československý národ

Umělá konstrukce, která vycházela z přesvědčení o národní jednotě → Čechů a → Slováků, později se stala součástí ideových koncepcí české i části slovenské politické a kulturní reprezentace, usilující o vytvoření a upevnění pozic samostatného československého státu.

Teze o národní jednotě Čechů a Slováků se objevila již v počátcích českého a slovenského → národního obrození. Hlásili se k ní i přední představitelé slovenské kultury té doby Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík a byla obecně přijímána v českém prostředí. Ustavení spisovné slovenštiny, k němuž se odhodlal ve 40. letech 19. století Ľudovít Štúr, odpovídalo reálnému stavu vývoje novodobých národů v Českých zemích a na → Slovensku. V českém prostředí byl tento krok chápán jako národní rozkol.

Tendence zdůraznit československou národní jednotu znovu zesílily na konci 19. století, kdy v → Uhrách vzrostl maďarizační tlak a slovenská politika hledala a také nalézala oporu v českém prostředí. Nový obsah nabyla tato koncepce v letech → první světové války, kdy Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil s programem vzniku samostatného českého, později československého státu. Od počátku předpokládal, že v tomto státě budou žít společně Češi a Slováci. V situaci, kdy docházelo k politické restrukturalizaci střední a východní Evropy, při níž hrála podstatnou roli idea sebeurčení národů, bylo nezbytné představit vznikající Československo jako národní stát. Tato koncepce se nesetkávala s protesty ani ve slovenském prostředí, i když zde byla chápána jinak než ve společnosti české. Zatímco na české straně převládalo přesvědčení, že existuje etnický československý národ, tvořený dvěma větvemi – českou a slovenskou, ve slovenském prostředí bylo přijatelnější chápat jej jako politický národ, který se má stát nositelem československé státnosti.

Při jednáních o mezinárodním zakotvení Československa na → pařížské mírové konferenci v letech 1919–1920 skutečně sloužila teze o jednotném československém národě ke zdůvodnění národního charakteru nového státu. Předpokládalo se, že tato koncepce posílí i uvnitř československé společnosti tendence k vytvoření státního politického národa. To se odrazilo v řadě dokumentů, zejména ve formulacích některých článků → ústavy z roku 1920 a zákonů na ni navazujících (například oficiální československý jazyk, který existuje ve dvou spisovných variantách – české a slovenské). V oficiální rovině byla patrná snaha respektovat rovnoprávnost obou komponent, v praktickém životě se však nedalo vždy zabránit projevům existující převahy české složky.

Myšlenka jednotného československého národa zpochybňovala reálnou existenci dvou svébytných národů. Stala se proto jednou z příčin vzniku disharmonií v → česko-slovenských vztazích již v letech → první Československé republiky. Nedůvěru slovenské strany vyvolávaly i nejasnosti v pojetí této otázky ve vystoupeních vrcholných představitelů státu. Edvard Beneš se s ní například nedokázal vyrovnat ani v době svého prezidentství. Tehdy se také pro označení tendencí k obhajobě a prosazení koncepce jednotného československého národa objevilo pejorativní označení čechoslovakismus, resp. mírnější termín českoslovenství. Neudržitelnost této konstrukce se zřetelně projevila již během 30. let 20. století. S konečnou platností byla i v legislativní rovině popřena → Košickým vládním programem z roku 1945.

Edice

Ústava Československé republiky, Praha 1920
; Eva Broklová (ed.), První československá ústava, Praha 1992.

