germanizace

I. Charakteristika; II. Střední, východní a jižní Evropa; III. Západní a severní Evropa; IV. Germanizace na území Československa 1938–1945.

I. Charakteristika

Germanizace je jev, při kterém jsou šířeny německý jazyk, etnikum i kultura za pomoci přeformování nebo potlačení negermánských národů. V době vlády nacionálně socialistického režimu byla germanizace spojována především s plány na obsazení a poněmčení území na východ od Německé říše, v nacistické rétorice označovaných jako životní prostor (Lebensraum). Vynechány nebyly ani oblasti západní a severní Evropy, kde měly být německé minority a původem germánské národy převychovány v duchu nacionálně socialistické ideologie.

II. Střední, východní a jižní Evropa

Představy germanizace byly spojeny spíše s etnicko-rasovou „přestavbou“ dobytých území, než s jejich kulturním nebo jazykovým podmaněním v nacionalistickém smyslu. Expanze nacistických armád měla za cíl rozšířit a sjednotit území Velkoněmecké říše v pangermánském „Heim ins Reich“. Etnické skupiny měly pomoci přivést jimi obývaná území do společného státu. Do této skupiny území patřily kromě Německa v hranicích do roku 1938 i Rakousko, → Čechy, → Morava a České → Slezsko, francouzské Alsasko-Lotrinsko, belgické Eupen-Malmédy, litevská oblast Memelu, Dolní Štýrsko, Horní Korutany, Jižní Korutany, západní oblasti Polska, Nizozemí, Vlámsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, německé kantony Švýcarska a Lichtenštejnsko. Samostatným spojencem říše mělo zůstat anglosaské Spojené království. Rozsáhlý přesun etnických Němců byl realizován do léta 1941 jako výměna „nespolehlivého obyvatelstva“ ze SSSR. Do Velkoněmecké říše a především do západních oblastí Polska putoval přibližně jeden milion Němců z Pobaltí, východního Polska, Besarábie, Bukoviny a Dobrudži. Necelých dvanáct tisíc Němců z východu a jihu Evropy dorazilo i do protektorátu.

Obyvatelé, kteří žili v podmaněných oblastech, byli rasovými experty rozděleni do několika skupin, od „poněmčení schopných“ po „nežádoucí přírůstek obyvatel“. V úvahu přicházela buď mírnější forma sociální inkluze, adaptace a konečné asimilace, nebo nucená práce a deportace zakončené smrtí.

V pojetí nacistické ideologie stála árijská rasa na vyšší příčce, než samotný německý národ. Podmínky vysněné árijské rasy splňovali i jedinci žijící ve východní Evropě. Adjektivum „germánský“ nebylo nijak blíže specifikováno a v Hitlerových úvahách ke Germánům spadali i lidé, kteří žili v několikáté generaci mimo území Německa a ani nehovořili německým jazykem. S vlastí je spojovala pouze „krev“ a nacisté se k nim stavěli jako k „etnickým Němcům“. Jejich postavení v zemi pobytu, kde tvořili minoritní skupinu, se v Goebbelsově propagandě postupně stávalo cílem nevybíravých útoků a očividně nepravdivých tvrzení. → Československo se stalo prvním státem s německou menšinou, který byl vystaven soustavnému tlaku nacistického souseda. Hlavními tématy propagandy se stala „čechizace“ pohraničí, útlak německé minority a československo-sovětská spolupráce, která by mohla přinést bolševismus do střední Evropy. Tento názor zastávaly i politické a diplomatické kruhy appessaerů ve Velké Británii. Nacisté tvrdili, že jedinou cestou záchrany těchto německých minorit v zahraničí je jejich protekcionismus, invaze za jejich záchranu a případně jejich „návrat do říše“.

Okupací a germanizací byli nejvýrazněji postiženi dva nejbližší sousedé nacistického Německa, tedy Československo a Polsko. Rozšiřování východního „životního prostoru“ s sebou neslo otázku osudu podmaněného domácího obyvatelstva.

