český fašismus

I. Charakteristika; II. Obecné rysy českého fašismu; III. Vznik fašistických organizací a pokusy o jejich koncentraci; IV. Proměny českého fašismu ve 30. letech; V. Kolaborace s nacistickou okupační mocí.

I. Charakteristika

Politická hnutí a politické strany, které vycházely z českého nacionalismu a usilovaly o řešení politických problémů nastolením totalitního režimu založeného na vůdcovském principu.

II. Obecné rysy českého fašismu

Otevřeně antiliberální a antidemokraticky zaměřené politické proudy, které reagovaly negativně na sociálně revoluční pohyb voláním po nastolení diktatury, se objevily v českém prostředí bezprostředně po skončení první světové války. K jejich názorové krystalizaci a přesnějšímu vymezení začalo docházet teprve v okamžicích, kdy se v evropské politické sféře objevil pojem odvolávající se na hnutí rozvíjející se v Itálii pod vedením Benita Mussoliniho (Fasci d’Italiani di Combattimento, později Partito Nazionale Fascista). V Itálii se toto hnutí chopilo moci v roce 1922 a zavedlo v zemi diktátorský režim, založený na vypjatém nacionalismu a šovinismu. Český fašismus, se od počátku odvolával na Mussoliniho vzor, byl méně ideově vyhraněný, stavěl se však rovněž proti všem politickým směrům, které zastávaly v národnostních otázkách umírněné nebo tolerantní stanovisko.

Vedle protiněmecké orientace se v něm projevoval silný → antisemitismus, volání po očistě veřejného života, odpor ke všem formám socialistického hnutí, ale i odpor k → parlamentní demokracii a požadavek vlády silné ruky. Postupně se v ideologii českého fašismu objevila řada dalších vysloveně demagogických požadavků zaměřených na ty skupiny obyvatelstva, které pociťovaly zklamání ze svého postavení v novém československém státě. Navzdory potížím, které prožívalo Československo v prvních letech své existence, však v českém prostředí nenabyla frustrace takových rozměrů, které jsou patrné v postojích obyvatelstva řady jiných evropských států, a tak zde měl fašismus menší předpoklady pro zakotvení a širší uplatnění. Zůstával proto po celou dobu na okraji politického spektra. Příčin tohoto stavu bylo několik: přetrvávala euforie z pocitů nad vznikem samostatného národního státu, sociální nespokojenost absorbovaly silné levicové proudy, → Československá strana socialistická, → Československá sociálně demokratická strana dělnická a konečně i → Komunistická strana Československa. Váleční vysloužilci, zpravidla tvořící zálohu fašismu, z valné části podchycovala → Československá obec legionářská, největší organizace legionářů, která byla v zásadě ovlivněna demokratickými a republikánskými idejemi.

Fašismus se přesto stal, alespoň v počátcích, přitažlivým i pro některé jednotlivce, kteří vyšli z liberálního prostředí. Týkalo se to především členů → Československé národní demokracie. Z hlediska sociálního rozvrstvení patřili mezi stoupence českého fašismu nejen někteří podnikatelé, statkáři a příslušníci svobodných povolání (právníci, lékaři), studenti, ale hlásili se k němu i radikálně naladění dělníci, živnostníci a rolníci.

III. Vznik fašistických organizací a pokusy o jejich koncentraci

Na podzim roku 1922 se objevila v českém prostředí hned tři seskupení hlásící se k fašismu. První dvě organizace, Národní hnutí a Červenobílí, vzešly přímo z iniciativy některých členů strany národně demokratické a měly zpočátku svou základnu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kolem týdeníku Hanácká republika vycházejícím v Holešově se v téže době sdružovali moravští fašisté, pro něž se později užíval název → Českoslovenští fašisté. Financoval je přímo Svaz průmyslníků. Uvedené organizace nebyly zatím politickými stranami, šlo spíše o volná sdružení nebo kluby, které agitovaly napříč politickým spektrem. Navazovaly mezi sebou složité kontakty, ale současně si konkurovaly. Vytvářely si řadu zájmových a přidružených organizací, včetně úderných oddílů, které napadaly politické protivníky. Vznikaly i další samostatné fašistické iniciativy, které jen zvýrazňovaly roztříštěnost celého hnutí.

