Češi ve Spojených státech amerických

I. Charakteristika; II. Počátky přistěhovalectví do 70. let 19. století; III. Češi v tzv. nové imigraci 1880–1914; IV. Češi v USA v letech 1914–1939; V. Krajanský odboj a období politické emigrace 1939–1945; VI. Po druhé světové válce; VII. Stav koncem 20. století.

I. Charakteristika

Skupina převážně česky mluvícího obyvatelstva českého, židovského a německého původu, pocházející z území dnešní České republiky; její existence a dějiny na území dnešních Spojených států amerických.

II. Počátky přistěhovalectví do 70. let 19. století

První známý příchozí z → Českého království, židovský geolog a metalurg Joachim Gans (Ganz) z Prahy přibyl na pobřeží dnešní Severní Karolíny v roce 1585 jako odborník na kovy v anglické kolonizační výpravě Ralpha Lanea, s níž se v následujícím roce vrátil do Evropy. Další Češi jej následovali až o půl století později v souvislosti s pobělohorskou protestantskou → emigrací, jejíž příslušníci se dostávali do styku s nizozemskými či švédskými společnostmi podnikajícími v zámoří. Dokumenty Nového Amsterodamu (od 1664 New Yorku) a Nového Švédska obsahují záznamy o osobách označených jako Češi (Bohemian) či nositelích česky znějících jmen, jejich původ však není zcela jistý („český obchodní kníže“ Frederick Philipse z Nového Amsterodamu). Prvním (a pro 17. století dosud jediným) spolehlivě doloženým českým rezidentem na území USA byl Augustin Herman (1605–1686) ze Mšena, jednatel a zeměměřič nizozemské společnosti Peter Gabry a synové, který se roku 1633 usadil v Novém Amsterodamu, zastával zde úřad radního a později vykonával pro guvernéra Petera Stuyvesanta diplomatické služby. V roce 1660 přesídlil do Marylandu a na pozemcích, jež obdržel od guvernéra George Calverta za zhotovení mapy Virgínie a Marylandu, vybudoval sídlo zvané Bohemia Manor.

Ve 30. letech 18. století došlo k první skupinové emigraci ze zemí Českého království do Severní Ameriky. Jednalo se o členy protestantské sekty → Moravských bratří (později Moravská církev), původem ze severní Moravy, usazených v saském Herrnhutu na panství hraběte Nikolause Zinzendorfa. Od roku 1735 část z nich z ekonomických a misijních důvodů odcházela do nově založené severoamerické kolonie Georgie. Roku 1740 Moravians z bezpečnostních a klimatických důvodů přesídlili do Pensylvánie, kde založili města Bethlehem, Nazareth a Lititz, od roku 1753 vznikaly moravské obce v Severní Karolíně (Bethraba, později Wachowia). Jazykově němečtí Moravané, kteří se hlásili k dědictví → Jednoty bratrské a k episkopální tradici Jana Amose Komenského, vykonávali intenzívní misijní činnost mezi indiánskými kmeny, vybudovali obec tzv. modlících se indiánů Gnadenhütten mezi Delawary, zakládali vzdělávací instituce (roku 1742 ženský vzdělávací ústav v Bethlehemu) a zasloužili se o rozvoj koloniální hudební kultury (první varhany v Severní Americe).

Až do poloviny 19. století se Češi vyskytovali mezi přistěhovalci do USA spíše výjimečně a výrazněji se nepodíleli na tzv. první imigraci (původem převážně z britských ostrovů, Německa a Skandinávie). Ve veřejném životě se prosadil v Texasu usedlý lékař a lingvista Antonín Dignovity, autor knihy Bohemia under Austrian Despotism (1857) a přítel předního texaského politika Samuela Houstona. Společenskou prestiž získali také profesor němčiny a francouzštiny na Miami College v Ohiu Karel Hrubý, kněz a od roku 1852 biskup ve Filadelfii Jan Nepomuk Neumann (1811–1860), obchodník, plantážník a spisovatel Karel Antonín Postl (1793–1864) (Austria as It Is, 1826) a dobrodruh Čeněk Paclt (1815–1887), který bojoval v řadách Američanů v mexické válce 1846–1847. Od počátku 40. let se začali Češi do USA poprvé stěhovat prostřednictvím organizované náborové kolonizace. Šlo o několik rodin v Texasu (snad z okolí Liberce), které přibyly společně s německou imigrací; roku 1847 vznikla v Texasu první česká osada.

Významnější vlna přistěhovalectví z Čech přišla až po porážce → revoluce 1848–1849, jejíž účastníci – revoluční demokraté – prchali před možnými trestními postihy. Sociální skladbu emigrace „osmačtyřicátníků“ tvořili hlavně řemeslníci, studenti a dělníci, z konfesního hlediska šlo většinou o katolíky. Mezi nimi vynikl zejména student práv a stoupenec názorů Karla Havlíčka Borovského Vojta Náprstek (1826–1894, do USA přibyl počátkem roku 1849). Náprstek proslul jako organizátor krajanského života a iniciátor prvních česko-amerických spolků; byl prvním z řady českých volnomyšlenkářů působících v USA. Roku 1849 založil v New Yorku Slovanský spolek (později Českoslovanský spolek), stál u vzniku Dělnického čtenářského a vzdělávacího spolku. Za pobytu ve wisconsinském Milwaukee vydával v letech 1852–1854 Milwaukee Flügblatter, první (německy psaný) časopis pro Čechy v USA. Před návratem do Prahy v roce 1858 vykonal Náprstek cesty po americkém Západu (Minnesota) a Jihozápadu, na nichž získal předměty indiánské kultury značného etnografického významu, tvořící základ sbírek dnešního → Náprstkova muzea v Praze.

Na počátku 50. let 19. století možnosti zámořského → vystěhovalectví podstatně usnadnila dobudovaná síť železničního spojení z Čech a Moravy do Brém a Hamburku. Místo politických důvodů emigraci stále více motivovaly pohnutky hospodářské a sociální. Pod dohledem německých (pruských) náborových agentů odcházeli po skupinách lidé z venkova a malých měst, zejména katolíci z některých částí Moravy. Češi a Moravané se v tomto období v Americe zpravidla usazovali v blízkosti německého etnika, jež jim při obvyklé neznalosti angličtiny sloužilo jako jazykový a kulturní prostředník. Část zůstávala ve velkých městech – New Yorku, Chicagu a St. Louis, kde vykonávali nekvalifikované a řemeslnické práce. Zámožnější přistěhovalci rolnického původu směřovali ve skupinách na farmy do Texasu (přes New Orleáns a Galveston) a jednotlivě do zemědělských oblastí Středozápadu, zejména do Wisconsinu a Iowy. V Texasu vznikl v průběhu 50. let řetěz českých (resp. moravských) osad mezi Houstonem a Austinem; ve Wisconsinu a v Iowě se Češi usazovali v okolí venkovských městeček Milwaukee, Racine a Cedar Rapids.

