Češi v Rakousku

I. Charakteristika; II. Historický vývoj; III. Politické organizace vídeňských Čechů před první světovou válkou; IV. České školství ve Vídni a v Dolním Rakousku; V. Češi v Horním Rakousku a ve Štýrsku; VI. Politická aktivita vídeňských Čechů po roce 1918; VII. Spolková činnost po roce 1945.

I. Charakteristika

Češi v Rakousku, konkrétně ve Vídni, Dolním a Horním Rakousku a ve Štýrsku se jako etnická menšina ve společném státě konstituovali během 19. století. Vrcholné kulturně politické vzepětí zaznamenala tato komunita před → první světovou válkou. V důsledku rozpadu → habsburské monarchie, dvou repatriačních vln a přirozené asimilace ztratila tato, kdysi početná menšina, v současnosti na významu.

II. Historický vývoj

Česká menšina v nynějším Rakousku vznikla přirozenou → migrací vyvolanou především → průmyslovou revolucí na území tehdejšího ekonomicky jednotného státu a do postavení zahraniční menšiny se dostala teprve vznikem → Československa koncem roku 1918. Především Vídeň přitahovala velké množství pracovních sil a jako hlavní město územně rozsáhlé říše se zde kromě dělnictva a řemeslnictva koncentrovalo velké množství státního úřednictva, profesorů, studentstva, duchovních, poslanců, politiků, novinářů, spisovatelů, vědců a umělců. V některých oblastech → Dolních Rakous se migranti prolínali s původním starousedlým českým obyvatelstvem. To se týkalo kromě → Vitorazska a Moravského pole také → Valticka. Část těchto oblastí byla po první světové válce přičleněna k Československu. Přirozený ekonomický pohyb jihomoravského obyvatelstva zasahoval i přilehlé části Dolních Rakous. Odhadovalo se, že mimo Vídeň žilo v Dolních Rakousích před první světovou válkou na 45 tisíc Čechů.

Migrace z Českých zemí do Vídně začala již v 70. letech 18. století. Přibližný počet příchozích z Čech a Moravy do hlavního města habsburské monarchie byl tehdy odhadován na šest tisíc lidí ročně. Toto číslo obsahovalo také sezónní dělníky, → tovaryše a vandrovní. Masivních rozměrů nabyla migrace z Českých zemí do Rakouska a zvláště do Vídně teprve ve 20. letech 19. století. V roce 1830 byl počet Čechů žijících ve Vídni odhadován na 40–45 tisíc osob. V roce 1851 žilo ve Vídni pravděpodobně již na 83 tisíc Čechů. Z pravidelných desetiletých sčítání obyvatelstva po roce 1880, při nichž se zjišťovala i → obcovací řeč, jsou k dispozici víceméně věrohodné údaje, podle nichž v roce 1900 žilo ve Vídni 518 333 osob, jejichž domovská obec se nacházela v Čechách a na Moravě, z toho jen 102 974 osob udalo jako svoji obcovací řeč češtinu, moravštinu a slovenštinu. Kolik z nich bylo opravdu etnických Čechů, je velmi těžké zjistit, neboť migranti z Čech a Moravy podléhali během roku velké fluktuaci a během sčítání hrála velkou roli i psychologická obava z vyhoštění, přihlásil-li se deklarant ke skutečné rodné řeči. Přesto je odhadován počet etnických Čechů ve Vídni před první světovou válkou asi na 300 tisíc. Přesný počet vídeňských Čechů není znám. V literatuře kolísá mezi 400 až 600 tisíci. Nižší údaj se zakládá na výsledcích pravidelného sčítání lidu v roce 1900 a za Čechy považuje ve Vídni jen ty, kteří používali jako tzv. obcovací jazyk češtinu (a těch byly 103 tisíce). Vyšší odhad zahrnuje všechny osoby žijící ve Vídni, které se narodily v Čechách a na Moravě a jsou k němu přičteny i osoby z druhé generace narozené již ve Vídni. Do tohoto výpočtu byli zahrnuti také etničtí Němci z Čech a Moravy. Z těchto statistik vyplývá jasná dominance Vídně z hlediska koncentrace českého živlu v Rakousku. Migrace z Českých zemí do Vídně ustala v souvislosti s vypuknutím světového válečného požáru. Většina příchozích do Vídně před první světovou válkou, kteří hovořili česky, byli nádeníci, dělníci, učni, služebné a kojné. Příchozí pocházeli hlavně z chudších regionů jižních Čech a Moravy. V roce 1910 tvořili více než 60 % z česky mluvících zaměstnaných ve Vídni dělníci a jen 17 % samostatně výdělečně činní. Elitu tvořili úředníci. V roce 1914 činili Češi asi 10 % úřednictva všech vídeňských ministerstev.

