukovník Svoboda velitelem 1. československé samostatné brigády.

2. Období let 1943–1944

Počátkem října 1943 byla brigáda přesunována na frontu. Přičleněna byla ke 38. armádě gen. Kirilla S. Moskalenka, s níž se počátkem listopadu 1943 zúčastnila osvobození Kyjeva. V následujících měsících operovala jižně od Charkova, kde svedla zvláště bitvy o Bílou Cerkev a Žaškov, při nichž do 15. 3. 1944 ztratila 770 mužů (padlí, ranění, nezvěstní).

V polovině března 1944 byla brigáda přesunuta do nedávno osvobozené Volyňské oblasti a její stavy byly doplněny příslušníky tamní české menšiny, i když současně plnila až do konce dubna obranné bojové úkoly. Tehdy byla stažena do Černovic a Sadagury, kde měla být z rozhodnutí smíšené československo-sovětské komise reorganizována v 1. československý samostatný armádní sbor. Jeho velitelství bylo formálně vytvořeno k 5. 5. 1944. Velitelem se stal brigádní generál J. Kratochvíl.

V téže době již probíhalo formování některých dalších jednotek, které se měly stát součástí sboru. Jednalo se především o 2. československou samostatnou paradesantní brigádu, jejíž výcvik byl koncem dubna dokončen. Dne 20. 5. vznikl z tankového praporu 1. československý samostatný tankový pluk, který se od 25. 7. transformoval v brigádu. V polovině července byla vytvořena 3. československá samostatná brigáda a dne 25. 7. byla schválena organizace sborového dělostřeleckého pluku.

Organizačně a kázeňsky podléhal sboru také 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, jehož základem se v dubnu 1944 stala skupina 21 československých pilotů pod vedením štábního kapitána Františka Fajtla, vyslaná do Sovětského svazu z Velké Británie. Bojové pohotovosti dosáhl pluk po přeškolení počátkem srpna 1944.

Koncem července 1944 měl sbor více než 16 tisíc mužů, na 50 tanků a 280 děl. Vojenský materiál byl sovětského původu, výstroj zčásti anglická či československých vzorů. Výcvik probíhal podle sovětských řádů a předpisů. Značnou aktivitu ve sboru vykonávaly tajné organizace KSČ, řízené zahraničním byrem KSČ v Moskvě.

Vztahy mezi československými orgány a sovětskou armádou, operující v budoucnu na území ČSR, upravovala československo-sovětská mezivládní dohoda z 8. 5. 1944, která také předpokládala, že ihned po vstupu sovětských vojsk na území ČSR, zde budou okamžitě nasazeny také československé jednotky v Sovětském svazu. Velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu gen. Helidor Píka proto požádal, aby byl sbor zapojen do operací na území Zakarpatské Ukrajiny.

3. Období let 1944–1945

Nasazení československých jednotek výrazně ovlivnilo vypuknutí → Slovenského národního povstání (SNP) 29. 8. 1944. Sbor byl nasazen do → karpatsko-dukelské operace a bitvy o Dukelský průsmyk. Na pomoc SNP byl 17. 9. vyslán 1. československý stíhací letecký pluk a o několik dnů později byla na území pod kontrolou SNP postupně přesunuta také 2. československá samostatná paradesantní brigáda, jejíž jádro tvořili slovenští vojáci.

Příprava karpatsko-dukelské či také dukelské operace začala 1. 9. 1944. Plánovaná blesková operace se však vzhledem k těžkému terénu a tvrdému odporu nepřítele změnila v úporné probíjení vpřed. Jednotky československého armádního sboru utrpěly ráno 9. 9. těžké ztráty a na dva dny zůstaly zablokovány. V důsledku toho velitel 1. ukrajinského frontu, do něhož byl sbor začleněn, odvolal z funkce velitele sboru generála Kratochvíla a na jeho místo jmenoval dosavadního velitele 1. československé samostatné brigády generála Svobodu. Teprve 6. 10. 1944 překročily československé jednotky československou státní hranici. Koncem října pak 38. armáda přešla do obrany. Československý sbor ztratil v bojích téměř 6500 mužů.

Po skončení karpatsko-dukelské operace zůstaly jednotky sboru až do poloviny ledna 1945 v obraně na horním toku řeky Ondavy. Vzhledem k tomu, že sovětská armáda připravovala severněji na polském území (mezi Vislou a Odrou) ofenzívu, stáhla na přelomu roku 1944/ 1945 na její podporu všech pět dělostřeleckých pluků československého sboru. Ty se pak u města Jaslo 15. 1. 1945 podílely na likvidaci německé obrany. V následujících dnech byly vráceny zpět k 1. československému sboru.

Od konce ledna 1945 byl 1. československý sbor přičleněn k sovětské 18. armádě a s ní vedl útok od Prešova ve směru na Spišskou Novou Ves, Poprad, Liptovský Sv. Mikuláš a dále údolím horního Váhu. Zvláště těžké boje se odehrály u Liptovského Sv. Mikuláše, který se podařilo osvobodit až po více než dvou měsících bojů 4. 4. 1945. Osvobozením Ružomberku následujícího dne bylo dokončeno osvobození celého Liptova. Po dukelské operaci šlo o druhou největší bojovou akci sboru. Další směry útoků vedly na Žilinu, Vsetín a k Prostějovu.