Dalším centrem českého přistěhovalectví se stal St. Louis, kde byl roku 1854 založen první český podpůrný spolek a o rok později vysvěcen první český katolický kostel v USA. Spolkový život a krajanský tisk na Středozápadě dostaly v dalších letech posilu založením amerických poboček → Slovanské lípy (1859), tělocvičné jednoty → Sokol (1865), vzdělávacího spolku → Včela (1865) a vznikem prvních českých periodik Národní noviny (St. Louis, 1859), Slovan amerikánský (Racine, 1859), Slavie (Racine, 1863), Pozor (St. Louis, 1865) a Pokrok (Chicago, 1868), které vesměs zastávaly republikánské a protiotrokářské názory. V 60. letech se rozvíjela také spolková činnost českých tabákových dělníků v New Yorku, naverbovaných agenty v letech 1861–1864 (Slovanská lípa, Včela, Sokol, Českoslovanský pomocný podpůrný spolek); ve velkých městech byly zakládány spolky dělnické (Českoslovanský dělnický spolek v Chicagu 1866, v New Yorku 1870).

Bojů občanské války se zúčastnilo kolem 600 Čechů, z nich asi dvě třetiny původem ze Středozápadu na straně Unie (i jako domobranci), zatímco texaští Moravané bojovali spíše v armádě Konfederace. V Chicagu vytvořili čeští dobrovolníci tzv. Slovanskou Lincolnovu střeleckou setninu, české setniny byly i v plucích z Wisconsinu a Iowy.

Česká menšina zůstávala dlouho do 19. století početně poměrně slabá. V roce 1860 žilo v USA pouze kolem 10 tisíc osob původem z Čech. Mezi sklonkem 60. a polovinou 70. let však vystěhovalecká vlna dočasně podstatně zesílila, takže v roce 1880 vykázalo úřední sčítání lidu (U.S. census) již 85 361 obyvatel, kteří jako místo narození udávali České země. Z velké části se jednalo o lidi české jazykové příslušnosti, čeští a moravští Němci většinou uváděli jako zemi původu Rakousko.

III. Češi v tzv. nové imigraci 1880–1914

Ve třech dekádách před vypuknutím → první světové války došlo k největšímu přílivu českých vystěhovalců v rámci tzv. nové imigrace, pocházející především ze zemí jižní, východní a jihovýchodní Evropy. Mezi léty 1880–1900 se z Českých zemí vystěhovalo do USA na 230 tisíc osob, do roku 1914 pak přibylo dalších 140 tisíc. Oficiální sčítání v roce 1900 přitom vykázalo přítomnost 157 tisíc rezidentů narozených v Čechách, což svědčí o častých návratech a jednorázové výdělečné účelnosti mnoha výjezdů do Ameriky. Proti ostatním etnikům nové imigrace byli Češi zvýhodněni vysokou mírou gramotnosti (97 %), vyšším stupněm dosažené kvalifikace a lepším výchozím sociálním postavením. Netypická byla také jejich demografická struktura, která si podržela rodinný charakter (dvě třetiny tvořily ženy a děti) a vyznačovala se vyrovnaným rodovým zastoupením (57 % mužů).

Zatímco Češi první vlny odcházeli především za půdou na prérie středozápadních států, po roce 1880 začal vystěhovalecký proud směřovat převážně do velkých měst New Yorku, Chicaga, Clevelandu a St. Louis, později do Pittsburghu. Vznikající specifická českoamerická komunita, posilovaná každoročním přílivem až 12 tisíc osob (s imigračním vrcholem v roce 1907 – 13 554 osob), navázala na základní síť krajanských spolkových a publikačních aktivit z předchozího období. Dotvořila ji v rozvinutou strukturu českých kulturních, podpůrných a tělovýchovných institucí, spolků, škol, církví, lóží atd. Nejvýraznějším projevem kulturní činnosti Čechoameričanů se stal tisk, zejména periodický; během 19. století se v USA objevilo více než 200 titulů krajanských novin a časopisů, které odrážely adaptační a asimilační proces české menšiny. Ta se na jedné straně snažila uchovat českou jazykovou a národnostní identitu (tisk, školy, spolky), vědomí tradic a etnická specifika v oblasti materiální i duchovní kultury (zvyky, písně, tance, každodenní život), na druhé straně však do jazyka i životních postojů pronikala amerikanizace (společenská emancipace, podnikavost, spoléhání na vlastní síly) a objevovaly se kritické názory vůči staré vlasti. Vedle výrazného početního nárůstu přidala v 80. letech novou kvalitu krajanskému životu také dorůstající první generace potomků narozená v USA, často již hovořící pouze anglicky a s oslabenou vazbou na původní vlast.

V důsledku spolupůsobení často rozporných činitelů – snaha o zachování etnické identity, překotný početní růst, koncentrace ve městech se zvýšenými nároky → akulturace, nástup druhé generace, otevřenost americké společnosti s prosperující ekonomikou a ovzduším společenského optimismu – přijala česká menšina v USA na sklonku 19. a počátku 20. století nutnost určitého stupně asimilace. Její instituce se zaměřily především na řízení a ovlivňování tohoto procesu tak, aby se uchovaly alespoň některé udržitelné rysy české národní a jazykové svébytnosti. Tato změna postoje znamenala opuštění předchozích pokusů zakládat v americkém prostředí výlučně české osady (Bohemia na Long Islandu), zato se zvýrazňovala krajanská činnost na úzce lokálním principu. Vedle dosavadních šíře pojatých institucí, jako byla Slovanská lípa, Sokol či Českoslovanská podporující společnost, rostl počet místních osvětových spolků, specializovaných lóží a jiných uskupení; bylo vydáváno množství často krátkodobě vycházejících periodik. Navenek široká základna krajanských aktivit se vyznačovala značnou místní izolovaností, nedostatečným propojením jednotlivých složek a absencí ústředního orgánu, který by koordinoval český národní život v USA. Rezignaci krajanů na dlouhodobější kontinuitu národní existence potvrzovaly dojmy návštěvníků z Čech (Josef Václav Sládek /1845–1912/, Josef Štolba /1846–1930/, František Herites /1851–1929/, Bohumil Havlasa /1852–1878/, Josef Šmaha /1848–1915/, Josef Kořenský /1848–1938/), předpovídajících zánik české komunity po zeslabení přistěhovaleckého proudu. Naopak vznik konsolidovaného, kvalitativně nového světa Čechoameričanů se svébytným kulturním, materiálním a hodnotovým vybavením doložila účast krajanských Čechů na světové výstavě v Chicagu 1893 a zejména pak početná výprava a prezentace krajanského života na → Českoslovanské národopisné výstavě v Praze v roce 1895.