Po založení Československé republiky koncem roku 1918 nastal velký odliv Čechů z Vídně, který souvisel kromě těžko zjistitelných sentimentů především s katastrofální zásobovací situací ve Vídni po rozpadu habsburské monarchie. Mezi léty 1918 až 1926 odešlo z Vídně do Československa více než 105 tisíc Čechů. Celkem bylo repatriováno asi na 150 tisíc vídeňských Čechů a Slováků. Sčítání v roce 1923 vykázalo ve Vídni 79 278 Čechů.

Po skončení → druhé světové války podporovala československá vláda → reemigraci vídeňských Čechů a Slováků. V dubnu 1945 byl ve Vídni vytvořen Československý ústřední výbor, jehož hlavním úkolem byla příprava a provedení reemigrace. Tehdy bylo repatriováno na 30 tisíc českých a slovenských krajanů. Někteří z nich se po → únorovém převratu roku 1948 opět vrátili do Rakouska. Od té doby až do počátku 90. let 20. století odcházeli do Vídně z Českých zemí výhradně političtí běženci. Po → okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zůstalo v Rakousku asi 33 tisíc Čechů a Slováků, z nichž ale většina odešla do dalších států. V 70. letech 20. století byl počet žádostí o politický azyl ze strany československých státních občanů velmi malý, ale v 80. letech již dosahoval kolem 2 400 osob ročně. Většině z nich nebylo rakouskými úřady vyhověno.

Z české Vídně v současnosti již mnoho nezůstalo. Čeština z veřejných míst úplně vymizela. Zůstala jen česká škola, český Sokol, malý český Prátr a česká jména, která tvoří asi 30 % všech vídeňských jmen. Nejfrekventovanějšími z nich jsou, tak jako ostatně i v Čechách a na Moravě, především Novák, Svoboda, Dvořák a Novotný.

III. Politické organizace vídeňských Čechů před první světovou válkou

Politizace spolkového života vídeňských Čechů je spojena především s činností staročeského novináře a podnikatele Jana Stanislava Skrejšovského. Se svým zetěm Karlem Živným založil v roce 1882 Klub rakouských národností, který měl oproti spolkům povoleno svolávat veřejné schůze. V roce 1885 následovalo založení První české politické jednoty ve Vídni. V roce 1900 vytvořily české spolky pro ochranu svých zájmů společnost Národní radu dolnorakouskou, která úzce spolupracovala od roku 1906 již jako odbor s pražskou → Národní radou českoslovanskou. Její činnost se soustřeďovala především na kontrolu sčítacích akcí, otázky školství a hospodářskou problematiku související se zakládáním českých → záložen ve Vídni. Součástí její mnohostranné činnosti byla také poradenská a informační služba pro různé parlamentní → interpelace a ohražení proti nařízením vídeňské radnice.