Od počátku však také existovaly snahy o integraci. Probíhalo neustálé přeskupování. Teprve v roce 1926, kdy po ztroskotání → všenárodní koalice propukla vládní krize, došlo ke sloučení nejvýznamnějších českých fašistických organizací. Vznikla → Národní obec fašistická (NOF). Její program obsahoval cíl vytvoření fašistického státu. NOF navázala styky s Rodobranou, tj. údernými oddíly → Hlinkovy slovenské ľudové strany a hledala kontakty do zahraničí. Ve vnitřní politice i v armádě měla řadu stoupenců, podezření ze styků s fašisty ulpělo i na tehdejším zástupci náčelníka generálního štábu československé armády Radolu Gajdovi. Mnozí věřili, že se s jeho podporou uskuteční fašistický převrat. Hrozící krizi řešil prezident Tomáš G. Masaryk ve spolupráci s vedením armády a některými demokratickými činiteli ve vládních stranách. Gajda byl odvolán ze své funkce, poslán do zálohy, později souzen a zbaven generálské hodnosti. Plány fašistického převratu tak ztratily jednu z významných opor (→ Gajdova aféra).

Symptomatické bylo, že v téže době vyvrcholila krize v Československé straně (národně) socialistické. Z ní byl posléze vyloučen představitel nacionalistického křídla Jiří Stříbrný. Stříbrný se v následujících letech pokusil založit vlastní Stranu slovanských národních socialistů. Ta se vyznačovala vypjatým nacionalismem, po několika peripetiích se transformovala v → Národní ligu, která se již otevřeně sbližovala s fašismem.

Nejvýznamnější fašistickou organizací zůstávala Národní obec fašistická, k níž se v roce 1927 hlásilo 12 tisíc osob. Do jejího čela bylo zvoleno sedmičlenné direktorium, v které řídil R. Gajda. Ten zveřejnil manifest, v němž doplnil a rozvinul ideologii a program českého fašismu. Cílem bylo vytvoření korporativního státu, nahrazení parlamentní demokracie stavovským systémem. Podle vzoru Mussoliniho koncepcí se měly stát základem organizace společnosti stavy – zemědělský, dělnický, obchodnický, živnostenský a duševních pracovníků. Každý měl být rozčleněn do příslušných odborových syndikátů. Tato představa byla doplněna řadou demagogických postulátů, jež se obracely k jednotlivým skupinám obyvatelstva.

Ani po zmaření nadějí na politický převrat (→ sázavská aféra) neustávali čeští fašisté v halasné agitaci a provokacích (demonstrace, napadání politických odpůrců, štvaní v tisku). Nereálnost jejich cílů však vyvolávala krizi hnutí. Fašisté postupně ztráceli oporu v národně demokratických kruzích, jejich organizace trpěly nedostatkem finančních prostředků, propukaly vnitřní rozpory, docházelo ke štěpení a ke vzniku dalších organizací. Před parlamentními volbami v roce 1929 navázal R. Gajda kontakty s J. Stříbrným. Společně pak vytvořili volební blok, → Ligu proti vázaným kandidátním listinám. Ve volbách obdrželi pouhých 0,96 % hlasů. Mandát do poslanecké sněmovny obdržel pouze J. Stříbrný, dr. Karel Pergler a R. Gajda. Ten se stal hospitantem klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany.