Germanizace začala klasifikací lidí podle kritérií, které určil Heinrich Himmler a které vedly ke vzniku tzv. Volkslisty. Němci se snažili převzít vedoucí postavení jakožto první představitelé árijské rasy. Vybraní členové jiného národa, kteří se germanizaci bránili, byli zlikvidováni. Podle představ H. Himmlera neměla árijská krev podporovat jiné národy a jejich vražda tak měla zbavit především slovanské národy vůdčích osobností. Brutální útoky proti vedoucím vrstvám, především inteligenci, měly zabránit nárůstu odporu. Polské a československé oblasti se měly do dvaceti let demograficky úplně proměnit. Přesídlování se týkalo přibližně 400 000 Němců z říše, 350 000 baltských Němců a 1,7 milionu poněmčení hodných Poláků, kteří měli tvořit kompaktní komunity snadno kontrolovatelné policií. S budováním „východu“ pomáhali i členové a členky dorostu NSDAP, jako Hitlerjugend nebo Svazu německých dívek.

Germanizace se nedotýkala pouze východních území, ale po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 se pozornost přenesla také do Slovinska, jehož obyvatelé byli z většiny považováni za poněmčitelné. Rakouští nacisté zahájili ostrou kampaň za poněmčení Slovinců v Korutanech a Štýrsku, což se projevilo od základních metod zákazu užívání slovinského jazyka přes zatýkání potenciálních i skutečných vůdců odporu po deportace a exekuce. Do východního Německa bylo převezeno přibližně 80 000 Slovinců na práci v zemědělství. Další desítky tisíc osob byly vyhnány do Srbska nebo Chorvatska. Dne 14. dubna 1942 byli Slovinci rozhodnutím Frickova ministerstva vnitra uznáni za německou národnost, což vedlo k jejich plošnému přijímání do wehrmachtu. V německých jednotkách sloužilo po celé Evropě přes 150 000 Slovinců.

Velmi brutální byly postupy germanizace na Ukrajině a v Bělorusku, kde byli v oblastech obývaných německou menšinou vyvražděni nebo deportovaní všichni → Židé a Slované. Při přesídlení nacisté běžně počítali s velkými ztrátami tzv. „přirozeným“ způsobem, který byl součástí plánovaného vyhlazení. Jak v Sovětském svazu, tak i v Polsku a na Balkáně byly cílem germanizace děti. Bez ohledu na ztráty byly vybrané děti převáženy na převýchovu do německých rodin nebo byly zavražděny. Polsko postrádalo v roce 1945 přibližně 1,2 milionu dětí, které byly považovány za pohřešované nebo mrtvé.

Důležitou směrnicí pro další postup na okupovaných východních územích byl tzv. Generalplan Ost, podle kterého měla být část porobených národů germanizována. Dokument se nedochoval v originálu, ale doba jeho vzniku v Himmlerově Říšském komisariátu pro upevňování němectví byla stanovena do první poloviny roku 1941. V Polsku mělo být germanizováno přibližně deset procent obyvatel, podobně jako v říšských komisariátech v obsazených ruských oblastech. Plány germanizace se měly dotknout poloviny Čechů, kteří měli být zachováni, zbytku hrozila deportace. U Ukrajinců a Bělorusů byla dána možnost germanizace u třiceti procent obyvatel. Cesty k naprosté germanizaci Polska vedly přes vyvraždění téměř všech Poláků ve východních oblastech a osídlení daného území přesídlenci z říše nebo německými kolonisty z jiných částí Evropy.

