Český svaz
I. Charakteristika; II. Vznik; III. Politická činnost Českého svazu; IV. Ukončení činnosti Českého svazu.
I. Charakteristika
Český svaz českých poslanců na říšské radě byl spolu s → Národním výborem od 19. 11. 1916 až do pádu habsburské monarchie hlavním politickým orgánem domácí české politiky. Jako nadstranický orgán sdružoval české říšské poslance s cílem koordinovat jejich činnost v národním zájmu.
II. Vznik
Český svaz vznikl jako reakce domácích českých politiků na změnu zahraničně politické situace, kterou přivodilo společné prohlášení vlád Německa a Rakousko-Uherska ze 4. 11. 1916, jímž bylo na dobytých východních územích zřízeno loutkové Polské království. Předáci devíti českých politických stran (Českoslovanská strana agrární, → agrární strana; → Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, → Národní strana svobodomyslná, → Národní strana, → Národně sociální strana, Česká spojená strana katolická /→ katolické strany/, → Lidová strana pokroková na Moravě, Československé strany křesťansko-sociální /katolické strany/ a Moravské strany katolicko-národní /katolické strany/) proto v zájmu lepší koordinace české politiky vytvořili 19. 11. 1916 Český svaz, který sdružoval české říšské poslance, a současně také → Národní výbor. Bylo vydáno prohlášení k českému národu, oznamující důvody vytvoření těchto dvou celonárodních institucí: „v pohnutých dobách dnešních světodějných událostí nemůže žádná strana sama nésti odpovědnost za bezpečnost politických práv celého národa“.
Český svaz při svém vzniku deklaroval vyčkávající prorakouské stanovisko. Do svazu však odmítli vstoupit čeští → realisté, → Česká strana státoprávně pokroková a centralističtí sociální demokraté. V čele svazu stálo devítičlenné předsednictvo. Předsedou se stal agrárník František Staněk, místopředsedy sociální demokrat Bohumír Šmeral a mladočech Jindřich G. Maštálka, jednatelem byl zvolen Vlastimil Tusar. Členy svazu byli jednotliví poslanci přímo, nikoli jako dříve prostřednictvím svých klubů.
III. Politická činnost Českého svazu
Český svaz se postavil pozitivně ke snaze mladého císaře Karla I. o reformu habsburské monarchie. Předsednictvo Českého svazu adresovalo 24. 1. 1917 dopis ministru zahraničí Ottokaru Czerninovi, v němž odmítlo snahy → dohodových mocností o osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády, deklarované ve Wilsonově nótě z 10. 1. 1917, a vyjádřilo, podobně jako zástupci předlitavských Slovinců, Chorvatů a Rumunů, loajalitu habsburské monarchii. Dopis byl formulován poněkud rozvláčně a byl také doplněn o soubor opatrně formulovaných českých přání. Na ministrovu žádost vydal Český svaz nové prohlášení z 31. 1. 1917, v kterém na základě Czerninovy vlastní předlohy jednoznačně odmítl prohlášení dohodových mocností jako insinuaci, „která spočívá na předpokladech úplně nesprávných“. Tento postup Českého svazu probíhal s vědomím Národního výboru v Praze. Oslabil však pozice československé emigrace v zahraničí, pro niž byl nepříjemným překvapením.
V březnu 1917 se počala měnit dosavadní loajální politika Českého svazu, když jeho vedení protestovalo zvláštním spisem (autorem byl Zdeněk V. Tobolka) proti reformním úmyslům ministerského předsedy Heinricha hraběte Clam-Martinice, který zamýšlel odloučit Halič od Předlitavska, ustavit němčinu státním a úředním jazykem v Rakousku, posílit pozice němčiny ve školství a administrativě, ustavit krajské zřízení apod.
Aktivistickou politiku Českého svazu v květnu 1917 napadl otevřený dopis Českému poselstvu na říšské radě, v kterém 222 českých spisovatelů a kulturních činitelů podepsalo manifest (→ Manifest českých spisovatelů), koncipovaný šéfem činohry Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. Poslanci byli vyzváni k důstojné obhajobě národních zájmů s ohledem na příští „demokratickou Evropu svéprávných a svobodných národů“, popř. ke složení svých mandátů.
Vedení Českého svazu nezůstalo hluché k tlaku českého veřejného mínění a připravilo na zahájení jednání poslanecké sněmovny říšské rady české státoprávní prohlášení, jež bylo výsledkem jednání zástupců českých politických stran. Základem prohlášení, které 30. 5. 1917 přečetl František Staněk, byl text vůdce agrární strany Antonína Švehly. V prohlášení čeští poslanci žádali přetvoření dualistické monarchie ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států. Na základě spojení historického práva a práva na sebeurčení žádali „sloučení všech větví československého národa v demokratický český stát, zahrnující i slovenskou větev národa, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou“. K prohlášení Českého svazu se nepřipojilo několik agrárních a národně sociálních poslanců. S vlastním protirakouským prohlášením vystoupil státoprávně pokrokový poslanec Antonín Kalina.
