českožidovská asimilace

I. Charakteristika; II. Nedobrovolná asimilace Židů po josefínských reformách; III. Asimilace jako projev emancipace; IV. Asimilace jako projev volby národnosti; V. Romantické inspirace, projevy a polemiky; VI. Uvědomělá asimilace po roce 1876; VII. Českožidovská myšlenka před první světovou válkou; VIII. Diferenciace asimilantů, realisté; IX. Asimilace mezi válkami; X. Za druhé světové války a po ní.

I. Charakteristika

Za asimilaci se považuje postupný proces přizpůsobování se židovského obyvatelstva v Českých zemích většinovému českému národnímu prostředí, v němž Židé po staletí žili a jehož jazyk, kulturu, často i náboženství, hodnotová kritéria, organizace a instituce se rozhodli přijmout za vlastní. Židovské etnikum žilo po diaspoře rozptýleně v cizích podmínkách a složitě se s nimi vyrovnávalo. Od středověku bylo uzavřené a neplnoprávné v → ghettech, a proto vesměs vítalo proměny industriální éry. Asimilační proces v Českých zemích zahájily → josefínské reformy a vrcholil ve dvou fázích: po roce 1867 a po roce 1918. Po Mnichovu 1938 byl zastaven a znemožněn německým → holocaustem. Za vlády KSČ se od přeživších Židů direktivně vyžadoval totální asimilační postoj.

II. Nedobrovolná asimilace Židů po josefínských reformách

Asimilační proces s majoritní společností Čechů na jedné a Němců na druhé straně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zahájila → židovská emancipace v období josefínských reforem. Císař Josef II. ji umožnil nedůslednou a překotnou zákonodárnou aktivitou, zahájenou → tolerančním patentem z 12. 10. 1781, jímž zrušil povinnost zvláštního označení židovského obyvatelstva. 18. 10. 1781 mu povolil navštěvovat všechny typy vyšších škol, kromě bohoslovecké fakulty, a získávat akademické tituly. Dále povoloval Židům věnovat se téměř všem živnostem a řemeslům, najímat selská hospodářství, obdělávat půdu a zakládat směnárny, velkoobchody a finanční podniky, obchodovat střižním, kupeckým a smíšeným zbožím, stravovat se v hostincích, bydlet společně s křesťany. Od roku 1784 podléhali Židé stejnému soudnímu řádu jako ostatní obyvatelé. Kromě toho pro ně panovník zavedl povinnou vojenskou službu, toleranční daň a ponechal řadu dalších omezení občanských svobod. → Josefinismus Židy cílevědomě poněmčoval. Směli přijímat jen německá jména (což se v některých obcích obcházelo, například u příjmení Wrba, Jellinek, Pollak) a vzdělávat se výlučně v německém jazyce.

Nedostatky josefínských reforem prohloubil Systemální židovský patent císaře Františka II. z roku 1797, který připouštěl, aby Židé zakládali továrny a provozovali hostinskou živnost. Ponechával však v platnosti tzv. familiantský zákon, který přesně určoval počet židovských rodin v zemi a jen jejich počty nepatrně zvýšil. → Osvícenství nutilo Židy k přijetí německé národnosti. To se setkávalo vesměs s úspěchem, neboť po staletí ponížení lidé přijímali podmínky, za nichž mohli nabýt pocitu jisté rovnocennosti. Navíc v podnikatelské sféře se mohli v centralizované říši snáze prosadit. Přesto nelze označit proces → německožidovské asimilace v Českých zemích za dobrovolný.

III. Asimilace jako projev emancipace

Teprve revolučně demokratické hnutí v roce 1848 (→ revoluce 1848–1849) Židům v Českých, rakouských i uherských zemích umožnilo učinit další krok v emancipačních snahách. Ve vedení vznikající rakouské liberální strany se uplatnil rodák z pražského ghetta, lékař Adolf Fischhof, přední organizátor vídeňských březnových a říjnových událostí. Demokratické myšlenky občanské rovnosti a plných svobod, jednotu zájmů Židů s Čechy, Němci a Maďary hlásali tehdy jak vídeňský rabín Isaak Mannheimer, tak pražský rabín Saul Kämpf. Zejména v Uhrách však takový postoj vyvolával antisemitské nálady a pogromy nacionalistických malopodnikatelských vrstev, ohrožovaných domnělou či skutečnou konkurencí židovského kapitálu. Revoluce 1848–1849 přinesla Židům svobodu pohybu osob i majetku, zrušení ghett, familiantského zákona, toleranční daně a otevřela jim přístup do veřejných úřadů i na půdu bohosloví v případě, že přijmou katolický křest. Poslední privilegium bylo důležitým momentem při židovské → „akulturaci“.

Bachův absolutismus na dosažených vymoženostech nic neměnil. Po likvidaci ghett však narážely migrující židovské rodiny na odmítání usedlého obyvatelstva v obcích i na projevy antisemitské nevraživosti. Často přitom nacházely ochranu u zemské a státní správy. Proto většina židovského obyvatelstva zaujala loajální postoj k vídeňské vládě a přijala německý jazyk za svůj. Asimilace Židů v Českých zemích proto pokračovala převážně německým směrem.

