česko-východoafrické vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Do vzniku nezávislých států ve východní Africe, 2. Od vzniku nezávislých států v 60. letech 20. století.

I. Charakteristika

Politické, hospodářské a kulturní vztahy české společnosti k obyvatelstvu východní Afriky a od 60. let 20. století ke Keni, Tanzanii, Ugandě, Somálsku, Burundi, Rwandě, Komorským ostrovům a Seychelským ostrovům.

II. Vývoj vztahů

1. Do vzniku nezávislých států ve východní Africe

Obyvatelstvo Českých zemí mělo první možnost seznámit se s existencí afrického kontinentu a jeho východní části v latinských, případně staročeských výtažcích z děl řeckých, arabských a portugalských cestovatelů, kteří mezi prvními objevili východoafrické pobřeží a ostrovy v západní části Indického oceánu. Již v díle Klaudia Ptolemaia z Alexandrie Geografiké Hyfégésis patřila východní Afrika do hranic tehdy známého starověkého světa. Řečtí cestovatelé přinesli pro budoucí intelektuální románské, gotické a renesanční české prostředí první znalosti o existenci země Zindž, dnešního Zanzibaru, a města Rhapty v Azanii, ve východní Africe (Peripleus Eritrejský), a o městě Mombase (Diogenes Egyptský).

Velkou odezvu získaly objevné cesty portugalského mořeplavce Vasco da Gamy, který roku 1498 dosáhl cestou do Indie východoafrického pobřeží a při další cestě v roce 1502 zde založil několik portugalských osad. Fernão Magalhães přinesl další poznatky o městech na východoafrickém pobřeží a o Zanzibaru. Teprve s postupnou intenzívnější expanzí evropských mocností na černý kontinent v 19. století a zvláště s četnými expedicemi do nitra Afriky přes přístavy na východoafrickém pobřeží (Mombasa, Malindi, Kilifi, Tanga, Bagamoyo, Dar es Salaam, Kilwa) získávalo obyvatelstvo Českých zemí více informací o obyvatelstvu a přírodě afrického kontinentu.

Čeští odborníci měli možnost se podílet na řadě výprav rakousko-uherských a německých cestovatelů do východní Afriky. Ve srovnání s jihoafrickým regionem se však východní Afrika nestala cílem známějších českých cestovatelů, jako byl Emil Holub. Východoafrický region se stal místem působení řady katolických a protestantských misionářů z Českých zemí. Jedním z nich byl i východočeský rodák německého původu Martin von Lány, pracující pro Lipskou misionářskou společnost, který se usadil na úpatí nejvyšší africké hory Kilimandžára v Marangu.

Koncem 19. století pronikli v rámci německé kolonizace do oblasti tehdejší střední Tanganiky → moravští bratři, navazující na duchovní dědictví pobělohorských exulantů. Vytvořili zde základ pro svou pozdější druhou největší komunitu na světě, čítající téměř 1 milion věřících. Tanganické Rungwe ležící na území dnešní Tanzanie se v roce 1891 stalo prvním místem ve východní Africe, kde založili nejstarší misii němečtí misionáři moravských bratrů. Jejich poslední misie v tomto regionu vznikla roku 1912 v Taboře v hlavním městě kmene Waňamwezi.

Bezprostředně po první světové válce se v rámci sjednávání versailleského míru krátce spekulovalo s možností, že by nově vzniklé Československo mohlo participovat na rozdělení a správě německého koloniálního panství i ve východní Africe.

V meziválečném období se pozornost Československa soustředila na rozvoj obchodních styků s východní Afrikou, kterou ovládla Velká Británie a v menší míře Itálie a Belgie. V tomto období si získalo především mezi britskými usedlíky pověst české sklo, bižuterie (využívaná pro místní obchod s domorodými kmeny, zvláště Masaji), strojírenské výrobky a obuv. Tehdy uzavřené obchodní a konzulární dohody mezi Republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Irska (například smlouva o právní pomoci ve věcech občanských a smlouva o vzájemném vydávání zločinců z roku 1924) a také Belgií se vztahovaly i na oblast východní Afriky.

