český kníže

I. Charakteristika; II. „Knížata Čechů“ před vznikem státu; III. Vzestup Přemyslovců; IV. Politické sjednocení Čech; V. Nástupnictví a jeho regulace; VI. Kníže nebo vévoda?; VII. Všichni Přemyslovci knížaty; VIII. Postavení knížete; IX. Králové knížecího období.

I. Charakteristika

V odborné literatuře i v obecném povědomí jsou tímto titulem označováni čeští → panovníci z → přemyslovské dynastie do chvíle, než se Přemysl Otakar I. (1192-1193, 1197-1230) stal v roce 1198 dědičným → českým králem.

II. „Knížata Čechů“ před vznikem státu

Geneze knížecího titulu je v českých poměrech dosti složitá. Ještě před politickým sjednocením země působila na českém území řada lokálních vládců a náčelníků označovaných franckými a východofranckými prameny jako „knížata Čechů“ (duces Bohemanorum). Tato „knížata“ se opírala o své → hrady a vojenské → družiny. Již roku 805 se připomíná jakýsi „dux… Lecho“ (nebo Becho) zabitý v boji s Franky. Není jisté, zda tak znělo skutečné jméno zabitého předáka nebo zda letopisec zaznamenal fonetické znění slovanského výrazu pro vůdčí osobnost (lechové). Od počátku 9. století zřejmě „českých knížat“ přibývalo s tím, jak se rozšiřovala sídelní ekumena. K jejich koncentraci docházelo především ve vojensky exponovaných severozápadních Čechách se starým a hustým zasídlením. Pokud vznikla obranná či politická nutnost, dokázali podniknout i tak organizačně náročnou akci, jakou byl → křest 14 českých knížat i s jejich lidmi v Řezně (845). Obrat „ex ducibus Boemanorum“ svědčí o tom, že takových „knížat“ žilo v Čechách ještě více. Netvořili hierarchicky vyrovnanou řadu, ale vahou, rozsahem ovládaného území a počtem bojovníků se lišili. Vývoj směřoval k jejich diferenciaci.

Do spektra východofranckých pramenů vstupují „knížata“ Čechů především v kontextu s válečnými událostmi. Tak k roku 857 uvádějí Fuldské anály, že se říšská výprava zmocnila odbojného hradu knížete Wiztracha (civitas Wiztrachi ducis), v němž tyransky vládl jeho syn Slavitah; bylo to patrně hradiště Zabrušany u Bíliny. V roce 872 porazilo východofrancké vojsko kdesi u Vltavy spojené síly pěti českých duces. Ale s blížícím se koncem 9. století počet duces viditelně řídnul, diferenciační proces mezi nimi se zrychloval. Do popředí začala vystupovat středočeská doména Přemyslovců v okolí Prahy. Svoji hegemonii v české kotlině upevňovali Přemyslovci vojensky i cestou sňatků. Krok s nimi alespoň částečně drželi vládci dvou dalších útvarů, ležících jednak ve středním Poohří, jednak ve východních Čechách s centrem v Kouřimi. V čele jednoho z nich, asi „Lucka“ na řece Ohři, stál Vitislav, připomínaný již v bojích z roku 872.

III. Vzestup Přemyslovců

Přemyslovci získávali stále větší předstih. Jejich kníže Bořivoj (874-891) se dal v letech 882-884 na → Velké Moravě pokřtít. Zároveň se stal jakýmsi náměstkem velkomoravského Svatopluka v Čechách. Sídlo svého rodu přenesl z Levého Hradce na Pražský hrad. Když přišla v roce 895 do Řezna „všechna knížata Čechů“ (omnes duces Boemaniorum) a slíbila poslušenství králi Arnulfovi, zaujímali mezi nimi přední místo (primores erant) Spytihněv a Vitislav. Ten první byl Bořivojův syn Spytihněv, druhým Vitislav nejspíše z českého severozápadu.

Souběžně s upevňováním svého středočeského panství si Přemyslovci podrobovali knížata ve svém okolí. Jelikož zatím neměli dostatek sil k přímému ovládání nabytých území, spokojovali se s formálním uznáváním své nadřazenosti a poraženým duces opět svěřovali správu a vládu. Systém tributární závislosti však skrýval mnohá nebezpečí. Když se soupeř vzpamatoval z porážky, bylo třeba intervence opakovat a znovu si ho podrobovat, což Přemyslovce značně vyčerpávalo. Po Spytihněvovi (895-915) a Vratislavovi (915-921) se z takových praktik nevymanil ani Václav (922-935); příznačný je v tomto ohledu Kristiánem zaznamenaný výsledek zápasu s „kouřimským“ knížetem. I spor o politické uspořádání vznikajícího státu asi přispěl k Václavovu tragickému střetu s jeho mladším bratrem a nástupcem Boleslavem I. (935-972).