III. Západní a severní Evropa

V západní Evropě probíhala germanizace mnohem pomaleji, neboť národy jako Dánové či Holanďané nebo Švédové a Norové byly považovány za přímé odnože árijské rasy. Na rozdíl od východních oblastí byly ty západní rasově „akceptovatelné“ a byly považovány za rezervoár kvalitního němectví. Chování nacistických vojsk v této části Evropy bylo znatelně příznivější k místním obyvatelům než na východě. Cílem bylo získání důvěry a ochoty domácího obyvatelstva podílet se na přerodu Evropy ve Velkoněmeckou říši. Brzy však bylo zřejmé, že být „nordikem“ je méně, než být Němcem z říše. Zatímco Nizozemci a belgičtí Vlámové byli po okupaci posláni domů, aby v zápětí narukovali do německých armád, Valoni plnili úlohu nucených dělníků. Norské ženy měly odevzdat děti německých otců na výchovu do Německa. Podobně tomu bylo i v protektorátu. Obyvatelé Alsaska-Lotrinska, kteří vyjadřovali své sympatie perzekvovaným Židům, podmaněné Francii nebo okupované severní Africe, byli přesunuti do vichystické Francie. Německy hovořící neb bilingvní obyvatelé museli podstoupit regermanizaci.

IV. Germanizace na území Československa 1938–1945

Germanizaci v Českých zemích určovalo pět hlavních směrnic jejího provedení. Obsáhle se k tzv. „konečnému řešení české otázky“ vyjádřil Adolf Hitler 5. listopadu 1937 při jednání špiček wehrmachtu a ministerstva zahraničí. Podrobný zápis obsahuje tzv. Hoβbachův protokol. Zpřesňující návrh provedení germanizace sepsal generál Erich Friderici v červenci 1939 pod názvem „Český problém“. Štáb Konráda Henleina vytvořil své východisko k provedení germanizace v létě 1940. Dne 28. srpna 1940 následoval radikální návrh K. H. Franka schválený H. Himmlerem a R. Heydrichem. Nejostřejší a nejrychlejší germanizaci požadoval R. Heydrich ve svém nástupním projevu 2. října 1941.

V okupovaných oblastech → Sudet žily bezmála 3 miliony Němců proti 0,5 milionu Čechů (tj. 17 %). Od března 1939 byl v nově zřízeném → Protektorátu Čechy a Morava poměr 7,5 milionu Čechů vůči 0,24 milionu Němců (tj. 4 %). Protektorát měl oproti polským oblastem několik výrazných odlišností. Části Československa byly odtrženy už rok před začátkem války v Polsku. Po obsazení Českých zemí zůstávala ve svých funkcích vláda a prezident, které požívaly po dlouhou dobu značné autority. Protektorát Čechy a Morava byl na rozdíl od polských oblastí mnohem důležitější výrobní základnou, kam své podniky přesouvaly i koncerny z říše, které ohrožovaly spojenecké nálety. Obdobně na tom byla i průmyslová oblast Horního Slezska. Pro způsob germanizace byla jednoznačně rozhodující hospodářská rozvinutost té které oblasti. Konstantin von Neurath a Karl Hermann Frank představovali dvě rozdílné linie protektorátní politiky. K. von Neurath sledoval politiku sladění zájmů říše s českým obyvatelstvem mírnou formou, zatímco K. H. Frank konflikty vyostřoval, jak se ukázalo při studentských demonstracích a zákazu fungování českých vysokých škol v roce 1939. Následovalo ještě výrazné omezení středního školství, kterému do roku 1944 ubyla polovina studentů. České střední školy nesměly být v blízkosti hranic se Sudety a jazykových ostrovů. Až na pár výjimek nesměly v Sudetech české školy vůbec existovat a děti „schopné poněmčení“ měly nastoupit do škol německých.

V oblasti správy začaly fungovat instituce → oberlandrátů, kterých bylo v Čechách 12 a na Moravě 8, když od poloviny června 1942 byl jejich počet snížen na 7. Vrchní zemští radové měli dohlížet na autonomní českou správu, především pak na okresní úřady, městskou a obecní správu, soudy atd. Tím došlo k dvojkolejnosti protektorátní správy. Ke kontrole území z hlediska politického a hospodářského vznikla síť služeben bezpečnostní policie, především → gestapa v celkem 17 městech. Odpovědnost za šíření nacistické ideologie převzala NSDAP, avšak s tou podmínkou, že nesmí zasahovat do vnitřních poměrů protektorátu. Roli aktivních germanizátorů zastávali protektorátní Němci a od podzimu roku 1941 úřad Pověřence říšského komisaře pro upevnění němectví.

