glosa

Poznámka v textu středověkého rukopisu, která měla vysvětlit či objasnit význam části textu či slova, případně zaznamenávala vazby a rozpory mezi různými místy textů. Slovo má původ v řeckém výrazu γλώσσα (glóssa), který znamená „jazyk“. Glosy byly vpisovány mezi řádky (glosa interlineární) nebo na okraj (glosa marginální). Interlineární glosy podávají zpravidla výklad jednotlivých termínů. Ponejvíce byly glosami opatřovány biblické texty, kanonicko-právní sbírky a sbírky římského práva. Autor glosy je označován jako glosátor. Pojem glosátor v užším slova smyslu je spojen s italskou právní školou 11. století zaměřující se na výklad kodifikace byzantského císaře Justiniána.

Různí uživatelé rukopisů si postupně doplňovali poznámky k textu, mnohé rukopisy 12. a 13. století takto obsahují postupně připisované glosy, které byly psány ve vrstvách. Někdy se lze setkat s vyškrabáváním glos, když se stará glosa jevila nedostatečně propracovaná či málo výstižná. Drobné a neuspořádané glosy, původně přípisky každého jednotlivého uživatele, byly s postupem času nahrazovány systematickými výklady konkrétních autorů, které pro svoji obsažnost a výstižnost doznaly všeobecného rozšíření. Brzy se setkáváme se siglami autorů. U glos v právnických rukopisech se objevují texty, které se snaží rozpory v textech řešit a nalézt správnou interpretaci daného právního institutu. Vznikaly rozsáhlé aparáty glos, které tvořily integrální součást právnických rukopisů spolu s textem interpretované sbírky. Aparáty glos se v rukopisech též objevují samostatně, nikoliv jen jako doplněk k interpretovanému textu. Dominantní pozici pro svoji obsažnost a pronikavost nabývají interpretace označované jako tzv. řádná glosa (glossa ordinaria), které pak vytlačují z užívání ostatní glosy. Řádnou glosu k bibli sepsal Anselm z Laonu (†1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133); autorství bylo v minulosti mylně přisuzováno Walafridu Strabonovi (†849). Řádnou glosu k justiniánské kodifikaci římského práva napsal Accurso (Accursius, † 1260/1263). Glosovány byly jednotlivé knihy → Corpus iuris canonici, autorem řádné glosy ke → Graciánově dekretu je Johannes Teutonicus Zemeke (1245), její revizi provedl Bartholomeus Brixinensis (†1258). K Liber extra ji napsal Bernard z Parmy (†1266). Liber sextus a Clementinae opatřil řádnou glosou Johannes Andreae (†1348). Folio rukopisu s kanonickoprávním textem má typický vzhled, každá ze dvou obvyklých kolumn s textem právního pramene je z vnějších stran obklopena řádnou glosou ve tvaru podkovy.

V moderní žurnalistice pojem glosa označuje literární útvar. Novinářská glosa je krátký polemický subjektivně pojatý komentář, je obvykle věnována jednomu hlavnímu tématu, naznačenému v nadpise či na začátku textu.

Literatura

Bernardus Parmensis, Glossa Ordinaria in Decretales Gregorii IX, Romae 1582
; Batholomeus Brixinensis, Glossa Ordinaria (emendata) in Decretum Gratiani, Venetiis 1584
; Jacques Paul Migne, Patrologiae latinae cursus completus, CXIV, Petit-Montrouge 1852
; Ernst Landsberg, Die Glosse des Accursius und ihre Lehre vom Eigenthum, Leipzig 1883
; Stephan Kuttner – Beryl Smalley, The Glossa Ordinaria to the Gregorian Decretals, English Historical Review 60, 1945, s. 97–105
; Stephan Kuttner, Notes on the Glossa Ordinaria of Bernard of Parma, Bulletin of Medieval Canon Law 11, 1981, s. 86–93
; Kenneth Pennington (ed.), Johannis Teutonici Apparatus glossarum in Compilationem Tertiam, I, Città del Vaticano 1981 (= Monumenta Iuris Canonici, Serie A: Corpus Glossatorum 3)
; Jiří Kejř, Prameny a literatura kanonického práva ve středověkých soupisech knihoven v českých zemích, Studie o rukopisech 24, 1985, s. 7–69
; Lesley Smith, The „Glosa ordinaria“: The Making of Medieval Bible Commentary. Commentaria. Sacred Texts and Their Commentaries: Jewish, Christian and Islamic, III, Leiden – Boston 2009.

Pavel Krafl