Hrozba německého fašismu a poté okupace Českých zemí donutila řadu Čechoslováků k emigraci do zahraničí. Směřovali i do východoafrického regionu, především do Keni. Dočasný nebo i trvalý domov zde získaly desítky odborníků → Baťových závodů, kteří stáli počátkem 40. let u vzniku první Baťovy obuvnické továrny ve východní Africe, v keňském Limuru, nedaleko dnešního keňského hlavního města Nairobi. Později byla založena obdobná továrna v tanganickém Dar es Salaamu. Ačkoliv byli českoslovenští přistěhovalci zpočátku přijímáni britskou koloniální správou a evropskými usedlíky vlažně, později se díky jejich hrdinství prokázaném v boji s italskými vojsky v Etiopii a v Somálsku stali nedílnou součástí východoafrické evropské komunity a respektovanými členy podnikatelské a intelektuální vrstvy.

Po → druhé světové válce se Československo orientovalo především na rozvoj obchodních a hospodářských styků s východoafrickým regionem. V 50. letech se, podobně jako většina zemí tzv. sovětského bloku, z ideologických, vojenskopolitických důvodů a také z pragmatických ekonomických zájmů aktivně zapojilo do podpory hnutí, která usilovala o zrovnoprávnění afrického obyvatelstva s evropskou a asijskou komunitou a postupně i o získání nezávislosti na koloniálních metropolích. Nehledě na motivaci sehrálo Československo společně s dalšími zeměmi (například skandinávskými) pozitivní úlohu při dekolonizaci afrického kontinentu, včetně jeho východní části. To mu v 60. letech 20. století pomohlo získat velmi dobré postavení při rozvoji styků s nově vzniklými nezávislými státy regionu.

Východní Afriku často navštěvovali mnozí čeští cestovatelé, například v roce 1947 Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Keňa, která se stala v roce 1938 domovem i posledním místem odpočinku zakladatelů mužského a ženského mezinárodního skautského hnutí lorda Roberta Baden-Powella a jeho manželky Olave, přitahovala pozornost českých skautů. Baden-Powellovi byli velkým vzorem pro zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka.

2. Od vzniku nezávislých států v 60. letech 20. století

Československá vláda patřila mezi první, které uznaly nově vzniklé nezávislé státy ve východní Africe. Československo uznalo nezávislost Somálska (1960), Tanganiky (1961), Ugandy, Burundi a Rwandy (1962), Keni a Zanzibaru (1963). Záhy po uznání suverenity s nimi navázalo diplomatické styky. Československo rychle zřídilo své zastupitelské úřady v Mogadišu (v prosinci 1960, z úsporných důvodů byl uzavřen od září 1969 do února 1973 a definitivně pak v roce 1990 před vypuknutím občanské války v Somálsku), v Dar es Salaamu (v září 1962, po spojení Tanganiky se Zanzibarem v jednotný stát v dubnu 1964 působil v Tanzanii až do rozpadu československé federace v prosinci 1992), v Kampale (v únoru 1965, byl opuštěn v únoru 1980 kvůli občanské válce v Ugandě a oficiálně zrušen v roce 1983) a v Nairobi (v únoru 1964). Po vzniku dalších nezávislých států ve východoafrické oblasti, Komor (1975) a Seychel (1976), byly i s nimi navázány diplomatické styky.

Zachován byl pouze zastupitelský úřad v Nairobi jako spádový zastupitelský úřad České republiky pro celou oblast východní Afriky a instituce OSN sídlící v Nairobi (Program OSN pro životní prostředí – UNEP a Středisko OSN pro lidská sídla – UNCHS).

V 60. letech, kdy Československo disponovalo relativně dobře fungující ekonomikou, se aktivně rozvíjely vzájemné styky s východoafrickými zeměmi téměř ve všech oblastech. Byly podepsány obchodní dohody, dohody o vědecké a technické spolupráci, dohody o kulturní a školské spolupráci. Smluvní základ umožnil poskytnutí statutu nejvyšších výhod pro export z afrických zemí, pro výchovu a přípravu východoafrických studentů na českých vysokých, středních a odborných školách a učilištích. V Praze získal například vzdělání na Vysoké škole ekonomické bývalý ugandský předseda vlády z let 1991–1994 George Erasmus Cosmas Adyebo.