Germanizace probíhala i v hospodářské oblasti. Hlavní formou se stala kapitálová expanze německých koncernů a bank, kde se příležitosti chopily i Drážďanská a Německá banka (Dresdner Bank, Deutsche Bank) nebo Závody Hermanna Göringa (Reichswerke Hermann Göring). Právě ty „převzaly“ strategické průmyslové podniky a zmocnily se více jak 80 společností se 150 000 zaměstnanci, v kovoprůmyslu pak ovládly 3/5 veškerého akciového kapitálu.

V průběhu let 1939–1940 byly vypracovány návrhy na germanizaci protektorátu, kde jedním z účinných prostředků se stalo vyvlastňování půdy. V prvních měsících po okupaci zahájil Pozemkový úřad konfiskaci církevního majetku na Moravě, státních pozemků i židovského majetku se snahou o zřízení tzv. „zemských mostů“. Již 6. března 1940 pak bylo na poradě oberlandrátů stanoveno vytvořit tzv. německý zemský most od severu k Praze, tzn. poněmčit území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále vytvořit německou přehradu vedoucí přes Prahu, Brno, Olomouc až k Ostravě, přičemž se počítalo i s německou oblastí na Jihlavsku. Na jižní Moravě chtěli nacisté osídlovat oblasti jižně od Brna a tak je propojit s rakouskými župami. Český národ měl být tak postupně rozdělen do malých izolovaných celků a v budoucnosti asimilován německým živlem. Již na konci roku 1939 byl souboj mezi Neurathem a Frankem, potažmo SS rozhodnut ve prospěch postupné a utajované formy vyvlastňování, která měla nechat Čechy v nevědomosti. Curt von Gottberg představil z pozice vedoucího Pozemkového úřadu v Praze své plány na zřízení velkých vojenských cvičišť, které byly od roku 1942 v několika etapách zčásti realizovány (Milovice, Brdy, Vyškovsko, Benešovsko atd.). Po skončení války měli tyto oblasti osídlit váleční navrátilci a Němci z říše. Vystěhování se dotklo přibližně 248 vesnic a asi 70 000 obyvatel.

Hans Neuwirth, Ernst Kundt, Erich Friderici a K. H. Frank vypracovali návrhy pro poněmčení česko-moravského prostoru. Memorandum K. H. Franka sladěné s názorem K. von Neuratha z roku 1940 upozorňovalo na vzájemnou provázanost německé a slovanské rasy, která umožňovala asimilaci většiny českého obyvatelstva. Za tím účelem měl být podpořen vznik velkých jazykových mostů ze Sudet ku Praze i ze severu k jihu napříč Moravou. Nové sídelní oblasti vznikly v Čechách u Českých Budějovic a u Mělníku, na Moravě u Olomouce a u Brna. Poměrně obvyklé byly sňatky smíšených párů, kdy počet takto uzavřených manželství dosahoval mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem až jedné třetiny. Tento trend měl být zachován, avšak s tím rozdílem, že partneři měli procházet důkladnějším schvalovacím procesem a jejich děti musely navštěvovat výhradně německé školy. Přestože sílily tlaky na rozdělení protektorátu do čtyř okolních žup, ukázaly se tyto snahy jako problematické s ohledem na správu daného území. Dne 23. září 1940 A. Hitler rozhodl o zachování protektorátu a postupného vyčlenění nepřátelských nebo rasově nevhodných elementů. Dvojkolejnost nacistické rasové politiky ukončil příchod Heydricha.

