dějiny mentalit

Mentalita, pojem pocházející z latiny, většinou označuje psychické dispozice a s nimi související životní preference určité věkově, genderově, konfesionálně, geograficky, časově, sociálně, národnostně či jinak vymezené skupiny. Jde o kolektivní charakteristiku, i když s často opakovaným tvrzením, že individuální mentalita neexistuje, někteří badatelé nesouhlasí. Vycházejí z přesvědčení, že kolektivní mentalita je průnikem mentalit individuálních. Navenek se zmíněná mentalita projevuje v motivaci a jednání lidí, v případě vymezených skupin lze hovořit o kolektivní psychologii, například o mužské a ženské, městské a venkovské, aristokratické, měšťanské nebo dělnické. Určité mentální sounáležitosti se projevují i mezi členy náhodně nebo přechodně utvořených skupin, například sportovních fanoušků, školních tříd, vystěhovalců, vyhnanců. K často zmiňovaným a zkoumaným patří například mentalita davu. Vzhledem k tomu, že mentality se vyvíjejí a ve svých projevech mění, věnuje se jim také historiografie.

Dějiny mentalit nepatří k nejstarším disciplínám kritického dějepisectví. K jejich postupu a rozšíření přispěla od 20. let 20. století zejména francouzská škola Annales a také badatelé jako Mario Praz, Johan Huizinga, Norbert Elias a později Gerd Tellenbach. Zařadila se mezi disciplíny tzv. nové historiografie, které usilovaly o pochopení motivace lidského jednání v kontextu jeho materiálních i duchovních předpokladů. Hlubší kořeny dějin mentalit lze ovšem nalézt i ve starší době. Kupříkladu významný francouzský badatel Émile Durkheim, zakladatel sociologické školy, pracoval už od konce 19. století s mentalitami, které označoval jako kolektivní reprezentace. K tomuto termínu se o sto let později někteří odborníci vrací.

Durkheimovi žáci, mezi nimi například Lucien Lévy-Bruhl, se ovšem pojmu mentality nevyhýbali a často ho používali při výzkumu primitivních společenství. Za významného představitele dějin mentalit je považován Philippe Ariès, který jejich metodologické postupy propracoval a popularizoval. Ve vlastním výzkumu je využili zejména představitelé tzv. třetí generace školy Annales: Georges Duby, Robert Mandrou, Jaques Le Goff a další. O využití sériových pramenů a jejich počítačové vyhodnocení ve prospěch výzkumu vývoje mentalit se zasloužili Michel Vovell a Pierre Chaunu. Dějiny mentalit se nestaly jen součástí francouzské historiografie, ale nalezly své přívržence i v mnoha dalších zemích. Jejich teoretickou definici publikoval počátkem 80. let 20. století Gerd Tellenbach, působící v německy mluvících oblastech, podobně jako Volker Sellin. K dějinným epochám, kterým se badatelé v rámci dějin mentalit nejčastěji věnovali, patřil středověk a raný novověk. Novější dobou se zabývali poměrně vzácně, k výjimkám patří Adeline Daumardová, Anne-Marie Furierová a Christopher Browning.

V české historiografii se zájem o dějiny mentalit začal intenzivněji projevovat až koncem 20. století. Předpoklady jejich zkoumání však lze nalézt už mnohem dříve zejména v rámci socializující historiografie a etnologie. Některými historiky nebylo používáno označení dějiny mentalit, přesto jejich dílo k uvedenému konceptu přispělo. Zejména česko-německé soupeření vyvolávalo otázky, jaká byla a je česká, případně německá národní mentalita, v čem se shodují a čím se liší. Vzhledem k tomu, že této problematiky se ujala často žurnalistika a stala se nástrojem politických bojů, včetně ahistoricky interpretovaných dějinných událostí, zaujala k ní odborná veřejnost kritický až odmítavý vztah. Přehledně informuje o přístupu české historiografie k problematice dějin mentalit práce Veroniky Středové. Také diskuze, kterou kniha vyvolala, ukazuje, že příslušné bádání je u nás v mnoha ohledech na počátku. Zájem historiků však dokládá, že přes obtíže, které vyvolává i skutečnost, že snad (jak uvádí Milena Lenderová) pojem dějiny mentalit vychází „z módy“ a je nahrazován označením „reprezentace“ nebo „kolektivní představy“, zůstanou kolektivní psychologické dispozice a jejich proměny významným úkolem historiografie.

Literatura

Philippe Ariès, L’Homme devant la mort, I–II, Paris 1977, (česky: Dějiny smrti, I–II, Praha 2000)
; týž, Histoire des mentalités, in: Jacques Le Goff (ed.), La Nouvelle histoire, Paris 1978
; Gerd Tellenbach, Mentalität, in: Ideologie und Herrschaft im Mittelalter, Darmstadt 1982, s. 385–407
; František Graus (ed.), Mentalitäten im Mittelalter, Sigmaringen 1987
; Jiří Spěváček, Mentality a dějiny mentalit v proměnách evropského myšlení, in: Sborník společnosti přátel starožitností 4, Praha 1996, s. 59–70
; Richard van Dülmen, Historická antropologie. Vývoj, proměny, úkoly, Praha 2002
; Georg G. Iggers, Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, Praha 2002
; Milena Lenderová, Kulturní dějiny? Kulturní dějiny!, Theatrum historiae 2, 2007, s. 7–26
; Veronika Středová, Počátky formování konceptu dějin mentalit v české historiografii, Praha 2008.

Pavla Vošahlíková