Druhou linií, po které se ubírala především od 90. let 19. století politizace Čechů ve Vídni, byla činnost politických stran. Největší podporu mezi českým vídeňským obyvatelstvem měli sociální demokrati, národní sociálové a národně katolická a křesťanskosociální hnutí. Stranický život ve Vídni se odehrával v kooperaci místních spolků se stranami v Českých zemích. Předními politickými autoritami vídeňských Čechů byli Jan Janča a Josef Václav Drozda. Před první světovou válkou vydávali Češi ve Vídni dva denní listy, a sice sociálně demokratické Dělnické listy (založeny 1881, deníkem od roku 1900) a od roku 1907 list Dolnorakouského odboru Národní rady české Vídeňský denník. Vedle nich měli značný politický vliv také čeští novináři, kteří ve Vídni pobývali jako zpravodajové listů vycházejících v Českých zemích.

IV. České školství ve Vídni a v Dolním Rakousku

Prosazení myšlenky českého školství ve Vídni bylo provázeno nepřízní státních úřadů a vídeňského magistrátu. Po několika zamítavých vyjádřeních ze strany dolnorakouské zemské školní rady, kdy údajně nebylo dokázáno, že česká menšina má v zemi právo usedlého obyvatelstva, tzn. že Češi mají v Dolních Rakousích stálá sídla a že jsou a zůstanou Čechy, bylo nutno po negativním rozhodnutí ministerstva kultu a vyučování z 29. 9. 1903 přistoupit k zakládání pouze českých soukromých škol. Zde však narážela tato snaha na protichůdné snahy místního obyvatelstva, vyjádřené návrhem zákona – tzv. lex Kolisko – z roku 1897, který usiloval o to, aby „vyučovacím jazykem na všech veřejných školách obecných a měšťanských v arciknížectví Rakouském pod Enží se stala výlučně pouze němčina“. Rozsudkem říšského soudu z roku 1904 bylo zřizování veřejných českých škol ve Vídni definitivně znemožněno. Proto bylo třeba založit soukromé školy a financovat je z prostředků krajanů.

Soukromé české školy začal zřizovat od 80. let 19. století školský spolek Komenský, což byla původně odnož Českoslovanského spolku dělnického. Spolek Komenský, založený v roce 1868, obdržel od ministerstva vnitra povolení k činnosti teprve 12. 8. 1869. Oficiálně začal fungovat od roku 1872. Původně měl tento spolek vyučovat učně, ale toto nebylo zemskou školní radou povoleno. Teprve v prosinci 1882 bylo ministerstvem vyučování dovoleno vyučovat česky v soukromé škole zřízené spolkem Komenský. Vyučování se konalo ve škole postavené z krajanských sbírek na Quellenstrassse 12 v 10. okrese a bylo zahájeno od školního roku 1883/1884. První česká škola ve Vídni byla sedmitřídní a vyučovala na 800 žáků. Žáci posledního ročníku se podrobovali zkoušce z češtiny při české veřejné škole v Břeclavi. Od roku 1908 mohla jezdit břeclavská zkušební komise do Vídně a děti zkoušet přímo ve školní budově. Spolek Komenský se stal ústřední organizací vídeňských Čechů a později začal rozšiřovat svou působnost i na venkov, kde zakládal knihovny a pořádal přednášky. Protektorem spolku byl až do své smrti hrabě Jan Harrach.

Škola v 10. okrese dlouho zůstávala jedinou českou školou ve Vídni, a mimo Poštornou i v Dolním Rakousku. Teprve v roce 1907 byla otevřena i přes nepřízeň magistrátu druhá česká škola ve 3. vídeňském okrese v Messenhauserově ulici 2, která byla od září 1912 přenesena do nové budovy v Schützengasse 31. Mezitím ale dolnorakouská zemská školní rada zavřela školu v Poštorné, kde se vyučovalo od listopadu 1908. Ačkoliv všechny soudní spory spolek Komenský vyhrál, vídeňský magistrát neuposlechl a školu neotevřel. V roce 1911 byly zapečetěny také školy ve 12. a 20. vídeňském okrese. Česky se vyučovalo jen v bytech. Zkoušky se pak konaly v → měšťanské škole v Dolních Kounicích.