IV. Asimilace jako projev volby národnosti

Zásadní změnu přinesl soubor ústavních zákonů z prosince 1867, který dal Židům plná občanská práva a svobody, včetně hromadně uděleného státního občanství a poskytnutí aktivního i pasivního volebního práva. Otevřel tak pro ně prostor k volbě národnosti. Velkou zásluhu o to měla rakouská liberální strana. → Prosincová ústava, Židy na rozdíl od Čechů nadšeně přijatá, znamenala v asimilačním procesu zlom. Asimilace z nutnosti ustoupila asimilaci dobrovolné. Emancipující se česká společnost nechápala, proč poměrně vysoké procento židovských rodin, zprvu především z řad inteligence (kolem 20 %), přijímalo její národní ideály a cíle a dokázalo se s nimi ztotožnit. Dlouho měla tendenci a priori je odmítat jako vnější, neupřímné, falešné, zištné atd. Židé podle ní afinovali k Němcům, protože slovanskému živlu nejenže nerozuměli, nýbrž byli mu zcela cizí. Tento názor nebyl prost spontánní verze → antisemitismu jako výrazu negace čehokoli cizorodého.

V. Romantické inspirace, projevy a polemiky

Ideály všelidského bratrství přicházely k Židům v Českých zemích dříve z říšskoněmeckých oblastí než třeba z Francie. Byly spjaty, podobně jako v případě první fáze českého → národního obrození a emancipace, se jmény Gottholda Ephraima Lessinga, Johanna Wolfganga von Goetha, Friedricha von Schillera a zejména Johanna Gottfrieda von Herdera. Jejich humanitní myšlenky působily na obrozující se židovstvo, jež začínalo složitě hledat vlastní identitu (například v díle Wolfganga Wesselyho, tvůrce nosné koncepce moderního vzdělání na německém židovském základním školství v Čechách a na Moravě).

→ Romantismus 40. let 19. století zasáhl vzdělanější vrstvy pražských Židů, připravené na přijímání nových podnětů, nejdříve v duchu německé asimilace, jež měla v romantickém rámci univerzalistický charakter. Nacionalistický moment v ní nehrál dosud určující roli. V Paschelesově nakladatelství v Praze vyšel roku 1847 první svazek z pětidílné řady židovských vyprávění, příběhů a legend Sippurim, do nějž německy přispívali Georg Leopold Weisel, který později konvertoval ke katolicismu a byl blízký českožidovskému hnutí, Salomon Kohn, autor prvního románu z pražského ghetta Gabriel (1875), či Leopold Kompert, ideolog německožidovské asimilace, ovlivněný jejím uvědomělým hlasatelem, vídeňským novinářem Ludwigem Augustem Franklem, autorem povídkové sbírky Aus dem Ghetto (1848). Jejich romantická poetika souzněla s poetikou autorů Mladé Čechie kolem klíčové osobnosti Siegfrieda Kappera (1821–1879), uvědomělého obhájce českožidovské asimilace. Nikoli náhodou pronesl za „jara národů“ (1848) na tryzně za padlé vídeňské revolucionáře, mezi kterými byli i Židé, pražský rabín Saul Isaak Kämpf projev, v němž zdůraznil jednotu obyvatelstva Čech bez ohledu na germánský, slovanský nebo semitský původ. Tento postoj odpovídal židovským členům sdružení Mladá Čechie – vedle Kappera mezi ně náleželi Moritz Hartmann a Isidor Heller, stoupenci romanticky pojaté asimilační ideje. Spolupracovali s českými romantiky Karlem Sabinou, Janem Erazimem Vocelem, Ferdinandem Břetislavem Mikovcem a hlavně Václavem Bolemírem Nebeským, prvním z českých kulturních činitelů, který vyjadřoval sympatie českožidovské asimilaci a hlásal rasovou snášenlivost. Agitoval ve prospěch asimilace od roku 1844, kdy k ní byly položeny základy ve Vídni zásluhou pražského rodáka, novináře Davida Kuha (1818–1879), jemuž se emancipační cíle Čechů a Židů vzájemně propojily.

Kuh a Nebeský zvažovali možnosti koexistence Čechů s Židy v novinové diskusi vedené česky a německy (1844–1846). Její inspirátoři se domnívali, že by český národ měl ke svému prospěchu po vzoru Němců využít vše, co mu nabízejí kvality židovského obyvatelstva. Vzápětí Kapper podnítil první překlad hebrejských modliteb do češtiny (1847), překládal do němčiny slovanské lidové písně, básně českých preromantiků a romantiků, dílo Máchovo a již 1846 uveřejnil v češtině lyrickou sbírku České listy, dedikovanou Nebeskému. Za zaslíbenou zemi pokládal Čechy, avšak současně vyjádřil právo Židů na vlast. Protože nikde nepopřel židovskou etnicitu a svébytnost, anticipoval nejen asimilační, nýbrž rovněž raně sionistické představy.