V 60. letech navštívili Československo přední političtí a hospodářští činitelé východoafrických zemí, kteří hráli až do konce 20. století ve vývoji těchto zemí rozhodující úlohu: například tehdejší tanzanský viceprezident (v letech 1964–1977) Rashidi M. Kawawa či keňský viceprezident (v letech 1964–1966) Jaramogi A. Oginga Odinga.

Československo postavilo formou darů či úvěrů ve východní Africe řadu průmyslových podniků. Působily zde stovky českých odborníků nejen v jednotlivých oblastech hospodářství (kožedělnictví, textilnictví, cementárenství, pivovarnictví, zemědělství, veterinářství, lesnictví), ale i ve školství, kultuře a zdravotnictví. V zemích východní Afriky, především v Keni, Tanzanii, Ugandě a Somálsku se pořádaly výstavy českých výtvarných umělců a festivaly filmové tvorby. Český sochař František Vladimír Foit, žijící dlouhá léta ve východní Africe, přispěl k rozvoji tohoto druhu umění v regionu, zvláště v Nairobi (Antilopí fontána v kampusu Nairobské univerzity). Rozvíjela se spolupráce mezi vládnoucími politickými stranami, mládežnickými, ženskými a družstevními organizacemi.

Vztahy s východoafrickými zeměmi se promítly pozitivně do posílení příslušných studijních oborů především na Univerzitě Karlově a tehdejší Univerzitě 17. listopadu (→ afrikanistika, studium svahilského a somálského jazyka, překlady východoafrické svahilské a anglické literatury, tropická medicína) a na tehdejší Vysoké škole zemědělské, dnešní České zemědělské univerzitě v Praze (tropické zemědělství, vznik Institutu tropického zemědělství) a na dalších vysokých školách. První učebnici svahilského jazyka, nejrozšířenějšího jazyka východní a střední Afriky, vydal v Českých zemích již v roce 1952 filolog Karel František Růžička. První svahilsko-český a česko-svahilský kapesní slovník autorů Luboše Kropáčka a Hynka Burdy vyšel v roce 1980.

Většina zemí východní Afriky přijala negativně či zdrženlivě → okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Proto byla také zrušena návštěva tanzanského prezidenta Julia Kambarageho Nyerereho v Československu, plánovaná na rok 1969. Výrazně se ochladily vztahy s Keňou. S většinou zemí východní Afriky byly kontakty normalizovány v první polovině 70. let 20. století (s Keňou až počátkem 90. let). Většina států regionu již přistupovala k rozvoji vztahů s Československem z pragmatických hledisek. Pouze okrajově byla argumentace ideologické náklonnosti využívána k intenzívnějšímu rozvoji politických styků se Seychelami (návštěva prezidenta Seychelské republiky France Alberta Reného v Československu v roce 1989) a Tanzanií (návštěva tehdejšího místopředsedy vlády Tanzanie a pozdějšího generálního tajemníka Organizace africké jednoty v letech 1989–1999 Salima Ahmeda Salima v Československu, 1987). Ve všech zemích východní Afriky byl zaveden systém jedné politické strany, ať levicově či pravicově orientovaný, který však měl vždy jediný cíl, jimž bylo posílení systému osobní moci nejvyšších představitelů těchto zemí.

Československo, které se od poloviny 70. let potýkalo s prohlubujícími se ekonomickými potížemi, již nebylo schopno udržet úroveň vztahů z 60. let a v regionu politicky, ekonomicky a kulturně významněji konkurovat jiným hospodářsky vyspělým státům, například skandinávským zemím, SRN a bývalým koloniálním mocnostem Velké Británii, Itálii a Belgii. Přesto však i ve druhé polovině 70. a v 80. letech poskytovalo nemalou pomoc zemím východní Afriky, především Tanzanii, většinou však na komerční bázi. Proto se země východní Afriky nestaly ve srovnání se zeměmi jiných regionů velkými dlužníky Československa (pouze Tanzanie dlužila Československu před jeho rozpadem 300 mil. Kč).