Nejvlivnějším a nejosobitějším projevem české menšinové kultury v USA se od počátku 80. let stal periodický tisk. V letech 1880–1900 začalo vycházet na 170 českých titulů, z nichž mnohé ovšem zanikly pro nedostatek předplatitelů již po několika číslech. Nejpočetnější skupinu představoval tisk tzv. svobodomyslný (volnomyšlenkářský) s protiklerikálním a protiautoritářským, popřípadě republikánským zaměřením, který zpravidla vynikal šíří záběru, zájmem o politiku a veřejné záležitosti a stylistickou úrovní. Mezi jeho nejvýznamnější tituly (deníky i společensko-politické časopisy) náležela chicagská Svornost (vydal August Geringer /1842–1930/), dále racinská Slavie (vznikla sloučením Slovana Amerikánského a Národních Novin), clevelandská Denice Novověku (orgán Českoslovanské podporující společnosti), New Yorské Listy, Chicagské Listy, Volnost, Nová Doba, Pokrok Západu ze St. Louis a Svobodomyslné hnutí. Zejména antiklerikální obsah a působení významných osobností (František Martin Klácel /1808–1882/) se staly nejvýraznějšími specifickými rysy, odlišujícími českou menšinu od amerického prostředí.

Méně zastoupené názorové skupiny tvořil tisk náboženský a dělnický. Katolíci, soustředění v St. Louis, vydávali již od roku 1867 Katolické Noviny. Významné byly rovněž katolické časopisy Čechoslovan, Obzor, Národ, Hlas a Katolík. Z evangelických periodik se déle udržely Pravda, Svit, Křesťanský posel a Jednota. Zájem náboženského tisku se většinou omezoval na církevní a místní záležitosti a zůstával stranou politického dění. Dělnické časopisy, v nichž na čas působili předáci českého → dělnického hnutí (Norbert Zoula /1854–1886/, Josef Boleslav Pecka /1849–1897/), přidávaly ke krajanskému tisku výraznou charakteristiku propagace socialistických myšlenek a kritiku sociálních křivd. Za první český dělnický list lze označit Národní Noviny (od 1868, red. J. V. Sládek, od 1870 Lev J. Palda /1847–1913/, Chicago). Dále vycházely Dělnické Listy, Dělník Americký, Proletář, Hlas lidu, Právo lidu, Spravedlnost; radikální a anarchistické tiskoviny byly zastoupeny Budoucností (J. B. Pecka) a Lampičkou. Nabídku doplňovaly časopisy se zaměřením hospodářským (Hospodář), kulturně zábavné (Duch Času, Rodina, Květy Americké), humoristické (Šotek, Diblík, Rarášek), ženské (Domácnost, Ženské listy) a dětské (Besídka, Přítel dítek). Snahou zmapovat krajanský život a udržet spojení s vlastí se vyznačovaly → kalendáře a almanachy (Amerikán, Nová vlast). Od roku 1894 vycházel v Omaze Bohemian Voice, první český časopis v angličtině, svědčící o rostoucím jazykovém odcizení druhé generace přistěhovalců.

Zkušeností pobytu v Americe, spojenou často s působením v krajanském tisku, prošla od 80. let řada českých literátů, novinářů a publicistů (J. V. Sládek, F. M. Klácel, B. Havlasa, Gustav Habrman /1864–1932/, Josef Mach /1883–1951/, Karel Pergler /1882–1954/, Zdeněk Matěj Kuděj /1881–1955/); do dějin české hudby se zapsal americký pobyt (zvláště ve Spillville v Iowě) Antonína Dvořáka (1841–1904).

Na sklonku 19. století se čeští přistěhovalci rozšířili do všech států Unie. V roce 1900 žilo 45 % amerických Čechů ve městech, z toho jen v Chicagu na 90 tisíc. V tradičních (New York, Chicago, Milwaukee, Racine, St. Louis) i nových (Cleveland) centrech byli zaměstnáni především v lehkém a středním průmyslu, popřípadě v řemeslné výrobě, méně (ve srovnání s jinými slovanskými etniky) se usazovali v ocelářském Pittsburgu. Od 80. let se objevovaly v New Yorku, Chicagu (Plzeň, Vinohrady) a St. Louis celé české čtvrti. Státy Wisconsin, Illinois, Iowa, Kansas a Nebraska se zase staly základnami, odkud se česká populace šířila na daleký Západ, do Wyomingu, Indiany, Severní Dakoty, Arizony, Utahu a Kalifornie; Moravané se stěhovali do Texasu a Nebrasky. Od 90. let se čeští přistěhovalci usazovali i v jižních státech Louisianě, Virgínii a na Floridě.

Češi se příliš nezapojovali do činnosti v amerických politických stranách a odborech a dávali přednost vlastním vzdělávacím, osvětovým, svépomocným a tělovýchovným organizacím, čtenářským kroužkům a bytovým družstvům. Ve městech se čeští dělníci již od 60. let sdružovali do dělnických organizací (Česko-dělnický sbor v Chicagu /1866/) a odborových spolků (první v roce 1870 v New Yorku); v roce 1900 působilo v New Yorku 20 českých odborových spolků, v Chicagu dvanáct. Nová imigrace z velké části zaplňovala poptávku po nekvalifikovaných či špatně placených pracovních silách v rozvíjejícím se průmyslu, proto část českých městských přistěhovalců, zejména dělníků s nízkými příjmy, sympatizovala se → socialismem. Od 70. let působily české sekce při americké Dělnické straně v Chicagu, New Yorku, Clevelandu a dalších městech; v Chicagu se ustavila česká pobočka Socialistické strany Ameriky. Čeští dělníci se rovněž účastnili organizace masových protestů proti pracovním podmínkám a → stávek za zlepšení sociální situace; nejvýznamnější z nich byla demonstrace anarchistů 4. 5. 1886 na Haymarketu v Chicagu, při níž byli zabiti dva Češi (demonstrant a policista), a následné nepokoje 5. 5. v Millwaukee. V roce 1906 byla založena Česká federace socialistických stran Ameriky, která sdružovala 20 poboček se 600 členy.

Po roce 1900, zejména v posledních letech před první světovou válkou, se Češi s postupující naturalizací stávali v místech svého soustředění (Chicago, Cleveland, Nebraska) důležitou složkou voličstva. Převážná většina krajanů byla nakloněna Demokratické straně, pouze čeští farmáři v Nebrasce tradičně volili republikány a chicagští dělníci socialisty. Potomci českých přistěhovalců a členové krajanské komunity se stále více uplatňovali v předních politických a správních úřadech (Karel Jonáš /1840–1896/, demokratický státní senátor státu Wisconsin 1880–1884, náměstek guvernéra Wisconsinu 1890–1894; Antonín Čermák /1874–1933/, demokratický politik a starosta Chicaga 1931–1933; Adolf Sabath /1886–1952/, demokratický poslanec za stát Illinois 1906–1952), prosadili se jako úspěšní podnikatelé (rodina Korbelových, Charles Motyčka), stávali se významnými právníky, historiky, literáty a vydavateli (Louis Brandeis /1856–1941/, Tomáš Čapek /1861–1950/, Karel Pergler, Vladimír A. Geringer /1872–1930/), vynikali ve vědě (antropolog Aleš Hrdlička /1869–1943/).