Kapperovy názory rezolutně odsoudil v roce 1846 v České včele Karel Havlíček Borovský. Nedůvěřoval jeho vlastenectví. Židy považoval za zvláštní národ, s jinými dějinami, zvyky, jazykem i náboženstvím, který pouhou náhodou žije v Českých zemích a češtině občas rozumí, nebo ji dokonce umí. Českožidovskou asimilaci označil za „nepravou a velice mylnou“. Kdo chce být Čechem, musí přestat být Židem – buď úplné splynutí, nebo trvalá cizost zájmů. Nebeský naproti tomu slovy Tomáše Pěkného usiloval získat Židy na stranu českého zápasu s Němci. Skutečnost ovšem byla složitější, skutečný mocenský zápas s Němci se stal prioritou mnohem později.

Kapper, veden opovržením křesťanského světa vůči Židům a snahou je překonat, se asimilačního postoje nikdy nevzdal. Pro reálnou asimilaci nebyly před prosincem 1867 objektivní podmínky. Ukazovaly to i výbuchy antisemitismu v revolučním hnutí a po něm.

VI. Uvědomělá asimilace po roce 1876

Antisemitské projevy 50. let ustaly po pádu Alexandra von Bacha. Krátce po obnovení ústavnosti vyšla nákladem Antonína Renna anonymní práce Die Juden in Böhmen (1863), vyzývající k tomu, aby se čeští Židé sjednotili a programově se přidali na stranu Čechů, neboť jejich emancipační cíle jsou téměř totožné. Asimilační tendence se tedy úplně nevytratila. Měla zázemí jak ve vědeckých kruzích (právník Alois Zucker), tak v podnikatelské sféře (železář Bohumil Bondy).

Za počátek organizovaného českožidovského asimilačního hnutí lze označit březen 1876, kdy se konala ustavující valná hromada první českožidovské korporace – Spolku českých akademiků židů, jehož zakladateli byli posluchači pražské Právnické fakulty Leopold Katz, Adolf Stránský, Augustin Stein a Jakub Scharf a medik Josef Podvinec. Spolek měl pěstovat české národní vědomí a cítění mezi Židy, lásku k Čechům, české vlasti, společné oběma kmenům, a češtině. Asimilaci chápal v rovině národnostní, jazykové i kulturní. Přijmout národnost, jazyk a kulturu české většiny, na jejímž území a mezi níž žili, považovala českožidovská inteligence v éře kapitalistické industrializace Českých zemí za samozřejmé, nutné a existenčně výhodné. Navíc šlo o projev jejich demokratismu, neboť přijímali národnost a jazyk neplnoprávného národa. Jemu chtěli svými prostředky dopomoci k větším úspěchům a pomoci překonávat bariéru, kterou mezi Čechy a množství Židů postavila josefínská germanizace. Členové spolku se nicméně odmítali úplně vzdát se svého židovství.

Židovská emancipace měla nacionální ráz častěji na straně německožidovských asimilantů (filosof Fritz Mauthner se považoval za příslušníka německého národa i za cenu odklonu od židovství; podobně později Karl Kraus). Čeští asimilanti většinou rozvíjeli koncept asimilace jako „českého židovství“, a to namnoze i tehdy, když konvertovali ke katolicismu. Roku 1881 zahájil spolek pod redakcí bývalého preceptora v rodině Františka Ladislava Riegra Augustina Steina, (překladatele hlavních židovských modliteb do češtiny, spolupřekladatele bible a zakladatele Židovského muzea v Praze), vydávání Kalendáře českožidovského. Jím se mělo v židovských domácnostech čelit převaze kalendářového čtení v němčině. Čeští Židé roku 1882 přispěli k tomu, že pražský Josefov zvolil první české zástupce do obecního zastupitelstva. Zajistili vítězství Čechů ve vedení Obchodní a živnostenské komory v Českých Budějovicích, podobně tomu bylo v Plzni. Kasejovický rabín Filip Bondy, který se hlásil k české národnosti, vydal v roce 1886 první sbírku českých synagogálních kázání Hlas Jakubův.

Od druhé poloviny 80. let přibyl do programu českožidovské asimilace politický aspekt. V první fázi se čeští Židé zaměřili na staročeskou stranu (→ staročeši). Kromě prvních českožidovských politiků (advokát Josef Žalud) s ní byli spjati vědci Alois Zucker, Mořic Baštýř a Vítězslav Guttmann, lékař Eugen Levit. Asimilantem byl poslední šéfredaktor a vydavatel staročeského deníku Hlas národa Eduard Jan Baštýř. Výjimečný byl případ suchdolského velkostatkáře Alexandra Brandeise, mecenáše umělců generace → Národního divadla, který navzdory svému povýšení do šlechtického stavu smýšlel mladočesky (→ mladočeši).