Asi v roce 1919 byla na základě → saintgermainské smlouvy ve Vídni otevřena také Česká střední škola. V roce 1923 byla síť tzv. českých jazykových škol rozšířena ještě o školy zřízené v Linci, Štýrském Hradci a Voitsdorfu ve Štýrsku a v Leopoldsdorfu, Rothneusiedelu, Ogruni a Vösendorfu v Dolním Rakousku a další ve Vídni. Kromě toho vzniklo ve Vídni → reálné gymnázium, → reálka a střední odborné školy. Celkem pak ve 20. letech 20. století působilo ve Vídni 16 českých škol, z toho 5 obecných, 7 měšťanských, 1 průmyslová škola, 1 obchodní škola, 1 reálné gymnázium a 1 reálka, na nichž vyučovalo na 200 profesorů. Jednalo se o značný pokrok, neboť před první světovou válkou se vyučovalo česky jen v bytech s pomocí sotva 40 učitelů, které vydržoval spolek Komenský.

V předválečné a meziválečné Vídni působila řada českých literátů (například Josef Svatopluk Machar, Innocenc Hošťálek, Fortunát Durych). K dispozici měli české tiskárny, které vlastnilo například Tiskové a výrobní družstvo českých socialistů, a česká knihkupectví. Převážnou část života zde strávili význační čeští vědci (například Edvard Albert, Josef Václav Drozda, Alois Vojtěch Šembera). V kostele redemptoristek na Rennwegu se konaly české mše. Ve Vídni působily literární a zpěvácké kroužky (Slovanský zpěvácký spolek, Akademický spolek, Lumír), české divadlo Pokrok a Máj, lidové čítárny, tělocvičné organizace (→ Sokol, → Dělnické tělovýchovné jednoty a → Orel) a četné úřednické, živnostenské a rolnické spolky a záložny.

V. Češi v Horním Rakousku a ve Štýrsku

Kromě Vídně se Češi nacházeli od 18. století rozptýleně v → Horních Rakousích a ve → Štýrsku. Vytvářeli zde sice od druhé poloviny 19. století menšinové kroužky, nikdy však nedospěli k vídeňské kvalitě menšinového života. Česká společnost se scházela v Linci k neformálním schůzím v Herrengasse v hostinci Bierkönig. V Linci se do počátku 20. let 20. století konaly pravidelné české bohoslužby v kostele na Herchgasse a později v Herrengasse či u kapucínů u sv. Matěje. Za duchovního vůdce zdejší české menšiny byl považován páter Kašpar Jurásek, který založil katolický spolek Nová doba. V roce 1923, po přeložení pátera Juráska do Murau ve Štýrsku, české bohoslužby v Linci skočily. České bohoslužby se konaly také v hornickém Wolfseggu. V Horních Rakousích žilo přibližně 7 tisíc Čechů. Asi jen 500 se jich však při oficiálních sčítáních obyvatelstva hlásilo k české národnosti. I zde byl v roce 1918 založen Československý národní výbor v čele s Oldřichem Kozákem. Druhým českým střediskem se stal před první světovou válkou v Horním Rakousku Steyer, tedy Štýr, kde žil maximálně jeden tisíc Čechů, kteří pracovali v místních továrnách.

Ve Štýrsku se nacházely početnější české menšiny ve Štýrském Hradci, Voitsbergu, Kapfenbergu, Eisenerzu, Mürzzuschlagu a Knittelfeldu. Zde se z Českých zemí usazovali především horníci, hutníci, skláři (hlavně ve Voitsbergu) a cihláři. První sdružování Čechů ve Štýrském Hradci lze vysledovat počátkem 50. let 19. století založením Slovanské besedy a později spolku Praha. Zdejší české organizace se vyznačovaly velmi úzkou spoluprací se slovinskými spolky. Nejvíce členů získaly tyto spolky v období po skončení první světové války (asi 380). Říkalo se jim „cukroví členové“, protože se do českého spolku přihlásili jen proto, aby dostali cukr dovezený z nově vzniklé Československé republiky, který byl prodáván jen členům spolku. Politicky se zde příslušníci české menšiny nikdy příliš neexponovali.