Na zasedání říšské rady Český svaz zprvu nevylučoval svou účast na přípravě nové rakouské ústavy, postupem času převládl opoziční názor neobesílat ústavní výbor a nevyvíjet tak konstruktivní prorakouskou činnost. Na podzimním zasedání poslanecké sněmovny utvořilo 27 národně sociálních, mladočeských, moravských pokrokových a státoprávně pokrokových poslanců Český státoprávní klub a vstoupilo do Českého svazu, kde začali prosazovat protiaktivistickou politiku. Dne 7. 11. 1917 byly provedeny změny v předsednictvu Českého svazu, kde se novými místopředsedy stali předseda Českého státoprávního klubu Václav Klofáč a předseda sociálně demokratického klubu Gustav Habrman (vystřídal Bohumíra Šmerala, který 18. 10. 1917 rezignoval na funkci předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie). Tyto změny znamenaly faktickou porážku aktivistického směru české politiky.
Na 6. 1. 1918 zorganizoval Český svaz v Obecním domě v Praze shromáždění českých říšských poslanců a zemských poslanců sněmů Koruny české, kde byla přijata → Tříkrálová deklarace, zdůrazňující požadavek sebeurčení národů a spojení → Českých zemí se Slovenskem. Dne 13. 4. 1918 se konala v Praze další manifestační schůze českých říšských i zemských poslanců z Čech, Moravy i Slezska, kde byl odsouzen projev ministra zahraničí Ottokara Czernina proti české politické emigraci. Poslanci slavnostně přísahali, že národ vytrvá, dokud nezvítězí a nezíská samostatnost.
Na hrozby vídeňské vlády oktrojovat národnostní rozdělení Čech a zatknout české politické vůdce odpověděl Český svaz koncem května 1918 na další valné schůzi v Praze projevem proti → oktrojům a proti rakousko-uherské zahraniční politice.
V červenci 1918 se poslanci Českého svazu postavili proti administrativním opatřením vlády Ernsta Seidlera, které směřovaly k rozdělení Čech na českou a německou část. Ústy poslance Adolfa Stránského vyhlásili Rakousku boj na život a na smrt. Na společném zasedání 29. 9. 1918 odmítly Český svaz i Národní výbor slavnostní formou ústavní změny chystané novým kabinetem Maxe Hussarka.
IV. Ukončení činnosti Českého svazu
Činnost Českého svazu na půdě říšské rady fakticky skončila 2. 10. 1918, když jeho předseda František Staněk v projevu na říšské radě poukázal na mezinárodní uznání → Národní rady československé v Paříži a její kompetenci k jednání o řešení české otázky. Čeští poslanci pak přestali na zasedání říšské rady docházet. Čtyřčlenná delegace Českého svazu se však 12. 10. 1918 zúčastnila neformálních rozhovorů zástupců všech parlamentních klubů s císařem Karlem I., kde se však ukázala různorodost zájmů jednotlivých národů monarchie. Na 19. 10. 1918 svolal Český svaz společně s Národním výborem v Praze valnou schůzi, na níž byl odmítnut císařský manifest Mým věrným národům rakouským z 16. 10., nabízející přetvoření Předlitavska ve spolkový stát. Vyhlášení Československé republiky 28. 10. 1918 znamenalo konec činnosti Českého svazu.
Edice
Literatura
Zdeněk Tobolka, Státoprávní prohlášení ze dne 30. května roku 1917, Naše revoluce, 1924, č. 2–4, s. 161–194
; týž, K historii dopisu Českého svazu hr. Czerninovi ze 30. ledna 1917, Naše revoluce, 1925, č. 2, s. 169–183
; Jaroslav Stránský, K historii dopisu Českého svazu hr. Czerninovi 30. ledna 1917, Naše revoluce, 1924, č. 2–4, s. 252–260
; Alexandra Špiritová, České kluby členů poslanecké sněmovny říšské rady v letech 1879–1918, Paginae historiae. Sborník Státního ústředního archívu v Praze, 1992, s. 170–189
; Jan Galandauer, Prohlášení Českého svazu z 30. května 1917 – zapomenutá programová revoluce, Český časopis historický 91, 1993, s. 582–593
; Ivan Šedivý, Češi, České země a velká válka, Praha 2001
; Robert Kvaček, První světová válka a česká otázka, Praha 2003
; Martin Kučera (ed.), Zdeněk Václav Tobolka, Můj deník z první světové války, Praha 2008.
Pavel Cibulka