IV. Politické sjednocení Čech

Během relativně krátké doby Boleslav završil politické sjednocování → Čech. Rodiny nepřemyslovských duces byly buď násilně odstraněny, nebo skončily ve vyhnanství, či vstoupily do služeb přemyslovských knížat. Jejich hrady byly vyvráceny a často právě v jejich sousedství vznikaly nové přemyslovské hrady, které se stávaly pilířem → hradské soustavy. Boleslav I. a jeho nástupci již ovládali celé území Čech. Ve druhé polovině 10. století, za kořistné expanze východním a severovýchodním směrem, ovládli (tehdy především severní) → Moravu, které se po přechodné ztrátě definitivně zmocnili v roce 1019 (1020) a začlenili ji do struktur „svého“ státu.

S titulem „kníže Čechů“ vládli čeští panovníci po celé 10.–12. století. Adjektivum „Čechové“ vyjadřovalo jejich vztah k svobodným obyvatelům země, k politickému „národu českému“, jehož původně široký záběr se však sociálně zužoval, takže nakonec reprezentoval vyšší privilegované vrstvy ve službách dynastie a státu. Pánem a knížetem „všech Čechů“ se přitom mohl stát jen někdo z výjimečného rodu bájného Přemysla Oráče, každý jiný uchazeč byl předem vyloučen. Dvě (nadto nejasné) výjimky vnesl pouze začátek 11. století, kdy se český stát nakrátko ocitl v těžké krizi. → Český stát se proto řadil mezi dědičné monarchie, podobně jako Polsko a → Uhry. Navzdory tomu se nástupnická otázka stala jedním ze středobodů politických dějin 11. a zvláště 12. století.

V. Nástupnictví a jeho regulace

Až do poloviny 11. století následoval syn po smrti otce nebo bratr po starším bratrovi, ale náhlé zmnožení dynastie za Břetislava I. (1035–1055) si vynutilo regulaci → nástupnictví. Podle stařešinského ustanovení Břetislava I. (někdy se hovoří o seniorátním zákonu – → seniorát) a jeho případných mladších modifikací se měl ujmout vlády v Praze a tím v celé monarchii vždy nejstarší žijící a fyzicky způsobilý člen rozvětveného přemyslovského rodu. Z následnictví nebyly vyloučeny ani ty větve Přemyslovců, které sídlily a dědičně vládly v některé z „částí“ (partes) Moravy – v → Olomoucku, → Brněnsku a → Znojemsku, a to za respektování vrchní autority českého (pražského) knížete. Upevňovala se tím integrita monarchie, neboť také moravští členové rodu byli legálně zabudováni do nástupnických pořádků. Zatímco do konce 11. století se knížecí → stolec obsazoval v duchu stařešinského ustanovení, počal rokem 1099 nepokrytý zápas jednotlivých přemyslovských rodin o dědičné udržení vlády. Přestával rozhodovat věk jako určující kritérium způsobilosti k vládě a na váze získávaly průbojnost, dvorské intriky, vůle → velmožů, přání umírajícího knížete či posléze vůle → římských králů a → římských císařů.

Aby kníže získal vrchní moc, nejenže musel pocházet z charismatického rodu bájného Přemysla Oráče a splňovat základní fyzické předpoklady, ale musel též úspěšně projít → volbou „všech Čechů“ (omnes Bohemi). Za jejich souhlasu musel usednout na kamenný → trůn uprostřed Pražského hradu a být aklamativně provolán za vládce. Tímto aktem se stával právoplatným panovníkem. Prastarý nastolovací rituál „doby knížecí“ nahradily teprve královské → korunovace 13. století. Proto se veškeré pokusy o dobytí vlády v Čechách odehrávaly jako boje o Prahu, jako snahy o dobytí pražského kamenného stolce, na němž by úspěšný pretendent usedl, dal se svými přívrženci zvolit a stal se tak pánem země a státu.

VI. Kníže nebo vévoda?

Kronikář Kosmas (†1125) označoval českého panovníka jako pána (dominus), → vévodu (dux), řidčeji → knížete (princeps) nebo i jedinovládce (monarcha). Tyto výrazy, z nichž převahu nabýval dux, se objevují i v → listinách. Někdy se v nich hovoří najednou o „knížeti a vévodovi Čechů“ (princeps et dux Boemorum). I když část starší literatury (hlavně německé) mluví o českém vévodovi a českém vévodství (Herzog, Herzogtum), vžily se pojmy kníže a knížectví. Pokud zní nejstarší část svatováclavského chorálu „Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš“, směřuje Václavovo vévodství spíše k vojvodskému úřadu a jeho vojenské náplni, jak ho známe u některých → Slovanů, nežli k vévodům západního, především německého typu. Vévodstvím jako Bavorsko nebo Sasko Čechy za Ottonů, francké dynastie či Štaufů rozhodně nebyli, na druhou stranu se Přemyslovci zařadili mezi → říšská knížata (principes regni).