VI. Politická aktivita vídeňských Čechů po roce 1918

Rakouští Češi se ocitli po roce 1918 v cizím státě. Dolnorakouská Národní rada v nové situaci již nedokázala odpovídajícím způsobem hájit zájmy české menšiny. Vlastimil Tusar, který byl uznán novou rakouskou vládou za zástupce české vlády ve Vídni, proto svolal do Dělnického domu v 5. okrese na Margarethenplatzu schůzi, na které byl po vzoru Prahy založen Národní výbor pro Dolní Rakousy v čele s předsedou Josefem Malým (administrátor Dělnických listů) a s tajemníkem Františkem Váhalou. Tento orgán byl reprezentantem a ochráncem české menšiny, sloužil jako informační kanál mezi Prahou a Vídní a posléze pečoval o vystěhovalecké vlaky. Sociálně politická komise tohoto Národního výboru se starala, aby Češi, kteří zůstali v Rakousku, nebyli vyhazováni z práce. Ve svých 14 kancelářích vydávala legitimace pro hladovějící Čechy. Na tyto legitimace jim byl dovolen dovoz potravin z Československa. Tehdy, počátkem 20. let 20. století, bylo statisticky zjištěno nejvíce Čechů. Mnozí z nich se určitě při sčítání před první světovou válkou nehlásili k české národnosti.

Další starostí Národního výboru pro Dolní Rakousy byly parlamentní, zemské a obecní volby v roce 1919. Česká kandidátka získala jednoho poslance do parlamentu (Františka Dvořáka) a tři poslance do zemského sněmu, osm obecních starších a 41 okresních radů. V 10. vídeňském okrese se stal Čech zástupcem okresního starosty, což byla nejvyšší funkce, které ve Vídni Češi dosáhli. Tehdy Národní rada vyzvala Národní výbor, aby se stal jejím odborem, což nebylo přijato. V roce 1920 bylo nutno provést reorganizaci Národního výboru, protože se mnoho jeho členů odstěhovalo do Československa. V nových parlamentních volbách v roce 1920 byl „český“ mandát do spolkového sněmu ztracen.

Teprve po intervenci československé vlády u → Společnosti národů bylo ve Vídni otevřeno 15 českých obecných škol. Tehdy byl předsedou Národního výboru Bohumil Sirotek, člen zemského sněmu a městské školní rady. B. Sirotek navázal užší styky s ostatními slovanskými menšinami ve Vídni, s nimiž vytvořil Slovanskou radu menšinovou. Zároveň dojednal spolupráci s Národním výborem v Linci a ve Štýrském Hradci. Dne 15. 5. 1921 byl ustanoven centrální Národní výbor pro republiku Rakouskou. Po Sirotkově odchodu do Plzně byl zvolen předsedou Národního výboru poslanec Antonín Machát.

V roce 1923 došlo před obecními volbami v Národním výboru k vážnému rozkolu. Čeští sociální demokraté se usnesli, že budou volit s německými soudruhy. Výsledkem tohoto kroku bylo, že rakouští Češi měli dvojí kandidátku. Na sociálně demokratickou byli zvoleni dva kandidáti Antonín Machát a Alois Vavroušek, zbylá česká kandidátka propadla. Tyto volby způsobily ochromení činnosti Národního výboru. Na podnět Kamila Krofty byla proto ve Vídni vytvořena nová organizace – Menšinová rada, v ní ale rovněž měli převahu sociální demokraté. V Linci a ve Štýrském Hradci byla vytvořena nepolitická organizace Sdružení českých spolků a institucí. Nicméně politický rozkol mezi českou menšinou se stal již trvalou součástí jejich života. Volby v roce 1927 dopadly obdobným způsobem. Sociální demokraté ve spolupráci se svými rakouskými kolegy získali dva mandáty do zemského sněmu. Silné pozice měla česká sociální demokracie v Rakousku také ve Schwechatu, na Valticku a na Vitorazi. Ostatní Češi, roztroušení v severních částech Dolního Rakouska, se chovali víceméně nepoliticky a sdružovali se v kulturní organizaci České srdce (především v obcích Rabenberg, Hohenau, Zwerndorf, Siebenbrunn, Eckartsau, Deutsch Wagram).