VII. Českožidovská myšlenka před první světovou válkou

Po roce 1890 získávala českožidovská myšlenka stále nové stoupence. Proto v roce 1893 vznikla nepolitická Národní jednota českožidovská, která měla šířit české uvědomění mezi Židy v Čechách. Do roka měla 34 místních poboček a začala vydávat čtrnáctideník a potom týdeník Českožidovské listy. Jejich redaktory byli Mořic Schoenbaum, Jakub Scharf a redaktor Kalendáře českožidovského a staročeského deníku Politik Karel Fischer. Přispívali do něj mj. Jaroslav Vrchlický, Jakub Arbes, Julius Zeyer, Jan Herben a začínající českožidovský prozaik Vojtěch Rakous. Z prostředí Jednoty vyšli i bratři Sabathové, kteří se vystěhovali do USA. Výnosem pražského místodržitelství z 1. 3. 1894 byla Jednota rozpuštěna, neboť prý překročila nepolitický postoj. Úřady to mimo jiné zdůvodnily protestem vedení Jednoty proti stanovám pražské židovské náboženské obce s němčinou jako jednacím jazykem. Po Scharfově obhajobě před říšským soudem byl zákaz 17. 1. 1895 odvolán.

Na přelomu let 1894–1895 se čeští Židé ve velkém počtu přiklonili k mladočeské straně. Souviselo to zřejmě s generační výměnou, nikoli s neúspěchem → punktací. Mladočeská strana nebyla, až na výjimky antisemitská. Naopak zájmy mladočeské a židovské buržoazie si byly často velmi blízké. Národní listy závisely na podpoře židovských inzerentů, poslanci Emanuel Engel, Bedřich Pacák, Josef Herold, Josef Fořt, Václav Kounic, Karel Kramář, Josef Kaizl, Tomáš G. Masaryk (do svého odchodu ze strany) vystupovali ve prospěch židovských spoluobčanů. V rámci mladočeské strany vznikla na podzim 1894 obranná a stranická Politická jednota českožidovská, jejíž zásluhou byly v Čechách zrušeny židovské konfesionální školy s německým vyučovacím jazykem. Politické jednotě podléhal od roku 1896 Kroužek českožidovského dorostu, zaměřený na obchodní mládež z venkova, jež často studovala v českoněmeckém prostředí (podobně se například germanizoval otec Franze Kafky).

Od roku 1897 nastala, v souvislosti se zrušením → Badeniho jazykových nařízení, dočasná krize v českožidovském hnutí. V prosinci téhož roku došlo k výbuchu antisemitismu českého i německého. Tato dramatická atmosféra se zhoršovala také vlivem ohlasů na Dreyfusovu aféru ve Francii a tzv. → hilsneriády. Vývoj asimilačního hnutí se sice zpomalil, avšak nezastavil. Uprostřed ohlasů na Hilsnerovu aféru při sčítání lidu roku 1900 přihlásilo češtinu jako obcovací jazyk 50 tisíc Židů v Čechách a 7 tisíc na Moravě a ve Slezsku, zatímco němčinu přes 40 tisíc v Čechách a 44 tisíce ve vedlejších zemích. V téže době podpořili → Českou stranu lidovou (realistickou) profesora Masaryka čeští Židé za Masarykův postoj v době hilsneriády. Důležitou úlohu při udržování myšlenky asimilace sehrával přitom Ignát Arnstein.

VIII. Diferenciace asimilantů, realisté

S reorganizačním varem v českých politických stranách na přelomu 19. a 20. století se začaly také výrazněji členit českožidovské politické postoje. Syn Bohumila Bondyho Léon se stoupenci přešel ze staročeské do mladočeské strany. V agrární straně působil profesor Otakar Frankenberger se svým synem. Lev Borský (Leo Bondy) pracoval ve státoprávně pokrokové straně a reprezentoval vzácný jev přechodu od českožidovské asimilace k vypjatému českému nacionalismu. Lev Winter, Evžen Štern, Max Popper s bratry Alfrédem a Gustavem Meissnerovými a jiní působili v sociální demokracii. František Langer a Emil Artur Pittermann-Longen se dočasně angažovali v → České anarchistické federaci. Adolf a Jaroslav Stránští a později František Gellner byli členy → Lidové strany pokrokové na Moravě. Jen v katolických stranách a u národních sociálů se Židé nevyskytovali.

V červnu 1907 se utvořil při Masarykově → České straně pokrokové Svaz českých pokrokových židů v čele s pardubickým lékařem a filosofem Viktorem Vohryzkem (1864–1918). Od roku 1904 do léta 1915, kdy byl Svaz úředně zastaven, byl jeho tiskovým orgánem týdeník Rozvoj. Vohryzek dosáhl 1. 7. 1907 dohody s posledním redaktorem a tiskařem Českožidovských listů Leopoldem Ballenbergrem o fúzi obou periodik a přenesl časopis z Pardubic do Prahy. Novou generaci asimilantů představovali Vohryzkovi přátelé Bohdan Klineberger, Jindřich Kohn, Eduard Lederer-Leda, Max Lederer, Vítězslav Markus, Otakar Guth a nakladatel Gustav Dubský, Vojtěch Rakous, redaktoři Času Bedřich Hlaváč a Otto Fischer, dále nakladatel Emil Synek, Otokar a Josef Fischerové, Josef Kodíček, Viktor Teytz, Stanislav Schulhof, Max Pleschner, Jindřich Fleischner, Bedřich a Lev Theinové, Julius a Ervín Taussigové, Emil Schoenbaum, Robert, Rudolf a Emil Saudkové, Gisa Picková-Saudková, anglista Karel Kraus, dekadent Artur Breiský, Karel Polák-Blár, germanista a nordista Arnošt Vilém Kraus, který ve své Čechische Revue propagoval českou kulturu ve světě, Maxim Reiner, Heřman Růžička, chirurg Jan Levit, historik umění Josef Polák, dirigent Adolf Schreiber, Rudolf Illový, operní pěvec Emil Pollert atd. Všichni spolupracovali s redakcí Rozvoje.