Od 90. let 19. století rostly styky krajanů s emancipující se českou národní inteligencí. Vedle nejrůznějších aktivit, zaměřených na udržení národní identity a na praktickou pomoc přistěhovalcům, rostl zájem o dění ve vlasti a o české politické a národní aspirace. Čechoameričané usilovali o vytvoření ústředního krajanského orgánu, jenž by soustavně propagoval český živel, podporoval emancipační snahy a organizoval přednáškovou a osvětovou činnost. Roku 1892 byl založen Česko-americký národní výbor pod předsednictvím novináře L. J. Paldy, zamýšlený jako středisko pro šíření české vědy, kultury a informací o českých dějinách a národních cílech. V roce 1909 zřídil Palda v Chicagu za finanční podpory Františka Korbela Českoamerickou tiskovou kancelář v čele s J. S. Vojanem, jenž měla kromě informačních služeb také koordinovat osvětové úsilí, objasňovat a prosazovat české národní zájmy; podobný cíl si kladla Česko-americká národní rada v čele s cestovatelem Stanko Vrázem (založená roku 1910). Uskutečnila se přednášková turné Tomáše G. Masaryka (1907) a historika husitství Francise Lützowa (1912). V roce 1907 byla na Nebraské univerzitě zřízena první stolice české řeči a literatury (zanikla 1919), česká studia se objevovala na univerzitách Středozápadu (Illinois, Iowa, Wisconsin), v Texasu a v Kalifornii.

IV. Češi v USA 1914–1939

Po dosažení vrcholu v roce 1907 začal příliv českých vystěhovalců do USA slábnout, v období první světové války se téměř zastavil. V roce 1914 jako reakce na vypuknutí války (→ první světová válka) vznikaly mezi krajany protihabsbursky zaměřené spolky, výbory a fondy na podporu české věci (Českoamerický výbor pro osamostatnění a podporu národa, Českoslovanský pomocný výbor, Česko-americká národní rada). České národní sdružení (ČNS), založené 25. 8. 1914 v Chicagu představiteli Česko-americké národní rady, Českoslovanského pomocného výboru a Českoamerické tiskové kanceláře, mělo koordinovat odbojovou krajanskou činnost v USA a pořádat finanční sbírky. Po vstupu USA do války v roce 1917 se krajanské aktivity zaměřily zejména na podporu válečného úsilí (nábor pro → československé legie) a protirakouskou propagandu. V květnu 1917 ČNS ve spolupráci se Slovenskou ligou iniciovalo vznik tiskové kanceláře Slavic Press Bureau v New Yorku, která dodávala americkému tisku informace a články ve prospěch československé samostatnosti.

Roku 1918 se spojením Česko-americké národní rady, Národního sdružení českých katolíků (vzniklo roku 1917) a Slovenské ligy vznikla Československá národní rada americká („vlastenecká organizace Američanů československého původu“), která mj. zajišťovala pobyt a program T. G. Masaryka v USA od dubna do listopadu 1918. Dne 31. 5. 1918 podepsali američtí Češi a Slováci → pittsburghskou dohodu o postavení → Slovenska v budoucím státě. T. G. Masaryk předložil 16. 10. 1918 státnímu tajemníkovi Robertu Lansingovi → washingtonskou deklaraci nezávislosti, v níž přihlásil vznikající československý stát k americkým politickým hodnotám. Jako součást činnosti Masarykem iniciované Středoevropské demokratické unie byla 8. 11. 1918 vyhlášena v New Yorku samostatnost → Československa.

V průběhu 20. let české vystěhovalectví do USA stagnovalo, na poválečné vlně (v letech 1922–1924) se podíleli především → Slováci. Omezovaly je restrikční zákony o ročních kvótách z let 1921 (3 % z velikosti etnické komunity v USA podle sčítání z roku 1910) a zejména 1924 (2 % stavu podle censu z roku 1890). V roce 1925 však počet imigrantů z ČSR (Čechů i Slováků) klesl na 2 400, tedy pod povolenou kvótu. Nakrátko vzrostl jen v letech 1928–1930. Čechoameričané podléhali kulturně i jazykově asimilačním tlakům, zanikaly české čtvrti; počet Čechů se v roce 1930 snížil na 200 tisíc.

Rozvíjely se však standardní mezistátní vztahy (→ česko-americké vztahy), do USA jezdili čeští → podnikatelé, studenti i turisté, významné byly styky sokolských jednot a návštěvy českoamerických Sokolů na sletech. S naplněním československých národních aspirací však zanikla jedna významná příčina vystěhovalectví a zároveň upadl význam širšího politického poslání českoamerických volnomyšlenkářů. Ohrožení Československa nacistickým Německem vyvolalo na americké půdě vlnu solidarity s ohroženou vlastí. Američtí krajané zahájili v létě 1938 sbírku ve prospěch fondu na obranu republiky. Z krajanského podnětu vznikl celoamerický Výbor na záchranu Československa, složený ze zástupců různých amerických protifašistických organizací a prominentních osob. V kritických dnech září a října 1938 se konala celá řada demonstrací, jako byl pochod v New Yorku 1. 10. Významnou propagační roli zde sehrál bratr prezidenta, senátor Vojta Beneš, který působil v USA od září 1938 až do roku 1945.

V. Krajanský odboj a období politické emigrace 1939–1945

→ Nacistická okupace ČSR 15. 3. 1939 vyvolala mezi krajanskou veřejností v USA rozhořčení. Všechna česká centra zasáhla vlna protestních shromáždění, z nichž největší byla v baště československé Ameriky, v Chicagu. V New Yorku se ustavil za účasti krajanských spolků Výbor pro potírání nacistické útočnosti. Působivá byla zejména kampaň kolem československého pavilonu na světové výstavě v New Yorku. Zástupci krajanů se stali členy výboru pro dokončení československého pavilonu a organizovali sbírky na vybavení pavilonu.

Už před zánikem druhé republiky byla reorganizována Československá národní rada, jako vrcholný orgán krajanského hnutí v USA. Svoji činnost aktivizovalo České národní sdružení, které se osvědčilo v prvním zahraničním odboji. V USA existoval rovněž československý diplomatický aparát, který se dal k dispozici → zahraničnímu odboji. V legacích měly být zachovány prvky státního aparátu jako organizačního centra připravované akce. Základem odboje v Americe však bylo krajanské hnutí.

