Dvojspolek

Defenzivní vojenský obranný spolek, uzavřený 7. 10. 1879 (ve Vídni), respektive 15. 10. 1879 (v Berlíně) mezi Německou říší a → Rakousko-Uherskem za účelem ozbrojené pomoci pro případ války Ruska proti Rakousko-Uhersku či ruské pomoci třetí velmoci (Francii) proti Německu.

Uzavření dvojspolkové smlouvy bylo důsledkem zhoršených německo-ruských vztahů po Berlínském kongresu z roku 1878 a Bismarckových obav z izolace Německa. Rakousko-Uhersko zastupované při dvojspolkových jednáních společným ministrem zahraničí hrabětem Gyulou Andrássym bylo ochotno vstoupit do užšího spojenectví s Německou říší jen za podmínky, že spojenectví bude namířeno výslovně proti Rusku. Při náročných jednáních s německým kancléřem knížetem Otto von Bismarckem v solnohradských lázních Bad Gastein na přelomu srpna a září 1878 a posléze ve Vídni koncem září 1878 nakonec došlo k dohodě o charakteru tohoto obranného spojenectví, které více vyhovovalo představám rakousko-uherské diplomacie.

Kancléř Bismarck musel pak překonat i hrozbou vlastní rezignace na post kancléře tuhý odpor německého císaře Viléma I. proti smlouvě, která by v případě zveřejnění mohla podkopat tradiční prusko-ruské a německo-ruské dynastické přátelství. Dne 7. 10. 1879 ve dvě hodiny odpoledne podepsal německý vyslanec kníže Reuss a rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Andrássy v přítomnosti svého nástupce barona Heinricha von Haymerleho tajnou defenzivní německo-rakouskou smlouvu. Dvojspolková smlouva byla ratifikována německým císařem 15. 10. 1879 a o její existenci (nikoliv o jejím obsahu) se dozvěděl pouze zahraničně politický výbor spolkové rady. V Rakousko-Uhersku byly o existenci smlouvy v lednu 1880 informovány delegace → říšské rady a uherského sněmu.

Svým charakterem se jednalo o tajnou kabinetní dohodu, v jejíž preambuli se pravilo, že německý a rakouský císař si činí starost o bezpečnost svých říší a národů. Jádro smlouvy tvořilo pět článků, z nichž klíčové byly první dva. V nich se německá říše a → habsburská monarchie zavazovaly, že v případě napadení Ruskem jsou smluvní strany povinny přijít si na pomoc s veškerými ozbrojenými silami. Při útoku jiné mocnosti se signatáři zavazovali k blahovolné neutralitě, ovšem s výjimkou případu, kdyby se k této agresi připojilo Rusko ať už aktivní účastí či přijetím takových vojenských opatření, která by ohrožovala napadenou stranu. Tato defenzivní vojenská aliance byla uzavřena na dobu pěti let a po uplynutí této lhůty byla automaticky prodloužena o další tři roky, jestliže však před tím nebyla vypovězena nebo znovu prodloužena.

Význam Dvojspolku spočíval v tom, že se stal pro Německo i Rakousko-Uhersko základem jejich zahraniční politiky až do roku 1918. Dvojspolek zároveň nevylučoval spolupráci Německa s Ruskem (obnovení → spolku Tří císařů) či jeho formální rozšíření o další členy. Dne 20. 5. 1882 byl pak skutečně jen formálně rozšířen v → Trojspolek přistoupením Italského království k rakousko-německému Dvojspolku, přičemž italská diplomacie nebyla s obsahem dvojspolkové smlouvy seznámena.

Literatura

Josef Šusta, Světová politika v letech 1871–1914, Praha 1924–1930
; Fritz Fellner, Der Dreibund, Europäische Diplomatie vor dem ersten Weltkrieg, Wien 1960
; István Diozsegi, Hungarians in the Ballhausplatz. Studies in the Austro-Hungarian Common Foreign Policy, Budapest 1983
; Milan Hlavačka, Podivná aliance. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika a diplomacie před první světovou válkou, Praha 1987
; Aleš Skřivan – Václav Drška – František Stellner, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648–1914, Praha 1994
; František Stellner, Poslední německý císař, Praha 1995
; Jiří Kořalka, Die Tschechen und der Zweibund, in: Der „Zweibund“ 1879. Das deutsch-österreichisch-ungarische Bündnis und die europäische Diplomatie. Historikergespräch Österreich – Bundesrepublik Deutschland 1994, Wien 1996, s. 365–379
; Milan Hlavačka – Marek Pečenka, Trojspolek, Praha 1999
; Jürgen Angelow, Kalkül und Prestige. Der Zweibund am Vorabend des Ersten Weltkrieges, Köln 2000
; Lothar Höbelt, „Kranke Männer“ unter sich? Die Donaumonarchie zwischen Berlin und Istanbul, in: Deutschland und Europa. Außenpolitische Grundlinien zwischen Reichsgründung und Erstem Weltkrieg. Festgabe für Harm-Hinrich Brandt zum siebzigsten Geburtstag, Stuttgart 2004, s. 118–134.

Milan Hlavačka