Z mladočesky organizovaného židovstva vzešel 1908 nadační Jubilejní fond pro podporu židů na českých školách, který spolupracoval s Českožidovským družstvem vydavatelským Josefa Liona. Po Bejlisově aféře v Rusku, jíž znovu ožila pověra rituální vraždy, čeští Židé z Rozvoje protestovali 26. 9. 1913 výzvou Jménem slovanské humanity, kterou podepsalo na 600 osobností českého veřejného života v čele s Tomášem G. Masarykem, Františkem Xaverem Šaldou, Arnem Novákem a Václavem Tillem. Židé z realistické strany založili na podzim 1913 ve Vídni Českožidovské sdružení Rozvoj (stanovy schváleny 16. 2. 1914).

Za → první světové války se několik set českých Židů přihlásilo do československých vojenských dobrovolnických jednotek (nejznámější je František Langer). Jiní Židé pracovali v domácí odbojové síti (mj. Lev Borský), případně byli jako Viktor a Lev Vohryzkové, Bohdan Klineberger nebo Otto Fischer perzekvováni. Masarykovi se v USA dostalo významné podpory od českoamerického sionisty Brandeise a senátora Sabatha, nemluvě o vynikající účasti chicagského lékaře Ludvíka Fishera v krajanském odboji i v legionářském vojsku (→ československé legie).

IX. Asimilace mezi válkami

Českožidovští asimilanti vesměs do vzniku republiky přijímali své češství v symbióze s židovstvím. Za změněných okolností sílilo však sionistické hnutí, posílené mezinárodním úspěchem za války (Balfourovou deklarací 1917 o statutu Palestiny). Na druhé straně v Českých zemích rostl počet ortodoxních židovských imigrantů z východu. Značná část Židů se vzdávala židovských tradic a úplně se „modernizovala“, de facto splynula s většinovým národním celkem, ať českým, nebo německým. Platilo to nejen pro Arna Laurina či Františka Langera, Emila Artura Longena a Josefa Kodíčka, Egona Hostovského, Julia Firta, Ottu Gutfreunda, architekty Bedřicha Feuersteina a Františka Zelenku, dirigenta Viléma Zemánka, Jaromíra Weinbergra, částečně nebo zcela i pro bratry Otokara a Josefa Fischerovy, Karla Poláčka, Richarda Weinera, Alfreda Justitze, Huga a Pavla Haasovy, katolického kněze Alfréda Fuchse a evangelického konvertitu Jaroslava Poláka-Rokycanu, pro průmyslníka a mecenáše Jindřicha Waldese, malíře Františka Mořice Nágla, Karla a Pavla Fleischmannovy, Bedřicha Kauska, ale neméně pro celé židovské rodiny. Hlasatelem této celistvé, úplné asimilace byl v teoretickém ohledu například bývalý realista Max Lederer spolu se svým synovcem germanistou Otou Ledererem a profesorem Hugonem Siebenscheinem. V → Gollově škole byli dva důslední českožidovští asimilanti – vynikající historici Bedřich Mendl a Julius Glücklich.

Podobným případem naprostých asimilantů byli v duchu ideologických principů, jež vyznávali, židovští členové sociálně demokratické (→ Československá sociálně demokratická strana dělnická) a především komunistické strany (→ Komunistická strana Československa) Kurt Konrad-Beer, Ervín Schulhof, Josef Laufer, Immanuel Stern ad. Někteří z nich, mj. lékaři Pavel Kisch, František Laufer a František Kriegel, byli ve 30. letech příslušníky mezinárodních brigád ve Španělsku. Většinou se (Felix Oliva, František Taussig-Suchý, Stella Stern, Max Galandauer, Evžen Fried, František Jaromír Kolár aj., z nekomunistů Josef Fischer, Karel Bondy, Viktor Kaufmann, František Lederer, Otto Stross, Jan Martinec-Reach, lékař Bohumír Polland) aktivně zúčastnili druhého odboje.