VII. Spolková činnost po roce 1945

V roce 1951 obnovila činnost – v roce 1925 založená a v roce 1942 nacisty zrušená – Menšinová rada české a slovenské větve v Rakousku. Dodnes slouží jako střešní orgán několika politických a náboženských spolků. Vedle Akademického spolku, založeného v roce 1868, a spolku České srdce – Československá sociální péče v Rakousku, založeného v roce 1918, sdružuje dále Slovanskou besedu, založenou v roce 1865, sociálně demokratickou jednotu Máj, Československé sdružení Barák, založené 1898, katolické Československé lidové sdružení, založené 1946, katolickou Jednotu svatého Metoděje, založenou 1895, Československou sociálně demokratickou stranu Rakouska, tělovýchovné spolky Dělnická tělovýchovná jednota – DTJ, založená 1897, katolický tělovýchovný spolek Orel, založený 1895, a Sokol, založený 1867. Menšinová rada vydávala Vídeňské svobodné listy. Katolické spolky expedovaly vlastní časopis Věstník.

V roce 1949 se jako nová skupina vytvořilo Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku. Na rozdíl od antikomunistické a protirežimní Menšinové rady bylo ochotno spolupracovat s komunistickým režimem v Praze, za což se mu dostávalo mnoha výhod. S prodejem hotelu Národní dům v roce 1994 přestal existovat spolek Národní dům. Emigranti z konce 60. let 20. století se do spolkového života starousedlíků většinou nezařadili. Tito emigranti vytvořili v roce 1974 nový spolek Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, který pracoval v oblasti šíření české a slovenské demokratické kultury, umění a vědy především prostřednictvím vlastního časopisu Klub.