IV. Proměny českého fašismu ve 30. letech

Sociální problémy a zostření vnitropolitické situace na počátku 30. let, související s propuknutím velké → hospodářské krize, vytvářely příznivou půdu pro fašistickou agitaci. Vláda se snažila čelit nebezpečí růstu fašistických tendenci kromě jiného i politickými zásahy. V roce 1932 byla rozpuštěna Liga proti vázaným kandidátním listinám. Po protivládních demonstracích byli všichni tři její zástupci v parlamentu zbaveni poslaneckého mandátu. Nejednotnost vládního tábora, spory mezi vůdci národní demokracie a → Hradem dávaly ovšem fašistům naději na další vzestup. Národní obec fašistická využívala v této době především rozporů v nejsilnější vládní straně, → Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu. Nacházela oporu v jejím protihradním křídle.

Vrcholu organizačního vývoje dosáhla NOF v roce 1932. Podle vlastního sčítání měla 358 jednot (místních organizací) a téměř 39 tisíc členů. Podněcovala ve společnosti neustálý neklid, často přitom těžila z nedůslednosti státních orgánů. O růstu sebevědomí NOF svědčí, byť neúspěšný, útok jejích 70 příslušníků vedených poručíkem v záloze Ladislavem Kobsinkem na kasárna 43. pěšího pluku v Brně-Židenicích v noci z 21. na 22. 1. 1933 (→ židenický puč).

Vyhraněný nacionalismus do jisté míry vháněl české fašisty do slepé uličky v mezinárodních vztazích. V jednoznačném ztotožnění se s Mussolinim jim bránilo nepřátelské zaměření italské politiky proti Jugoslávii, jejich protiněmecký nacionalismus jim bránil v těsnějším příklonu k nacionálnímu socialismu, i když na druhé straně obdivovali Hitlerovo nekompromisní tažení proti komunistům. Hledali spojení k Piłsudského režimu v Polsku, navázali kontakty s maďarským premiérem Gyulou Gömbösem, s vídeňskými monarchisty, ruskou bělogvardějskou emigrací a dalšími krajně pravicovými a fašistickými proudy v Evropě i mimo ni (Japonsko, Čína).

Vedle NOF pokračovaly v politické činnosti další fašistické organizace. Opět se také vynořila otázka jejich sjednocení. Sbližování NOF s → Československou národní demokracií nevedlo k úspěchu, a proto v roce 1934 vstoupila NOF do pravicového bloku zvaného → Národní fronta, ale ani toto spojení nebylo trvalé. V parlamentních volbách v roce 1935 získala 2 % hlasů, což jí zajistilo 6 mandátů v poslanecké sněmovně. Až do svého rozpuštění v roce 1939 působila samostatně.

Z hlediska stability parlamentní demokracie byly daleko vážnější pokusy o koncentraci krajní nacionalistické pravice iniciované Československou národní demokracií. Krátce před volbami, dne 25. 4. 1935 se sloučila s fašistickou Národní ligou založenou v roce 1930 Jiřím Stříbrným a další fašistickou skupinou, Národní frontou prof. Františka Mareše. Společně tyto subjekty vytvořily novou stranu, → Národní sjednocení. To získalo ve zmíněných volbách 6,5 % hlasů a obsadilo v poslanecké sněmovně 9 míst. Předsedou byl zvolen Karel Kramář. Šlo však o nepevný útvar, jeho jednotlivé složky vyvíjely samostatnou činnost.

Většímu uplatnění fašistických seskupení bránila zvýšená aktivita antifašistických sil mobilizujících veřejnost na obranu demokracie a republiky. V březnu roku 1938 Národní sjednocení vstoupilo do vládní koalice (ministr bez portfeje František Ježek). V době rostoucího ohrožení státu německou agresí se do popředí v Národním sjednocení dostávala skupina mladších funkcionářů soustředěných kolem revue Mladá myšlenka. Její nejvýraznější osobností byl právník Ladislav Rašín (syn bývalého ministra financí Aloise Rašína). Z pozic českého nacionalismu hodnotila hrozbu agrese ze strany Německa, ostře se stavěla proti politice → Sudetoněmecké strany a ve dnech mnichovské krize se angažovala ve → Výboru na obranu republiky. Po přijetí podmínek → Mnichovské dohody československou vládou se Národní sjednocení angažovalo spolu s agrární stranou na vytváření totalitární → Strany národní jednoty.