V reakci na pogromistické nálady koncem první světové války se Svaz českých pokrokových židů usnesl 12. 10. 1918 obnovit činnost kolem časopisu Rozvoj. Asimilanti odmítli Národní radu židovskou jako sionistickou (etnicky židovskou). Po Vohryzkově předčasné smrti hledal východisko jeho následovník Jindřich Kohn, když psal o „asimilaci sebevědomí“ a rozvinul teorii morální volby každého Žida, jakým národním směrem se vydá. Vycházel přitom z vlastní filosofie, která dokládala i sociologicky, že vývoj lidstva je spoluurčován schopností stále otevřené asimilace, kterou považoval za jednu z imanentních lidských potřeb. Asimilovaný se mění tím, že přijímá podněty z prostředí, v němž se asimiluje. Současně i toto prostředí podléhá jistým změnám pod tlakem asimilujícího se subjektu. Češství tak přijímá podněty ze židovství a naopak, přičemž při asimilačním procesu židovství nezaniká, stává se jen součástí širšího kulturního celku.

Asimilační hnutí rostlo i organizačně. Už začátkem roku 1919 díky finanční dotaci prezidenta Masaryka začal pod vedením Bedřicha Hlaváče vycházet nezávislý deník Tribuna, stojící na asimilačním stanovisku. Počátkem května 1919 vznikl v Brně Svaz pokrokových židů pro Moravu. V říjnu 1919 se oba Svazy sloučily s Politickou jednotou českožidovskou ve Svaz Čechů-židů v Československé republice, který se stal centrem všech českých Židů bez ohledu na politickou příslušnost, s výjimkou sionistů. Týdeník Rozvoj zůstal jeho orgánem. Ženský odbor Svazu se ustavil 6. 1. 1920. Svazu Čechů-židů v Československé republice byly podřízeny Zväz slovenských židov v Bratislavě, Akademický spolek Kapper (bývalý Spolek akademiků) s redakcí Kalendáře českožidovského (skupina Hanuše Bonna, Hanuše Fantla, Bedřicha Kosinera, Maxe Galandauera, Františka Kafky, režiséra Gustava Schorsche, Jiřího Daniela aj.), ke skupině Studentského časopisu náležel Jiří Orten, k mladým surrealistům Jindřich Heisler) a Českožidovské společenské sdružení, zaměřené na dělnické vrstvy (bývalý Kroužek dorostu). Dík úspěchu českožidovského hnutí se podařilo o volbách do reprezentace pražské Židovské obce náboženské, dosud německé, dne 30. 10. 1921 zvolit první české zástupce. Od roku 1934 pražská Obec vydává s válečným přerušením nepřetržitě svůj Věstník.

X. Za druhé světové války a po ní

Českožidovské asimilační hnutí ovlivnilo život české společnosti ve všech oborech veřejné činnosti, počínaje politikou, v relativně krátké, ale dramaticky vypjaté době od konce 80. let 19. století po první měsíce protektorátu. Na Moravě byl pro převahu německých Židů asimilační pohyb menší (Jaroslav Stránský a Hugo Haas byli spíše výjimkami) a ve Slezsku téměř chyběl. Nicméně se ukázalo, že asimilace nebyla řešením židovského problému. Nacistický teror a antisemitský rasismus povýšený na totalitní státní ideologii Hitlerovy → třetí říše dokládaly fakt, že sebeupřímnější snaha o zařazení do většinové společnosti a o splynutí s ní nezbavila Židy etnického židovství (často odděleného od náboženského židovství).

Nacistům se podařilo téměř veškerou židovskou populaci v Českých zemích fyzicky vyhladit bez ohledu na to, zda byla českožidovská, německožidovská, sionistická či ortodoxní. Malý zlomek z ní, který se po roce 1945 vrátil z koncentračních táborů nebo z emigrace, mnoho set českožidovských asimilantů bojovalo v československé armádě na východní i západní frontě, nemohl výrazněji ovlivnit profil veřejného dění. Židé, kteří se zařadili do nových společenských struktur, byli včetně na dlouhou dobu posledního vrchního rabína Richarda Fedra z 90 % českožidovskými asimilanty, někdy rusínského nebo slovenského původu.

Po osvobození nepřicházel pro Židy jiný než asimilantský postoj oficiálně v úvahu. Po krátkém poválečném období, kdy se projevoval spontánní antisemitismus kvůli údajnému židovskému „němčení“, pak v letech 1950–1967 a 1969–1989 platila programová teze boje komunistů se → sionismem, nejen jako s ideologií státu Izrael, ale i jako s výrazem etnického židovství. V řadách KSČ to živilo a vyvolávalo antisemitismus. Židé se častokrát styděli či přímo báli být Židy a veřejně se k židovství málokdy hlásili. Asimilace byla proto direktivně vynucovaná, byť většina společensky činných Židů ji spontánně přijímala.