Literatura

Alois V. Šembera, O Slovanech v Dolních Rakousích, Časopis Českého musea 18, 1844, s. 536–549
; Karl von Czernig, Etnographie der österreichischen Monarchie, I, Wien 1857
; Josef Urban, Čechové v Dolních Rakousích, Vídeň 1892
; Josef Karásek (ed.), Sborník Čechů dolnorakouských, Vídeň 1895
; Dobroslav Krejčí, Živnostníci ze zemí Koruny české ve Vídni, Česká revue, 1905, s. 436–447
; Karel Engliš, Organizace osvětové práce mezi českým lidem ve Vídni, Česká revue, 1909–1910, s. 197–202
; František A. Soukup, Česká menšina v Rakousku. Přehled vývoje české menšiny na území dnešní Republiky Rakouské, zvláště ve Vídni, Praha 1928
; Sylvia Koukolik, Studien zur Geschichte der Wiener aus den Ländern der böhmischen Krone in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, Wien 1971 (disertace)
; Monika Glettler, Die Wiener Tschechen um 1900. Die Strukturanalyse einer nationalen Minderheit in der Grosstadt, München – Wien 1972
; Karl Maria Brousek, Wien und seine Tschechen. Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert (Schriftenreihe des österreichischen Ost- und Südosteuropa-Instituts, 7), München – Wien 1980
; Monika Glettler, Böhmisches Wien, München – Wien 1985
; Václav Kristen, České vystěhovalectví do Rakouska a jeho krajanské hnutí do roku 1938, Český lid 73, 1986, s. 93–97
; Michael John – Albert Lichtblau, Česká Vídeň. Von der tschechischen Grossstadt zum tschechischen Dorf, in: Jahrbuch des Vereins für Geschichte der Arbeiterbewegung, Wien 1987, s. 35–71
; Albert Lichtblau – Michael John (ed.), Schmelztiegel Wien – Einst und jetzt. Zur Geschichte und Gegenwart von Zuwanderung und Minderheiten. Aufsätze, Quellen, Kommentare, Wien 1990
; Wolfgang Slapansky, Das kleine Vergnügen an der Peripherie – Der Böhmische Prater in Wien, Wien 1992
; Jiřina Kosíková – Jana Pospíšilová – Marta Toncrová, Česká menšina v Rakousku, Češi v cizině 9, 1996, s. 105–113
; Vera Mayer, Češi ve Vídni – situace po roce 1945, tamtéž, s. 114–120
; Vlasta Valeš (ed.), Doma v cizině / Zu Hause in der der Fremde. Ausstellungskatalog. Češi ve Vídni ve 20. století. Praha, Clam-Gallasův palác, 20. prosince 2001 – 31. března 2002, Praha 2002
; Karl Maria Brousek – Marta Brousek, Wiener Impressionen – Auf den Spuren tschechischer Geschichte in Wien / Vídeňské imprese – po českých stopách dějin Vídně, in: Franz Pesendorfer (ed.), Edition Volkshochschule. Verband Wiener Volksbildung, Wien 2003
; Monika Glettler, České tělovýchovné organizace ve Vídni před první světovou válkou = Tschechische Turnorganisationen in Wien vor dem ersten Weltkrieg, in: Marek Waic (ed.), Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu = Die Deutschen und Tschechen in der Welt des Turnens und des Sports, Praha 2004, s. 75–88, 353–369
; Simona Kiryková, České menšinové školství ve Vídni – tradice a současnost (1868–2004), in: Mezinárodní konference Všeobecné vzdělávání pro všechny = International Conference Public Education For All, Praha 2004, s. 187–198
; Květa Kořalková, Prázdninové pobyty českých vídeňských dětí v Táboře a okolí v letech 1922–1938, Táborský archiv 12, 2004, s. 303–313
; Eduard Kubů – Gudrun Exner, Tschechen und Tschechinnen, Vermögensentzug und Restitution, Wien – München 2004
; Vlasta Valeš, Vědecké fórum „Češi ve Vídni“ a otázka záchrany písemných památek české provenience v Rakousku, in: Emilie Benešová (ed.), Archivy v mezinárodním kontextu. Sborník příspěvků z mezinárodní konference 29. září – 1. října 2004, Praha 2004, s. 199–204
; týž, Die Wiener Tschechen – Einst und jetzt = Vídeňští Češi – včera a dnes, Praha 2004
; Alexandra Blodigová, Znovu o krajanských archivech ve Vídni. Zpracování archivů Školského spolku Komenský a Spolku Národní dům, ČAS v roce 2004. Ročenka České archivní společnosti, 2005, s. 68–76
; Irena Staňková, Návrat Čechů z Rakouska po roce 1945 a jejich integrace do většinové společnosti, in: K problémům menšin v Československu v letech 1945–1989. Sborník studií, Praha 2005, s. 223–232
; Helena Basler – Marie Brandeis – Jiří K. Kroupa – Jana Starek (ed.), Die Wiener Tschechen 1945–2005. Zur Geschichte einer Volksgruppe = Vídeňští Češi 1945–2005. K dějinám národnostních menšin, I, Wien – Praha 2006