Kromě Chicaga byl významným centrem krajanského života také New York. Tamnímu českému hnutí, reprezentovanému především Ústředím československých spolků, se však nepodařilo stát se centrem československé akce. V dubnu 1939 se v Chicagu sešly sjezdy hlavních krajanských organizací, zejména Českého národního sdružení a Národního svazu českých katolíků, které se spojily do Československého národního sdružení. Organizace ustavily společný výkonný výbor, později přezvaný na Československou národní radu (ČSNR), ve které mělo rozhodující vliv České národní sdružení zahrnující 140 odboček s 35 tisíci přímými členy. Krajané pak vyzvali bývalého prezidenta Edvarda Beneše, který pobýval v USA od února do poloviny července 1939, aby se postavil do čela nově vznikajícího odboje. K Českému národnímu sdružení se přimykalo i Sdružení amerických Čechoslováků v Texasu s 57 odbočkami a několika tisíci přímých členů. Národní svaz českých katolíků měl asi 40 tisíc členů, další člen ČSNR – Slovenské národní sdružení – zahrnoval v 50 odbočkách 4 tisíce přímých členů. ČSNR sdružovala celkem asi čtvrt milionu stoupenců z asi 330 tisíc krajanů, kteří přišli ze staré vlasti, případně z všeobecně uváděného milionu krajanů v Americe. Krajanské organizace pomohly počínajícímu zahraničnímu odboji především finančně. Za součinnosti americké ČSNR bylo na sjezdu v Torontu v červnu 1939 vytvořeno Národní sdružení Slováků, Čechů a Karpatorusů v Kanadě, které sdružovalo velkou část tamních 2500 krajanů, ze dvou třetin Slováků. Chicagská ČSNR silně ovlivňovala také krajanské hnutí v Latinské Americe, například Československé sjednocení v Argentině. Americká národní rada udržovala spojení s krajanskými organizacemi i v Mexiku, Guatemale, Venezuele, Peru, Ecuadoru, Kolumbii, ale i v jižní Africe, Číně, Palestině, Austrálii a Holandské Východní Indii.

Problémem zůstávala otázka slovenská, neboť početná část slovenské krajanské obce se k československému zahraničnímu odboji nepřipojila. To se týkalo zejména katolicky orientované Slovenské ligy, která uvítala vznik Slovenské republiky jako konečnou realizaci svých národních tužeb. Ani u těch slovenských organizací, které se do odboje zapojily (zejména Slovenské národní sdružení), nebyl postoj ke slovenské otázce jednoznačný a diskuse nad postojem Slovenska v obnoveném státě přerostly po příjezdu bývalého premiéra Milana Hodži do USA v první polovině roku 1942 v ostrou roztržku mezi českými a slovenskými organizacemi, kterou muselo urovnávat prostřednictvím zastupitelských úřadů londýnské vedení odboje.

Po vstupu USA do → druhé světové války mohli američtí krajané rozvinout větší aktivitu, ke které přispívaly zájezdy čelných exilových představitelů do USA; týkalo se to ministra zahraničních věcí exilové vlády Jana Masaryka, ministra Jána Lichnera a dalších. Stejně tak nezastupitelnou roli sehrála při organizaci propagandy mezi krajany Československá tisková a informační služba v New Yorku, řízená vyslancem Jánem Papánkem, transformovaná v listopadu 1940 do Československé informační služby; od července 1940 fungovalo v Bostonu také rozhlasové vysílání Československá Amerika v rámci stanice WRUL Radio University Boston, které se snažilo informovat americkou veřejnost o československé otázce. Krajané také shromažďovali finanční prostředky pro podporu uprchlíků a financování zahraničního odboje, zejména prostřednictvím organizací Czechoslovak Relief a American Friends of Czechoslovakia, které se v dubnu 1943 spojily do jednotné United Czechoslovak Relief, po reorganizaci v červenci 1944 přejmenované na American Relief for Czechoslovakia. Československá národní rada shromáždila pro tyto účely do roku 1945 celkem 596 tisíc dolarů. Z toho polovina byla použita na podpůrné akce, druhá část byla poukázána zahraničnímu odboji do Londýna. Nejvíce peněz shromáždilo České národní sdružení. Vedle toho američtí Češi podporovali válečné úsilí USA, přispívali na každoroční sbírkové akce a shromáždili prostředky na pořízení dvou bombardovacích letadel a postavení nákladní oceánské lodi. V prezidentských volbách v letech 1940 a 1944 volili Češi většinou kandidáta Demokratické strany.

Podíl amerických občanů českého původu na osvobozování západní Evropy v letech 1944–1945 nelze pro nedostatek statistických dat zatím stanovit, stejně jako určit čísla, týkající se emigrace z Českých zemí do USA. Krajané však bojovali v rámci americké armády na všech světových frontách, stejně na tichomořském jako na evropském válčišti, na moři, na pevnině i ve vzduchu. Najdeme je v bojích na tichomořském Guadalcanalu, Leyte, v severní Africe, u Monte Cassina i v řadě dalších bitev. Cenné bylo působení českých intelektuálů (mimo jiné historika Otakara Odložilíka), kteří vydali v letech 1942–1944 několik sborníků, například tři svazky newyorského Zítřka. V exilu v USA se angažovala v letech války řada předních českých umělců. K nejznámějším patřili herci Jiří Voskovec a Jan Werich, skladatel Jaroslav Ježek, klavírista a skladatel Rudolf Firkušný a další.

VI. Po druhé světové válce

Poválečný vývoj v ČSR způsoboval mezi americkými krajany zmatek. Válečná jednota se rozpadla, když z Československé národní rady vystoupili čeští katolíci i zástupci Slovenského národního sdružení. Po → únorovém převratu v roce 1948 začal do Ameriky proudit nepřetržitý tok uprchlíků z Československa.

Od konce 40. let 20. století se proces asimilace amerických Čechů velmi zrychlil. Ústřední organizace, které se osvědčily v prvním a druhém odboji, se začaly rozkládat. Zanikly a měnily se katolické časopisy, kolej českých → benediktinů v Lisle se proměnila v koedukovanou střední školu. Podpůrné společnosti se udržely v Texasu a Nebrasce, ale angličtina v nich vytlačovala češtinu. Došlo k poklesu počtu osob znalých → českého jazyka a hlásících se ke svému původu. Snížil se také počet Čechů pracujících v zemědělství. Vnitřní migrace vedla k opouštění velkých center. Druhá či třetí generace přistěhovalců se prakticky amerikanizovala. Zájem o poválečnou → reemigraci do staré vlasti byl v USA, stejně jako v Kanadě, díky postupující asimilaci a vyššímu životnímu standardu v těchto státech téměř nulový.

Československá národní rada americká spojovala různé podpůrné, tělovýchovné a jiné spolky. Po celá 50. léta 20. století probíhaly v Československé národní radě boje o její další orientaci. Část jejích členů nepřerušila kontakty s komunistickým Československem, zúčastňovala se celostátních → spartakiád a odebírala časopis Československý svět, vydávaný v Praze Československým ústavem zahraničním. Rada úzce spolupracovala s → Radou svobodného Československa.

Nové americké imigrační zákony omezily přistěhovalectví ze střední Evropy na zlomek. Zájem o dějiny krajanů udržovala organizace Czech-American Heritage a střediska výuky českého jazyka na vysokých školách v New Yorku, Chicagu, Nebrasce a Texasu. Tisíce příslušníků americké inteligence českého a slovenského původu podchytila v roce 1958 vytvořená Československá společnost pro vědy a umění (jejíž čelnou osobností byl Miloslav Rechcígl), která v roce 1962 vydala sborník The Czechoslovak Contribution to World Culture a stala se jednou z nejvýznamnějších krajanských organizací, každoročně pořádající kongresy a konference, vydávající historický časopis Kosmas a knižní publikace.