Po roce 1989 se s obnovou etnického židovství, jeho institucí, plného náboženského života i rituálů vrátil do Českých zemí sionismus. Vznikl opět zkreslený dojem, jako by byl jediným směrem, jakým se Židé mají ubírat, a asimilační tendence byly podceňovány. O významu Židů, hlavně kulturním a v menší míře politickém, svědčí dlouhá řada jmen: političtí pracovníci Rudolf Slánský, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Eugen Löbl, Bedřich Reicin, Pavel Tigrid, Evžen Klinger, František Kriegel, Ota Šik, Valtr Komárek; vědci Karel Lewit, Viktor Knapp, Pavel Lewit, Eduard Goldstücker, Arnošt Klíma, Koloman Gajan, František Graus, Pavel Oliva, Miroslav Kárný, Bedřich Loewenstein, Hana Volavková, Petr Rákos, Jiří F. Franěk, Jan Otokar Fischer, Kurt Freund; hudebníci Karel Ančerl, Rudolf Pekárek, Karel Berman, Hanuš Thein, Jára Pospíšil, Zuzana Růžičková, Karel Reiner, Petr Eben; literáti Pavel Eisner, Erik Antonín Saudek, Jiří Weil, Norbert Frýd, František Gottlieb, Ondřej Sekora, František Listopad, Ludvík Aškenazy, Arnošt Lustig, Ota Pavel, Ivan Klíma, Ota Dub, Jiří R. Pick, Stanislav Budín, Gabriel Laub, Dezider Galský, Karol Sidon, Milan Uhde, Ljuba Pellarová; filmaři a divadelníci Elmar Klos, Jiří Weiss, Petr Schulhof, Pavel Blumenfeld, Alfréd Radok, Ota Ornest, Valtr Taub, Miloš Kopecký, Zdeněk Ornest, Josef Červinka, Jiří Sovák, Jan Skopeček, Hana Hegerová, Ester Krumbachová, Ljuba Hermanová, Otto Heller, Dušan Klein, Zeno Dostál, Arnošt Goldflam; výtvarníci Kája a Jan Saudkové atd. Ze slovenskožidovských asimilantů se uplatnili v celostátním měřítku malíři Dominik Skutecký a Eugen Nevan, spisovatelé Gejza Vámoš, Ladislav Grosman a Peter Karvaš, herec Martin Gregor, filmař Ján Kadár, teatrolog Móric M. Dedinský.