VII. Všichni Přemyslovci knížaty

Panující kníže zastupoval monarchii navenek, ta však v přeneseném smyslu nepatřila jemu, ale věčnému, svatému a nikdy neumírajícímu knížeti Václavovi (→ svatováclavská ideologie). I když mohl vládnout pouze jeden z potomků bájného Přemysla Oráče, měli všichni členové charismatické dynastie výsady jako nikdo jiný. Jako „knížata“ se přitom v pramenech označují nejen moravští údělníci (hlavně ve formě principes), ale také nepanující Přemyslovci (duces). Nezáleželo na tom, zda ti všichni spravují nějaký díl Moravy, → úděl v Čechách, zda je živil pražský dvůr nebo zrovna prodlévali v exilu. Všem patřilo označení „kníže“, všichni náleželi do knížecí rodiny. Ve chvílích klidu a pohody se vzájemně zvali „bratry“ (fratres), třebaže mohlo jít o bratrance. Každý z nich se mohl za jistých okolností stát hlavou monarchie. Jen výjimečně se panovník tituloval jako „velký“ nebo „hlavní“ kníže, zřídka se objeví výraz „kněžic“ (ducellus).

VIII. Postavení knížete

Během 12. století se Přemyslovci stali početným a rozvětveným rodem, jehož odnože úporně zápasily o primát v zemi. Jmenovitě začátek (1100-1125) a konec (1172- 1197) tohoto století se nesly ve znamení urputných zápasů mezi rodinami pražských a moravských Přemyslovců. Třebaže nástupnický řád dával přednost nejstaršímu z rodu a nevylučoval z panování ani moravské Přemyslovce, mívala v praxi nejlepší šance knížata z pražských linií. Stála nablízko trůnu a předním velmožům, jejichž volba formálně rozhodovala. O moc soupeřili především synové Soběslava I. (1125-1140) s potomstvem jeho bratra Vladislava I. (1109- 1117, 1121-1125), které se díky povýšení Vladislava II. mohlo cítit jako skutečná královská větev. Zatímco však Vladislav II. ještě těsně spolupracoval se svými bratry Děpoltem a Jindřichem, v další generaci se vztahy mezi jejich rodinami zhoršily. Citelně se tím rozšířil počet uchazečů o pražský trůn. Spíše výjimečně se s podporou „Čechů“ uplatnil některý z moravských členů rodu, v průběhu 12. století jen Svatopluk (1107-1109) a Konrád II. Ota (1189-1191). Druhou vládou Přemysla Otakara I. definitivně zvítězila vladislavovská linie. Většina dalších větví panujícího rodu okolo roku 1200 přirozeným způsobem vymřela. Ve slezském vyhnanství skončili → Děpoltici, o nichž mizí zprávy v polovině 13. století.

Třebaže o příštím knížeti se rozhodovalo především na české půdě, na volebním shromáždění uvnitř Pražského hradu (samozřejmě za předchozích domluv, slibů a intrik), a osoba knížete sehrávala zásadní roli ve vnitřní struktuře státu, na jeho domácí postavení měla silný vliv i zahraničně politická situace. Přemyslovská knížata vcházela do styků se všemi okolními dynastiemi, s polskými Piastovci, uherskými Arpádovci, rody německých knížat a králů, řidčeji i → hrabat a dalšími. Momentální vztahy mezi jednotlivými vládnoucími rody se projevovaly i v jejich sňatkové politice. Na dvorech → piastovské a → arpádovské dynastie, ale i Sálců, Štaufů, Wettinů aj. nacházeli vyhnaní Přemyslovci útočiště před momentálně úspěšnějšími bratry a bratranci, někdy však i rozhněvaným otcem. Právě exilové vazby leckdy stály u počátků budoucích přátelství a aliancí. Ze všeho sousedství bývaly však nejen pro osudy knížat, ale celé země důležité především vazby k římským králům a císařům (→ česko-německé vztahy). Především Fridrich I. Barbarossa (1152-1190) a Jindřich VI. (1190-1197) několikrát do českého nástupnictví neomaleně zasáhli. Tyto „přehmaty“ ze strany říše formálně odstraňovaly dokumenty vrcholící → zlatou bulou sicilskou vydanou v roce 1212. Na druhé straně se vládnoucí Přemyslovci za jistých okolností účastnili voleb římských králů a ve 12. století se zařadili mezi → říšská knížata, což jim v „královských“ dobách otevíralo prostor k ovlivňování říšské politiky a k zisku hodnosti → kurfiřta. V roce 1114 je český kníže poprvé dosvědčen jako říšský → arcičíšník.