Od 60. let 20. století probíhal v USA proces etnického znovuoživení, doba zvýšeného zájmu příslušníků jednotlivých etnických skupin o vlastní původ a etnické tradice. Došlo k určité renesanci české kultury, rostl zájem o výuku českého jazyka. Krajané začali zkoumat své rodokmeny a navštěvovat místa původu svých předků. V Texasu vznikl spolek amerických učitelů slovanských jazyků. Studenti z Texasu a Nebrasky začali přijíždět na kursy českého jazyka ve staré vlasti. Do Texasu a Nebrasky byli vysláni lektoři českého jazyka. Po potlačení → Pražského jara 1968 se v Americe objevila další vlna českých emigrantů. Vedle příslušníků masové emigrace před rokem 1914 zde byli uprchlíci z let 1938–1939, po roce 1948 a po roce 1968. Tito noví imigranti se asimilovali daleko rychleji než starší krajanské generace.

VII. Stav koncem 20. století

Podle amerických censů z let 1980 a 1990 uvedlo pouze český původ 789 tisíc, respektive 769 tisíc respondentů. Další jej uvedli jako jeden z etnických původů (1990 – 527 tisíc osob). Nejvíce osob českého původu (hlavního nebo druhotného) bylo v roce 1990 napočítáno ve státech Illinois (132 tisíc), Texas (167 tisíc), Wisconsin (104 tisíc), New York (50 tisíc), Ohio (67 tisíc), Minnesota (88 tisíc), Nebrasca (90 tisíc), Iowa (59 tisíc). USA tak zůstaly zemí s největší českou komunitou v zahraničí. V USA byla česká menšina na 25. místě v pořadí etnických skupin podle počtu. V Nebrasce tvořily osoby českého původu nejpočetnější etnickou komunitu ve vztahu k celkové populaci státu (6,2 %). Většina těchto osob českého původu však český jazyk neovládala.

