dvorský policejní a cenzurní úřad

Moderní organizace → policie v → habsburské monarchii má počátek v období rakouského osvícenského absolutismu. Po vzoru francouzského krále Ludvíka XIV. i pruského panovníka Fridricha II. rozhodla Marie Terezie o policejním zřízení a zorganizovala policejní službu ve Vídni.

Za Josefa II. došlo k založení policejního ředitelství ve Vídni a v dalších zemských hlavních městech, v Praze v roce 1785. Císař pokračoval v politice své matky – omezit stavovský vliv na zemskou správu. Josefovy reformní kroky v této oblasti jsou úzce spojeny s osobou Johanna Antona hraběte Pergena, kterého v roce 1782 císař jmenoval dolnorakouským vládním prezidentem a pověřil ho zároveň řízením vídeňské policie. Pergen se od začátku snažil jednak rozšířit vídeňský policejní systém na všechny habsburské dědičné země, jednak policejní službu modernizovat a hlavně ji centralizovat. Josef II. chtěl Pergenovi svěřit jen vedení tajné policie, veřejnou policii chtěl podřídit dvorské kanceláři. Kvůli odporu této instituce a námitkám z dalších míst mohl Pergen realizovat svůj plán až v roce 1789. V čele celé policie stál on jako policejní ministr a jeho úřad, jemu přímo podřízené bylo vídeňské policejní ředitelství, dozírající zase na policejní ředitelství v jednotlivých dědičných zemích. Pergenův vliv na císaře po této reformě výrazně stoupl. Jako jednoho z nejbližších Josefových spolupracovníků ho po svém nastoupení zbavil (1791) funkce Josefův nástupce císař Leopold II., který tak jen vyhověl žádosti šestašedesátiletého nemocného úředníka, trpícího očním neduhem, o odchod do ústraní. Leopoldův syn císař František povolal hraběte Pergena, který mezitím podstoupil operaci a jehož zdraví se výrazně zlepšilo, opět do služby a postavil ho do čela zreorganizovaného Policejního úřadu.

Císař František si přál, aby policie fungovala stejně jako dříve za Pergenova vedení. Jestliže však v 80. letech 18. století měla policie za úkol podporovat císařovy reformy, zaměřila se po vypuknutí francouzské revoluce hlavně na bezpečnost státu a na boj s nebezpečím revoluční či jiné rozkladné agitace, která by mohla narušovat vztah → poddaných k panovníkovi a vládě. Zároveň se měla policie snažit o skrytou pozitivní propagandu a ovlivňování veřejného mínění. Policie měla činit kroky na zajištění bezpečnosti panovníka a jeho rodiny, odhalovat tajné společnosti, získávat zprávy o náladách obyvatelstva a různé další relace a udání, dohlížet nad cizinci a personálem cizích vyslanectví, působících ve Vídni, vystavovat pasy a povolení k pobytu, dohlížet na divadla a lázeňská střediska, navštěvovaná významnými osobnostmi z celé Evropy, povolovat mimořádné lidové zábavy apod. Pergen kladl hlavní důraz na státní neboli tajnou policii, sledující zájmy státu; v tom s ním souhlasil jak císař Josef, tak císař František, byť oba měli o zájmech státu poněkud rozdílné představy.

Aby mohl ochraňovat stát před všemi nebezpečími, usiloval Pergen i o to, aby jeho úřadu byla přidělena → cenzura. To se mu zpočátku nedařilo prosadit, namítalo se totiž, že jeho lidé nemají k této činnosti dostatečnou kvalifikaci. Roku 1801 však Pergen svůj záměr prosadil, a jeho úřad tak rozšířil své kompetence i na cenzuru, která se ze záležitosti intelektuální stala spíše věcí administrativního dohledu. V souvislosti s tím se změnil název na Policejní a cenzurní dvorský úřad (Polizei- und Zensurhofstelle). Kabinetním listem z 23. 1. 1807 císař zavedl rovnoprávnost mezi úředníky policejního a cenzurního úřadu a dalších dvorních úřadů.

Pergen řídil tuto instituci do roku 1804, pak ho nahradil Josef Thaddäus Vogt svobodný pán von Sumerau, po něm následoval roku 1808 Franz Hager svobodný pán von Alenstein. Roku 1817 získal funkci prezidenta tohoto úřadu hrabě Josef Sedlnitzky von Choltic, který ji vykonával až do revoluce v roce 1848. Za Sedlnitzkého se stal tento úřad, nenáviděný a zesměšňovaný všemi liberálně smýšlejícími literáty, symbolem intelektuální slabosti a zaostávání Rakouska za moderními myšlenkovými a uměleckými proudy.

Co se týče počtu zaměstnanců, sloužil tu od roku 1793 pouze malý, pěti až šestičlenný úřednický aparát. V roce 1814 dosáhl tehdejší ředitel Hager pro Policejní a cenzurní úřad navýšení stavu: sloužili tu nadále dva dvorní radové a dalších 11 zaměstnanců (vládní rada, tři dvorní sekretáři, dva dvorní koncipienti, registrátor a čtyři úředníci). Při nástupu Sedlnitzkého byl jmenován další dvorní rada a další koncipista. Ve třicátých letech 19. století byl počet zaměstnanců ve čtyřech odděleních úřadu podstatně vyšší: dvorní rada a tři vládní radové, čtyři dvorní sekretáři, tři dvorní koncipisté, jeden registrátor, jeden protokolista, další registrátor a pět úředníků.

V březnu 1848, kdy byla cenzura zrušena jako jedno z prvních opatření nastupující revoluce, ztratil Policejní a cenzurní úřad podstatnou část své kompetence. Policejní agenda přešla na nově zorganizované ministerstvo vnitra. Roku 1852 byl zřízen opět Nejvyšší policejní úřad (Oberste Polizeibehörde) jako nejvyšší orgán státní policejní správy. Jeho řízením byl pověřen Johann Franz svobodný pán Kempen von Fichtenstamm, ustanovený již o tři roky dříve generálním inspektorem četnictva a patřící mezi hlavní postavy neoabsolutistického režimu. Po pádu neoabsolutismu roku 1859 vzniklo z Nejvyššího policejního úřadu ministerstvo policie. Roku 1870 se definitivně všechny policejní agendy vrátily do kompetence ministerstva vnitra.

Literatura

Viktor Bibl, Die Wiener Polizei, Eine kulturhistorische Studie, Leipzig – Wien – New York 1927
; Karel Kazbunda, Organisace a archiv nejvyššího policejního úřadu a ministerstva policie (1852–1867), Časopis Archivní školy 1, 1953, s. 11–49
; Anna Hedwig Benna, Organisierung und Personalstand der Polizeihofstelle (1793–1848), Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchiv 6, Wien 1953, s. 197–239
; Ingeborg Mayer, Studien zum Polizeiwesen in Wien und Niederösterreich von seinen Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts, Diss., Wien 1985
; Michal Chvojka, Josef Graf Sedlnitzky als Präsident der Polizei- und Zensurhofstelle in Wien (1817–1848), Frankfurt am Main 2010.

Magdaléna Pokorná