Obchod a kulturní výměna i nadále napomáhaly bližšímu poznání kultur. Země východní Afriky se staly cílem řady expedicí, například expedice Lambaréné v roce 1968 v čele s pozdějším ministrem a předsedou Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR Josefem Vavrouškem, cesty zoologa Josefa Vágnera v 60.–80. letech, expedice Virunga (1982), Aqua Terra (1987), expedice plachetnice Savitri (1988), expedice Tatra kolem světa (1989), expedice Afrika ‘92 Slezského horolezeckého klubu z Ostravy a expedice Živá Afrika (1994). Ve východní Africe působili čeští experti (například v rámci projektu výstavby keramického závodu v tanzanském Morogoru v letech 1983–1986).

Od poloviny 80. let nastoupila většina východoafrických zemí cestu liberalizace ekonomik. Politické a sociální změny v Československu a v ostatních zemích střední a východní Evropy byly následovány v první polovině 90. let politickými změnami ve všech zemích východní Afriky, především obnovením či zavedením politického pluralitního systému. To vytvořilo vhodný prostor pro rozvoj všestranných vztahů, zbavených ideologických předsudků.

Transformující se Československo a nově vzniklá Česká republika však nebyly schopny rychle, především z ekonomických důvodů, navázat na pozitivní výsledky spolupráce v dosavadních vztazích s východoafrickými zeměmi.

Československo se v letech 1991–1992 angažovalo v mezinárodním úsilí o řešení konfliktní situace v Somálsku v rámci mezinárodních akcí pod patronátem Organizace spojených národů (UNOSOM II).

Po rozdělení Československa navázaly východoafrické státy diplomatické styky s Českou republikou se zpětnou účinností od 1. ledna 1993 již počátkem roku 1993. Proces uznání samostatné České republiky Komorami a Burundi se protáhl až do poloviny roku 1995. Kvůli absenci mezinárodně uznané politické reprezentace a občanské válce v Somálsku nedošlo k navázání diplomatických vztahů mezi Somálskem a Českou republikou.

Ve srovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy se Česká republika snažila aktivně působit alespoň v oblastech nevyžadujících značné finanční prostředky, například ve sféře kulturních, školských a vědeckých styků (poskytování vysokoškolských stipendií, pořádání výstav, účast afrických sportovců na vrcholných akcích pořádaných v ČR).

Země východní Afriky se staly cílem mnoha českých odborníků z oboru etnografie, ornitologie, zoologie, geografie, geologie, hydrologie a dalších vědních oborů, kteří zde prováděli nejen výzkumnou a vědeckou práci, ale pomáhali i při řešení problémů této části afrického kontinentu. V letech 1994–1995 se Česká republika zapojila do mezinárodních akcí, včetně humanitárních, na pomoc Rwandě a Burundi, jež byly postiženy vnitropolitickým konfliktem a genocidou.

Byly oživeny politické styky na vyšší úrovni, což demonstrovaly návštěvy ministrů zahraničních věcí České republiky v Keni (1994) a na Seychelách (1999), stejně jako keňského (1995) a seychelského (1996) šéfa diplomacie v České republice. V roce 2000 navštívili Českou republiku keňský viceprezident George Kinuthia Saitoti a rwandský předseda vlády Bernard Makuza.

Země východní Afriky, především Keňa, Tanzanie a Seychely se staly vyhledávaným místem několika tisíc českých turistů a cestovatelů. Nově začaly v zemích regionu působit české charitativní organizace, nadace a dobrovolníci (Česká katolická charita, Člověk v tísni apod.). Do České republiky začali cestovat již na komerční bázi východoafričtí umělci, byly dováženy umělecké výrobky a pořádány výstavy. Při Společnosti přátel Afriky vznikla Společnost přátel východní Afriky. Nový impuls získalo studium afrikanistiky a východoafrických jazyků na Univerzitě Karlově.