; Alexandra Blodigová – Jan Kahuda, Archiv Školského spolku Komenský ve Vídni, Rodopisná revue 8, 2006, č. 1, s. 19–21
; Jiří Hanuš, Die Nostalgie von Willy Lorenz. Glaube in Österreich und Tschechien als Kulturphänomen, in: Tomáš Knoz (ed.), Tschechen und Österreicher. Gemeinsame Geschichte, gemeinsame Zukunft, Brno 2006, s. 121–128
; Jan Kahuda – Milan Vojáček, Mikrokosmos společné historie. Krajanské archivy ve Vídni, Archivní časopis 56, 2006, s. 200–203
; Helena Klein-Watrycz, Akademický spolek ve Vídni, Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada společenských věd 191, 2006, č. 21, s. 135–142
; Vlasta Reittererová – Hubert Reitterer, Slovanský element a vídeňské (hudební) divadlo, in: Zdeněk Hojda – Marta Ottlová – Roman Prahl (ed.), Slavme slavně slávu Slávóv slavných. Slovanství a česká kultura 19. století, Praha 2006, s. 291–306
; Jana Starek, Nach dem Prager Frühling. Tschechoslowakisches Exil in Österreich 1968–1989, in: Tomáš Knoz (ed.), Tschechen und Österreicher. Gemeinsame Geschichte, gemeinsame Zukunft, Brno 2006, s. 195–208
; Vlasta Vales, „In meinem Herzen bin ich immer noch eine Tschechin...“. Das Leben der Tschechen in Wien, tamtéž, s. 223–239
; Taťána Vykypělová, České výrazy v rakouské a vídeňské němčině, in: Eva Rusinová (ed.), Přednášky a besedy z 39. běhu LŠSS [Letní školy slovanských studií] 14, Brno 2006, s. 162–189
; Peter Hallama, Únor 1948 a vídeňští Češi. Příklad „péče o krajany v zahraničí“ v prvním roce komunistického režimu, Soudobé dějiny 14, 2007, s. 682–706
; Jan Kahuda, Možnosti výzkumu historie české komunity v Rakousku, in: Milena Secká – Jiří Křesťan – Jan Kahuda (ed.), České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů. Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympózia konaného ve dnech 27.–28. června 2006 v Českých Budějovicích v rámci 23. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění, Praha 2007, s. 147–160
; Jaroslav Vaculík, Češi v cizině 1850–1938, Brno 2007
; Vlasta Valeš, České pedagogické snahy ve Vídni před založením Školského spolku „Komenský“, in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka (ed.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, II, Praha 2007, s. 744–750
; Karl Vocelka, Böhmisches, Mährisches und Schlesisches in der barocken Frömmigkeit Wiens, in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka (ed.), Per saecula ad tempora nostra, I, Praha 2007, s. 353–359
; Anni Bürkl, Böhmisches Wien – Von Lepschi bis Kolatsche, in: Wienfacetten, Wien 2008
; Monika Glettler, Čeští přistěhovalci do Vídně a jiných rakouských měst v 19. a na počátku 20. století, Táborský archiv 14, 2008, s. 217–220
; Peter Urbanitsch, Streiflichter aus dem Österreichischen Staatsarchiv auf die Wiener Gemeinde der „Evangelischen Brüderunität“ nach dem Ersten Weltkrieg (und deren Vorgeschichte), Táborský archiv 14, 2008, s. 293–300
; Peter Hallama, Zwischen Volksfront und Blockbildung. Die Wiener Tschechen und die KSČ 1948–1952, Innsbruck 2009
; Jana Starek, Tschechische Frauen im österreichischen Exil 1968–1989, in: Hana Ambrožová – Tomáš Dvořák – Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Pavel Pumpr (ed.), Historik na Moravě. Profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám, Brno 2009, s. 805–817
; Jaroslav Vaculík, Oslavy Komenského a spolek Komenský ve Vídni v roce 1892, in: Marta Konířová (ed.), 120 let Muzea Komenského v Přerově a oslavy Komenského v roce 1892 ve střední Evropě. Materiály z odborné konference, konané 14.–15. října 2008 v Přerově, Přerov 2009, s. 74–76
; Vlasta Valeš, Die Angst, vergessen zu werden. Zur Lage der Wiener Tschechen in der Zwischenkriegszeit, in: Stefan Karner – Michal Stehlík (ed.), Österreich. Tschechien. Geteilt – getrennt – vereint, [Schollach] 2009, s. 222–227
; Viktor Velek, Czech Vienna. The music culture of the Czech minority in Vienna 1840–1918, Czech Music, 2009, č. 2, s. 31–50
; týž, Rok 1848 a vídeňští Češi a Moravané na stránkách Ohéralova Týdenníku, Časopis Matice moravské 129, 2010, Supplementum 2, s. 55–61
; Regina Wonisch (ed.), Tschechen in Wien – Zwischen nationaler Selbstbehauptung und Assimilation, Wien 2010.

Milan Hlavačka