Literatura

Jan Wagner, Čeští osadníci v Severní Americe, Praha 1887
; Jan Habenicht, Dějiny Čechů amerických, St. Louis 1904
; Tomáš Čapek, Památky českých emigrantů v Americe, Omaha 1889
; týž, Padesát let českého tisku v Americe, New York 1911
; týž, Naše Amerika, Praha 1926
; týž, Návštěvníci z Čech a Moravy v Americe v letech 1848–1939. Příspěvek k dějinám Čechův Amerických, Chicago 1940
; Bohuš Beneš, Amerika jde s námi, Londýn 1941
; Stanislav Budín, Věrni zůstali. Druhý odboj amerických Čechů ve východních státech Unie 1939–45, New York – Boston – Praha 1947
; František Štědronský, Zahraniční krajanské noviny, časopisy a kalendáře do roku 1938, Praha 1958
; Francis Dvornik, Czech Contributions to the Growth of the United States, Washington 1961
; František Kutnar, Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu, Praha 1964
; Tematický soupis tisků vztažených k historii Čechů a Slováků v USA, Bulletin Komise pro dějiny Čechů a Slováků v zahraničí ČSAV 5, 1967, s. 26–47
; Josef Polišenský (ed.), Začiatky českej a slovenskej emigrácie do USA, Bratislava 1970
; Vera Laska, The Czechs in America, 1633–1977, New York 1978
; Karen J. Freeze, Czechs, in: Harvard Encyclopedia of American Ethnic Groups, Cambridge – London 1980
; Joseph Chada, The Czechs in the United States, Chicago 1981
; Jiří Jožák, Američtí krajané a Mnichov, in: Slováci v zahraničí, Martin 1985, s. 27–50
; Leoš Šatava, Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Praha 1989
; Juliana Puskás (ed.), Overseas Migration from East-Central Southeastern Europe, 1880–1940, Budapest 1990
; Jiří Jožák, K historii československé zahraniční akce v USA (15. 3. – 1. 9. 1939), Historie a vojenství 40, 1991, č. 5, s. 43–77
; Stanley B. Winters, Otakar Odložilík΄s American Career: the Uneasy Self-Exile of a Czech Historian, in: Eva Hartmann – S. B. Winters (ed.), Großbritannien, die USA und die böhmischen Länder 1848–1938, München 1991, s. 153–169
; Ivan Sviták, First Bohemians in America, Prague 1992
; Josef Polišenský, Úvod do dějin vystěhovalectví do Ameriky, I. Obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848–1918, Praha 1992
; Josef Polišenský – Lumír Nesvadbík, Úvod do dějin vystěhovalectví do Ameriky II. Češi a Amerika, Praha 1996
; Leoš Šatava, Vystěhovalectví do USA, Češi v cizině 9, 1996, s. 155–171
; Slavomír Michálek (ed.), Ján Papánek za vojny Edvardovi Benešovi. Dokumenty 1939–1945, Bratislava 1997
; Sean N. Gallup, Journeys into Czech-Moravian Texas, College Station 1998
; Jiří Jožák, K historii českého Sokola v USA (1865–1914), Paginae historiae 6, 1998, s. 151–188
; Clinton Machann – James W. Mendl Jr. (ed.), Czech Voices. Stories from Texas in the Amerikán Národní Kalendář (2nd print), College Station 1998
; David Murphy, Podstatné rysy českoamerické krajiny, Český lid 85, 1998, s. 35–47
; Miloslav Rechcígl ml., První židovští přistěhovalci do Ameriky z území bývalého Československa, Češi v cizině 10, 1998, s. 88–102
; Stephanie Sakson-Ford, The Czech Americans, Philadelphia 1998
; Jaroslav Bouček, Anthony Michael Dignowity, MD.: A Texan Czech in the American Civil War, Ibero-Americana Pragensia 33, 1999, s. 201–205
; Ivan Dubovický, The Role of Czech and Slovaks in America in the Founding of Independent Czechoslovakia, in: Sharon L. Wolchik – Ivan Dubrovický (ed.), The Birth of Czechoslovakia. Seminar on the founding of the independent Czechoslovak state, Praha 1999, s. 37–62
; Jan Filípek, Odlesky dějin československého exilu, Praha 1999
; Jiří Jožák, Sokolové za Atlantikem ve druhém odboji, in: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference, Praha 1999, s. 90–93
; Jan Antonín Krystek, Amerika, můj nový domov. Příběhy našich krajanů, Brno 1999
; Alois Matoušek, Čeští a moravští rolníci v Nebrasce (Projekt semináře z regionální geografie), in: Karla Ondrášková (ed.), Výchova k národnímu vědomí a národním hodnotám. Sborník příspěvků z konference k 80. výročí vzniku samostatného státu, Brno 1999, s. 183–189
; Michal Řezáč, Čahoun versus malý obr. Krajané ve Spojených státech amerických a prezidentské volby roku 1860, Marginalia Historica 3, 1999, s. 137–167
; Fran Debnam, Z Moravy do Minnesoty, Moravskotřebovské vlastivědné listy 11, 2000, s. 14–20
; Karel Kysilka, Vystěhovalectví z Poličska do USA v letech 1850–1890 (Historicko-statistická studie), Pomezí Čech a Moravy 4, 2000, s. 93–134
; Miloslav Rechcígl Jr., Postavy naší Ameriky, Praha 2000
; Jiří Stískal, Průkopníci emigrace z českých zemí do mexicko-amerického pohraničí v polovině 19. století, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 195, 2000, č. 8, s. 141–160
; Josef Škvorecký, Jak žili a smýšleli naši dávní krajané v Americe, in: Josef Polišenský (ed.), Češi a svět. Sborník k pětasedmdesátinám Ivana Pfaffa, Praha 2000, s. 137–146
; Eva Eckert, Po stopách českých vystěhovalců do Texasu, Český lid 88, 2001, s. 223–264
; Milan Fryščák, Emigrace z českých zemí do Spojených států amerických v druhé polovině devatenáctého století, in: Jan Kuklík (ed.), Přednášky z 44. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 2001, s. 112–117
; Karel Kysilka, Vystěhovalectví z Boleslavska do USA, in: Historie emigrace z českých zemí. Sborník referátů ze semináře, který se konal při příležitosti Setkání krajanů v Mladé Boleslavi 22.–25. 6. 2000, Mladá Boleslav 2001, s. 23–28
; Vladimír Papoušek, Česká literatura v Chicagu. Literární tvorba Čechoameričanů v letech 1880–1939, Olomouc 2001
; týž, Trojí samota ve velké zemi. česká literatura v americkém exilu v letech 1938–1968, Jinočany 2001
; Miloslav Rechcígl, První čeští přistěhovalci do Ameriky od nejzazších dob po revoluci roku 1848, in: Historie emigrace z českých zemí. Sborník referátů ze semináře, který se konal při příležitosti Setkání krajanů v Mladé Boleslavi 22.–25. 6. 2000, Mladá Boleslav 2001, s. 13–22
; Lenka Vítková, Česká emigrace po roce 1968 Proměna identity a integrace do americké společnosti, Studia territorialia 1, 2001, č. 1, s. 275–361
; Jiří Jožák, Američtí Sokolové a první zahraniční akce, Paginae historie 9, Praha 2002
; Ivan Dubovický, Češi v Americe = Czechs in America, Praha 2003
; týž, Češi v Severní Americe, in: Petr Mandel (ed.), Historické inspirace. K problémům světa ve 20. století. Etnické a náboženské odlišnosti a jejich souvislosti s politickým vývojem států, Praha 2003, s. 90–124
; Zoja Sergejevna Nenaševa, Američtí Češi a Rusko. Nerealizované projekty, Slovanský přehled 89, 2003, s. 87–96
; Monika Mandelíčková, Nebraska – česká emigrace, dosavadní poznatky a další možnosti výzkumu, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica 31, 2003, s. 373–376
; Miloslav Rechcígl Jr., Čeští a slovenští lékaři, přírodovědci a technici na americkém kontinentu, in: Jana Nekvasilová (ed.), 1933 circuli 2003, Praha 2003, s. 267–274
; Dita Špunarová, Česká komunita, časopis Hospodář a český jazyk v Nebrasce (USA), Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica 31, 2003, s. 363–371
; Eva Eckertová, Kameny na prérii. Čeští vystěhovalci v Texasu, Praha 2004
; Kevin Hannan, From one monolingualism to another. Ethnic assimilation as a product of language displacement in Czech-Moravian Texas, Český lid 91, 2004, s. 235–252
; Pavel Holát, „Doteky“ archiváře a kněze Františka Teplého s Amerikou. Příklad obecného zájmu Čechů o život krajanů v USA na přelomu 19. a 20. století, Český lid 91, 2004, s. 1–12
; Alena Jaklová, Czech-American Periodicals, Czechoslovak and Central European Journal 17, 2004, č. 2, s. 33–42
; Jiří Jožák, Sokolské hnutí v USA do roku 1918 = Die Sokolbewegung in den USA bis zum Jahre 1918, in: Marek Waic (ed.), Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu = Die Deutschen und Tschechen in der Welt des Turnens und des Sports, Praha 2004, s. 115–120, 401–407
; Lawrence H. Konecny – Clinton Machann, Perilous Voyages. Czech and English Immigrants to Texas in the 1870s, College Station 2004
; Monika Mandelíčková, Immigration History Research Center, University of Minnesota, Minneapolis, in: Radmila Alabáková (ed.), O exilu, šlechtě, Jihoslovanech a jiných otázkách dějin moderní doby. Sborník k narozeninám Arnošta Skoupého, Olomouc 2004, s. 61–67