V. Kolaborace s nacistickou okupační mocí

Deprese, která po Mnichovu, v období tzv. → druhé republiky, zachvátila český demokratický tábor, vytvořila prostor pro mimořádnou aktivizaci všech fašistických sil a proudů. Ve vnitřní politice rozvinuli nejprve kampaň za očistu národního života od stoupenců dřívější politiky. Angažoval se přitom nejvíce tiskový koncern Tempo ovládaný Jiřím Stříbrným. Nejvíce napadanou osobností se stal prezident Edvard Beneš. Aktivizoval se rovněž R. Gajda a jeho NOF. Ve snaze koncentrovat síly českého fašismu založil Gajda Národní tábor fašistický. Jeho mladí členové vytvářeli tzv. Gajdovy legie, které se připravovaly k násilnému převzetí moci. Jen s váháním Gajda připustil, aby NOF vstoupila do Strany národní jednoty. Vedle uvedených fašistických proudů se aktivizovala nebo vznikala další seskupení. Mezi nimi vynikly zejména → Vlajka a Akce národní obrody. Vynikaly především bezuzdným antisemitismem a snahou zalíbit se nacistickému Německu. Veškerá činnost českých fašistů připravovala půdu pro jejich kolaboraci s okupační mocí po vytvoření → Protektorátu Čechy a Morava.

Gajda hned 15. 3. 1939 prohlásil, že se ujímá politického vedení národa. Další akce jeho stoupenců však překazila po dohodě s okupační mocí dosud existující vláda. Ani pokus stoupenců organizací Vlajka a Česká národní obroda neuspěl. Ve snaze zachovat alespoň minimální prostor pro rozhodování vytvořila dosavadní česká vládní garnitura tzv. → Národní souručenství, které mělo zastřešovat všechny politické proudy, jež byly ochotny podřídit se nové situaci. Čeští fašisté se tak dostali opět na okraj dění a pokud chtěli kolaborovat s nacisty, pak nikoli jako organizovaná síla, ale jen jako jednotlivci. Český fašismus jako politické hnutí tak skončil svou pochybnou historickou roli.