Obchodní výměna a hospodářské styky se postupně dostaly na úroveň 80. let. Východoafrické země se podílely na českém zahraničním obchodu se zeměmi subsaharské Afriky 10–15 % ve srovnání s 20–25 % v 60.–80. letech 20. století. Jestliže v 60.–80. letech 20. století zaujímaly přední místo mezi obchodními partnery Československa ve východní Africe Tanzanie a Uganda, na přelomu 20. a 21. století toto místo ve vztahu k České republice převzaly Keňa a Uganda.

Česká republika poskytovala od roku 1995 zemím východní Afriky pomoc v rámci vládní rozvojové pomoci České republiky – například projekt řešení problému nakládání s odpady v tanzanském městě Dar es Salaamu ve spolupráci s Organizací OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) nebo projekt budování malých rybníků ve sladkovodních pobřežních vodách Viktoriina jezera k přirozené produkci ryb pro potřeby místní komunity.

Literatura

Josef Klánský, Keňa, Praha 1967
; Josef Klánský, Tanzanie, Praha 1969
; Josef Pecka, Sjednocená republika Tanzánie, Praha 1983
; Karl-Erik Sahlberg, From Krapf to Rugambwa – A Church History of Tanzania, Nairobi 1986
; Jaroslav Černý – Otakar Hulec (ed.), Africana Bohemica. Bibliographia 1918–1988, Praha 1993
; Vladimír Pilát, Operace Jonatan, Dějiny a současnost 16, 1994, č. 2, s. 29–34
; Luboš Kropáček, Hrst vzpomínek na F. V. Foita, Bulletin Společnosti přátel Afriky 2, 1997, s. 43–44
; Jiří Hlaváček, Subsaharská Afrika – perspektivní partner pro hospodářskou a obchodní spolupráci, Mezinárodní politika 22, 1998, č. 4, s. 22–25
; týž, Mirambo – slavný náčelník kmene Waňamwezi, Nový Orient 54, 1999, s. 62–65
; Petr Hereit – Otakar Hulec (ed.), Africana Bohemica II. Bibliographia 1989–2000, Praha 2001
; Josef Kandrt, African Collections as a Reflection of Czech-African Relations, in: Africa 2000. Forty Years of African Studies in Prague, Prague 2001, s. 77–81
; Jan Vraný, Význam honorárních konzulátů zastupujících obchodní a hospodářské zájmy Československa v meziválečném období v rozvojových zemích (zvláště v jižní a východní Africe), in: Dobré dílo českých rukou. Sborník první části poznatků shromážděných na půdě kontinentů o působení našich vědců, odborníků a humanistů v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky ve 20. století, ale i dříve, určený k inspiraci a poučení nám všem, Praha 2001, s. 112–114
; Karel Sieber, Československá vojenská pomoc Ugandě (1965–1970), Historický obzor 13, 2002, s. 223–230
; Jakub Vít, V roli exportéra „věci komunismus“. Československo a subsaharská Afrika 1948–1962, Soudobé dějiny 10, 2003, s. 29–57
; Zuzana Beranová, Setkání se smrtí. Příběh opavské rodačky Joy Adamsonové, Praha 2007
; Jiří Hlaváček – Otakar Hulec – Jitka Vlčková (ed.), Česká republika a Afrika. Sborník příspěvků z konference, Praha 25. října 2007, Praha 2007
; Jan Záhořík, Siyad Barré – Somálsko od diktatury k rozpadu státu, in: Ivo budil – Tereza Zítková (ed.), Totalitarismus, III. Totalita a moc v proměnách času a prostoru, Plzeň 2007
; Petr Zídek – Karel Sieber, Československo a subsaharská Afrika v letech 1948–1989, Praha 2007
; Šárka Lellková, Das verlorene Paradies. Die Farm des Fürsten Adolf Schwarzenberg in Afrika, in: Ivo Cerman – Luboš Velek (ed.), Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt der Adeligen in der Moderne, München 2009, s. 235–244
; Ondřej Vozár, Zapomenutá fronta. Čtvrtstoletí války proti sektářské lesní armádě, Dějiny a současnost 34, 2012, č. 2, s. 24–25.

Jiří Hlaváček