; John K. Novak, The Czech Song in Texas: Style and Text, Czechoslovak and Central European Journal 17, 2004, č. 2, s. 43–57
; Miloslav Rechcígl, Czech-American historic sites, monuments and memorials, Ostrava 2004
; týž (ed.), Czech and Slovak American Archival Materials and their Preservation. Proceedings of the Working Conference, held at the Czech and Slovak Embassies in Washington, DC on November 22–23, 2003, Praha 2004
; Miloslav Rechcígl Jr., Czechoslovak American archivalia, I–II, Ostrava 2004
; Milada Sekyrková, Entwicklungen der Emigration in den USA während des Zweiten Weltkriegs – die Gruppe um die Zeitschrift Husův lid, in: Antonín Kostlán – Alice Velková (ed.), Wissenschaft im Exil. Die Tschechoslowakei als Kreuzweg 1918–1989. Sammelband einer Konferenz (Prag, 11.–12. November 2003), Praha 2004, s. 82–94
; František Trejtnar, Osudy dávných vystěhovalců z Orlických hor do Ameriky, Panorama 12, 2004, s. 95–104
; Jiří Vichta, Archivní sbírka Sokola New York, Archivní časopis 53, 2004, s. 204–206
; Eva Eckertová, Držte se našeho Texasu. Texaští Češi: jazyk a národnost přistěhovalecké komunity, Dějiny a současnost 27, 2005, č. 9, s. 30–33
; Frank Hadler, Tschechoslowakische Momente in Portland, Oregon oder Einblicke in das kurze Leben einer Zweigstelle der Bohemian National Alliance im amerikanischen Westen (1916–1920), in: Michal Svatoš – Luboš Velek – Alice Velková (ed.), Magister noster. Sborník statí věnovaných in memoriam prof. PhDr. Janu Havránkovi, CSc., Praha 2005, s. 335–341
; Vojtěch Jeřábek, Českoslovenští uprchlíci ve studené válce. Dějiny American Fund for Czechoslovak Refugees, Brno 2005
; Jaroslav Pánek – Svatava Raková – Václava Horčáková, Scholars of Bohemian, Czech and Czechoslovak History Studies, I–III, Prague 2005
; Miloslav Rechcígl, Czechs and Slovaks in America. Surveys, essays, reflections and personal insights relating to the history and the contributions of Czech an Slovak immigrants in America and their descendants, Boulder 2005
; James Hlavac, A Hidden Impact. The Czechs & Slovaks of Louisianna from the 1720 to Today, New York 2006
; Alena Jaklová, Čechoamerická periodika 19. století, Brno 2006
; táž, Národnostní a sociálně ekonomická sebereflexe českých přistěhovalců v čechoamerických periodikách 19. a 20. století, Praha 2006
; Jiří Koníček, Mons. Oldřich Zlámal – kněz a sjednotitel československého osvobozovacího hnutí v USA, in: Pavel Marek – Jiří Hanuš (ed.), Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno 2006, s. 146–154
; Drahomír Strnadel, Tam za mořem. Vystěhovalectví z Frenštátska do Ameriky ve 2. polovině 19. století = Over the sea. Emigration from the Frenštát Region to America in the second half of the 19th century, Frenštát pod Radhoštěm 2006
; Aaron Spencer Fogleman, Jesus is female. Moravians and the challenge of radical religion in early America, Philadelphia 2007
; Karel Konečný – František Hanzlík, Zahraniční archivní fondy k problematice československých důstojníků a vojáků v exilu (USA, Kanada), in: Milena Secká – Jiří Křesťan – Jan Kahuda (ed.), České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů. Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympózia konaného ve dnech 27.–28. června 2006 v Českých Budějovicích v rámci 23. světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění, Praha 2007, s. 103–107
; Štěpánka Korytová-Magstadt, Zkušenosti s archivy ve Spojených státech při studiu Čechů a Slováků v Severní Americe, tamtéž, s. 117–119
; Slavomír Michálek, Archívne fondy CNCA v Cedar Rapids, tamtéž, s. 109–112
; Miloslav Rechcigl Jr., Dokumentace k dějinám zahraničních Čechů a Slováků s důrazem na Ameriku. Náhled ryze osobní, tamtéž, s. 81–102
; Jaroslav Vaculík, Češi v cizině 1850–1938, Brno 2007
; Zdeněk V. David (ed.), Contributions of the Moravian brethren. Selected papers from the Conference of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, New York 2008
; František Hanzlík, Pomoc krajanů v USA československému zahraničnímu odboji za druhé světové války, in: Zlatica Zudová-Lešková – Petr Hofman (ed.), Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Sborník studií, Praha 2008, s. 246–257
; Cyril M. Klimesh, Přicházeli zdaleka. Historie městečka Spillville ve státě Iowa a jeho českých osadníků, Praha 2008
; Krasimira Marholeva, Protihabsburská činnost amerických Čechů a Slováků v době první světové války, in: České, slovenské a československé dějiny 20. století [3]. Osudové osmičky v našich dějinách, Ústí nad Orlicí 2008, s. 43–57
; Francis D. Raška, The Council of Free Czechoslovakia, 1949–1956, Studia territorialia 8, 2008, č. 12, s. 57–72
; Miloslav Rechcígl, On Behalf of their Homeland: Fifty Years of SVU. An Eyewitness Account of the History of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences, Boulder 2008
; Josef Šimíček, Vystěhovalectví z Frenštátska do Ameriky v 2. pol. 19. století, Hlasy muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 25, 2008, č. 1–4, s. 49–60
; Václav Vondrášek – František Hanzlík, Krajané v USA a vznik ČSR v dokumentech a fotografiích, Praha 2008
; Eva Eckertová – Jiří Klučka, Výběr literatury k tématu vystěhovalectví, Hlasy muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 26, 2009, č. 1–4, s. 34–37
; František Hanzlík, Američtí krajané a vznik Československa, in: Bohumír Blížkovský – Stanislava Kučerová – Jaroslav Hroch – František Čapka – Radovan Rybář (ed.), Živé hodnoty Masarykova Československa. Směrodatné hodnoty pro 21. století. Sborník z konferencí k 90. výročí ČSR, Brno 2009, s. 52–57
; Francis D. Raška, Činnost Ferdinanda Peroutky ve Spojených státech za studené války, Studia territorialia 9, 2009, č. 2, s. 65–79
; David Bíróczi, Czechs in America. The Maintenance of Czech Identity in Contemporary America, Saarbrücken 2010
; František Hanzlík, Američtí krajané a vznik Československa, Čas. Časopis Masarykova demokratického hnutí 18, 2010, č. 89, s. 15–20
; týž, Reflexe vývoje událostí v Československu od září 1938 do 14. a 15. března 1939 mezi krajany v USA, in: Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zániku Česko-Slovenska, Bratislava 2010, s. 374–383
; týž, Reflexe vývoje situace v Československu v letech 1938–1939 mezi krajany v USA, in: Okupace, kolaborace, retribuce, Praha 2010, s. 10–16
; Alena Jaklová, Čechoamerická periodika 19. století, Praha 2010
; Petr Janeček, Slovesný folklor texaských Čechů. K vypravěčskému repertoáru českých vystěhovaleckých skupin v první polovině 20. století, Národopisná revue 20, 2010, č. 1, s. 30–37
; Štěpánka Korytová-Magstadt, Kde domov můj? Češi a Slováci v USA a jejich vazba k mateřské zemi 1880–1920, Praha 2010
; Veronika Kuchařová, Pittsburská dohoda a její moravský signatář Msgre. Oldřich Zlámal. Ke 100. výročí založení Česko-americké národní rady – Czech-American National Council v Chicagu a 120. výročí založení Národného slovenského spolku – National Slovak Society v Pittsburghu, Vlastivědný věstník moravský 62, 2010, č. 1, s. 5–23
; Jaroslav Pánek, Otakar Odložilík and His Work Prior to His Arrival in the U.S.A., Kosmas. Czechoslovak and Central European Journal 23, 2010, č. 2, s. 1–13
; Marek Vlha (úvod a ed.), Dopisy z války Severu proti Jihu. Korespondence českých vojáků v americké občanské válce, Brno 2010
; týž, Nové prameny z amerických archivů k počátkům české komunity v USA, Časopis Matice moravské 129, 2010, s. 127–136
; týž, Vojta Náprstek a Antonín Dignowity. Ideový svět dvou náboženských svobodomyslníků v počátcích krajanské Ameriky, Studia historica brunensia 57, 2010, č. 2, s. 51–72
; Dagmar Hájková, „Naše česká věc“. Češi v Americe za první světové války, Praha 2011
; Jesse A. Johnston, „Neroztavili se“. Cimbál a asimilace české minority v Texasu, Národopisná revue 21, 2011, č. 1, s. 32–41
; Jaroslav Pánek, Historikovo dilema: Otakar Odložilík a otázka exilu, in: Jiří Hasil – Milan Hrdlička (ed.), Psáno do oblak. Sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka, Praha 2011, s. 49–57.

Svatava Raková – Jaroslav Vaculík