IX. Králové knížecího období

Již na přelomu 10. a 11. století se rýsovala možnost, že se také Čechy stanou královstvím. V důsledku nastalé politické krize Čech okolo roku 1000 se však takové povýšení neuskutečnilo. Královský titul se sice podařilo získat Vratislavovi II. (1061-1092) v letech 1085/1086 a Vladislavovi II. (1140-1172) v roce 1158, ale jejich nástupci vládli opět jako knížata. Teprve rok 1198 přinesl zásadní obrat.

Literatura

Václav Novotný, České dějiny, I/1-2, Praha 1912-1913
; Wilhelm Wegener, Böhmen/Mähren und das Reich im Hochmittelalter. Untersuchungen zur staatsrechtlichen Stellung Böhmens und Mährens im deutschen Reich des Mittelalters, Köln - Graz 1959
; František Graus, Adel, Land und Herrscher in Böhmen vom 10. bis 13. Jahrhundert, Nachrichten der Giessener Hochschulgesellschaft 35, 1966, s. 131–153
; Rostislav Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972
; Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy, 2. vydání, Praha 1975
; Dušan Třeštík, Bořivoj a Svatopluk – vznik českého státu a Velká Morava, in: Josef Poulík – Bohuslav Chropovský a kol., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava 1985, s. 273–301
; Jiří Sláma, Střední Čechy v raném středověku, I-II, Praha 1986-1988
; Josef Žemlička, „Duces Boemanorum“ a vznik přemyslovské monarchie, Československý časopis historický 27, 1989, s. 697–721
; Jindřich Dejmek, Děpoltici, Mediaevalia Historica Bohemica 1, 1991, s. 89–144
; Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 1997
; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1998
; týž, „Dvacet pánů“ české země (K vymezení panujícího rodu v 11. a 12. století), Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 293–309
; Barbara Krzemieńska, Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, 2. vydání, Praha 1999
; Marie Bláhová – Jan Frolík – Naďa Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české, I, Praha – Litomyšl 1999
; Luboš Polanský – Jiří Sláma – Dušan Třeštík (ed.), Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), Praha 2000
; Andrzej Pleszczyński, Sobeslaus – ut Salomon, ut rex Ninivitarum. Gesta, rituály a inscenace – propagandistické nástroje boje českého knížete v konfliktu s opozicí (1130–1131), Český časopis historický 101, 2003, s. 237–260
; Petr Charvát, Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004
; Marek Starý, K právním aspektům nástupnictví na knížecí stolec a královský trůn v Čechách za vlády Přemyslovců, Právněhistorické studie 37, 2005, s. 29–69
; Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Praha 2005
; Michal Lutovský, Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I., 2. doplněné vydání, Praha 2006
; týž, Po stopách prvních Přemyslovců, I. Zrození státu (872–972). Od Bořivoje I. po Boleslava I., II. Léta krize a obnovy (972–1012). Od Boleslava II. po Jaromíra, III. Správa a obrana země (1012–1055). Od Oldřicha po Břetislava I., Praha 2006–2008
; Vratislav Vaníček, Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140, Praha 2007
; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 2. vydání, Praha 2007
; Anna Paner, Przemyślidzi. Od Borzywoja I do Przemysła II. Otokara. Ludzie i wydarzenia w latach 872–1278, Gdańsk 2008
; Andreas Fingernagel (ed.), Wenzel von Böhmen – Heiliger ud Herrscher = Kníže Václav – světec a panovník české země = Wenceslas of Bohemia – saint and souvereign, Wien 2009
; Petr Sommer – Dušan Třeštík – Josef Žemlička (ed.), Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009
; Martin Wihoda, Česká knížata na dvorských sjezdech, in: Martin Nodl – František Šmahel (ed.), Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, Praha 2009, s. 171–202
; Petr Kubín (ed.), Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého = Saint Wenceslas. On the 1100th Anniversary of the Birth of Duke Wenceslas the Saint, Praha 2010
; Martin Wihoda, Morava v době knížecí 906–1197, Praha 2010
; Petr Charvát, Václav, kníže Čechů, Praha 2011
; David Kalhous, České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století, I. Čeleď sv. Václava, Praha 2011.

Josef Žemlička