Literatura

Jakub Scharf, Národní jednota českožidovská ve světle české veřejnosti, Praha 1893
; Eduard Lederer, Českožidovská otázka, Praha 1897
; týž, Žid v dnešní společnosti, Jindřichův Hradec 1903
; týž, Německý a český antisemitism, Praha 1905
; Adolf Stein, Děje židů v Čechách, Radnice 1901
; Max Lederer, Českožidovská otázka, Praha 1909
; Karel Scheinpflug, Otázka židovská, Praha 1909
; Alfred Fuchs, O židovské otázce, Praha 1911
; Bohdan Klineberger, Naše budoucnost, Praha 1911
; týž, Národ a národnost, Praha 1919
; Viktor Teytz, Několik poznámek k otázce českožidovské, Praha 1913
; Samuel Arje, Pojednání o židovské mystice, Praha 1922
; Oskar Donath, Židé a židovství v české kultuře 19. a 20. století, I–II, Brno 1923–1930
; Stanislav Schulhof, Jsou židé semity a národem?, Praha b. d.
; Viktor Vohryzek, K židovské otázce, Praha 1923
; týž, Kniha životní moudrosti, Praha 1925
; Otakar Guth, Podstata židovství a jiné úvahy, Praha 1925
; 1876–1926. Vzpomínky a úvahy, Praha 1926
; Eduard Lederer, Kapitoly o židovství a židovstvu, I–II, Praha 1925
; Die Juden in Prag, Prag 1927
; Hugo Gold, Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag – Brünn 1934
; Eduard Lederer, Krise v židovstvu a židovství, Praha 1934
; Jindřich Kohn, Asimilace a věky, I–III, Praha 1936
; Richard Feder, Židovská tragédie. Dějství poslední, Praha 1946
; týž, Život a odkaz, Praha 1973
; Dějiny českožidovského hnutí, Praha b. d.
; Wilma Iggers, Die Juden in Böhmen und Mähren, München 1986
; Hillel J. Kieval, The making of Czech Jewry. National conflict and Jewish society in Bohemia, 1870–1918, Oxford 1988 (v českém překladu: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918, Praha – Litomyšl 2011)
; Ctibor Rybár a kol., Židovská Praha. Průvodce památkami. Glosy k dějinám a kultuře, Praha 1991
; Natalia Bergerová (ed.), Na křižovatce kultur. Historie československých Židů, Praha 1992
; Tomáš Pěkný, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993 (2. vydání, Praha 2002)
; Helena Krejčová, Ke kořenům českožidovského hnutí ve východních Čechách, in: Jan Kolár (ed.), O Karlu Poláčkovi a o jiných. Sborník příspěvků ze sympozia Karel Poláček a historie židovské kultury ve východních Čechách konaného 18.–20. května 1995 v Rychnově nad Kněžnou, Boskovice 1995, s. 248–256
; Maurice Godé – Jacques Le Rider – Françoise Mayer (ed.), Allemands, Juifs et tchèques à Prague. Deutsche, Juden und Tschechen in Prag 1890–1924. Actes du colloque international de Montpellier, 8–10 décembre 1994, Montpellier 1996
; Helena Krejčová, Nástin spolkové činnosti českožidovského asimilačního hnutí, in: Zdeněk Kárník (ed.), Sborník k problematice multietnicity. České země jako multietnická společnost. Češi, Němci a Židé ve společenském životě českých zemí 1848–1918, Praha 1996, s. 85–109
; Václav Veber (ed.), Židé v novodobých dějinách. Soubor přednášek na FF UK, Praha 1997
; Helena Krejčová, Czechs and Jews, in: Mikuláš Teich (ed.), Bohemia in History, Cambridge 1998, s. 344–363
; Jörg K. Hoensch – Stanislav Biman – Ľubomír Lipták (ed.), Judenemanzipation – Antisemitismus – Verfolgung in Deutschland, Österreich-Ungarn, den Böhmischen Ländern und in der Slowakei, Essen 1999
; Jerzy Tomaszewski – Jaroslav Valenta (ed.), Židé v české a polské občanské společnosti = Żydzi w polskim i czeskim społeczeństwie obywatelskim, Praha 1999
; Hillel J. Kieval, Languages of Community. The Jewish Experience in the Czech Lands, Berkeley 2000
; Petr Křížek (ed.), Židé v Sudetech = Juden in Sudetenland, Praha 2000
; Pavel Mikoláš, Židovská emancipace a asimilace na jihozápadní Moravě, in: Radka Žižková (ed.), Sborník regionálních historických studií, I. Třebíčsko a Jihlavsko, Praha 2000, s. 176–203
; Iveta Vondrášková, The Czech-Jewish Assimilation Movement and its Reflection of Czech National Traditions, Judaica Bohemiae 36, 2000, s. 143–159
; Kateřina Čapková, Židé v Čechách za první republiky, in: Česko-slovenská historická ročenka 2001, s. 19–35
; Blanka Soukupová, Českožidovská a národněžidovská (sionistická) interpretace dějin. Příspěvek k tzv. vzorům myšlení a cítění národnostní menšiny, Slezský sborník 100, 2002, s. 257–269
; táž, Češi – židé: židovství, češství a českoslovenství po vzniku Československé republiky. K identitě a mentalitě asimilující se menšiny, Studie k sociálním dějinám 9, 2002, s. 179–198
; táž, Neúplná sociální skladba – handicap národnostní menšiny? Na příkladu minority českožidovské a tzv. národních Židů – sionistů, Studie k sociálním dějinám 10/2, 2002, s. 5–16
; Blanka Soukupová – Marie Zahradníková (ed.), Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v říjnu 2002 až červnu 2003, Praha 2003
; Blanka Soukupová – Petr Salner (ed.), Modernizace, identita, stereotyp, konflikt. Společnost po hilsneriádě, Praha 2004
; Blanka Soukupová – Marie Zahradníková – Miloš Pojar (ed.), Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze v říjnu 2003 až červnu 2004, Praha 2004
; Marie Zahradníková, Czech-Jewishness as a Problem of Mixed Identity, in: Luďa Klusáková (ed.), „We“ & „The others“: Modern European societies in search of identity. Studies in comparative history, Praha 2004, s. 167–191
; Blanka Soukupová, Českožidovská asimilace ve 30. letech 20. století, Židovská ročenka, 5765/2004–2005, s. 61–75
; Kateřina Čapková, Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938, Praha 2005
; Blanka Soukupová, Moravští Židé – naděje, nebo brzda českožidovského hnutí?, in: Petr Pálka (ed.), Židé a Morava. Sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska dne 3. listopadu 2004, Kroměříž 2005, s. 106–119
; táž, Velké a malé českožidovské příběhy z doby intenzivní naděje, Bratislava 2005
; Dimitry Shumsky, Introducing Intellectual and Political History to the History of Everyday Life: Multiethnic Cohabitation and Jewish Experience in Fin-de-siècle Bohemia, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder 46, 2005, č. 1, s. 39–67
; Gaby Zürn, „Religion Nebensache“. Intermarriage between Biological Integration and (Self-)Destruction, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder 46, 2005, č. 1, s. 108–119
; Marek Nekula – Walter Koschmal (ed.), Juden zwischen Deutschen und Tschechen. Sprachliche und kulturelle Identitäten in Böhmen 1800–1945, München 2006
; Michal Frankl, „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století, Praha – Litomyšl 2007
; Markéta Lhotová, Asimilace nebo nacionalizace – základní dilema židovských komunit v druhé polovině 19. století a jeho odraz ve spolkovém životě, in: Kristina Kaiserová – Jiří Rak (ed.), Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1914, Ústí nad Labem 2008, s. 418–449
; Blanka Soukupová – Petr Salner – Miroslava Ludvíková (ed.), Židovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě, Praha 2009
; Blanka Soukupová – Miloš Pojar (ed.), Židovská menšina v Československu v letech 1956–1968. Od destalinizace k Pražskému jaru, Praha 2011.

Martin Kučera