Postupné osvobozování Československa umožnilo provést ve východní části republiky mobilizaci, jíž se nahrazovaly ztráty, a postavit nové jednotky. Tak vznikla 5. 2. 1945 4. československá samostatná brigáda. V období od 10. 3. do 5. 5. byly na severnějším úseku fronty nasazeny při osvobozování Ostravy 1. československá samostatná tanková brigáda a od 15. 4. také 1. československá smíšená letecká divize v SSSR (→ českoslovenští letci za druhé světové války).

Na počátku dubna 1945 měl 1. československý armádní sbor 31 725 příslušníků a tvořily ho 1., 3. a 4. československá samostatná brigáda, 2. československá samostatná paradesantní brigáda, 1. československá samostatná tanková brigáda, 1. československá smíšená letecká divize, týlové složky a řada dalších jednotek. Jeho velitelem byl gen. L. Svoboda. Nejvyšší sovětské vyznamenání „Hrdina SSSR“ bylo uděleno několika jeho příslušníkům: nadporučíku Otakaru Jarošovi, poručíku Antonínu Sochorovi a podporučíku Richardu Tesaříkovi.

Sbor se po osvobození stal základem formování armády ČSR.

Literatura

Směr Praha. Sborník vzpomínek příslušníků 1. československého armádního sboru, účastníků SNP a sovětských vojáků a partyzánů, Praha 1955
; Sergej Petras – Karel Richter, Tanky míří k Ostravě, Praha 1979
; Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy, Praha 1981
; Zdeněk Šmoldas, Českoslovenští letci v SSSR v období Velké vlastenecké války 1941–1945, Praha 1983
; Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů, IV/1, Praha, Academia 1982, IV/2, Praha, 1984
; Zdeněk Šmoldas, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Praha 1987
; Vojenské dějiny Československa, IV, Praha 1988
; Ludvík Svoboda, Cestami života, I, Praha 1996
; Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939–1945, I. Březen 1939 – červen 1943, Praha, 1998, II. Červenec 1943 – březen 1945, Praha, 1999
; Vasil Jovbak, Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR, I–II, Kroměříž 1999–2000
; Milan Kopecký, 1. československá samostatná brigáda v SSSR. Tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě v letech 1943–1945, Praha 2001
; Karel Richter, Přes krvavé řeky. Československý východní odboj bez cenzury a legend, Praha 2003
; Jiří Fidler, Sokolovo 1943. Malý encyklopedický slovník, Praha 2004
; Zdenko Maršálek, Některé vojenské aspekty formování a organizace 1. československého armádního sboru v SSSR, Moderní dějiny 13, 2005, s. 341–359
; Pavel Šimunič, Národnostné zloženie čs. zahraničných jednotiek v ZSSR 1943–1944, in: Miloslav Čaplovič – Mária Stanová (ed.), Karpatsko-duklianska operácia – plány, realita, výsledky (1944–2004). Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie vo Svidníku 30. septembra – 1. otkóbra 2004, Bratislava 2005, s. 167–173
; Zlatica Zudová-Lešková, Karpatsko-duklianska operácia v povedomí československej a českej spoločnosti po roku 1989, Moderní dějiny 13, 2005, s. 361–367
; Josef Žikeš, Projekt zpracování databáze padlých československých očanů a krajanů v československých vojenských jednotkách v zahraničí a ve spojeneckých armádách, Moderní dějiny 13, 2005, s. 303–307
; Miroslav Brož, Hrdinové od Sokolova. 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR. Seznam příslušníků praporu a účastníků bitvy u Sokolova 8. března 1943, 2. doplněné vydání [Praha] 2006
; týž, Válečné dokumenty vypovídají. Čs. vojenská jednotka v SSSR v dokumentech, exponátech a fotografii, 2. rozšířené vydání, Praha 2007
; Jiří Friedl, Internace Východní skupiny československé armády v SSSR ve světle sovětských dokumentů, Slovanský přehled 93, 2007, s. 87–120
; Jiřina Kopoldová – Bedřich Kopold, Cesty Židů ve Svobodově armádě, in: Zlatica Zudová-Lešková (ed.), Židé v boji a odboji. Rezistence československých Židů v letech druhé světové války. Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 17.–18. října 2006 v Praze, Praha 2007, s. 277–283
; Zoe Klusáková-Svobodová (ed.), Ludvík Svoboda, Deník z doby válečné, Praha 2008
; Ján Stanislav, Československá vojenská misia v ZSSR a problémy spojeneckej pomoci SNP, in: Zlatica Zudová-Lešková (ed.), Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Sborník studií, Praha 2008, s. 189–233
; Ludvík Svoboda, Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha 2008
; Ludvík Svoboda, Cestami života, II, Praha 2009
; Martin Otipka (ed.), Ostravsko-opavská operace 1945 v paměti českých veteránů, Ostrava 2010
; Jozef Bystrický a kol., Od priesmyku Predeal po Kurovské sedlo. Boje vo Východných Karpatoch v roku 1944, Bratislava 2011.

Bohuslav Litera