Podzim 1941 nahrával nacistům do karet jak z hlediska vojenského, tak v otázce „konečného řešení“ všech národnostních otázek. Projev Heydricha z 2. října 1941 měl charakter směrnice dalšího postupu v protektorátu. Podle něj polovina Čechů by byla schopna asimilace, druhá část by byla v rámci „Generalplan Ost“ zavražděna na východě. Zahájeny byly plošné lékařské prohlídky za účelem zjištění rasové struktury českého národa. Heydrich po svém nástupu do úřadu zastupujícího říšského protektora rozhodl o vyčištění německých jazykových ostrovů od Čechů, současně zahájil zábor půdy šlechticů, kteří byli loajální k → první Československé republice. Rozcházel se ve výběru Čechů vhodných k poněmčení. Zastával názor, že všichni „poněmčení schopní“ (Eindeutschungsfähigkeit) podle rasových kritérií mají být posláni na práci do říše nebo do německého osídlení. Naopak předáci nacistické strany prosazovali především ideologické kritérium, tj. aby byl jedinec „poněmčení hoden“ (Eindeutschungswürdigkeit). Zatímco na začátku války byla práce v Německu určena jen pro vybrané, rasově vhodné jedince, od roku 1942 začala platit povinnost služby pro celé protektorátní ročníky.

První ztracená ofenzíva u Moskvy v prosinci 1941 a porážka u Stalingradu v únoru 1943 přiměly K. H. Franka ke zmírnění akcí proti československému obyvatelstvu s výjimkou druhého stanného práva po atentátu na R. Heydricha v červnu 1942. Slova kolonizace a vysídlení začaly mizet z běžných prohlášení, aby zbytečně nehnala domácí obyvatelstvo do řad odboje.

Hlavním prostředkem rozšiřování germanizace bylo navýšení počtu „etnických Němců“ (Volksdeutsche) a „osob s německými kořeny“ (Deutschstämmige). Řada Čechů se s vidinou hmotných výhod hlásila k němectví a naopak „roztroušení Němci“ (Streudeutschen) pod tlakem českého okolí i na protest proti nacistickému režimu přijetí říšského občanství odmítali. Německá správa měla za úkol podporovat etnické Němce zřizováním školských, kulturních, sportovních či zájmových zařízení, nebo jednotlivcům poskytnout byty, podniky, zemědělskou půdu apod., kterou výrazně hmotně podporoval fond pro péči o němectví (Volkstumspflegefonds). Nejúčinnějším nástrojem byla „arizace“ židovského majetku. Pobočka Rasového a osídlovacího úřadu neprováděla jen „očistu“ od židovského obyvatelstva, ale také rasové prohlídky protektorátních občanů. Od února 1943 do února 1945 zvládla prohlédnout jen 5 % obyvatel, za to z nich bylo 47 % v kategorii poněmčení schopných, tj. I až III+. Podle plánu germanizovat i příbuzné těchto prošetřených osob by zvedlo hranici „poněmčitelných“ až na 86 %. Ti, kteří sítem šetření neprošli, měli být posláni do Generálního gouvernementu k dalšímu „opatření“. Rasová vyšetření byla nutná k široké paletě vykonávaných povolání: od studia na německých vysokých školách, přes službu ve vládním vojsku a četnictvu, až po kvalifikovanou práci v říši.

Literatura

Mechtild Rössler – Sabine Schleiermacher, Der Generalplan Ost. Hauptlinien der Nazionalsozialistischen Planungs- und Vernichtungspolitik, Berlin 1993
; Bořivoj Čelovský, Germanisierung und Genozid. Hitlers Endlösung der tschechischen Frage. Deutsche Dokumenten 1933–1945, Brno 2005
; Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, XVa, XVb, 1938–1945, Praha 2006–2007
; Richard Seemann, Cesta do Wannsee. Konečné řešení takzvané židovské otázky a germanizace českých zemí, Praha 2008
; Detlef Brandes, „Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme“. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern, München 2012.

Vojtěch Kyncl