Literatura

Jan Kapras, Fašismus, Praha 1939
; Alena Gajanová, Dvojí tvář, Praha 1962
; František Lukeš, Podivný mír, Praha 1968
; Vladimír Fic, Strana národního sjednocení v politickém systému buržoazního Československa, Praha 1976
; Tomáš Pasák, K historii českého fašismu, Praha 1985
; Jan Gebhart – Jan Kuklík, Pomnichovská krize a vznik Strany národní jednoty, Český časopis historický 90, 1992, s. 365–392
; Karel Ladislav Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994
; Miroslav Gregorovič, Kapitoly o českém fašismu. Fašismus jako měřítko politické dezorientace. Legenda a skutečnost, Praha 1995
; David Kelly, The Czech Fascist Movement 1922–1942, Boulder 1995
; Antonín Klimek – Petr Hofman, Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda, Praha 1995
; Jan Rataj, O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939, Praha 1997
; Leoš Nikrmajer, České fašistické hnutí v Českých Budějovicíh a jeho činnost za okupace, Jihočeský sborník historický 68, 1999, s. 217–236
; Tomáš Pasák, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, Praha 1999
; Miloslav Moulis, Vzestup a pád generála Gajdy, Třebíč 2000
; Pavel Kotlán, Fašismus a jeho česká podoba. Národní obec fašistická 1926–1933 a fašismus současný, Přerov 2001
; Milan Nakonečný, Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001
; Pavel Večeřa, Proměny reflexe Národního souručenství na stránkách vybraných českých deníků (Lidové noviny, Venkov, Národní práce) v letech 1939–1941, in: Pavel Marek (ed), Tisk a politické strany, Olomouc 2001, s. 138–149
; Otomar L. Krejča, Čeští fašisté ve spisech Archivu Ministerstva vnitra České republiky, in: Mečislav Borák (ed.), Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945–1948, Praha 2002, s. 173–183
; Dalibor Státník, Český svaz válečníků – totalitní negace legionářství, in: Jiří Petráš (ed.), Československé legie a první světová válka. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 9. listopadu 2001, České Budějovice 2002, s. 140–152
; Pavel Kotlán, Frakce národní obce fašistické (NOF) na Moravě ve 20. letech 20. století, Střední Morava 9, 2003, č. 17, s. 78–83
; Ivan Pfaff, „Prosincový blok“ a alternativa menšinové levicové vlády v Československu 1935, Paginae historiae 11, 2003, s. 138–164
; Zdeněk Kárník, Pravé a levé politické extrémy v Českých zemích a Československu především meziválečné doby, zvláště pak fašismus a komunismus, in: Zdeněk Kárník – Michal Kopeček (ed.), Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu 3, 2004, s. 12–57
; Otomar L. Krejča, Český fašismus (1938–1945). Pokus o bilanci, Soudobé dějiny 11, 2004, s. 11–55
; Miroslav Mareš – Marek Suchánek, České a moravské fašistické strany a obdobná seskupení v letech protektorátu, in: jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004, II. Období 1938–2004, Brno 2005, s. 1105–1122
; Jaromír Pavlíček, Český fašismus, tamtéž, I. Odobí 1861–1938, Brno 2005, s. 629–653
; Michal Suchánek, Národní tábor fašistický. Brněnští fašisté v letech 1939–1941, Brno v minulosti a dnes 18, 2005, s. 367–383
; Milan Nakonečný, Český fašismus, Praha 2006
; Pavel Večeřa, Jan Scheinost – prominentní katolický novinář před Národním soudem, in: Pavel Marek – Jiří Hanuš (ed.), Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno 2006, s. 487–502
; Eagle Glassheim, Ambivalent Capitalists: The Roots of Fascist Ideology among Bohemian Nobles, 1880–1938, in: Mark Cornwal – R. J. W. Evans (ed.), Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe 1918–1948, Oxford 2007, s. 27–43
; Pavel Kotlán, Působení Národní obce fašistické na Moravě a ve Slezsku, zvláště na jihozápadní Moravě, Dačický vlastivědný sborník 4, 2007, s. 195–209
; Ivo Pejčoch, Svatoplukovy gardy, Historie a vojenství 56, 2007, č. 4, s. 36–51
; Libor Vykoupil, Čeští fašisté na Moravě, in: Jiří Mitáček – Libor Vykoupil (ed.), Morava v boji proti fašismu, Brno 2008, s. 46–56
; Pavel Baloun, Tábor lidu Národní obce fašistické v Týně nad Vltavou 17. dubna 1932, Výběr 46, 2009, č. 1, s. 17–33
; Pavel Kotlán, Gajdova (ne)věrná Morava. Peripetie Národní obce fašistické na Moravě, Brno 2009
; Ivo Pejčoch, Protižidovský pogrom v Příbrami, Terezínské listy 37, 2009, s. 98–112
; Pavel Baloun, Vyšetřování členů Národní obce fašistické v únoru 1933, Paginae historiae 18, 2010, s. 133–145
; týž, Vznik českého fašismu (1921–1926), HOP. Historie – Otázky – Problémy 2, 2010, č. 1, s. 63–83
; Ivo Pejčoch, NSGSA a NSČDRS – dvě tváře moravského nacismu, in: Ivo Pejčoch – Jiří Plachý a kol., Okupace, kolaborace, retribuce, Praha 2010, s. 120–127
; Dalibor Státník, Český fašismus – organizace, spolky, společky, bojůvky a jednotlivci, tamtéž, s. 139–149
; Marek Suchánek, Národní obec fašistická na Moravě v letech 1926–1938, Studia historica Brunensia 57, 2010, č. 1, s. 31–47
; Ivo Pejčoch, Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922–1945, Praha 2011.

Josef Harna