Literatura

Albert Pražák, Československý národ, Bratislava 1925
; Edvard Beneš, Idea československého státu, Praha 1936
; Jan Kapras – Bohumil Němec – František Soukup (ed.), Idea československého státu, I–II, Praha 1936
; Jaroslav Opat – Josef Tichý (ed.), Masarykova idea československé státnosti ve světle kritiky dějin. Sborník příspěvků, Praha 1993
; Rudolf Chmel (ed.), Slovenská otázka v 20. storočí, Bratislava 1997
; Dušan Kováč, Slováci a Česi, Bratislava 1997
; Jan Galandauer, Čechoslovakismus v proměnách času. Od národotvorné tendence k integrační ideologii, Historie a vojenství 47, 1998, č. 2, s. 33–52
; Jaroslav Mezník, Vývoj československé ideje za první světové války, in: Stanislava Kučerová a kol. (ed.), Českoslovenství – středoevropanství – evropanství. Úvahy, svědectví a fakta, Brno 1998, s. 121–123
; Elisabeth Bakke, Čechoslovakizmus v školských učebniciach, Historický časopis 47, 1999, s. 233–252
; Josef Harna, Úvahy nad charakterem a smyslem českého slovakofilství z přelomu 19. a 20. století, in: Milan Podrimavský – Dušan Kováč (ed.), Slovensko na začiatku 20. storočia, Bratislava 1999, s. 152–167
; Natália Krajčovičová, Jeden či dva národy? Dilema slovenskej politiky po vzniku ČSR, in: Česko-slovenská ročenka, 1999, s. 97–110
; Jaroslav Krejčí, Etnická úskalí Československa a jejich křivolaká řešení, in: Václav Pavlíček (ed.), Státnost česká a československá – tradice a kontinuita, Praha 1999, s. 79–87
; Jan Gebhart, Češi a čechoslovakismus ve druhém odboji, in: Robert Kvaček – Aleš Skřivan (ed.), Pocta profesoru Janu Kuklíkovi, Praha 2000, s. 45–58
; Anna Magdolenová, Čechoslovakizmus a autonomizmus v prvej Č-SR, Historický zborník 10, 2000, č. 1, s. 55–68
; Miroslav Pekník a kol., Pohľady na slovenskú politiku. Geopolitika – Slovenské národné rady – Čechoslovakizmus, Bratislava 2000
; Jaroslav Opat, Poselství Masarykova českoslovenství. Poznámky k jednomu problému česko-slovenských dějin, in: Jana Kohnová – Maria Bezchlebová (ed.), T. G. Masaryk a československá státnost. XIII. Letní škola historie. Sborník textů a přednášek, Praha 2001, s. 5–17
; Jan Rychlík, Čechoslovanství a čechoslovakismus, in: Walter Koschmal – Marek Nekula – Joachim Rogall (ed.), Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika, Praha 2001, s. 64–74
; týž, T. G. Masaryk a slovenský autonomismus, in: Emil Voráček (ed.), T. G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství. Sborník mezinárodní vědecké konference konané v Praze 2.–4. března 2000, I, Praha 2001, s. 357–365
; Niklas Perzi, Die Metamorphosen des Tschechoslowakismus und Edvard Beneš, in: Arnold Suppan – Elisabeth Vyslonzil (ed.), Edvard Beneš und die tschechoslowakische Aussenpolitik 1918–1948, Frankfurt am Main 2002, s. 141–156
; Elisabeth Bakke, The Making of Czechoslovakism in the First Czechoslovak Republic, in: Martin Schulze Wessel (ed.), Loyalitäten in der Tschechoslowakischen Republik 1918–1938, München 2004, s. 23–44
; Josef Harna, Die Konzeption der „tschechoslowakischen Nation“ in der tschechischen Historiographie der Zwischenkriegszeit, in: Christiane Brenner – K. Erik Franzen – Peter Haslonger – Robert Luft (ed.), Geschichtsschreibung zu den böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert. Wissenschaftstraditionen – Institutionen – Diskurse. Vorträge der Tagungen des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 21. bis 23. November 2003 und vom 12. bis 14. November 2004, München 2006, s. 77–94
; Ivan Dubnička, Masarykova idea čechoslovakizmu v historickom kontexte, in: Jozef Leikert a kol., Politik s dušou filozofa. Miesto T. G. Masaryka v česko-slovenských dejinách, Bratislava 2007, s. 13–23
; Jaroslav Opat, Nesamozřejmost Masarykova českoslovenství, tamtéž, s. 109–121
; Jaroslav Pánek a kol., Idea českého státu v proměnách staletí, Praha 2008
; Josef Harna, Idea národa československého na stránkách týdeníku Přítomnost (1924–1938), Moderní dějiny 17, 2009, č. 1, s. 169–193
; Natália Krajčovičová, Slovensko na ceste k demokracii, Bratislava 2009
; Norbert Kmeť, Reinterpretácie „čechoslovakizmu“ v 20. storočí, in: Za zrkadlom politiky, Bratislava 2010, s. 224–246
; Miroslav Pekník a kol., Dr. Ivan Dérer, politik, právník a publicista, Bratislava 2010
; Jan Rychlík, Początki, rozwój i zanik czechosłowakizmu, Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej 45, 2010, s. 43–58
; Xénia Šuchová, Idea Československého štátu na Slovensku 1918–1939. Protagonisti, nositelia, oponenti, Bratislava 2011.

Josef Harna